Žalozpěv pro Prince

ŽALOZPĚV PRO PRINCE

(TRŮN PRO SESTRY--KNIHA ČTVRTÁ)

MORGAN RICE

(PŘELOŽIL TOMÁŠ SLAVÍK)

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující 12 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller; epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih; a také zbrusu nové epické fantasy ságy KORUNY A SLÁVY. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

“Pokud jste si mysleli, že po přečtení ságy ČARODĚJŮV PRSTEN už nebudete mít pro co žít, mýlili jste se. Ve VZESTUPU DRAKŮ přišla Morgan Rice s něčím, co se zdá být příslibem další brilantní série, která nás zavede do fantasy světa plného trolů, draků, odvahy, cti, udatnosti, magie a víry ve vlastní osud. Morgan dokázala vytvořit silné postavy, které nás přimějí je obdivovat na každé stránce... Doporučuji do knihovny každého čtenáře, který miluje dobře napsanou fantasy literaturu.”

--Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

“Akcí nabitá fantasy, která jistě potěší fanoušky předchozích knih od Morgan Rice, stejně jako fanoušky děl jako je série ODKAZ DRAČÍCH JEZDCŮ od Christophera Paoliniho…. Fanoušci fikce pro mladé budou toto poslední dílo Riceové hltat a pak škemrat o přídavek.”

--The Wanderer, A Literary Journal (komentář k Vzestup draků)

“Oduševnělá fantasy, která do svého příběhu spřádá vlákna záhad a intrik. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti….Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné….A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review (D. Donovan, eBook Reviewer)

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

“V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Riceová představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi… Riceová skvěle píše a má fascinující předpoklady.”

--Publishers Weekly

Knihy od Morgan Rice

CESTA OCELI

POUZE KDO JE HODEN (Kniha č.1)

TRŮN PRO SESTRY

TRŮN PRO SESTRY (Kniha č.1)

DVŮR PRO ZLODĚJE (Kniha č.2)

PÍSEŇ PRO SIROTKY (Kniha č.3)

ŽALOZPĚV PRO PRINCE (Kniha č.4)

KLENOT PRO ŠLECHTU (Kniha č.5)

KORUNY A SLÁVY

OTROKYNĚ, BOJOVNICE, KRÁLOVNA (Kniha č.1)

TULAČKA, VĚZEŇKYNĚ, PRINCEZNA (Kniha č.2)

RYTÍŘ, NÁSLEDNÍK, PRINC (Kniha č.3)

REBEL, PĚŠEC, KRÁL (Kniha č.4)

VOJÁK, BRATR, ČARODĚJ (kniha č.5)

HRDINKA, ZRÁDKYNĚ, DCERA (kniha č.6)

VLÁDCE, RIVAL, VYHNANEC (kniha č.7)

VÍTĚZ, PORAŽENEC, SYN (kniha č. 8)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

POVSTÁNÍ STATEČNÝCH (Kniha č.2)

OTĚŽE CTI (Kniha č.3)

ZROZENÍ UDATNOSTI (Kniha č.4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č.5)

NOC STATEČNÝCH (Kniha č.6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

ARÉNA TŘI (Kniha č.3)

VAMPIRE, FALLEN

PŘED ÚSVITEM (Kniha č.1)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENA (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

POSEDLÁ (Kniha č.12)

Věděli jste, že jsem napsala několik sérií knih? Pokud jste je všechny nečetli, klikněte na obrázek níže a stáhněte si jejich úvodní knihy!

Chcete knihy zdarma?

Zaregistrujte se na e-mail list Morgan Rice a získejte zdarma 4 knihy, 3 mapy, 1 aplikaci, 1 hru, 1 grafický román a exkluzivní dárky! Pro registraci navštivte: www.morganricebooks.com

Copyright © 2018 Morgan Rice. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA PRVNÍ

Kate uháněla k dokům, které jí ukázal Finnael. Utíkala rychleji, než by byl schopen kdokoli jiný. Modlila se, aby to stihla včas. Vize její bledé sestry ležící bez hnutí ji znepokojovala. Poháněla ji kupředu a nutila ji využívat veškerou rychlost, kterou jí propůjčovala její moc. Sophia nesměla zemřít.

