Vesuvius, král skřítků a Nejvyšší Vládce Mardy, stál v rozhlehlé jeskyni pod zemí, na kamenném balkónu sto stop vysokém, a hleděl dolů, bedlivě si pod sebou prohlížel práci armády svých skřítků. Tisíce skřítků těžce pracovaly v této ohromné podzemní jeskyni, krumpáči a kladívky odsekávaly skálu, sekali do země a do kamene a atmosféra byla plná zvuky těžby. Zdi byly do nedohledna lemované pochodněmi, zatímco potůčky lávy křižovaly podlahu, leskly se, vydávaly záři, osvěcovaly jeskyni a udržovaly ji teplou, zatímco se skřítkové potili a v tom horku dole lapali po dechu.

Vesuvius se zeširoka usmál, jeho tvář skřítka byla ohyzdná, pokřivená, dvakrát tak velká, jako lidská, se dvěma dlouhými tesáky, podobné klům, které koukaly z jeho pusy, a rudýma očima jako korálky, které si vychutnávaly pohled na trpějící lid. Chtěl, aby jeho lidé dřeli, aby pracovali tvrději, než kdy předtím, protože věděl, že jen extrémní dřinou dosáhne toho, čeho jeho otec nedosáhl. Dvakrát tak velký, jako typický skřítek a třikrát tak velký, jako člověk, Vesuvius byl samý sval a zuřivost a věděl, že je jiný, věděl, že mohl dosáhnout toho, čeho před ním ještě nikdo nedosáhnul. Zosnoval plán, který nemohli zplodit ani jeho předchůdci, plán, který jeho národu přinese navždy slávu. Byl by to největší tunel, jaký byl kdy vytvořen, tunel, který je převede pod Plameny až do Escalonu – a každým úderem kladiva se tunel stával o kousíček hlubší.

Ani jednou jedinkrát za celá staletí nedokázali jeho lidé vymyslet, jak hromadně přejít Plameny; jednotliví skřítci byli schopní sem tam přejít, ale většina z nich na těchto sebevražených misích skonala. To, co Vesuvius potřeboval, byla celá armáda skřítků, která přejde společně a jednou provždy zničí Escalon. Jeho otcové neporozuměli, jak toho docílit a nakonec k tomu byli lhostejní, podrobili se životu zde, v divočinách Mardy. Ale ne on. On, Vesuvius, byl chytřejší, než všichni jeho otcové, tvrdší a odhodlanější – a mnohem krutější. Jeden den, když byl zadumaný, přemýšlel, že pokud nemůže projít Plameny nebo je přejít, pak by je snad mohl podejít. Zaujat tou myšlenkou, okamžitě svůj plán rozjel a od té doby nepřestal, shromáždil tisíce svých vojáků a otroků, aby postavili, co se stane největším výtvorem království skřítků: tunel pod Plameny.

Vesuvius spokojeně sledoval, jak jeden jeho autoritář zbičoval lidského otroka, kterého zajali na západě, a který byl připoutaný ke stovkám dalších otroků. Člověk vykřikl a upadl a byl bičován, dokud neumřel. Vesuvius se ušklíbl, těšilo ho vidět, jak ostatní začali ještě více dřít. Jeho skřítkové byli téměř dvakrát tak velcí, jako lidé, také vypadali mnohem ohyzdněji, s vyboulenými svaly a znetvořenými obličeji, plnými nenasytné chuti po krvi. Zjistil, že lidé byli dobrým prostředkem k ventilování jejich násilností.

I přes to, co sledoval, byl Vesuvius stále velmi frustrován: ať zotročil lidí, kolik chtěl, ať zaměstnal vojáků, kolik chtěl, ať už byli jakkoli tvrdě biti, jakkoliv týral či zabíjel jeho vlastní lidi, aby je motivoval, pokrok byl stále příliš pomalý. Skála byla příliš tvrdá, úkol příliš veliký. Věděl, že tímto tempem nikdy nedokončí tunel za jeho života a jeho sen napadnout Excalon zůstane pouhým snem.

