„Pane Bože, ty jsi tak sladkej!“ řekl Conval.
„Neříkej mi, že jsi ještě nikdy nebyl v nevěstinci?“ řekl Conven.
„Vsadím se, že především ještě nikdy nebyl s žádnou ženskou!“ řekl Elden.
Thor cítil pohledy všech a bylo jasné, že jeho tvář musí být rudá jako řepa. Přál si, aby se teď mohl prostě vypařit. Měli pravdu, ještě nikdy nebyl se ženou, ale to by jim sám nikdy nepřiznal. Přemýšlel, jestli je to při pohledu na něj opravdu tak patrné.
Než mohl odpovědět, jeden z dvojčat se natáhl a drsně jej poplácal po zádech. Potom hodil zlatou minci té ženě na schodišti.
„Věřím, že máš prvního zákazníka!“ zařval.
Místnost se znovu naplnila jásotem a Thor, bez ohledu na to, že se rukama, nohama bránil a vzpouzel, byl tuctem mužů zpola dostrkán, zpola odnešen napříč davem a nahoru po schodech. Když tak nedobrovolně putoval, všechny jeho myšlenky patřily Gwen. Tomu jak moc na ni myslel a tomu, že s žádnou jinou být nechce.
Přál si otočit se a utéct. Ale nebylo kam utéci. Tucet největších mužů jej strkalo kupředu a nepovolovali mu žádný jiný směr než ten, kterým ho sami vedli. Než si všechno pořádně uvědomil, už stál na schodech proti jedné z ženštin, která byla vyšší než on, měla na sobě příliš mnoho parfému a smála se na něj. To, co činilo všechno ještě horším byl fakt, že byl Thor opilý. Místnost se bez přestání točila kolem dokola a Thor měl pocit, že v některém z dalších okamžiků nutně musí upadnout na zem.
Žena se k němu natáhla, chytila jej za košili a vedla si jej přímo do jednoho z pokojů. Když byli uvnitř, hlasitě zabouchla dveře. Thor byl rozhodnutý nic si s ní nezačít. V mysli si držel představu Gwen a ze všech sil se snažil ji udržet před vším ostatním. Takhle si svoji první zkušenost v žádném případě nepředstavoval.
Jenže jeho mysl si dělala, co se jí zamanulo. Byl tak opilý, že sotva viděl co se kolem něj děje a poslední věc, kterou si později pamatoval, než nastala tma, bylo, že jej ta žena vedla přes místnost k posteli a on doufal, že to stihnou dříve, než se zhroutí rovnou na podlahu.
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
MacGil si protřel oči, probuzený neoblomným klepáním na dveře jeho ložnice, a okamžitě si přál, aby se býval nevzbudil. Jeho hlava se točila. Zamlžené slunce svítilo do místnosti otevřeným hradním oknem a on si uvědomil, že má přes obličej přetáhnutou přikrývku z ovčí vlny. Snažil se vzpomenout si co se stalo. Byl doma ve svém hradu. Zkoušel si vybavit předešlou noc. Pamatoval si celý lov. Potom také krčmu v lesích. Byla tam velká spousta pití. Nějak se potom ale přece musel dostat sem.
Podíval se stranou a spatřil svou manželku, královnu, která ležela vedle něj pod pokrývkami a také se pomalu probouzela.
Klepání na dveře se ozvalo znovu. Hnusný zvuk kovového klepadla.
„Kdo to může být?“ zeptala se královna popuzeně.
MacGil přemýšlel o tom samém. Jasně si vzpomínal, že řekl svým sluhům, aby jej nebudili a obzvláště ne poté, co byl na honu. Tohle si někdo zatraceně odskáče.
Nejspíše to byl správce s dalším z jeho nekonečných dotazů, kvůli nepodstatným drobným výdajům.
„Přestaň s tím zatraceným klepáním!“ zařval konečně MacGil a posadil se na okraji postele s lokty opřenými o kolena a hlavou uloženou v dlaních. Prsty si pročesával neumyté vlasy, vousy a poté tvář, ve snaze konečně se definitivně vzbudit. Hon – a pivo – mu sebraly spousty sil. Už nevydržel tolik, co dříve. Léta si začínala vybírat svou daň a MacGil se teď cítil hrozně. V tom momentu si říkal, že už nikdy nebude pít.
S heroickým úsilím se postavil na nohy a oblečený pouze v noční košili rychle přešel místnost k těžkým dveřím, hrubě uchopil železnou kliku a otevřel je dokořán.
