Buch lesen: «Strakonický dudák», Seite 4

VÝSTUP 6.

Mikuli. Předešlí.

MIKULI: Pane! Nejvzácnější pane!

ŠVANDA: Ah, náš domácí.

MIKULI: Právě přicházím z královského paláce. V patách za mnou přijde pro tebe dvořenín, aby ses dostavil k naší princezně. (Odejde.)

VOCILKA: Šlaka, na princeznu jsme docela zapomněli!

DOROTKA: K princezně? Jaká princezna?

ŠVANDA: Oh, holečku – to bude teď moje denní společnost.

DOROTKA: Je mladá, hezká?

ŠVANDA: To ještě nevím; slyším jenom, že je plačtivá, a že ji mám svým uměním povyrazit.

VOCILKA: Svým božským uměním.

DOROTKA: Vás se nikdo neptal! – Švando, nezůstaneš tam dlouho? A opravdu je to jen pro tvoje dudy? – Ale jak by bylo!

ŠVANDA: Jářku už jednou, Dorotko, já jsem dnes světoznámý, po mých dudách se blázní, co má ruce a nohy.

VOCILKA: I princezny!

DOROTKA: Švando, máš-li mě rád, nech všeho a pojď radši zpátky, než se mi docela změníš. Tatínek nám už, chudák, ani bránit nemůže. Co je nám po světě. Já se toho tady bojím.

KALAFUNA: Švando, Švando, doma není všady!

VOCILKA: Ale sláva jen ve světě!

ŠVANDA: Poslouchej, Dorotko, ode dneška si pamatuj, že tě mám rád, moc rád, ale uvazovat mě nesmíš. Vidíš sama, doma si mne nikdo necenil, a tady – princezny! Komorníku!

VOCILKA: Dělejte, milostpane, dělejte! V téhle hastrošově uniformě vás nemohu pustit do paláce – to by myslili, že jdete strašit vrabce. Já slíbil, že se budu o vás starat, a musím držet slovo. Pojďte, milostslečna bude zatím tak dobrá a vyrazí se tady s panem krajanem. – (Stranou.) Já bych oba taky rád vyrazil – ale někam ze dveří. (Vezme Švandu pod paží a odejde s ním.)

KALAFUNA: Nějaká dobrá duše – ten sekretář, he, he!

DOROTKA: Myslíte?

KALAFUNA: To jsou nějaké starosti! A na sebe ani nevzpomene. No, jezte, pijte, panno Dorotko! Já si udělám dnes bene. Škoda že tu nejsou moji caparti – ti by se olizovali.

DOROTKA: Mně je najednou jaksi těsno, jako by se mělo něco přihodit.

KALAFUNA: I ovšem – he, he! Ono se může něco přihodit.

DOROTKA: Copak?

KALAFUNA: Že snad chytím opičku.

DOROTKA: Ach, nežertujte! Naše neznámá průvodkyně také jako by měla nějaké tušení a domlouvala nám pořád, abychom si pospíšili.

KALAFUNA: I to jsou daremné vrtochy. – Pijte!

DOROTKA: Ne, ne – já tu nemám stání. Já musím za Švandou. Pojďte, Kalafuno, pojďte – ať se mu nic nestane.

KALAFUNA: I copak vás napadá. Tohle živobytí tady opustit?

DOROTKA: To se vám nahradí – jen pojďte!

KALAFUNA: No, kvůli vám, panno Dorotko. Ale to vám povídám, moje srdce zůstane tentokrát u toho božího nadělení – he, he! Dorotko, buďte veselá – a když mám tak navlažíno – pojďte sem, zaděláme si tu naši. (Dá čepici na stranu, vezme housle.)

