Buch lesen: «Psohlavci», Seite 13

XXII

První noc minula v pustém lese i v napjatém na strážích ponocování. Vojsko se však ani nehnulo a rovněž druhého dne zůstalo ve svém rozložení jako včera a jako v noci. Chodové na strážích byli tím bedlivější a ostražitější. Uprchlíkům v lese bytujícím se poněkud uvolnilo. Největší hrůza minula včera za časného jitra; obavy, jež všechny tížily, také se nesplnily. Houvězdo dosud stálo. O živobytí rovněž ještě nebylo zle. Přinesliť s sebou zásob, jež by v čas nouze na několik dnů stačily. Také v té těžké době osvědčila se sousedská láska. Uprchlíci se vespolek podporovali a na ně na všechny zase pamatovali za lesem, Chodové ve Stráži, v Tlumačově i Chodově, kteří uprchlíkům donášeli různé věci, nyní velice potřebné a příhodné.

Mužové se nejvíce divili, proč je vojsko nechává s pokojem. Snad je chtějí nedostatkem a hladem dohnat, aby se rozešli, aby Oujezdští se vrátili a prosili? To však nebylo tak snadno a nejeden z Chodů se tomu zasmál, míně, to že by nějaký čas trvalo, nežli by ten všechen dobytek v lese snědli.

Přibek jen k opatrnosti a k bedlivému hlídání nabádal, obávaje se nějakého přepadnutí. Líce jeho se zase kabonilo. Napadloť ho, že bude dosti nesnadno, aby všichni tu vydrželi, že mnozí, zvláště ze vzdálenějších, budou na domov pomýšlet. Odpoledne však mu chmura z čela zmizela, když opětně z vojenského tábora důstojník přišel vyzvat je, aby se vzdali, a když všichni starší Chodští jednomyslně to vyzvání odmítli.

Minula druhá noc, a již nastal třetí den, co v lese bytovali a ve zbrani proti vojsku stáli. Odpoledne byli v Hamrech na dvorci opodál praporce do země zaraženého pod starou hruší shromážděni všichni rychtáři a starší chodských vesnic, vyjma ty, kteří meškali v Praze, u apelačního soudu, jak se krajané jejich domnívali, netušíce, kam deputaci své od soudu dopomohli. Ve všech staveních i kolem nich bylo velmi živo; všude Chodové ve zbrani. Nad lesem vyvstávala bouře, zahalujíc černými mraky všecko nebe. Starší a rychtářové nedbali hlasného šumění staré hrušky, a jak prudko vlaje a se vzdouvá bílý jajich prapor; rozmlouvali o vojsku. Matěj Přibek, opíraje se o kmen, až sebou trhl, když strážný Konopník mínil, že ti tam, a na Oujezd ukázal, proto se nehýbají, protože na pomoc čekají. Zrovna to bylo také míněním Přibkovým.

»Ha bojíš se tutoho?« otázal se Konopník zprudka.

»Nu, nebojím, hale hdyby jich bulo kerak kobylek.«

»Uj, uj, tu tě příde, že je noha pán!« a Přibek se drsně zasmál. Konopník zčervenal, ale než odpověděl, strhl se venku pokřik. Všecko se tam jen hemžilo; Chodové, kteří ve trávě leželi, vyskakovali, kteří byli v příbytcích, vybíhali, kupíce se kolem nějakého příchozího. Cizinec to nebyl, neboť mezi šerkami chodskými nezříti žádného jiného obleku. Starší u studnice ke vrátkům se obraceli, někteří šli se k zídce podívat. Vtom výkřik se skoro všem vydral z prsou – Brychta! Postřekovský Brychta! Vrazil do dvorce, provázen jsa mnohými krajany.

»Uj, uj, tak jste se vodevzdali?« křičel, mávaje čekanou. »Nu budeme se bjit,« a podával nejbližším ruce.

»Hde jsú vostatní?« volali na něj.

