Buch lesen: «Opuštěná »

KAPITOLA PRVNÍ

Riley Paige se právě posadila k večeři, když její dcera řekla něco, co ji opravdu vylekalo.

"Nejsme my dokonalá rodinka?"

Riley se dívala na April, jejíž tvář zrudla rozpaky.

"Páni, řekla jsem to právě nahlas?" Řekla April rozpačitě. "To bylo trochu otřepané, co?"

Riley se zasmála a rozhlédla se kolem stolu. Její bývalý manžel, Ryan, seděl na druhém konci stolu naproti ní. Po její levici byla její patnáctiletá dcera April, která seděla vedle jejich hospodyně Gabriely. Napravo od ní byla třináctiletá Jilly, v domácnosti nová.

April a Jilly udělaly právě k nedělní večeři hamburgery, aby si Gabriela trochu odpočinula od vaření.

Ryan si kousl do hamburgeru a pak řekl: "No, my jsme rodina, nebo ne? Jen se na nás podívejte."

Riley nic neřekla.

Rodina, pomyslela si. Skutečně jsme rodina?

Ta myšlenka ji trochu překvapila. Konec konců se s Ryanem rozešli před téměř dvěma lety a nyní byli rozvedeni šest měsíců. Ačkoli spolu znovu trávili čas, Riley se vyhýbala myšlenkám na to, kam by to mohlo vést. Odložila stranou roky bolesti a pocity zrady, aby si vychutnala klidnou přítomnost.

A pak tu byla April, jejíž dospívání nebylo zdaleka jednoduché. Bude její touha po sounáležitosti trvat?

Riley si byla ještě nejistější Jilly. Jilly našla na odpočívadle nákladních vozů ve Phoenixu, kde se snažila prodat své vlastní tělo řidičům kamionů. Riley zachránila Jilly před hrozným životem a zneužitím otcem a teď doufala, že ji adoptuje. Ale Jilly byla stále neklidná dívka a všechno kolem ní bylo ve hvězdách.

Jediná osoba u stolu, kterou si Riley byla nejjistější, byla Gabriela. Statná guatemalská žena pracovala pro rodinu už dlouho před rozvodem. Gabriela byla vždy velmi zodpovědná, stabilní a milující.

"Co si o tom myslíš ty, Gabrielo?" Zeptala se Riley.

Gabriela se usmála.

"Rodinu je možné si zvolit, nikoli ji pouze zdědit," řekla. "Krev není všechno. Láska je to, na čem záleží."

Riley se uvnitř náhle rozhostilo teplo. Vždy se mohla spolehnout na Gabrielu, že řekne, co je potřeba říci. Zahleděla se na lidi kolem sebe s novým pocitem spokojenosti.

Po měsíci volna od práce v Úřadu pro analýzu chování si užívala i to, že je tady doma.

A užívám si svou rodinu, pomyslela si.

Pak April řekla něco dalšího, co ji překvapilo.

"Tati, kdy se k nám nastěhuješ?"

Ryan vypadal dost překvapeně. Jako obvykle Riley přemýšlela, zda její nově nabyté odhodlání vydrží.

"To je pro teď trochu velké téma," řekl Ryan.

"Jak to?" Zeptala se April svého otce. "Mohl bys tu rovnou žít. Protože s mámou znovu spíte a jsi tady téměř každý den."

Riley cítila, jak zrudla. Šokovaná Gabriela ostře dloubla loktem do April.

"¡Chica! ¡Silencio!" řekla.

Jilly se rozhlédla s úsměvem.

"Hej, to je skvělý nápad," řekla. "Pak bych určitě dostávala dobré známky."

Byla to pravda – Ryan pomáhal Jilly dohonit učivo v její nové škole, obzvlášť sociální studie. Ve skutečnosti ji v posledních měsících hodně podporoval.

Rileyny oči se střetly s Ryanovými. Viděla, že se také začervenal.

Co se jí týče, nevěděla, co říct. Musela připustit, že jí ta myšlenka přišla lákavá. Cítila se dobře, když tu Ryan trávil většinu nocí. Vše do sebe tak snadno zapadalo – možná až příliš snadno. Možná část jejího klidu pramenila z absence nutnosti se rozhodnout.

