DVANÁCT
Než stihnu zareagovat, cítím pohyb někde vysoko a podívám se nahoru. Nahoře na zdi je několik otrokářů v černých maskách a v ruce mají kulomety. Míří na nás.
„JEĎ!“ vykřikne Ben zběsile.
To už ale dávno šlapu na pedál a snažím se odsud zmizet, a vtom se ozvou první výstřely. Na auto se snese příval střel, odráží se od střechy, od kapoty a od neprůstřelného skla. Jen se modlím, aby ne- trefili díry ve střeše.
Zároveň se na nás ze všech stran vrhají Psychouši. Jeden z nich se napřáhne a hodí po nás skleněnou láhev s hořícím hadrem. Mo- lotovův koktejl dopadne na silnici před nás a vybuchne a před námi se objeví plameny. Stihnu strhnout řízení právě včas a plameny olíz- nou bok našeho auta.
Další přiběhne a vyskočí na čelní sklo. Chytí se a nechce se pus- tit, jeho obličej na mě vrčí přes sklo. Znovu strhnu volant a zavadím o nějakou tyč, která ho shodí dolů.
Několik dalších Vyskočí na kapotu a kufr a hodně naše auto za- tíží. Šlápnu na to a snažím se je setřást, zatímco jedeme na západ 42. ulicí.
Třem z nich se ale daří našeho auta držet. Jednoho z nich to vleče po silnici, druhý se šplhá na kapotu. Napřáhne se s páčidlem v ruce, aby s ním uhodil do předního skla.
Zabočím ostře vlevo na Osmou Avenue a to zabralo. Všichni tři padají z auta kloužou po sněhu.
To bylo těsné. Příliš těsné.
Jedu po Osmé Avenue při tom si všimnu dalšího průjezdu zdí. Stojí před ním několik otrokářských stráží a napadne mě, že by ne- museli vědět, že k nim nepatřím. Koneckonců vchod z Times Square je o celou ulici dál. Pokud pojedu přímo a bez zaváhání, budou si myslet, že k nim patřím a nechají bránu otevřenou.
Namířím si to přímo k průjezdu, čím dál rychleji a vzdálenost se zkracuje. Sto metrů... padesát... třicet... Jedu přímo do průjezdu a zatím je pořád otevřený. Teď už není návratu. A pokud ho zavřou, jsme mrtví.
Přikrčím se a Ben dělá to samé. Skoro čekám, že narazíme.
Ale o několik okamžiků později jsme za zdí. Zvládli jsme to. Od- dychla jsem si úlevou.
Jsem uvnitř. Jedu 170 kilometrů za hodinu jednosměrnou ulicí po Osmé Avenue. Chci zabočit vlevo a chytit je na Broadwayi, když vtom se Ben náhle nakloní a ukáže dopředu.
„Támhle!“ křičí.
Zamžourám a snažím se zjistit, kam to ukazuje. Čelní sklo je stále pokryté krví a jehličím.
„TÁMHLE!“ křičí znovu.
Znovu se podívám a tentokrát to vidím: deset bloků před námi. Skupina Humvee zaparkovaná u stanice Penn Station. Venku vidím zaparkované otrokářské auto, které jsme honili. Z výfuku se mu ještě kouří. Řidič je venku, pospíchá dolů po schodech stanice Penn Sta- tion a vleče s sebou Bree a Benova bratra, oba spoutané a připoutané k sobě řetězem. Srdce mi při pohledu na ni radostí poskočí.
Indikátor prázdné nádrže pípá hlasitěji než kdy předtím a já ženu naše auto kupředu. Potřebuju už jen několik bloků. No tak. No tak!
Ani nevím jak se nám to podařilo. Za skřípění pneumatik přijíž- díme ke vchodu, už chci zastavit a vyskočit z auta, když poznám, že jsme ztratili příliš mnoho času. Existuje jen jediný způsob, jak je ještě můžeme chytit: musím jet dál, přímo do Penn Station. Ke vchodu musíme dolů po úzkých kamenných schodech. To schodiště není určené pro auta doufám, že to to naše vydrží. Bude to bolet. Jsem připravená.
„DRŽ SE!“ zakřičím.
Zabočím ostře vlevo a šlapu na pedál, abych získala rychlost. Je- deme víc než 240 kilometrů za hodinu. Ben se křečovitě drží pa- lubní desky, protože pochopil, co hodlám udělat. „ZPOMAL!“ zakřičí.
Teď už je však příliš pozdě. Letíme ve vzduchu přes římsu a pak jedeme přímo dolů po kamenných schodech. Mé tělo je s každým schodem tak vytřesené, že nemůžu auto řídit. Letíme čím dál rych- leji vlastní setrvačností a připravím se na průjezd dveřmi stanice Penn Station. Vylétly ze svých pantů a za okamžik jsme uvnitř.
