Buch lesen: «Dar Bitvy»

Schriftart:

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, a která je podle USA Today bestesellerem číslo 1; série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující zatím 11 knih, betseller číslo 1 v USA; bestselleru číslo 1 v USA série TRILOGIE PŘEŽITÍ, post apokalyptického thrilleru skládajícího se zatím ze 2 knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se zatím ze dvou knih. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma bonusy, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

„ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.“

–-Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

„Velice zábavná epická fantasy.”

–Kirkus Reviews

„Můžeme zde spatřit zrození něčeho výjimečného.”

–-San Francisco Book Review

„Našlapané akcí…. Vypravěčský styl Riceové je bohatý a příběh poutavý.“

–-Publishers Weekly

„ Velmi čtivá fantasy …. Počátek něčeho, co má ambice stát se oblíbenou fantasy ságou pro mladé čtenáře.”

–-Midwest Book Review

Další knihy od Morgan Rice

CESTA OCELI

POUZE KDO JE HODEN (Kniha č.1)

KORUNA A ČEST

OTROK, VÁLEČNÍK, KRÁLOVNA (Kniha č.1)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

POVSTÁNÍ STATEČNÝCH (Kniha č.2)

OTĚŽE CTI (Kniha č. 3)

ZROZENÍ UDATNOSTI (Kniha č. 4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č. 5)

NOC STATEČNÝCH (Kniha č. 6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

ARÉNA TŘI (Kniha č.3)

PADLÝ UPÍR

PŘED ÚSVITEM (Kniha č.1)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENÁ (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

POSEDLÁ (Kniha č. 12)

Poslechněte si sérii ČARODĚJŮV PRSTEN ve formátu audio knihy!

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

Pro Jakea Maynarda.
Skutečného bojovníka.

„Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil.
--David Goliášovi
První kniha Samuelova, 17:45

KAPITOLA PRVNÍ

Thorgrin stál na divoce se zmítající palubě lodi, zíral před sebe a pomaloučku si začínal uvědomovat, co právě provedl. Šokovaně se díval na svou vlastní ruku, která stále ještě svírala Meč mrtvých a potom vzhlédl, aby pohlédnul Reecovi do tváře. Našel v ní výraz vypovídající o bolesti, nepochopení a zradě. Thorovy ruce se roztřásly, když si naplno uvědomil, že právě bodl do hrudi svého nejlepšího přítele a ten mu teď přímo před očima umírá.

Nechápal, jak se to mohlo stát. Loď sebou zuřivě zmítala a najednou byli z Úžin šílenství zase venku. Proudy se rychle uklidnily, tenký pruh nebe nad jejich hlavami se znovu roztáhl do široké oblohy a oni se opět ocitli v pokojných vodách jezera.

Jakmile se tak stalo, hlasy z Thorovy mysli zmizely a on se začal cítit zase jako dříve. Svět byl opět jasně srozumitelný a jeho tělo jej poslouchalo. Díval se na Reece a měl pocit, že i jemu krvácí srdce. Ten koho bodnul nebyl nepřítel, nýbrž naopak ten nejvěrnější druh ze všech. Thor jej bodnul, když byl v moci něčeho většího než byl on sám. Zmocnilo se ho jakési šílenství, které nedokázal kontrolovat a které z něj učinilo loutku.

„NE!” vykřikl ochraptěle.

Vytáhl Meč mrtvých z Reecovy hrudi. Jeho přítel zalapal po dechu a začal padat k zemi. Thor zahodil ten zpropadený meč stranou, padl na kolena a zachytil Reece do náručí. Musel najít nějaký způsob jak jej zachránit.

„Reeci!” křičel zoufale.

Začal mu dlaní tlačit proti ráně ve snaze zastavit krvácení. Horká krev ale proudila mezi jeho prsty dál a Reecovo tělo sláblo.

Elden, Matus, Indra a Angela byli rovněž osvobozeni ze spárů šílenství a teď se vrhli k Thorovi. Ten zavřel oči a začal se usilovně modlit za nějaký zázrak, který by situaci ještě zvrátil a vrátil jeho přítele zpátky do života.

Tu za sebou uslyšel kroky. Spatřil Selese, která spěchala k nim a byla bílá jako smrt. Její oči zároveň nadpřirozeně zářily. Padla na kolena vedle Reece a vztáhla po něm ruce. Thor jej pustil a díval se na světlo, které se začalo šířit z jejího těla. Málem by zapomněl, že Selese je léčitelka.

Podívala se na něj žhnoucím pohledem.