Vzpomněla si na to, jak je April právě nazvala.

"Dokonalou rodinkou."

Momentálně jí tak všichni určitě připadali. Ale Riley si nemohla pomoci a cítila se nesvá. Byla tato dokonalost jen iluzí? Jako čtení dobré knihy nebo sledování příjemného filmu?

Riley si velice dobře uvědomovala, že svět venku je plný příšer. Celý svůj profesní život zasvětila boji proti nim. Ale za poslední měsíc byla téměř schopná předstírat, že neexistují.

Ryan se začal pomalu usmívat.

"Hele, proč se všichni nenastěhujete ke mně domů?" řekl. "Je tam dost místa pro nás pro všechny."

Riley potlačila vyděšený povzdech.

Poslední věc, kterou si přála, bylo vrátit se zpět do velkého předměstského domu, který s Ryanem léta sdílela. Byl příliš plný nepříjemných vzpomínek.

"Nemohla bych se tohoto místa vzdát," řekla. "Už jsem se tady zabydlela."

April se dychtivě podívala na svého otce.

"Záleží na tobě, tati," řekla. "Přestěhuješ se k nám, nebo ne?"

Riley sledovala Ryanův obličej. Viděla, že s rozhodnutím zápasí. Chápala alespoň jeden důvod, proč. Patřil do advokátní kanceláře v krajském městě, ale poměrně často pracoval z domova. Tady by pro to neměl prostor.

Ryan nakonec řekl, "Musel bych si dům nechat. Mohl by nadále sloužit jako má kancelář."

April začala téměř poskakovat vzrušením.

"Takže říkáš ano?" zeptala se.

Ryan se na chvíli tiše usmál.

"Ano, myslím, že ano," řekl nakonec.

April nadšeně zavřeštěla. Jilly zatleskala a zasmála se.

"Skvělé!" Řekla Jilly. "Prosím tě, podej mi kečup - tati."

Ryan, April, Gabriela a Jilly si začali šťastně povídat a pokračovali v jídle.

Riley si říkala, že si musí vychutnat tento šťastný okamžik, dokud trvá. Dříve či později se bude muset vydat dopadnout dalšího netvora. Z toho pomyšlení jí mrazilo v zádech. Už na ni někde nějaký ďábel číhá a čeká?

*

Druhý den měla Aprilina škola zkrácený rozvrh, aby se mohly uskutečnit učitelské schůzky a Riley podlehla prosbám své dcery, aby měla volno celý den. Rozhodly se zajít si spolu na nákup, zatímco Jilly byla ještě ve škole.

Řady obchodů v nákupním středisku připadaly Riley nekonečné a mnoho obchodů vypadalo velmi podobně. V každé výloze byly ve stylovém oblečení vystaveny hubené figuríny v nemožných pózách. Figuríny, které právě míjely, byly bezhlavé, z čehož Riley nabyla dojmu, že jsou všechny zaměnitelné. Ale April jí pořád povídala, co každý obchod nabízí a jaký styl by si ráda oblékla. April zřejmě viděla různorodost v tom, co Riley připadalo stejné.

Hádám, že to patří k puberťákům, pomyslela si Riley.

Alespoň nebylo nákupní centrum dnes přeplněno.

April ukázala na ceduli před obchodem s názvem Towne Shoppe.

"Hele, podívej!" řekla. "´DOSTUPNÝ LUXUS´! Pojďme se podívat!"

Uvnitř obchodu se April vrhla na stojan s džínami a bundami, začala je vytahovat a zkoušet si je.

"Myslím, že by se mi také hodily nějaké nové džíny," řekla Riley.

April obrátila oči v sloup.

"Ach, mami, ne mamkovský džíny, prosím!"

"No, já nemůžu nosit, co nosíš ty. Musím být schopna pohybovat se bez obav, že mi oblečení praskne nebo ze mě spadne. Moje oblečení musí být funkční, prosím pěkně."

April se zasmála. "Máš na mysli volné kalhoty! Hodně štěstí při hledání."

Riley se rozhlédla po džínách. Všechny byly na tělo, s nízkým pasem a uměle otrhané.

Riley si vzdychla. Věděla o několika obchodech v nákupním centru, kde by si mohla pořídit něco v jejím stylu. Ale musela by snášet všemožné škádlení a naléhání April.