Prostě nesměla.

Kate si všimla královských vojáků, jak se ve vesnici shromažďují kolem svého velitele. Za jiných okolností by možná zamířila přímo k nim a bojovala s nimi, prostě jen proto, aby se pomstila za všechno, co jí způsobila královna vdova. Teď na to ale neměla čas. Zamířila k lodím v přístavu a snažila se určit, na které z nich se Sophia nacházela, když ji spatřila ve svém vidění.

Pak si jí všimla, lodi se dvěma stěžni a mořským koníkem na přídi. Uháněla k ní, pak se odrazila, těsně přeskočila zábradlí a měkce dopadla na palubu. Všimla si námořníků, kteří na ni překvapeně zírali, někteří dokonce sahali po zbraních. Jestli její sestře ublížili právě oni, Kate je do jednoho zabije.

„Kde je má sestra?“ obořila se na ně. Její slova se jasně nesla vzduchem.

Možná si všimli, že jí je podobná, i když byla Kate menší, svalnatější, a navíc měla vlasy ostříhané na krátko. Všichni jen mlčky ukázali ke kajutě na zádi lodi.

Když se k ní hnala, všimla si rozložitého, plešatícího vousatého muže, jak se snaží postavit.

„Co se stalo?“ křikla na něj. „Mluv, myslím, že mé sestře něco hrozí.“

„Tvá sestra je Sophia?“ zeptal se muž. Zdálo se, že je stále ještě zmatený z toho, že byl před chvílí v bezvědomí. „Byl tu nějaký chlap… praštil mě. Tvá sestra je v kajutě.“

Kate neváhala. Doběhla ke kajutě a vykopla dveře. Vzduchem se rozletěly třísky. Uvnitř kajuty…

Spatřila lesní kočku sedící v jednom rohu. Byla velká a měla šedivou srst. Lehce vrčela. Spatřila Sebastiana, klečel na zemi a v ruce držel dýku, která byla od krve stejně, jako jeho ruce. Z očí se mu valily slzy a hlasitě vyl. To ale nic neznamenalo, člověk může výt z mnoha různých důvodů, ať už z lítosti nebo z pocitu viny.

Na zemi ležela Sophia. Byla naprosto bledá, stejně jako když ji Kate viděla ve své vizi. Na zemi se rozlévala její krev a v hrudi měla zranění, které mohla způsobit jen jediná zbraň v místnosti.

„Je mrtvá, Kate,“ pronesl Sebastian a zadíval se na ni. „Je mrtvá.“

„Ty jsi mrtvý,“ zařvala Kate. Kdysi mu řekla, že mu nikdy neodpustí, jak Sophii ublížil. Tohle ale bylo ještě mnohem horší než všechno, co zatím provedl. Pokusil se zavraždit její sestru. Kate zaplavila vlna vzteku. Vrhla se kupředu.

Udeřila Sebastiana tak prudce, až odletěl od její sestry. Překulil se, ale dýku nepustil.

„Kate, nechci ti ublížit.“

„Tak jako jsi ublížil mojí sestře?“

Kate ho kopla do břicha, pak ho chytila za ruku a kroutila mu jí tak dlouho, dokud dýka nezarachotila na podlaze. Sebastianovi se podařilo vytrhnout Kate ruku dřív, než mu ji zlomila, ale ona s ním ještě neskončila.

„Kate, já to nebyl, já—“

„Lháři!“ Vyrazila proti němu, chytila ho za paži a vytlačila ho ven ze dveří napůl díky své rychlosti a napůl díky síle, kterou získala napitím se z fontány. Společně se vyřítili na palubu. Kate se pak podařilo ho zvednout do vzduchu a hodit ho přes zábradlí pryč z lodi. Sebastian dopadl na molo, kde zůstal ležet v bezvědomí.

Kate by nejraději skočila za ním. Nejraději by ho zabila. Na to ale nebyl čas. Musela se vrátit k Sophii.

„Jestli se probere,“ nařídila kapitánovi, „zabij ho.“

„Udělal bych to rovnou,“ pronesl muž, „ale musíme vyrazit na moře.“

Kate se podívala směrem, kterým ukázal a všimla si královských vojáků, kteří se rychle blížili k lodi. V obličejích se jim zračilo odhodlání.