Samozřejmě, že zde v Mardě měli víc než dost prostoru – ale Vesuviovi nešlo o prostor. Chtěl zabíjet, podmanit si všechny lidi, zabrat vše, co jim patřilo, jen tak pro zábavu. Chtěl to všechno. A věděl, že má-li se tam dostat, nadešel čas na drastičtější řešení.

“Můj Lorde a Králi?” zazněl hlas.

Vesuvius se otočil a uviděl postávat několik svých vojáků, kteří měli na sobě typické zelené brnění národa skřítků, svůj znak – řvoucí hlava divočáka se psem v tlamě – kterým byli vepředu vyzdobeni. Jeho muži v úctě sklonili hlavy, hleděli na zem, jak byli zvyklí se v jeho přítomnosti zachovat.

Vesuvius uviděl, že mezi sebou drží vojáka skřítka, který měl na sobě potrhané brnění, jeho obličej byl pokrytý špínou a popelem a skvrnitý od stop po popáleninách.

“Můžete ke mně promluvit,” rozkázal.

Pomalu pozvedli brady a podívali se mu do očí.

“Tento byl zajat uvnitř Mardy, v Jižním lese,” zahlásil jeden. “Byl chycen, když se vracel zpoza Plamenů.”

Vesuvius se podíval na zajatého vojáka, který byl svázán a naplnilo ho to odporem. Každý den na západ posílal muže, přes Mardu, na misi zaútočit skrz Plameny a objevit se na druhé straně, v Escalonu. Pokud cestu přežili, měli za úkol roznášet hrůzu mezi co největším počtem lidí. Pokud to přežili, jejich úkolem bylo najít ty dvě Věže a ukrást Ohnivý meč, mýtickou zbraň, o které se říkalo, že udržuje Plameny. Většina jeho skřítků se z cesty nikdy nevrátila – byli buďto zabiti na jejich cestě Plameny nebo byli nakonec zabiti lidmi v Escalonu. Byla to jednosměrná mise: bylo jim přikázáno, aby se nikdy nevraceli – tedy pokud se nevrátili s Ohnivým mečem v ruce.

Ale jednou za čas se některý ze skřítků tajně vrátil, ve většině případů znetvořený cestou Plameny, jejich mise byla neúspěšná, ale hledali cestu zpět do bezpečného útočiště Mardy. Vesuvius neměl na takové skřítky žaludek, považoval je za dezertéry.

“Tak jaké zprávy nám neseš ze západu?” zeptal se. “Našel jsi Meč?” dodal, i když už znal odpověď.

Voják polkl a vyhlížel vyděšeně.

Pomalu zavrtěl hlavou.

“Ne, můj Lorde a Králi,” řekl zlomeným hlasem.

Vesuvius v tichosti zuřil.

“Tak proč jsi se vrátil do Mardy?” domáhal se odpovědi.

Skřítek měl hlavu stále svěšenou.

“Byl jsem obklíčen skupinou lidí,” řekl. “Měl jsem štěstí, že jsem utekl a dostal se zpět sem.”

“Ale proč jsi se vrátil?” zatlačil na něj Vesuvius.

Voják se na něj podíval, zmatený a nervózní.

“Protože moje mise byla ukončena, můj Lorde a Králi.”

Vesuvius soptil.

“Tvá mise byla najít Meč – nebo v procesu zemřít.”

“Ale já jsem se dostal skrz Plameny!” obhajoval se. “Zabil jsem spoustu lidí! A vrátil jsem se zpět!”

“A řekni mi,” řekl Vesuvius přívětivě, vykročil dopředu a položil ruku na skřítkovo rameno, zatímco s ním pomalu kráčel na okraj balkónu. “Opravdu sis myslel, že když se vrátíš zpět, že tě nechám žít?”

