Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, a která je podle USA Today bestesellerem číslo 1; série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující zatím 11 knih, betseller číslo 1 v USA; bestselleru číslo 1 v USA série TRILOGIE PŘEŽITÍ, post apokalyptického thrilleru skládajícího se zatím ze 2 knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se zatím ze dvou knih. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma bonusy, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

&bdquo;ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.“

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

&bdquo;Velice zábavná epická fantasy.”

—Kirkus Reviews

&bdquo;Můžeme zde spatřit zrození něčeho výjimečného.”

--San Francisco Book Review

&bdquo;Našlapané akcí…. Vypravěčský styl Riceové je bohatý a příběh poutavý.“

--Publishers Weekly

&bdquo; Velmi čtivá fantasy …. Počátek něčeho, co má ambice stát se oblíbenou fantasy ságou pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

POVSTÁNÍ STATEČNÝCH (Kniha č.2)

OTĚŽE CTI (Kniha č. 3)

ZROZENÍ UDANOSTI (Kniha č. 4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č. 5)

NOC STATEČNÝCH (Kniha č. 6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENÁ (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Poslechněte si sérii ČARODĚJŮV PRSTEN ve formátu audio knihy!

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA PRVNÍ

Gwendolyn pomalu otevřela oči zalepené pískem. Potřebovala k tomu sebrat všechny zbývající síly. Dokázala je otevřít jenom na malou škvírku a pohlédnout na okolní svět. Byl rozmazaný a plný řezavě ostrého slunečního světla. Někde nad ní pouštní krajinu nemilosrdně spalovala obě slunce a způsobovala, že celý svět bíle zářil. Nebyla si jistá, zda je po smrti anebo naživu, ale předpokládala, že bolest celého těla značí to druhé.

Byla příliš slabá, aby dokázala otočit hlavou doleva nebo doprava. Napadlo ji, jestli takto nějak může chutnat smrt?

Vtom najednou na její tvář padl stín. Zamžourala očima a spatřila před sebou jakousi malou bytost, jejíž tvář byla schovaná po černou kápí. Jediné, co z ní bylo vidět, byla dvě malá žlutě svítící očka, která si ji zvědavě prohlížela. Bytost vydala několik skřehotavých zvuků a Gwen si uvědomila, že na ni nejspíše mluví v nějaké řeči, které nerozumí.

Ozvalo se šoupání malých nohou a v Gweniném zorném poli se objevily další dvě z těch bytostí. I jejich tváře byly zakryté kápěmi, neodhalujícími nic víc než svítící oči. Noví příchozí se mezi sebou rovněž rozskřehotali. Gwen neměla tušení co jsou zač, ba ani jestli je skutečně při vědomí, anebo jestli se jí to všechno jenom nezdá. Nemohla to být jenom další z halucinací, kterých si za poslední dny užila už více než dost?

Ucítila, jak se jejího ramene něco dotýká. Znovu otevřela oči a spatřila, že do ní jedna z těch bytostí šťouchá dlouhou dřevěnou tyčí, jako když zkoumá, jestli je jejich nález naživu nebo ne. Chtělo se jí po té otravné tyči chňapnout a odstrčit ji stranou, ale byla na to příliš slabá. Přesto však uvítala, že cítí dotyk. Znamenalo to, že by nakonec opravdu mohla být ještě naživu.

Pocítila, jak se jí kolem zápěstí ovinula drobná ruka s malými drápky. Na malou chvíli byla zdvižena do vzduchu a přenesena na jakýsi druh látky. Potom jí do toho velkého kusu plátna zamotali celou a začali táhnout pouští. Alespoň už ji tolik netrápilo to ostré slunce. Neměla sebemenší tušení, kam ji mohou táhnout a jestli ji na konci té cesty nečeká třeba smrt. Byla tak slabá, že jí to však bylo docela jedno. Přes látku viděla, jak kolem ní pomaloučku ubíhá pouštní krajina. Po chvíli už bylo slunce příliš jasné i pod touto ochranou. Ještě nikdy v životě se necítila tak slabá a dehydrovaná. Jenom obyčejný nádech dával člověku pocit, že se tu vzduch proměnil v oheň.

