Falešná Chrabrost

KAPITOLA TŘETÍ

Merk stál u vchodu ukryté komnaty na horním patře Věže Ur, Pult, zrádce, ležel mrtev u jeho nohou, a Merk se díval na zářící světlo. Dveře byly dokořán, nemohl uvěřit tomu, co viděl.

Zde byla, posvátná komnata na nejvíce chráněném poschodí, ten jediný pokoj, přichystaný k ochraně Ohňového meče. Do dveří byly vyřezány znaky meče a kamenné zdi je měly také vytesané. Byla to tato místnost, do které se chtěl zrádce dostat, aby ukradl nejposvátnější relikvii království. Kdyby ho Merk nechytil a nezabil ho, kdo ví, kde by Meč byl nyní?

Jak se Merk díval do místnosti s kamennými, hladkými zdmi, ve tvaru kruhu, jak hleděl do zářícího světla, začínal uprostřed rozpoznávat zlatou platformu, pod kterou byla hořící pochodeň, nad ní ocelová kolébka, byla připravená k uložení Meče. A přesto, jak se díval, nemohl porozumět tomu, co vidí.

Kolébka byla prázdná.

Zamrkal a snažil se to pochopit. To zloděj již Meč ukradl? Ne, ten muž ležel mrtev u jeho nohou. To mohlo znamenat jedinou věc.

Tato věž, posvátná Věž Ur, byla jen návnada. To všechno – ta místnost, ta věž – všechno byla návnada. Ohňový meč tu nebyl uložen. Nikdy zde nebyl uložen.

Když ne, tak kde byl?

Merk tam stál zhrozený, příliš ztuhlý na to, aby se pohnul. Vzpomněl si na všechny legendy o Ohňovém meči. Vzpomněl si na dvě věže, Věž Ur v severozápadním rohu království, a Věž Kos v jihovýchodním, každá z nich byla umístěna na prolilehlém konci království, každá byla protiváhou té druhé. Věděla, že jen jedna z nich ukrývá Meč. A přesto si Merk vždy myslel, že to je tato věž, že je Věž Ur tou jedinou. Každý v království si to myslel; každý se vydával na pouť pouze k této věži a samotné legendy vždy naznačovaly, že Ur je tím místem. Nakonec Ur byl na pevnině, blíže k hlavnímu městu, blíže k velkému a prastarému městu – zatímco Kos byl na druhém konci Ďáblova Prstu, vzdálené lokalitě, která neměla žádný význam a byla od všeho daleko.

Musel to být Kos.

Merk tam stál v šoku a pomalu mu to začalo docházet: byl jediný v království kdo zná skutečné umístění Meče. Merk nevěděl, jaká tajemství, jaké poklady skrývá tato Věž Ur, pokud nějaké má, ale s jistotou věděl, že neskrývá Ohnivý meč. Cítil se zklamaný. Dozvěděl se něco, co se neměl dozvědět: že on i všichni vojáci zde nehlídájí nic. Byla to znalost, kterou Hlídači nemají mít – samozřejmě, že by to oslabilo jejich morálku. Nakonec, kdo by chtěl hlídat prázdnou věž?

Nyní, když Merk znal pravdu, cítil uvnitř žhnoucí touhu z tohoto místa utéci, nasměrovat si to do Kosu a chránit Meč. Nakonec, proč zde zůstat a chránit prázdné zdi?

Merk byl jednoduchý muž a nenáviděl ze všeho nejvíce hádanky, a toto všechno mu způsobovalo bolehlav, vyvstávaly další otázky, na které neměl odpověď. Kdo další o tom může vědět? Merk přemýšlel. Hlídači? Jistě to někteří museli vědět. Jestli to věděli, jak mohli být disciplinovaní na to, aby zde trávili své dny a hlídali návnadu? Byla to vše součást získávání zkušeností? Součást jejich posvátné služby?

Nyní, když to věděl, co má udělat? Jistě nemohl nic říci ostatním. To by je demoralizovalo. Možná by mu ani nevěřili, mysleli by si, že ukradl Meč.

A co by měl nyní dělat s tímto mrtvým tělem jeho zrádce? A jestli se tento zrádce snažil ukrást Meč, zkusí to ještě někdo jiný? Byl zrádce sám? Proč by ho stejně chtěl ukrást? Kam by ho odnesl?