Vesuvius najednou uchopil skřítka vzadu za košili, udělal krok dopředu a vrhnul ho přes okraj.

Voják sebou mával co mu to jen pouta dovolovala a při letu vzduchem křičel. Všichni dělníci se dole zastavili a vzhlédli a sledovali ho, jak padá. Padal sto stop a poté sebou konečně plácnul o skálu.

Všichni dělníci vzhlédli k Vesuviovi a on na ně shora zlostně pohleděl, věděl, že je to dobrá připomnínka všem, kteří by ho zklamali.

Rychle se vrátili ke své práci.

Vesuvius, stále rozčilen, se potřeboval na někom vyřádit, otočil se od balkónu a vykročil vinutými kamennými schody, vyrytými do zdí kaňonu, následován svými muži. Chtěl se sám podívat na ten pokrok, zblízka – a zatímco bude dole, může si najít ubohého otroka, kterého může rozmlátit na kaši.

Vesuvius pokračoval točitými schody, vytesanými do černé skály, sestupoval poschodí po poschodí, až úplně dolů na dno jeho rozhlehlé jeskyně, ve které bylo s každým sestupem větší a větší horko. Tucty vojáků se za ním řadily, jak si vykračoval po dně jeskyně, proplétaje se mezi potůčky lávy, mezi davami dělníků. Jak kráčel, tisíce vojáků a otroků přestaly pracovat a rozestupovaly se před ním, s respektem klonily svě hlavy.

Tady dole bylo horko, dno nebylo zahřáté pouze potem mužů, ale také potůčky lávy, která křižovala prostorem a vytékala ze zdí, z jisker, které odlétávaly z kamene, jak do nich muži bili svýma sekyrama a krumpáči. Stál tam a díval se: sto stop široký a padesát stop vysoký, tunel byl vykopáván tak, aby se pomalu svažoval, hlouběji a hlouběji pod zem, dostatečně hluboko, aby byl schopen pojmout armádu, až nadejde čas podejít Plameny. Jeden den proniknou do Escalonu, vystoupí na povrch a zajmou tisíce lidských otroků. Věděl, že to bude nejlepší den v jeho životě.

Vesuvius kráčel dál, vytrhl bič z vojákovy ruky, napřáhl se a začal bičovat vojáky nalevo i napravo. Všichni se vrátili zpět k práci, do skály bili dvakrát tak rychle, rozbíjeli tvrdou černou skálu, až byl vzduch plný prachu. Poté došel až k lidským otrokům, mužům a ženám, kteří byli uneseni z Escalonu a které se sem podařilo dostat. To byly mise, ze kterých měl největší radost, mise čistě zaměřené na terorizování Západu. Většina lidí při cestě zpět zemřela, ale dost z nich přežilo, i když byli těžce popáleni a zmrzačení – a tito v tunelech dřel až do morku kostí.

Vesuvius se na ně zaměřil. Vrazil bič do mužovy ruky a ukázal na ženu.

“Zabij ji!” zavelel.

Muž tam stál, třásl se, jen zakroutil hlavou.

Vesuvius mu bič z ruky znovu vytrhl a místo toho bičoval jeho, znovu a znovu, až se přestal bránit, byl mrtev.

Ostatní se vrátili do práce, odvrátili svůj pohled, zatímco Vesuvius odhodil bič, ztěžka dýchal a zadíval se do hrdla jeskyně. Bylo to jako hledět na svého nepřítele. Byl to napůl dokončený výtvor, který nikam nevedl. Vše postupovalo příliš pomalu.

“Můj Lorde a Králi,” zazněl za ním hlas.

Vesuvius se pomalu otočil a spatřil několik vojáků z Mantry, jeho elitní jednotku skřítků, oblečených v černém a zeleném brnění, které bylo vyhrazeno jen jeho nejlepším oddílům. Pyšně tam stáli, po boku drželi halapartny. Tito skřítci patřili mězi těch pár vyvolených, které Vesuvius respektoval a při pohledu na ně mu zabušilo srdce. Mohlo to znamenat jedinou věc: přinesli zprávy.