»Jdú teky.«

»Hinde jsú! Pajdar! Ha Syka!«

»Prokurátor!«

»Zez Prahy!«

Chvíli trvalo, nežli se ruch a pohnutí zkonejšilo. Kdož by se jich nadál! Každý myslil, že jsou v Praze, a oni jako by z nebe spadli.

Otázky se jen sypaly.

»Kerak ste se k nám dostáli? Slyšíli ste, co hu nás je?«

»Hde ste vo tutom slyšíli?«

Poslové, vlastně Syka, pověděl, že jdou oklikou, skrze lesy, a že o tom povstání až v Praze zaslechli.

»Ha hde je purkrabí kútský?« dodal.

Mnozí se zasmáli a pověděli, že je za prantem v lese u stromu uvázaný a že mu je až na ten strach dobře.

»Ha vy ste ho nezabjíli?« tázal se udivený Syka.

»Hani ste jiných nehumlátili?« dodal Pajdar pocínovský.

Teď se zas všichni ostatní divili, jaké to řeči se o nich roznesly. Syka si oddechl, když uslyšel, že pověst lhala.

»Ha hde jsú vostatní, Kozina, Hrubý?« tázali se Chodové.

Zdaleka zahřímalo. Ale kdyby bylo zčistajasna tu ve dvorci udeřilo, snad by se byli Chodové tak nelekli jako nyní, když Syka stručně pověděl, co se s nimi a s druhy stalo u soudu apelačního. Někteří jako by strnuli a hlasu pozbyli; cítili, že poslední naděje zmizela. Jiní vykřikli jakoby poraněni, do duše uraženi bezprávím na nich i na poslech páchaným, a nejeden hlas se ozval, aby nečekali, ale na ně, na pány šli, pomstít se za to násilí. Matěj Přibek upíral zamračené své zraky na Syku, jako by číhal, co bude mluvit.

»Lidičky, pomatujte se, haby nebulo ešče hůř, než je!« volal »prokurátor« Syka.

»Ha co myslíš?« tázalo se několik starších, kteréž zprávy o privilegiích a soudu i vězení zastrašily.

»Co myslím! Myslete teky!« volal Syka. »Majestáty zkazili ha práli, že je všechno marno; našince dali do harestu, ha tu před námi vojsko s dobrú zbraní, ha my se špatnú, sami, bez pomoci. Nemyslete, že se bojím, hale rád bych zachoval, co ešče možná, haby nebulo hůř. Krev poteče, dnes se hubráníme, hale kerak.«

»Mlčíš, ty prokurátore zlodějská! Ty Jidáši!« zahřměl Matěj Přibek. Obrovská postava jeho krokem stanula před vlasatým, složitým »prokurátorem«. V souhlasném pokřiku, jenž se na vášnivá slova Přibkova strhl, bylo nejvíce slyšet hlas postřekovského Brychty. Než i Syka nezůstal bez pomoci, a to vydatné. Právě nejstarší a nejváženější z Klenče, Chodova, Postřekova, Stráže, Kýčova, Tlumačova a Mrákova byli při něm, po dobrém i přísně tlumíce křik bojovné strany, v níž bylo nejvíce Oujezdských, Draženovských a pak ze Lhoty a Pocínovic.

»Nechte ho!« volal Syka. »Hdo tuto všecko huďál nežli ty, Matěji?«

»Chceš, haby tě zapálili dvůr, haby nás ha ženy ha děti náše mordovali?« zvolal klenečský Buršík.

