Kyra otevřela oči do tmy, ležela na studené kamenné podlaze, praskala jí hlava a tělo jí bolelo a přemýšlela, kde je. Třásla se zimou, v krku měla sucho, cítila se, jako by nejedla několik dnů, natáhla se, pod prsty ucítila dlažební kostku a snažila se rozpomenout.

Mysl jí zalily různé představy a nejprve si nebyla jistá, jestli to byly vzpomínky nebo noční můry. Vzpoměla si, jak byla zajata Lordovými muži, vhozena do vozu a jak se za ní zavřela kovová brána. Vzpoměla si na dlouhou, kodrcavou jízdu, vzpomněla si, jak se bránila, když se brána otevřela, snažila se osvobodit se a jak byla palicí udeřena do hlavy. Potom naštěstí následovalo jen temno.

Kyra se vztáhla ucítila vzadu na hlavě bouli a věděla, že to nebyl sen. Byla to vše skutečnost. Došlo jí, co se stalo: byla polapena Lordovými muži, odvezena na voze a uvězněna.

Kyra zuřila na Maltrena, kvůli jeho zradě, byla na sebe naštvaná, že byla tak hloupá a věřila mu. Měla také strach, přemýšlela, co mohlo nyní přijít. Ležela tady sama, v zajetí Guvernéra a mohly ji čekat samé hrozné věci. Byla si jistá, že její otec a její lid neměli ponětí, kde je. Snad si bude její otec myslet, že na něj dala a odvážila se jít do Věže Uru. Je jisté, že bude Maltren lhát a podá zprávu, že ji viděl prchat navždy z Volisu.

Jak Kyra štrachala ve tmě, instinktivně sáhla po kuši, po holi – ale vzali jí je. Pohlédla vzhůru a uviděla tlumenou zář, která přicházela skrz vezeňské mříže, posadila se a uviděla, jak pochodně lemují kamennou zeď žaláře, pod nimi stálo v pozoru několik vojáků. Uprostřed byly zasazeny velké železné dveře a bylo zde ticho, jediný zvuk bylo kapání, které přicházelo odněkud ze stropu a krysy, které se proháněly někde v tmavém koutě.

Kyra se opřela o zeď, chytila se za kolena a přitiskla je k hrudi, snažila se zahřát. Zavřela oči a zhluboka se nadechla, snažila se sama sebe představit na nějakém jiném místě, kdekoli. Jak to zkoušela, uviděla Theovy zářivě žluté oči, jak na ni hledí. Ve své představivosti slyšela drakův hlas.

Síla není vytýčena za dob klidu. Je vytýčena tvrdou prací. Přijmi své strádání, neuhýbej před ním. Jen tak ho můžeš překonat.

Kyra otevřela oči, byla šokována tím, co viděla, rozhlížela se a čekala, že před sebou uvidí Thea.

“Viděla jsi ho?” najednou tmou zazněl dívčin hlas, až Kyra poskočila.

Kyra se otočila a byla překvapená, že slyší hlas někoho jiného, kdo byl v této cele s ní, přicházel někde ze stínů – a ještě více ji překvapilo, že to byl hlas dívky. Zněla, jako by byla stejně stará, patnáctiletá, s hnědými vlasy a očima, dlouhými zapletenými vlasy, obličej pokrytý špínou, oblečení rozervané. Vypadala vyděšeně a hleděla na Kyru.

“Kdo jsi?” zeptala se Kyra.

“Viděla jsi ho?” zopakovala dívka naléhavě.

“Viděla koho?”

“Jeho syna,” odpověděla.

“Jeho syna?” zeptala se zmateně Kyra.

Dívka se otočila a pohlédla vez z cely, byla plná hrůzy a Kyra přemýšlela, jaké horory asi viděla.

“Nikoho jsem neviděla,” řekla Kyra.

“Bože, prosím, nedovol, aby mě zabili,” prosila dívka. “Prosím. Nesnáším toto místo!”

Dívka začala nekontrolovatelně vzlykat, zkroucená na kamenné podlaze a Kyra, které nad ní srdce pukalo, vstala a šla k ní a dala jí ruku kolem ramen, snažila se ji utěšit.

“Šššš,” řekla Kyra a snažila se ji zklidnit. Kyra nikdy neviděla nikoho tak zničeného; ta dívka vypadala úplně vyděšená, ať už mluvila o komkoli. Dávalo to Kyře poznat, co přijde.

“Řekni mi,” řekla Kyra. “O kom to mluvíš? Kdo tě zranil? Guvernér? Kdo jsi? Co tu děláš?”

Na dívčině obličeji uviděla modřiny a na jejích ramenou jizvy a snažila se nemyslet na to, co této chudince udělali. Trpělivě čekala, až přestane brečet.