Jak tam stál a snažil se na to přijít, najednou mu vstaly vlasy, jak se hlasitě rozezněly zvony, které byly jen stopu nad jeho hlavou, zněly, jako by byly přímo v této místnosti. Zněly tak naléhavě, nechápal, odkud to přichází – dokud si neuvědomil, že zvonková věž na střeše je asi jen stopu od jeho hlavy. Místnost se zatřásla nepřetržitým zvoněním a on se nemohl soustředit. Nakonec jejich naléhavost naznačovala, že to je válečné vyzvánění.

Ze všech rohů věže se najednou ozval ruch. Merk zaslechl vzdálený povyk, jako by všichni uvnitř spěchali. Chtěl vědět, co se děje; mohl se ke svému přemýšlení vrátit později.

Merk táhl tělo z cesty, zabouchl dveře a utíkal z místnosti. Spěchal do sálu a viděl tucet bojovníků, kteří spěchali po schodech nahoru, všichni měli v ruce meče. Nejprve přemýšlel, jestli nejdou pro něj, ale potom se podíval vzhůru a viděl více mužů, kteří spěchali po schodech nahoru a uvědomil si, že všichni míří na střechu.

Merk se k nim přidal, spěchal nahoru po schodech, vyběhl na střechu mezi ohlušujícím duněním zvonů. Přispěchal na okraj věže a rozhlédl se – a byl udiven hned jak to udělal. Jeho srdce se rozbušilo, když v dáli viděl Moře Smutku, zakryté černí, milión lodí směřovalo na město Ur. Flotila ale nevypadala, že směřuje na Věž Ur, která byla asi den cesty na sever od města, takže když nehrozilo bezprostřední nebezpečí, Merk přemýšlel, proč zvony bušily tak naléhavě.

Potom uviděl bojovníky, jak se podívali opačným směrem. Potom se také otočil a uviděl to: z lesů se vynořila skupina skřítků. Za nimi následovali další skřítkové.

A další.

Zaznělo hlasité šustění, po něm následoval výkřik a najednou z lesa vyběhla stovka skřítků, kteří ječeli, útočili, halapartny měli vysoko, v očích krev. Jejich vůdce byl před nimi, skřítek známý jako Vesuvius, groteskní bestie, která nesla dvě halapartny, jeho obličej byl pokryt krví. Všichni směřovali na věž.

Merk si okamžitě uvědomil, že to není žádný obyčejný útok skřítků. Zdálo se, jako by se sem prodral celý národ Mardy. Jak se dostali přes Plameny? přemýšlel. Všichni sem přišli, aby hledali Meč, chtěli snížit Plameny. Merk si pomyslel, jak ironické, protože Meč tu není.

Merk si uvědomil, že věž nevydrží nátlak takového útoku. Bude po ní.

Merk se zděsil, připravoval se na poslední boj svého života, zatímco byl obklíčen. Všude kolem něj bojovníci třímali své meče, dívali se dolů v panice.

“MUŽI!” vykřikl Vicor, Merkův vůdce. “ZAUJMĚTE POZICE!”

Bojovníci zaujali pozice po celé délce cimbuří a Merk se k nim okamžitě přidal, přispěchal na okraj, uchopil šíp a toulec, stejně jako ostatní kolem něj, zamířil a vystřelil.

Merk byl potěšen, když viděl, jak se jeden jeho šíp zabodl do skřítkovy hrudi; a přesto, k jeho překvapení, bestie pokračovala v běhu, dokonce i se šípem, který mu pronikl zády ven. Merk na něj znovu vystřelil, trefil se šípem do skřítkova krku – ale ten stále, k jeho překvapení, pokračoval v běhu. Vystřelil potřetí, zasáhl skřítka do hlavy a tentokrát skřítek padl k zemi.

Merk si rychle uvědomil, že tito skřítci nejsou jen tak obyčejní soupeři a nepadnou tak snadno, jako lidé. Jejich naděje vypadala ještě bídněji. Vystřelil znovu a znovu, zasáhl tolik skřítků, kolik jen mohl. Šípy pršely od všech vojáků kolem, až nebe zčernalo, skřítci zavrávorali a padali, zablokovali cestu ostatním.