Získávám nad autem znovu kontrolu a poprvé jedeme po suché zemi. Za kvílení pneumatik sjedeme po dalších schodech. Náš dopad do přízemí doprovází ohlušující rána.
Jsme ve velké konzole Amtrak a jedeme napříč tou rozsáhlou místností, pneumatiky nám skřípou, jak se snažím auto vyrovnat. Před námi jsou desítky otrokářů a jen tak se poflakují. Otáčejí se a s hrůzou se na mě dívají, očividně nedokážou pochopit, jak se sem dolů dostalo auto. Nechci jim dát čas na to se vzpamatovat. Mířím přímo na ně, jako na kuželky.
Pokouší se utéct, ale přidám plyn a do několika z nich narazím. Ozve se žuchnutí a jejich těla se kroutí a létají přes kapotu.
Jedu dál a v dálce vidím toho otrokáře, který unesl mou sestru. Zahlédnu, jak Benova bratra strkají do vlaku. Hádám, že Bree už je v něm.
„To je můj brácha!“ zakřičí Ben.
Dveře vlaku se zavřou a já ještě naposledy přidám plyn, ať už to pomůže nebo nikoli a mířím přímo na toho otrokáře, který mi ji ukradl. Právě strčil Benova bratra do vlaku a teď tam stojí jako zajíc na dálnici. Jak se blížím, zírá přímo na mě.
Vrážím do něj, přimáčknu ho ke vlaku a tím ho rozpůlím. Do vlaku jsme narazili ve 140 kilometrech za hodinu a moje hlava třískla do palubní desky. Naše auto se zastavilo a já cítím, že jsem si hnula s krkem.
Hlava se mi točí a zvoní mi v uších. Slabě slyším, jak ke mně běží ostatní otrokáři. Vlak je stále v pohybu – naše auto ho ani ne- zpomalilo. Ben tu sedí a je v bezvědomí. Říkám si, jestli není mrtvý.
Vyžaduje to nadlidský výkon, ale nějak se mi podařilo se z auta vysoukat.
Vlak teď nabírá rychlost a musím běžet, abych ho dohnala. Běžím vedle vlaku a nakonec se odrazím, chytnu se rukama železné tyče a stoupnu si na rám. Strčím hlavu do okna a hledám jakoukoli stopu po Bree. Drápu se po venkovní straně vlaku, dívám se do kaž- dého okna a mířím ke dveřím, abych se dostala dovnitř.
Vlak jede tak rychle, že ve vlasech cítím vítr a zoufale se snažím dosáhnout na dveře. Podívám se dopředu a srdce se mi zastaví, pro- tože míříme do tunelu. Už nemám na vybranou. Pokud se brzy ne- dostanu dovnitř, rozbiju se o zeď.
Konečně se mi podaří chytit kliku dveří. Zatáhnu za ni, abych je otevřela, když vtom cítím obrovskou bolest na straně hlavy.
Letím vzduchem a dopadám zády na betonovou zem. Byl to pád ze tří metrů a vyrazil mi dech, takže tu ležím a dívám se, jak vlak ujíždí pryč. Někdo mě musel praštit a shodil mě z vlaku.
Podívám se nahoru a vidím zlý obličej nějakého otrokáře, který nade mnou stojí a mračí se. Mezitím přispěchá i několik dalších. Obklíčili mě. Je se mnou konec.
Na tom ale nezáleží: vlak ujíždí pryč a v něm sedí má sestra. Můj život už skončil.
ČÁST III.
TŘINÁCT
Probudím se do černé tmy. Jsem tak zmatená a všechno mě tolik bolí, že nejdřív přemýšlím, jestli jsem živá nebo mrtvá. Ležím ob- ličejem na studené podlaze a jsem zkroucená v nepřirozené poloze. Otočím se, pomalu natáhnu ruce, položím dlaně na podlahu a po- kouším se vstát.
Každý pohyb mě bolí. Vypadá to, že bolesti neušla žádná část mého těla. Pomalu si sedám a cítím prudkou bolest hlavy. Motám se, je mi špatně, cítím slabost a mám hlad, to vše najednou. Aspoň den jsem nejedla. Mám úplně sucho v krku. Je mi, jako by mě někdo dal do mixéru.
Sedím tu, hlava se mi točí a konečně mi dochází, že mrtvá ne- jsem. Nevím sice jak, ale jsem stále naživu.
Dívám se kolem sebe a snažím se si srovnat hlavu. Kde to jsem? Je tu tma a pár paprsků světla sem proniká jen úzkou mezírkou pod dveřmi na druhé straně místnosti. Tak málo, že stejně nic nevidím.
