Kyra stála osamocená v teplém letním poli, užaslá ze světa kolem sebe. Vše kvetlo oslňujícími barvami, kopce byly tak zelené, tak plné života, poseté zářivě žlutými a červenými květinami. Všude kvetly stromy, jejich listí bylo tak husté, pohupovalo se ve větru a bylo ztěžklé ovocem. Po kopcích se vinuly vyzrálé vinice a letní vzduch byl těžký vůní květin a hroznů. Kyra přemýšlela, kde se nyní nacházela, kam zmizel její lid – kam zmizela zima.

Najednou se ozval vřískot, vysoko na nebi a Kyra vzhlédla a uviděla, jak nad ní krouží Theos. Slétnul dolů a přistál na trávě, několik stop od ní, hleděl na ni svýma pronikavýma zářivě žlutýma očima. Mezi nimi proběhlo cosi nevyřčené, jejich propojení bylo tak intenzivní, jako by nemusela být vyřčena žádná slova.

Theos najednou zaklonil hlavu, zavřískal a vydechl oheň, přímo před ní.

Z nějakého důvodu se Kyra vůbec nebála. Netrhla sebou, když se k ní plameny přiblížily, nějak věděla, že by jí nikdy neublížil. Oheň se rozdvojil a rozptýlil se nalevo i napravo od ní a zažehnul krajinu všude kolem ní, a přesto ona zůstala nezraněná.

Kyra se otočila zděsila se, když uviděla, že plameny se přelily do krajiny, když viděla, jak svěží zeleň a letní úroda zčernali. Krajina se jí měnila před očima, stromy shořely na prach, tráva byla nahrazena zeminou.

Plameny stoupaly výše a výše, šířily se dále a rychleji a v dáli s hrůzou pozorovala, jak spolkly Volis – až z něj nezbylo nic než trosky a prach.

Theos konečně přestal a Kyra se otočila a upřeně na něj hleděla. Kyra tam stála, v drakově stínu, pokořená jeho ohromnou velikostí a nevěděla, co očekávat. Něco od ní chtěl, ale nemohla přijít na to, co.

Kyra vztáhla ruku, aby se dotkla jeho šupin a on najednou pozvedl pařát a drápnul ji do tváře.

Kyra se posadila v posteli, křičela, držela se za tvář a rozlila se jí příšerná bolest. Ohnala sebou, snažila se dostat od draka pryč – ale byla překvapená, že na sobě místo toho pocítila lidskou ruku, která ji uklidňuje a snaží se ji zadržet.

Kyra zamrkala a vzhlédla, až uviděla známý obličej, který nad ní stál a držel jí na tváři obklad.

“Ššš,” řekla Lyra a konejšila ji.

Kyra se rozhlédla, dezorientovaná a konečně si uvědomila, že se jí to zdálo. Byla doma, v tvrzi svého otce, stále ve své komnatě.

“To byl jen zlý sen,” řekla Lyra.

Kyra si uvědomila, že musela znovu usnout, ale nevěděla, kdy to bylo. Zkontrolovala okno a uviděla, že denní světlo bylo nahrazeno temnotou. Sedla si vzpříma, vyděšená.

“Kolik je hodin?” zeptala se.

“Pozdě v noci, mylady,” odpověděla Lyra. “Měsíc už vyšel a tyčí se na nebi.”

“A co je s tou blížící se armádou?” zeptala se a bušilo jí srdce.

“Žádná armáda nepřišla, mylady,” odpověděla. “Je moc sněhu a už byla téměř tma, když jste se vzbudila. Žádná armáda v tomhle nemůže pochodovat. Neobávejte se – spala jste jen několik hodin. Odpočívejte.”

Kyra se opřela a vydechla; na ruce ucítila mokrý nos a když se podívala, uviděla, jak jí Leo líže ruku.

“Neodešel od vaší postele, mylady,” usmála se Lyra. “A on také ne.”

Udělala posunek a Kyra se podívala a byla dotčena, když uviděla, jak tam Aidan leží, zapadlý vedle krbu do kupy kožešin, v ruce třímal knihu vázanou kůží a tvrdě spal.

“Četl vám, když jste spala,” dodala.

Kyra byla přemožená láskou pro svého mladšího bratra – a o to více ji znepokojovaly nesnáze, které se blížily.

“Cítím vaše napětí,” dodala Lyra a přiložila obklad na jeji tvář. “Zdály se vám špatné sny. Je to znamení draka.”

Kyra viděla, jak na ni významně hledí, v posvátném úžasu a podivovala se tomu.

“Nerozumím, co se se mnou děje,” řekla Kyra. “Nikdy předtím jsem neměla sny. Ne takové. Zdá se, jako by byly víc, než jen sny – jako bych v nich opravdu byla. Jako bych viděla drakovýma očima.”