Ale příliš mnoho se jich dostalo dál. Brzy se dostali k tlustým zdem věže, pozvedli halapartny a zabušili jimi do zlatých dveří, pokusili se je rozbourat. Merk cítil pod nohama vibrace, až z toho znervózněl.

Cinkání kovu zaznělo vzduchem, zatímco národ skřítků bušil vytrvale do dveří. Merkovi se ulevilo, že dveře drží. Dokonce i se stovkou skřítků, kteří do nich bušili, se dveře, jakoby zázrakem, dokonce ani neohly, ani nepromáčkly.

“BALVANY!” vykřikl Vicor.

Merk viděl, jak ostatní vojáci přispěchali k haldě balvanů, připravené na okraji, a přidali se k nim, zatímco se všichni natáhli a jeden vyzvedli. Společně s deseti dalšími vojáky jej dokázal zvednout a přivalit ho k okraji stěny. Merk se napínal a bručel snahou, vyzvedl ho vší svou silou a potom ho všichni přetlačili přes okraj s mocným výkřikem.

Merk se naklonil s ostatními a pozoroval, jak balvan padal a svištěl vzduchem.

Skřítci dole se podívali vzhůru – ale bylo příliš pozdě. Zamáčkl jich několik do země, až z nich zbyla jen placka a zůstal jen ohromný kráter v zemi, vedle zdi věže. Merk pomohl ostatním vojákům, zatímco vyzdvihli balvany přes okraj na všech stranách věže, zabili stovky skřítků, země se třásla explozemi.

A přesto přicházeli, vybíhali z lesa, byl to nekonečný příliv skřítků. Merk viděl, že jim došly balvany; také jim došly šípy a skřítky to ani nezpomalilo.

Merk najednou pocítil, jak mu něco prosvištělo kolem ucha, otočil se a viděl, jak kolem proletělo kopí. Podíval se překvapeně dolů a viděl, jak se skřítkové chopili kopí a vrhají je na cimbuří. Byl překvapen; neměl ponětí, že mají sílu dohodit tak daleko.

Vesuvius je vedl, pozvedl zlaté kopí a hodil ho vysoko, přímo vzhůru, a Merk s hrůzou sledoval, jak se kopí dostalo na vrchol věže a jen tak tak ho minulo, zatímco se sehnul. Zaslechl zabručení a otočil se a viděl ostatní vojáky, kteří neměli štěstí. Několik z nich leželo na zádech a byli probodnuti kopím, krev jim tekla z úst.

Co bylo ještě horší, zaznělo zadunění a najednou se z lesa vyvalilo železné beranidlo, vezené na vozíku s dřevěnými koly. Dav skřítků se oddělil, zatímco se beranidlo přibližovalo, vedeno Vesuviem, přímo ke dveřím.

“KOPÍ!” vykřikl Vicor.

Merk přispěchal s ostatními ke kupě kopí, když se jednoho chopil, věděl, že to je jejich poslední příležitost obrany. Myslel si, že si je pošetří do momentu, než se skřítci dostanou do věže, jako poslední záchranu, ale bylo jasné, že je to zoufalé. Uchopil jednoho, zamířil a vrhl jím, mířil na Vesuvia.

Ale Vesuvius byl rychlejší, než vypadal a na poslední chvíli se shýbl. Merkovo kopí se místo toho zabodlo jinému skřítkovi do stehna, ten padl a zpomalil příchod beranidla. Ostatní vojáci jimi vrhli a kopí létala, zabila skřítky a zastavila postup beranidla.

A přesto hned, jak skřítci padli, stovka dalších se jich vynořila z lesa a nahradila je. Brzy se beranidlo dalo znovu do pohybu. Bylo jich tam prostě příliš mnoho – a všichni byli nahraditelní. To nebyl způsob, jakým bojovali lidé. Byl to národ nestvůr.

Merk se natáhl pro další kopí, které chtěl hodit a byl zděšen, když už tam žádné nenašel. V tentýž okamžik se beranidlo dostalo ke dveřím věže, několik skřítků položilo prkna přes kráter a vytvořilo most.

“KUPŘEDU!” zakřičel Vesuvius zespodu, jeho hlas byl hluboký a drsný.

