Zabočíme doleva do Fulton Street a v dálce vidím nábřeží. Už se setmělo, na obzoru se shlukují velké šedé mraky a já konečně ucí- tím vlnu naděje, když vidím vodu, jen pár bloků od nás. Stopy au- tobusu vedou ulicí až k molu, kde končí. Dokázali jsme to.
Přidáváme do kroku a při pomyšlení na to, že by Bree mohla být stále ještě někde na molu, cítím nával adrenalinu. Podvědomě sahám na opasek pro nějakou zbraň, až pak si vzpomenu, že mi žádná ne- zbyla. Nevadí. Pokud je tam, najdu způsob, jak ji zachránit.
Vcházíme na dřevěné molo přístaviště, kde se kdysi hemžily mraky turistů a které je dnes zcela opuštěné. Stále tu jsou ty vysoké, starobylé plachetnice, ale zbyly z nich jen hnijící schránky houpa- jící se na vodě. Na konci mola vidím autobus. Pospíchám k němu, srdce mi tluče a doufám, že v něm Bree pořád ještě je.
Autobus už ale samozřejmě dávno vyložili. Dorazím k němu a vidím, že je prázdný. Podívám se do sněhu a vidím stopy – od- vedli dívky po plošině dolů do člunu. Když se podívám přes vodu, vidím v dálce velký zrezivělý říční člun, zakotvený u ostrova Go- vernor’s Island, zhruba kilometr od nás. Vystupuje z něj zástup ma- lých dívek. Bree je mezi nimi. Cítím to.
Cítím nával odhodlanosti. Ale také bezmoci. Člun nám ujel. Při- šli jsme pozdě.
„Ráno pojede další člun,“ říká mi Logan. „Za úsvitu. Vždycky jezdí jednou za den. Musíme jen najít nějakej úkryt. Počkáme do rána.“
„Pokud se ho dočkáte,“ pronese za námi nějaký podivný hlas. Otočíme se.
Asi tři metry od nás stojí asi deset lidí oblečených ve žlutých vojenských oděvech. V jejich středu stojí člověk, který vypadá jako jejich vůdce. Jeho tvář je rozteklá, pokřivená, stejně jako obličeje ostatních. Vypadá ještě hůř než biooběti, pokud je to vůbec možné. Možná to způsobil život v ozářené oblasti.
Nějak se jim povedlo se k nám připlížit zezadu. Mají početní pře- vahu a jsou ozbrojení, na rozdíl od nás. Nemáme šanci.
„Jste na našem území,“ pokračuje. „Proč bysme vás neměli zabít?“ „Prosím vás,“ žádám je. „Otrokáři mi unesli sestru. Musím ji dostat zpátky.“
„Nemáme otrokáře v lásce o nic víc než vy. Jezděj si tu se sve- jma autobusama, jako by jim to tu patřilo. JE TO MOJE!“ Zavřeští, obličej zkřivený a oči mu lezou z důlků. „SLYŠÍTE MĚ? JE TO TU MOJE!“
Při zvuku jeho hlasu, burácejícího vztekem, bezděčně ucuknu. Mé smysly jsou zmožené vyčerpáním a bolestí a sotva se držím na nohou.
Vykročí ke mně a já se chci bránit. Než ale stihnu dokončit myšlenku, celý svět se roztočí. Točí se víc a víc a než se naděju, padám k zemi.
A potom tma.
DVACETDEVĚT
S námahou otvírám oči. Nejsem si jistá, jestli jsem živá nebo mrtvá, ale pokud jsem živá, tak jsem nevěděla, jaký život může být: každý sval mého těla je v jednom ohni. Třesu a klepu se a nikdy v životě mi nebyla taková zima – zároveň ale hořím a po šíji mi stéká studený pot. Vlasy mám přilepené k tváři a každý kloub v mém těle bolí tolik, že to nedokážu popsat. Je to ta nejhorší horečka, jakou jsem kdy měla – a ještě stokrát horší.