„Dělej, co musíš,“ řekla Kate. „Já musím pomoct sestře.“

Rozběhla se zpátky do kajuty. Sophia stále ležela v kaluži krve na podlaze. Kate neviděla, že by se jí pohybovala hruď. Cítila jen drobný záchvěv jejích myšlenek, který jí prozradil, že Sophia ještě není mrtvá. Kate poklekla vedle ní a snažila se soustředit. Snažila se vzpomenout si, co ji naučil Finnael. Podařilo se mu zachránit vadnoucí rostlinu, jenže Sophia není rostlina. Sophia je Katina sestra.

Kate se v duchu obrátila k místu uvnitř, kde cítila energii věcí kolem. Místu, skrz které viděla zlatou záři, která ale kolem Sophie už téměř vyprchala. Cítila tu energii a vzpomněla si, jaké to bylo vysát energii z rostliny. To teď ale nepotřebovala.

Pokusila se najít jiné zdroje energie, pátrala po síle, kterou k tomu potřebovala. Ponořila se do hlubin vlastní duše a snažila se najít potřebnou energii. Pak ji ucítila. Cítila ji za hranicemi místnosti, za hranicemi, které definovaly její vlastní tělo.

Ucítila náhlé spojení s něčím ohromným, s něčím tak obrovským, až měla pocit, že se jí to nepodaří. Spojit se s něčím takovým bylo příliš, ale znamenalo by to, že zachrání Sophii. Kate musela najít způsob, jak to udělat. V duchu se chopila moci, kterou cítila…

…a uvědomila si, že cítí celé království. Všechny živé bytosti, každý náznak moci. Kate cítila rostliny i zvířata, lidi i věci, které reprezentovaly starší a podivnější energii. Kate to všechno cítila a věděla, co to znamená. Byl to život, byla to magie.

Brala moc tak opatrně, jak jen mohla. Brala si její zlomky ze stovky různých míst. Kate cítila, jak na Stezkách uschnul kousek louky, na stráních Monthys opadalo ze stromů několik listů. Z každého místa si brala jen drobnou část, protože nechtěla způsobit nevratné škody.

I tak ale měla pocit, jako by musela bojovat s proudem řeky. Kate vykřikla úsilím, které ji stálo udržet to vše pohromadě. Musela ale vydržet, kvůli sestře.

Nabranou energii vlila do Sophie. Snažila se to dělat postupně, nutila energii, aby dělala to, co ona chce. V případě rostliny šlo jen o přesun energie, ale stačilo by to i tady? Kate doufala, že ano, protože si nebyla jistá, jestli zvládne léčit rány nebo vracet mrtvé k životu. Vložila do Sophie energii, kterou si půjčila ze světa, pokusila se ji protknout zlatou září své vlastní energie a udělat z ní tak něco víc.

Pomalu, tak neskutečně pomalu, až to bylo téměř nepovšimnutelné, se začala rána v Sophiině hrudi zavírat. Kate pokračovala, dokud se rána úplně nezacelila. Pořád ale zbývalo ještě hodně práce. Kdyby ze Sophie byla dokonale vypadající mrtvola, k ničemu by to nebylo. Přesouvala do Sophie stále více energie a doufala, že to pomůže.

Konečně bylo vidět, že se Sophiina hruď začíná zvedat a klesat. Sophia dýchala a Kate měla poprvé pocit, že se jí skutečně podaří ji zachránit. Zaplavila ji úleva. Sophia se ale neprobírala. Její oči zůstávaly zavřené nezávisle na tom, kolik energie Kate použila. Kate navíc netušila, jak dlouho to ještě vydrží. Po chvíli musela přestat a zhroutila se na podlahu. Měla pocit, jako by právě uběhla tucet mil.

V tu chvíli uslyšela výkřiky zpoza kajuty. Přinutila se vstát, i když ji to stálo spoustu sil. I když energie, kterou využila k Sophiině záchraně nepocházela přímo z ní, její přesun nebyl nic lehkého. Kate se podařilo vstát a tasit zbraň. Došla ke dveřím.