Skupina skřítků zaútočila a zatlačila beranidlo kupředu. Za okamžik narazilo do dveří takovou silou, že Merk cítil vibrace až nahoře. Třes mu projel kotníky, až ho to bolelo na kost.

Přišlo to znovu a znovu a znovu, věž se třásla, až on i ostatní zavrávorali. Přistál na všech čtyřech na těle jiného Hlídače a viděl, že ten je již mrtev.

Merk uslyšel zapískání, pocítil závan větru a horka a podíval se vzhůru, nerozuměl tomu, co vidí: nad hlavou mu přeletěl ohnivý balvan. Exploze zazněly všude kolem něj, zatímco na vrcholu věže přistály žhnoucí balvany. Merk se přikrčil a podíval se přes okraj a viděl tucet katapultů, kterými zespodu stříleli a mířili na střechu věže. Všude kolem něj umírali jeho muži.

Další žhnoucí balvan přistál u Merka a zabil dva Hlídače vedle něj, muže, které měl rád, a jak se plameny rozšířily, cítil je blízko zad. Merk se rozhlédl a viděl, že téměř všichni muži kolem něj jsou mrtví a věděl, že tady nahoře nemá nic dalšího na práci, kromě čekání na smrt.

Merk si uvědomil, že to je nyní nebo nikdy. Takto on nepadne, skrytý na věži, čekající na smrt. Padne statečně, beze strachu, bude se dívat nepříteli do tváře s dýkou v ruce, tváří v tvář a zabije co nejvíce stvůr, co jen bude moci.

Merk mocně vykřikl, natáhl se pro provaz, připevněný k věži a skočil přes okraj. Klouzal plnou rychlostí a směřoval k národu skřítků pod sebou, byl připraven setkat se se svým osudem.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Kyra zamrkala, jak pohlédla vzhůru k nebi, nad hlavou se jí točil celý svět. Byla to ta nejkrásnější obloha, jakou kdy viděla, tmavě fialová, s jemnými bílými obláčky, které se jí vznášely nad hlavou, nebe zářilo nejasným slunečním svitem. Cítila, jak se pohybuje a slyšela kolem sebe jemné šplouchání vody. Nikdy nepocítila tak hluboký pocit míru.

Kyra ležela na zádech a podívala se kolem, byla překvapená, když viděla, že pluje uprostřed velkého moře na dřevěném raftu, daleko od pevniny. Ohromné kolébavé vlny zvedaly její raft nahoru a dolů. Cítila se, jako by plula na horizont, do dalšího světa, dalšího života. Na místo plné míru. Poprvé v životě už nepřemýšlela nad světem; cítila se zahalena do sevření vesmíru, jako by už konečně mohla přestat dávat pozor a bylo pečováno o ni, byla chráněna od všeho zlého.

Kyra cítila, že na lodi není sama, posadila se a byla překvapená, když viděla, že tam sedí žena. Žena měla na sobě bílý oděv, byla zahalena světlem, měla dlouhé zlaté vlasy a zarážející modré oči. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy Kyra viděla.

Kyra byla šokována, protože si byla jistá, že je to její matka.

“Kyro, má lásko,” řekla žena.

Žena se na ni usmála tak sladkým úsměvem, že to napravilo Kyřinu duši a Kyra se na ni podívala a pocítila ještě hlubší mír, než předtím. Ten hlas jí prostupoval a cítila se na tomto světě plná míru.

“Matko,” odpověděla.

Její matka natáhla ruku, byla téměř průsvitná, a Kyra se natáhla a uchopila ji. Dotyk její kůže byl uchvacující, a jak ji Kyra držela, cítila, jako by se jí uzdravila část její duše.

“Pozorovala jsem tě,” řekla. “A jsem na tebe pyšná. Ještě pyšnější, než si dokážeš představit.”

Kyra se snažila se soustředit, ale jak pocítila teplo ze sevření její matky, cítila, jako by odcházela z tohoto světa.

“Umírám, matko?”

Její matka se na ni podívala zářivýma očima a ještě pevněji sevřela její ruku.

“Přišel tvůj čas, Kyro,” řekla. “Tvá kuráž změnila tvůj osud. Tvá kuráž – a má láska.”

Kyra zmateně zamrkala.