“Jmenuji se Dierdre,” řekla. “Už jsem tu…nevím. Myslela jsem, že to byl asi celý měsíc, ale ztratila jsem pojem o čase. Vzali mě od mé rodiny podle nového zákona. Snažila jsem bránit, ale vzali mě sem.”

Dierdre hleděla upřeně do prostoru, jako by to znovu celé prožívala.

“Každý den tu na mě čekají nová muka,” pokračovala. “Nejprve to byl syn, potom otec. Předali si mě jako panenku a nyní...nejsem...nic.”

Hleděla intenzivně na Kyru, až ji to děsilo.

“Jen chci zemřít již nyní,” žadonila Dierdre. “Pomoc mi, prosím, zemřít.”

Kyra na ni zděšeně pohlédla.

“To neříkej,” řekla Kyra.

“Snažila jsem se vzít si jeden den nůž, abych se mohla zabít – ale vyklouzl mi z rukou a oni mě znovu lapili. Prosím. Dám ti cokoliv. Zabij mě.”

Kyra zakroutila v úžasu hlavou.

“Poslouchej mě,” řekla Kyra a cítila, jak v ní roste vnitřní síla, nové odhodlání, jak uviděla Dierdřinu tíživou situaci. Byla to síla jejího otce, síla generací bojovníků, která jí procházela. A víc než jen to: byla to síla draka. Síla, o které do dnešního dne nevěděl.

Uchopila Dierdre za ramena a pohleděla jí do očí, chtěla, aby si to opravdu vyslechla.

“Ty nezemřeš,” řekla Kyra rozhodně. “A oni tě nezraní. Rozumíš mi? Budeš žít. O to se postarám.”

Zdálo se, že to Dierdre uklidnilo a nabyla od Kyry sílu.

“Ať ti udělali cokoli,” pokračovala Kyra, “to je teď minulostí. Brzy budeš volná – my budeme volné. Budeme přátelé a já tě budu chránit. Věříš mi?”

Dierdre na ni hleděla, zjevně byla v šoku. A konečně, už klidnější, pokývala.

“Ale jak?” zeptala se Dierdre. “Nerozumíš. Odtud není úniku. Nevíš, jací jsou - ”

Obě sebou trhly, jak se železné dveře rozletěly. Kyra sledovala, jak si to Lord Guvernér vykročil dovnitř, za ním se vláčelo půl tuctu mužů a byl doprovázen mužem, který jako by mu z oka vypadl, měl stejný baňatý nos a samolibý pohled, bylo mu asi třicet. To musel být jeho syn. Měl stejný úškleb jako jeho otec, hloupý obličej a stejné arogantní vzezření.

Všichni přešli žalář a přiblížili se k mřížím cely a muži přišli s pochodněmi a celu osvítili. Kyra se podívala kolem sebe za jasného světla a byla zděšená, když poprvé spatřila, v čem žily, krvavé skvrny byly po celé podlaze. Nechtěla ni myslet na to, kdo tu před ní byl – nebo co se jim přihodilo.

“Přiveďte ji sem,” nařídil svým mužům Guvernér.

Dveře cely se otevřely a jeho muži vmašírovali dovnitř a Kyra byla znenadání postavena na nohy, pažemi jí bylo škubnuto za záda, nebyla schopná se vymanit, ať se snažila sebevíc. Přivedli ji blízko k Lordu Guvernérovi a on si ji prohlédl, jako by byla hmyz.

“Nevaroval jsem tě?” řekl jemně, jeho hlas byl hluboký a temný.

Kyra se zamračila.

“Pandesiánské právo ti umožňuje vzít si neprovdané dívky za ženu, ale ne je věznit,” řekla Kyra vzpurně. “Tím, že mě vězníte, porušujete své vlastní právo.”

Lord Guvernér se podíval na ostatní a oni na něj a všichni se začali smát.

“Neboj se,” řekl a mračil se na ni, “Ty se mojí ženou staneš. A to hned několikrát. A mého syna taktéž – a také každého, kdo si to bude přát. A až s tebou skončíme, pokud tě do té doby nezabijeme, pak tě nechám dožít tady.”

Zašklebil se svým ďábelským úsměvem, bylo zjevné, že si to užíval.

“A co se týče tvého otce a tvých lidí,” pokračoval, “rozmyslel jsem si to: zabijeme každičkého z nich. Už brzy z nich zbude jen vzpomínka. A obávám se, že ani to ne: ujistím se, že Volis bude vymazán z historických knih. A jak nyní hovoříme, celá divize Pandesiánské armády se blíží, aby pomstila mé muže a zničila tvou tvrz.”

