Dar Bitvy

KAPITOLA ŠESTÁ

Erec s Alistair a Stromem po boku stáli na přídi lodi a dívali se na hemžící se vody imperiální řeky. Znovu propluli ústím, kde uhnuli z hlavní řeky doleva na menší, která vedla pryč od Volusie i Gwendolyn. Erec měl smíšené pocity. Přál si zachránit Gwendolyn co nejdříve, ale zároveň se musel držet kodexu rytíře, který mu velel osvobodit ty otrocké vesnice a zlikvidovat nedalekou imperiální základnu. Pokud by to neudělal, její posádka by pozabíjela vesničany, které již stihl osvobodit a všechny jeho snahy by tak vyšly vniveč. Do vesnice by se opět vrátily imperiální pořádky, jako kdyby tu jeho lodě nikdy nepropluly.

Díval se na obzor a byl čím dál nervóznější. Věděl, že s každý záběrem vesel a každým zadutím větru se od Gwendolyn i své původní mise vzdaluje. Zároveň si však i uvědomoval, že čest si občas žádala, aby rytíř na svém tažení volil komplikovanější cesty. Občas vojenská kampaň jednoduše neprobíhala tak, jak si ji člověk naplánoval. Mnohdy z plánů, původně načrtnutých ve velitelském stanu, nezůstalo nic než řada nesplněných bodů a cíle se nakonec dosáhlo zcela jinak.

Erec sám sobě přísahal, že zničí tu imperiální pevnost co nejrychleji a okamžitě se potom vrátí na cestu zpátky za Gwendolyn.

„Pane!“ ozval se výkřik.

Erec se podíval na jednoho ze svých námořníků, který měl službu ve strážním koši a teď ukazoval prstem před sebe. Podíval se tím směrem též a záhy za ohybem řeky spatřil imperiální hrad. Nebyl velký ale doslova přetékal vojáky a byl strategicky umístěný přímo na říčním břehu. Byla to poměrně jednoduchá opevněná čtvercová stavba z kamene. Nebyla nijak vysoká. Imperiálních vojáků bylo kolem vidět velké množství, ale žádný se nedíval k řece. Byli zaměstnáni dohlížením na vesničany, kteří se lopotili ve vesnici, jež k hradu přímo přiléhala. Mnozí pracovníky nemilosrdně bičovali, i když se neprovinili ničím horším než že už byli z dennodenní těžké práce unavení. Spousta z dozorců se tomu dokonce hlasitě smála.

Erecova tvář zrudla vzteky při pohledu na tu nespravedlnost. Konečně se ujistil, že vypravit se tímto ramenem řeky nebylo špatné rozhodnutí. Nechá ty imperiány zaplatit nejvyšší cenu a dá tu věci do pořádku. Možná, že to bude jenom jehla v kupce imperiálního sena, ale také to ve stejné kupce mohlo znamenat hořící zápalku. Erec věděl, že pocit nově nabyté svobody dává lidem velkou sílu a odhodlání.

Břehy kolem pevnosti byly lemovány zakotvenými imperiálními loděmi, na nichž byly rozmístěny jenom velmi sporadické hlídky. Imperiáni se cítili v naprostém bezpečí. Proč by také ne, už po staletí se nebylo ve vnitrozemí koho obávat. Pokud ovšem člověk nepatřil k porobeným národům.

Jenže teď tu byl Erec.

Spočítal si, že jsou nepřátelé v přesile, ale že moment překvapení ji snad dokáže vymazat. Pokud se jim podaří zaútočit dostatečně důrazně a především rychle, můžou je zlikvidovat během pár minut.

Podíval se na Stroma, kterému se ruce už téměř třásly nedočkavostí.

„Převezmi velení na vedlejší lodi, bratře,“ řekl mu Erec. Ještě to ani nedořekl a Strom už se hnal jeho rozkaz splnit. Rozběhl se napříč palubou a plavným skokem přeskočil na vedlejší loď i bez použití lana. Tam se okamžitě hnal ke kormidlu.

Erec se podíval na vlastní posádku, která jej do posledního muže sledovala a očekávala rozkazy.

