Buch lesen: «Jan Maria Plojhar»

I

Bylo to v druhém poschodí velkého, palácovitého domu v ulici Giulia, založené samým Bramantem na rozkaz papeže Julia II., jehož jméno posud nese, bylo to v tom starém domě nedaleko paláce Falconieri, navečer, že ve vlastním svém pokoji paní Giovannina Bassi rouhavá ta slova slyšet musila, která ji sice nerozčilovala, avšak podivením plnila.

„Vychvalujte si Řím, jak chcete,“ řekl ten mladý, přibledlý, tmavovlasý krásný muž s plavými kníry, který sedě na hlubokém kanapi, unaveně tak dalece do polštářů klesal, jak to slušnost dovolovala, „vychvalujte si Řím, jak chcete,“ řekl, „ – mě zklamal. Je zde zima, obzvláště uvnitř domů, a vaše caldajo, místo aby hřálo, vybízí spíše k smíchu, ačkoli to žhavé uhlí na tom ohřívadle hezky vypadá. Avšak jak to vysušuje vzduch! Vždyť ani dýchati nelze! Váš Řím mě zklamal. Lituji, že jsem nezůstal v Toskáně nebo Umbrii.“

Paní Giovannina naslouchala trpělivě a vrtěla mlčky hlavou.

„Odpusťte,“ řekl za chvilku kajicně mladík. „Moje tirády jsou vám snad nepříjemné. Jste rozená Římanka?“

„Ano,“ odpověděla plným hlasem. „Romana di Roma!“ a hodila pyšně hlavou. Za chvilku pak dodala: „Je to divné, jak vy seveřané jste zimomřivými! Máme náhodou trochu pošmurné a chladné dny, pravda, avšak to pomine brzy a Řím se vám pak zajisté zalíbí. Vždyť jej ani ještě neznáte. Okouzluje všechny cizince.“

Zamlčela se. Nebyla nikdy z Říma vyšla, celý ostatní svět byl jí neznám. Nebyla ani dost málo zvědava jej vidět nebo poznat. Nač? Co tam mohlo býti konečně zajímavého?

„Toskána! Umbrie!“ opakovala a potřásala opět hlavou, jí to byl prázdný zvuk. V něm ale ta jména vyvolávala čarovné vidiny. Vzpomněl si na své cesty v létě v horách, na dubové háje, plné šera, v němž se zdálo, že přízrak té staré, tajeplné, pohanské Etrurie ještě bloudí, na města podobná těm, která se vidí ve snách, na Urbino, na Cortonu, na Assisi, druhý ten Betlém, nad nímž svatá aureola utkvěla, na Perugiu! Vřelá touha plnila mu duši. Ach těch modrých vrchů, těch olivových hájů, těch starých, věčně památných míst s těmi poklady krásy a nadšení, těch vysokých hor, na kterých purpurová oblaka navečer odpočívala! Těch šumících vodopádů v Terni, v tváři chmuřících se Abruzz, toho mlčícího jezera Trasimena, snícího o něčem velkém a záhadném! Vzdychl zhluboka a byl tich. Paní Giovannina však nebyla přítelkyně dlouhého mlčení, a aby rozhovor opět do proudu přivedla, tázala se, jako by ji to velice zajímalo: „A u vás doma, jak je tam teď, když i zde je zima?“

Mladý muž se zasmušil.

„U mne doma jest vždy pošmurno,“ pronesl tak tichým hlasem, že to téměř zašeptal. Zdál se nešťastným.

„Poveretto!“ vzdychla paní Giovannina, ale nebylo jí jasno, co vlastně říci chtěl. Podala mu malý koflík.

„Jste churav, pane,“ pravila tónem starostlivé matky. „Trochu horkého čaje vám dodá srdce. A zítra bude doufám slunno a Řím se na nás usměje.“

„Jak jste laskava!“ odvětil srdečně a přijal čaje.

Paní Giovannina usmála se mateřsky. Bylo jí něco více než čtyřicet let, byla trochu příliš tělnata, jak římské matróny bývají. Patrné stopy někdejší její krásy byly temné, posud ohnivé její oči a hrdé držení hlavy. Byla vdovou po úředníku ve finančním ministerstvě, žila z penze a v sezóně pronajímala cizincům pokoje. Ulice Giulia leží sice stranou od čtvrti, kterou turisté obyčejně zaplavují, ale tím příjemněji bylo to pro ty, kteří se nechtěli do řad oněch červeně vázanými průvodci ozbrojených šiků stavěti, z kterých co rok pravidelný vpád barbarů do Věčného Města se skládá. Spojení se správci dvou neb tří dobrých hotelů stačilo úplně, aby pokoje paní Bassi nezůstaly nikdy bez nájemníků. Tenkráte ale nebydlel nikdo mimo toho pobledlého, zimomřivého mladého muže u ní, cizinců bylo toho roku náhodou méně v Římě, a paní Giovannina si ho tím více vážila. Zajímal ji také neobyčejně. Byl sice zasmušilým, málomluvným, ale úsměv jeho byl neodolatelný, dojímavý, neboť byl více v sivých, šerých jeho očích než kolem úst. Vycházel málo po ten čas, co u ní bydlel, navečer byl vždy doma, a zvala ho ráda na čaj a rozhovor do svého pokoje.