Ošetřovatelka se na ni podívala očima plnýma citu a položila si ruce do klína.

“Být poznamenána zvířetem je posvátná věc,” řekla Lyra. “A toto není ledajaké zvíře. Když se vás dotkne tvor, pak sdílíte energii – navždy. Uvidíte, co vidí on, nebo ucítíte, co on cítí, nebo uslyšíte, co slyší on. Možná se to stane dnes večer – možná příští rok. Ale jednou se to stane.”

Lyra se na ni zkoumavě podívala.

“Rozumíte, Kyro? Nejste stejná dívka, kterou jste byla včera, když jste odtud odešla. Neměla jste na tváři značku – to je znamení. Nyní v sobě nesete znamení draka.”

Kyra svraštila obočí, snažila se tomu porozumět.

“Ale co to znamená?” zeptala se Kyra a snažila se v tom najít smysl.

Lyra si povzdychla a dlouho vydechovala.

“To vám ukáže čas.”

Kyra si vzpomněla na Lordovy muže, na blížící se válku a pocítila vlnu urgentnosti. Odhodila ze sebe kožešiny a postavila se na nohy a jak to udělala, cítila se nejistá, vůbec ne sama sebou. Lyra spěchala, aby ji chytila za rameno a přidržela ji.

“Musíte si lehnout,” naléhala Lyra. “Horečka ještě neustoupila.”

Ale Kyra cítila, že musí naléhavě pomoci a už nemohla být dále v posteli.

“Budu v pořádku,” odpověděla, vzala si kabát a hodila si ho přes ramena, aby se chránila před průvanem. Jak se dala do pohybu, ucítila na svém rameni ruku.

“Tak alespoň vypijte toto,” naléhala Lyra a podávala jí hrnek.

Kyra se podívala dovnitř a uviděla tam červenou tekutinu.

“Co je to?”

“Má vlastní směs,” odpověděla s úsměvem “Sníží to horečku a pomůže od bolesti.”

Kyra se dlouze napila, držela ho oběma rukama, při polykání se tekutina zdála být hustá, těžko se polykala. Zašklebila se a Lyra se usmála.

“Chutná to jako země,” poznamenala Kyra.

Lyry úsměv se rozšířil. “Není to chvalně známé pro svou chuť.”

Ale Kyra už se díky tomu cítila lépe a celé její tělo bylo okamžitě teplejší.

“Děkuji ti,” řekla. Přešla k Aidanovi, sklonila se nad ním a políbila ho na čelo, opatrně, aby ho nevzbudila. Poté se otočila a spěchala z pokoje, Leo vedle ní.

Kyra se proplétala nekonečnými chodbami Volisu, potemnělými, osvícenými pouze mihotajícími se pochodněmi podél zdí. V tuto pozdní hodinu stálo na stráži jen pár mužů, zbytek tvrze byl potichu a spal. Kyra vystoupila po spirálovitém, kamenném schodišti a zastavila před komnatou svého otce, hlídaného strážným. Podíval se na ni, v jeho očích bylo něco jako zbožná úcta a ona se zamyslela nad tím, jak daleko už se její příběh asi dostal. Pokýval na ni.

“Mylady,” řekl.

Také na něj kývla.

“Je můj otec v komnatě?”

“Nemohl spát. Když jsem ho viděl naposledy, mířil do studovny.”

Kyra spěchala dolů kamennou chodbou, sklonila hlavu pod nízkým, vytesaným klenutým průchodem a šla dolů spirálovitým schodištěm, až konečně došla na samý konec tvrze. Sál končil tlustými, klenutými, dřevěnými dveřmi do jeho knihovny a ona se natáhla, aby je otevřela a zjistila, že dveře jsou již otevřeny. Zastavila se, když uslyšela naléhavé, napjaté hlasy, které se zevnitř ozývaly.

“Říkám ti, že to není to, co viděla,” zazněl rozčilený hlas jejího otce.

Byl rozzlobený a ona se rozhodla, že nevstoupí a uvědomila si, že bude lepší počkat. Stála tam, a čekala, až hlasy přestanou, byla zvědavá, s kým mluví a o čem hovoří. Mluvili o ní? Pomyslela si.

“Pokud skutečně viděla draka,” zazněl chrčící hlas, který, jak Kyra okamžitě poznala, patřil Thonosi, nejstaršímu rádci jejího otce, “pak Volisu zbývá jen málo naděje.”

Její otec zamumlal něco, čemu nerozuměla a následovalo dlouhé ticho, poté, co Thonos vzdychl.