“Cožpak nyní nebudeme spolu?”

Její matka se na ni usmála a Kyra cítila, jak ji její matka pomalu pouští a odplouvá pryč. Kyra pocítila nával strachu, protože věděla, že její matka odejde a bude navždy pryč. Kyra se jí snažila udržet, ale ona pustila její ruku a místo toho položila dlaň Kyře na břicho. Kyra pocítila teplo a lásku, která jí začala proudit a hojit ji. Pomalu cítila, jak se uzdravuje.

“Já tě nenechám zemřít,” odpověděla její matka. “Má láska k tobě je silnější, než osud.”

Její matka najednou zmizela.

Na jejím místě stál krásný chlapec a hleděl na ni zářivýma očima, měl dlouhé, rovné vlasy a uchvátil ji. V jeho pohledu cítila lásku.

“Já tě také nenechám zemřít, Kyro,” zopakoval.

Naklonil se, položil dlaň na její břicho, na stejné místo, jako její matka, a ona pocítila ještě intenzivnější horko, které jí začalo proudit tělem. Uviděla bílé světlo a cítila, jak jí proudí teplo, cítila, jak znovu ožívá, nemohla ani dýchat.

“Kdo jsi?” zeptala se, její hlas nebyl nic než šepot.

Topila se v horku a ve světle, nemohla si pomoci, musela zavřít oči.

Kdo jsi? ozývalo se jí v hlavě.

Kyra pomalu otevřela oči, pocítila intenzivní vlnu míru a klidu. Podívala se kolem sebe, čekala, že bude stále na oceánu a uvidí vodu a nebe.

Místo toho uslyšela všudypřítomné cvrlikání hmyzu. Zmateně se otočila a zjistila, že je v lese. Ležela na mýtině a cítila, jak jí břichem prostupuje intenzivní horko v místě, kam byla bodnuta a podívala se dolů a uviděla tam ruku. Byla to krásná, bledá ruka, která se dotýkala jejího břicha, jako v jejím snu. Hlava se jí točila, podívala se vzhůru a uviděla ty krásné šedé oči, které na ni hleděly tak intenzivně, zdálo se, jako by zářily.

Kyle.

Klekl si vedle ní, jednu ruku jí dal na čelo a jak se jí dotkl, Kyra pomalu cítila, jak se její zranění hojí, pomalu cítila, jak se vrací zpět do tohoto světa, jako by ji sem lákal. Opravdu spatřila svou matku? Bylo to skutečné? Cítila se, jako by měla zemřít a přesto se její osud nějakým způsobem změnil. Bylo to, jako by její matka zakročila. A Kyle. Jejich láska ji vrátila zpět. Ta, a jak její matka řekla, její vlastní kuráž.

Kyra si olízla rty, byla příliš slabá na to, aby se posadila. Chtěla poděkovat Kylovi, ale v krku měla příliš vyprahlo a slova nechtěla ven.

“Ššš,” řekl, když viděl, jak s tím bojuje, naklonil se a políbil ji na čelo.

“Zemřela jsem?” podařilo se jí konečně zeptat.

Po dlouhém tichu odpověděl, jeho hlas byl jemný, ale silný.

“Vrátila ses zpět,” řekl. “Nenechal bych tě jít.”

Byl to zvláštní pocit; hledět mu do očí, cítila se, jako by ho vždy znala. Natáhla se a uchopila ho za zápěstí, vděčně ho zmáčkla. Tolik mu toho chtěla říci. Chtěla se ho zeptat, proč by kvůli ní riskoval život; proč o ni měl takovou starost; proč by se obětoval, aby ji vrátil zpět. Cítila, že se pro ni velmi obětoval takovým způsobem, který jemu samotnému ublíží.

Ze všeho nejvíce si přála, aby věděl, co právě nyní cítí.

Miluji tě, chtěla říci.

Ale slova nešla ven. Místo toho ji přemohla únava a jak zavřela oči, neměla na výběr a musela se tomu podvolit. Cítila, jak usíná, celý svět se kolem ní prohnal, a ona přemýšlela, jestli znovu umírá. Byla přivedena zpět jen na okamžik? Přišla naposledy zpět, aby se rozloučila s Kylem?