 
Dorotko Trnkova,
milenko Švandova,
jen nechvátej.
Až vypiju a sním,
pak půjdem za ním,
půjdem za ním.
U dvora králova
tam budem žít,
kdyby to věděla
má žena Kordula,
tak bude klít.
Já jsem ze Strakonic
capo prim ex propris
s kapsou prázdnou.
Na zádech mám ranec
a v ruce lívanec,
sklenku plnou.
Opička mě drží
za pačesy,
v hlavě mi to skáče,
nacpu si koláče
plné šosy.
Na tom našem dvoře
všecko to krákoře,
i ten kohout.
Nemohu na tebe,
potěšení moje,
zapomenout.
A kdybych zapomněl,
tak ne lehce,
vždycky mne pro tebe,
potěšení moje,
bolí srdce.
 

Opona

VÝSTUP 7.

Proměna

Skvostný šachový sál. V pozadí vyvýšený trůn pro princeznu a sedadla pro její komonstvo.

Zulika sedí na trůně, zastřena závojem. Po obou stranách paní a páni, všichni stojí jako zakleti do vznešené nudy. Komorníci jen mimicky ohlašují Švandu, jenž je teď v pěkném národním kroji a kozlíka jeden fábor, i Vocilku. Od komorníků předvede Švandu před princeznu šeptavý

DVOŘAN: Jeho milost, sultán všech sultánů, posílá své milované dcerušce tohoto muzikanta, aby její vysoce urozený smutek umírnil.

ŠVANDA (se na pokyn Vocilkův ukloní a začne hrát). Několik taktů uplyne, aniž si kdo hudby všimne. Ale pak začne dvořan po dvořanu přiznávati takt, kývat hlavou, přizvukovat a rozhoupávat se, až konečně vjede milostná polka všem do nohou a rozproudí bez ohledu na etiketu směšný mumraj. Tehdy odhodí závoj i Zulika a plna smíchu se rozběhne k Švandovi.

ZULIKA: Krásný a milý pane hudebníku, Zulika ti děkuje, že jsi vlil do vyprahlého květu jejího srdce hedvábnou rosu rozkoše. Už bylo okoralé jako mladá zahrada na poledním slunci; ale tvými čarozvuky se osvěžilo jako slavík v lotosovém květu.

ŠVANDA (neví, má-li se smát či klanět): Ano – jak říkáme – vzácná princezno – smutná.

VOCILKA (stranou): I starou straku! Ta si švitoří jako zamilovaný veršovec.

ZULIKA: Ale teď mi musíš pořád hrát, rozumíš? – nebo se mi znovu zasteskne.

ŠVANDA: Jak totiž kozlíček –

VOCILKA (potají): Mluvte něco chytřejšího.

ŠVANDA: Copak?

VOCILKA: Řekněte alespoň: šaramantní.

ZULIKA: Řekni si, jak tě odměním. Chceš krásný zámek nad mořem?

ŠVANDA: Ten bych těžko nesl domů.

ZULIKA: Zulika má tebe a tvou hudbu tak ráda, jako má rád beránek čerstvé lupení a rybička čerstvou vodičku. Jen si řekni, po čem touží tvoje srdce; Zulika to řekne otci a všechno budeš mít.

VOCILKA (tajně): Teď si honem vymyslete něco tyranského.

ŠVANDA: Och, ach – (k Vocilkovi): Když já nemůžu dostat ze sebe slovo, ona se po mně tak dívá.

ZULIKA: Či snad Zulice nevěříš?

ŠVANDA: Ano – a jak! Kdopak je ta Zulika?

ZULIKA (směje se): Kdo že je? Jaký jsi veselý! Kdožpak jiný nežli ta, kterou jsi rozesmál, které se tak líbíš a která stojí před tebou, šťastna, že jsi jí spadl jako z nebes. Ale to ti povídám, odejít mi nesmíš, sice by se Zulika hněvala – ó malá Zulika se umí také hněvat – jen se podívej! – Ale to dlouho netrvá, Zulika se hned zas udobří a směje se na tebe. Tak se směj také!

ŠVANDA: Hehehe!

VOCILKA (po něm): Hahaha!

ZULIKA: A tohle je divný člověk. Líbí se mi, je hodně k smíchu. Je to tvůj otrok?

VOCILKA: Před tvou krásou je otrokem celý svět.

ZULIKA: Toho neprodávej. Nechám si ho, bude u mne šaškem.