Kyra pocítila, jak překypuje velkým rozhořčením. Zoufale se snažila posbírat síly nebo co to bylo, co jí pomohlo na mostě, ale k jejímu zděšení to nepřišlo. Svíjela se a házela sebou, ale nemohla se osvobodit.

“Máš silnou vůli,” řekl. “To je dobře. Budu si užívat, až budu tu vůli ničit. Moc si to budu užívat.”

Otočil se k ní zády, jako by chtěl odejít a najednou, bez varování, se otočil na patě a vší silou ji uděřil hřbetem ruky.

Tento úder nečekala a Kyra pocítila, jak jí ohromná síla roztříštila čelist a poté se skutálela na podlahu, vedle Dierdry.

Kyra, zraněná, s bolavou čelistí, tam ležela a hleděla vzhůru, dívala se, jak všichni odcházejí. Jak všichni z cely odešli, zamkli za sebou, Lord Guvernér se zastavil, obličejem k mřížím a pohlédl na ni dolů.

“Na týrání sí počkám do zítřka,” řekl s úšklebkem. “Zjistil jsem, že mé oběti nejvíce trpí, když mají celou noc na to, aby přemýšlely, jaké strádání je čeká.”

Vydal příšerný smích, byl sebou nadšen, potom se otočil a se svými muži žalář opustil, masivní železné dveře se za ním zavřely jako rakev.

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

Merk kráčel při západu slunce Bílým lesem, nohy ho bolely, v břiše mu kručelo, snažil se stále věřit, že Věž Uru je tam někde na horizontu a že k ní nakonec dojde. Snažil se zaměřit se na to, jaký jeho život bude, až tam dorazí, jak se stane hlídačem a začne znovu.

Ale nemohl se soustředit. Od té doby, co potkal tu dívku, uslyšel ten příběh, hryzalo mu to svědomí. Chtěl ji vymanit ze své mysli, ale ať to zkoušel sebevíc, nedařilo se mu to. Byl si tak jistý, že se odklání od života, plného násilí. Kdyby ji šel hledat a pomohl by zabít ty muže, kdy by to zabíjení nadobro skončilo? Následovala by hned po tomto další taková práce, další poslání?

Merk šel dál a dál, do země dloubal svou holí, pod nohama mu chrastilo listí, zuřil. Proč na ni musel narazit? Les byl tak ohromný – proč se nemohli minout? Proč mu musel život pořád něco předhazovat do cesty? Věci, kterým nerozuměl?

Merk nesnášel těžká rozhodnutí, nesnášel nerozhodnost; celý život si byl vždy vším jistý a považoval to za jednu ze svých předností. Vždy věděl, kým byl. Ale nyní si nebyl jistý. Nyní váhal.

Proklínal bohy, že se s tou dívkou setkal. A vlastně, proč si lidé nemohli poradit sami? Proč ho vždycky potřebovali? Když nebyli ona a její rodina schopni se ubránit, tak proč si vůbec zasluhovali žít? Kdyby je zachránil, nezabil by je, dříve či později, nějaký jiný dravec?

Ne. Nemohl je zachránit. Příliš by jim tak pomohl. Lidé se musí naučit sami se ubránit.

A snad přesto, zvažoval, existoval důvod, proč se mu objevila před očima. Možná to byla pro něj zkouška.

Merk vzhlédl k nebi, západ byl jen slabým pruhem na horizontu, jen ztěží viditelný skrz Bílý les, a přemýšlel nad svým novým osudem.

Zkouška.

Bylo to silné slovo, silná myšlenka a taková, kterou neměl rád. Neměl rád, čemu nerozuměl, co nemohl mít pod kontrolou a být zkoušen bylo přesně ono. Jak šel dál a dál, svou holí píchal do listí, Merk pocítil, že se jeho pečlivě vybudovaný svět kolem něj bořil. Dříve měl tak jednoduchý život; nyní se zdál být v něpříjemné fázi, plné otázek. Uvědomil si, že je jednoduché mít životní jistoty; ale pátrat ve věcech bylo těžké. Vystoupil z černobílého života do života, plného šedi a ta nejistota ho zneklidňovala. Nerozuměl tomu, kým se stával a to ho tvápilo ze všeho nejvíc.

Merk vystoupal na kopec, listí šustilo, ztěžka dýchal, ale ne z vysílení. Jak dosáhl vršku, zastavil se a rozhlédl se a poprvé, co se vydal na tuto cestu, pocítil záblesk naděje. Ani nemohl věřit tomu, na co hleděl.

Tyčila se tam na horizontu, zářila v zapadajícím slunci. Ne legenda, ne mýtus, ale skutečné místo: Věž Uru.