Spatřila vojáky v královských uniformách, jak se snaží dostat na loď. Námořníci se naopak snažili jim ve vstupu zabránit. Viděla, jak kapitán vyrazil kupředu a dlouhým nožem zasáhl jednoho z vojáků. Další námořník srazil bidlem muže přelézajícího zábradlí. Viděla ale také námořníka, který padl probodnutý vojenským mečem a jiného, který se zhroutil, když vzduchem třeskl zvuk výstřelu.

Kate klopýtala po palubě a snažila se pomoct námořníkům. Pokusila se bodnout jednoho z vojáků do podpaží, ale jen tak tak se jí podařilo odrazit úder pažbou muškety. Upadla a muž, který se nad ní tyčil, otočil zbraň a chtěl ji bodnout bajonetem.

V tu chvíli Kate zaslechla zařvání a kolem se prohnala lesní kočka. Narazila do muže a rozervala mu hrdlo. Zvíře zavrčelo a vrhlo se na dalšího vojáka. Ti jako by se zarazili a začali couvat.

Kate se zvedla a sledovala, co se děje. Na nic jiného jí nezbývalo sil. Když si všimla vojáka, který na kočku namířil pistolí, tasila dýku a vrhla ji po něm. Zasáhla ho do krku, muž přepadl přes zábradlí a zmizel Kate z dohledu.

Kate viděla, jak kočka seskočila z lodi na molo a o chvilku později uslyšela něčí výkřik. Kočka znovu zaútočila.

„Musíme na moře!“ vykřikla Kate. „Jestli tu zůstaneme, je po nás!“

Námořníci okamžitě pochopili. Kate se znovu pokusila zapojit do boje. Měla pocit, jako by bojovali na nějakém balkóně. Snažili se odrazit útočníky, kteří se sápali nahoru. Lesní kočka vrčela a kousala, vrhala se na ty, kteří se pokoušeli dostat na palubu. Svými jako břitva ostrými zuby i drápy zabíjela královské vojáky. Kate netušila, kde její sestra přišla k takové společnosti, ale kočka jí byla očividně naprosto věrná. A také byla smrtící.

Kdyby byla Kate ve formě, nejspíš by si s vojáky poradila sama. Probíhala by mezi nimi a zabíjela by je. V tuhle chvíli ale jen stěží nacházela sílu, aby pomohla námořníkům a srážela útočící vojáky ze zábradlí. Námořníci se ale protlačili kolem Kate a zdálo se, že se snaží ji chránit, místo toho, aby dostali loď co nejrychleji na moře.

Přesto se ale loď dala do pohybu. Námořníci ji pomocí bidel a vesel odrazili od mola. Kate cítila, jak se jí pohnula paluba pod nohama. Jeden voják se pokusil na loď skočit, ale kvůli nedostatečnému rozběhu jen neškodně dopadl do vody.

Kate viděla lesní kočku, jak vrčí a bojuje, vojáci se na ni tlačili ze všech stran. Kate předpokládala, že by Sophia nechtěla, aby její společnici jen tak opustili. Navíc je lesní kočka zachránila. Nemohla ji tam jen tak nechat.

„Musíš za námi,“ vykřikla a vzápětí si uvědomila, jak hloupé bylo předpokládat, že by jí zvíře rozumělo. Pokusila se tedy zmobilizovat poslední zbytky sil a vyslala ke kočce myšlenku na návrat na palubu.

Zvíře obrátilo hlavu, zavětřilo a pak se prudce odrazilo směrem k lodi. Kate viděla, jak se kočičí svaly napjaly a o chvíli později už kočka zabořila drápy do zábradlí. Pak se přitáhla, přelezla na palubu a okamžitě zamířila ke Kate. Otírala se jí o nohy a předla.

Kate se zády opřela o stěžeň a sklouzla po něm na palubu. Neměla sílu zůstat stát. Každopádně už na tom nezáleželo. Byli už dost daleko od přístavu, ze kterého se ozvalo jen několik neškodných výstřelů.

Zvládli to. Byli v bezpečí a Sophia byla naživu.

Alespoň prozatím.

KAPITOLA DRUHÁ

Sebastiana probrala bolest. Naprostá, totální bolest. Měl pocit, jako by ho obklopovala, pulzovala celým jeho tělem, jako by ho úplně pohltila. Cítil pulzující agonii v hlavě, do které se udeřil při pádu. Současně cítil opakující se bolest v žebrech. Někdo do něj šťouchal nohou a snažil se ho tak probrat.