»Hať zapálí, hať nás humlátí!« křičel Přibek, jemuž oči jen sršely. »Hale dřív se budu bránit. Ha esli mě humlátí, bude líp, nežli se votročit kerak hovado. Habyste černí chodili, baby babský, ha ne Chodováci!«

Na Hamrech strhl se křik a zmatek. Chodové nesvorní vespolek se přeli, nutno—li se vzdát a prosit o milost, či je—li podniknout boj. Strana bojechtivá byla slabší. Jí v čele stál Přibek, jemu po boku nejvíce prudkou řečí dorážel na mírnější protivníky divoký Brychta postřekovský a mladý Šerlovský. Všichni byli tak rozvášněni, hluk hlasů bouřlivých takový, že nezaslechli ani pokřiku nejpřednějších stráží, jež tam k oujezdské výšině ukazovaly. Než rázem utichla bouře hlasů na Hamrech. Hromová rána zaduněla – za ní druhá, třetí. Po lesích zvučel hlas dělových výstřelů. Ano, děla! Tři kusy tam stojí. Vyvezli je od Oujezda na výšinu a namířili proti Hamrům. Bělavý dým vypálených ran válel se a choulil nad strání. A kolem děl plno vojska.. Již ho část přímo na dol zvolna sestupuje a na silnici, hle, také jezdců přibylo. Jak se tam vojskem jen hemží! Posila jim přišla. Jak ještě zaražení a užaslí na nepřítele hleděli, přikvačil jonák zrovna bez dechu, oznamuje, že Danielovo Bolf se vrátil z výzvědů. Ty kusy tam stály prve v Oujezdě na podníví a s nimi přišlo mnoho nového vojska. Tak »chlapec« ze stráže oznamoval. Novina jeho nebyla v tu chvíli již novou, ale pravdivou, jak se všichni přesvědčili.

»Nu ha chtíli byste ešče vojnu?« zvolal Syka, ukazuje pravicí na vojsko patrně k útoku se chystající.

»Habys mlčíl, huž jsem prál!« křičel Přibek. »Nic se nebujte. Hdo je pravý Chodovák, za mnú!«

Mnozí ho zrazovali a zbraňovali jemu i jeho stoupencům. »Nechte je, hať dú prosit!« vzkřikl mladý Šerlovský. »Pote k nám, tam se lepší hubráníme, nežli tu s tima.«

»Pote do Pocínovic. Pote!«

Přibek skočil k praporu a rázem vytrhl jej ze země. —

V tu chvíli doběhl výrostek jakýsi do Hamrů do lesa na prant. Uprchlíci tam shromáždění starostně pohlíželi k zataženému nebi, od něhož se v lese setmělo. Prudký vítr dul haluzemi, ohlašuje bouři. Na ni se všichni chystali, jiné se nenadáli. Až tu výrostek, na nikoho se neohlížeje, sotvaže prvních doběhl, jal se volati, že přišli poslové z Prahy, Syka, Pajdar a Brychta, ostatní pak nepřišli, protože jsou v Praze zavřeni, ve vězení.

Žalostný pronikavý výkřik zalehl lesní pustinou.

Všichni se ohlédli po Hančí Kozinové, jež zalomivši rukama, jala se bědovat. Ženské ji obklopily, konejšily ji a těšily.

»Hde jsú?« volala stará Kozinová na chapce. Neplakala, ve tváři však jako by zežloutla. Hoch ukázal k Hamrům. Rozběhla se tam. Na pokraji lesa se však rázem zastavila. Od Hamrů bral se k ní do lesa houf mužů. V jejich čele kráčel Matěj Přibek, vedle Brychta postřekovský a Přibkovi vpravo mladý Šerlovský z Pocínovic, nesa bílý chodský prapor, bouřlivě se nad hlavami jim třepetající. Ostatní mužští byli v Hamrech; pobíhali kolem nich sem tam nebo pohlíželi ve skupinách k Oujezdu, odkud bylo slyšet troubení a . bubnování. Vtom z houfu Přibkova Jiskra Řehůřek vyběhl a několika skoky byl u staré selky.

»Zle je, vojska tulik, ha náši chtějí prosit vo milost.«

Stařena vykřikla úžasem.

»Ha což Přibek?«

Dudák pověděl, že se svými věrnými ustupuje a že chce do Pocínovic.

»Ha je Jan ha ti ostatní zavříni?«

Dudák pokynul hlavou.