Vesuvius vyslal Mantru na misi před několika měsíci: najít obra, který byl ukryt ve Velkém lese, o kterém se povídalo, že zabil tisíce skřítků. Jeho snem bylo tohoto obra lapit, přivést ho zpět a využít jeho fyzické síly k dokončení tohoto tunelu. Vesuvius vysílal misi za misí, a žádná z nich se nevrátila. Všichni byli objeveni mrtví, zabiti obrem.

Jak na tyto muže Vesuvius hleděl, bušení jeho srdce se, nyní plné naděje, zrychlilo.

“Mluvte,” zavelel.

“Můj Lorde a Králi, našli jsme obra,” hlásil jeden. “Odchytili jsme ho. Naši muži čekají na tvůj rozkaz.”

Vesuvius se pomalu zašklebil, ani si nemohl vzpomenout, kdy byl naposled tak potěšen. Jeho úsměv se rozšiřoval, jak se v jeho mysli zosnoval plán. Konečně, uvědomil si, to bude vše možné; konečně bude mít možnost prorazit Plameny.

Hleděl upřeně na svého velitele, plný odhodlání a připraven udělat cokoli, co bude nutné.

“Odveďte mne k němu.”

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Kyra klopýtala sněhem, který nyní měla už nad koleny, putovala skrz Trnový les a přitom se opírala o svou hůl a snažila se najít cestu tím, z čeho se nyní stala plnohodnotná sněhová bouře. Bouře nyní řádila tak silně, že se dokonce prodrala už i hustými větvemi lesa, fučela do těchto ohromný stromů, poryvy větru tak silnými, že je ohýbaly téměř vejůl. Poryvy větru a sníh ji bičoval do obličeje a ona skoro neviděla – dokonce měla problém se vůbec udržet na nohou. Jak vítr neustále zesiloval, stálo ji veškeré její soustředění, udělat jen pár kroků.

Krvavě rudý měsíc byl už dávno ten tam, jako by byl pohlcen bouří a nyní už jí k navigování nezbývalo žádné světlo. A i kdyby nějaké bylo, sotva by něco viděla. Jediné, co ji udržovalo při zemi byl Leo, který kráčel pomalu, byl zraněný a opíral se o ni, jeho přítomnost jí byla jedinou útěchou. Každým krokem jako by klesla hlouběji a přemýšlela, jestli vůbec postupuje kupředu. Cítila, že je nutné vrátit se zpět k jejímu lidu, varovat je, což ji s každým krokem ještě více frustrovalo.

Kyra se snažila vzhlédnout, mžourala do větru, doufala, že v dáli najde nějaký orientační bod – cokoli – snažila se rozpoznat, jestli jde vůbec správně. Ale v tom bílém světě byla úplně ztracena. Její tvář ji bolela od drakova škrábnutí, měla pocit, jako by jí hořela. Sáhla si na ni a měla ruku potřísněnou krví, jedinou teplou věcí v celém vesmíru. V tváři jí tepalo, jako by v ní drak způsobil infekci.

Jak do ní narazil obzváště silný poryv větru, Kyra si konečně uvědomila, že už nemůže jít dál; museli si najít úkryt. Zoufale chtěla dorazit do Volisu ještě před Lordovými muži, ale věděla, že když bude pokračovat v chůzi, zemře tu. Její jedinou útěchou bylo, že Lordovi muži nemohli v tomto počasí zaútočit – pokud to páže vůbec dorazilo domů.