Sebastian vzhlédl a spatřil Ruperta. Z tohoto pohledu nevypadal jako zlatovlasý ideál prince. Jeho výraz ani zdaleka nepřipomínal zobrazení na sochách. Tvářil se, že kdyby na zemi ležel kdokoli jiný než jeho bratr, podřízl by mu krk. Sebastian zamručel bolestí. Měl pocit, že si při pádu možná zlomil žebra.

„Vstávej ty idiote!“ štěkl Rupert. Sebastian v jeho hlase slyšel hněv i znechucení.

„Jsem vzhůru,“ pronesl Sebastian. Dokonce i on slyšel, že je s jeho hlasem něco v nepořádku. Ucítil další vlnu bolesti. Měl pocit, jako by mu vědomí zakrýval závoj zmatenosti. Jako kdyby dostal do hlavy palicí. Ne palicí, jako by mu na hlavu padl celý svět. „Co se stalo?“

„Nechal ses shodit z lodi jednou holkou, to se stalo,“ pronesl Rupert.

Sebastian ucítil jeho drsné sevření kolem paže. Rupert ho vytáhl na nohy. Když ho pustil, Sebastian zavrávoral a málem zase upadl. Včas se ale vzpamatoval. Žádný z vojáků kolem se nepohnul, aby mu pomohl. Byli to Rupertovi muži a nejspíš neměli zrovna radost z toho, že jim Sebastian utekl.

„A teď bys měl ty říct mně, co se stalo,“ pronesl Rupert. „Prošel jsem celou vesnici a pak jsem zjistil, že tohle byla loď, kterou si tvoje milovaná najala.“ Pronesl to slovo, jako by šlo o nějakou nadávku. „Vzhledem k tomu, že tě shodila holka, která vypadala skoro stejně jako ona—“

„Její sestra, Kate,“ řekl Sebastian. Vzpomněl si na to, jak rychle ho dostala z kajuty. Na hněv, který z ní cítil, když ho shodila z paluby. Chtěla ho zabít. Myslela si, že to on…

Pak se rozpomněl a ta vzpomínka stačila k tomu, aby se zarazil. Stál a zíral do prázdna i přes to, že mu Rupert dal pár facek, aby ho probral. Bolest, kterou při tom Sebastian ucítil nebyla nic v porovnání s bolestí ze vzpomínky na Sophii. Dokonce ani zranění z pádu nebylo nic v porovnání s propastí bolesti, která se pod Sebastianem otevírala a hrozila, že ho zničí.

„Ptal jsem se, co se stalo s holkou, která tě podvedla a přiměla tě se s ní zasnoubit,“ obořil se na něj Rupert. „Byla tam? Utekla s nimi?“

„Je mrtvá!“ štěkl Sebastian bez přemýšlení. „Tohle jsi chtěl slyšet, Ruperte? Sophia je mrtvá!“

Sebastian měl pocit, jako by znovu zíral na její bledé tělo bez života na podlaze kajuty. Kolem se rozlévala krev a v ráně na hrudi vězela dýka tak štíhlá a ostrá, že by se dala použít jako jehla. Vzpomněl si, jak nehnutě Sophia ležela, bez jakéhokoli náznaku dechu. Když jí přiložil ucho k ústům, necítil ani neslyšel vůbec nic.

Dokonce z ní tu dýku vytáhl, jen kvůli hloupé, podvědomé naději, že tím něco zlepší, i když věděl, že podobná zranění nejde jen tak vyléčit. Způsobil tím jen to, že se krvavá louže kolem ještě rozšířila, potřísnil si ruce krví a přesvědčil tak Kate, že to on zavraždil její sestru. Byl zázrak, že ho jen shodila z lodi místo toho, aby ho rozsekala na kusy.

