Jak stál Alec ve voze, usínal a znovu se probouzel, zmáčknutý mezi davem chlapců, zdály se mu rychlé, neklidné sny. Viděl sám sebe, jak byl umačkán k smrti v rakvi plné chlapců, nad ním se zavřelo víko.

Probudil se s trhnutím, zhluboka dýchal a uvědomil si, že stojí ve voze. Přišly další zastávky a dovnitř se nacpalo více a více chlapců, a vůz dál poskakoval na své cestě, již celý druhý den, do kopců a z kopců, vinul se do lesů a zase z nich. Alec byl na nohou od toho konfliktu, vstoje se cítil bezpečněji, záda ho k smrti bolela. Ale už mu to bylo jedno. Zdálo se mu jednodušší usnout vstoje, hlavně když byl vedle něj Marco. Chlapci, kteří ho napadli, se odsunuli do vzdálené části vozu, ale v tento moment už nevěřil nikomu.

Poskakování vozu proniklo do Alecova podvědomí a on zapoměl, jaké to vůbec bylo stát na pevné zemi. Myslel na Ashtona a našel útěchu v myšlence, že alespoň jeho bratr tu nyní nemusel stát. Dávalo mu to cíl a kuráž pokračovat dál.

Jak se stíny prodlužovaly a konec jejich cesty byl v nedohlednu, přestával Alec doufat, cítil, že nikdy nedojedou k Plamenům.

Uběhlo ještě více času a poté, co několikrát usnul, ucítil žďuchnutí do žeber. Otevřel oči a uviděl, že je to Marco, který dělal hlavou posunky.

Alec pocítil vlnu vzrušení, která prolétla davem chlapců a tentokrát také pocítil něco jiného. Všichni chlapci pookřeli a začali se otáčet a hledět skrz železné tyče. Alec se otočil a pokusil se vyhlédnout ven, dezorientovaný, ale skrz velký shluk těl neviděl.

“Tohle musíš vidět,” řekl Marco a díval se ven.

Marco uhnul z cesty, aby se Alec mohl podívat. Jak to udělal, uviděl Alec pohled, který nikdy nezapomene:

Plameny.

Alec o Plamenech slýchával celý svůj život, ale nikdy si nedokázal přestavit, že existují. Byla to jedna z věcí, které bylo těžké si přestavit a když to zkoušel, nedokázal si vysvětlit, jak to je vůbec možné. Jak mohou plameny sahat až do nebe? Jak mohou nekonečně hořet?

Ale nyní, když je poprvé spatřil, si uvědomil, že to byla pravda. Vzalo mu to dech. Tam na horizontu byly zasazeny Plameny, stoupaly, jak legenda pravila, až do oblak, byly tak husté, že neviděl, kde vlastně končí. Slyšel, jak praskají, cítil jejich teplo dokonce i odtud. Bylo to úžasně inspirující a zároveň děsivé.

Nad i pod Plameny uviděl Alec rozmístěny stovky vojáků, chlapců a mužů, jak stáli na střáži, byli rozmístěni přibližně po sto stopách. Na horizontu, na konci cesty, uviděl černou kamennou věž, kolem které bylo zasazeno několik budov. Bylo to centrum činnosti.

“To vypadá, jako náš nový domov,” povšimnul si Marco.

Alec uviděl řady špinavých kasáren, nacpaných chlapci, špinavých od sazí. Pocítil propast v žaludku, uvědomil si, že to byl politováníhodný pohled do jeho budoucnosti, do pekla, kterým se měl jeho život stát.

Alec se připravil na nepříjemné vyhození z vozu Pandesiánskými strážníky a skutálel se dolů, spolu s hromadou chlapců, na tvrdou zem. Chlapci na něm přistáli a měl co dělat, aby vůbec dýchal, překvapilo ho, jak je ta zem tvrdá – a že byla pokrytá sněhem. Nebyl zvyklý na toto severovýchodní počasí a hned si uvědomil, že měl na sobě své středozemní oblečení, bylo příliš tenké a tady mu nebylo k ničemu. V Soli, i když to nebylo dál, než pár dnů jízdy na jih, byla zem měkká, pokrytá zeleným mechem, plná života; nikdy tam nesněžilo a vzduch voněl květinami. Tady byla studená a tvrdá, bez života – a vzduch jen páchnul ohněm.

