Kyra šla oslňujícím sněhem, Leo se opíral o její nohu, pociťování jeho těla byla jediná věc, která ji uzemňovala v moři běloby. Sníh ji bičoval do obličeje, ztěží viděla víc, než několik stop dopředu, jediné světlo dával krvavě rudý měsíc, děsivě odráželo od mraků, když jej zrovna úplně nezakryly. Chlad ji kousal až na kost, byla jen několik hodin od domova, ale už jí chybělo teplo otcovy tvrze. Představovala si, jak nyní sedí u krbu, v hromadě kožešin, pije tekutou čokoládu a je ztracená v knize.

Kyra vytěsnila tyto myšlenky z hlavy a místo toho zdvojnásobila svou snahu, byla plná odhodlání. Odejde od života, který jí naplánoval její otec, ať to stojí, co to stojí. Nebude přinucena provdat se za muže, kterého neznala nebo nemilovala, jen kvůli tomu, aby ukonejšila Pandesiany. Nenechá si nakazovat život u pece, nebude nucena vzdát se svých snů. Raději zemře tady venku v zimě a ve sněhu, než žít život, který jí naplánovali jiní.

Kyra šlapala dál, brodila se sněhem, který měla až po kolena, v nejhorším počasí, které kdy zažila, mířila hlouběji do černé noci. Bylo to neskutečné. V tuto noc cítila ve vzduchu zvláštní energii, říkalo se, že mrtví sdílí zemi se živími, lidé se báli odejít ze svých domovů, vesničané zadělali okna a dveře prkny, a to i v tom nejlepším počasí. Vzduch byl hustý a nejen sněhem: všude kolem sebe cítila duše. Měla pocit, jako by ji sledovaly, jako by kráčela vstříc svému osudu – nebo vstříc své smrti.

Kyra zdolala kopec a zahlédla horizont a poprvé za celou její cestu byla naplněna nadějí. Tam v dáli, i přesto, že byla bouře, ozařovaly nebe Plameny, jediné světlo v bílém světě. V tuto černou noc ji přitahovaly jako magnet, bylo to místo, o kterém přemýšlela celý svůj život a kam jí její otec přísně zakázal jít. Byla překvapená, že došla až tak daleko a lámala si hlavu, jestli k němu nevědomky mířila od té doby, co vyšla.

Kyra se zastavila, zalapala po dechu a nadechla se. Plameny. Ohromná ohňová zeď, která se táhla padesát mil napříč východní hranicí Escalonu, jediná věc, která oddělovala její zemi od rozlehlých zemí Mardy, království skřítků. Místo, kde její otec a jeho otec před ním, svědomitě sloužili, chránili svou vlast, kde se všichni otcovi muži a všichni Dozorci střídali ve službě.

Byly vyšší, jasnější, než si představovala – větší, než jak je popisovali všichni muži – a podivovala se, jaká kouzelná moc je udržovala žhnoucí, jak mohly dnem i nocí hořet a jestli někdy dohoří. Vidět je osobně jen vyvolalo více otázek, než jich zodpovědělo.

Kyra věděla, že podél Plamenů měly základnu tisíce mužů, byli to různí muži, profesionálové z Volisu, ale také Pandesiané, otroci, branci a zločinci. Všichni byli v podstatě Dozorci, ačkoli nikdo z nich neměl ty dovednosti, jaké měli otcovi lidé, kteří hlídali Plameny po celé generace. Na druhé straně číhaly tisíce skřítků, zoufalí po tom dostat se skrz. Bylo to nebezpečné místo. Mystické místo. Místo pro zoufalé, odvážné a nebojácné.

Kyra to musela vidět zblízka. Když už nic jiného, potřebovala se v této bouři zorientovat, ohřát si ruce a rozhodnout se, kam si to namířit.

Kyra scházela z kopce sněhem, svou holí se podpírala, Leo byl vedle ní, a kráčela vstříc Plamenům. I když to nemohlo být dál než jen míli, měla pocit, že to bylo mílí snad deset, a co mělo být desetiminutovou túrou jí zabralo více než hodinu, jak se sníh zhoršoval, chlad ji kousal až do kostí. Otočila se a hledala Volis, ale už byl dávno pryč, ztracen v bílém světě. Byla jí stejně příliš zima na to, aby se vrátila zpět.