„Jenom ty sám ho můžeš zachránit,” řekla naléhavě. „Polož mu znovu ruku na ránu.”

Thor poslechl co mu poručila a přiložil ruku. Selese položila tu svoji přes jeho. Okamžitě pocítil ohromnou vlnu hřejivé síly, proudící z její dlaně přes jeho ruku do Reecova těla.

Zavřela oči a začala si pro sebe cosi mumlat. Thor cítil, že se teplo ještě zvyšuje. Modlil se, aby nějak její snahu podpořil. Modlil se, aby se Reece uzdravil a odpustil mu, že se nechal ovládnout tou mocí. Ať už to bylo cokoliv.

A potom najednou s ulehčením sledoval jak Reece pomaloučku otevírá oči. Několikrát zamrkal a potom se dokonce pomaloučku posadil.

Thor užasle sledoval, jak se Reece podíval na ránu ve své hrudi, která se přímo před jejich očima rychle zacelovala. Selesiny schopnosti byly dechberoucí.

„Bratře!” vykřikl Thorgrin.

Nahnul se k Reecovi a objal jej. Ten se trochu nechápavě rozhlédl po ostatních a potom Thora váhavě objal též. Thor mu pomohl zpět na nohy.

„Ty žiješ!” vydechl, jako by tomu ani sám nemohl uvěřit. Po všech těch bitvách a dobrodružstvích, kterými spolu prošli, bylo zcela nepředstavitelné, že by měl Reece ztratit.

„Proč bych neměl?” zeptal se Reece nechápavě. Rozhlédl se po tvářích ostatních a očividně nevěděl, která bije. Všichni mu věnovali ulehčené objetí.

Thor se však najednou zarazil. Uvědomil si, že jim chybí ještě někdo další. O'Connor.

Vrhnul se k zábradlí a začal očima prohledávat vodu. Vzpomněl si, že O'Connor přece v záchvatu šílenství skočil přes palubu.

„O’Connore!” rozkřičel se.

Ostatní se také vzpamatovali, doběhli k zábradlí a začali pohledem prohledávat hladinu. Thor si mohl krk ukroutit, když hledal v krvavých vodách kolem lodi i zpátky v soutěsce. A tu najednou O'Connora spatřil. Zmítal se v proudech přímo na okraji Úžin.

Thor nemeškal. Veden instinkty se přehoupl přes zábradlí a nohama napřed skočil do krvavých vod.

Vysoká teplota i mazlavost tohoto podivného moře jej zaskočila. Bylo to spíše jako plavat v rozehřátém blátě než ve vodě.

Sebralo mu spoustu sil jenom se prodrat tím hnusem zpátky na povrch, aby se mohl nadechnout. Podíval se k O'Connorovi a viděl, že se jeho přítel začíná topit. V panice kolem sebe plácal rukama. Proud jej však již vynesl mimo soutěsku a tak i v jeho mysli šílenství již určitě polevilo.

Teď se však topil a Thor věděl, že jestli se k němu co nejrychleji nedostane, zmizí pod hladinou a už jej nikdy nikdo nenajde.

Thor zabral a vší silou se začal prodírat tou břečkou. Jenom pár temp stačilo, aby jej ramena rozbolela tak, jako kdyby celý den trénoval údery. Přesto se však k topícímu se O'Connorovi blížil.

Adrenalin jej hnal kupředu a dával mu medvědí sílu. Věděl, že je to teď nebo nikdy. Nadechl se, ponořil se celý pod hladinu a potom se mocně odrazil kupředu. Pokusil se otevřít oči v naději, že pod vodou něco spatří, ale rudá tekutina byla zcela neprůhledná. Navíc jej oči okamžitě začaly nesnesitelně štípat.

Musel se tedy spolehnout jenom na svůj instinkt. Namířil svoje zvláštní schopnosti tak, aby alespoň částečně dokázal vidět i bez očí.

Dalším mohutným odražením se posunul kupředu a nahmatal rukáv.

S nadějí O'Connora chytil a začal jej tahat k hladině. Kvůli hustotě vody byl hrozně těžký.

Thor se ze všech sil odrážel nohama a pomalu mířil zpátky k hladině. Jeho plíce řvaly po kyslíku, každičký sval v těle pálil, ale on věděl, že nesmí polevit. V té husté kapalině byl mnohem větší tlak než v obyčejné vodě. Cítil, že mu to snad rozdrtí plíce. S každým záběrem ruky měl pocit, jako kdyby se snažil hýbat celým světem.