„No, tím, že jsi ji zabil, jsi udělal alespoň jednu správnou věc,“ pronesl Rupert. „Možná to matku přesvědčí, aby ti odpustila, že jsi takhle utekl. Musíš si uvědomit, že jsi můj bratr, Sebastiane. Ten, kdo plní své povinnosti. Nesmíš matku takhle rozčilovat.“

Sebastian v tu chvíli pocítil silné znechucení. Znechutilo ho, že si jeho bratr myslel, že by ublížil Sophii. Znechucení z toho, jak vnímal svět. Dokonce ho znechutila i myšlenka, že je příbuzný někoho, kdo vnímal svět jako obrovské hřiště, které je mu k dispozici. Místo, kde jsou mu všichni podřízeni a on si s nimi může dělat, co chce.

„Já Sophii nezabil,“ řekl Sebastian. „Jak si můžeš myslet, že bych mohl udělat něco takového?“

Rupert se na něj překvapeně zadíval. Pak se zatvářil zklamaně.

„Vidíš a já si už myslel, že máš konečně páteř,“ pronesl. „Že ses konečně rozhodl být princem, který plní své povinnosti. Že už to jen nepředstíráš a konečně ses té děvky zbavil. Měl jsem vědět, že jsi naprosto k ničemu.“

V tu chvíli se Sebastian na svého bratra vrhnul. Narazil do něj a společně padli na dřevěné molo. Sebastian skončil nad svým bratrem a okamžitě se rozmáchl, aby ho udeřil.

„Takhle o Sophii nikdy nemluv! Copak ti nestačí, že je mrtvá?“

Rupert se snažil bojovat, svíjel se a kroutil. Podařilo se mu dostat nad Sebastiana a také ho udeřil. Dál se převalovali a Sebastian ucítil hranu mola těsně před tím, než se i s Rupertem zřítili do vody.

Ta se nad nimi zavřela, oba muži ale stále svírali hrdlo toho druhého. Sebastianovi bylo jedno, že je pod vodou. Stejně už neměl pro co žít, ne, když přišel o Sophii. Možná, že kdyby zemřel, měl by naději, že se s ní shledá v nějakém světě, do kterého přecházeli mrtví. Cítil Ruperta, jak do něj kope, ale nevěnoval tomu pozornost.

Ucítil ruce, které se ho chopily a vytáhly ho nad hladinu. Měl tušit, že Rupertovi muži zachrání svého prince. Vytáhli Sebastiana s Rupertem z vody a odtrhli je od sebe.

„Pusťte mě,“ rozkázal jim Rupert. „Jeho ne, toho držte.“

Sebastian cítil, jak jejich sevření zesílilo. Drželi ho na místě. Jeho bratr se rozpřáhl a udeřil ho do břicha. Kdyby Sebastiana nedrželi vojáci, zlomil by se v pase. Všiml si, že jeho bratr tasil nůž – zahnutý a ostrý jako břitva. Takový, který používali lovci ke stahování zvířat z kůže.

Ucítil jeho ostří na tváři, když mu Rupert přitiskl čepel k obličeji.

„Myslíš si, že mě můžeš jen tak napadnout? Cestoval jsem přes půl království jen kvůli tobě. Je mi zima, jsem celý mokrý a zničil jsi mi šaty. Možná bych měl zničit tvůj obličej.“

Sebastian cítil, jak se pod tlakem ostří objevila kapka krve. Překvapilo ho, když vystoupil jeden z vojáků.

„Výsosti,“ pronesl podřízeným hlasem. „Předpokládám, že královna vdova by si nepřála, aby se něco stalo kterémukoli z jejích synů.“

Sebastian cítil, jak Rupert nebezpečně ztuhnul. Na okamžik předpokládal, že mu stejně ublíží. Po chvíli ale Rupert stáhl ruku s nožem a svůj vztek skryl za obvyklou masku netečnosti.

„Ano, máš pravdu, vojáku. Nechtěl bych matku rozčílit tím, že jsem… se nechal unést.“

Byl to tak neurčitý pojem a přitom popisoval, že málem rozřezal Sebastianův obličej. Vzhledem k tomu, jak rychle změnil Rupert své vystupování, začal Sebastian věřit všem zkazkám, které o něm zaslechl. Vždy se je snažil ignorovat, ale tady, i při mučení zahradníka u opuštěného domu, šlo o takového Ruperta, jakým skutečně byl.