“Prastaré svitky,” odpověděl Thonos s námahou, “vypovídají o vzestupu draků. Čas, kdy budeme všichni rozdrceni jejich plameny. Nemáme zeď, která by je zastavila. Nemáme nic, než kopce a nebe. A jestli přijdou, nepřijdou bezdůvodně.”

“Ale z jakého důvodu?” zeptal se její otec. “Co by donutilo draka k tomu, aby přešel celý svět?”

“Lepší otázkou by snad bylo, veliteli,” odpověděl Thonos, “co ho mohlo zranit?”

Následovalo dlouhé ticho, přerušované jen praskáním ohně, až konecně Thonos znovu promluvil.

“Předpokládám, že ti nedělá největší starosti ten drak, že ano?” zeptal se Thonos.

Poté následovalo další dlouhé ticho a Kyra, i když věděla, že by neměla poslouchat, se nahlad dopředu, protože si nemohla pomoci a pohlédla škvírou. Její srdce jí ztěžklo, když viděla svého otce, jak tam sedí s hlavou v dlaních, sklíčený.

“Ne,” řekl, jeho hlas byl plný vyčerpáním. “Nedělá,” přiznal.

Kyra přemýšlela, o čem mohou mluvit.

“Stále se vracíš k těm věštbám, že ano?” zeptala se. “Do doby, kdy se narodila?”

Kyra se naklonila, srdce jí bušilo v uších, cítila, že hovoří o ní, ale nerozuměla, co tím vším myslí.

Žádná odpověď nezazněla.

“Byl jsem u toho, veliteli,” řekl konečně Thonos. “Stejně jako ty.”

Její otec povzdychl, ale nemohl zvednout svou hlavu.

“Je tvoje dcera. Nemyslíš, že je správné jí to říci? O jejím narození? O její matce? Copak nemá právo vědět, čím je?”

Kyře zabušilo v hrudi srdce; nesnášela tajemství a už vůbec ne o sobě. Umírala touhou vědět, co to vše znamenalo.

“Není ta správná doba,” řekl konečně její otec.

“Ale ona není nikdy ta správná doba, že ano?” řekl ten starý muž.

Kyra zhluboka dýchala, cítila se zraněná.

Najednou se otočila a utekla, v hrudi jí bylo těžko a slova jejího otce jí zvonily v uších. Zranily jí víc, než milión nožů, víc, než co by jí mohli udělat Lordovi muži. Cítila se podvedená. Skrýval před ní tajemství, nějaké tajemství, které před ní ukrýval celý její život. Lhal jí.

Cožpak nemá právo vědět, kým je?

Po celý život Kyra cítila, že na ni lidé pohlíželi jinak, jako by o ní věděli něco, co ona nevěděla, jako by byla cizí člověk a nikdy nerozuměla, proč. Nyní rozuměla. Nejen, že se cítila jiná, než ostatní – ona byla jiná, než ostatní. Ale jak?

Kým byla?

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Vesuvius pochodoval, v patách měl stovky skřítků, šel skrz Velký les, vzhůru strmě stoupajícím terénem, příliš strmým, aby je následovali koně. Pochodoval plný pevného odhodlání a vůbec poprvé, optimismu. Prosekával se svou čepelí hustým křovím a věděl, že kolem nich mohl projít, aniž by je posekal, ale chtělo se mu: bavilo ho usmrcovat.

S každým dalším krokem Vesuvius slyšel, jak lapený obr zařval, byl hlasitější a zem se pod nimi díky němu třásla. Všimnul si strachu v obličejích jeho skřítků – a pobavilo ho to. To byl strach, který si přál vidět po dlouhá léta – znamenalo to, že konečně, po těch všech povídačkách, byl obr nalezen.

Prosekal se posledním křovím, zdolal kopec a jak na něj vyšel, otevřel se před ním les a před sebou měl rozlehlou mýtinu. Vesuvius zastavil své kroky, byl tou vizí zaskočen. Na vzdálené straně mýtiny byla ohromná jeskyně, její klenutý vstup byl sto stop vysoko a k té skále byl přikován, řetězy padesát stop dlouhými a tři stopy tlustými, jeden ke každému kotníku a zápěstí, ohromný, ohavný tvor, jakého kdy spatřil. Byl to skutečný obr, odporný tvor, byl alespoň sto stop vysoký a třicet stop široký, tělo měl jako člověk, ale měl čtyři oči, neměl nos a jeho tlama byla jedna velká čelist se zuby. Otevřel tlamu a zařval, příšerný zvukem a Vesuvius, který se nebál ničeho, který se setkal s těmi nejhrůznějšími živými tvory, musel přiznat, že i on se bál. Tlamu otevřel ještě více do šířky, jeho ostré zuby byly pět stop dlouhé a vypadal, jako by byl připraven spolknout celý svět.