„Nechci na sebe upozornit dřív než udeříme,“ řekl. „Musíme se potichu dostat co nejblíže to půjde. Lučištníci připravit! Všichni ať mají zbraně po ruce a schovejte se. Jestli uvidí lodě, nemusí hned vidět, že se ježí helmicemi.“

Vojáci zaujali postavení v krytech proti lukostřelbě i za zábradlím a trpělivě očekávali další rozkazy. Zvedl se vítr a nesl lodě přímo tam, kam potřebovali. Erec cítil na kůži ono známé mravenčení, když se celý organismus připravoval na bitvu.

Byli blíže a blíže. Teď už zbývalo méně než padesát metrů a on hořel nervozitou. Doufal, že nebudou spatřeni. Už potřebovali jenom kousek. Jeho muži byli rovněž neklidní. Každý si přál, aby to už raději vypuklo a měli to co nejdřív za sebou. Potřebovali už jenom chvíli, než se dostanou do dostřelu. Každý metr navíc bude potom mít hodnotu drahého kovu. S luky a oštěpy budou mít jenom jednu šanci a musejí ji zužitkovat co nejlépe.

No tak, pomyslel si. Ještě kousíček.

Potom se však jeden z imperiálních vojáků otočil k řece, zaclonil si rukou oči proti slunci a začal zkoumat její vody postupně po proudu dolů. Bylo jasné, že je za chvíli spatří a že to bude příliš brzy. V tu chvíli ještě nebudou v dostřelu.

Alistair, stojící vedle něj, uviděla toho muže také. Než mohl Erec vykřiknout rozkaz, kterým by uvedl své muže do pohybu předčasně v naději, že se přesto podaří získat moment překvapení, zvedla ruku a namířila ji dlaní před sebe. Kolem její ruky se okamžitě utvořila žlutá energetická koule.

Erec užasle sledoval, jak se koule oddělila od Alistaiřiny ruky a jako kulový blesk se motýlím pohybem vznesla nahoru nad jejich flotilu. Potom náhle nehlučně vybuchla. Vzduch se naplnil vlhkostí a paprsky sluncí v něm okamžitě začaly tvořit duhu. Potom vše zhoustlo a jeho flotilu zahalila mlha.

Imperiální voják se zadíval na podivný mlžný opar nad řekou, ale nic dalšího už tam nespatřil. Erec se usmál na Alistair a znovu se musel sám sebe ptát, co by si bez ní byl počal.

Flotila pokračovala kupředu v perfektním zákrytu.

„Tvá jemná dlaň je mocnější než ostří mého meče, má paní,“ řekl s mírnou úklonou.

Usmála se.

„Pořád ještě tu bitvu musíš tím mečem vyhrát,“ odpověděla.

Vítr je nesl blíže a magická mlha se držela stále nad nimi. Erec viděl, jak jeho muže už pálí oštěpy v rukou a chápavě se pousmál. Ten jeho pálil úplně stejně.

„Ještě ne,“ řekl tlumeně.

Potom se mlha poněkud rozestoupila a Erec znovu spatřil obrysy imperiálních vojáků na břehu. Jejich svalnatá záda byla otočená zády k řece a oni se nadále věnovali své kruté práci. Až sem bylo slyšet práskání bičů. Jiní však teď stáli na břehu a pátravě se dívali na tu podivnou mlhu nad řekou. Byli ve střehu a čekali, co z toho bude.

Erecovy lodě už teď byly jen pouhých dvacet metrů od břehu. Srdce mu tlouklo až v uších. Vzdálenost byla nyní ideální a Alistaiřino kouzlo navíc už ztrácelo na síle. Nadešla chvíle pro útok.

„Lučištníci!“ zahřměl Erec. „Pal!“

Desítky jeho mužů vstaly zpoza úkrytů, natáhly luky, zamířily a vypálily mohutnou salvu šípů.

Nebe potemnělo hvízdajícími střelami, které vystoupaly z lodí, opsaly oblouk a potom se snášely na imperiální břeh.

O vteřinu později už vyvolaly v místě svého dopadu mocnou salvu překvapeného řevu. Bitva započala.

Všude se rozezvučely rohy, když byla posádka hradu upozorňována na hrozící nebezpečí a hnala se o překot do boje.

„OŠTĚPY!“ velel Erec.

Strom byl první, kdo se napřáhl a vrhnul svůj krásný postříbřený oštěp na břeh. Zbraň prosvištěla vzduchem a doslova přišpendlila k zemi jednoho z nepřátelských velitelů.