Postupně si klekám na koleno, držím si hlavu a pokouším se zmírnit tu bolest. Už jen ten malý pohyb stačí k tomu, aby se svět kolem mě začal točit. Říkám si, jestli mě někdo něčím omámil nebo jestli jsem jen tak zničená z toho nekonečného sledu zranění, která jsem během posledních 24 hodin utrpěla.
S nejvyšším úsilím se postavím na nohy. To byla velká chyba. Začnu cítit bolest z nejméně deseti částí svého těla: zlomená žebra, moje čelo, které jsem si rozbila o přístrojovou desku, a moje tvář. Sáhnu si na ni a cítím velkou podlitinu, sem mě ten otrokář musel praštit.
Pokouším se na to rozpomenout... stanice Penn Station... přejela jsem několik otrokářů... narazila jsem do vlaku... utíkala jsem za ním... naskočila na něj... a někdo mě praštil... Znovu si to vybavím a uvědomím si, že Ben se mnou nebyl. Vzpomínám si, že seděl v autě a byl v bezvědomí. Říkám si, jestli ten náraz vůbec přežil.
„Bene?“ zavolám váhavě do tmy.
Čekám a doufám, že uslyším nějakou odpověď, třeba je tu se mnou. Mžourám do tmy, ale nic nevidím. Je slyšet jen ticho. Zmoc- ňuje se mě pocit hrůzy.
Znovu přemýšlím, jestli Bree byla v tom vlaku a kam asi jel. Vzpomínám si, že jsem tam viděla Benova bratra, ale nedokážu si vybavit, že bych vlastně viděla Bree. Udivuje mě, že dnes vůbec ně- jaký vlak funguje. Že by je odvezl do Arény 1?
Na tom teď ale nezáleží. Kdoví kolik hodin jsem byla mimo a kolik času jsem ztratila. Kdoví kam ten vlak měl namířeno a kolik kilometrů už zatím mohl ujet. Teď už nemám nejmenší šanci ho do- hnat – tedy pokud se mi vůbec podaří se odsud dostat. A o tom po- chybuju. Když si uvědomím, že to všechno bylo zbytečné, přepadá mě pocit úzkosti a beznaděje. Teď jen budu čekat na svůj trest, na svou jistou smrt, pomstu otrokářů. Pravděpodobně mě budou mučit a potom mě zabijí. Jen se modlím, aby to bylo rychlé.
Přemýšlím, jestli se odsud dá vůbec nějak uniknout. Odvážím se udělat několik nejistých kroků tmou, ruce natažené před sebou. Každý krok je pro mě agónie, mé tělo je zničené a ztěžklé bolestí. Je tu chladno a třesu se. Nebyla jsem v teple už několik dní a mys- lím, že mám horečku. I kdybych nějakým zázrakem dokázala najít způsob, jak odsud uniknout, nemyslím, že bych se v tomto stavu do- stala moc daleko.
Nahmatám stěnu, opírám se o ni rukama a vydám se podél ní okolo místnosti. Náhle zvenku slyším nějaký zvuk. Po něm jsou sly- šet kroky několika párů vojenských bot pochodujících po ocelové podlaze. Blíží se a jejich ozvěna se zlověstně začíná rozléhat tem- notou.
Slyším zachřestit svazek klíčů a dveře mé cely se otevřou. Zalije ji světlo, příliš ostré, a zvedám si ruku před oči.
Můj zrak si stále ještě nezvykl, ale už vidím dost na to, abych ve dveřích rozeznala siluety několika osob. Jsou vysoké a svalnaté a vypadají, že na sobě mají uniformy otrokářů a jejich černé masky.
Pomalu dávám svou ruku dolů a mé oči si konečně zvykají. Je jich pět. Ten uprostřed před sebe beze slova natáhne ruce s otevře-nými pouty. Nemluví a nehýbe se a z jeho gesta je jasné, že k němu mám přijít, aby mě mohl spoutat. Zdá se, že mě chtějí někam odvést.
Rychle si prohlédnu svou celu, když je teď zalitá světlem, a vidím jednoduchou místnost, třikrát tři metry velkou, s ocelovou podla- hou a stěnami, a uvnitř není nic, co by stálo za zmínku. Žádný způ- sob, jak utéct. Pomalu si sáhnu k pasu a zjistím, že můj opasek mi vzali. Jsem bezbranná. Prát se s těmito ozbrojenými vojáky by ne- mělo žádný smysl.
Nevidím, že bych mohla něco ztratit tím, že se nechám spoutat. Stejně nemám na vybranou. Tak jako tak se aspoň dostanu ven z cely. A pokud jdu na smrt, aspoň to brzy skončí.