Přichází z mého lýtka: tepe bolestí a je velké jako softballový míček. Ta bolest je tak silná, že zavírám oči, svírám zuby a tiše se modlím, aby mi ho někdo prostě uřízl.
Rozhlédnu se a vidím, že ležím na betonové podlaze, v horním patře nějakého opuštěného skladiště. Ve stěnách jsou velká průmy- slová okna, většina skleněných tabulí je rozbitá. Dovnitř občas za- fouká studený vítr doprovázený sněhem a vločky padají přímo do místnosti. Okny vidím půlnoční nebe a měsíc v úplňku, položený nízko mezi mraky. Je to ten nejkrásnější měsíc, jaký jsem kdy viděla, a zalévá skladiště slabým světlem.
Někdo mi lehce položil ruku na rameno.
Zvednu hlavu a podaří se mi podívat jeho směrem. Vedle mě klečí Logan. Usmívá se na mě. Nedokážu si představit, jak hrozně asi vypadám, a je mi trapně, že mě takhle vidí.
„Jsi naživu,“ říká mi a slyším v jeho hlase úlevu.
Zamyslím se a snažím se vybavit si, co se dělo naposledy. Pa- matuju si přístaviště… molo… Nohou mi projede další vlna bolesti a skoro si přeju, aby mě Logan prostě nechal umřít. Bere do ruky in- jekční stříkačku a začíná ji připravovat.
„Dali nám léky,“ říká. „Chtěj, abys žila. Nemaj otrokáře rádi stejně jako my.“
Snažím se pochopit, co mi říká, ale mozek mi nepracuje jasně a třesu se tak silně, že mi cvakají zuby.
„Je to penicilín. Nevím, jestli zabere – ani jestli je to opravdu pe- nicilín. Ale musíme to zkusit“
To mi ani nemusí říkat. Cítím, jak se bolest šíří a že jinou alter- nativu nemám.
Drží mě za ruku a já tisknu tu jeho. Pak se nakloní s jehlou přímo k lýtku. O vteřinu později cítím ostré bodnutí jehly do mé nohy. Rozdýchávám se a tisknu mu ruku ještě silněji.
Logan zapíchne jehlu ještě hlouběji a já cítím, jak z ní vytéká žhavá tekutina. Ta bolest je na mě až příliš a přes veškerou snahu na- konec slyším svůj výkřik, jak se rozléhá skladištěm.
Logan vyndává jehlu a já cítím, jak mi další závan ledového větru a sněhu chladí zpocené čelo. Snažím se znovu nadechnout. Chci se na něj podívat a poděkovat mu. Ale nejde to: mé oči jsou tak těžké, že se samy zavírají.
A o chvíli později znovu ztrácím vědomí.
*
Je léto. Je mi třináct, Bree je šest a ruku v ruce poskakujeme ruš- nými ulicemi přístaviště. Doslova to tu žije, každý se někam hrne, zatímco s Bree běžíme dlážděnými uličkami a smějeme se těm le- gračním lidem.
Bree poskakuje přes praskliny, je to nějaká její hra, každých pár kroků napůl hopsá a napůl skáče a já se snažím její hopsání kopíro- vat. Strašně se tomu směje a pak se směje ještě víc, protože ji honím okolo nějaké sochy.
Za námi jsou mí rodiče, drží se za ruce a usmívají se. Je to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy si vzpomínám, že spolu byli šťastní. Je to taky jeden z těch mála momentů, kdy si pamatuju, že s námi táta vůbec byl. Jdou za námi a hlídají nás a já se nikdy necítila bez- pečněji. Je to dokonalý svět. Vždy budeme tak šťastní jako právě teď.
Bree uvidí houpačku a s obrovskou radostí k ní běží a skáče na ni. Neváhá, protože ví, že si sednu na druhou stranu, abych ji vyvá- žila. Samozřejmě, že to udělám. Je lehčí, než já, takže si dávám pozor, abych nenasedla moc rychle, abychom se mohly vyrovnat.