Také vypadal rozzuřen. Burácel, znovu a znovu, dupal nohama, bojoval s řetězi, které ho svazovaly a země se třásla, jeskyně se třásla, celý horský svah se třásl. Bylo to jako by tato bestie, veškerou svou sílou, přesouvala celou horu, jako by měla tolik energie, že nemohla být zkrocena. Vesuvius se zašklebil; to bylo přesně to, co potřeboval. Tvor jako byl tento, mohl prorazit tunel, mohl udělat všechno to, co nedokázala celá armáda skřítků.

Vesuvius udělal krok dopředu a vstoupil na mýtinu, všimnul si tuctu mrtvých vojáků, jejich těla byla poházena na zemi a jak vykročil, stovky jeho čekajících vojáků se vyřadily do pozoru. V jejich tvářích viděl strach, jako by neměli ponětí o tom, co s tím obrem provést, když ho chytili.

Vesuvius se zastavil na okraji mýtiny, z dosahu obrových řetězů, nechtěl skončit jako ty mrtvoly a v ten okamžik se obr otočil a zaútočil na něj, ohnal se po něm svými dlouhými drápy a minul ho jen o pár stop.

Vesuvius tam stál, zíral na něj, zatímco jeho velitel k němu přiběhl a přitom si udržoval dostatečný odstup od obra, aby nebyl v jeho dosahu.

“Mylorde a Králi,” řekl velitel a při tom se významně klaněl. “Obr byl chycen. Můžeš si ho odvést zpět. Ale my ho nemůžeme svázat. Už jsme tak ztratili mnoho vojáků. Nevíme si s ním rady.”

Vesuvius tam stál, ruce v bok, cítil na sobě oči všech svých skřítků, zatímco si tu bestii prohlížel. Bylo to úžasné stvoření a jak zlostně hleděl dolů a zuřivě na něj vrčel, toužil ho roztrhnout vejpůl, Vesuvius viděl, že mají problém. Okamžitě si uvědomil, tak jako obvykle, jak to vyřešit.

Vesuvius položil ruku na velitelovo rameno a naklonil se k němu.

“Přiblížíš se k němu,” řekl jemně. “Musíš mu dovolit, aby k tobě přišel. Musíš ho překvapit a teprve poté ho můžete svázat. Musíš mu dát, co chce.”

Jeho velitel se na něj zmateně podíval.

“A co chce, můj Lorde a Králi?”

Vesuvius se rozešel, vedl svého velitele dopředu a šli dále po mýtině, směrem k obrovi.

“A co takhle, tebe,” odpověděl konečně Vesuvius, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě – a potom strčil svého velitele vší svou silou, nicnetušící voják zaklopýtal po mýtině.

Vesuvius ustoupil z dosahu a pozoroval, jak obr překvapeně zamrkal. Voják vyskočil na nohy, snažil se utéci, ale obr okamžitě zareagoval, vrhnul se na něj svými drápy, nabral ho a rukama ho zmáčknul v pase, zatímco si ho pozvedl před oči. Přiblížil si ho a ukousl skřítkovu hlavu, polykal při tom jeho výkřiky.

Vesuvius se usmál, byl potěšen, že se zbavil nešikovného velitele.

“Musím-li tě učit, co dělat,” řekl tělu, které kdysi patřilo veliteli, “tak proč bych se měl obtěžovat s velitelem?”

Vesuvius se otočil a pohlédl na zbytek svých vojáků, kteří tam stáli, k smrti vyděšení, a zírali na něj v šoku. Ukázal na vojáka, který stál poblíž.

“Ty,” řekl.

Skřítek se na něj nervózně podíval.

“Ano, můj Lorde a Králi?”

“Jsi na řadě.”

Skřítkovy oči se rozšířily, padl na kolena, sepjal před sebou ruce.

“Nemohu, můj Lorde a Králi!” brečel. “Prosím vás! Mě ne! Vyberte si někoho jiného!”

Vesuvius udělal krok dopředu a přátelsky pokýval.

“Tak ano,” odpověděl. Přikročil a podřízl skřítkovi krk svou dýkou a skřítek upadl, mrtev, hlavou k jeho nohám. “Vyberu.”

Vesuvius se otočil ke svým vojákům.

“Seberte ho,” zavelel, “a hoďte ho na dosah obrovi. Až se přiblíží, mějte připravené provazy. Svážete ho, jak půjde po návnadě.”

Půl tuctu vojáků uchopilo tělo, spěchalo dopředu a hodilo ho na mýtinu. Vojáci následovali Vesuviův rozkaz, přiběhli po obou stranách mýtiny, ohromné provazy měli připraveny.