A jak ji nakonec přemohl spánek, mohla přísahat, že uslyšela posledních pár slov ještě předtím, než navždy odešla:

“Také tě miluji.”

KAPITOLA PÁTÁ

Dráček letěl v bolestném utrpení, každé mávnutí křídly byl boj, snažil se udržet se ve vzduchu. Letěl už celé hodiny, letěl přes escalonskou krajinu, cítil se ztracen a sám v tomto krutém světě, do kterého se narodil. Jeho hlavou probleskly vidiny jeho umírajícího otce, který tam ležel, jeho velké oči se zavíraly, byl ubodán k smrti všemi těmi lidskými vojáky. Jeho otec, kterého nikdy neměl šanci poznat, kromě toho jediného okamžiku velkolepé bitvy; jeho otec, který zemřel, aby ho zachránil.

Dráček prožíval smrt svého otce, jako by to byla jeho vlastní smrt a s každým mávnutím křídly cítil stále větší vinu. Kdyby nebylo něj, jeho otec by právě teď mohl být na živu.

Drak letěl, byl rozerván smutkem a výčitkami svědomí nad tou myšlenkou, že už nikdy nebude mít příležitost poznat svého otce, poděkovat mu za jeho nesobecký, ctnostný čin, za záchranu svého života. Část z něj už také nechtěla žít.

Ale druhá část hořela zlostí, chtěla zoufale zabít ty lidi, pomstít svého otce a zničit zem pod sebou. Nevěděl, kde je, a přesto intuitivně cítil, že byl několik oceánů vzdálený od své domoviny. Instinkt ho hnal zpět domů; a přesto nevěděl, kde je jeho domov.

Dráček letěl bez cíle, tak ztracen v tomto světě, plival plameny na vrcholky stromů, na cokoli, co našel. Brzy mu oheň došel a brzy potom se ocitl, jak s každým mávnutím křídly klesá níž a níž. Zkusil vystoupat nahoru, ale v panice zjistil, že už nemá tu sílu. Pokusil se vyhnout vrcholku stromu, ale jeho křídla už ho nezvedla a narazil přímo do něj, trpěl ze všech starých zranění, která se nezahojila.

Bolestně se od něj odrazil a pokračoval v letu, jak ztrácel sílu, pomalu ztrácel výšku. Kapala z něj krev a padala dolů jako kapky deště. Byl zesláblý z hladu, ze svých zranění, z tisíce bodnutí kopím, která dostal. Chtěl letět dál a najít něco, co mohl zničit, ale cítil, jak se mu zavírají oči, víčka byla příliš těžká. Cítil, jak pomalu upadá do bezvědomí.

Drak věděl, že umírá. Určitým způsobem to byla úleva; brzy se setká se svým otcem.

Vzbudil ho zvuk šustícího listí a praskání větví a brzy se ocitl, jak naráží do vrcholků stromů a pak konečně otevřel oči. Jeho výhled byl zastřen světem zeleně. Už nebyl schopen se ovládnout, cítil, jak se motá, láme větve, každé prasknutí ho více bolelo.

Konečně se náhle zastavil na vrcholku stromu, uvízl mezi větvemi, příliš slabý, aby se vymanil. Visel tam bez hnutí, příliš ho bolelo, aby se mohl pohnout, každý dech ho bolel víc, než ten další. Byl si jistý, že zde nahoře zemře, uvězněn mezi stromy.

Jedna z větví najednou hlasitě praskla a drak padal dolů. Točil se, zlomil další větve a padal dobrých padesát stop, až konečně padl na zem.

Ležel tam, cítil, jak mu zapraskala žebra, dýchal krev. Pomalu zamával jedním křídlem, ale nic dalšího nemohl udělat.

Jak cítil, že ho opouští životní síla, cítil, jak je to nefér a předčasné. Věděl, že ho čekal nějaký osud, ale nemohl porozumět tomu, co to bylo. Zdálo se to příliš krátké a kruté, narodit se do tohoto světa jen proto, aby byl svědkem smrti svého otce a pak znovu zemřel. Možná takový byl život: krutý a nefér.

Jak cítil, že se mu nakonec zavřely oči, drakovi se mysl zaplnila poslední myšlenkou: Otče, počkej na mě. Brzy se shledáme.