Ve dveřích stál největší z jeho generálů, Brom, společně se dvěma poručíky, kteří oba uctivě sklonili hlavy. Generál se ale díval přímo na MacGila a v tváři se zračil pochmurný výraz. MacGil nesnášel, když se takhle tvářil. Pokaždé to znamenalo, že nese temné zprávy. Právě kvůli těmto chvílím nenáviděl fakt, že musí být králem. Včerejší den, který si tak náramně užil – skvělý lov – mu připomněl dny, kdy byl mladý a nemusel se o nic starat. Obzvláště jej netrápilo, když prohýřil noc v krčmě a musel potom dlouho vyspávat. Nynější hrubé vytržení ze spánku mu celou tu iluzi o bezstarostnosti zase vzalo.
„Můj pane, je mi líto, že tě budím,“ řekl Brom.
„To by ti tedy mělo být líto,“ zavrčel MacGil. „Doufám, že to, co neseš, je důležité.“
„Je, můj pane,“ řekl.
Král MacGil mu viděl na očích, že se jedná o něco vážného. Podíval se přes rameno zpátky do místnosti a naznal, že královna opět usnula.
MacGil jim naznačil, aby vstoupili dovnitř a potom je rychle provedl obrovským pokojem do dalších dveří, které vedly do menší postranní komnaty. Opatrně za nimi dveře zase zavřel, aby manželku nerušili. Občas, když se mu nechtělo scházet dolů do trůnní síně, používal tuto komnatu, která nebyla širší ani delší než dvacet kroků, a byla vybavena pohodlnými sedadly a velkým vitrážovaným oknem.
„Můj pane, naši agenti hlásí pohyb McCloudského kontingentu směrem na východ k Fabianskému moři. A další agenti z jihu hlásí flotilu lodí Impéria, která míří na sever. Jedou se dozajista setkat s McCloudy.“
MacGil se snažil tyto informace zpracovat. Jeho mozek stále ještě plaval ve včerejším pivě.
„A?“ zamručel netrpělivě i otráveně zároveň. Nekonečné machinace, spekulace a podezření u dvora jej šíleně unavovaly.
„Pokud se McCloudové skutečně vydali setkat se s Impériem, může to mít jenom jediný důvod,“ pokračoval Brom. „Překročení Kaňonu a dobytí Prstenu.“
MacGil s podíval na svého zasloužilého generála, muže, který pro něj bojoval po třicet let, a viděl v jeho očích, že to myslí smrtelně vážně. Další věc, kterou tam zahlédl, byl strach. To jej rozrušilo, protože Brom nebyl muž, u kterého by kdykoliv předtím tuto emoci pozoroval.
MacGil se pomalu narovnal do své plné výšky, která zdaleka nebyla zanedbatelná, otočil se a vykročil směrem k oknu. Vyhlédl ven na dvůr, který takhle brzy ráno ještě zel tichem a prázdnotou, a uvažoval. Po celou dobu dobře věděl, že jednoho dne tohle nevyhnutelně musí přijít. Jenom nečekal, že se to stane tak brzy.
„To bylo rychlé,“ řekl. „Je to jenom pár dní, co jsem provdal svou nejstarší dceru za jejich prince. A ty teď říkáš, že kují pikle, jak nás zničit?“
„Je to tak, můj pane,“ odpověděl Brom upřímně. „Nevidím žádný jiný způsob, jak si jejich počínání vysvětlit. Všechno vypadá, že se chystají jednat a ne bojovat.“
MacGil pomalu zakroutil hlavou.
„Ale to nedává smysl. Oni nemůžou pustit Imperium dovnitř. Proč by to dělali? I kdyby se jim nějak podařilo snížit sílu Štítu a umožnit překročení Kaňonu, co by z toho pro ně potom plynulo? Impérium by přece zaplavilo i je. Ani oni by nebyli v bezpečí. Tohle si jistě dobře uvědomují.“
„Možná se s nimi chtějí dohodnout,“ odvětil Brom. „Možná chtějí vpustit Impérium dovnitř, a to na oplátku zaútočí jenom na nás, takže McCloudi potom budou moci kontrolovat celý Prsten.“
MacGil zakroutil hlavou.
„McCloudové jsou na tohle příliš chytří. Nejsou to prosťáčci. Dobře vědí, že Imperiu se nedá věřit.“
Generál pokrčil rameny.
„Možná touží po svrchovanosti v Prstenu tak zoufale, že se prostě rozhodli zkusit svoje šance. Obzvláště teď, když mají tvou dceru za královnu.“
O tomhle musel MacGil přemýšlet. Jenže jeho hlava tepala bolestí. Nechtěl o tom dumal v této kondici. Ne takhle brzy ráno.