Obr si prohlížel nového skřítka u svých nohou, jako by přemýšlel. Ale nakonec, jak si Vesuvius myslel, projevil svou omezenou inteligenci a vrhl se dopředu, chopil se těla – přesně tak, jak si to Vesuvius představoval.

“TEĎ!” vykřikl.

Vojáci hodili provazy, přehodili je přes obrova záda, chytili je na obou stranách a táhli a tlačili ho k zemi. Přispěchali další vojáci a házeli ještě další provazy, tucty provazů, znovu a znovu, a vázaly mu krk, paže, nohy. Táhly veškerou svou silou až ho obvázali, a bestie se snažila, zápasila a zuřivě řvala – ale brzy už nemohla nic dělat. Vázaná tuctem tlustých provazů, přidržovaná stovkami mužů, ležela obličejem dolů ve špíně a bezradně řvala.

Vesuvius přišel blíž a postavil se nad ní, což bylo ještě před chvílí nemyslitelné, a pohlédl dolů, uspokojen svým vítězstvím.

Konečně se po těch všech letech zeširoka usmál.

“Nyní,” řekl pomalu a vychutnával si každé slovo, “patří Escalon mně.”

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Kyra stála u okna své komnaty a s pocitem očekávání a strachu pozorovala, jak se nad krajinou rozednívá. Byla to dlouhá noc, sužovaná nočními můrami, házela sebou poté, co přeslechla otcovův rozhovor. Stále ještě slyšela jeho slova, jak jí zvoní v uších:

Cožpak nemá právo vědět, kým je?

Celou noc se jí zdálo o ženě s tváří zakrytou rouškou, o ženě, o které si byla jistá, že byla její matkou. Hledala ji, znovu a znovu, a když se vzbudila, viděla, že se drží jen postele.

Kyra už nevěděla, co je skutečné a co je sen, co je pravda a co lež. Kolik tajemství před ní skrývali? Proč jí to nemohli říci?

Kyra se konečně vzbudila za rozbřesku, držela se za tvář, kde ji stále pálilo její zranění a myslela na svou matku. Celý svůj život jí říkali, že její matka zemřela při porodu a ona neměla důvod, proč tomu nevěřit. Kyra cítila, že se vlastně nikomu z rodiny nepodobá, a ani nikomu z tvrze, a čím víc o tom přemýšlela, tím více si uvědomovala, že všichni se na ni vždy dívali trochu jinak, jakoby sem úplně nepatřila. Ale nikdy ji nenapadlo, že na tom něco bude, že jí otec lže a schovává před ní tajemství. Byla její matka stále naživu? Proč to před ní skrývali?

Kyra stála u okna, uvnitř se třásla, žasnula nad tím, jak se její život tak drasticky změnil, ze dne na den. Také ve svých žilách pocítila pálení, prostupovalo jí od její tváře, přes rameno a dolů k zápěstí a ona věděla, že už není stejnou osobou, kterou bývala. Cítila drakovo teplo, které se jí prohánělo a tepalo uvnitř. Přemýšlela, co to vše znamená. Bude znovu tím, kým bývala?

Kyra pohlédla dolů na lidi, stovky jich už tak brzo spěchaly sem a tam, a žasnula nad jejich čilostí. V tuto dobu býval většinou klid. Ale ne teď. Lordovi muži si pro ně šli, bylo to jako chystající se bouře a její lid věděl, že přijde odveta. Přístup byl tentokrát také jiný. Její lid vždy rychle ustoupil. Ale ve svém přístupu tentokrát přitvrdili a ona byla nadšená, když viděla, jak se připravují k boji. Asi dvacet otcových mužů zajišťovalo kameninové stěny, zdvojnásobila se stráž u brány, snížily se padací mříže, zaujali místo na hradbách, zamřížovali okna a kopali příkopy. Muži vybírali a ostřili zbraně, plnili toulce šípy, připravovali koně a nervózně se shromažďovali na dvoře. Všichni se připravovali.

Kyra mohla jez ztěží uvěřit, že toto vše zapříčinila; cítila vinu a pýchu zároveň. Ale ze všeho nejvíc cítila obavu. Věděla, že její lid nemůže přežít přímý útok Lordových mužů, kteří měli nakonec za sebou celou Pandesiánskou říši. Mohli se vzepřít, když Pandesiané dorazí se vším všudy, ale je jisté, že by zde všichni zahynuli.

“Jsem rád, že jsi vzhůru,” zazněl veselý hlas.

Kyra se otočila, vylekaná, Leo vedle ní, neuvědomila si, že by někdo mohl být v tvrzi vzhůru tak brzy a ulevilo se jí, když uviděla stát ve dveřích Anvina, šklebil se a měl s sebou Vidara, Arthfaela a ještě několik dalších otcových mužů. Jak tam ta skupina tak stála a hleděla na ni, všimla si, že se na ni tentokrát dívají jinak. V jejich očích bylo něco jiného: respekt. Už na ni nehleděli, jako by byla mladá dívka, přihlížející, ale spíše, jako by byla jednou z nich. Jim rovná.