Odbila právě devátá na starosvětských hodinách, stojících na trochu nemotorném trymó slohu prvního císařství.

„Máme zítra Tří králů,“ řekla paní Giovannina; „slaví se tedy dnes na náměstí Navona Befana. Snad by vás to bavilo, cizinci tvrdí, že to zajímavé –“

„Bože, vždyť jsem tam před chvílí byl, když jsem se domů od oběda vracel,“ odpověděl srkaje trochu čaje, „jak může ten křik, ta tlačenice, tolik všelijaké luzy jen někoho zajímat!“

„Byl jste tam? Nu, to bylo příliš časně, lepší společnost tam přichází teprve k jedenácté, zkuste to ještě jednou.“

„Ne, děkuji, nepůjdu. Leda kdybyste mě vyhnala.“ Smála se.

„Je tak těžko vás nějak vzrušit, pane! Nic a nic se vám nechce v Římě líbit – “

„Och, přece,“ pravil a zamyslil se.

„Ach, to jsem dychtivá slyšet. Prosím vás, tedy co?“

„Hledal jsem ve vile Medici malíře, kterého znám z Florencie; nenašel jsem sice roztomilého toho Francouze, ale viděl jsem z terasy slunce za Svatým Petrem zapadat a pak jsem se na druhé straně z vršku zahrady přes vrcholky těch zádumčivě, temně zelených jejích ilexů nejdříve do piniového háje parku Borghese zadíval, a pak, a pak … Ach, širá Campagna ležela přede mnou.“

Zamlčel se, bál se deklamac, nechtěl s tou střízlivou paní o tom kouzlu mluvit, kterým ho Campagna byla uchvátila.

„Víte, signoro,“ řekl pojednou a vztyčil se živě, a bylo vidět, že v něm vzniká náhle jakési rozhodnutí, „víte, že tam v té pustině musím na nějaký čas bydlet, že se tam musím stěhovat, abych ukojil nevysvětlitelnou touhu –“

Paní Giovannina spráskla ruce.

„Jak! Stěhovat se z Říma –“

Myslila na smlouvu, kterou byl s ní na tři měsíce stran bytu, ovšem jen ústně, uzavřel. Četl tu zbytečnou starost na její tváři.

„Vždyť bych tam nebyl neustále,“ pravil chlácholivě, „jsem tak šťasten zde v tom útulném bytě, kam bych se vždy vracel, kdykoli by mě ta samota tam tížila –“

A zamyslil se, a myšlénky jeho těkaly po té zádumčivé poušti, která v tom okamžiku celou jeho duši jímala.

„Ale nač to?“ divila se paní Giovannina, „což vám nestačí procházky neb vyjížďky –“

„Ach ne,“ řekl už napřed unaven vysvětlením, které jí podávati ho nudilo; věděl, že mu neporozumí.

Vtom bylo slyšet zvonění v předsíni.

„Dostáváte pozdní hosti,“ pravil a vstával.

„Pozdní? Vždyť není ani čtvrt na deset a k tomu Befana –“

Hlas služky ozýval se v předsíni. „Kdo to?“ tázala se za zavřenými dveřmi. Byla trochu bojácná.

Zazněl smích a několik hlasů zvolalo: „Přátelé!“

„To je Luigi!“ řekla paní Giovannina, „znám jeho smích!“

Učinila krok ku dveřím, ty se však už otevřely a tři osoby vešly. Mladý muž s hlučným voláním, dívka a stará paní.

„Catina mia! Giggi! A naše Suntarella!“ radovala se paní Giovannina a začalo všeobecné objímání.

„Jsi překvapena, Nino, že jsem v Římě?“ tázala se dívka tak hudebním, krásným, měkce altovým hlasem, že se cizinec mimoděk kupředu do stínu sklonil, kde dívka stála, aby viděl, odpovídá-li tvář její tomu zvučnému hlasu.

Přicházeli blíže ke stolu, kde lampa stála.

„Pane Jamaria,“ pravila představujíc paní Giovannina, „uvádím vás své milé sestřenici mademoiselle de Soranesi.“

Slabý úsměv jevil se na tváři všech, neboť paní Giovannina pronesla tu větu po francouzsku, tak strašným italským přízvukem, že bylo těžko zůstati docela vážným. Nemátlo jí to však. „A toť můj milý bratranec le chevalier Galli,“ pokračovala, a ukazujíc nakloněním hlavy směrem k svému nájemci, končila opakujíc: „Monsieur Jamaria“ – a usmála se.