»Ha, vy baby, budete ešče prosit?« vykřikla stará Kozinová a zaťatou pěstí hrozila k Hamrům, kde již vypravovali prosebnou deputaci ke krajskému hejtmanu, jemuž přišla právě posila, tři kusy, granátníci a značné oddělení pěchoty a jízdy, vedené hrabětem Stampachem a panem Steinbachem z Königsfeldu.

Zatím Přibkův houf už do lesa dorazil k samému prantu. Hrozný zmatek tam povstal, když uslyšeli, co se děje. Strach před vojskem všecko plašil. Ženy plačky prosily muže, ty, aby je neopouštěli, aby nechodili, ty zas, aby je tu nenechávali. Hančí všeho toho nedbala. Sedíc pod stromy u svého ohniště, tulila k sobě děti. Té noviny! Zavřen ve vězení! Proč chodil! Ona dobře tušila! – Ó, on se nevrátí, dobře to ví. Děti, ubohé děti!

XXIII

Dalo se do deště, hřímalo a vlhkým, potemnělým vzduchem míhalo se pronikavé, oslňující světlo blesků. Ze šumavských hvozdů vystupovaly páry a sloupy bílého dýmu jakoby z nesčíslných požárů.

Za té nepohody ustupoval Přibkův sbor lesy a rozmoklými cestami polními do Pocínovic. Houf ten nejbojovnějších, nejodhodlanějších Chodů, více než o sto mužích, byl ve dva menší rozdělen. Mezi oběma jelo několik vozů s ženami a s dětmi, jichž nechtěli mužové v lese zanechat. Všichni byli namnoze z Oujezda. Mezi nimi také starý Přibkův otec a Manka. Když se tam na prantu syn Matěj zmínil, že by tu v lese mohl s Mankou počkat, poněvadž půjde v Pocínovicích jistě do tuha, nechtěl o tom ani slyšet, a rovněž odhodlaně jeho vnučka odmítla.

»Habych na stará kolena přece prosil!?« pravil stařec a vylezl na vůz. Vítr mu cuchal dlouhé sněhobílé vlasy a hnal déšť do vráskovité tváře; stařec však jako by necítil. Nehýbal sebou a zasmušilý zrak před sebe upíral; myšlení jeho bylo v jiných končinách. Poněvadž mladý Šerlovský řídil vůz, na němž Manka s dědem seděla, kdežto čeledín u dobytka v lese zůstal, vzal Matěj Přibek zase chodský prapor. Nesl jej přes rameno, zmoklý a schlíplý. Všiml si toho prve a pomyslil, jak ráno ještě vesele vlál. A ráno ještě měli všichni dost odvahy, až pak schlípli babsky, když ten Syka je pokropil svými novinami. Teď už asi za to mají —

Setmělo se, když se Chodové s vozy k Pocínovicům přiblížili. Déšť sice ustal, nebe se však nevyjasnilo; hustá mračna dosud visela na vrších, pnoucích se na jihozápad u samých Pocínovic jako jejich hradba. Temena Havronice, Plápolce, Hudice a Holého vrchu nebylo vidět v šeru mračen, v němž úplně se zahalila »Pannino prsa« a ostatní velikáni šumavští, tvořící mohutné pozadí.

Po několikadenním napětí, po namáhavém pochodu za té sloty byly suché, teplé a zvláště pohostinné jizby pocínovské mužům

i všem uprchlíkům zvláště vítány. Většina jich, sotvaže něco pojedli, klesli zemdleni a rázem usnuli. Na rychtě však, u starého Šerlovského, kdež se shromáždili domácí i přespolní nejváženější, dlouho svítili.

Také několik Lhotských, kteří se před Pocínovskými do nedaleké své vesnice odebrali, tu meškalo a teprve pozdě na noc se domů vraceli, nesouce to pevné všech rozhodnutí, že se ani Lammingerovi, ani vojsku, jím, jak myslili, poslanému, nepoddají.