Pomalu jdu k nim a otočím se k nim zády. Zaklapnou mi ty stu- dené kovové náramky na zápěstí příliš silně. Uchopí mě zezadu za triko a strčí mnou do chodby.
Klopýtám chodbou, otrokáři hned za mnou, zvuk jejich bot se rozléhá kolem a napadá mě slovo Gestapo. Chodby jsou matně osvětlené nouzovým osvětlením, zhruba každých pět metrů, akorát dost světla na to, abych viděla na cestu. Je to dlouhá, sterilní chodba s ocelovou podlahou a stěnami. Znovu do mě strčí, abych šla rych- leji. Mé tělo protestuje proti každému kroku, ale čím více jsem v pohybu, tím méně začínám být ztuhlá.
Chodba končí a mohu jen zahnout doprava. Otevře se přede mnou další chodba a někdo mě znovu postrčí, abych šla dopředu, a za chvíli stojím ve velké otevřené místnosti se stovkami otrokářů. Stojí v řadách podél stěn, v černých uniformách a černých maskách, a tvoří černý půlkruh. Musíme být někde v podzemí, nevidím totiž žádná okna ani denní světlo, místnost je osvětlená pouze loučemi podél stěn a v tichu slyším praskání jejich plamenů.
Naproti mně uprostřed místnosti je něco, co vypadá jako trůn – obrovská židle s opěradly, postavená na dřevěném stupínku. Na té židli sedí muž, očividně jejich vůdce. Vypadá mladě, možná něco přes 30, má však podivnou kštici bílých vlasů, které mu trčí na všechny strany, jako nějaký šílený vědec. Má na sobě ozdobnou uni- formu ze zeleného sametu s vojenskými knoflíky a vysokým límcem kolem krku. Má velké vypoulené oči, šedé a mdlé, a zírají na mě. Vypadá jako maniak.
Řady otrokářů se rozestoupí a zezadu do mě znovu někdo strčí. Klopýtám dopředu, doprostřed místnosti až mě zastaví, abych stála před jejich vůdcem.
Stojím asi deset metrů od něj, dívám se nahoru na něj a otrokáři za mnou stojí jako stráž. Nemůžu se zbavit dojmu, že mě na místě popraví. Koneckonců jsem jich spoustu zabila. Rozhlédnu se po místnosti, jestli neuvidím nějaké známky po Bree, Benovi nebo jeho bratrovi. Nikdo tu není. Jsem sama.
Trpělivě čekám v napnutém tichu a vůdce si mě zatím prohlíží. Nemůžu dělat nic, jen čekat. Zdá se, že je můj osud v rukou toho muže.
Dívá se na mě, jako bych myla nějaká kořist a po několika oka- mžicích, které mi připadají jako věčnost, mě překvapí, že se začne pomalu usmívat. Je to spíš takový úšklebek, zhyzděný velkou jizvou na jeho tváři. Začne se smát, víc a víc. Je to ten nejstudenější zvuk, který jsem kdy slyšela. Dívá se dolů na mě a oči se mu lesknou.
„Takže to jsi ty,“ pronese konečně. Jeho hlas je nepřirozeně chrap- lavý a hluboký, jako by patřil stoletému muži.
Nevím, jak mám odpovědět, tak se na něj jen dívám.
„Ty jsi ten, kdo mezi mými muži nadělal takovou spoušť. Ty jsi ten, kdo nás dokázal pronásledovat až do města. Do MÉHO města. New York je teď můj. Věděla jsi to?“ zeptá se mě a jeho hlas je náhle ostrý a zuřivý a oči mu vylézají z důlků. Pevně svírá opěradlo židle a ruce se mu třesou. Vypadá, jako by právě utekl z blázince.
Znovu nevím, jak odpovědět, tak jsem zticha. Pomalu zavrtí hla- vou.
„Několik dalších to jednou zkusilo – ale nikomu z nich se nepo- dařilo proniknout do mého města. Nebo přijít do mého domova. Vě- děla jsi, že to znamená jistou smrt. A přesto jsi přišla.“ Měří si mě pohledem.
„Líbíš se mi,“ řekne nakonec.
Jak se na mě dívá a znovu si mě měří, cítím se čím dál víc nesvá a snažím se připravit se na cokoli, co může přijít.
„A podívej se na sebe,“ pokračuje. „Pouhá dívka. Hloupá, mladá dívka. Ani velká, ani silná. Téměř beze zbraní. Jak je možné, že jsi dokázala zabít tolik mých mužů?“ Zavrtí hlavou.
„To protože máš srdce. A to má v tomto světě velkou cenu. Ano, má to velkou cenu.“ Náhle se začne smát. „Tys ovšem neuspěla. Jak bys mohla? Je to MÉ město!“ zaječí a celý se třese.