ŠVANDA: Ale já nevím, slavná princezno – zdali tak dlouho tady –

ZULIKA: Co – tak dlouho?

VOCILKA: Nešlapte si po štěstí!

ŠVANDA: Smím-li tady tak dlouho zůstat?

ZULIKA: Proč bys nesměl? Chceš zlato, drahokamy? Ty musíš!

VOCILKA: Držte se zuby nehty! Berte!

ZULIKA: Chceš papouška, kolibříky? Chceš sultánovu loď? Anebo – ano, to je rozkošný nápad. Chceš mě?

ŠVANDA: Jak to – chceš mě?

ZULIKA: Vezmi si mne za ženu!

ŠVANDA: Za že…? (K Vocilkovi.) Tady jsou po těch vdavkách jako včely na med.

VOCILKA: Hurá! Berte všema čtyřma. Tohle máte terno!

ZULIKA: Máš také radost? Teď nám teprve bude do smíchu. Tatíček sultán chtěl beztoho dát Zulice ženicha, ale ten se jí nelíbí, a proto také stonala. Jenže teď malá Zulika řekne, že se jí líbíš ty, a vezme si tebe.

ŠVANDA: Ale nejmilostivější princezno, já přece nemohu –

VOCILKA (zarazí Švandu a předstoupí): Vyslovit tu rozkoš, která se ve mně rozlévá z tvé milosti, která se mi vaří v žilách a hrozí, že mi roztrhne srdce – to chce milostpán říci.

ZULIKA: Ale milý dudáčku, Zuliky se nemusíš bát. Zulika se dala už dávno poučit, co mají ženy umět: mají být milé a přítulné – jen se nic neboj. Jsi smutný? Zulika tě rozveselí. Zazpívá ti, zatancuje ti; nebo je snad malá Zulika ošklivá? – Počkej tady, tvoje Zulika teď poběhne k otci sultánovi a poví mu všechno o našem štěstí. (Odběhne, za ní její společnost.)

ŠVANDA (stál chvíli jako socha, konečně se probere): Já se zblázním!

VOCILKA: To věřím. Tomu se také říká bláznivé štěstí. ¨

ŠVANDA: Co to žvastáš? Což si mohu bláznivou Zuliku vzít? A hlavně, co by tomu řekla Dorotka?

VOCILKA: Prosím vás, o té Dorotě mi teď nemluvte! To je tak, jako by mě někdo zval na bažanta a já se mu poděkoval, že ne – že dnes nemohu – že mám doma brambory.

ŠVANDA: Já – já uteču!

VOCILKA: I pro mne – Ale až po svatbě!

ŠVANDA: Moje svědomí –

VOCILKA: Houby, má-li vás ta Dorotka opravdu ráda, tak vám ještě bude přát, že dostanete princeznu!

ŠVANDA: Proč to?

VOCILKA: Když uděláte takové štěstí, řekne si, jistě na ni nezapomenete a obšťastníte také ji. To vám nebude pak záležet na nějakém tom soudku dukátů – a nějakého kavalíra dostane také – možná že se rozmyslím sám.

VÝSTUP 8.

Alenoros s otrokyněmi, které nesou na polštářích zlaté skříňky s dary.

ALENOROS: Drahý cizince, děkuji ti vroucně, že jsi vlil paprsek radosti do srdce mého růžového lístku, mé dcerušky – a zatím ti podává láska otcovská na důkaz své vděčnosti tuto maličkost – (pokyne otrokyním, které s dary odejdou) – vezmou ti to hned domů.

VOCILKA (si mne radostí ruce).

ŠVANDA: Není toho přece jenom tuze mnoho, pane králi?

VOCILKA (potají): I jen berte! Čím víc, tím líp!

ALENOROS: Mimoto mi zjevila Zulička, že tě miluje a ty že ji chceš za manželku. Já jsem jí už sice vyhledal statného ženicha, ale ona v něm nejspíš nemá zalíbení, a tak já – (pláče) protože chci jenom její štěstí –

DOROTKA (za scénou): Pusťte mne, já s ním musím mluvit!