„Takže co navrhuješ?“ zeptal se, ve snaze celou konverzaci rychle skončit.
„Můžeme tomu zabránit, sire, a zaútočit na McCloudy. Teď je na to ještě čas.“
MacGil na něj zůstal zírat.
„Ihned po svatbě mé dcery s jejich princem? To tedy ne.“
„Pokud to neuděláme,“ oponoval Brom, „tak jim necháme volné obě ruce, aby nám mohli pohodlně vykopat hrob. Zaútočí na nás tak jako tak. Pokud ne teď, tak někdy příště. A pokud se spojí s Impériem, jsme vyřízení.“
„Přes Vysočinu se nedostanou snadno. Kontrolujeme všechny hrady v průsmycích. Budou zmasakrováni. I když v tom bude zapojené i Impérium.“
„Impérium má miliony mužů,“ odpověděl Brom. „Masakr je něco, co si jednoduše můžou dovolit.“
„I kdyby byl Štít neaktivní,“ řekl MacGil, „ani potom nebude snadné dostat se přes Kaňon s miliony vojáků, a pak se s nimi ještě dostat přes Vysočinu, nebo se přepravit v lodích. Taková ohromná mobilizace zabere spoustu času a my bychom dopředu o všem věděli.“
MacGil přemýšlel.
„Ne, nezaútočíme na ně. Ale okamžitě podnikneme rázné kroky. Zdvojnásobte posádky hradů na Vysočině. Posilte naše opevnění. A zdvojnásobte počet špehů. To bude všechno.“
„Ano, můj pane,“ řekl Brom, otočil se a spěchal s oběma poručíky ven z místnosti.
MacGil se otočil zpátky k oknu. Jeho hlava se bolestivě ozývala. Cítil, že na obzoru čeká válka, a že, stejně jako zimní bouře, musí nevyhnutelně jednou přijít. Navíc cítil, že s tím on sám nemůže vůbec nic udělat. Rozhlédl se kolem po svém kamenném hradu. Dole pod ním se rozprostíral jeho dvůr, který se už pomalu začínal plnit prvními dvořany. MacGil si říkal, jak dlouho tu tenhle obraz ještě bude moci vídat.
Co by teď tak dal za další rundu piva.
KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
Thor ucítil špičku boty, která téměř jemně narazila do jeho žeber a pomalu otevřel oči. Ležel tváří dolů na hromadě slámy a prvních několik momentů neměl ponětí, kde to je. Jeho hlava vážila snad tunu, krk měl vyschlý tak, že sotva dokázal polknout a všechno bylo podkreslené nesnesitelnou bolestí hlavy a očí. Cítil se, jakoby právě sletěl z koně.
Někdo do něj šťouchl znovu. Thor se posadil a sledoval divoce se točící místnost. Pak se předklonil a vyzvracel se. A znovu. A pak ještě jednou.
Všude kolem něj se rozlehl sborový smích. Thor se rozhlédl a uviděl Reece, O’Connora, Eldena a dvojčata, kteří stáli opodál a dívali se na něj.
„No konečně se naše Šípková Růženka probudila!“ zařičel Reece smíchy.
„Už jsme ani nedoufali, že ještě někdy vstaneš,“ řekl O’Connor.
„Jseš v pořádku?“ zeptal se Elden.
Thor se znovu posadil, utřel si pusu hřbetem ruky a snažil se dát si všechno dohromady. Krohn, který ležel jenom kousek od něj, zakňučel, vyskočil Thorovi do naručí a zabořil hlavu do jeho košile. Thorovi se ulevilo, že ho vidí. Byl rád, že jej neztratil. Stále si však ještě nevzpomínal, co se vlastně všechno přihodilo.
„Kde to jsme?“ zeptal se Thor. „Co se včera večer stalo?“
Všichni se rozesmáli.
„Obávám se, že jsi příliš pil, příteli. Na někoho může být to pivo až moc silné. To si vážně nic nepamatuješ? Krčmu?“
Thor zavřel oči, třel si spánky a snažil si vzpomenout. V paměti ale nebylo nic víc, než pár nesouvislých záblesků. Pamatoval si lov…jak vcházejí do krčmy…jak pije. Také si pamatoval, jak jej vedli nahoru po schodech…nevěstinec. Všechno potom už byla jenom pustá prázdnota.
Jeho srdce se rozbušilo, když pomyslel na Gwendolyn. Neprovedl s tou holkou včera nějakou hloupost? Nezničil si náhodou všechny šance, které u Gwen měl?