Potom se plátno znovu odhrnulo z jejího obličeje a ona pocítila na rtech jakousi chladivou tekutinu. S námahou znovu otevřela oči a spatřila, že jí ta bytost lije z vaku do pusy vodu. Jenom vypláznout jazyk a začít polykat jí působilo obrovské potíže. Studená voda si potom razila cestu jejím krkem, ale ona měla pocit, jako kdyby polykala hřebíky. Nikdy by ji nenapadlo, že by mohla mít tak strašlivě vyschlo v hrdle.

Přesto pokračovala vděčně v pití a v duchu si oddychla, že alespoň tito tvorové se zatím chovají přátelsky. Jenže přesně ve chvíli, kdy si to uvědomila, ona bytost přestala vodu lít a znovu s vakem někam zmizela.

&bdquo;Ještě,“ přála si Gwen zašeptat – ale z hrdla se jí nevydralo nic než sípavý vzdech.

Potom se její svět otřásl a ona byla opět tažena dál pouští. Celou tu dobu se jí chtělo se z té látky nějak vymanit, osvobodit se a zmocnit se toho vaku s vodou. Všechnu by ji vypila. Všechnu. Jenže neměla energii ani na to, aby pořádně pohnula rukou.

Byla tažena dál a dál. Její hlava i končetiny co chvíli narážely na nerovnosti a drobné kameny a po chvíli už ani nebyla schopná povědět, jak dlouho už takto cestuje. Přišlo jí to jako celá věčnost. Jediný zvuk, který přitom slyšela, byl pouštní vítr, přinášející jenom více horka a prachu.

Po chvíli pocítila další trošku vody na rtech. Tentokrát už se jí pilo o trochu lépe, ale opět byla od zdroje odtržena příliš brzy. Otevřela oči a viděla, jak bytost znovu schovává vak do záhybů svého pláště. Uvědomila si, že ty malé dávky možná mají smysl a že je napájena pomalu schválně, aby neměla šok. Její hrdlo už nebylo tak vyschlé a dokonce i zbytek těla už se cítil o něco silnější. Uvědomila si, jak blízko smrti musela asi být.

&bdquo;Prosím,“ zachrčela, &bdquo;ještě.“

Bytost jí však namísto toho nalila trochu vody na tvář a oči. Bylo to tak osvěžující. Voda odmyla trochu prachu z očí, takže je Gwen teď mohla otevřít o něco více. Alespoň lépe uvidí, co se děje kolem.

Spatřila, že těch bytostí kolem jsou desítky a že se jako had v zástupu za sebou pomalu sunou pouští. Všichni byli oděni v černých pláštích s kapucemi a neustále si mezi sebou povídali tím skřehotavým jazykem. Spatřila také, že není jediná, kdo je vlečen pouští. S ohromnou úlevou si uvědomila, že před sebou vidí Kendricka, Sandaru, Aberthola, Brandta, Atmeho, Illeprii i s dítětem, Steffena, Arliss, několik dalších Stříbrných a také Krohna. Zbyl jich necelý tucet. Všichni byli teď vlečeni kolem a nehýbali se, takže Gwen nebyla schopná říci, zda jsou naživu nebo ne. Podle toho, jak bezvládně však působili, by spíše odhadovala, že jsou po smrti.

Při tom pomyšlení se jí sevřelo srdce. Modlila se k Bohu, aby to nebyla pravda. Přesto však zůstávala pesimistická. Kdo by po tom všem mohl mít ještě vůli žít? Ani o sobě si stále ještě nebyla zcela jistá, že je vlastně naživu.

Znovu ji začali vláčet pouští. Zavřela oči a když je potom znovu otevřela, uvědomila si, že muselo uběhnout mnoho času, protože slunce už seděla nízko nad obzorem. Jednoduše usnula. Přesto však stále pokračovali v cestě. Znovu se podivila, co jsou ty bytosti zač. Nejspíš to byl jakýsi nomádský kmen, který se dokonale přizpůsobil životu v této nehostinné pustině a nějak tu dokázal přežít. Přemýšlela o tom, jak se jim podařilo ji najít a kam ji teď táhnou. Na jednu stranu jim byla velmi vděčná, protože jí prozatím zachránili život. Na druhou stranu, jak mohla vědět, že ji neodnášejí jenom proto, aby ji později mohli zabít? Tady v poušti jistě mnoho potravy nenacházeli?