Nohy se jí třásly zimou, přestávala cítit prsty u nohou, ruku měla přilepenou na své holi, Kyra konečně doklopýtala z kopce dolů a najednou ucítila nával horka, jak se před ní rozprostřely Plameny. Ten pohled ji vzal dech. Byly sotva sto yardů vzdálené a jejich světlo tak zářilo, že svítily nocí a zdálo se, jako by byl den, Plameny stoupaly tak vysoko, že když se podívala vzhůru, neviděla ani kde končí. Horko bylo tak silné, že ji hřálo dokonce i tady a její tělo pozvolna přicházelo zpět k životu a znovu ucítila své ruce a prsty u nohou. Praskání a syčení ohně bylo tak intenzivní, že dokonce přehlušilo i sténání větru.

Kyra byla okouzlena a šla blíž, cítila větší a větší teplo, jako by kráčela k povrchu Slunce. Jak se blížila, cítila, že taje, začala opět cítit své prsty u nohou a na rukou, jak se do nich vracel cit, brněly. Bylo to jako by stála před ohromným ohništěm a cítila, jak jí to vrací zpět k životu. Stála pře nimi, hypnotizována, jako můra před plamenem, hleděla na tento zázrak světa, největší zázrak jejich země, jediná věc, která je udržovala v bezpečí – věc, které nikdo nerozuměl. Ani historikové, ani králové a dokonce ani čarodějové. Kdy to začalo? Co je udržovalo v chodu? Kdy to skončí?

Říkalo se, že Hlídači znali odpovědi. Ale oni ji, samozřejmě, nikdy neprozradí. Legenda říkala, že Ohnivý Meč, bedlivě střežený v jedné ze dvou věží – nikdo nevěděl, ve které – udržoval Plameny naživu. Věže byly hlídané sektovní skupinou mužů, Hlídačů, prastarého řádu, z části to byli lidé, z části něco jiného, každý byl dobře schován a hlídali na protilehlých koncích Escalonu, jeden na nejzazším západním břehu v Uru a ten druhý v jihovýchodním rohu Kosu. K Hlídačům se také přidávali nejlepší rytíři, které mohlo království nabídnout, všichni byli odhodlaní udržet Ohnivý Meč v tajnosti a Plameny naživu.

Více než jeden skřítek, jak jí řekl její otec, který prorazil Plameny, se pokusil najít věže, ukrást Meč – ale žádný z nich nikdy neuspěl. Hlídači byli až příliš dobří v tom, co dělali. Nakonec se dokonce ani Pandesiané, se vší svou slávou, nepokusili obsadit Věže, nepokusili se riskovat a rozzlobit Hlídače a ztlumit tak Plameny.

Kyra zaznamenala pohyb a v dáli zahlédla vojáky na obchůzce, kteří nocí nesli pochodně a přecházeli podél Plamenů s meči na bocích. Byli rozprostřeni přibližně každých padesát yardů a pokrývali ohromné území. Jak je pozorovala, rozbušilo se jí srdce. Skutečně se jí to podařilo.

Kyra tam stála, cítila se naživu, věděla, že každou chvíli se může něco stát. Věděla, že každou chvíli může z Plamenů vyběhnout skřítek. Samozřejmě, že oheň jich většinu zahubil, ale někteří, kteří použili štít, dokázali prorazit živí, přinejmenším na dost dlouhou dobu, aby se jim podařilo zabít co nejvíce vojáků. Někdy skřítek dokonce přechod přežil, toulal se lesy a terorizoval vesnice. Vzpomněla si, že jednou jeden otcův muž přinesl skřítkovu hlavu; byl to pohled, na který nikdy nezapomene.

Jak Kyra hleděla do těch tajemných Plamenů, přemýšlela nad svým vlastním osudem, byla tak daleko od domova. Co se s ní nyní stane?

“Hej, co tu děláš?” zakřičel hlas.

Voják, jeden z otcových mužů, ji uviděl a kráčel k ní.