Když se Alec vymotal z hromady těl, jen co se postavil na nohy, hned byl zase strčen zpátky. Zavrávoral dopředu a otočil se a za sebou uviděl strážníka, který ke kasárnám naháněl všechny chlapce jako dobytek.

Za ním Alec viděl několik tuctů chlapců, kteří se vynořili z jeho vozu; byl překvapen, když viděl, jak nejeden zvadle vypadl, mrtev. Podivoval se, že cestu přežil, obzvláště tím způsobem, jakým tam byl namáčknutý. Každá kost k jeho těle bolela, jeho klouby byly ztuhlé a jak pochodoval, nikdy se necítil více unavený. Cítil se, jako by nespal celé měsíce a měl pocit, jako by dorazil na konec světa.

Vzduch se zaplnil praskáním a Alec vzhlédnul a uviděl, snad sto yardů vzdálené, Plameny. Směřovali k nim, tyčily se větší a větší. Naživo a nablízko vyvolávaly úžas a on si všimnul, jak byly horké, s každým ušlým krokem byly teplejší. Obával se toho, jak horké budou, až k nim přijde blíže, stejně jako ti na střáži, kteří stáli sotva dvacet yardů daleko. Všimnul si, že měli na sobě zvláštní brnění. I tak tam někteří bezvládně leželi, bylo jasné, že zkolabovali.

“Viděl jsi ty plameny, chlapče?” zazněl zlověstný hlas.

Alec se otočil a uviděl chlapce, se kterým se ve voze utkal, jak přišel vedle něj s přítelem po boku a pohrdavě se usmíval.

“Až ti k nim dám obličej, nikdo už tě nepozná – ani tvoje máma. Budu ti pálit ruce tak dlouho, dokud z nich nezbudou pahýly. Užívej si, to co máš, než to ztratíš.”

Zasmál se tmavým, zlým zvukem, který zněl jako kašel.

Alec na něj s odporem hleděl, Marco nyní vedle něj.

“Ve voze jsi mě nedokázal zbít,” odpověděl Alec, “a teď se ti to také nepodaří.”

Chlapec se zahihňal.

“Žádný vůz už tu není,” řekl. “Dnes budeš spát se mnou. Kasárna jsou celá naše. Po jednu noc, pod jednou střechou. Jen ty a já. A já mám k dispozici veškerý svůj čas. Možná to bude dnes v noci nebo snad zítra – ale jednu z těch nocí, kdy to budeš nejméně očekávat, budeš spát a my tě dostaneme. Vzbudíš se a tvůj obličej bude v plamenech. Hezky se vyspi,” dospěl k závěru a smál se.

“Když jsi takový tvrďas,” řekl Marco, po jeho boku, “tak na co čekáš? Jsme tu. Tak to zkus.”

Alec viděl, jak chlapec zaváhal a mrknul na Pandesiánskou stráž.

“Až přijde čas,” odpověděl.

Potom se zase odplížil do davu.

“Neboj se,” řekl Marco. “Budeš spát, až se vzbudím a já udělám to samé pro tebe. Jestli se ta lůza k nám přiblíží, bude si přát, aby to nikdy neudělala.”

Alec souhlasně, vděčně pokýval a podíval se na kasárny a přemýšlel. Byli několik stop od přeplněného vstupu a Alec už cítil tělesný zápach, který se z budovy linul. Když byl vtlačen dovnitř, zhrozil se.

Alec se snažil rozkoukat se v potemnělých kasárnách, osvětlených pouze slabým světlem, které procházelo okny ve výšce. Podíval se dolů na špinavou podlahu a hned si uvědomil, že ten vůz, ať byl sebevíc špatný, byl lepší, než tohle. Spatřil řady podezíravých, nepřátelských obličejů, na kterých bylo viditelné jen jejich bělmo, jak si ho měřily. Začali houkat a křičet, zjevně se snažili je zastrašit, nováčky, a vytýčit si teritorium, kasárna se zaplnila halasnými hlasy.

“Čerstvé maso!” vykřikl jeden.

“Krmivo pro Plameny!” vykřikl další.

Alec pocíťoval prohlubující se pocit zlé předtuchy, jak je strkali dál a dál, do té jedné velké místnosti. Konečně se zastavili, Marco vedle něj, před volným flekem se slámou na zemi – jen aby byli zezadu znovu postrčeni.