Erec vrhnul svůj oštěp hned po něm. Jeho zbraň měla zdobení zlaté. Potom už následovala mračna oštěpů ze všech palub, které na břehu kosily zcela zaskočené obránce. Imperiáni neměli dostatek času se zorientovat, ani zformovat do obranných pozic.

Hned první salvou jich padly desítky a desítky a Erec věděl, že prozatím mohou slavit velký úspěch. Stovky dalších však stále stály na nohou a formovaly se k obraně. Erec vedl svou loď ke břehu. Nadešel čas si to s nimi rozdat zblízka.

„ÚTOK!“ zahřměl.

Tasil meč a vyskočil na zábradlí, ze kterého potom kočičím skokem seskočil rovnou na písčitý říční břeh. Stovky mužů z posádek následovaly jeho příkladu a brzy zaplavily pláž jako kobylky. Okamžitě se museli začít potýkat s imperiány, kteří už se vzpamatovali natolik, že začali opětovat střelbu z luků. Ostrované s mohutným bojovým pokřikem vyrazili k pevnosti, zatímco imperiáni se rychle zformovali a vyrazili jim v ústrety.

Erec se přikrčil, když se na něj vyřítil ohromný nepřátelský voják, třímající těžkou dvoubřitou sekeru. Sekl s ní ze strany ve snaze utnout Erecovi hlavu. Stříbrný se sehnul, bodnul útočníka do břicha a pokračoval dál. Jeho bojové reflexy, vypilované léty dřiny, se sepnuly naplno a on kolem sebe začal rozsévat smrt. Dalšího nepřítele bodnul do srdce, ustoupil do strany, aby se vyhnul ráně sekerou zezadu a aniž by se otočil, zaútočil loktem s bodcem na konci proti dalšímu.

Erec se v řadách svých mužů pohyboval o poznání svižněji a rychleji. Byl silnější než kdokoliv z nich, i když minimálně Strom by s tím nesouhlasil. Začali se probíjet imperiálními řadami, jako kdyby to byla jenom tlupa nemotorných zpola vycvičených sedláků. Moment překvapení se však brzy vyčerpal, boj začal být tužší a jejich postup se zpomalil. Imperiální vojáci byli ohromní chlapi a jakmile nad nimi člověk ztratil psychologickou výhodu, byl to začátek konce. Erec teď viděl, že kolem začíná umírat příliš mnoho z jeho vojáků.

On a Strom se však nadále probíjeli nepřáteli s lehkostí. Razili si jimi cestu jako démoni vypuštění z pekla. Nikdo z imperiánů je nedokázal zasáhnout.

Jejich počínání inspirovalo ostatní a tak bylo brzy po boji. Písek říčního břehu se zbarvil do ruda a těla, která do té břečky dopadla, patřila z velké části imperiánům. Přesto mezi nimi však bylo i nezanedbatelné množství Jihoostrovanů.

Erec rozzuřeně vedl svůj voj vstříc pevnosti, která byla stále těžce bráněna. Vyběhl po kamenných schodech a srazil se s vojákem, který vedl další jednotku imperiánů do výpadu. Nekompromisně jej bodl do srdce a zároveň se uhnul ráně jeho bojové palice. Ukročil do strany, sekl dalšího a poslal jej padat ze schodů, ale ráně vojáka, přibíhajícího za ním se už nestihl vyhnout. Jenže to už dorazili ostatní a Strom svým mečem ránu mířenou na Ereca odvedl stranou a jílcem meče potom útočníka srazil. To už se jejich rytíři valili nahoru po schodech jako lavina.

Erec pokračoval kupředu, bral schody po třech, až se dostal k hořejšímu ochozu hradu. Desítky imperiánů, jež ochoz držely, nyní, při pohledu na porážku jejich bratří a rychlý postup Erecových mužů, začaly panikařit a dávaly se na útěk. Vojáci utíkali na druhou stranu hradu, kde bylo další schodiště, vedoucí do uliček otrocké vesnice. Jenže tam se se zlou potázali. Vesničané měli dostatek času pochopit, co se to děje a jaké naděje jim z toho plynou. Jejich shrbené hřbety a uslzené oči byly teď ty tam a ruce, které ještě před chvíli motykami okopávaly tvrdou zem, teď třímaly tytéž nástroje za zcela jiným účelem, avšak s nemenší zručností. Pustili se do imperiánů s mnohem větší chutí, než předtím do práce a jakmile ukořistili jejich biče, začali jim teprve dávat opravdový výprask.