Ten pohled jí ozdravil srdce a měla z toho pocit, jako by to všechno za to stálo. Nebylo nic, co si kdy přála víc, než získat respekt těchto mužů.

“Tak už je ti lépe?” zeptal se Vidar.

Kyra o tom přemýšlela, otevřela a zase zavřela pěsti a protáhla si paže, uvědomila si, že jí bylo opravdu lépe – vlastně se cítila silnější, než předtím. Jak na ně pokývala, viděla, že se na ní dívají ještě trochu jinak: s trochou strachu. Jako by měla nějakou moc, které nerozuměli nebo jí nevěrili.

“Cítím se znovuzrozená,” odpověděla.

Anvin se doširoka usmál.

“To je dobře,” řekl. “To se ti bude hodit. Budeme potřebovat každou ruku, která je k mání.”

Podívala se, překvapená a nadšená.

“Nabízíte mi příležitost, abych s vámi bojovala?” zeptala se, její srdce bušilo. Žádná jiná zpráva ji nemohla více nadchnout.

Arthfael se usmál, přišel k ní a chytil ji za rameno.

“Jen to neříkej svému otci,” řekl.

Leo přišel a olízal mužům ruce a všichni ho pohladili po hlavě.

“Máme pro tebe malý dárek,” řekl Vidar.

Kyra byla překvapená.

“Dárek?” řekla.

“Považuj to za dárek na přivítanou,” řekl Arthfael, “jen drobnost, abys zapomněla na to škrábnutí na tváři.”

Ukročil a totéž udělali i ostatní, a Kyra si uvědomila, že ji vyzývají, aby se k nim přidala. Nikdy si nic nepřála víc. Usmála se na ně a měla radost poprvé, za strašně dlouhou dobu.

“Tak to je ten způsob, jakým se k vám muže jeden přidat?” zeptala se s úsměvem. “Musela jsem zabít pět Lordových mužů?”

“Tři,” opravil ji Arthfael. “Jestli si vzpomínám, Leo zabil dva z nich.”

“Ano,” řekl Anvin. “A přežít setkání s drakem se také počítá.”

Kyra pochodovala s muži přes pozemek otcovy tvrze, Leo vedle ní, pod jejich botama křupal sníh, byla nabitá tím ruchem kolem sebe, tvrz byla tak hektická, naplněná smysluplným činěním, senzačně naživu hned za úsvitu. Prošla kolem tesařů, ševců, sedlářů, kameníků, všichni zabráni do svých řemesel, zatímco nekonečně mnoho mužů ostřilo u kamenů meče a jiné čepele. Jak kráčeli, Kyra cítila, jak se lidé zastavují a hledí na ni; pálily ji uši. Všichni museli vědět, že přichází Lordovi muži a co způsobila. Cítila se nápadně a obávala se, že ji bude její lid nenávidět.

Ale byla překvapená, když viděla, že se na ni dívali s obdivem – a ještě s něčím jiným, snad strachem. Museli se dozvědět, že přežila setkání s drakem a zdálo se, že nevěděli, co si o ní pomyslet.

Kyra vzhlédla a prohlížela si nebe, nenapravitelně doufala, že uvidí Thea, uzdraveného, jak letí vysoko a krouží nad ní. Ale jak prohledávala nebe, nic neviděla. Kde byl? přemýšlela. Přežil? Bude ještě někdy létat? Byl už půl světa vzdálený?

Jak kráčeli a přecházeli přes tvrz, začala být Kyra zvědavá, kam ji vedou a jaký dárek by pro ni mohli mít připraven.

“Kak jdeme?” zeptala se Anvina, když zatočili do úzké ulice s dlažebními kostkami. Prošli kolem vesničanů, kteří se prohrabávali sněhem, zatímco ze střech skouzávaly ohromné kusy ledu a sníh. Z komínů po celé vesnici stoupal kouř, jeho vůně byla v tento zimní den řízná.

Zatočili do další ulice a Kyra uviděla široké, nízké, kamenné obydlí, pokryté sněhem, s dveřmi z červeného dubu, bylo oddělené od ostatních a okamžitě ho poznala.

“Není to kovářská dílna?” zeptala se.

“Je,” odpověděl za chůze Anvin.

“Ale proč mě tam vedete?” zeptala se.

Přišli až ke dveřím a Vidar se usmál, dveře otevřel a ukročil stranou.

“Uvidíš.”