Ať už to však bylo tak či onak, Gwen neměla dostatek sil to nějak ovlivnit.

Když uplynula další, pro ni velmi neurčitá doba, Gwen znovu otevřela oči, probuzená jakýmsi šelestivým zvukem. Nejprve to znělo jako trnový keř, poletující volně pouští, ale potom zvuk zesílil a ona poznala, že to musí být něco jiného. Znělo to jako písečná bouře. Rozzuřená, nelítostná, vše ničící písečná bouře.

Po chvíli se ti, kteří ji nesli, poněkud otočili a jí se díky tomu naskytl pohled, jaký ještě nikdy předtím neviděla. Když si uvědomila, že se k tomu přibližují, sevřel se jí žaludek. Nedaleko od nich, zcela jistě to nebylo více než sto metrů, se zvedala obrovská stěna rozvířeného písku. Byla tak vysoká, že Gwen ani nedokázala dohlédnout na její vrchol. Neustále se v ní proháněl vítr a zuřivě vířil oblaka prachu a písku. Byla tak hustá, že nebylo možné vidět skrz.

Jejich kolona však mířila přímo k bouři. Hučení brzy zesílilo natolik, že se stalo ohlušujícím. Gwendolyn přemýšlela, proč tam jdou. Vypadalo to jako jistá smrt.

&bdquo;Otočte se!“ chtělo se jí vykřiknout.

Ale nepodařilo se jí vydat ze sebe o mnoho více než jenom pár chrčivých zvuků. V hukotu větru její slabý hlas navíc dokonale zanikl. Ani ona sama se neslyšela. Navíc, kdo věděl, jestli by vůbec dbali na to, co říká?

Pocítila, jak na ni začal dopadat písek. Už byli písečné stěně skutečně blízko. Tu k ní přistoupily další dvě z bytostí a obalily jí kolem obličeje ještě jeden kus plátna. Uvědomila si, že se jí pokoušejí před tím živlem ochránit.

Jenom o chvíli později už pocítila, jak se do ní mocně opřel vítr, přinášející spousty písku.

Jakmile vstoupili do bouře, hluk kolem vzrostl natolik, že měla pocit, že z toho musí za chvíli zcela jistě ohluchnout. Nedokázala si představit, že by z toho mohli vyváznout živí. Najednou byla ohromně vděčná za plášť, který jí omotali kolem těla i za ten kus látky skrývající její tvář. Byla to jediná ochrana vůči všudypřítomnému písku. Nomádi kráčeli se skloněnými hlavami neúnavně dál a vypadali, že toto podstoupili již mnohokrát. Nesli ji dál a dál tou bouří, všude kolem vířil písek, způsobující, že nebylo vidět ani na dva kroky před sebe. Gwen pochybovala, že to jen tak skončí.

Jenže potom se po určité době rozhostilo ticho, narušované jenom jemným zvoněním v jejích uších. Tak obyčejná věc jako je ticho najednou chutnala tak sladce. Dvě z nomádských bytostí k ní přistoupil a sundaly jí látku z obličeje. Gwen spatřila, že skutečně prošli tou písečnou bouří a vynořili se na jejím druhém konci. Jenže kde to bylo?

Po uplynutí další doby, kterou Gwen stále jenom stěží dokázala odhadovat, byly však najednou všechny její otázky zodpovězeny. Jemně ji položili na zem. Ležela na zádech, nehýbala se a nad sebou viděla blankytně modré nebe. Překvapeně zamrkala očima, protože si uvědomila, že nebe není to jediné, co se v jejím zorném poli nachází.

Uvědomila si, že se také dívá na neuvěřitelně vysokou zeď, postavenou z kamene. Vypínala se desítky metrů do výšky a pokračovala do obou směrů napravo i nalevo, až se nakonec ztrácela z dohledu. Nejprve si myslela, že se jedná o nějaké obrovské skalní útesy, ale po chvíli si povšimla, že na vrcholku jsou zbudované ochozy, opevnění a strážné věže. A především: spatřila na nich tisíce rytířů, jejichž zbroj se blyštila na slunci.