Půlnoc minula. Teprve v tuto chvíli šel si Matěj Přibek lehnout, když byl s mladým Šerlovským obešel všecku ves a stráže, z domácích všude rozestavené. Ještě nesvítalo, a již byl zase obrovský Chod na nohou, burcuje mužstvo, aby vstali, zaroubit a zatarasit všechny příchody do vsi: cestu, uličky ven mezi stodolami do polí vedoucí a všechny průhony. Ještě se ani všecka ves nevzbudila, ještě všecky přípravy nebyly ukončeny, když znenadání hosté a pomocníci přibyli. Bylo to několik sedláků z Chodova a Postřekova, promoklých a ublácených. Divné s sebou přinášeli noviny.

Včera také byli s těmi, kteří uznávali, že všecken odpor je marný a že nic nezbývá, nežli aby se vzdali. Teď vypravovali Chodům, kteří se kolem nich shlukli, jak krajský hejtman za to všechno se všemi pěkně zatočil. Když přišli k němu prosit, tak uprchlíci vypravovali, a slíbili, že se pokojně rozejdou, aby jen vojsko odtáhlo a jim neubližovalo, zakřikl je a všechny dal hned zatknout a vojáky odvést. Ale nejen ty, nýbrž ze všech vesnic vždycky několik dal spoutat a odvést.

»Kam?« volali Chodové napjatě naslouchající.

»Do Plzni, Stříbra, Týna.«

»Ha nač do tolika míst? Což není dost harestů v Plzni?« tázal se Šerlovský.

»Přes sedumdesát jich vodvedli!« odvětil jeden z urpchlíků. »Hdyž sme tuto vidíli, vzeli sme nohy na ramena. To radšÍ se dám zabjít, nežli sedít v harestě, haby nás hudlovali ha pak voběsili,«

dodal druhý. »Te čistá milost! To za tuto, že se jim hned, beze všeho poddali!«

»Níčko by tu hasi všichni buli rádi!« zvolal hlasitě jeden z Chodů.

»Jau, ha bulo by nás štyry sta,« dodal Přibek. »Ha hde je níčko vojsko?«

»V každý vsi něco, hale na Houvězdě jich kerak much. Ha jistě všude zůstanu, haby bul pokoj.«

»Ha náši v lese?«

»Nu, ženské bědovaly ha bědují. Kerak ne. Muže jim vodvedli, ve stavení vojsko. Mnoho sedláků je teky v lesích. Hutíkají, snad do Babor.«

»Ha pak jsme míli vostát ha se podát?« zvolal Přibek.

To ještě byli všichni v jizbě rychtářově. Když Přibek vstal, maje se k odchodu, všichni za ním, vběhl do světnice Pocínovský jeden, oznamuje, že jak stráží chodil v tu stranu k Loučínu, že zahlédl na cestě vojsko. Všichni je očekávali, všichni byli jisti, že je vojsko nepomine, a přece mnohé teď novina ta zarazila a všechny rozechvěla.

»Ve jménu Páně!« vzkřikl starý Šerlovský.

»Pote, přátelé, chutě pote!« Přibek vyzýval a vyšel ven. Všichni se hrnuli za ním.

V tu časnou chvíli byla již všecka ves vzhůru. Novina o vojsku rozlétla se do všech koutů. Zevšad lidé vybíhali, mužové, ženy, staří, mladí, náves se jimi jen hemžila. Pak ještě mužové z rychty přibyli, ozbrojeni puškami a čekanami. V čele jich Přibek, nesa chodský prapor. Vlál zase vesele v ranním větru, neboť se bylo přes noc vyjasnilo a nastával krásný den.

»Vojsko huž de!« vzkřikl Přibek. »Huž dú, mužský chytat ha ženské hudlovat. Chcete—li se jim dát – Já, ha co jsme z Houvězda ha zez Draženova, my se nedáme!«

»My teky! My teky!« vzkřikli všichni a v hlaholu tom zaznělo také mnoho hlasů ženských.

»Ha tak s pomocí boží, každý na svý místo!« poručil Přibek.