Vklíněná mezi malou mýtinu, uprostřed rozhlehlého a tmavého lesa, se tyčila věž z prastarého kamene, kulatá, v průměru měla snad padesát yardů a sahala až k vrškům stromů. Byla to nejstarší věc, kterou kdy spatřil, dokonce starší, než hrady, ve kterých sloužil. Měla kolem sebe tajmnou, neproniknutelnou auru. Cítil, že to bylo mystické místo. Místo plné síly.

Merk hluboce vydechl vyčerpáním a úlevou. Podařilo se mu to. Vidět ji tady bylo jako sen. Konečně bude mít jedno místo na světě, kam patří, místo, které může nazývat domovem. Bude mít šanci začít znovu, šanci se kát. Stane se Hlídačem.

Věděl, že by měl být radostí bez sebe, že by měl zrychlit a vyrazit na poslední část cesty ještě před setměním. A přesto, ať se snažil sebevíc, nemohl nějak udělat ten první krok. Stál tam, jako zmražený, něco ho užíralo.

Merk se otočil a viděl na všechny strany a v dáli, proti zapadajícímu slunci, uviděl stoupat kouř. Bylo to jako kopnutí do břicha. Věděl, odkud přicházel: ta dívka. Její rodina. Vrazi všechno podpalovali.

Zatímco sledoval stopy kouře, viděl, že k její farmě ještě nedošli. Stále byli na okraji jejího pole. Už brzy tam ale dojdou. Ale nyní byla ještě posledních pár momentů v bezpečí.

Merk si zakřupal v krku, jak byl zvyklý udělat, když ho sžíral vnitří spor. Stál tam, přešlapoval na místě, byl plný znepokojivého pocitu, nebyl schopen se rozejít. Otočil se a podíval se zpět na Věž Uru, cíl jeho snů a věděl, že by se měl odhodlat kupředu. Dorazil na místo, chtěl odpočívat a oslavovat.

Ale poprvé v životě se v něm nahromadila touha. Byla to touha jednat nesobecky, touha jednat pro spravedlnost. Bez zaplacení, bez odměny. Merk nesnášel ten pocit.

Merk se zaklonil a zakřičel, válčil sám se sebou, s tímto světem. Proč? Proč zrovna nyní?

A pak, i přes každičký kousek svého zdravého rozumu, se otočil od Věže, směrem k farmě. Nejprve šel, potom běžel – a pak sprintoval.

Jak utíkal, něco vevnitř bylo osvobozeno. Věž počká. Byl čas, aby Merk udělal to, co bylo správné. Byl čas, aby se tito vrazi setkali se sobě rovným protivníkem.

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

Kyra seděla opřená o studenou kamennou zeď, její oči byly zalité krví, jak sledovala první paprsky svítání, které pronikaly železnými mřížemi, zaplnily místnost bledým světlem. Byla vzhůru celou noc, jak Lord Guvernér předpověděl, v hlavě se jí honily myšlenky na příšerný trest, který se pro ni chystal. Uvažovala, co udělali Dierdre a snažila se nemyslet na způsoby, jakými se ji tito krutí muži pokusí ji zlomit.

Kyra si v hlavě přemítala tisíce plánů, jak se ubránit, jak utéct. Duše bojovníka se odmítala zlomit – raději by dříve zemřela. A přesto, jak dlouze uvažovala o všech možných způsobech sebeobrany, útěku, vracela se k pocitu beznaděje a zoufalství. Toto místo bylo střeženo lépe, než jakékoli jiné místo, kde kdy byla. Byla uprostřed tvrze Lorda Guvernéna, Pandesiánského opevnění, masivního vojenského komplexu, ve kterém byly tisíce vojáků. Byla daleko od Volisu, a i kdyby se jí nějak podařilo utéci, věděla, že by se nikdy nevrátila, to by ji dříve dohnali a zabili. Pokud by byl ovšem Volis ještě stál, aby se do něj mohla vrátit. Bylo horší, že její otec nevěděl, kde byla a nikdy se to nemohl dovědět. Byla v tomto vesmíru úplně sama.

“Nespala jsi?” zazněl jemný hlas a roztříštil to snění.

Kyra se podívala a uviděla, jak Dierdre sedí opřená o vzdálenou zeď, její obličej byl osvícen prvními paprsky úsvitu, byla příliš bledá a pod očima měla tmavé kruhy. Zdálo se, že je úplně sklíčená a zírala na Kyru ustaranýma očima.

“Já jsem taky nespala,” pokračovala Dierdre. “Celou noc jsem myslela na to, co se chystají ti udělat – totéž, co udělali mně. Ale z nějakého důvodu mě víc bolí, když pomyslím, jak to dělají tobě. Já už jsem zlomená; z mého života už nic nezbylo. Ale ty jsi stále dokonalá.”