Nerozuměla tomu. Co tu dělají? Rytíři ve zbroji uprostřed rozžhavené pouště? Kam ji to ty bytosti odnesly?

Potom jí to ale najednou jako zázrakem došlo. Její srdce se rozbušilo jako o závod, když si uvědomila, že se jí zcela jistě podařilo přejít Velkou pustinu.

On tedy skutečně existoval?

Druhý Prsten?

KAPITOLA DRUHÁ

Angela letěla tváří napřed vstříc napěněným vodám moře. Stále ještě mohla vidět Thorovo tělo, potápějící se pod hladinu. Nehýbal se a každou vteřinou klesal hlouběji a hlouběji. Dobře věděla, že bude během chvilky mrtvý a pokud neskočí přes palubu za ním, nebude mít žádnou naději.

Byla odhodlána jej zachránit – i kdyby jí to mělo stát vlastní život. Nedokázala si to sice zcela jasně vysvětlit, ale cítila k Thorgrinovi velmi silné pouto hned od první chvíle, kdy se tam na ostrově setkali. Byl to jediný člověk, se kterým se kdy v životě setkala, jenž se nebál její lepry, a který ji navzdory tomu dokonce objal. Celou dobu se na ni přitom díval jako na normálního člověka a nikdy se od ní ani na vteřinu neodvrátil, jak to dělávali jiní. Cítila, že mu velice dluží a byla odhodlána mu pomoci, i kdyby to mělo znamenat, že přinese tu největší oběť.

Náraz na studenou vodní hladinu pro ni byl drtivý. Jako kdyby se jí do kůže najednou zabodl milión malinkých připínáčků. Voda byla tak strašlivě studená, že i se zavřenou pusou vykřikla. Přesto se však se zadrženým dechem začala chrabře nořit hlouběji a hlouběji. Otevřela oči a snažila se v kalné vodě spatřit Thorgrinovo tělo. Už jej téměř neviděla. Klesal a nořil se do temnot stále hlouběji. Mocně se odrazila nohama a potom ještě jednou a znovu. V rychlosti, kterou tím nabrala, potom natáhla ruku před sebe co nejvíce to šlo a nakonec se jí podařilo jej chytit za rukáv.

Byl těžší než by si myslela. Objala jej oběma rukama, otočila se a začala se zuřivě odrážet nohama, aby zastavila klesání a přiměla své břemeno vydat se směrem k hladině. Angela nebyla ani velká, ani silná. Dobře věděla, že její nohy jsou mnohem silnější, než horní polovina těla. Její ruce byly slabé kvůli nemoci, ale nohy měly naopak více síly než měl leckterý muž, protože je používala o to více, oč se nemohla spolehnout na ruce. Teď se díky nim zuřivě odrážela mořskou vodou ve snaze se dostat ke hladině. Jestli se na tom ostrově něco naučila opravdu dobře, pak to bylo právě plavání.

Po chvíli si uvědomila, že se skutečně pohybují směrem vzhůru. Temné vody se prosvětlily a za chvíli už viděla sluneční paprsky, které se lámaly o hladinu.

No tak! Pomyslela si. Už jenom kousek!

Už teď byla vyčerpaná, ale nedovolila si ochabnout, i když její plíce hořely a svaly dostávaly křeče – jedním posledním mocným záběrem nohou se vynořila.

Sípavě lapala po dechu, nepřestávala kopat nohama a zároveň ze všech sil táhla Thorgrina rukama nad hladinu. Nakonec se jí podařilo dostat tam alespoň jeho hlavu. Stále se zdál být v bezvědomí. Angela se zhrozila, že její zákrok přišel pozdě a on už se mezitím stačil utopit.

&bdquo;Thorgrine!“ křičela. &bdquo;Vzbuď se!“

Chytila jej zezadu, objala jej kolem pasu, chytila se za vlastní zápěstí a začala mu trhavými pohyby stlačovat břicho k sobě. Dělala přesně to, co viděla dělat své přátele, když se kdysi někdo topil. Její malé ruce se od té námahy okamžitě roztřásly.

&bdquo;Prosím, Thorgrine,“ plakala. &bdquo;Prosím, žij! Žij pro mě!“

Vtom se konečně rozkašlal, otevřel oči a začal se v jejím náručí zmítat. S ulehčením si uvědomila, že je zase zpět. Jeho kašel nebral konce, když dávil spousty vdechnuté vody. Angela byl neskutečně šťastná.