Když už si myslel, že to nezvládne a bude O'Connorem stažen zpátky do hlubiny, kde je oba potká ošklivá smrt, tu se najednou hladina nad ním rozevřela a on se vynořil. Byli nedaleko vstupu do Úžin šílenství. O'Connor vyplaval opodál, rozkašlal se a Thor si mohl konečně dokonale oddechnout.

Díval se, jak šílenství v očích jeho přítele mizí a pomaloučku se do nich opět navrací příčetnost.

O'Connor vykašlal chuchvalec krvavé vody, zmateně se rozhlédl kolem sebe a potom se podíval na Thora.

„Co tady děláme?” zeptal se zmateně. „Kde to jsme?”

„Thorgrine!“ ozval se hlas.

Oslovený uslyšel, jak za ním něco dopadlo do vody, otočil se a spatřil lano hozené z paluby jejich lodi. U zábradlí stála Angela s ostatními, kteří mezitím otočili plavidlo, aby jim mohli pomoci.

Thor pevně uchopil lano, O’Connora si podepřel druhou rukou a dal znamení Eldenovi, který už byl připravený začít je oba svou ohromnou silou vytahovat nahoru. Ostatní členové družiny se přidali, a tak se oba brzy šťastně dostali na palubu. Dopadli na ni jako umáčené, odporně zapáchající krvavé smotky.

Oba dva leželi zcela vyčerpaní na palubě, kašlali krvavou vodu a dívali se jeden na druhého. Thor spatřil v O’Connorových očích obrovskou vděčnost. Nebylo potřeba žádných slov, jako poděkování to zcela stačilo. Bojovali spolu už tak dlouho, že už si to stejně všechno dávno mnohokrát řekli. Obětovat se jeden pro druhého bylo něco, co dělali každou chvíli. Právě proto ještě pořád byli naživu.

O‘Connor najednou vyprskl smíchy.

Thor se nejprve zalekl, že jej šílenství ještě zcela neopustilo, ale potom si uvědomil, že je jeho přítel v naprostém pořádku. Smál se sám sobě a z radosti, že opět svobodně dýchá. Byl zase sám sebou.

Thor se dal do smíchu též a ostatní se záhy přidali. Bylo už opravdu stěží uvěřitelné, že navzdory tomu všemu, čím si prošli, stále ještě žijí.

Potom vytáhli Thora s O’Connorem zpátky na nohy a ještě je radostně objali. Jejich loď se konečně pohupovala na vodách klidně a mířila dál do té zvláštní země.

Thor spokojeně sledoval, jak se s každou vteřinou vzdalují dál a dál od té strašlivé soutěsky. Cítil se čím dál silnější. Zvládli to, propluli Úžinami šílenství, i když zato málem zaplatili strašlivou cenu. Thor si nemyslel, že by přežili, kdyby se pokusili projet ještě jednou.

„Tam!“ zvolal najednou Matus.

Všichni se podívali směrem, kterým ukázal, a užasli. Před nimi se rozkládal zcela nový pohled. Pevnina Krvavé země. Byl to temný svět, nad kterým se neustále převalovaly těžké mraky a okolní voda byla i nadále krvavě rudá a lepkavá. Země samotná byla černá jako uhel, zcela prosta jakýchkoliv stromů či jiných známek života. Vypadala jako hromada bláta a popela.

Thorovo srdce se roztlouklo rychleji, když v dálce spatřil obrovský černý hrad, postavený zřejmě ze stejného materiálu jako byl zbytek té země. Vypadal vlastně jako kdyby z ní přímo vyrůstal. Thor okamžitě pocítil, že je to místo plné velkého zla.

Přímo ke hradu vedl úzký kanál, lemovaný z obou stran hořícími pochodněmi a na konci přehrazený padacím mostem. Thor viděl pochodně i v oknech hradu a najednou si byl jistý, jednoduše to věděl, že jeho Guwayne musí být někde tam uvnitř.

„Plachty naplno!“ zavelel s pocitem nové naděje.

Družina se vrhla do akce, rychle začala vykasávat plachty a chytat do nich vítr, který tu dul o poznání silněji. Vůbec poprvé, co dorazili do této prazvláštní země, pocítil Thor špetku optimismu. Možná, že naděje na záchranu jeho syna ještě není zcela mrtvá.

„Jsem ráda, že jsi naživu,“ ozvalo se za ním.

Thor se usmál na Angelu, poklekl k ní a objal ji.

„Já jsem taky rád, že jsi to zvládla,“ odpověděl.