Kyra pocítila prohlubující se pocit hrůzy, jak nad jejími slovy přemýšlela. Nedokázala si představit příšernosti, kterými musela její nově nalezená přítelkyně projít a vidět ji v tomto stavu ji ještě více ponoukalo k tomu, aby se bránila.

“Musí existovat ještě jiný způsob,” řekla Kyra.

Dierdre zatřásla hlavou.

“Není tu nic, než jen zoufalý život. A pak smrt.”

Najednou v chodbě žaláře zaznělo bouchnutí dveří a Kyra se opstavila, připravená čelit všemu, co přijde, připravena bojovat na smrt, bude-li to nutné. Dierdre najednou vyskočila na nohy a utíkala k ní, chytila ji za loket.

“Slib mi jednu věc,” trvala Dierdre.

Kyra viděla zoufalost v jejích očích a pokývala.

“Než se tě zmocní,” řekla, “zabij mě. Uškrť mě, budeš-li muset. Už mě nenech takto žít. Prosím. Žádám tě o to.”

Jak na ni Kyra hleděla, pocítila, jak v ní začíná kypět odhodlání. Setřásla ze sebe sebelítost, všechny své obavy. V ten moment věděla, že musí žít. Když už ne pro sebe, pak pro Dierdre. Ať se život zdál sebepustější, věděla, že se nesmí vzdát.

Vojáci se přiblížili, dunění jejich bot se rozhléhalo, jejich klíče cinkaly a Kyra věděla, že už zbývá jen málo času, otočila se a uchopila Dierdre za rameno pevným stiskem a přitom se jí podívala do očí.

“Poslouchej mě,” úpěnlivě prosila Kyra. “Budeš žít. Rozumíš mi? Nejen, že budeš žít, ale utečeš se mnou. Začneš nový život – a bude to krásný život. Pomstíme se všem těm neřádům, kteří ti toto udělali – společně. Slyšíš mě?”

Dierdre na ni váhavě hleděla.

“Potřebuji, abys byla silná,” trvala Kyra a uvědomila si, že hovoří také k sobě. “Život není pro slabochy. Umírání a vzdávání se je pro slabochy – život patří silným. Chceš být slabá a zemřít? Nebo si přeješ být silná a žít?”

Kyra na ni intenzivně hleděla, jak do cely vnikalo světlo z pochodní a vojáci pochodovali dovnitř – a konečně, pomyslela si, vidí, že se v Dierdřiných očích se něco změnilo. Bylo to jako záblesk naděje a bylo to následováno malým souhlasným pokýváním.

Zaznělo cinkání klíčů, dveře cely se otevřely a ona se otočila a uviděla, jak se blíží vojáci. Drsné, mozolnaté ruce ji chytily za zápěstí a vystrčily Kyru ven z cely, pak se za ní dveře cely zabouchly. Zhadrovatěla. Potřebovala si šetřit energii. Nyní nebyl čas se bránit. Potřebovala je překvapit a najít ten správný moment. Věděla, že dokonce i silný nepřítel měl slabou chvilku.

Dva vojáci ji drželi na místě a skrze železné dveře se objevil muž, kterého Kyra nejasně poznávala: Guvernérův syn.

Kyra zmateně zamrkala.

“Můj otec mě k tobě poslal,” řekl, jak se blížil, “ale já si tě vezmu jako první. Samozřejmě nebude potěšen, až to zjistí, ale stejně, co bude moci udělat, když už bude pozdě?”

Synův obličej se zkřivil v chladném, dábelském úsměvu.

Kyra pocítila ledovou hrůzu, jak hleděla na tohoto chorého muže, který si olizoval rty a prohlížel si ji, jako by byla předmět.

“Vidíš,” řekl a udělal krok dopředu, začal si sundávat kožešinový kabát, jeho dech byl ve studené cele viditelný, “můj otec potřebuje vědět o všem – co se v této tvrzi stane. Někdy se rád zmocním nároku na cokoli, co tudy projde – a ty, moje drahá, jsi pěkný exemplář. Užiju si to s tebou. A potom tě budu mučit. Nechám tě ale žít, aby mi zbylo něco, co mu mohu přinést.”

Zašklebil se a přiblížil se natolik, že cítila jeho špatný dech.

“Ty a já, moje drahá, se velmi dobře poznáme.”

Syn pokýval na dva ze svých strážných a ona byla překvapená, když ji pustili a zacouvali, každý se vzdálil do jednoho rohu místnosti, aby mu dali prostor.

Stála tam s volnýma rukama a kradmo se podívala po místnosti, propočítávala si svou šanci. Jsou zde dva strážní, každý z nich je ozbrojen dlouhým mečem a sám syn je mnohem vyšší a má větší ramena, než má ona. Nebude moci je všechny přemoci, i když bude ozbrojená, což nebyla.