»Ženské ha děti pryč, do stavení!« volal Šerlovský. »Huchystejte se, hdyby nechčestí trhlo, habyste míli všecko na cestu, zadním průhonem do lesa, hin bude volno!«

Vtom všechen hlas na návsi utichl a všichni tu zůstali jako zkamenělí. Rachot bubnů k nim zalehl a polnice zaječela. První se Přibek vzpamatoval. Zvolav, aby tu počkali, že se podívá, chvátal k východu již zatarasenému. Oba Šerlovští a mnoho Pocínovských za ním. Viděli mezi staveními a skrze stromy blýskající se zbraň a hemžící se vojsko. Prvním pohledem poznali, že ho je mnoho. Zatahovalo ves ze strany východní a obsadilo cestu. Jezdci jezdili sem tam, povely volané mocnými hlasy letěly od čety k četě a zvučely až do vsi.

Řetěz vojska rostl a počal ves na dole v rovině ležící víc a více zatahovat.

Přibek sebou trhl. Několik jezdců se hnalo k nim; před zataraseným vchodem na cestě se zastavili a jeden z nich počal mluvit. Co pověděl, všechno Šerlovský s Přibkem na návsi oznámili, toliko jediné zamlčevše: že se Lhotští již také vzdali na milost a nemilost.

Ale to oznámili, že se má všecka ves ihned podrobit a všecko zatarasení odklidit. Mužové aby zbraň odvedli, aby vydáni byli, kteří jsou tu cizí, jmenovitě z Oujezda Matěj Přibek, a pro jistotu a zaručení aby rychtář s dvaceti sedláky ihned do tábora přišel a prosil o milost.

»Haby nás vzeli do harestu!« vzkřikl jeden ze sedláků.

»Ha jako rebely voběsili,« volal jiný.

»Já nepudu!« oznamoval rychtář Šerlovský velikým hlasem.

»Ha já teky ne!« volali jeden po druhém a do toho hluku přimísily se pronikavé hlasy ženských, vyzývajících své muže, aby nechodili, aby se nedali.

»Huž sme kerak v pasti, vojska všudy kolem dokola!«

»Protlučeme se!«

»Chutě za mnú!« volal Přibek.

Hrozný hluk a zmatek strhl se na návsi. Mnohé z žen jaly se bědovat, jiné mužům horlivě, vášnivě domlouvaly, aby se nevzdávali. Toho však nebylo třeba. Zpráva o tom, jak naloženo s krajany vzdavšími se pod Oujezdem, krutá žádost a hrozba vojenského velitele a hrozící násilí jeho rozjitřili Chody v Pocínovících a naplnily je zoufalou odhodlaností. Raději zemřít, nežli se tak poddat v nová a veliká trápení!

Přibek, přehlédnuv prve vojsko, poznal, že není možná ho zahnat nebo aspoň se mu ubránit. Nezbývalo, než aby se probili. Proto vedl nyní muže chodské v tu stranu vesnice, kdež, jak viděl, bylo k lesům nejblíže a vojska nejméně. Někteří navrhovali, aby se čekalo do tmy. Návrh ten však zavržen, protože velitel dal jen krátkou lhůtu na odpověď a po odmítavé jistě požene útokem. Nebylo tedy prodlení.

»Hdo můžete, sedněte na kůň! Híntury vyrazíme!« volal Přibek, ukazuje na stodoly vedle sebe stojící. Rozkázal tak proto, poněvadž viděl, že vojsko nejvíce je skupeno proti východům ze vsi mezi staveními a proti průhonům. Výpadu ze stodol se nenadálo, odtud bylo možná je překvapit. Nežli do těchto svých dřevěných, doškových bašt vstoupili, nastalo loučení. Bylo krátké. Matěj Přibek ohlédl se po dceři. Šla mu v patách, bledá, chvějíc se, vedle starého děda svého, jenž se nedal ve stavení udržet.