Mrknu. Přesunula jsem se v čase, nevím o kolik. Jsme v nějakém parku na nábřeží. Rodiče jsou pryč a my jsme samy. Je západ slunce.
„Zaber víc, Brooke!“ piští Bree.
Bree sedí na visací houpačce. Nakloním se k ní a strčím do ní. Houpe se výš a výš a nahlas se směje.
Nakonec seskočí. Přiběhne ke mně a obejme mě svými malými ručičkami kolem stehen. Kleknu si k ní a pořádně ji obejmu.
Zakloní se, s úsměvem se na mě podívá.
„Mám tě ráda, Brooke,“ řekne a usmívá se.
„Taky tě mám ráda,“ odpovím jí.
„Budeš vždycky moje velká sestřička?“ zeptá se.
„Budu,“ říkám jí.
„Slibuješ?“ zeptá se.
„Slibuju,“ říkám.
Otevřu oči a je to poprvé, co si dokážu vzpomenout, že necítím bolest pryč. Je to úžasné: cítím se znovu zdravá. Bolest v mé noze skoro úplně ustoupila a otok se srazil na velikost golfového míčku. Ty léky skutečně zabraly.
Ostatní bolest se také výrazně zmenšila a cítím, že horečka mi ustupuje. Už mi není ani zdaleka taková zima už se ani tolik nepo- tím. Dostala jsem druhou šanci žít.
Stále je tma. Měsíc už není vidět a říkám si, kolik času uplynulo. Logan pořád sedí u mě. Všimne si mě, ihned zareaguje a otře mi čelo vlhkým hadříkem. Nemá na sobě bundu, tu přehodil přese mě. Cítím se hrozně, musí bez ní mrznout.
Cítím vůči němu další vlnu vděku a že je mi bližší než dřív. Musí mu na mě opravdu záležet. Přála bych si mu povědět, jak moc si toho cením. Právě teď mi to ale pořád ještě moc nemyslí a nedo- kážu přesně formulovat slova.
Sehne se ke mně, rukou mi podepře hlavu a zvedne mi ji. „Otevři pusu,“ řekne tiše.
Na jazyk mi dá tři prášky a pak mi do úst nalije trochu vody. V krku mám tak sucho, že potřebuju pár pokusů, než se mi podaří polknout, ale nakonec cítím, jak mi sestupují jícnem dolů. Zvednu hlavu trochu víc a napiju se znovu.
„To je proti horečce,“ řekne.
„Cítím se mnohem líp,“ říkám mu a cítím v sobě novou energii. Popadnu ho za ruku a tisknu ji vděkem. Zachránil mi život. Znovu. Podívám se na něj. „Děkuju,“ řeknu mu upřímně.
Usměje se, pak najednou ucukne rukou. Nevím, jak si to mám vyložit. Že by mu na mně nezáleželo tolik, jak jsem si myslela? Nebo to dělá jen z povinnosti? Záleží mu víc na někom jiném? Šlápla jsem nějak vedle? Nebo je jen plachý? V rozpacích?
Říkám si, proč mě to tak hlodá, a pak mi to dojde: něco k němu cítím. Sáhne do batohu, který leží vedle něj, a něco z něj vyndá.
„Dali nám tohle,“ říká.
Vytáhne nějaké sušené ovoce a podá mi ho. S údivem se to sna- žím pochopit a cítím, jak se mi žaludek už sevřel hlady.
„A co ty?“ zeptám se.
Odmítavě zavrtí hlavou. Já si ale jinak nevezmu. Trhám to ovoce na dvě půlky, jednu mu vrazím do ruky. Neochotně to přijímá. Já pak své ovoce slupnu a je to asi ta nejlepší věc, kterou jsem v životě jedla. Chutná to jako třešně.
Usmívá se a jí svůj díl, pak sáhne do batohu a vytáhne dvě pi- stole. Jednu mi podá. Udiveně se na ni dívám.
„Je nabitá,“ řekne.
„Asi opravdu nemaj otrokáře v lásce,“ říkám.