Ve vzdáleném rohu si všimla, že jsou o zeď opřeny její zbraně – její kuš a hůl, její toulec se šípy – a její srdce začalo bušit. Co by dala za to, aby je nyní měla u sebe.

“Ááá,” řekl syn a usmíval se. “Hledáš své zbraně. Ty si pořád myslíš, že to můžeš přežít. Vidím v tobě ten odpor. Neboj se, ten už brzy zlomím.”

Syn se nečekaně rozmáchnul a rukou ji udeřil tolik, že jí to vzalo dech, její celý obličej ji pálil bolestí. Kyra zavrávorala a spadla na kolena, z úst jí kapala krev, ta bolest ji hrubě vzbudila, zvonila jí v uchu i v hlavě. Klečela tam, na všech čtyřech, snažila se popadnout dech a uvědomila si, že je to jen náznak toho, co přijde.

“Víš, jak krotíme koně, moje drahá?” zeptal se syn, jak nad ní stál a krutě se na ní usmíval. Strážný mu hodil Kyřinu hůl a syn ji chytil a bez zaváhání ji pozvedl vysoko a švihnul jí přes Kyřina nastavená záda.

Kyra vykřikla, ta bolest byla k nevydržení a upadla obličejem na kámen, byl to pocit, jako by se zlomily všechny kosti v jejím těle. Mohla jen stěží dýchat a věděla, že pokud něco brzy neudělá, bude do konce života zmrzačená.

“Ne!” vykřikla Dierdre a žadonila zpoza mříží. “Neubližujte jí! Vemte si místo jí mě!”

Ale syn ji ignoroval.

“Začne to holí,” řekl Kyře. “Divoké koně vzdorují, ale když je zlomíš, znovu a znovu je bez milosti biješ, den za dnem, jeden den se podmaní. Budou tvoji. Není nic lepšího, než jinému tvoru způsobovat bolest, že ano?”

Kyra vycítila pohyb a po očku ho pozorovala, jak znovu pozvedl hůl se sadistickým pohledem a připravoval se na ještě větší ránu.

Kyřiny smysly zesílily a její svět se zpomalil. Ten pocit, který měla na mostě, se vracel zpět, známé teplo, teplo, které začínalo v jejím břiše a procházelo do celého jejího těla. Cítila, že ji naplňuje energií, větší silou a rychlostí, než by se jí mohlo kdy zdát.

Před jejíma očima problikávaly obrazy. Uviděla sebe sama, jak trénuje s otcovými muži, vzpomněla si na své nekonečné souboje, jak se učila cítit bolest, ale nebýt ochromená, jak najednou bojovala s několika útočníky najednou. Anvin ji nekonečně trénoval celé hodiny, den za dnem, až svou techniku zdokonalila, až se konečně stala její součástí. Trvala na tom, aby ji muži vše naučili, ať už byla lekce jakkoli náročná, a nyní se jí vše vybavovalo. Trénovala přesně pro okamžiky, jako byl tento.

Jak tam ležela, šok z bolesti už měla za sebou, nyní její tělo zalilo teplo a Kyra vzhlédla na syna a cítila, jak její smysly přebírají iniciativu. Zemře – ale ne tady a ne dnes – ne rukou tohoto muže.

Vybavila se předchozí lekce: Nižší úroveň pro tebe může být výhodná. Čím vyšší je muž, tím zranitelnější je. Kolena jsou snadným cílem, když budeš zrovna na zemi. Udeř do nich. Padnou.

Jak se na ní hůl blížila, Kyra najednou položila dlaně na kámen a dostatečně se zapřela, aby měla páku, vykopla rychle a rozhodně nohou, zamířila na synovo koleno. Vší svou silou pocítila uspokojivý pocit, kdy nakopla měkký bod kolene.

Jeho kolena se podlomila a byl ve vzduchu, dopadl naplacato na záda, s žuchnutím na kámen, hůl mu vypadla z ruky a kutálela se po podlaze. Jen ztěží mohla uvěřit, že to fungovalo. Jak upadl, spadnul na hlavu a zaznělo tak hlasité křupnutí, že si byla jistá, že ho zabila.

Musel být ale nezdolný, protože se okamžitě posadil a hleděl na ni se záští démona, připravoval se na útok.

Kyra nečekala. Postavila se na nohy a vrhla se po holi, která ležela na zemi, několik stop od ní, věděla, že když se jí podaří svou zbraň uchopit, má proti těmto mužům dobrou šanci. Jak pro ni běžela, syn vyskočil a natáhnul se po její noze a snažil se ji zastavit.