ŠVANDA: Prachumučená hodino – tohle je Dorotka!

VOCILKA: Ale teď se seberte!

ALENOROS: Co to je?

VÝSTUP 9.

DOROTKA: (přiběhne): Ach, tady je! Švando, je to pravda, co se roznáší po celém městě? Ty si budeš brát princeznu?

ALENOROS: Kdo je to dítě?

VOCILKA: Nešťastná osoba, královská Milosti – Veličenstvo. My ji i s tímhle člověkem živíme z útrpnosti – ale musíme je držet pod zámkem.

ALENOROS: Proč to?

VOCILKA: Mívají někdy nebezpečné nápady.

DOROTKA: Švando!

ŠVANDA (hrozivě): Vocilko, mlč!

VOCILKA: Teď mlčte vy! Tahle někdy myslí, že je princezna z pohádky, a ráda by si namlouvala mého pána a tenhle hudlař myslí, že je druhý Paganini.

KALAFUNA: Já hudlař – i ty ferino!

DOROTKA: A ty to trpíš. Švando? Ty dovolíš, aby o mně tak mluvil? To mám za to, že jsem z lásky k tobě šla z domova – od čerstvého tatínkova hrobu? Teď věřím všemu. Žádné dudy, za jinou, za princeznou jsi běžel!

ŠVANDA: Což nevidíš, Dorotko, že se mi zbláznil sekretář? DOROTKA: Jen nic nemluv, já už vidím tvou faleš! Tak, Švando, mluv! Nestůj tady jako svědomím odsouzený, otevři ústa – potěš mě!

VOCILKA (ke králi): Jen se podívejte na ty oči! To je její zlá hodina, a to nám někdy uteče.

ŠVANDA: Dorotko, dej si vyložit – kdež bych já – ale tady u dvora –

DOROTKA: Pěkné umění, pěkná muzika, běhat za ženskými. Kdybych tady nebyla –

ŠVANDA: Tak ty tak? Už si mysli, co chceš, vyčítej mi, jak chceš, já už ani neceknu! Já mám taky svou hlavu; když nechceš rozumět tomu, jak to chodí ve velkém světě, čekej na mne doma!

ALENOROS (volá): Odveďte ty lidi a zavolejte k nim našeho lékaře!

DOROTKA: Švando! (Švanda se furiantsky obrátí zády.)

VOCILKA: (drzí Švandu, potajmu): Tak je to dobře, ani se nehýbejte.

DOROTKA: Jdeme – a domů! Na tuhle hodinu si vzpomeň, Švando! (Odvádějí ji, jiní se chopí Kalafuny.)

KALAFUNA (křičí): Ani na mne nesahejte, vy Turci, já jsem primárius – kápo strakonické bandy. A domů! Ano, Švando, my jdeme domů!

ALENOROS: O ty nešťastníky se neboj, můj lékař je ošetří a pak ať si jdou svou cestou. A já teď půjdu a řeknu své Zulice, že to, nač se oba těšíte, vaše oddavky, budou co nejdříve. (Odejde s průvodem.)

ŠVANDA (stál tu jako strnulý): Umučená hodino, co jsem to udělal? Srdce mi pukne a vyletí skrz žebra, že ho do smrti nenajdu! (Chce ven.)

VOCILKA (chytne ho): Pomalu s tou flintou! Kam to míříte? Chcete svému štěstí vystřelit oči?

ŠVANDA (ožene se po něm): Jdi ode mne, ty pokušiteli! Já musím za Dorotkou.

VOCILKA: Až někdy jindy! Teď dovolte, abych vám nalil trochu rozumu, kde ho nemáte sám. Za scénou řinkot zbraní.

ŠVANDA: Co je to zas?

VOCILKA: Snad tu mají někde brousek pro kuchyni – ale jen aby nám přitom nechtěli zavařit.

ŠVANDA: To by mi ještě scházelo.

VOCILKA: Inu, kdo se pustí do romantického života umělců, ten si musí na smrt zvyknout.