Kyra si nepřála konflikt. Znovu jí bylo teplo, její nálada byla vzpružena a byl čas jít dál.

Zapískala na Lea a oba se otočili a zamířili si to zpět do bouře, směrem ke vzdáleným lesům. Nevěděla, kam půjde potom, ale byla inspirována Plameny a věděla, že její osud tam někde leží, i když ho ještě nespatřila.

Kyra klopýtala nocí, zmražená až na kost, byla ráda, že Leo je s ní a zamýšlela se nad tím, jak ještě dlouho bude schopná jít. Všude možně hledala úkryt, útěk od kousavého větru a od sněhu, a i přes všechna nebezpečí ji to táhlo k Trnovému lesu, jedinému místu, které bylo na dohled. Plameny byly nyní daleko za ní, jejich záře už nebyla na horizontu viditelná a krvavý měsíc už před douhou dobou spolkly mraky a na cestu jí nezbylo už žádné světlo. Prsty u rukou a na nohou už byly zase bez citu, její situace se zdála být každý moment zoufalejší. Začala přemýšlet, jestli to nebyla chyba, opustit tvrz. Přemýšlela, zda na tom jejímu otci, který byl připraven ji někomu darovat, vůbec záleželo.

Jak pokračovala sněhem, Kyra pocítila nový nával zlosti, kráčela nevěda kam, ale byla odhodlána dostat se pryč od života, který na ni čekal. Jak zavál další poryv větru, Leo zakňučel, Kyra vzhlédla a byla překvapená, když uviděla, že se jí to podařilo: před ní se tyčil do výše Trnový les.

Kyra se na chvíli zastavila, pocítila znepokojení, věděla, jak je to nebezpečné – dokonce i během dne, dokonce i ve skupině. Přijít sem o samotě a v noci – a na Zimní měsíc, kdy se kolem potulovaly duše – by bylo bezhlavé. Věděla, že se může stát cokoli.

Ale přiřítil se další poryv větru, zavál jí sníh hluboko za krk a zchladil ji na kost a to Kyru pohánělo kupředu, dál za první stromy, jejichž větve ztěžklé sněhem, dál do lesa.

Jak vstoupila, pocítila Kyra okamžitě úlevu. Tlusté větve ji chránily před větrem a bylo zde větší ticho. Běsnící sněžení zde nebylo nic než lehká přeháňka, sněžení bylo narušené tlustými větvemi a od první chvíle, kdy byla Kyra venku, znovu viděla. Dokonce se už cítila tepleji.

Kyra využila té příležitosti, aby ze svých paží, ramen a vlasů setřepala sníh, zatímco Leo se také otřásl až sníh létal všude. Sáhla do svého pytle a vytáhla pro něj kus sušeného masa a on po něm dychtivě chňapnul, pak ho hladila po hlavě.

“Neboj, najdu nám úkryt, příteli,” řekla.

Kyra pokračovala hlouběji do lesa, hledala jakýkoli vhodný úkryt, uvědomovala si, že zde bude muset zůstat přes noc, aby přečkala bouři, pak se probudit do nového dne a pokračovat na své cestě až ráno. Hledala velký balvan, aby se u něj ukryla, nebo zákoutí u stromu, nebo v ideálním případě jeskyni – cokoli – ale nic nenašla.

Kyra šla ještě hlouběji, sníh jí sahal až po kolena, odírala se o zasněžené větve hustého lesa; a jak šla, všude kolem ní se ozývaly zvlášní zvířecí skřeky. Slyšela hluboké vrnění hned vedle sebe a otočila se a nahlédla do hustých větví – ale byla příliš tma, aby něco viděla. Kyra spěchala dál, nechtěla přemýšlet o tom, jaké bestie zde mohou číhat a nebyla v náladě na konfrontaci. Pevně svírala svůj luk, nebyla si jistá, jestli by ho vůbec mohla použít, vzhledem k tomu, jak znecitlivělé měla ruce.