„Je tak těžko si pamatovat ta cizí jména!“ řekla, vzala vizitku s trymó a podala ji dívce, mezitímco cizinec sám své jméno Plojhar pronesl.

Všickni usedli a dívka pohledla tak mechanicky na tu vizitku, jak ji byla mechanicky vzala.

„Říkám pánovi krátce monsieur Jamaria,“ řekla paní Giovannina, „nenamítá ničeho proti tomu.“

„Ale vždyť se to jméno docela dobře vyslovuje,“ pravila přesvědčivě dívka a pronášela polohlasitě: „Pan Jan Maria Ploj – Plojhar.“

Usmála se, když jí druhá sylaba poněkud v hrdle byla uvázla. Pan Plojhar se ale nehněval, ústa její byla krásná, úsměv její beze vší ironie, klidný, dobrý, beze vší prázdné konvencionelnosti. K tomu byl zvuk toho hlasu tak čistý a lahodný, až kupodivu! Pan Plojhar byl tou měrou do toho podivu a obdivu zabrán, že docela několik jakýchkoli obyčejných slov pronésti zapomněl. Příbuzní mluvili teď lhostejné věci mezi sebou a hleděli občas ze zdvořilosti mezi rozhovorem na hosta, jako by jej oslovovali.

„Kde viděl jsem tu dojímavě krásnou tvář, ty hluboké temnohnědé oči, ty světlé vlasy, ten výraz, který zapomenouti nelze –, “rozjímal v hloubi své paměti pan Plojhar … „Ach ano! V palazzo Barberini podobizna Beatrice Cenci –“ Byl kvůli přehledu hned první dni v Římě několik galerií spěšně prošel.

Paní Giovannina se ho teď něco ptala, aby mu dala příležitost vmísiti se ve všeobecný rozhovor. Neslyšel co a odpověděl nějak proti jejímu očekávání; soudil tak po výrazu překvapení na tváři dobré paní. To jej přivádělo v nesnáz. Vstal.

„Nebudu vás rušiti,“ pravil s úklonem.

„Ó, vy nerušíte! Prosím, zůstaňte! Víte, příbuzní! V čem byste nás rušil?“ nutila dobrosrdečně paní domu. Usedl tedy poslušně na své křeslo.

„Kam, kam, Suntarello!“ zvolala paní Giovannina na obstárlou paní, která se byla mezi představováním stranou držela, která po celý čas poněkud stranou seděla a nyní z pokoje odcházela.

„Och, Suntarella vždy na tebe pamatuje, Nino,“ řekla dívka a ukazovala na balík, jejž Suntarella v rukou měla.

„Koroptve,“ řekla Suntarella, „včera je Francesco střelil, odevzdám je v kuchyni.“

„Roztomilá!“ usmála se paní Giovannina, „děkuji! Avšak zůstaňte! Nemůžete si ani představit, jak výtečná to osoba, pane Jamaria.“ A hodila hlavou za Suntarellou, která už byla vyšla. „Není to osoba obyčejná, ač pouze žena z lidu. Vychovala naši Catinu, a jak! A nyní je jí společnicí, rádkyní a hospodyní, ba správcem řekla bych. Vinice, zahrada, dům, vše bralo by bez ní škodu. Catina tak málo dbá –“

„Nino, Nino!“ napomínala Catina, „což to může někoho jiného mimo tebe zajímat?“

„Proč ne?“ protestovala Nina a obrátila se k panu Plojharovi, jako by od něho potvrzení svého výroku čekala.

„Hádej, Nino, proč jsme přijely do města,“ řekla trochu rychle Catina, patrně aby rozhovoru jiný dala obrat.

„Kvůli Befaně!“ hádala paní Giovannina.

„Uhodlas!“ smála se Catina. „Chystáme se se Suntarellou už tři měsíce do Říma a vždy v rozhodném okamžiku se vyskytuje překážka. Tu přijel dnes ráno Giggi na návštěvu s pozváním od své matky –“

„– a podařilo se mi po dlouhém přemlouvání,“ vmísil se Giggi do rozmluvy, „překonati Catinu a vytáhnouti ji aspoň na několik dní z toho trapistského kláštera, v kterém dny své tráví k zármutku, k zármutku –“

„– celého města a světa, ne?“ smála se Catina. „K zármutku všech, kteří tě znají!“ řekl Giggi. „Těch není mnoho,“ usmála se, „a zármutek je proto celkem skrovný. Víš, Nino, neviděla jsem ještě nikdy Befanu, a když teta mě tak roztomile a naléhavě zve! A pak, máme zde se Suntarellou ještě záležitost, vážné dílo –“

„Ach, jaképak?“ tázala se Nina zvědavě. „Na to času dost,“ řekla krátce Catina. „Proč?“ ozvala se Suntarella, která byla před chvilkou tiše vešla. „Jaké okolky. Jedná se o vaši radu, paní Giovannino. Víte, že zahradní křídlo u nás stojí prázdné, tak pěkný byt, i dílna pro malíře se tam nachází. Chci, aby to Caterina pronajala. Řeknete ovšem: Co, u vás je poušť, leda blázen se tam postěhuje! Dobře, souhlasím, ale ti cizinci, co sem přicházejí, jsou všickni víceméně, víte, tak trochu –,“ ukázala na čelo.