„Co se stalo?“ naléhal na Reece vážným hlasem a chytil jej za zápěstí. „Prosím, řekni mi, že jsem s tou ženskou nic neměl.“
Ostatní opět vyprskli smíchy, ale Reece se na svého kamaráda jenom upřeně díval, protože si uvědomil, že mu té odpovědi opravdu záleží.
„Neměj obavy, příteli,“ odpověděl potom. „Neudělal jsi vůbec nic. Až na to, že jsi se poblil a pak ses zhroutil na zem.“
Veselí přihlížejících kulminovalo.
„Tolik k tvému poprvé,“ řekl Elden.
Ale Thor cítil obrovskou úlevu. Znamenalo to, že Gwen nezradil.
„To bylo naposled, co jsem ti koupil holku!“ řekl Conval.
„Dokonalá ztráta peněz,“ doplnil Conven. „Dokonce nám ani nevrátila drobné!“
Chlapci se ještě jednou zasmáli. Thor se cítil zahanbeně, ale zároveň byl rád, že nic nezkazil. Chytil Reece za paži a přitáhl si jej k sobě, aby ostatní neslyšeli.
„Tvá sestra,“ pošeptal mu naléhavě. „Ona o tomhle nic neví, že?“
Reecova tváři se pomaloučku rozšířila do úsměvu. Na Thorovo rameno potom dopadla jeho ruka.
„Tvoje tajemství je u mě v bezpečí, i když jsi nic neprovedl. Ona nic neví. Vidím, jak moc se o ní zajímáš a vážím si toho,“ řekl, zatímco jeho tvář nabyla na vážnosti. „Teď opravdu vidím, že ti na ní záleží. Pokud bys ten včerejší dáreček s radostí přijal, nebyl bys švagr, kterého bych chtěl mít. A vlastně, byl jsem požádán, abych ti doručil zprávu.“
Reece vytáhl malý srolovaný lísteček a vtisknul jej Thorovi do dlaně. Thor se na dlaň podíval a zpočátku nerozuměl. Dopis nesl královskou pečeť. A byl psaný na růžovém papíře. Jeho srdce poskočilo.
„Od mé sestry,“ dodal Reece.
„Páni!“ ozvalo se několik hlasů.
„Někdo dostal milostný dopis,“ řekl O’Connor.
„Přečti nám to!“ zařval Elden.
Místnost se rozezněla smíchem.
Ale Thor si chtěl dopis přečíst v soukromí, takže se sebral a vydal se ven z kasáren, z dosahu ostatních. Měl pocit, že se mu hlava snad rozskočí a okolní svět se nepřestával točit, ale teď už se o to nestaral. Opatrně rozlomil pečeť a třesoucíma se rukama rozbalil dopis.
„Setkáme se v poledne na Lesním hřebenu. Nesmíš přijít pozdě. A snaž se nevzbudit ničí pozornost.“
Thor si zastrčil lístek do kapsy.
„Co se tam píše, milovníku?“ zavolal z okna Conven.
Thor však spěchal k Reecovi, protože věděl, že v tomhle může věřit pouze jemu.
„Legie dnes nemá naplánovaná žádná cvičení, že?“ zeptal se Thor.
Reece zatřepal hlavou. „Jasně, že ne. Je svátek.“
„Kde je Lesní hřeben?“ zeptal se Thor.
Reece se usmál. „Aha, Gwenino oblíbené místo,“ řekl. „Vydej se po východní cestě ven ze Dvora a drž se vpravo. Povede tě to nahoru na kopec a hned potom už budeš na místě, které hledáš.“
Thor se podíval na Reece.
„Prosím, nechci, aby to kdokoliv věděl.“
Reece se usmál.
„Myslím, že jí jde o to samé, protože pokud na to moje matka přijde, tak vás zabije oba. Moji sestru by zavřela v její komnatě a tebe by poslala do exilu na nejjižnější cíp království.“
Thor polknul při té myšlence.
„Vážně?“ zeptal se.
Reece kývnul v odpověď.
„Nemá tě ráda. Nevím proč, ale zdá se, že to myslí smrtelně vážně. Běž rychle a nikomu se o ničem nezmiňuj. A neboj,“ řekl a stiskl mu ruku. „Já udělám to samé.“
*
Thor spěchal ranním městem s Krohnem, pelášícím po jeho boku a modlil se, aby nevzbudili přílišnou pozornost. Neustále si v hlavě opakoval Reecovy instrukce a snažil se jich držet, jak jen to bylo možné. Postupně nechal ulice města za sebou a dostal se na malý kopec, na kterém začínal hustý les. Po levé straně se země zase ostře svažovala a vytvářela skalnatý hřeben, po jehož okraji vedla rovná stezka, zatímco z druhé strany rostly stromy. Lesní hřeben. O tomhle místě mluvil její dopis. Myslela to vážně? Anebo si s ním jenom hraje?