Vojáci nic podobného nečekali a tak jim naběhli do rány zcela nepřipraveni. Otroci je bili hlava nehlava, i když už leželi na zemi, znovu a znovu a znovu, dokud se nepřestali hýbat a mnohdy i dlouho potom. Do vesnice konečně dorazila spravedlnost.

Erec stál na ochozu dobytého hradu, ztěžka oddychoval a tiše se díval, jak jsou poslední zbytky imperiánů likvidovány. Bylo po bitvě. Jeho rytíři obsadili celou pevnost a koho nezabili oni, toho uhnali a ubili vesničané v ulicích.

Potom se všude rozlehly oslavné výkřiky, které sílily a sílily, až i ten největší strašpytel, zalezlý kdesi v prasečím chlívku věděl, že se stalo něco mimořádného. Byl to křik vítězství, svobody a triumfu. Erec teď už věděl, že to za to zdržení stálo. Tohle byla cesta, po které šampion rytířského řádu Stříbrných musel kráčet.

KAPITOLA SEDMÁ

Godfrey seděl na podlaze v podzemním úkrytu pod Silisiným palácem. Akorth s Fultonem a Ario s Merekem seděli vedle něj, zatímco Drey ležel na podlaze u jejich nohou a Silis se svými muži seděla naproti. Nikdo nemluvil, jejich hlavy byly svěšené, rukama objímali vlastní kolena a všichni věděli, že smrt může přijít v každém okamžiku. Místnost se otřásala, jak v ulicích nad ní postupovala armáda drancující město Volusia. Podle zvuku to vypadalo jako když se jej Rytíři Sedmi rozhodli roztrhat na cucky.

Godfrey si dopřál další dlouhý lok ze svého měchu s vínem. Už byl poslední. Pokoušel se jím položit mlhu na strach z přicházejících imperiánů, ale nějak se to nedařilo. Zíral na vlastní boty a přemýšlel, jak jen to mohlo všechno dojít až sem. Ani ne před dvěma roky byl v bezpečí a pohodlí v Prstenu, pil jako duha a neměl jiné starosti, než která krčma má zrovna nejlepší pivo a který nevěstinec zrovna přijal do služeb nové krásky. A teď byl na druhé straně moře v Impériu chycen v pasti v podzemí cizího města, které se armáda toho stejného státu bůhvíproč pokoušela rozbít na kusy. Vlastně už teď byli všichni ve společné rakvi.

V hlavě mu bzučelo, ale on nevzdával svou snahu přimět se myslet jasně. Věděl, na co jeho přátelé teď myslí, četl to z jejich pohledů. Nikdy ho neměli poslechnout a namísto toho se měli pokusit o útěk, když se k tomu nabízela možnost. Kdyby se nevrátili pro Silis, mohli zkusit své štěstí na lodi a třeba by se, navzdory jejímu tvrzení, nakonec z přístavu nějak dostali. Teď už mohli být od Volusie pořádně daleko.

Pokoušel se nalézt uspokojení v tom, že se mu, alespoň prozatím, podařilo této ženě zachránit život. Kdyby sem nedorazil včas a nevaroval ji, teď by již určitě byla mrtvá. Ta cesta tedy nebyla zbytečná, i když se mu to rozhodnutí příliš nepodobalo.

„A co teď?“ zeptal se Akorth.

Podíval se na něj a v jeho očích bylo obvinění. Nahlas vyslovil to, co si ostatní nejspíše mysleli též.

Godfrey se rozhlédl po té malé pochodněmi spoře osvětlené místnosti. Ty pochodně už navíc dohořívaly. Zbývalo jim něco maličko jídla a poslední měch s pitím. Potom už bude následovat jenom čekání na smrt. Nahoře se město nadále otřásalo pod údery útočící armády. Godfrey přemýšlel, jak dlouho to ještě potrvá. Hodiny? Dny? Jak dlouho může Rytířům Sedmi zabrat obsazení města Volusie? Odejdou potom?