„Chtěj, abysme zachránili tvojí sestru. A chtěj, abysme jim hodně uškodili,“ říká.
Cítím ve své ruce váhu té pistole, mít zase zbraň je dobrý pocit. Konečně se už necítím bezbranná. Mám aspoň nějakou šanci ji za- chránit.
„Další člun odplouvá za úsvitu,“ říká. „Za několik hodin. Cítíš se na to?“
„Budu na tom člunu, i kdybych tam měla ležet mrtvá,“ říkám a on se usměje.
Prohlíží si svou pistoli a najednou mě přepadne chuť se o něm do- zvědět něco víc. Nechci na něj tlačit, ale je hrozně málomluvný a tak záhadný. A myslím, že mi na něm začíná záležet. Chci vědět víc.
„Kam jsi vlastně chtěl jít?“ zeptám se ho. Hlas mám chraplavý, v krku mám sucho a zní to ode mě hruběji, než jsem chtěla.
Nechápavě se na mě podívá.
„Kdybys utek, včera ráno. Kdybys ujel na tom člunu.“
Podívá se stranou a vzdechne. Následuje dlouhé ticho a po chvíli si začnu říkat, jestli mi vůbec odpoví.
„Kamkoli,“ řekne nakonec, „daleko odsud.“
Něco mi ale tají. Nejsem si jistá proč. Zdá se mi ale jako člověk, který by měl konkrétní plán.
„Určitě ale někam,“ říkám. „Někam jsi musel mít namířeno.“
Dívá se stranou. Po dlouhém tichu zdráhavě řekne, „Jo, měl.“
Z jeho tónu je jasné, že nečeká, že by se tam teď mohl dostat. Po dlouhé odmlce mi dojde, že mi to sám od sebe neřekne. Nechci na něj tlačit, ale musím to vědět. „Kam?“ zeptám se.
Dívá se stranou a vidím, že mi to z nějakého důvodu nechce říct. Říkám si, jestli mi třeba pořád ještě nevěří. Potom konečně pro- mluví.
„Prej zbylo jedno město. Bezpečný místo, nedotčený, kde je všechno dokonalý. Dost jídla a vody. Lidi tam žijou, jako kdyby válka vůbec nebyla. Všichni jsou tam zdravý. A je tam bezpečno před světem.“
Podívá se na mě.
„Tam jsem měl namířeno.“
Na chvíli uvažuju, jestli si ze mě nestřílí. Musí přeci vědět, že to zní neuvěřitelně – skoro dětinsky. Nemůžu uvěřit, že by někdo tak dospělý a zodpovědný jako on mohl věřit, že takové místo existuje– natož aby ho chtěl najít.
„To zní jako něco z pohádky,“ říkám mu, napůl se usmívám a čekám, že mi řekne, že si jen dělal legraci.
K mému překvapení se na mě ale najednou zamračí.
„Věděl jsem, že ti nemám nic říkat,“ říká a zdá se, že se ho to dotklo.
Jeho reakce mě šokovala.
„Promiň,“ říkám mu. „Myslela jsem, že si děláš legraci.“
Podívá se stranou a vypadá to, že si připadá trapně. Je pro mě těžké to vůbec pochopit: já jsem se myšlenky, že v tomhle světě exi- stuje ještě něco dobrého, vzdala už dávno. Nechápu, že on tomu pořád může věřit. Ze všech lidí zrovna on.
„A kde to je?“ zeptám se nakonec. „To město.“
Na dlouhou dobu se odmlčí, jako by přemýšlel, jestli mi to má prozradit.
Konečně řekne: „Je to v Kanadě.“ Nemám slov.
„Chtěl jsem jet člunem po Hudsonu až úplně nahoru. Přesvědčit se sám.“
Zavrtím hlavou. „No, každej asi musíme něčemu věřit,“ řeknu. Než to dořeknu, už toho lituju. Vyznělo to příliš tvrdě. To byl
vždycky můj problém – nikdy jsem neuměla říct tu správnou věc.