„Nechápu, co se to stalo,“ řekla. „V jeden moment jsem byla v pořádku, a najednou…jako kdyby mě něco ovládlo.“

Thor zakroutil hlavou a snažil se na ten pocit raději zapomenout.

„Šílenství je nejhorší nepřítel ze všech,“ odpověděl. „Naše vlastní já se může stát hrozbou, kterou nejsme schopni porazit.“

Dívka se zamračila.

„Stane se něco hrozného znovu?“ zeptala se a ustaraně si přitom prohlížela okolí. „Je tu nějaké další místo hrůzy?“

Thor se rozhlížel také. Musel přemýšlet o tom samém, když tu se najednou odpověď nabídla sama od sebe. Příliš brzy než aby byla vítána.

Ozvalo se hlasité zašplouchání, jako když se vedle lodi právě vynořila obrovská velryba. Všichni se podívali na tu nejohyzdnější obludu, kterou kdy na vlastní oči spatřili. Vypadala jako ohromná, třicet metrů dlouhá oliheň zářivě rudé barvy. Vyletěla z vody vedle lodi a doširoka roztáhla zdánlivě nekonečně dlouhá chapadla. Patřila na ně žlutýma očima plnýma zloby. Pod nimi byla mohutná tlama, plná řad ostrých žlutých zubů. Obluda vyskočila několik metrů nad lepkavou krvavou hladinu a letěla přímo proti jejich lodi, stahujíc přitom chapadla tak, aby je záhy mohla uchopit a rozlámat na kusy.

Na Thora i ostatní brzy padl její stín, oznamující, že právě unikli z jedné hrůzy jenom proto, aby se vrhli do další.

KAPITOLA DRUHÁ

Imperiální velitel znovu a znovu bičoval svou zertu a uháněl na ní napříč Velkou Pustinou po stopě, kterou sledoval již celé dny. Jeho muži se stále snažili držet za ním. Už mleli z posledního, protože jim ani teď ještě nedopřál minutu odpočinku. Jeli dokonce i v noci. Ten muž dobře věděl, jak dostat ze zerty úplně všechno a to samé platilo i o lidech.

Sám se sebou neměl sebemenší slitování a tím méně ho pociťoval se svými muži. Chtěl, aby nehleděli na únavu, horko, ani chlad – obzvláště na svaté misi, jako byla tato. Pokud ta stopa totiž vede tam, kam tajně doufal – tedy do legendárního Útesu – změní to historii Impéria navždy.

Zabořil ostruhy do zertiných slabin, až zvíře vykřiklo a vyrazilo kupředu tak rychle, že už jeho nohy téměř nestíhaly. Jezdec na to nedbal a bez přestání sledoval stopu na zemi. Už takto v životě stopoval mnohokrát a na konci každé stopy vždycky jejího autora zabil. Ještě nikdy však pronásledování nebylo tak zajímavé jako tentokrát. Věděl, že je jenom krůček od odhalení největšího tajemství v historii Impéria. Pokud se to podaří, jeho jméno se stane nesmrtelným a bude se o něm vyprávět ještě po mnoho generací.

Vystoupali na jedno z nečetných pouštních návrší, když tu uslyšel sílící hučivý zvuk přicházející bouře. Očekával, že spatří písečnou smršť, která se valí jejich směrem, ale namísto toho zůstal v úžasu zírat. To, co spatřil, sice byla písečná bouře, ale namísto aby se valila krajinou, stála jako stěna na místě a vypínala se od země až do nebes.

Na několik dlouhých minut se tam zastavili a pozorovali, zda se bouře skutečně nehýbe. Takový jev byl zcela nevysvětlitelný. Vypadalo to jako hradba ze zvířeného písku, která jednoduše seděla na jednom místě. Mohli se pouze dohadovat o tom, co leží na druhé straně. Jeho domněnka, že by to mohl být bájný Útes, se tím ještě posílila.

„Tvoje stopa tu končí,“ řekl jeden z vojáků posměšně.

„Přes tu bouři se nedostaneme,“ řekl jiný.

Velitel však pomalu zakroutil hlavou a zamračil se na ně.

„A co když na druhé straně toho písku leží něco, co stojí za objevení?“ odsekl.

„Na druhé straně?“ zeptal se voják. „Jsi blázen? Není to nic než písečná bouře uprostřed nekonečné pustiny. Na druhé straně je další ohromný kus ničeho.“

„Přiznej si porážku,“ dodal jiný. „Obraťme to domů – pokud ne, pojedeme bez tebe.“

Velitel se k nim otočil. To byla do nebe volající drzost. V jejich očích však spatřil, že to myslí vážně. Věděl, že musí rychle jednat, jestli tu vzpouru chce zažehnat.