Kyra vystoupila na mírný kopec a jak na něj vyšla, zastavila se a rozhlédla se kolem sebe, nabízel se jí výhled dolů, jak měsíční svit na chvilku prosvítil mezeru mezi stromy. Tam dole před ní bylo zasazené třpytící se jezero, jeho voda byla ledově modrá, průzračná, a ona ho okamžitě rozpoznala: Jezero snů. Její otec ji sem jednou přivedl, když byla ještě dítě a zapálili tu spolu svíčku, kterou položili na list lilie, jako poctu její matce. O tomto jezeře se povídalo, že je posvátným místem, rozlehlé zrcadlo, které umožňovalo nahlédnout jak do života na povrchu, tak i života pod hlubinou. Bylo to mystické místo, místo, kam se nechodilo jen tak bezdůvodně, místo, kde nebylo možné ignorovat upřímná přání.

Kyra zamířila k jezeru, jako by ji k sobě táhlo. Klopýtala dolů z prudkého kopce, podpírala se holí, proplétala se mezi stromy, sem tam uklouzla a zase se narovnala, až došla na jeho břeh. Kupodivu jeho břeh tvořil jemný bílý písek a nebyl na něm žádný sníh. Bylo to magické.

Kyra poklekla na okraji vody, chvěla se zimou, a podívala se dolů. V měsíčním světle viděla svůj odraz, její blonďaté vlasy jí visely podél tváře, její světle šedé oči, její vysoké lícní kosti, jemné rysy, hleděl na ni odraz, který vůbec nevypadal jako její otec a bratři. Byla překvapená, když ve svých očích uviděla vzpurný pohled, byly to oči bojovníka.

Jak hleděla na svůj zjev, vzpomněla si na otcova slova, která vyslovil před dlouhou dobou: přání od srdce, vyslovené u Jezera snů nemůže být odmítnuto.

Kyra, která se nacházela na křižovatce svého života tak jako nikdy předtím, nyní potřebovala dobrou radu více, než kdy dříve. Nikdy se necítila tak zmatená, nevěděla, co si počít, kam dál jít. Zavřela oči a veškerou svou silou se modlila.

Bože, nevím, kdo jsi. Ale žádám si tvou pomoc. Dej mi jednu věc a já ti dám na oplátku cokoli, oč si požádáš. Ukaž mi, kterou cestou se dát. Daruj mi život cti a kuráže. Chrabrý život. Dovol mi stát se největším bojovníkem, nebýt napospas žádnému muži. Dovol mi, abych si mohla dělat, co se mi zlíbí – a ne to, co pro mne zvolí někdo jiný.

Kyra tam klečela, otupělá zimou, na konci svých sil a už nevěděla, kam se ve světě vrtnout, modlila se celým svým srdcem i duší. Úplně ztratila pojem o čase i místě.

Kyra neměla představu o tom, kolik času uběhlo, když otevřela oči, měla na očních víčkách sněhové vločky. Cítila se nějak změněná, ale nevěděla jak, jako by se v ní rozprostřel vnitřní klid. Pohlédla dolů do jezera a tentokrát jí to, co viděla, vzalo dech.

Zpět na ni hleděl odraz, který jí ale nepatřil – byl to odraz draka. Měl děsivé, zářivě žluté oči a starodávné rudé šupiny, a jak otevřel tlamu a zařval na ni, pocítila, jak v ní ztuhla krev.

Kyra, polekaná, se otočila a čekala, že nad sebou uvidí stát draka. Dívala se všude, ale neviděla nic.

Byla tam jen ona a Leo, který jemně kňoural.

Kyra se otočila a podívala se znovu na jezero, ale tentokrát už viděla jen svůj obličej, který na ni hleděl.

V její hrudi jí zabušilo srdce. Byl to nějaký světelný trik? Její vlastní představivost? Samozřejmě, že to nebylo možné – draci nebyli spatřeni v Escalonu po celých tisíc let. Ztrácela zdravý rozum? Co to vše mohlo znamenat?

Když najednou Kyra ulyšela hrůzostrašný zvuk, cukla sebou, zvuk se ozýval hluboko z lesa, bylo to něco jako zavytí nebo snad zachechtání. Leo to také slyšel, jak se otočil a zuřivě zavrčel, vstaly mu chlupy. Kyra pohledem prohledala les a v dáli viděla slabou záři zpoza řady stromů. Bylo to jako by tam byl oheň – ale žádný tam nebyl. Jen tajemná bílá záře.