„Po nás nejdou,“ řekl do šera. „Tam nahoře bojují imperiáni proti imperiánům. Chtějí se Volusii pomstít. S námi to nemá nic společného.“

Silis ale zakroutila hlavou.

„Oni tu vyplení úplně všechno,“ řekla vážným, pevným hlasem. „Rytíři Sedmi dělají svou práci pořádně a nikdy se nevzdávají.“

Všichni se odmlčeli.

„Jak dlouho tady dole můžeme přežít?“ zeptal se Merek.

Silis se podívala na tenčíci se zásoby a zakroutila hlavou.

„Možná tak týden,“ odpověděla.

Tu najednou shora přišla strašlivá rána. Strop nad nimi se otřásl a zasypal je sprškou suti. Godfrey cítil, že kamenná podlaha pod jeho nohama se zachvěla.

Silis vyskočila a ustaraně si začala prohlížet strop, který hrozil provalením.

„Už jsou v mém paláci,“ řekla spíše sama k sobě, než k ostatním.

Godfrey viděl smutek v její tváři. Nedivil se, právě přicházela o všechno, co měla.

Když se na něj však podívala, spatřil v jejích očích vděčnost.

„Kdyby nebylo vás, teď bych byla tam nahoře. Zachránili jste nás.“

Godfrey si povzdechl.

„Jenže co z toho?“ zeptal se rozmrzele. „Jediné, čeho jsme dosáhli je, že zemřeme tady dole a pomaleji.“

Silis se také zamračila.

„Pokud tu zůstaneme,“ zeptal se Merek, „umřeme?“

Silis se na něj podívala a potom smutně přikývla.

„Ano,“ odpověděla. „Ne dnes ani zítra, ale za pár dní už to přijde. Oni se sem dolů nejspíš nedostanou, ale to samé platí pro nás. My nahoru také nemůžeme. Jakmile nám dojde jídlo a voda, je po nás.“

„Co tedy budeme dělat?“ zeptal se Ario. „Ty tady chceš umřít? Protože já to teda v plánu nemám.“

Silis začala zachmuřeně přecházet sem a tam. Přemýšlela.

Po chvíli se zarazila.

„Je tu jedna možnost,“ řekla. „Je to velmi riskantní, ale mohlo by se to povést.“

Podívala se na ně. Godfrey zadržel dech v očekávání toho, co jim navrhne.

„Ještě za mého otce tu pod palácem byla další podzemní chodba,“ řekla. „Vede ven do města. Pokud ještě pořád existuje a my ji najdeme, můžeme se tudy v noci pokusit utéct a dostat se do přístavu. Tam sedneme na jednu z mých lodí, pokud tam ještě vůbec nějaké jsou, a odplujeme pryč.“

Rozprostřelo se zadumané, nejisté ticho.

„Riskantní,“ zhodnotil Merek. „Město je zaplavené nepřáteli. Jak bychom se tam mohli dostat, aniž by nás zabili?“

Silis pokrčila rameny.

„Pravda,“ připustila. „Pokud nás chytí, je po nás. Pokud ale počkáme do tmy a zabijeme kohokoliv, kdo nám bude stát v cestě, a třeba se nám to nakonec podaří.“

„A co když tu chodbu nakonec opravdu najdeme, dokonce se dostaneme i do přístavu, ale tam zjistíme, že tam žádné plavbyschopné lodě nezbyly?“ zeptal se Ario.

Podívala se na něj.

„Žádný plán není jistý,“ řekla. „Tam nahoře docela pravděpodobně umřeme – stejně jako tady.“

„Smrt si jednou přijde pro každého,“ vložil se do toho Godfrey, vstal a podíval se všem do tváří. „Otázka zní, jak to chceme udělat. Zalezlí jako krysy tady dole? Nebo na cestě na svobodu?“

Jeden po druhém vstali, podívali se na něj a vážně pokývali hlavami.

Plán se zrodil. Ještě této noci se pokusí uprchnout.

KAPITOLA OSMÁ

Loti s Locem kráčeli na ostrém pouštním slunci. Oba byli svázáni okovy jeden k druhému a postrkováni kupředu imperiálními dozorci. Kráčeli pustou krajinou a Loti musela neustále přemýšlet, proč se její bratr rozhodl dobrovolně přihlásit na tu nebezpečnou práci. Copak se dočista zbláznil?