Sedí tam a chvěje se celou věčnost. Mám čím dál horší pocit, můj život je očividně v rukou maniaka.
Nakonec si odkašle.
„Máš silného ducha. Téměř jako já. To obdivuji. Dost na to, abych tě chtěl zabít rychle a nikoli pomalu.“
Těžce polknu, tohle se mi vůbec nelíbí.
„Ano,“ pokračuje a dívá se na mě. „Vidím ti to v očích. Duch vá- lečníka. Ano, jsi jako já.“
Nevím, co ve mně vidí, ale tiše doufám, že nejsem ani trochu po- dobná tomu muži.
„Je vzácné najít někoho, jako jsi ty. Jen málokomu se podařilo tam venku celé ty roky přežít. Jen málokdo má takového ducha... Zasloužíš si, abych tě popravil, ale já tě odměním. Nabídnu ti velký dar. Dar svobodné vůle. Možnost výběru.“
„Můžeš se přidat k nám. Stát se jednou z nás. Stát se otrokářem. Dostane se ti veškerého přepychu, který si dokážeš představit – více jídla, než kolik si dokážeš představit. Povedeš celou divizi otrokářů. Znáš své území dobře. Ty hory. Mohu tě využít, ano. Povedeš ex- pedice, pochytáš všechny ostatní, kteří přežili. Pomůžeš rozšířit řady naší armády. A výměnou za to budeš žít. Žít v přepychu.“
Přestal mluvit a zírá na mě, jako by čekal na odpověď.
Z toho pomyšlení se mi zvedá žaludek. Otrokářka. Snad nic na světě by se mi nehnusilo víc. Otevřu ústa, abych mu odpověděla, ale hrdlo mám tak suché, že ze mě nevyjde ani hláska. Odkašlu si.
„A když odmítnu?“ zeptám se hlasem měkčím, než bych chtěla.
Oči se mu překvapením vypoulí.
„Když odmítneš?“ opakuje. „Pak zemřeš v aréně. Zemřeš krutou smrtí, pro naše pobavení. To je tvá druhá možnost.“
Chci získat čas, přemýšlím ze všech sil, můj mozek se vaří. Jeho návrh za nic na světě nepřijmu – ale musím vymyslet nějaký způsob, jak z toho ven. „A co moje sestra?“ zeptám se.
Opře se a usměje.
„Když se k nám přidáš, bude svobodná. Bude se moci vrátit zpět do divočiny. Pokud odmítneš, zemře i ona.“
Srdce se mi při té představě rozbuší. Bree je stále naživu. Pokud tedy mluví pravdu.
Přemýšlím. Chtěla by Bree, abych se stala otrokářem, kdyby jí to mělo zachránit život? Určitě ne. Bree by nikdy nechtěla, abych byla jedou z těch, kteří unášejí jiné malé chlapce a dívky a kradou jim je- jich životy. Udělala bych pro její záchranu cokoli. Ale tohle nemůžu.
„To asi budu muset umřít,“ odpovím mu nakonec. „Protože ot- rokářem nikdy v životě nebudu.“
V davu to zašumí a jejich vůdce se napřáhne a dlaní udeří do opě- radla své židle. Místnost okamžitě ztichne.
Postaví se a zamračí se na mě.
„Zemřeš,“ zavrčí. „A já to budu sledovat z první řady.“
ČTRNÁCT
Vedou mě zpět chodbou, stále spoutanou. Nemůžu si pomoct a říkám si, jestli jsem nezvolila špatně. Ne to, že mě to bude stát život – ale že to bude stát život i Bree. Měla jsem kvůli ní říct ano?
Tím, že jsem odmítla, jsem ji vlastně odsoudila na smrt. Mám strašné výčitky. Nakonec si ale stejně myslím, že by Bree také radši zemřela, než aby se kvůli ní něco stalo nevinným lidem.
Jsem otupělá a když mě strkají zpět do chodby, kudy jsem přišla, říkám si, co se se mnou teď stane. Vedou mě do arény? Jak to tam bude vypadat? A co se stane s Bree? Opravdu ji zabijí? Nebo ji už zabili? Bude z ní otrok? Nebo ještě hůř, bude muset také bojovat v aréně?
A pak mě napadne ještě něco horšího: bude muset v aréně bojo- vat proti mně?
Když zahneme za roh, tak proti sobě vidím jít skupinu otrokářů a někoho vedou. Nemůžu tomu uvěřit. Je to Ben. Srdce se mi roz- buší úlevou. Je naživu.