Kyra se rozhlédla, tentokrát po úkrytu – ale najít ho se zdálo být nemožné. Neviděla nic než bílo, vítr úpěl tak hlasitě, že mohla sotva přemýšlet, Kyra začala panikařit, začala mít vidiny, jak zde ve sněhu s Leem zmrzli a nikdo je nikdy nenašel. Věděla, že pokud nic brzy nenajde, ráno budou jistojistě mrtví. Tato situace jí naháněla hrůzu a nyní byla již beznadějná. Nyní si uvědomovala, že ze všech nocí, kdy mohla opustit Volis, si vybrala tu nejhorší.

Jako by poznal její nový úmysl, začal Leo výt a najednou se otočil a utíkal od ní pryč. Přeběhl mýtinu a jak doběhl na její druhý konec a začal zuřivě hrabat v kupě sněhu.

Kyra zvědavě pozorovala jak Leo vyl a divoce ve sněhu hrabal, hlouběji a hlouběji, přemýšlela, co tam našel. Konečně se prohrabal a ona byla překvapená, když uviděla, jak odkryl malou jeskyni, vytesanou do boku ohromného balvanu. Její srdce bušilo nadějí, spěchala tam a dřepla si, a uviděla, že byla dostatečně veliká, aby je oba ukryla. Byla také nadšena, když viděla, že je v ní sucho – a že kryje před větrem.

Sehnula se a políbila ho na čelo.

“Dokázal jsi to, chlapče.”

Olíznul ji.

Klekla si na kolena a proplazila se do jeskyně, Leo po jejím boku, a jak vstoupila, okamžitě pocítila úlevu. Konečně bylo ticho; hluk větru utichl a poprvé ji neštípal obličej, uši; poprvé byla v suchu. Cítila, jako by se mohla znovu nadechnout.

Kyra se plazila po borovicovém jehličí, hlouběji a hlouběji do jeskyně, a přemýšlela, jak hluboko vede, až konečně narazila na zeď. Sedla si, opřela se o ni a rozhlédla se. Příležitostně sem zavály poryvy sněhu, ale jeskyně byla z větší části suchá, žádný z nich nezavál až k ní. Poprvé si mohla skutečně odpočinout.

Leo se stočil vedle ní, položil si hlavu do jejího klína a ona se opřela o kámen a přitiskla si ho na hruď, třásla se a snažila se zahřát. Z kožešin a jeho kožichu oprášila sněhové vločky, snažila se je usušit a prohlédla si zranění. Naštěstí nebylo hluboké.

Kyra ho vyčistila sněhem a když se ho dotýkala, zanaříkal.

“Pst,” řekla.

Sáhla do kapsy a dala mu poslední kousek sušeného masa; hladově ho zhltnul.

Jak se opřela a seděla tam ve tmě, poslouchala zuřící vítr a pozorovala, jak se sníh znovu začal hromadit, byla unavená a zmrzlá až na kost, zoufale si potřebovala odpočinout, ale ten škrábanec na tváři jí to nedovolil, pulzoval.

Konečně jí ztěžkly oči a zavřela je. Borovicové jehličí, které měla pod sebou, bylo kupodivu pohodlné, a jak bylo její tělo nehnutě opřené o skálu, tak brzy, i přes veškerou snahu, podlehla sladkému spánku.

Kyra letěla na hřbětě draka, zuby nehty se držela a pohybovala se rychleji, než si myslela, že bylo vůbec možné, zatímco on pištěl a mával křídly. Křídla byla tak široká a skvostná a jak je pozorovala, stávala se ještě širšími, zdálo se, jako by sahala po obvodu celého světa.

Pohlédla dolů a sevřel se jí žaludek, když tam dole uviděla zvlněné kopce Volisu. Nikdy ho neviděla z tohoto úhlu, tak vysoko. Letěli přes bujnou přírodu, přes zvlněné zelené kopce, pruhy lesů, zuřící řeky a plodné vinice. Byl to dobře známý terén a Kyra brzy rozpoznala otcovu tvrz, roztahanou, s prastarými kamennými zdmi, které pokrývaly krajinu a za kterými se pásly ovce.