Pohybem rychlým jako blesk sáhl k opasku, vytrhl z něj dlouhou zakřivenou dýku a snad ještě rychleji ji zabodnul do krku jednoho z nich. Muž vykřikl, padl na záda své zerty a potom se svezl na pouští podloží, které okamžitě začalo dychtivě pít jeho krev. Tu se najednou ze země vyrojilo stádo pouštních žravých brouků a během několika vteřin jej obsypali a dali se do jídla.

Ostatní to sledovali a v očích už se jim opět zračila vystrašená poslušnost.

„Ještě někdo další by se chtěl protivit mým rozkazům?“ zavrčel velitel.

Muži se na něj nervózně dívali, ale nikdo už nic neřekl.

„Buď vás zabije poušť, anebo já,“ dodal. „Volba je na vás.“

Potom najednou vykřikl jako když se chystá do boje, otočil na místě zertu a vyrazil přímo proti písečné stěně. Věděl, že jej tam může potkat smrt. Věděl i to, že jej ostatní budou následovat a když po chvíli uslyšel jejich křik, kterým pobízeli svá zvířata, samolibě se pousmál. Samozřejmě, bez něj by byli úplně ztracení.

Když vstoupil do písečného víru, vykřikl. Najednou se do něj opřely miliony jemných zrnek písku a snažily se jej strhnout ze sedla, neustále měnily směr a přibývaly na síle s tím, jak se do stěny nořil hlouběji. V uších mu hučelo, jako kdyby si z nich udělali hnízdo sršni. On však nepřestával pobízet protestující zertu, aby uháněla dál a hlouběji dovnitř. Cítil, jak jej písek bije do obličeje, proniká do uší, nosu, úst i očí a nevěděl, jestli o pár metrů dál ještě vůbec bude schopen dýchat.

Nezastavil se.

Když už začal sám o sobě pochybovat a přemýšlet, že jeho muži nakonec měli pravdu, že ta cesta nikam nevede a oni v té bouři všichni zemřou, tu se najednou jeho svět znovu projasnil a on projel skrz. Síla písku prudce slábla, stejně jako bzučivý hukot, a nad hlavou se mu opět otevřelo blankytně modré pouštní nebe. Asi ještě nikdy v životě nebyl tak šťastný, že jej vidí.

Hned za ním se z bouře vynořil i zbytek jeho družiny. Všichni kašlali písek a vypadali více mrtví než živí – ale i oni to na druhou stranu zvládli.

Velitel se rozhlédl a užasl. Jeho srdce se rozbušilo jako o závod a dech byl náhle přerývaný, protože to, co před sebou spatřil, mělo sladký nádech vítězství a triumfu většího, než v jaký pro sebe ve svém životě kdy doufal. Před nimi se do ohromné výše vypínalo kruhově tvarované horské pásmo. To místo nemohlo být zaměněno s žádným jiným.

Útes!

Ležel na obzoru přímo před nimi, tyčil se k obloze a jeho vzdálené konce se ztrácely v dálce. Na vrcholku viděl pevnosti a věžičky s ochozy, na nichž se blyštěla zbroj rytířských hlídek.

Našel ho. On a nikdo jiný byl tím, kdo objevil bájný Útes.

Jeho muži se zastavili vedle něj a i oni na ten výjev zírali s otevřenými pusami. Všichni konečně pochopili důležitost této výpravy. Všichni budou hrdinové a imperiální písně se o nich budou pět ještě několik staletí.

Velitel se na ně s širokým úsměvem podíval. Najednou na něj hleděli s úctou. Potom trhnul za otěže, aby svou zertu otočil a připravil se vjet zpátky do písečné stěny. Pojede celou cestu znovu bez přestávky, až se dostane k nějaké imperiální pevnosti, odkud podá Rytířům Sedmi hlášení, co on sám osobně objevil. Potrvá jen několik dní než se veškerá branná moc Impéria začne stahovat k tomuto místu, aby jej dobyla. Milion vojáků bude vyslán, aby rozdrtil ty blyštivé rytíře. Projdou písečnou stěnou, slezou Útes a potom zaberou poslední zbývající svobodné teritorium v Impériu.

„Muži,“ zahřměl slavnostně. „Náš čas nadešel. Připravte se otisknout svá jména do historie.“