Kyra zareagovala, mrštně ho jako kočka přeskočila a vyhnula se mu a kotoulem dopadla na kámen za ním, jak padala, chytla svou hůl.

Stála tam, svou hůl před sebou opatrně držela, byla tak vděčná, že ji má zpět, její hůl jí perfektně padla do rukou. Oba strážci se přiblítili a tasili meče a ona se, obklíčená, rychle rozhlédla do všech směrů, jako zraněné zvíře, které bylo zahnáno do kouta. Uvědomila si, že má štěstí, stalo se to tak rychle, získávala čas, než se do boje přidá stráž.

Syn se postavil, ze rtu si rukou setřel krev a zamračil se na ni.

“To byla největší chyba tvého života,” řekl. “Nyní tě nebudu jen mučit - ”

Kyra už ho měla dost a nechtěla čekat, až udeří jako první. Ještě než přestal hovořit, zaútočila, pozvedla svou hůl a rychle s ní bodla, jako když zaútočí had, přesně mezi jeho oči. Byl to perfektní úder a on vykřikl, protože mu zlomila nos, zaznělo křupnutí.

Padl na kolena, fňukal a držel se za nos.

Oba střážníci k ní přistoupili a meči mířili na její hlavu. Kyra otočila svou hůl a zablokovala jedno ostří, jak to zaznělo místností, lítaly jiskry a pak s ní okamžitě zatočila a zablokovala toho druhého, ještě předtím, než ji udeřil. Chodila tam a zpět a blokovala jeden úder za druhým, oba na ni útočili tak rychle, že měla sotva čas reagovat.

Jeden ze strážníků se ohnal příliš silně a Kyra spatřila skulinku: pozvedla svou hůl a švihla s ní přímo na jeho odhalené zápěstí, rozmačkala ho a on svůj meč pustil. Jak s cinknutím padl na zem, Kyra bodla stranou do krku druhého strážného, omráčila ho a pak se rozmáchla a udeřila prvního strážného do spánku, skolila jej.

Kyra nic neriskovala: jak se jeden ze střážných, nyní na zádech, pokusil zase vstát, vyskočila vysoko do vzduchu a svou hůl zabořila do jeho břicha – jak se vzpříma posadila, kopla ho do obličeje a tím ho úplně zbavila vědomí. A jak se ten druhý strážný kutálel, držel se za krk a snažil se znovu vstát, Kyra bodla a zasáhla ho do zátylku a on ztratil vědomí.

Kyra najednou pocítila, jak ji v objetí mačkají paže zezadu a uvědomila si, že syn je zpět; snažil se z ní vymáčknout život a zbavit ji její hole.

“Hezký pokus,” zašeptal jí do ucha, jeho ústa byla tak blízko, že cítila jeho dech na svém krku.

Kyrou projel záblesk energie, našla v sobě novou sílu, právě tak akorát, aby natáhla ruce, zaklesla své lokty a uvolnila se z mužova sevření. Potom popadla svou hůl, zamávala s ní oběma rukama za sebou a nahoru a potom s ní namířila mezi synovy nohy.

Zaskučel, pustil ji a padl na kolena, potom se otočila a postavila se nad něj, konečně byl bezmocný a pohlédl na ni s očima plnýma překvapení a bolesti.

“Pozdravuj ode mné svého otce,” řekla, vztyčila svou hůl a vší silou ho praštila do hlavy.

Tentokrát zkolaboval, upadl do bezvědomí, přímo na kámen.

Kyra, stále zhluboka dýchala a rozzuřená si prohlédla svou práci: tři hroziví muži leželi bez hnutí na podlaze. Ona, bezbranná dívka, to dokázala.

“Kyro!” vykřikl hlas.

Otočila se a vzpomněla si na Dierdru a bez zbytečného otálení přeběhla místnost. Ze strážníkova pasu vzala klíče, odemkla celu a jak to udělala, vběhla k ní Dierdra a objímala ji.

Kyra ji odtáhla a pohlédla jí do očí, chtěla vědět, jestli byla připravená k útěku.

“Je čas,” řekla Kyra rozhodně. “Jsi připravená?”

Dierdre tam stála, otřesená a hleděla na ten masakr v místnosti.

“Ty jsi je porazila,” řekla Dierdre a hleděla nevěřícně na ta těla. “Nemohu tomu uvěřit. Ty jsi je porazila.”

Kyra viděla, jak Dierdře něco proběhlo očima. Všechen strach odplul a Kyra viděla, jak zevnitř vyplouvá na povrch silná žena, žena, kterou předtím neviděla. Vidět své útočníky v bezvědomí na ni zapůsobilo, nabilo ji to novou silou.