„Suntarello!“ napomínala paní Giovannina polekaně. „Svatá prostoto,“ řekl Giggi francouzsky a uklonil se s milým úsměvem cizinci, jako by svou starou prostořekou krajanku omlouvati chtěl. Pan Plojhar usmál se navzájem, a Caterina sklopila oči a dlouhé, hedbávné, temné řasy víček clonily jí zraky a dávaly panu Plojharovi podnět k novému obdivu.

„Och,“ vymlouvala se Suntarella beze všech rozpaků, vidouc účinek svých slov, „myslila jsem pouze na Inglesi se zrzavými licousy a koňskými zuby. Nuže, paní Giovannino, kdybyste náhodou někoho věděla, než to dáme do novin –“

„Dost už o tom,“ řekla Caterina, „prosím tě!“ Suntarella jako kdyby neslyšela.

„Dáme to lacino,“ vysvětlovala Nině dále, „časy jsou špatné –“

„Giggi, kolik hodin, snad už čas –,“ tázala se dívka poněkud nervózně.

„Och, musíte popít trochu čaje,“ řekla paní Giovannina. „Bože, což ho ta zdlouhavá Teresita ještě nenese?“ Zalomila rukama nad neschopností toho sloužícího tvora. Pak dodala: „Musíte si odpočinout, po takové cestě z ulice Sistina! Zajeli jste přece přímo k tetě?“

„Ovšem,“ řekla Caterina, „a na Korzu vzali jsme si fiakra a jeli sem, nejsme tedy unaveni a můžeme jíti.“

Paní Giovannina ale už nalévala, neboť Teresita byla čaj konečně přinesla.

„Jaká náhoda,“ řekla podávajíc Caterině šálek, „před chvilkou, než jste přišli, pravil mi pan Jamaria, že by rád na nějaký čas bydlel mimo Řím, v Campagni –“

Dívka klopila zase zraky, zdála se nemile dotknuta tím vyjednáváním o bytě.

„Vždyť to vše jen fantazie Suntarellina,“ pravila krčíc rameny, „ty pokoje jsou nepříjemné, beze slunce, zdá se mi –“

„To se mýlíte,“ opravila ji Suntarella uražena hanoou kydanou na dům, který milovala jak vlastní majetek a domov.

„Bude dovoleno aspoň se podívati na ty pokoje?“ řekl pan Plojhar, mluvě a hledě do prázdna a neoslovuje nikoho přímo. Caterina sladila si horlivě čaj, jako by nebyla slyšela, ale Suntarella řekla zdvořile:

„Prosím, jen přijeďte, za dva dny budeme doma.“

„Přijedu,“ řekl jí tiše a začal rozhovor s Giggim, který ho ujišťoval, že jeho italština má nezávadný přízvuk, a když na otázku, které národnosti cizinec náleží, uslyšel, že slovanské, kýval hlavou, jako by mu ten mlhavý pojem byl jasným. Pak mluvili obyčejné fráze o Římě a pan Plojhar byl teď stran toho svého zklamání o mnoho mírnější než před chvilkou s paní Giovanninou, a udivení dobré paní nebylo malé, když pan Plojhar na pozvání Giggiho, nechtěl-li by s nimi na náměstí Navona, docela jakoby upřímně odpověděl:

„Zajímala by mě Befana velice, obávám se pouze, že bych vám mohl býti na obtíž.“

„Och, čtyři jsou v tlačenici lepším číslem než tři!“ řekl Giggi.

„Jen jděte!“ domlouvala paní Giovannina, a Suntarella myslíc v duchu na ten byt a na to, že bude mít příležitost se o něm trochu šířiti, dodala:

„Bude nás těšit.“

Pan Plojhar zvedl nesměle oči k mladé dívce. Neřekla slova a brala si před zrcadlem klobouk na hlavu.

Bylo nové objímání se a pak ujišťování ze strany Cateriny, že zítra během dne se dostaví pro paní Giovanninu s prosbou, aby jí pomáhala při koupi všelijakých předmětů ve skladě Old England. Pak dlouhé volání „Addio! Addio! A rivederci!“ z obou stran, na chodbě, na schodech, až do průjezdu; konečně se odcházející octli na ulici.