Neměl ten nabubřelý Alton nakonec pravdu? Nebyl Thor skutečně jenom zábava pro znuděnou urozenou dívku? Opravdu ji brzy omrzí? Víc než cokoliv jiného si přál, aby nic z toho nebyla pravda. Chtěl věřit, že její city k němu byly upřímné, ale, popravdě stále ještě nedokázal dobře chápat, proč by tomu tak mělo být. Vždyť ho sotva znala. A navíc byla urozená. Co na něm mohla vidět? Nehledě na to, že byla o rok či dva starší než on a o něj se předtím nikdy žádná starší dívka nezajímala. Vlastně se o něj nikdy žádná dívka předtím nezajímala. Ne tedy, že by jich v jeho vesnici byl zrovna přebytek.
Thor nikdy o dívkách příliš nepřemýšlel. Nevyrůstal s žádnými sestrami a ve vesnici bylo jenom několik dívek jeho věku. Ani žádný z dalších chlapců, stejně starých jako byl on, se o takové věci nezajímal. Většina z nich se ženila, když jim bylo přibližně devatenáct a jednalo se o sňatky, které už dávno předtím domluvili rodiče. Všechno mělo silně obchodní nádech. Muži z bohatších rodin, kteří nebyly oženěni rodiči a kteří dosáhli svých dvaceti pěti let věku, byli povinni si vybrat manželku, anebo se vydat do světa a nějakou si najít. Ale to neplatilo pro takové jako byl Thor. On byl chudého původu a lidé z jeho kasty byli běžně prostě sezdáni v domluvených sňatcích, jejichž hlavním důvodem bylo vylepšení rodinného rozpočtu a postavení. Připomínalo to v mnoha bodech obchod s dobytkem.
Jenže když Thor poprvé spatřil Gwendolyn, všechen jeho předešlý nezájem se naprosto rozplynul. Poprvé v životě byl zasažen něčím tak silným, že jen stěží mohl myslet také na něco jiného. Pokaždé, když ji znovu viděl, se ten pocit ještě prohluboval. Nerozuměl dost dobře proč, ale cítil něco jako bolest, když musel být bez ní.
Thor přidal do kroku, když kráčel po hřebenu, rozhlížel se do všech směrů a přemýšlel, kde přesně se s ním chtěla asi sejít a jestli se s ním vůbec chtěla sejít. První slunce mezitím vystoupalo výše a začínalo pálit. Na Thorově čele se objevily drobné kapičky potu. Ještě stále mu bylo po včerejším večeru špatně a jeho žaludek plaval jako na vodě. Slunce stihlo vystoupat ještě výše, zatímco jeho hledání bylo stále marné. Začínal už opravdu pochybovat, že vůbec kdy měla v plánu sem za ním přijít. Také měl dost času přemýšlet o nebezpečí, kterému je oba tímto vystavoval. Pokud je její matka, královna, skutečně tak silně proti nim, nechala by jej skutečně vyhnat z království? Z Legie? Pryč od všeho kvůli čemu sem přišel a co miloval? Co by si potom počal?
Když o tom ale přemýšlel, došel k názoru, že šance být chvíli s ní za to riziko i tak stojí. Rozhodl se, že pro ni vsadí do hry úplně všechno. Jediné v co doufal bylo, že si z něj neutahuje, nebo že si snad on sám nedělá o jejich schůzkách, a jejích citech k němu. ukvapené a nesprávné soudy.
„To kolem mě jenom tak projdeš?“ ozval se hlas a smích.
Thor nadskočil leknutím, zastavil se a otočil. Ve stínu obrovské borovice stála usmívající se Gwendolyn. Jeho srdce se při pohledu na ní smálo také. V jejích očích jasně viděl upřímnou radost a všechny starosti, které se mu honily hlavou ještě před malou chviličkou, se najednou rozpustily jako ranní mlha. V duchu vyplísnil sám sebe, jak mohl být tak hloupý a jenom na jedinou vteřinu pochybovat o jejích záměrech.
Krohn zakňoural, když princeznu uviděl.
„Ale copak to tu máme?!“ vykřikla v potěšeném úžasu.
Klekla si do trávy, Krohn se rozeběhl k ní a skočil jí se zamňoukáním do náruče. Ona jej objala, začala jej hladit a prsty pročesávat jeho kožich.
„Ten je tak roztomilý!“ řekla a pevně si jej k sobě přitiskla. Kotě jí olízlo tvář. Zasmála se a políbila ho na čumák.