Umím být příliš tvrdá, příliš kritická – přesně jako táta. Když jsem nervózní nebo když se cítím trapně nebo když mám strach, že řeknu něco, co si doopravdy myslím – hlavně když jsou nablízku kluci – tak to někdy vyzní špatně. Chtěla jsem říct: Podle mě je skvělé, že dokážeš stále něčemu věřit. Přála bych si to taky umět.
Oči mu ztmavnou a tváře zčervenají studem. Chci to napravit, ale už je pozdě. Už se to nedá vrátit. Už se mi povedlo to pokazit.
Snažím se rychle vymyslet něco, cokoli, abych změnila téma. Konverzace není moje silná stránka. Nikdy nebyla. A stejně už je asi příliš pozdě na to, s tím něco dělat.
„Ztratil jsi někoho?“ zeptám se. „Ve válce.“
Já jsem ale pitomá. To byla pěkně hloupá otázka. Teď je to ještě horší.
Zhluboka se nadechne, jako bych mu tentokrát opravdu ublížila. Kousne se do rtu a na okamžik se zdá, jako by se bránil slzám.
Je nekonečné ticho, ale nakonec řekne: „Každýho.“
Pokud se vzbudím a zjistím, že odešel, tak se mu nebudu divit. Vlastně budu překvapená, pokud zůstane se mnou. Je nad slunce jasné, že bych měla sklapnout a počkat na úsvit.
Je ale ještě jedna věc, kterou potřebuju vědět, která mě pálí uv- nitř. A neubráním se tomu, abych pronesla ta slova: „Proč jsi mě za- chránil?“ zeptám se.
Podívá se na mě svýma zarudlýma očima s velkou intenzitou, potom se pomalu zadívá stranou. Otočí se a říkám si, jestli mi vůbec odpoví.
Následuje dlouhé ticho. Vítr hvízdá otevřenými okny, na pod- lahu padají sněhové vločky. Oči mi těžknou a začínám znovu usínat, střídavě upadám do polospánku a ztrácím vědomí. To poslední, co slyším, než se mé oči nadobro zavřou, jsou jeho slova. Slyším je tak slabě a vzdáleně, že si nejsem jistá, jestli to nebylo jen ve snu:
„Protože mi někoho připomínáš.“
*
V několika dalších hodinách se střídavě budím a znovu usínám, napůl ve vzpomínkách. Během jedné takové si konečně vzpomenu, co se stalo ten den, kdy jsme odjely z města. I když bych na to chtěla zapomenout, živě se mi to vybaví.
Když jsem našla Bree, viděla ji obklíčenou těmi kluky a hodila jsem ten Molotovův koktejl – viděla jsem malou explozi a ve vzdu- chu byl slyšet křik. Podařilo se mi trefit jejich vůdce a ten kluk vzplanul. Zběsile běhal kolem a ostatní se ho snažili uhasit.
Nečekala jsem. V tom zmatku jsem proběhla kolem toho kluka v plamenech přímo k Bree. Popadla jsem ji a běžely jsme od nich pryč zadními uličkami. Honili nás, ale my jsme ty zapadlé kouty znaly lépe než kdokoli jiný. Zkracovaly jsme si cestu budovami, skrytými dveřmi, přes popelnice, skrz ploty. Po pár blocích jsme je úplně setřásly a vrátily se do bezpečí našeho domu.
Byla to poslední kapka. Byla jsem rozhodnutá okamžitě odejít. Už tam nebylo bezpečno – a když to máma nepochopí, budeme muset odejít bez ní.
Vrazily jsme do našeho bytu a já běžela přímo k mámě. Seděla tam na své oblíbené židli a dívala se z okna, jako vždy, a čekala na to, až se táta vrátí.
„Jdeme pryč,“ řekla jsem odhodlaně. „Už je to tu příliš nebez- pečný. Málem Bree zabili. Podívej se na ni. Je úplně v šoku.“
Máma se podívala na Bree, pak na mě a neřekla ani slovo.