Jeho zlomený nos je oteklý a pod očima má podlitiny, ze rtu mu kape krev a vypadá to, že ho někdo zřídil. Vypadá slabě a vyčerpaně, jako já. Vlastně doufám, že nevypadám tak hrozně jako on. Také klo- pýtá chodbou a předpokládám, že ho berou ke svému vůdci. Předpo- kládám, že dostane stejnou nabídku. Říkám si, co na ni asi odpoví.
Jdeme proti sobě, je mezi námi už jen asi metr, ale Ben má svěše- nou hlavu a zdá se, že mě nevidí přicházet. Asi je příliš zesláblý nebo odevzdaný i na to, aby zvedl hlavu. Zdá se, že svůj osud už přijal.
„Bene!“ zavolám na něj.
Zvedne hlavu a jak kolem sebe procházíme, oči se mu rozjasní nadějí. Je viditelně překvapený, že mě vidí. Možná je i překvapený, že jsem naživu.
„Brooke!“ říká. „Kam tě vedou? Vidělas mýho bráchu?“
Než mu však můžu odpovědět, stráže do nás obou hrubě strčí. Když se pokusím vykřiknout, jeden otrokář se ke mně nahne a svou nechutnou smradlavou dlaní mi zacpe ústa.
Otevřou se dveře a strčí mě zpět do mé cely. Klopýtnu dovnitř a dveře se hlasitě zabouchnou. Otočím se a začnu do nich tlouct, ale nemá to žádný účinek. „Pusťte mě ven!“ křičím a tluču do dveří.
„PUSŤTE MĚ VEN!“
Chápu, že to nemá smysl, ale z nějakého důvodu nemůžu přestat křičet. Křičím na celý svět, na tyhle otrokáře, křičím, protože se mnou není Bree, kvůli svému životu – a nepřestávám křičet hodně dlouho.
Pak ztratím hlas, celá unavená. Nakonec sedím na podlaze, opřená o zeď, skrčená a schoulená do klubíčka.
Můj křik se změní ve vzlykání a nakonec se uvzlykám až ke spánku.
*
Nespím vůbec klidně. Ležím schoulená na kovové zemi, rukama si držím hlavu, ale je to tak nepohodlné, že se neustále kroutím a vrtím. Mám krátké, zlé sny – že Bree někdo bičuje jako otrokyni, že mě někdo mučí v aréně – a raději bych byla vzhůru.
S vypětím sil se posadím a zírám do tmy, hlavu v dlaních. Snažím se soustředit na cokoli, co by mě mohlo od tohoto místa odpoutat.
Myslím na život před válkou. Stále se snažím pochopit, proč vlastně táta tehdy odešel a proč se k nám nevrátil. Proč jsme s Bree odešly. Proč s námi máma nechtěla jít. Proč se věci přes noc tak změnily. Jestli jsem nemohla něco udělat jinak. Je to jako hlavolam, ke kterému se stále a znovu vracím.
Myslím na jeden konkrétní den, než válka začala. Ten den, kdy se vše změnilo – podruhé.
Byl to teplý den, někdy v září, a stále jsme s Bree a s mámou bydlely na Manhattanu. Táta odešel už víc než před rokem a každý den jsme čekaly na nějaké znamení, že je naživu. Nedočkaly jsme se.
A zatímco jsme čekaly, válka byla den ode dne horší. Jednoho dne se vyhlásila blokáda, o týden později přišla výzva k šetření vodou a později se vyhlásilo rozdělování potravin na příděl. Fronty na jídlo začaly být součástí každodenního života. Situace se čím dál víc zhoršovala a lidé začali být zoufalí.
Chodit po ulicích Manhattanu bylo čím dál nebezpečnější. Lidé začali dělat cokoli, aby přežili, aby našli jídlo a vodu, shromažďo- vali léky. Rabování bylo na denním pořádku a nastával čím dál větší chaos. Necítila jsem se už bezpečně. A hlavně jsem necítila, že by v bezpečí byla Bree.
Máma se držela své iluze. Jako většina lidí trvala na tom, že se věci dají brzy zase do pořádku.
Jenže se naopak zhoršovaly. Boje se čím dál víc blížily k našemu domovu. Jednoho dne jsem uslyšela vzdálené zvuky explozí. Bě- žela jsem na střechu a na obzoru jsem viděla, jak se bojuje nahoře v New Jersey. Tank proti tanku. Stíhací letouny. Vrtulníky. Hořela celá sousedství.
A pak jsem jednoho strašného dne daleko na obzoru viděla ob- rovský výbuch, jiný než ostatní, který otřásl naším domem. Na tom místě se objevil mrak ve tvaru hřibu. To byl ten den, kdy jsem vě- děla, že se už věci nikdy neobrátí k lepšímu. Že válka nikdy ne- skončí. Překročili poslední hranici. Pomalu a jistě tu umřeme, uvězněné na zataraseném ostrově Manhattan. Můj táta bude navždy bojovat. A nikdy se nevrátí.