»Táto, Manka, spánembohem! Snad se ešče huvidíme. Ha hdyby ne, vopatruj, dívče, dědka dobře, pánbůh s vámi.« Byl nějak bledý, když mohutnou svou pravici dceři a starému otci podával.

Stařec vztáhl ruku a požehnal mu křížem. Ještě jednou se Přibek ohlédl, pak zmizel v zástupu. Ale bílý prapor jeho bylo nad hlavami vidět, až jej sklonil, jak do stodoly vstupoval.

Manka se dívala upřeně za ním, oči plné slzí; vtom ženich, jenž si byl pro koně zašel, k ní přistoupil. Plakala, teď se však rozplakala. Objal ji, vtiskl jí políbení na rty, pak chopiv se uzdy svého bělouše, vedl jej do stodoly. Tu již stálo několik koní, za nimi pak pěší v hustém chomáči. Ve druhé stodole, zrovna vedle, bylo rovněž tak.

Všichni jen čekali na znamení, až by se rozlétla vrata, vedoucí ven za humna, proti vojsku.

Slunce vyšlo a jasné jeho světlo, vnikajíc širokými skulinami mezi trámy do stodoly, míhavými, zlatými pruhy prošlehovalo její šero. Kmitlo se koňům po těle, po hladké srsti, po hrubém, selském sedle, tu přelétlo bílé šerky Chodů a zachvělo se tu tam na tváři. Většina jich byla bledá rozechvěním, ta ona strachem, který bezděky napadá před krvavým bojem. Oči všech plály zimničně, srdce bušilo, každý však už odevzdán svíral pušku nebo kovanou, ostrou čekanu.

Opodál vrat stál Přibek sehnut a skulinami vojsko pozoroval. Když vstal, dal znamení jezdcům, aby vsedli do sedel. Pak podal mladému Šerlovskému ruku, něco k němu tiše promluvil, a jda dozadu houfem, opakoval znovu, co všem činit, kam každý má směřovat. Poté odebral se do sousední stodoly, aby se tam ujal vůdcovství. Z oné stodoly měl mladý Šerlovský houf vyvést. Sedě na koni, tiskl všecek rozechvěn nabitou bambitku a napjatě naslouchal na smluvené znamení, jež vedle dá Mančin otec. Na okamžik zavládlo stodolou hluboké ticho. Jen kůň zafrkal nebo podkovou o humno udeřil, až zadunělo. Zdaleka se ozvalo troubení a bubnování; vtom někdo ze zástupu před stodolou na té straně do vsi vykřikl, že vojsko už táhne z druhé strany.

Výkřik ten ještě nedozněl, a vedle ve stodole ozvalo se pronikavé zapísknutí. Vrata obou stodol se rázem rozlétla, jakoby obrovským fouknutím, proud oslňujícího světla vnikl do stodoly; ve světle tom mihlo se několik jezdců, jim v čele mladý Šerlovský, za nimi jako mrak ostatní Chodové. A s bílým mrakem tím mrak druhý, v čele jeho Matěj Přibek, nesa v levé ruce bílý, vlající prapor a v pravé vysoko nad hlavou těžkou dubovou čekanu svého rodu.

Chodské pušky, krátké, dlouhé zahoukaly, jim pak vojenské odpověděly a obě strany hned na se vrazily. Strašlivý náraz. Zoufalost sílila silné rámě chodské. Čekanou, obrácenou puškou bili se jako lvi. V čele mladý Šerlovský, jenž do vln zápasu nejprudčeji se pustil, rozdávaje pěchotě rány vpravo vlevo.

U plotů, u zdí a v obou stodolách, nyní dokořán otevřených, stáli vesničané, ženy a starci, a v úzkostech, v hrozném napětí pozorovali boj.