Byla nyní tichá pod úplně jasným nebem, měsíc byl někde za vysokými paláci skryt a bílé jeho světlo, vítězící nad plynovými plameny svítilen, zvyšovalo architektonický dojem budov. Jak dvojnásobně aristokratickou se zdála teď ulice Giulia! Věru že mělo vzezření její stopy Bramanteho na sobě! Pan Plojhar nemohl potlačiti tuto poznámku, ač se jinak úzkostlivě všemu vyhýbal, co se povinnému estetickému horování německých, nomádně po Itálii se potloukajících profesorů a „krásných duší“ třeba jen zdaleka podobalo.

„Jest to první jasná noc, kterou v Římě vidím,“ dodal pak jako na omluvu. Následkem toho ptal se ho pan Luigi Galli, jak dlouho v Itálii vůbec už mešká, kde se mu bylo posud nejvíce líbilo, a konečně, z kterého města sám pochází. Když to uslyšel, zvolal na svou sestřenici. Šla totiž několik kroků se Suntarellou napřed v tiché rozmluvě.

„Catino, Catino!“

Obě ženštiny se zastavily.

„Pomysli, pan… pan Jamaria – odpusťte,“ obrátil se k cizinci, „jmenuji-li vás, jak vás Nina pokřtila –“

„Nenamítám ničeho,“ smál se pan Plojhar.

„Nuž tedy, pan Jamaria je z Prahy!“

„Ach!“ odpověděla překvapeně dívka s krásným úsměvem a pohledla cizinci snivým zrakem a jako náhle nějakou smutnou upomínkou zasmušena do očí. I v tom jejím úsměvu bylo teď něco melancholického.

„Matka mé sestřenice, před dvěma lety zemřelá, pocházela též z Prahy,“ vysvětloval Giggi. „Pocházela sice z rodiny italské, ale dávno v Praze usazené. Narodila se tam, žila tam až do svého provdání a považovala se tedy jaksi za Uherku.“

„Praha není v Uhrách,“ podotkl Čech s úsměvem rezignovaného, takovým zeměpisným zmatkům dávno uvyklého člověka.

Říman byl trochu v rozpacích, ač ne příliš.

„Gavaliere Luigi Galli,“ smála se Catina zase veselá, „co doktor medicíny byste mohl býti učenějším! Praha je v Čechách.“

„Však kdyby tvá matka nebyla odtamtud pocházela –,“ smál se Giggi.

„– nevěděla bych to snad také, myslíš?“ dokončila Catina jeho větu. „Možná, ačkoli sestra Amadea, můj profesor zeměpisu v klášteře, vždy tvrdila –“

„Catino, nechlub se!“ zvolal Giggi.

Dívka oslovila pana Plojhara.

„Jak matka moje ubohá toužila často po Praze! Utvořila jsem si o tom městě jakousi vidinu. Ráda bych věděla, jak dalece se srovnává se skutečností.“

Byli mezi tou řečí na náměstí Farnese vyšli a tam v záplavě měsíčního světla, při šumu obou fontánů, jejichž vzhůru tryskající proudy do antických vodojemů padají, v tváři paláce Farnese, nejkrásnějšího snad v celém Římě, povstala mezi Giggim a Suntarellou až zuřivá hádka o tom, kudy blíže na náměstí Navona, které bylo cílem jejich cesty. Oba dovolávali se Catiny, která hlasy jejich uvažovala, a tím odpadla příležitost dále o Praze se rozhovořiti.

„Hlasuji pro Suntarellu,“ rozhodla se konečně dívka. Věděla, že by jí jinak celý večer pokazila. Giggi pochopil a byl hned kliden.

„Konečně má Suntarella pravdu,“ dodal chlácholivě. Tvrdý úsměv vítězoslávy zakmitl se na typicky krásné sibylské tváři stařeny a velkými kroky kráčela teď v čele malé výpravy. Šla tak rychle, že mladí lidé spěchat musili, aby vysokou její postavu neztratili z očí, neboť ulice a uličky, do kterých přicházeli, byly množstvím patrně též k náměstí Navona putujících lidí naplněny. Čím blíže přicházeli, tím větší vzmáhal se hluk odtamtud zaznívající a tím více přibývalo davu. V úzké ulici ústící až do samého náměstí zastavila se Suntarella.

„Teď se musíme těsně k sobě držeti,“ pravila, „sice se ztratíme v tom víru,“ a vzala Caterinu za ruku.

„Zavěsíme se všickni čtyři do sebe,“ navrhoval Giggi, „a smělým postupem zvítězíme. Budou nám ustupovat.“

Smáli se a stalo se dle jeho přání. Mužští tvořili obě krajní křídla, ženštiny do sebe zavěšeny byly vprostřed, Suntarella držela se pana Plojhara a Caterina svého bratrance. Tak vrhli se do boje a zmatku. Byli za několik minut ohlušeni.