„Chci, aby si matka všechen svůj vztek schovala jen pro tebe, bratříčku,“ pronesl Rupert. Tentokrát Sebastiana neuhodil, jen mu položil ruku na rameno v rádoby bratrském gestu. „To, jak jsi utekl, že jsi bojoval s jejími vojáky. Že jsi jednoho z nich zabil.“

Rupert se prudce otočil a sekl toho, který se odvážil vznést námitku, přes hrdlo. Muž se rukama chytil za ránu. Padl na kolena a snažil se zastavit krvácení. Muži kolem se tvářili téměř stejně šokovaně jako on sám.

„Něco si vyjasníme,“ pronesl Rupert nebezpečným tónem. „Já jsem korunní princ a Šlechtická rada i se svými pravidly a snahou omezit královskou moc je někde daleko. Nikdo tu nebude zpochybňovat má rozhodnutí! Je to jasné?“

Kdyby šlo o kohokoli jiného, ostatní vojáci by ho okamžitě zabili. Teď ale jen souhlasně zamručeli. Jako by všichni tušili, že kdyby zabili korunního prince, rozpoutali by tím novou vlnu občanských válek.

„Neboj se,“ pronesl Rupert a otíral přitom nůž. „S tím, že ti rozřežu obličej, jsem jen vtipkoval. Dokonce ani neřeknu, že jsi toho vojáka zabil ty. Padl při bojích o loď. A teď mi poděkuj.“

„Díky,“ pronesl Sebastian netečným hlasem. Předpokládal, že to je nejsnadnější způsob, jak zabránit dalšímu násilí.

„Navíc si myslím, že matka uvěří spíš tomu, že jsi naprosto neschopný, než kdybych jí řekl, že jsi vrah,“ pokračoval Rupert. „Syn, který utekl, nebyl ve správný čas na správném místě, přišel o svoji lásku a porazila ho nějaká holka.“

Sebastian by se na něj možná zase vrhnul, ale vojáci ho stále drželi na místě, jako by to čekali. Možná, že to svým způsobem dělali i kvůli jeho ochraně.

„Ano,“ pronesl Rupert, „jsi mnohem lepší tragickou než násilnickou postavou. Právě teď vypadáš jako ztělesnění zármutku.“

Sebastian věděl, že to jeho bratr nikdy skutečně nepochopí. Nikdy nepochopí bolest, která stravovala jeho srdce. Bolest, která byla mnohem silnější než ta, kterou mu způsobovala jeho zranění. Nikdy nepochopí smutek pramenící ze ztráty někoho, koho miloval, protože Sebastian si byl jistý, že Rupert nikdy nemiloval nikoho jiného než sám sebe.

Sebastian miloval Sophii a jen díky tomu, že ji ztratil, pochopil, jak silná láska to byla. Ve chvíli, kdy ji viděl bez hnutí ležet na podlaze, si uvědomil, o co všechno přišel. Měl pocit, že je teď jako roztřesená věc ze starých pověstí – prázdná tělesná schránka, ve které je jen smutek.

Jediný důvod, proč nebrečel, byl ten, že si připadal příliš prázdný i na tohle. Vlastně i kvůli tomu, že nechtěl poskytnout zadostiučinění svému bratrovi, který by si jeho bolest nepochybně vychutnal. Sebastian by byl vlastně rád, kdyby ho Rupert zabil, protože by tím alespoň ukončil bolest, kterou cítil.

„Nastal čas, aby ses vrátil domů,“ pronesl Rupert. „Budeš tam, až ohlásím matce, co všechno se stalo. Poslala mě, abych tě přivedl zpět, a to taky udělám. Pokud to bude nutné, přivážu tě ke koni.“

„Nebude to nutné,“ odpověděl Sebastian. „Půjdu.“

Pronesl to tichým hlasem, ale i tak to na Rupertově tváři vyvolalo vítězoslavný úsměv. Rupert si myslel, že vyhrál. Pravdou ale bylo, že Sebastianovi už na ničem nezáleželo. Bylo mu všechno jedno. Počkal, až mu vojáci přivedou koně, naskočil do sedla a ztuhlýma nohama ho pobídl do chůze.

Vrátí se domů, do Ashtonu, a bude z něj takový princ, jakého z něj chtěla mít jeho rodina. Stejně už to bylo všechno jedno.

Sophia byla mrtvá, a tak už na ničem nezáleželo.