“To je moje místo, chlapečku.”

Alec se otočil a uviděl staršího rekruta, jak na něj zírá a v ruce drží dýku.

“Tedy pokud nechceš, abych ti podříznul krk,” varoval ho.

Marco udělal krok dopředu.

“Nech si své seno,” řekl. “Stejně smrdí.”

Oba se otočili a pokračovali dál do kasáren, až na jejich úplný konec, kde Alec našel hluboko ve stínu malý plac se senem. Nikoho poblíž neviděl, společně si s Marcem sedli, pár stop od sebe, jejich záda opřená o zeď.

Alec si okamžitě oddychl; bylo tak příjemné, ulevit svým bolavým nohám, nebýt v pohybu. Se svýma zádama opřenýma o zeď se cítil bezpečně, v rohu, kde nemohl být jen tak obkllíčen a odkud měl výhled do místnosti. Viděl stovky rekrutů, které se hemžily kolem, všichni se zdáli zabraní do nějaké hádky, a další tucty se každou vteřinu valily dovnitř. Také viděl, jak jich několik bylo taženo za kotníky, mrtví. Toto místo přestavovalo peklo.

“Nebojte, bude to ještě horší,” řekl hlas vedle něj.

Alec se otočil a viděl ve tmě ležícího rekruta, jen pár stop od něj, chlapec, kterého si předtím nevšiml, ležel na zádech, ruce měl pod hlavou a díval se na strop. Kousal do stébla slámy a měl hluboký, unavený hlas.

“Nejspíš zemřete hlady,” dodal potemněle chlapec. “Zabije to asi polovinu chlapců, kteří tudy projdou. Nemoc zabije většinu zbývajících. Pokud vás ta nedostane, pak vás dostane nějaký jiný chlapec. Možná budete bojovat o kousek chleba – možná úplně bezdůvodně. Možná se mu nebude líbit způsob, jakým chodíš, možná to, jak vypadáš. Možná mu budeš připomínat někoho jiného. Nebo možná bude jen bezdůvodně plný nenávisti. Toho je tu kolem mnoho.”

Povzdychl si.

“A jestli vás nic z toho nedostane,” dodal, “pak vás dostanou Plameny. Možná ne při vaší první hlídce, ale při vaší druhé. A skřítkové je prorazí, když to nejmíň čekáte, většinou už hoří a vždycky hledají, koho zabít. Nemají co ztratit a vynoří se odnikud. Jednu noc jsem jednoho viděl, zabořil své zuby do krku jednoho chlapce a nikdo nemohl nic udělat.”

Alec s Marcem se na sebe podívali, oba přemýšleli, jaký si to vybrali život.

“Ne” dodal chlapec, “Neviděl jsem, že by někdo přežil celý měsíc služby.”

“Ty jsi stále tady,” poznamenal Marco.

Chlapec se ušklíbl, žvýkal svou slámu a stále hleděl vzhůru.

“To je proto, že jsem se naučil, jak přežít,” odpověděl.

“A jak dlouho už jsi tu?” zeptal se Alec.

“Dva měsíce,” odpověděl. “Nejdéle ze všech.”

Alec zalapal po dechu, v šoku. Dva měsíce nejdelší přeživší. Toto byla opravdu továrna na smrt. Začal přemýšlet, jestli udělal chybu, když sem přišel; možná měl jen bojovat s Pandesiány, když přišli do Solisu a zemřít rychlou, čistou smrtí doma. Jeho myšlenky se změnily na přemýšlení nad útěkem; nakonec, jeho bratr byl ušetřen – co může získat, když tu nyní zůstane?

Alec si uvědomil, že prohledává zdi, kontroloval okna a dveře, počítal stráž a přemýšlel jestli to bylo možné.

“To je dobré,” řekl chlapec, stále hleděl na strop, ale i tak se zdálo, že ho pozoroval. “Přemýšlet nad útěkem. Myslet na jiné místo, než na toto. To je způsob, jak přežít.”

Alec se začervenal, styděl se, že chlapec čte jeho myšlenky a byl překvapen, že to dokázal i přesto, že se na něj nedíval.

“Ale nezkoušejte to,” řekl chlapec. “Nemohu vám ani říct, kolik z nás každou noc umře, když to zkusí. Je lepší být zabit, než umřít tímto způsobem.”