„Jak se jmenuješ, maličký?“ zeptala se.
„Krohn,“ řekl Thor. Tentokrát jeho jazyk konečně nebyl svázaný.
„Krohn,“ opakovala po něm a dívala se kotěti do očí. „A to každý den chodíš na procházku s mládětem leoparda?“ zeptala se Thora se smíchem.
„Našel jsem ho,“ odvětil Thor a sám se podivoval, že se cítí teď sebevědomě, jako by na její přítomnost byl už dávno zvyklý. „V lese během honu. Tvůj bratr mi řekl, že bych si ho měl nechat, protože jsem ho našel. Prý jsme si předurčeni.“
Podívala se na něj a rysy její tváře zvážněly.
„Ano, má pravdu. Některá zvířata jsou svaté bytosti. Ty je nemůžeš nalézt. To ony si najdou tebe.“
„Doufám, že ti nebude vadit, pokud se k nám přidá,“ řekl Thor.
Zasmála se.
„Mrzelo by mě, kdyby se nepřidal,“ odpověděla.
Rozhlédla se do obou stran, aby se ujistila, že je nikdo nesleduje, potom chytila Thora za ruku a táhla jej do lesa.
„Pojďme,“ zašeptala. „Než nás někdo uvidí.“
Thor měl radost, že znovu cítí dotek její ruky, když se nechal vést po lesní pěšince. Mířili rovnou hluboko do lesa po úzké cestičce, která se kroutila mezi vzrostlými borovicemi. Po chvíli jeho ruku pustila.
Začínal si být stále jistější, že se jí skutečně líbí. Mimo jiné i proto, že se s ním očividně nechtěla nechat spatřit, aby se to nedověděla její matka. Bylo jasné, že to myslí vážně, protože tím, že se s ním sešla, na sebe vlastně i ona sama brala riziko.
Potom ale Thora zase napadlo, že možná jenom nechce, aby je viděl Alton, nebo některý jiný z mladíků od dvora, se kterými se mohla stýkat. Možná měl Alton pravdu. Možná se prostě styděla, aby ji s někým, jako je Thor, někdo její úrovně viděl.
Všechny ty emoce se v něm mísily v jednom velkém zmateném víru.
„Zdřevěněl ti jazyk, že?“ zeptala se, aby konečně prolomila mlčení.
Thor byl na pochybách. Nechtěl riskovat, že všechno pokazí tím, že jí poví, co se mu zrovna honí hlavou. Zároveň však také cítil, že se nutně musí se všemi těmi obavami konečně vypořádat. Potřeboval vědět, jak si skutečně stojí a cítil, že už to nedokáže déle tajit.
„Když jsme se naposledy rozloučili, narazil jsem potom náhodou na Altona. Pořádně se do mě pustil.“
Gwendolynina tvář potemněla a její skvělá nálada byla náhle tatam. Thor okamžitě zalitoval, že o tom začal. Zbožňoval její dobrou náladu, radost ze všeho, co měla kolem sebe a přál si, aby to mohl vzít zpátky. Chtěl to ještě nějak zahladit, ale už bylo příliš pozdě. Teď už mohl jedině pokračovat.
„A co ti pověděl?“ řekla posmutnělým hlasem.
„Řekl mi, abych tě nechal na pokoji. Řekl, že se o mě doopravdy nezajímáš. Že jsem pro tebe jenom chvilková zábava. Řekl, že tě za pár dní omrzím. A taky řekl, že ty a on se máte brát, že je vaše svatba už dávno domluvená.“
Gwendolyn se uštěpačně uchechtla.
„Tohle, že řekl?“ odfrkla si. „Ten kluk je nejarogantnější a nenesnesitelnější fracek, kterého znám,“ dodala. „Je jako trn v prstu už od okamžiku, co jsem se naučila chodit. Jenom proto, že jsou naši otcové bratranci, si myslí, že je součástí královské rodiny. Nikdy jsem nepoznala někoho tolik urozeného, kdo si tu urozenost zasloužil méně než on. A co je nejhorší, nějak se mu usadilo v hlavě, že on a já jsme si předurčeni, a že jednoho dne budeme spolu. Jako kdybych musela bez odmluv poslechnout pokaždé, když mě moji rodiče do něčeho nutí. Nikdy. A rozhodně ne s ním. Nemůžu se na něj ani podívat.“
Její slova působila na Thora jako živá voda. Měl pocit, že mu ze srdce spadl obrovský kámen a v korunách stromů se rozezpívali ptáci. Bylo to přesně to, co potřeboval slyšet. Teď mu ale přišlo líto, že zkazil jejich dobrou náladu, když k tomu vlastně nebyl žádný pádný důvod. Úplně spokojený, ale stejně ještě nebyl. Všiml si, že totiž neřekla vůbec nic o tom, jestli se jí doopravdy líbí on – Thor.