Navíc to vypadalo, že Thor znovu nabral plného vědomí. Celý ten hrůzostrašný incident jej konečně probral z jeho hluboké paralýzy. Možná, doufala, že bude dokonce dostatečně silný, aby se těm mužům postavil a pomohl jim utéci.

Ani pořádně nedokončila myšlenku, když tu najednou do vody kolem nich dopadla smyčka na konci dlouhého lana a okamžitě se kolem ní i Thora těsně utáhla.

Pohlédla vzhůru a spatřila postavy těch hrdlořezů, jak stojí u bočnice lodi a začínají je na laně vytahovat nahoru, jako kdyby rybařili. Angela sebou začala zmítat a doufala, že se k ní Thor přidá, ale ten, poté co vykašlal všechnu vodu, znovu ochabl a zdálo se, že rozhodně nemá dostatek sil na jakýkoliv odpor.

Pomaloučku byli vytahováni zpátky k palubě, kapala z nich spousta vody a piráti na ně hněvivě pokřikovali.

&bdquo;NE!“ křičela Angela a zmítala sebou jako šílená.

Když byli vytaženi nad úroveň paluby, přitáhl je jeden z těch hrdlořezů hákem na dlouhé tyči a druhý potom přeřízl jejich provaz. Stále k sobě vzájemně připoutáni, dopadli tvrdě na dřevěnou palubu. Angela nepřestávala zuřivě bojovat s provazem a snažila se osvobodit.

Ale bylo to zcela k ničemu. Během chvilky k nim přiskočilo několik pirátů, přišpendlilo je oba k zemi a otočilo na břicho. Angela pocítila hrubé ruce, které jí překřížily paže za zády a následně je pevně svázaly dalším lanem. Potom byla vytažena na nohy. Pokusila se vzdorovat i teď, ale nedokázala už se ani pohnout.

S obavou se podívala na Thorgrina a viděla, že i on je podobným způsobem svazován. Byl stále více v říši snů než při vědomí. Potom byli oba hrubě a příliš rychle vedeni přes palubu. Angela měla co dělat, aby přitom neupadla. Thor šel jako ve snách.

&bdquo;Tohle vás naučí pokoušet se o útěk,“ zavrčel na ně jeden z pirátů.

Spatřila, že se před nimi otevírají dřevěná vrata, vedoucí do podpalubí. Zadívala se do temnoty vládnoucí tam dole a potom už tam byli s Thorem oba hrubě postrčeni dovnitř.

Bez možnosti alespoň vztáhnout ruce před sebou na ochranu hlavy proletěli temnotou a tvrdě přistáli ve špinavém podpalubí. Thor dopadl jenom těsně vedle ní. Stačilo málo a byl by ji vahou svého těla rozdrtil. Kolem se rozhostila tma.

Vrata se za nimi okamžitě zabouchla a sebrala jim i poslední zbytky denního světla. Nahoře se ozvalo chřestění řetězu, jak piráti dveře zajišťovali. Angela se překulila na záda, přerývavě oddychovala a rozhlížela se, kam je to piráti hodili.

Ve stropě se však najednou objevil další zdroj světla, když piráti otevřeli okenici zamřížovaného okénka. Okamžitě se v něm objevilo několik zarostlých tváří. Některé na ně začaly plivat. Potom odešli. Když znovu zavřeli i tento poslední přívod světla, Angela najednou v temnotě uslyšela hlas.

&bdquo;Klid. Nejste tu sami.“

Vyděšeně sebou trhla, ale potom si uvědomila, že ten hlas zná a že to rozhodně neznamená další ohrožení. V temnotě s nimi seděli, s rukama svázanýma za zády, Thorovi přátelé Reece, Selese, Elden, Indra, O’Connor a Matus. Všichni byli naživu. Angela si přitom byla zcela jistá, že byli na moři zabiti a tak se jí teď ohromně ulevilo.

Zároveň se jí však zmocnilo velmi neblahé tušení, protože, pokud byli všichni tito skvělí bojovníci odzbrojeni a zajati, jaké potom mohou mít šance se odsud dostat živí?