„Nevrátí se,“ řekla. „Přiznej si to. Je po smrti.“
Máma se ke mně naklonila a dala mi facku. Byla jsem jak opa- řená. Pořád si vybavuju to plesknutí a bolest.
„Tohle už nikdy neříkej,“ vyštěkla na mě.
Přivřela jsem oči vzteky, že si mě dovolila uhodit. Nikdy jí tu facku neodpustím.
„Fajn,“ zasyčela jsem na ni. „Ty si tu žij ve svý představě, jak dlouho budeš chtít. Když s náma nechceš jít, nemusíš. My ale jdeme pryč. Jedu do hor a beru Bree s sebou.“
Posměšně si odfrkla. „To sotva. Mosty jsou ucpaný.“
„Jedeme po řece,“ zněla moje připravená odpověď. „Znám ně- koho, kdo mě tam vezme. Má motorovej člun a vezme nás nahoru po Hudsonu.“
„A kde na to chceš vzít?“ zeptala se mě chladně.
Chvíli jsem váhala a cítila jsem výčitky. „Dala jsem mu svý zlatý hodinky.“
Probodla mě pohledem. „Chceš snad říct tátovy zlatý hodinky,“ vyjela na mě.
„Dal mi je,“ opravila jsem ji. „A jsem si jistá, že by chtěl, abych je využila k něčemu užitečnýmu.“
Zhnuseně ode mě odvrátila oči a znovu se začala dívat z okna.
„Ty to nechápeš?“ pokračovala jsem. „Za pár tejdnů bude tohle město zničený. Už to tu není bezpečný. Tohle je naše poslední šance odsud odejít.“
„A jak se bude tvůj otec cítit, až se vrátí domů a zjistí, že tu nikdo není? Když zjistí, že jsme ho všichni opustili?“
Nechápavě jsem na ni zírala. Opravdu se ve své fantazii ztratila.
„Opustil nás,“ zavrčela jsem. „Dobrovolně se do týhle blbý války přihlásil. Nikdo to po něm nechtěl. Nevrátí se. A tohle přesně by po nás chtěl. Chtěl by, abysme přežily. Ne abysme seděly v nějakým blbým bytě a čekaly na smrt.“
Máma se na mě pomalu podívala svýma studenýma, šedýma očima. Měla v sobě to strašné odhodlání, stejné strašné odhodlání jako mám já. Někdy se nenávidím za to, že se jí tolik podobám. V ten okamžik jsem jí viděla v očích, že nikdy, nikdy nepovolí. Vzala si do hlavy, že čekat bylo loajální vůči tátovi. A jakmile si vzala něco do hlavy, už se s tím nedalo nic dělat.
Já jsem to ale viděla tak, že se spletla. Měla loajalitu cítit k nám. Svým dětem. Ne k muži, který byl více oddaný válce než své rodině opustit svého otce, tak si běž. Já nikam nepůjdu. Když vaše plány ztroskotají a nedostanete se do hor, můžete se vrá- tit. Já budu tady.“
Nečekala jsem už ani vteřinu. Popadla jsem Bree za ruku, otočila se a vykročila s ní ke dveřím. Bree plakala a věděla jsem, že odtud musím odejít co nejrychleji. U dveří jsem se ještě jednou naposled zastavila.
„Děláš chybu,“ zavolala jsem na ni.
Ani se ale nenamáhala otočit hlavu, rozloučit se. A já věděla, že to neudělá.
Otevřela jsem dveře a zabouchla je za sebou.
A to bylo naposledy, co jsem mámu viděla živou.
TŘICET
Když se vzbudím, oslepuje mě ostré sluneční světlo. Zdálo se, jako by svět byl zase naživu. Paprsky světla procházejí všude kolem mě, jasnější, než jsem kdy viděla, a odevšad se odrážejí. Vítr přestal foukat. Bouře ustala. Na okenní římse roztává sníh a zvuk kapající vody se rozléhá všude kolem mě. Slyším křupavý zvuk, jako kdyby na zem spadl velký rampouch.