„A co se týká tebe,“ řekla dále, po očku se na něj podívala, ale hned zase uhnula pohledem jinam. „Skoro tě neznám. Těžko teď můžu říci, co cítím. Ale řekla bych, že bych s tebou netrávila čas, pokud bych tě nenáviděla, co myslíš? Samozřejmě, že se to může změnit, a já opravdu dokážu být marnivá, ale ne, když se jedná o lásku.“
To bylo vše, co Thor potřeboval vědět. Potěšila jej vážnost, se kterou to řekla a ještě víc fakt, že použila slovo „láska“. Cítil se jako znovuzrozený.
„A čistě náhodou bych se mohla já zeptat tebe na to samé,“ řekla. „Ve skutečnosti si myslím, že já mohu ztratit mnohem víc než ty. Jsem urozená a ty jsi poddaný. Také jsem starší než ty. Nemyslíš si, že jsem to spíš já, kdo je zranitelnější? Každou chvíli se ke mně donášejí dvorní klevety, které hodnotí tvoje jednání. O tvém původu. O tom, že mě jenom používáš, protože si chceš zvýšit společenské postavení. Protože chceš královu náklonnost. Mám tomu všemu věřit nebo ne?“
Thor se zhrozil.
„Ne, má paní! Nikdy. Ty věci mi nikdy nepřišly na mysl. Jsem s tebou jenom proto, že si nedovedu představit, že bych byl kdekoliv jinde. Jenom proto, že tu chci být. Protože když nejsem s tebou, tak nemůžu myslet na nic jiného, než kdy tě zase uvidím.“
V koutku jejích úst se objevil lehký náznak úsměvu a rysy její tváře opět zjemněly.
„Jsi tu nový,“ řekla. „Jsi nový v Králově Dvoře i u královského dvora samotného. Potřebuješ čas, abys pochopil, jak tu věci skutečně fungují. Nikdo tu neříká to, co si skutečně myslí. Každý má nějaký zájem. Každý usiluje o moc, hodnost, tituly a majetek. Když ti Alton napovídal, že je naše svatba již domluvená, snažil se v té chvíli ve skutečnosti zjistit, jak blízcí si ty a já jsme. Má strach. A i on se dost možná jenom zodpovídá někomu dalšímu. Pro něj má manželství s láskou pramálo co do činění. Znamená svazek. Čistě kvůli finančním ziskům a postavení. Kvůli majetku. U našeho dvora nic není takové, jak se to na první pohled zdá.“
Zčistajasna se Krohn náhle rozběhl a pelášil po pěšině na nedalekou mýtinu.
Gwen se podívala na Thora, zasmála se, chytila jej za ruku a rozběhla se s ním tímtéž směrem.
„Rychle!“ křičela nadšeně.
Oba běželi po lesní pěšině až nakonec vpadli na mýtinu plni smíchu a veselí. Thor zůstal stát, ohromen krásou pohledu, který mýtina skýtala. Byla to nádherná lesní louka, doslova posetá divokými, po kolena vysokými květinami všech možných barev. Pestrobarevní motýli a malí ptáčci tančili mezi rostlinami a oživovali mýtinu svým cvrlikáním. Sloupec slunečního světla osvětloval mýtinu skrz průzor mezi korunami stromů tak, že působila jako nějaké tajné a tajemné místo, ukryté před zraky všech, uprostřed temného lesa.
„Hrál jsi už někdy Slepého kata?“ zeptala se se smíchem.
Thor zakroutil hlavou a než stačil odpovědět, Gwen si sňala z krku šátek, natáhla se a uvázala jej Thorovi pevně přes oči tak, že neviděl nic než tmu, zatímco ona se mu smála do ucha.
„To jsi teď ty!“ řekla.
Potom uslyšel, jak od něj utíká pryč vysokou trávou.
Usmál se.
“Ale co mám dělat?” volal.
Najdi mě!” ozvala se odpověď.
Její hlas už byl ztlumený vzdáleností.
Thor se poslepu vydal za ní, klopýtaje o každou nerovnost. Pozorně naslouchal šustění jejích šatů a snažil se podle toho odhadovat správný směr. Bylo to těžké a on neustále máchal prázdnýma rukama před sebou, protože měl pocit, že musí každým okamžikem narazit do stromu, i když zároveň věděl, že je kolem něj jenom otevřená louka. Po kratičké chvíli zjistil, že ztratil orientaci, a že dost možná i bloudí v kruzích.