“Zemřít jakým způsobem?” zeptal se Marco. “Týrají vás?”

Chlapec zatřásl hlavou.

“Něco horšího,” odpověděl. “Nechají tě jít.”

Alec na něj udiveně hleděl.

“Co tím myslíš?” zeptal se.

“Toto místo si vybrali dobře,” vysvětlil. “Tyto lesy jsou plné smrti. Divočáci, bestie, skřítkové – cokoli si můžete představit. Žádný chlapec nikdy nepřežil.”

Chlapec se zašklebil a poprvé se na ně podíval.

“Vítejte, přátelé,” řekl a zeširoka se usmál, “mezi Plameny.”

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

Kyra kráčela vinoucími se ulicemi Volisu, pod nohama jí křupal sníh, byla v omámení své první bitky. Vše se událo tak rychle, bylo surovější, intenzívnější, než si kdy představovala. Zemřeli muži – dobří muži – muži, které znala celý svůj život, strašnou a bolestivou smrtí. Otcové a bratři a manželé nyní leželi mrtví ve sněhu, jejich těla byla nahromaděna před branami tvrze, zem byla příliš tvrdá, aby se mohli pohřbít.

Zavřela oči a snažila se to vyobrazení setřást.

Bylo to velké vítězství a přesto jí to zahanbovalo, přinutilo ji to vidět, jak vypadá skutečná bitva, jak křehký může být život. Ukázalo jí to, jak snadno může člověk zemřít – a jak snadno mohla vzít lidský život – oboje shledávala stějně znepokojivým.

Být velkým bojovníkem si vždy přála; a přesto nyní viděla, že se za to těžce platilo. Usilovala o chrabrost a přesto to nebylo nic lehkého, uvědomovala si. Narozdíl od válečné kořisti to nebylo nic, co by mohla uchopit, nic, co by si mohla pověsit na zeď. A přesto o to lidé usilovali. Kde byla chrabrost? Nyní, když bylo po bitvě, kam to zmizelo?

Více než cokoli jiného, události dne přinutily Kyru přemýšlet sama o sobě, o své tajemné síle, která přišla odnikud a zdálo se, že stejně tak rychle zmizela. Pokusila se to znovu přivolat, ale nemohla. Co to bylo? Odkud to přišlo? Kyře se nelíbilo, čemu nerozuměla a co nemohla mít pod kontrolou. Raději by měla méně síly a rozuměla, kde se její talent vzal.

Jak Kyra kráčela ulicemi, byla v rozpacích z reakcí měšťanů. Po bitvě očekávala, že budou panikařit, zabarikádují své domy nebo se připraví evakuovat tvrz. Nakonec, spousta Lordových mužů zemřela a bylo jisté, že také brzy poznají rozhořčení Pandesie. Ohromná, příšerná armáda si pro ně přijde; možná už zítra, možná pozítří, nebo za týden – ale určitě přijde. Nebyli zde nic, než kráčející smrtky. Jak se mohli nebát?

A jak hovořila se svým lidem, nezaznamenala Kyra žádný strach. Naopak, viděla jásající lidi, plné energie, plné života; viděla lid, který byl osvobozen. Pobíhali všemy směry, plácali jeden druhého po zádech, oslavovali – a připravovali se. Brousili si zbraně, zpevňovali brány, hromadili kameny do výšky, dělali si zásoby jídla a spěchali kolem s jasným cílem. Volisiané měli, podle příkladu jejího otce, železnou vůli. Byli to lidé, kteří se nenechali snadno odradit, vlastně se zdálo, jako by se na další konflikt těšili, ať už stojí cokoli, ať byly vyhlídky ponuré nebo ne.

Kyra si také všimla něčeho jiného, jak kráčela mezi svým lidem, něco ji znervózňovalo: jak se na ni nově dívali. Bylo jasné, že se informace o tom, co udělala, šířily a cítila za zády šeptání. Hleděli na ni, jako by nebyla jednou z nich, tyto lidi znala a milovala celý svůj život. Vytvářelo to v ní pocit, jako by byla cizí a nutilo jí to zamyslet se, kde byl vlastně její pravý domov. Ze všeho nejvíc přemýšlela nad otcovým tajemstvím.