Slavnost Befany jest nejapná bufonerie. Velké náměstí Navona neb jinak Circo Agonale, kde se co rok odbývá, jest bývalým stádiem císaře Domiciána a zachovalo velkou částí ještě původní tvar. Ovšem jest nyní vroubeno paláci, vysokými domy a dvěma kostely. Tři ohromné mramorové fontány šumí tam a oživují velký ten prostor. Prostřední z nich, velmi malebný, zbudovaný a skulptovaný Berninim, překvapuje velkými rozměry a výší obelisku, který nad ním ční, spočívaje na mramorových balvanech, tvořících sluje, kolem nichž se obrovské sochy bohů a zvířat a alegorií kupí a z nichž se kaskády do mramorových vodojemů valí, tu proudem, tu tryskem, tu v paprscích, všude s hlukem a jasným třpytem. Na večer Befany je to velké náměstí řadou nehezkých prkenných bud, kolem paralelně s domy běžící, nemile znešvařeno. V budkách těch prodávají se hračky a tretky, kterými féja Befana římské děti v této noci poděluje, jak to u nás činí svatý Mikuláš. Veselost té slavnosti na náměstí dosahuje svého vrcholu tím, že po celou noc každý co možná nejvíce hluku nadělá. Kupují se dřevěné a plechové trubky, bubny, tamburíny a každý troubí svému sousedu do uší, tluče do bubnů a tamburín, a nemůže-li nic jiného, křičí aspoň, co mu síly stačí. Hluk bývá pekelný a rej stále v kole se točící působí konečně závrať.

„Ach,“ naříkala zanedlouho Suntarella, které byli dva výrostkové každý z jedné strany do uší zatroubili, „jsme tu v pekle nebo v blázinci? A to je ta vaše Befana?“ doložila s vyčítavým pohledem na Giggiho.

„Moje Befana?“ divil se. „Proč neříkáte naše?“

„Hle, zde něco zajímavého,“ řekl pan Plojhar.

Byli totiž potřetí asi u fontánu Berniniho, kde se teď kruh diváků byl utvořil, v jehož středu několik venkovanů z blízkého římského okolí saltarellu při zvuku dvou tamburín tančilo. Zastavili se též.

„Jsou to ciociari, modely malířů ze Španělských schodů, neviděl jste je tam ještě posud, čekající, až si je někdo k pózování najme?“ tázal se Giggi pana Plojhara.

„Ten jejich saltarello je proto také podle toho, pravá póza,“ podotkla Caterina. „Pohybují se jako lidé, kteří vědí, že mají obecenstvo. Venku v Campagni, na některé odlehlé vinici, kde tancují jen pro svou radost, vypadá saltarello docela jinak.“

„Luza!“ dodala povržlivě Suntarella s odporem ženy z lidu proti všemu, co „bohémou“ zavání.

Nicméně zdrželi se kvůli cizinci hezkou chvilku, až unavení tanečníci a tanečnice na tamburíně dobrovolný honorář svých obdivovatelů vybírali. Hodili jim též něco peněz, ačkoli Suntarella reptala.

„Pojďme, pojďme,“ naléhala. Ale nebylo to snadné, nebo ti, co se byli dívali, brali se všelijakými směry, nastaly proudy a protiproudy, tlačenice, výkřiky.

„Jde o život!“ křičela Suntarella a držela se křečovitě ramena pana Plojhara a táhla druhou rukou Caterinu za sebou. Pan Plojhar snažil se volným loktem ulici pro své dámy utvořiti, což se mu částečně podařilo. Proud je nesl pak směrem k jinému kolu, v jehož středu několik vojáků zpívalo.

„Suntarello,“ řekla pojednou Caterina, „stůjme, ztratili jsme Giggiho!“

„Signor Luigi!“ vzkřikla Suntarella tak zoufajícím hlasem, jako by se pod ní země bořila, a pak dodala docela klidně: „Vždyť ho najdeme.“

Kontrast vášně a klidu v tom hlase, tak beze všeho přechodu, účinkoval na Caterinu a na pana Plojhara, jejichž zraky se byly setkaly, neodolatelně, dali se do hlasitého smíchu, který tím déle trval, čím udiveněji se Suntarella od jednoho na druhého dívala, nechápajíc naprosto, co tu jejich náhlou veselost způsobilo.

„Děti, pravé děti!“ vrtěla hlavou a ohlížela se po Giggim. Toho ale nebylo nikde vidět. Přeměřili dlouhé náměstí několikráte nahoru a dolů a ten jednotvárný hluk, to věčně stejné volání prodavačů v budkách, ten neustále se opakující vtip, pozůstávající ze zákeřního třeskotu neladných trub, ten věčně stejně hlučný smích, podařilo-li se šťastně někoho řádně tím způsobem uleknouti, to vše začínalo je nejen nuditi, ale velice unavovati.