Kyra se skrčila pod sníženým vstupem a v kovárně se znovu narovnala, Leo ji následoval, ostatní se řadili za ní a jak vstoupila, udeřilo ji horko, ohně z dílny prostor vyhřívaly. Okamžitě si všimla všech zbraní, které byly rozprostřeny na kovářově kovadlině a s obdivem si je prohlížela: meče, sekery, stále rozpracované, některé z nich ještě rozžhavené, ještě se pracovalo na jejich vytvarování.

Kovář tam seděl se třemi učedníky, obličeje měli pokryté sazemi, bez výrazu se podíval skrz svůj černý plnovous. Jeho dílna byla přeplněná zbraněmi – ležely na každé ploše, na podlaze, visely z háčků a zdálo se, jako by pracoval na tuctu najednou. Kyra znala Brota, kováře, malého muže, svalnatého, s nízkým obočím, neustále soustředěně svraštěným, byl to vážný muž, který promluvil jen pár slov a který žil pro své zbraně. Bylo o něm známo, že byl nevrlý, nezáleželo mu na lidech – jen na kusu oceli.

Ale těch pár momentů, kdy s ním Kyra hovořila, se Brot ukázal, pod svým nevrlým zevnějškem, jako srdečný muž, který vášnivě hovořil o své zbroji. Musel si všimnout Kyřiny spřízněné duše, protože lásku pro zbroj sdíleli společně.

“Kyro,” řekl a zdálo se, že ji rád vidí. “Posaď se.”

Sedla si naproti němu, na prázdnou lavici, zády k výhni a pocítila její teplo. Anvin a ostatní se kolem nich shromáždili a všichni pozorovali, jak si Brot pohrává se svou zbrojí: kopí, srp, rozpracovaný trnový kyj, jeho řetězy stále čekaly na dopracování. Kyra uviděla meč, jeho hrany byly ještě hrubé, čekaly na naostření. Za ním pracovali jeho učedníci, hluk jejich nástrojů vyplnil prostor. Jeden bušil kladivem do sekery, všude lítaly jiskry, zatímco jiný sahal dlouhými kleštěmi do výhně a vytáhl pás oceli rozžhavený doběla, položil ho na kovadlinu a připravil se bušit do něj kladivem. Třetí vzal z kovadliny halapartnu a položil ji do velké, železné kádě, její voda zasyčela hned, jak ji do ní ponořil a vypustila mráček páry.

Pro Kyru byla tato dílna nejvzrušivějším místě ve Volisu.

Jak ho pozorovala, její srdce se rozbušilo, přemýšlela, jaký dárek si pro ni muži připravili.

“Slyšel jsem o tvých hrdinských činech,” řekl Brot, aniž by se jí podíval do očí, hleděl na dlouhý meč s ptohlížel si a ho a potěžkával. Byl to jeden z nejdelších mečů, jaké kdy viděla a on se zamračil a přimhouřil oči, zatímco držel jeho ostří, zjevně nespokojený.

Věděla, že není dobré ho přerušit, trpělivě v tichosti čekala, až bude pokračovat.

“Škoda,” řekl konečně.

Kyra se na něj zmateně podívala.

“Cože?” řekla.

“Že jsi nezabila toho chlapce,” řekl. “Neměli bychom všichni potíže, kdybys ho zabila, že ano?”

Stále se jí nedíval do očí, potěžkával si meč, a ona zrudla, věděla, že má pravdu a litovala svých činů.

“Je to pro tebe ponaučení,” dodal. “Vždycky je zabij všechny. Rozumíš mi?” zeptal se a jeho tón byl drsný, podíval se jí do očí, smrtelně vážným pohledem. “Zabij je všechny.”

I přes jeho hrubý tón a přímočarost, Kyra Brota obdivovala za to, že vždy říkal to, v co věřil, a ostatní se báli to vyslovit. Také ho obdivovala pro jeho nebojácnost: vlastnil zbraně z oceli, které byly v Pandesii nezákonné, pod hrozbou smrti. Zbraně mužů jejího otce byly schváleny jen proto, aby hlídaly Plameny – ale Brot také nezákonně padělal zbraně pro tucty jiných, pomáhal zbrojit tajnou armádu. Mohl by být chycen a kdykoli zabit, a přesto před svou povinností nikdy necouvnul.

“Proto jsi mě povolal?” zeptala se, zmatená. “Abys mi poradil, jak zabíjet muže?”

Tepal kladivem do meče na kovadlině před sebou, chvilku pracoval, ignoroval ji, dokud nebyl připraven. Stále hleděl dolů, pak řekl:

“Ne. Abych ti pomohl je zabít.”

Zamrkala, zmatená, a Brot se natáhl a udělal posunek na jednoho ze svých učedníků, který přispěchal a předal mu nějaký předmět.