Starý Přibek, opíraje se o svou vnučku, stál na pokraji stodoly a nic nedbal, že ho někteří před střelbou varovali. Manka bledá, chvějíc se, pozorovala každé hnutí bojujících, jako všichni, v zimničném napětí. Viděla, jak se obě strany srazily, jak Chodové, nepřítele patrně překvapivše, jej tisknou. V divém tom chumlu, kde prachem a kouřem míhaly se bílé šerky i tmavé kabáty vojenské a blesky šavlí a jiné zbraně, nebylo nic rozeznati. Strašný ryk a hlahol odtud se nesly a v křik hlasů lidských mísilo se houkání střelných ran a troubení.

Manka marně stopovala otce i ženicha.

»Manka, vidíš—li náš prapor?« tázal se děd.

»Vidím, hin tuto bílý – hale níčko, huž ne – ha zas! Ha zas je pryč – uj, panenka Marjá – huž nic nevidím. Vidíte—li vy, lidičky?« tázala se třesoucím se hlasem, úzkostný zrak na sousedky upírajíc. Hleděly, hleděly, zrak napínaly, však už nepostřehly bílé zástavy, kterou ještě prve mohly rozeznati.

Vtom zaječela trouba z druhé strany a odtud, kdež přeď chvilkou jedno oddělení vojenské, záseky odklidivší, do vsi již vnikalo, přihnala se četa kyrysníků. Palaše nad hlavami se v slunci jim blýskaly, země duněla. Starý Přibek klesl, a sepjav ruce, jal se boha prositi.

Vesničané vykřikli a za starým Přibkem vrhli se všichni na kolena.

Pak už to dlouho netrvalo. Chumel prořídl, rozdělil se a bylo vidět, jak kyrysníci se rozjeli za těmi, kteří se probili, unikli.

»Kteří to jsou a ujdou—li kyrysníkům!« každý v tu chvíli pomyslil, vzpomínaje na ty, které ze svých tam měl. —

Nežli se slunce rozhořelo, dověděli se to. Byloť v tu dobu po boji. Vojsko vtrhlo do vesnice, kterou obsadilo a drancovalo. Venku na bojišti přecházely ženy a matky; hledajíce své muže a syny. Šťastná, která nikoho tu nenašla, neboť mohla být jista, že se dostal

do lesů. Než každou chvilku tu tam ozval se bolestný výkřik, kde ženy mezi raněnými nebo mrtvými některého z hledaných poznaly. Bojovníci leželi jednotlivě, volni nebo pod koněm, nebo v celé skupině, jak padli.

Stará Šerlovská také hledala, nenašla však ani syna, ani muže. Div že tomu svému štěstí věřila. Ale tam! Totě nevěsta! Chvátala k ní.

Na zdupaném trávníku, kde leželo mnoho vojáků raněných i mrtvých i několik raněných Chodů, klečela Manka, hořekujíc a rukama lomíc nad mrtvolou svého otce. Matěj Přibek ležel v zakrváceném bílém županu, maje žerď chodského praporu křečovitě k boku přitisknutou; ztuhlá pravice svírala ještě dubovou, starou čekanu. Bílá plachta praporu roztržena, zdupána, krví zalita. Obrovská postava Chodova ležela rovně natažena; tvář její byla zachmuřena. Tak skonal poslední chodský praporečník. Jak se udatně bil a jak praporu svého hájil, dosvědčovali četní kolem vojáci ranění i mrtví.

Starý Přibek kleče skláněl k synovi svou bělovlasou hlavu. Slzy řinuly se starcovi z očí. Nebědoval, jenom bolestně sténal a vzdychal. Vojáci, kteří raněné druhy odnášeli, se až zastavovali nad tou skupinou, naslouchajíce nářku statného, zlatovlasého děvčete.

»Hou vej, hou vej, hou vej, můj zlatej, dobrej táta! Panenko Marja, copak si tu níčko bez vás počnem! Ha můj dědečku starostlivej, dyť tu leží vás syn. – Hou vej, hou vej, můj zlatej táta!«

Ale Matěj Přibek dceřina nářku neslyšel; a bylo mu lépe. Odešelť do jiných končin, kde nebylo panského tyranství a kde nemusil se dívat, jak násilí ničí zlatou chodskou svobodu.