Jsem trochu dezorientovaná, takže se rozhlédnu se kolem sebe a uvědomím si, že stále ležím na stejném místě jako v noci, přikrytá Loganovou bundou. Cítím se jako znovuzrozená.
Najednou si vzpomenu a s leknutím se posadím. Úsvit. Měli jsme vstát za úsvitu. Pohled na ostré slunce mě vyděsí, a když se kolem sebe rozhlédnu pořádně, vidím Logana, jak leží vedle mě a oči má zavřené. Tvrdě spí. Srdce se mi zastaví. Zaspali jsme.
Vyskočím na nohy, poprvé v sobě cítím energii a hrubě s ním za- třesu za rameno. „LOGANE!“ říkám mu naléhavě.
Okamžitě otevře oči a vyskočí na nohy. Ostražitě se rozhlíží kolem sebe.
„Je ráno!“ volám zoufale. „Člun. Ujede nám!“
Oči se mu otevřou překvapením, když mu to dojde.
Oba vyskočíme a běžíme ke dveřím. Noha mě pořád ještě bolí, ale jsem příjemně překvapená, že s ní můžu běžet. Sbíhám dolů po kovových schodech, Loganovi za patami. Držím se rezavého zá- bradlí a dávám pozor na to, abych nešlápla na schody, které jsou sh- nilé.
Dobíháme do přízemí a vybíháme z budovy do oslepujícího sněhu. Je to zimní pohádka. Brodím se sněhem, který mi sahá nad kolena, takže nemůžu běžet tak rychle a každý krok mě stojí síly. Jdu ale v Loganových stopách a ten mi brázdí cestu, což mi ulehčuje pohyb.
Voda je před námi a zbývá nám asi jeden blok cesty. S úlevou vidím, že je ten říční člun zakotvený u mola, ale v dálce vidím, že poslední skupina dívek už nastoupila a plošina se zvedá. Člun se chystá vyrazit.
Přidám do kroku a brodím se sněhem, jak nejrychleji dovedu. Když přibíháme k molu, asi sto metrů od člunu, je plošina už ve člunu. Slyším zaburácení motoru a z konce člunu začíná stoupat sloup černého kouře. Srdce mi buší jako o závod.
Když dobíháme ke konci mola, náhle si vzpomenu na Bena a na náš slib – že se tu setkáme při úsvitu. Jak běžím, podívám se vlevo a vpravo a hledám jakoukoli známku toho, že je tu. Ale nic nevi- dím. Píchne mě u srdce úzkostí, protože to může znamenat jen jednu věc: nezvládl to.
Už jsme blízko, ani ne třicet metrů od člunu, když se náhle dá do pohybu. Srdce se mi rozbuší jako zvon. Jsme tak blízko. Teď ne. Teď ne!
Jsme už jen dvacet metrů od člunu, ale ten už projel kolem konce mola. Už je asi tři metry za ním.
Utíkám rychleji a běžím teď vedle Logana a klestím si cestu hustým sněhem. Člun je už dobrých pět metrů na vodě a zrychluje. Tak daleko nedoskočíme.
Běžíme ale až k samému okraji mola a najednou si všimnu tlustých lan, která visí ze člunu na molo a pomalu kloužou k okraji.
Táhnou se za člunem jako dlouhé ocasy.
„TY LANA!“ zakřičím.
Logana zřejmě napadlo to samé. Ani jeden z nás nezpomaluje – naopak přidáváme do kroku, a když jsme u konce, bez rozmyslu skáču a vrhám se za jedním z lan.
Letím vzduchem, doufám a modlím se. Pokud se netrefím, bude to dlouhý pád, aspoň deset metrů, a dopadla bych do ledové vody bez možnosti se dostat ven. Voda je tak studená a vlny tak vysoké, že bych určitě zemřela už za několik vteřin.
Jak sahám po tom tlustém pleteném lanu, napadá mě, jestli to je moje poslední chvíle na světě.