Brot na ni pohleděl.

“Slyšel jsem, že jsi včera večer ztratila dvě zbraně,” řekl. “Luk a hůl, je to tak?”

Pokývala a přemýšlela, proč o tom mluví.

Brot nesouhlasně zavrtěl hlavou.

“To je proto, že si hraješ s klacky. Zbraněmi pro děti. Zabila jsi pět Lordových mužů a čelila jsi drakovi a přežila, a to je víc, než co zažil kdokoli v této místnosti. Nyní jsi bojovník a zasloužíš si zbraň pro bojovníka.”

Sáhnul po tom, co mu jeden z jeho učedníků podával, pak se otočil nazpět a položil dlouhý předmět na stůl, byl zahalen v rudém sametu.

Tázavě se na něj podívala, její srdce jí začalo bít nedočkavostí, a on pokýval.

Kyra se natáhla, pomalu odkryla rudou látku a nad tím, co viděla, zalapala po dechu: před ní ležel nádherný luk, rukojeť měl vyřezávanou ornamenty a byl pokryt tenounkou vrstvou lesklého kovu. Nepodobal se žádnému luku, který kdy spatřila.

“Alkanová ocel,” vysvětlil, vyzdvihnul ho a obdivoval se jeho lehkosti. “Nejpevnější na světě – a také nejlehčí. Velmi vzácná, používaná králi. Tito muži za ni zaplatili – a moji muži do ní tloukli celou noc.”

Kyra se otočila a uviděla Anvina a ostatní, jak na ni s úsměvem hledí, a její srdce naplnila vděčnost.

“Sáhni si,” pobízel ji Brot. “No tak.”

Kyra luk pozvedla a potěžkala si ho v ruce, byla užaslá, jak jí padnul do ruky.

“Je ještě lehčí, než můj dřevěný,” řekla, zmatená.

“Pod tím je bukové dřevo,” řekl. “Pevnější, než co jsi měla ty – a také lehčí. Tento luk se nikdy nezlomí – a tvé šípy poletí mnohem dál.”

Beze slov jej obdivovala a uvědomila si, že je to ta nejkrásnější věc, kterou pro ni kdo kdy udělal. Brot se natáhl a podal ji toulec, naplněný šípy, všechny měly lesklé nové bodce, a jak si na jeden sáhla, byla překvapená, jak byly ostré. Prohlédla si jejich propracovaný vzhled.

“Hlavice s protihrotem,” řekl Brot pyšně. “Jedním takovým se trefíš a už nepůjde ven. Je upraven tak, aby zabil.”

Kyra pohlédla na Brota a na ostatní, ohromená dojmy, nevěděla, co říci. Co pro ni znamenalo nejvíce nebyly ty zbraně, ale to, že tito muži na ni mysleli tolik, že udělali víc, než by se od nich vůbec očekávalo.

“Nevím, jak bych vám poděkovala,” řekla. “Udělám vše pro to, abych poctila vaši práci a abych byla této zbraně hodna.”

“Ještě jsem neskončil,” řekl nevrle. “Natáhni paže.”

Udělala, jak řekl, zmatená, a potom udělal krok dopředu a prohlédl si je, vyhrnul si rukávy a prohlížel si její předloktí. Potom konečně pokýval, zjevně spokojen.

“To by sedělo,” řekl.

Brot kývnul na učedníka, který přistoupil a držel dva lesklé předměty a přirožil je na její předloktí. Jak se chladný kov dotknul její kůže, byla Kyra překvapená, když uviděla dva náramky, dlouhé, úzké chrániče předloktí. Táhly se od jejího zápěstí, až po loket a jak se s cvaknutím zapnuly, padly jí perfektně.

Kyra v úžasu pokrčila lokty a náramky si prohlížela a jak tak hleděla, cítila se neporazitelná, jako by byly součástí její kůže. Byly tak lehké, ale přesto pevné a chránily ji od zápěstí, až po lokty.

“Náramky,” řekl Brot. “Dost tenké na to, aby ses v nich mohla hýbat, ale dost silné na to, aby ustály úder meče.” Podíval se přímo na ni. “Neslouží pouze jako ochrana proti tětivě, při výstřelu šípu – jsou mimořádně dlouhé, také z Alkanové oceli. Mají za úkol nahradit štít. Budou tvým brněním. Když na tebe zaútočí nepřítel s mečem, máš nyní prostředek, jak se mu ubránit.”

Náhle se chopil meče, který ležel na stole, vysoko ho pozvedl a tasil přímo na její hlavu.

Kyra, překvapena, zareagovala a pozvedla svá předlokní s novými náramky – a byla udivená, jak zastavily ránu, až jiskry lítaly.