Kyra přešla k tlusté zdi ochranného valu a vystoupala po kamenných schodech, Leo byl hned za ní, vystoupala až úplně nahoru. Prošla kolem otcových mužů, stráž postávala přibližně každých dvacet stop a ona viděla, že na ni také nyní hleděli jinak, novou úctou v jejich očích. Ten pohled jí za to všechno stál.

Kyra zatočila za roh a v dáli, vypínající se nad klenutými bránami, přehlížející krajinu, uviděla muže, za kterým šla: jejího otce. Stál tam s rukama v bocích, několik jeho mužů kolem něj, upřeně hleděl do hromadícího se sněhu. Zamrkal do větru, nevyvedlo ho to z míry – a ani jeho čerstvé rány z bitvy.

Když se blížila, tak se otočil a udělal posunek na své muže. Všichni odkráčeli a zanechali je o samotě.

Leo přispěchal a olízal mu ruku a její otec ho pohladil po hlavě.

Kyra tam stála, sama, tváří v tvář svému otci a nevěděla, co má říci. Pohlédl na ni, bez výrazu v tváři a nedokázala říci, zda se na ni zlobil, byl na ni pyšný, nebo oboje. Byl komplikovaný muž i v těch nejjednodušších situacích – a toto nebyla jednoduchá situace. Jeho výraz byl tvrdý, jako ty hory za nimi, a bílý jako sníh, který napadl a vypadal jako ten prastarý kámen, ze kterého byl vydobyt Volis. Nevěděla, jestli sem patřil nebo toto místo patřilo jemu.

Otočil se zpět a pohlédl znovu do krajiny a ona stála vedle něj a také se rozhlédla. Sdíleli to ticho, přerušované pouze větrem, zatímco čekala, až promluví.

“Myslíval jsem si, že naše bezpečí, náš bezpečný život zde, jsou důležitější, než svoboda,” konečně začal hovořit, jeho hlas hluboce duněl. “Dnes jsem si uvědomil, že jsem neměl pravdu. Naučila jsi mě, co už jsem dávno zapomněl: že svoboda, čest, mají největší hodnotu.”

Usmál se a pohlédl na ni a jí se ulehčilo, když v jeho očích uviděla vřelost.

“Dala jsi mi velký dar,” řekl. “Připoměla jsi mi, jaký význam má čest.”

Usmála se, byla jeho slovy dotčená a ulevilo se jí, že na ní není naštvaný, cítila, že se prasklina v jejich vztahu zacelila.

“Je těžké vidět muže umírat,” prokračoval přemýšlivě a obrátil se znovu do přírody. “Dokonce i pro mě.”

Následovalo dlouhé ticho a Kyra přemýšlela, jestli začne mluvit o tom, co se stalo; cítila, že o tom mluvit chtěl. Chtěla o tom začít mluvit sama, ale nebyla si jistá, jak.

“Jsem jiná, otče, že ano?” zeptala se konečně, jemným hlasem, obávala se tu otázku položit.

I nadále hleděl na horizont, poddajně, až konečně trochu pokýval.

“Má to co do činění s mojí matkou, že ano?” naléhala. “Kým byla? Jsem vůbec tvojí dcerou?”

Otočil se a pohlédl na ni, v očích měl smutek, smíšený s nostalgickým pohledem, kterému úplně nerozuměla.

“To jsou otázky na jindy,” řekl. “Až budeš připravená.”

“Já jsem připravená teď,” trvala.

Zakroutil hlavou.

“Je ještě spousta věcí, které se nejprve musíš dozvědět, Kyro. Mnohá tajemství, která před tebou byla ukryta,” řekl, jeho hlas byl těžký pocitem viny. “Bolelo mě, že jsem to musel udělat, ale bylo to pro tvou ochranu. Už se přiblížil čas, aby ses všechno dozvěděla, abys věděla, kým doopravdy jsi.”

Stála tam, srdce jí bušilo, zoufale si přála to dovědět a přesto se zároveň bála.

“Myslel jsem, že tě dokážu vychovat,” povzdychl. “Varovali mě, že tento den přijde, ale nevěřil jsem jim. Až do dnešního dne, až do okamžiku, kdy jsem si všimnul tvé dovednosti. Tvůj talent...se vymyká mému chápání.”

Svraštila obočí, zmatená.