„Na cos myslel?“ řekla mu tiše. Tu byli zezadu postrčeni tak hrubě, že Loc ztratil rovnováhu a málem upadl. Loti jej zachytila za paži.

„Proč ses na to přihlásil?“ dodala.

„Podívej se kupředu,“ řekl její bratr. „Co tam vidíš?“

Loti vzhlédla a neviděla nic než zdánlivě nekonečnou poušť a zástup otroků, který se plahočil napříč. Na obzoru potom stálo skalnaté návrší, na němž se lopotili mnozí další. Všude bylo možno vidět dozorce a slyšet práskání bičů.

„Nevidím nic,“ odpověděla netrpělivě, „jenom to, co pořád dokola: otroci sdíraní na kůži od nenažraných imperiánů.“

Tu jí najednou záda olízl bič až vykřikla.

Podívala se do zamračené tváře jejich dozorce.

„Zavři zobák!“ poručil jí.

Loti se z té bolesti chtělo brečet, ale přinutila se zůstat klidná a pokračovat v chůzi. Šli s Locem dál, chřestíce přitom řetězy. Loti si však v duchu přísahala, že všechny ty imperiány zabije, jestli se jí k tomu někdy naskytne příležitost.

Pokračovali tiše dál. Jejich boty křupaly o kamenité pouštní podloží. Po chvíli se však Loc za chůze znovu k sestře přiblížil.

„Nejde o to, co vidíš,“ řekl tiše, „ale o to, co nevidíš. Podívej se pořádně. Tam nahoře na tom útesu.“

Dívala se tam znovu a znovu nespatřila nic zvláštního.

„Je tam jenom jeden dozorce. Jeden. Na dva tucty otroků. Podívej se zpátky a řekni mi, kolik jich vidíš tam.“

Loti se nenápadně ohlédla a spatřila desítky otrokářů, jak dohlížejí na množství otroků lámajících kámen a obdělávajících nepoddajnou půdu. Znovu se otočila k útesu a konečně pochopila, co má její bratr na mysli.

Nejenom, že je tam ten dozorce úplně sám, ale navíc nedaleko postávala i jeho zerta. To byla přece cesta k útěku.

Loti byla nadšená.

Loc pokýval hlavou na znamení, že si konečně rozumějí.

„Vrcholek útesu je nejhorší pracoviště ze všech,“ řekl. „Je tam největší vedro a člověk může snadno spadnout. Pro nás je to však, sestřičko, příležitost.“

Tu byla Loti najednou hrubě nakopnuta zezadu. Zapotácela se a strhla s sebou i Loca. Byli hnáni jako dobytek k útesu. Loti se pokoušela znovu popadnout zpola vyražený dech a hlavně neupadnout. Neměli by problém ji umlátit k smrti, kdyby už nebyla schopná pracovat. Kupředu ji však hnala naděje. Konečně měli nějaký plán.

Loti by si nikdy nemyslela, že by její bratr byl tak odvážný, že by se imperiánům otevřeně vzepřel, ale zoufalství dokáže člověka proměnit a ona teď v jeho očích viděla odhodlání nesmířit se s bídným osudem otroků. Viděla jej v novém světle a začala jej obdivovat. Jeho plán se jí velice zalíbil.

„A co naše pouta?“ zeptala se, když si byla jistá, že dozorce neposlouchá.

Loc pokynul hlavou.

„Na jeho sedle,“ odpověděl. „Podívej se pořádně.“

Loti se znovu podívala na zvíře a spatřila, že má u sedla pověšený dlouhý meč. Ten jistě jejich řetězy dokáže rozetnout. Opravdu by se odsud mohli dostat.

Poprvé od chvíle, kdy byli chyceni, pocítila Loti špetku optimismu. Pokračovali dál na pracovní pozici. Ostatní otroci byli zlomení a utrmácení. Muži a ženy, kteří bez naděje na lepší už příliš dlouho vykonávali monotónní a extrémně náročnou práci. V jejich očích už nezbyla ani špetka vzdoru. Loti věděla, že by jim v případě nouze nikdo z nich nejspíše nepomohl. Oni ji snad ale potřebovat ani nebudou. Jediné, čeho jim bylo třeba, byla jedna malá šance. Ostatní otroci by jim mohli jenom posloužit pro rozptýlení pozornosti.