Ale jak drak zamířil střemhlav dolů, Kyra okamžitě pocítila, že něco není v pořádku. Uviděla, jak stoupá dým – ne dým z komínů, ale černý, hustý kouř. Jak se podívala důkladněji, byla zděšená, když uviděla, že tvrz jejího otce je v plamenech, jazyky plamenů vše zaplavovaly. Uviděla armádu Lordových mužů, která se táhla po horizontu, obkličovala tvrz a zapalovala ji a když uslyšela výkřiky, věděla, že všichni, koho znala a na celém světě milovala, byli masakrováni.

“NE!” snažila se vykřiknout.

Ale slova jí uvízla v krku a nevyšla ven.

Drak natáhl svůj krk, celý se otočil a pohlédl jí do očí – a Kyra byla překvapená, když uviděla, že to je stejný drak, kterého zachránila, jeho bodavě žluté oči jí hleděly přímo co očí. Theos.

Zachránila jsi mě, slyšela ho vyřknout ve své představivosti. Nyní zachráním já tebe. Nyní jsme jeden, Kyro. Jsme jeden.

Znenadání Theos ostře zatočil a Kyra ztratila rovnováhu a spadla.

Jak padala vzduchem, vykřikla, zem se k ní rychle blížila.

“NE!” zakřičela Kyra.

Kyra se posadila, křičíc do tmy, nebyla si jistá, kde vlastně je. Ztěžka dýchala a dívala se všude kolem sebe, až si konečně uvědomila: byla v jeskyni.

Leo vedle ní kňučel, hlavu měl položenou u ní na klíně a olizoval jí ruku. Zhluboka se nadechla a snažila si rozpomenout, kde je. Byla pořád tma a venku stále řádila bouře, vítr skučel a sníh se hromadil. Pulzování v její tváři se zhoršilo a ona si na ni sáhla a uviděla, že má na prstech čerstvou krev. Pomyslela si, zda to vůbec někdy přestane krvácet.

“Kyro!” vykřikl tajemný hlas, zněl téměř jako šepot.

Kyra, polekaná, přemýšlela, kdo může být v této jeskyni s ní a mžourala do tmy, v pozoru. Pohlédla nahoru a uviděla neznámou postavu, jak nad ní v jeskyni stojí. Měl na sobě dlouhý, černý háv a kabát a držel hůl; vypadal jako starší muž, bílé vlasy mu vyčnívaly zpod jeho čepce. Jeho hůl zářila a vydávala ve tmě jemné světlo.

“Kdo jsi?” zeptala se, posadila se rovně, ostražitá. “Kde jsi se tu vzal?”

Udělal krok dopředu a ona si přála vidět jeho obličej, ale byl stále zahalen stínem.

“Copak hledáš?” zeptal se, jeho prastarý hlas ji zvláštně uklidňoval.

Přemýšlela nad tím a snažila se tomu porozumět.

“Hledám svobodu,” řekla. “Chci se stát bojovníkem.”

Pomalu zavrtěl hlavou.

“Zapomněla jsi na něco,” řekl. “Na nejdůležitější věc ze všech. Copak hledáš?”

Kyra na něj, zmatená, hleděla.

Konečně udělal další krok dopředu.

“Hledáš svůj osud.”

Kyra o jeho slovech přemýšlela.

“A víc,” řekl, “hledáš sebe sama.”

Udělal další krok dopředu, stál tak blízko a přesto byl stále zahalen stínem.

“Kým jsi, Kyro?” zeptal se.

S prázdným výrazem na něj hleděla, chtěla odpovědět, ale v ten moment neměla ponětí. Už si ničím nebyla jistá.

“Kým jsi?” dožadoval se odpovědi, jeho hlas byl hlasitý a odrážel se od zdí, až ji bolelo v uších.

Kyra pozvedla ruce k obličeji, sbírala síly, jak se k ní blížil.