Konec čekání. Poprvé v životě jsem věděla, že táta svůj slib ne- splní a věděla jsem, co musím udělat. Čas udělat odvážný krok, který by zajistil přežití naší rodiny. Udělat to, co by táta po své dceři chtěl: dostat nás z ostrova, daleko odsud, do bezpečí hor.
Už měsíce jsem se snažila mámu přesvědčit, aby konečně přijala sku- tečnost, že se táta nevrátí domů. Stále ale trvala na tom, že to byl náš domov a že by to venku z města bylo ještě nebezpečnější. A především, že nemůžeme tátu opustit. Co kdyby se vrátil domů a my tam nebyly?
Hádaly jsme se o tom spolu každý den, až jsme obě byly rudé a křičely na sebe. Uvízly jsme v mrtvém bodě. Nakonec jsme se za- čaly nenávidět a téměř jsme spolu nemluvily.
Pak se objevil ten hřib. Máma tomu odmítala věřit a stále odmí- tala odejít. Já jsem se ale už rozhodla. Odejdeme – ať už s ní nebo bez ní.
Šla jsem dolů pro Bree. Vyplížila se ven, aby našla nějaké jídlo. Měla to dovolené, protože stejně nikdy nešla moc daleko a do ho- diny byla vždy zpět. Tentokrát ale měla zpoždění, byla venku už ně- kolik hodin a to jí nebylo podobné. Měla jsem neblahé tušení, tak jsem vyrazila po schodech dolů hlava nehlava, rozhodnutá ji najít a zmizet odsud. V ruce jsem držela podomácku vyrobený Moloto- vův koktejl. Byla to jediná pořádná zbraň, kterou jsem měla a byla jsem připravená ji použít, když by bylo třeba.
Vyběhla jsem do ulic, volala jsem její jméno a všude ji hledala. Podívala jsem se do všech koutů a uliček, kde si ráda hrála – ale nikde po ní nebylo ani stopy. Začala jsem mít strach.
A pak jsem zaslechla vzdálený křik. Poznala jsem její hlas a utí- kala jsem za ním.
Po několika blocích její křik zesílil. Nakonec jsem proběhla úzkou uličkou a konečně ji uviděla.
Bree stála na konci jedné uličky, obklíčená několika útočníky. Bylo jich šest, všechno náctiletí kluci. Jeden z nich jí roztrhl tričko a další ji zatáhl za culík. Mávala kolem sebe baťůžkem, aby je za- hnala, ale nepomáhalo to. Bylo mi jasné, že by ji za několik oka- mžiků znásilnili. Udělala jsem tedy to jediné, co jsem mohla: zapálila jsem Molotovův koktejl a hodila ho pod nohy toho největ- šího z kluků...
Ze vzpomínek mě probere náhlé zavrzání, dveře se pomalu otev- řely, místnost zalilo světlo a pak se zase zavřely. Slyším řetězy, pak kroky a cítím, že je tu ve tmě někdo další. Podívám se vzhůru.
S úlevou vidím Bena. Nevím, kolik času mezitím uplynulo, ani jak dlouho jsem tu seděla. Pomalu se napřímím.
Naše cela je matně osvětlená červenou nouzovou žárovkou za- sazenou v kovu vysoko na zdi. Světla tak akorát, aby člověk viděl před sebe. Ben klopýtá celou, celý zmatený, ani si nevšiml, že tu jsem s ním.
„Bene!“ zašeptám ochraptěle.
Otočí se a když mě uvidí, oči se mu otevřou překvapením.
„Brooke?“ ptá se nejistě.
Snažím se vstát, ale každá část mého těla mě bolí a dokážu si jen kleknout. Ben ke mně přiběhne, chytá mě za paži a pomáhá mi vstát. Vím, že bych mu měla poděkovat, že mi pomáhá, ale naopak jsem na něj naštvaná: je to poprvé, kdy se mě dotkl, a nežádala jsem ho o to, takže se cítím divně. Navíc nemám ráda, když mi někdo po- máhá – a především, když je to kluk.
Takže mu paži vytrhnu z ruky a vstávám sama.
„Zvládnu to sama,“ vyjedu na něj, a ta slova znějí až příliš ostře.
Lituju toho a přála bych si, abych mu místo toho řekla, co skutečně cítím. Přála bych si mu říct: Jsem šťastná, že jsi naživu. Jsem ráda, že tu jsi se mnou.
Když se nad tím zamyslím, uvědomím si, že ani pořádně ne- chápu, proč mám takovou radost, že ho vidím. Možná jsem jen šťastná, že tu vidím i někoho jiného normálního, kdo přežil upro- střed všech těch žoldáků. Možná proto, že jsme oba za posledních
24 hodin zažili stejné útrapy nebo proto, že jsme oba ztratili souro- zence.