Kyra cítila, jak jí za krkem vstaly chlupy, jako by cítila, že ji lákal nějaký jiný svět. Cítila, jako by otevřela vrátka do jiného světa. Ač každičká část jejího těla křičela, aby se otočila a běžela pryč, uvědomila si, že je jak okouzlená, její tělo převzalo iniciativu, vstala a začala kráčet směrem k tomu světlu.

Kyra stoupala na kopec spolu s Leem, záře byla čím dál jasnější, jak se proplétala mezi stromy. Konečně došla až na hřeben a v ten okamžik se náhle zastavila, celá užaslá. Před ní, na malé mýtince, se jí naskýtal pohled, jaký nikdy nečekala – a jaký nikdy nezapomene.

Stará žena, obličej bělejší, než sníh, ohyzdná, pokrytá bradavicemi a jizvami, hleděla dolů na něco, co vypadalo jako oheň, nad ním držela své vrásčité ruce. Ale ten oheň hořel jasně bíle a pod ním nebyla žádná polena. Vzhlédla ke Kyře, měla ledově modré oči, oči bez bělma, celobarevné, a neměla v nich panenky. Byla to nejstrašidelnější věc, jakou kdy Kyra viděla a její srdce v ní zamrzlo. Vše v ní jí říkalo, ať se otočí a utíká, ale nemohla si pomoci a šla blíže.

“Zimní měsíc,” řekla ta stará žena, její hlas byl nepřirozeně hluboký, jako by promluvila velká žába. “Když mrtví nejsou úplně naživu a živí nejsou úplně mrtví.”

“A která z nich jsi ty?” zeptala se Kyra a vykročila dopředu.

Žena se zachechtala, příšerný zvuk, ze kterého mrazilo v zádech. Vedle ní Leo zavrčel.

“Otázkou je,” řekla žena, “která z nich jsi ty?”

Kyra se zamračila.

“Já jsem naživu,” trvala na svém.

“Opravdu? V mých očích jsi víc mrtvá, než jsem já.”

Kyra se zamyslela, co tím myslela, cítila, že to bylo pokárání, pokárání proto, že nepřistoupila odvážně a protože následovala své srdce.

“Co hledáš, statečný bojovníku?” zeptala se žena.

Kyřino srdce se při vyřčení toho slova zrychlilo a cítila, že jí to povzbudilo.

“Chci žít významný život,” řekla. “Chci být bojovníkem. Jako můj otec.”

Stará žena se podívala zpět dolů do toho světla a Kyře se odlehčilo, protože už se na ni nedívala. Zastřelo je dlouhé ticho a Kyra čekala a přemýšlela.

Nakonec, protože ticho trvalo věčně, na Kyřino srdce dopadlo zklamání. Snad ta žena už neodpoví. Nebo její přání není možné.

“Můžeš mi pomoci?” zeptala se konečně Kyra. “Můžeš změnit můj osud?”

Žena znovu vzhlédla, její oči zářily, intenzivně, strašidelně.

“Vybrala sis noc, kdy je možné všechno,” pomalu odpověděla. “Pokud si něco opravdu přeješ, můžeš to mít. Otázkou je: co jsi za to ochotná obětovat?”

Kyra přemýšlela, její srdce tou možností bušilo.

“Dám cokoli,” řekla. “Cokoli.”

Poté nastalo dlouhé ticho, protože zavál vítr. Leo začal kňučet.

“Každý jsme se narodil s vlastním osudem,” nakonec řekla stará žena. “A přesto si jej také musíme sami vybrat. Osud a svoboda spolu tančí po celý tvůj život. Mezi těmi dvěma je neustálý boj. Která strana vyhraje...no, to záleží.”

“Záleží na čem?” zeptala se Kyra.

“Síle tvé vůle. Jak zoufale si něco přeješ – a jakou milost k tobě má Bůh. A snad ze všeho nejvíc, co jsi ochotná obětovat.”

“Obětuji,” řekla Kyra a cítila, jak v ní stoupá síla. “Obětuji všechno, abych nemusela žít život, který pro mě vybrali jiní.”