Kyra znovu otevřela své oči a byla šokována, když viděla, že tam nikdo není. Nemohla pochopit, co se děje. Pomalu dala ruce dolů a jak to udělala, uvědomila si, že tentokrát je úplně vzhůru.

Jasný sluneční svit zazářil do jeskyně, světlo se odráželo od sněhu, ode zdí jeskyně a oslňovalo. Zamžourala, dezorientovaná a snažila se dát dohromady. Zuřící vítr byl ten tam; oslepující sníh byl pryč. Místo toho sníh částečně blokoval vchod a za ním byl svět s křišťálově modrou oblohou, ptáci zpívali. Bylo to jako by se svět znovu zrodil.

Kyra tomu nemohla přijít na kloub: tu dlouhou noc přežila.

Leo jí jemně kousnul do nohavice a pobídnul ji, byl nedočkavý.

Dezorientovaná, Kyra pomalu vstala a okamžitě zavrávorala bolestí. Nejenže jí celé tělo bolelo z boje, z ran, které dostala, ale hlavně z toho, že jí pálila tvář, jako by byla v jednom ohni. Vzpomněla si na drakův dráp a sáhla si na tvář; i když to bylo pouhé škrábnutí, stále záhadně mokvalo a bylo plné krve.

Jak se postavila, točila se jí hlava a nevěděla, zda to bylo z jejího vyčerpání, hladu nebo od drakova škrábnutí. Kráčela nejistým krokem, necítila se sama sebou a následovala Lea, který ji trpělivě vedl ven z jeskyně a zpět do dne, hrabal sníh, aby zvětšil východ.

Kyra se přikrčila a vykročila ven, jak se postavila, zjistila, že je ponořená do světa oslepující běloby. Rukama si zakryla oči, z toho pohledu ji třeštila hlava. Významně se oteplilo, vítr byl pryč, ptáci cvrlikali a slunce se prodíralo stromy na lesní mýtině. Uslyšela zasvištění, otočila se a uviděla ohromnou kopu sněhu, jak sklouznul po masivní borovici a spadl na zem. Pohlédla dolů a uviděla, že stojí až po stehna ve sněhu.

Leo ji vedl, skákal skrz sníh a šel směrem do Volisu, tím si byla jistá. Následovala ho a měla co dělat, aby mu stačila.

I tak měla Kyra problém s každým krokem, který udělala. Olízla si rty a hlava se jí motala víc a víc. Ve tváři jí pulzovala krev a ona začala přemýšlet, zda to zranění nebylo infikované. Cítila, jak se mění. Nedokázala to vysvětlit, ale cítila, jako by v ní pulzovala drakova krev.

“Kyro!”

Uslyšela vzdálený výkřik, zněl, jako by byl z druhého konce světa. Byl následován několika dalšími hlasy, které křičely její jméno, jejich křik byl pohlcen sněhem a borovicemi. Chvíli jí trvalo, než si to uvědomila a ty hlasy rozpoznala: muži jejího otce. Byli tady, hledali ji.

Kyra pocítila vlnu úlevy.

“Tady!” vykřikla, myslela si, že křičí, ale byla překvapená, když uslyšela, že její vlastní hlas byl něco víc, než zašeptání. V ten moment si uvědomila, jak je slabá. Její zranění na ni působilo a ona nerozuměla tomu, co s ní dělá.

Najednou se pod ní prolomila kolena a Kyra upadla do sněhu a nemohla se tomu bránit.

Leo vyjeknul, pak se otočil a běžel k těm vzdáleným hlasům.

Chtěla na něj zavolat, chtěla na všechny zavolat, ale nyní byla příliš slabá. Ležela tam v hlubokém sněhu a hleděla vzhůru na bílý svět, na oslepující zimní slunce, zavřela oči, jak ji spánek, kterému už nemohla odolat, odnášel do dáli.