Zaváhám. Nebo je to možná něco jiného.
Ben na mě zírá svýma velkýma modrýma očima a na malý mo- ment ztrácím pojem o čase. Jeho oči jsou tak něžné, jako by sem vůbec nepatřily. Jsou to oči básníka, malíře – umělce, týrané duše.
Přinutím se podívat stranou. Na těch očích je něco zvláštního, co mi brání jasně myslet, když se do nich podívám. Nevím, co to je, a to mi vadí. Nikdy jsem se tak vedle nějakého kluka necítila. Ne- můžu se ubránit úvaze, jestli se jen cítím být s Benem spřízněná díky našim společným okolnostem, nebo jestli to není něčím jiným.
Ovšemže jsem na něj mnohokrát byla naštvaná – a i teď mu kladu za vinu všechno, co se stalo. Třeba že kdybych se tam pro něj na dálnici nevrátila a nezachránila ho, mohly jsme s Bree už dávno být doma. Nebo kdyby nevyhodil moji pistoli z okna, mohla jsem ji za- chránit v Central Parku. A přála bych si, aby byl silnější, lepší bo- jovník. Zároveň je na něm ale něco zvláštního, něco kvůli čemu je mi blízký.
„Promiň,“ říká zmateně, jako by se mu zlomil hlas. „Nechtěl jsem se tě nějak dotknout.“
Pomalu se uklidním. Uvědomuju si, že to není jeho chyba. On není ten zlý.
„Kam tě vzali?“ ptám se ho.
„K jejich šéfovi. Nabídl mi, abych se k nim přidal.“
„A vzals to?“ zeptám se. Srdce se mi při čekání na odpověď roz- buší. Pokud řekne, že ano, hodně mi o něm klesne mínění, možná se na něj dokonce už nebudu moct ani podívat.
„Jasně že ne,“ říká.
Srdce mi poskočí radostí a úlevou. Vím, jaká je to oběť. Stejně jako já si podepsal ortel smrti.
„A ty?“ ptá se.
„Co myslíš?“ říkám mu.
„Ne,“ říká. „Myslím, že ne.“
Podívám se na něj a vidím, že si drží jeden prst, zahnutý do křivé polohy. Vypadá to, že ho to bolí.
„Co se stalo?“ ptám se ho.
Podívá se na svůj prst. „To ta nehoda.“
„Která?“ zeptám se a při vzpomínce na všechny ty nehody, které jsme za posledních 24 hodin zažili, se nemůžu se ubránit malému rozpustilému úsměvu.
Také se usměje, i když sebou škubne bolestí. „Ta poslední. Jak ses rozhodla nabourat do vlaku. To se ti povedlo,“ říká a já nevím, jestli to myslí vážně nebo jen ironicky. „V tom vlaku byl můj brá- cha,“ dodává. „Nevidělas ho?“
„Viděla jsem, jak nastupoval dovnitř,“ říkám. „Pak už ne.“
„A nevíš, kam ten vlak jel?“
Zavrtím hlavou. „Viděls v něm moji sestru?“
Zavrtí hlavou. „Vůbec nevím. Všechno se to stalo hrozně rychle.“ Sklopí oči, očividně je rozrušený. Následuje nepříjemné ticho. Vypadá tak ztracený. Pohled na jeho zahnutý prst mi vadí a soucí- tím s ním. Rozhodnu se, že už k němu nebudu tak odměřená a pro-
jevím také trochu soucitu.
Jdu k němu a beru jeho poraněnou ruku do svých dlaní. Překva- peně se na mě podívá.
Jeho ruce jsou hebčí než jsem čekala, jako by nikdy v životě ne- pracoval, ani jeden den. Špičky jeho prstů držím jemně ve svých ru- kách a překvapuje mě, že v žaludku cítím slabé šimrání.
„Pomůžu ti,“ říkám mu tiše. „Bude to bolet. Ale musí se to udě- lat. Musíme to narovnat, než to začne srůstat,“ dodávám a zkou- mám, jak ten jeho prst vypadá. Vzpomínám si, že když jsem byla malá, spadla jsem jednou na chodníku a přišla jsem domů se zlo-meným malíčkem. Máma mě chtěla odvézt do nemocnice. Táta o tom nechtěl nic slyšet, vzal můj prst do svých rukou a než máma stačila cokoli udělat, jedním rychlým pohybem mi ho s hlasitým křupnutím narovnal. Vykřikla jsem bolestí a i teď si pamatuju, jak strašně to bolelo. Ale fungovalo to.
Ben se na mě podívá se strachem v očích.
„Doufám, že víš, co– “