Loti byla znovu hrubě nakopnuta a tentokrát už ránu neustála. Tvrdě přistála na břicho a odřela si ruce. Už byli přímo u útesu. Dozorce ji surově chytil za halenu na zádech, vytáhl ji na nohy, beze slova se otočil a kráčel po kamenité cestě zpátky.

„Do řady!“ zařval muž, jenž převzal velení po něm.

Přitom chytil Loti zezadu za krk a smýknul jí k ostatním otrokům. Když se potom seřadili tak, jak si přál, byla jí podána dlouhá dřevěná motyka s železnou hlavicí. Loti byla vybrána, aby ryla zem kolem útesu spolu s dalšími ženami.

Podívala se na Loca a ten na ni významně kývnul. Nastala chvíle, kdy to musí provést, anebo se navždy smířit s osudem.

Loti vykřikla, zvedla motyku nad hlavu a vší silou jí praštila dozorce zezadu do hlavy. Sama se jí přitom téměř pustila, když viděla, jak se železo zabořilo do jeho lebky.

Celou akci provedla velice rychle a ten muž ji navíc nečekal. Neměl žádný čas reagovat. Nikdo z ostatních otroků by si nic podobného nikdy nedovolil.

Lotininy ruce se rozbrněly od zpětné vazby. Nejprve se zděšeně, ale později se stále větším potěšením, dívala, jak imperián padl na kolena a potom tváří k zemi. Její záda stále ještě palčivě bolela od jejich bičů a toto byla alespoň drobná satisfakce.

Její bratr k tomu muži došel, napřáhl se vlastní motykou a ještě jednou jej udeřil, aby se ujistil, že je skutečně mrtev.

Dozorce už se ani nepohnul.

Loti cítila srdce až v krku, těžce oddychovala a najednou byla celá mokrá od potu. Zahodila zkrvavenou motyku a podívala se na Loca. Dokázali to.

Rozhlédla se kolem a spatřila, že ostatní otroci ustali v práci a s pusami otevřenými dokořán se dívali na jejich počínání. Většina vypadala zděšeně.

Teď však nesměli plýtvat drahocennými vteřinami. Loti s Locem se rozběhli k zertě, až jejich řetězy chrastily. Loti popadla prvotřídní imperiální meč, připásaný k sedlu zvířete, zvedla jej nad hlavu a otočila se.

„Pozor!“ zakřičela na Loca.

Bratr se přikrčil a Loti vší silou ťala. Meč vykřesal na železném řetězu pár jisker a čistě jej přeťal. Konečně byli volní.

Loti se otočila, aby naskočila na zertu, když tu se ozval křik.

„O co my!?“ křičel ten hlas.

Ostatní otroci už se hnali k nim, vzájemně si přidržujíc okovy. Loti se otočila zpátky k zertě. Dobře věděla, že jejich úspěch závisí na rychlosti. Chtěla odsud okamžitě vyrazit na východ do Volusie, která byla posledním místem, kde spatřila svého Daria. Třeba tam pořád ještě někde je a ona by jej mohla najít. Zároveň však nedokázala snést pomyšlení, že by tu ty ostatní ubožáky jenom tak nechala.

Vrhla se kupředu a začala jim rychle přesekávat okovy. Netrvalo dlouho a všichni byli volní. Nevěděla, co si s nečekaně nabytou svobodou počnou – ale aspoň jim dala šanci se o něco pokusit.

Vyskočila do sedla zerty a podala Locovi ruku. Bratr k ní natáhl svou zdravou ruku a nechal se vytáhnout za ní. Loti potom začala zertu po imperiálním způsobu bít, aby ji přinutila k pohybu.

Zvíře zařvalo a vyrazilo do běhu. Najednou byli volní, vzduch jim bral slova z úst a jim se přitom chtělo křičet radostí. Někde za nimi se ale už začaly ozývat výkřiky imperiálních dozorců, kteří spatřili, co se to na útesu děje. Loti na ně nemínila čekat. Vedla zertu pryč od těch skal i všeho ostatního a rovnou do pusté pouště. Imperiální dozorce i všechno to otroctví nechali za sebou a vyrazili vstříc svobodě.