„Lituji dnes každého, kdo na piazze Navona bydlí,“ řekl pan Plojhar. Neměl odvahu říci, jak se mu Befana nelíbí. Nevěděl určitě, nebaví-li snad Caterinu.

„Neviděla jsem nikdy nic nejapnějšího,“ řekla dívka klidně. „Ráda bych odešla, jen kdybychom Giggiho našli –“

„Ach, mně se točí hlava,“ naříkala Suntarella. „Nohy se mi třesou, pryč odsud, pro Boha a jeho svatou matku!“

„Ale Luigi,“ namítala Caterina.

„Nenajde snad sám cestu domů?“ tázala se Suntarella s tragickým výrazem v tváři.

„Ale my přece nemůžeme samy v noci po Římě chodit,“ řekla Caterina tiše.

„Což vás nesmím doprovodit?“ tázal se prostě a přirozeně pan Plojhar, bez nejmenší sladkosti a okázalé zdvořilosti v hlase neb na tváři.

„Je tak daleko do ulice Sistiny a opět k vám zpět,“ řekla také docela prostě Caterina. „Ale snad najdeme kočár.“

Protlačili se úzkým východem mezi budkami a těsnými uličkami naplněnými lidem a teprve na náměstí Colonna dýchali volněji. Tam bylo sice také ještě živo, ale poměrně o mnoho tišší. Z Korza jelo sice ještě dosti povozů, ale žádný nebyl prázdný, a na rohu náměstí sv. Vavřince, kde fiakry stávají, nebylo už ani jednoho.

„Nu, odsud není tak příliš daleko k nám,“ řekla Suntarella, „a noc je krásná.“

„Viděla jsem málokdy Řím v tak pozdní hodinu,“ pravila Caterina. „Líbí se mi tak o mnoho lépe než ve dne.“

„Zdá se, že přicházíte zřídka do města, jste zde téměř cizinkou,“ podotknul mladý muž.

„Teď zřídka,“ řekla krátce.

„A nestýská se vám v té odloučenosti, v které, jak se mi zdá, stále žijete? Odpusťte, tážu se příliš mnoho.“

„Nestýská,“ řekla prostě. „Miluji velice klid, jsem na něj zvyklá. Žila jsem, co jsem na světě, vždy v domě otcovském, v tom milém našem casale v San Cataldo, nebo co školačka v klášteře Trinità de’ Monti.“

Pozvedla oči. Byli právě na Španělské náměstí vyšli a vysoko před nimi budoval se kostel a klášter Trinità de’ Monti do jasného nebe; trůnil majestátně na výši, ku které Španělské schody, malebná ta směs širokých kamenných stupňů a teras, vzhůru vedou. U jejich paty třpytila se voda v bizarním, lodi podobném fontánu. Nebylo už člověka vidět, bylo zde ticho, jen z Korza se rozléhal občas hluchý, tlumený rachot nějakého povozu. Voda šplounala sladce jako dětský smích ve fontánu.

Bylo tak přirozené, že mlčeli v tom dřímavém tichu. Trochu hrubý hlas Suntarellin je vyrušil.

„Teď,“ vzdychla si, „teď se o to jedná, všechny síly sebrat a stoupat, stoupat, co dechu bude! Ó nešťastné ty schody!“

„Obejdem je uličkou,“ navrhovala Caterina.

„Uf, jaká by to byla zacházka! Už bych raděj doma byla, coraggio!“ zvolala stařena a začala stoupat.

„Coraggio!“ domlouvali jí mladí lidé, a všickni tři spěchali, jako by je někdo poháněl. Nahoře, místo aby přímo šli do ulice Sistiny, udělali bezděčně několik kroků nalevo a zastavili se před obeliskem stojícím v čele kostela Trinità, opřeli se o balustrádu na terase a hleděli odpočívajíce dolů na Řím, dřímající před jejich zraky.

Divadlo to bylo tak překvapující, že je uchvátilo naprosto a do nového uvrhlo mlčení.

Věčné Město zdálo se v tom okamžiku spíše vidinou než skutečností.

Pod temnomodrým nebem, po kterém se Mléčná dráha rozlévala jako řeka démantů, jež své břehy byla potrhala, čněl Řím, obrovsky, neurčitě, mátožně, moře budov, které v přísvitu pravděnepodobné vzezření a dobrodružné rozměry na sebe braly, bylo to rozvlnění bání, trčení mohutných obrysů ve stříbrný soumrak, padající z nebe, z kterého měsíc právě mizel, vrhaje svůj bílý čar zkamenělým těm análům světa na Tiberu na rozloučenou v tvář. Řím zdál se celý z mramoru. Hlavu nořil v jas, ale ze země rostly stíny a ploužily se mu u nohou. Poměrnou jejich temností šlehaly v dlouhých řadách plameny plynových svítilen jako řetězy hvězd. Rozbíhaly se celým prostorem a obzvláště jedna zdála se bez konce a vedla zraky, ji mimoděk sledující, až v perleťovou mhu, z které se v dáli ohromná kupole Sv. Petra vynořovala a v hasnoucí lunné glórii určitě se svou velebnou a ideální vzdušností zjevovala. Prostá, nevýslovně souladná, v sebe cele uzavřená linie toho obrysu měla cosi velkolepému, jedinému akordu příbuzného, který jako ona ze sebe roste, v sebe se uzavírá, celý svět krásy v sobě tají a duši za sebou unáší, naplňuje ji mystériem a sladkostí.