Dierdre přišla k jednomu meči, který ležel na zemi, zvedla ho a šla zpátky k synovi, který tam stále ležel na břiše a byl v bezvědomí. Pohlédla dolů a její obličej se změnil v úšklebek.

“To je za všechno, co jsi mi udělal,” řekla.

Pozvedla meč ve svých třesoucích se dlaních a Kyra viděla, jak se v ní odehrával velký boj a jak zaváhala.

“Dierdro,” řekla Kyra jemně.

Dierdre se na ni podívala, v pohledu měla divoký zármutek.

“Když to uděláš,” řekla Kyra jemně, “budeš stejná jako on.”

Dierdre tam stála s třesoucíma se rukama a procházela emoční bouří a konečně položila meč, který upadl na kámen. Ten jí zazvonil u nohou.

Plivla na synovu tvář, pak se zaklonila a botou ho kopla velkou silou do obličeje. Kyra začínala vidět, že Dierdre byla mnohem silnější osoba, než si myslela.

Pohlédla zpět na Kyru se zářícíma očima, život v ní byl obnoven, jako by se její staré já vracelo.

“Jdeme,” řekla Dierdre a její hlas byl plný síly.

Kyra a Dierdre vyběhly z žaláře do prvního světla úsvitu a ocitly se uprostřed Argosu, Pandesiánského opevnění a vojenského komplexu Lorda Guvernéra. Kyra v tom světle zamrkala, vidět znovu světlo bylo tak příjemné, i přesto, že tu byla zima a jak se zorientovala, uviděla, že byly uprostřed roztahaného komplexu kamenného držení, které bylo celé obklopené vysokou kamennou zdí a ohromnou branou. Lordovi muži se ještě probouzeli, začali zaujímat svá místa kolem kasáren; musely jich tu být tisíce. Byla to profesionální armáda a toto místo bylo spíše velkoměstem, než městem.

Vojáci zaujali pozice podél zdí, vyhlíželi na horizont; žádný z nich se nedíval dovnitř. Nikdo zjevně neočekával, že se zprostřed vynoří dvě dívky na útěku a to pro ně bylo výhodou. Byla také stále dostatečná tma, aby je zahalila a Kyra pohlédla dopředu, na dobře hlídaný vstup na druhé straně dvora, věděla, že pokud budou mít šanci na útok, pak je to nyní.

Ale na pěší přechod to byl dlouhý dvůr a věděla, že se jim to asi nepodaří – a i kdyby se jim to podařilo, jak jím jednou proběhnou, budou lapeny.

“Tam!” řekla Dierdre a ukázala.

Kyra pohlédla a na druhé straně dvora uviděla uvázaného koně a vojáka, který vedle něj stál, držel jeho opratě a byl k nim zády.

Dierdre se k ní otočila.

“Budeme potřebovat koně,” řekla. “To je jediný možný způsob.”

Kyra pokývala, překvapená, že obě měly stejné myšlenky a že byla Dierdre tak bystrá. Dierdre, o které si Kyra nejprve myslela, že bude na obtíž, se zdála být vlastně chytrá, rychlá a rozhodná.

“Dokážeš to?” zeptala se Dierdre a hleděla na vojáka.

Kyra pevněji stiskla svou hůl a pokývala.

Jako jeden vyběhly ze stínů a potichu přeběhly dvůr, Kyřino srdce jí bušilo v hrudi, jak se na vojáka soustředila, byl k ní zády a každým krokem se k němu přibližovala – a modlila se, aby si jich zatím nikdo nevšiml.

Kyra běžela tak rychle, že mohla sotva dýchat, snažila se ve sněhu neuklouznout, zimu už ani necítila, jak jí žilami proudil adrenalin.

Konečně doběhla k vojákovi a během poslední chvilky je zaslechl a otočil se.

Ale Kyra byla už v pohybu, pozvedla hůl a zasáhla ho do břicha. Jak zamručel, padnul na kolena, ona s holí zatočila a zasáhla ho do zátylku – v bezvědomí padnul obličejem do sněhu.

Kyra naskočila na koně, zatímco jej Dierdre odvázala a vyskočila za ní – a obě ho pobídly a vyrazily.

Kyra ve vlasech cítila studený vzduch, jak kůň vyrazil přes zasněžený dvůr, mířil si to k bráně na druhé straně, asi sto yardů vzdálené. Jak se pohybovaly, začali si jich všímat vojáci a otáčeli se jejich směrem.

“Dělej!” křičela Kyra na koně a pobízela ho k rychlosti, viděla, jak se vjezd přibližuje blíž a blíž.

Před nimi byla ohromná klenba se zvednutými železnými mřížemi, která vedla na most a za ní Kyra uviděla, a srdce jí při tom zrychlilo, otevřené prostranství. Svoboda.