Během toho dlouhého ticha, které následovalo, hleděla žena upřeně do jejích očí s takovou intenzitou, že Kyra skoro chtěla utéct.

“Přísahej mi,” řekla stará žena. “V tuto noc mi přísahej, že tu cenu zaplatíš.”

Kyra vážně přistoupila blíže, její srdce bušilo, cítila, že se její život chystá změnit.

“Přísahám,” prohlásila a mínila to vážněji, než jakákoli jiná slova, která ze sebe za celý život vydala.

Jistota jejího hlasu prolétla vzduchem, její hlas měl v sobě autoritu, která překvapila i ji samotnou.

Stará žena se na ni podívala a poprvé pokývala, a následkem toho se její výraz obličeje proměnil ve výraz plný respektu.

“Budeš bojovník – a mnohem víc,” prohlásila hlasitě žena a při tom pozvedla dlaně vzhůru do stran, její hlas hřměl, hlasitěji a hlasitěji, jak pokračovala. “Budeš nejvýznamnější ze všech bojovníků. Významnější, než tvůj vlastní otec. A ještě více, budeš výborná vládkyně. Dosáhneš větší moci, než o jaké se ti může zdát. Celé národy k tobě budou vzhlížet.”

Kyřino srdce jí bušilo v hrudi, zatímco poslouchala, co žena prohlašovala, hovořila s takovou autoritou, jako by se to již událo.

“Ale i přesto tě bude pokoušet temnota,” pokračovala žena. “Bude se v tobě odehrávat ohromná pře, temnota bude bojovat se světlem. Pokud nad sebou zvítězíš, svět bude patřit tobě.”

Kyra tam stála, mimo sebe, sotva tomu všemu mohla věřit. Jak to bylo možné? Určitě si spletla člověka. Nikdo jí nikdy neřekl, že bude důležitá, že bude někým zvláštním. Vše jí připadalo tak cizí, tak nedosažitelné.

“Jak?” zeptala se Kyra. “Jak je to možné? Jsem jenom dívka.”

Žena se usmála, hrůzným, dábelským úsměvem, který si Kyra bude pamatovat do konce svého života. Přišla blízko, tak blízko, že se Kyra zatřásla hrůzou.

“Někdy,” zašklebila se stará žena, “na tebe tvůj osud čeká hned za rohem, blizoučko tvému dalšímu nadechnutí.”

Najednou se zablýsklo světlo a Kyra si zastřela oči, zatímco Leo zakňučel a po té staré ženě vyskočil.

Když Kyra otevřela oči, světlo bylo pryč. Žena byla také pryč a Leo skočil do prázdna. Lesní mýtinka neskýtala nic jiného, než temnotu.

Kyra se dívala všude, zmatená. Zdálo se jí to všechno?

Najednou, jako by se jí naskytla odpověď na její otázky, se ozval příšerný, prehistorický výkřik, jako by zakřičelo samé nebe. Kyra tam stála, na místě zmrazená, a pomyslela na jezero. Na svůj vlastní odlesk.

Protože, i když ho ještě nikdy neviděla, věděla, prostě to věděla, že ten výkřik patřil drakovi. Že na ni čekal za tou mýtinkou.

Stála tam sama, žena byla pryč, a Kyře se vše točilo, jak se snažila zpracovat vše, co se právě událo, co to tak mohlo znamenat. Ze všeho nejvíc se snažila pochopit ten zvuk. Byl to řev, zvuk jiný, než jaký kdy slyšela, tak pravěký, jako by byla zrozena Země. Zároveň ji děsil a lákal k sobě, nenechával jí jinou další možnost. Zazníval v ní způsobem, jaký si nemohla vysvětlit a uvědomila si, že to byl zvuk, který slýchávala někde vzadu ve své mysli celý svůj život.

Kyra se vrhla do lesa, Leo vedle ní, plahočila se po kolena ve sněhu, větve jí bily do obličeje a jí to bylo jedno, najednou pocítila potřebu se k tomu dostat. Protože jak to znovu zavřískalo, Kyra věděla, že to byl zvuk tísně.

Věděla, že ten drak umírá – a zoufale potřeboval její pomoc.