Dívali se na ten věčný, kouzelný Řím, který každého, kdo jej spatřil, věčnou naplňuje touhou, aby jej opět spatřiti mohl.

Stejné neurčité, nevyslovitelné city snivého jakéhosi povznesení naplňovaly hruď obou mladých lidí. Nevědomky sblížili se těsněji k sobě a každý z nich dal se mlčky unášeti svými myšlenkami. Ale brzy vybraly se tyto myšlenky z mlhavosti a rozběhly se různými směry, neboť v sladkost němého rozjímání mísily se brzy upomínky. Jeho byly trpké a bolestné. Na tom stříbrném obzoru vystupovala vidina druhého města, vybízejícího k porovnání. Praha zjevila se mu jako přízrak, smutná, ponížená, krásná ve svém žalu krásou tragickou. Jako Banquo zjevila se při hodech, které nadšení jeho slavilo, a potřásala svou krvavou kšticí a ukazovala na svůj blátem potřísněný, roztrhaný královský plášť. Koruna byla jí s hlavy spadla a Roma, vznášející se vždy jako fénix z plamenů svého utrpení, hle, krášlila si nesmrtelné čelo opět novým věncem. Štěstí a naděje kráčely posud světem, na všechny klepaly dvéře, jen tam ne, v té zemi slz a ponížení, kde on se byl zrodil … Praha … Čechy … Palčivá bolest mu svírala prsa. Neviděl už Řím, viděl jen to nebe, tvrdé, třpytné, s nelítostným úsměvem zlatých hvězd, tak dalekých, že žádný výkřik zoufalosti až k nim doletěti nemůže… A mezitím myslila ona, ta krásná dívka vedle něho, tichá a skromná, na léta, která byla v klášteře Trinità trávila, v tom samém klášteře, který teď za ní mlčenlivě k nebi čněl, v tom klášteře, z jehož oken byla tak často téhož pohledu až dosyta požívala, který se nyní před ní rozprostíral. A pak vzpomněla na svou matku, na den, kdy pro ni byla přijela, aby si ji domů odvezla po skončených letech školského vychování, na den, když s ní byla s těch několika schodů sestupovala, které od dveří kostela sem na tu terasu vedou, s těch schodů, na které byla s úsměvem dívce ukázala, pravíc: „Hleď, dítě, vedou tě ze sna do života…,“ a byla ji políbila a křížem na čele znamenala. Dívce začaly slzy do očí vstupovati. Chtěla to pohnutí ze sebe střásti, chtěla cokoli promluviti – vtom zdálo se jí, že nocí zaslechla tichý, sladký jakýs pláč, a zatřásla se, ale hned byla zase klidná poznavši svůj omyl. Byl to fontán pod věčně zelenými, věkovitými stromy avenue vedoucí kolem kláštera do veřejných zahrad na Pinciu. Nebo to snad byl fontán dole na piazza di Spagna. Nebylo zřejmé, odkud vítr ozvěnu toho šplounání nesl. Celý Řím je pln zvuků a šumu stříbrných vod, běžících pustou Campagní drobícími se antickými vodovody z Albánských a Sabínských hor.

Pláč toho fontánu nezasmušoval ji, byla to harmonie, a ta konejší. Obrátila se k mladému muži, pohlédla na něho vláhou svých potlačených slz a podivila se, vidouc, že i jeho zraky nebyly suché. Zdály se jí neskonale smutné.

„Jste dojat,“ pravila poněkud nejistým hlasem, o tón hlubším než obyčejně. „A není divu. Pohled ten musí každým zachvěti. Kolikráte viděla jsem jej z oken zde toho kláštera, a přece mě vždy zas uchvacuje. A slyšte ten pláč skrytých vod! Výstřední jedna přítelkyně v klášteře mi jednou svěřila, že to pláč starých bohů. Za lunné noci chodí prý posud Římem řetězy svázaní – a pláčou.“

Mladý muž mlčel, bojoval posud se svými city, se svým bolem.

Byla překvapena, zamlčela se, a vzpomínajíc opět na svou matku, řekla za malou chvilku: „Jest Praha také tak krásná?“

„Snad,“ odvětil s povzdechem, „aspoň svým způsobem.“

„Ale bozi svázaní nechodí tam s pláčem?“ řekla žertovně, naslouchajíc šplounání vod.