Stále se ale snažil poslouchat zvuk jejího smíchu a snažil se k němu doběhnout. Občas se zdál být blíže, a potom zase daleko. Začínala se mu točit hlava.
Také slyšel, že se kolem něj pohybuje Krohn a záhy začal sledoval spíše jeho kroky než princezniny. Když tak učinil, Gwenin smích náhle zesílil a Thor si uvědomil, že jej kotě vede přímo k ní. Byl nadšený jak chytrý Krohn je. Kotě evidentně pochopilo smysl hry a přidalo se.
Brzy už ji slyšel jenom pár kroků od sebe. Sveřepě pokračoval v pronásledování, kličkuje při tom po celé mýtině. V jednom okamžiku potom vztáhl ruku před sebe a vykřikl radostí, protože se mu podařilo zachytit cíp jejích šatů. Když se tak stalo, princezna zakopla a oba dva se zřítili do trávy. Na poslední chvíli se mu podařilo obrátit se tak, že zády dopadl na zem jako první a vlastním tělem tak zmírnil její pád.
Když Thor dopadl na zem a Gwen na něj, vykřikla překvapením. Ještě stále se smála, když mu rozvazovala šátek přes oči.
Thorovo srdce se divoce rozbušilo, když spatřil, že je její tvář jenom několik centimetrů od té jeho. Cítil váhu jejího těla, stejně jako každý jeho záhyb přes tenké letní šaty. Ležela na něm a nezdálo se, že se chystá vstát. Dívala se mu přímo do očí, mělce dýchala a ani po chvíli neuhnula pohledem. Stejně jako on. Thorovo srdce bušilo tak rychle, že měl najednou problém se soustředit.
Najednou se naklonila a přitiskla své rty k jeho. Byly jemnější, než si kdy dokázal představit a když se potkaly s těmi jeho, cítil se, že žije víc, než kdy předtím.
Zavřel oči, stejně jako ona zavřela ty své a dlouho se pak ani jeden nepohnuli v polibku, o kterém později nevěděli, jak dlouho trval. Thor si přál, aby ten okamžik trval věčně.
Nakonec se pomalu odtáhla. Už zase se usmívala, když pomalu otevřela oči. Ani teď se z něj ale neodkulila stranou.
Nějakou chvíli potom jen tak leželi a vzájemně si hleděli do očí.
„Odkud ses tu vzal?“ zeptala se jemně.
Usmál se na ni. Nevěděl, co by na to měl odpovědět.
„Jsem normální kluk,“ řekl.
Zavrtěla hlavou a usmála se.
„Ne, to teda nejsi. Cítím to. Myslím, že jsi mnohem, mnohem víc než jen to.“
Sklonila se a políbila jej znovu. Tentokrát se jejich rty spojily na delší dobu. Zvedl ruku a zabořil prsty do jejích vlasů. Ona udělala to samé jemu. Jeho myšlenky se rozutekly jako stádo splašených koní.
Hlavou mu probleskla myšlenka, jak toto všechno může skončit. Mohli opravdu být jednou spolu? Se všemi těmi silami, které stály proti tomu? Bylo možné, že by jednou mohli být opravdový pár?
Thor víc než v cokoliv jiného doufal, že mohli. Teď chtěl, aby byla jeho víc, než si kdy přál stát se členem Legie.
Náhle se v trávě ozvalo jakési zachrastění. Oba se překvapeně otočili tím směrem, zatímco Krohn skočil do trávy jenom tři kroky od jejich hlav. Ozvalo se další šustění. Potom Krohn zakňučel a vzápětí zavrčel. Na to se ozvalo hlasité zasyčení. A pak bylo ticho.
Gwen se odkulila z Thora, aby se mohli postavit. Thor vyskočil na nohy a postavil se mezi Gwen a ono místo. Zkoumal, co to mohlo být. Nikoho tam ale neviděl. Někdo, nebo možná něco, tam nicméně přece jen muselo být. Pouhé tři kroky od nich, ve vysoké trávě.
Potom se znovu objevil Krohn, který v tlamě plné malých zubů, ostrých jako žiletky, nesl velikého bílého hada. Jeho tělo bylo dobrý metr dlouhé, tlusté jako dobře rostlá větev stromu a šupiny jeho kůže byly diamantově bílé.
Thor si okamžitě uvědomil, co se právě stalo. Krohn je oba zachránil před útokem smrtelně nebezpečného plaza. Jeho srdce naplnila vděčnost k tomu malému kotěti.