"Po nějakých pro mě se podívám jindy," řekla Riley.

April vzala hromádku džín a šla do zkušební kabinky. Když vyšla ven, měla na sobě přesně ty džíny, které Riley nenáviděla – těsné na kůži, místy roztrhané a s odhaleným pupkem.

Riley zavrtěla hlavou.

"Možná by sis měla vyzkoušet džíny pro mamky," řekla. "Byly by ti mnohem pohodlnější. Ale pohodlí není nic pro tebe, co?"

"Kdepak," řekla April, otočila se a zadívala se na džíny v zrcadle. "Tyhle si vezmu. Zkusím si i ty ostatní."

April se několikrát vrátila do šatny. Vždy přišla s džínami, které Riley nenáviděla, ale dobře věděla, že jí nemůže zakázat si je koupit. Skutečně to nestálo za boj a věděla, že tak či onak prohraje.

Jak April pózovala v zrcadle, Riley si uvědomila, že je její dcera téměř stejně vysoká jako ona a tričko, které má na sobě, odhaluje nádhernou postavu. S tmavými vlasy a oříškovýma očima byla Aprilina podoba s Riley do očí bijící. Samozřejmě, že vlasy April neměly šediny, které se v Rileyných již objevily. Ale i tak ...

Stává se z ní žena, pomyslela si Riley.

Nemohla si pomoci a při té myšlence se cítila nesvá.

Vyrůstá April příliš rychle?

Rozhodně si toho v loňském roce mnoho prožila. Dvakrát upadla v zajetí. V jednom případě byla držena v temnotě sadistou s plamennou lampou. Také musela zahnat vraha v jejich vlastním domě. Ze všeho nejhorší byl hrubý přítel, který ji zdrogoval a snažil se ji prodat za sex.

Riley věděla, že toho je na patnáctiletou příliš. Cítila se provinile, že její vlastní práce dostává April, a všechny ostatní, které má ráda, do smrtelného nebezpečí.

A April tu teď vypadala pozoruhodně vyspěle i přes její snahu vypadat a chovat se jako normální teenager. Zdálo se, že April zdolala nejhorší fázi její posttraumatické stresové poruchy. Ale jaké obavy a úzkosti ji hluboko uvnitř stále trápily? Překoná je někdy?

Riley zaplatila za nové oblečení pro April a odešla na balkón nákupního střediska. Sebedůvěra, projevující se v Aprilině chůzi, Rileyn strach poněkud zmenšila. Zdálo se, že se vše nakonec zlepšuje. Věděla, že právě v ten okamžik si Ryan stěhuje pár věcí do jejího domu. A April a Jilly se daří dobře ve škole.

Riley se chystala navrhnout, aby si zašly na něco k jídlu, když April zabzučel telefon. April náhle odešla, aby volání přijala. Riley to vyděsilo. Někdy se zdálo, že je mobil živou věcí, která vyžaduje veškerou Aprilinu pozornost.

"Hej, co se děje?" Zeptala se April volajícího.

April se náhle podlomila kolena a musela si sednout na lavičku. Její tvář zbledla a její blažený výraz se změnil v bolest. Začaly jí stékat slzy po tváři. Vyděšená Riley k ní přispěchala a posadila se u ní.

"Ach můj bože!" Vykřikla April. "Jak mohla – proč – já nemůžu –"

Riley to vyděsilo.

Co se stalo?

Byl někdo zraněn nebo v nebezpečí?

Byla to Jilly, Ryan, Gabriela?

Ne, takové zprávy by určitě někdo zavolal Riley a ne April.

"Je mi to tak líto," říkala April znovu a znovu.

Poté hovor konečně ukončila.

"Kdo to byl?" Zeptala se Riley úzkostlivě.

"To byla Tiffany," odpověděla April omráčeným, tichým hlasem.

Riley to jméno znala. Tiffany Penningtonová byla momentálně Aprilina nejlepší kamarádka. Riley se s ní setkala několikrát.

"Copak se děje?" Zeptala se Riley.

April se podívala na Riley se smutným a zděšeným výrazem.

"Sestra Tiffany je mrtvá," řekla April.

April vypadala, jako by nemohla uvěřit vlastním slovům.

Pak přidušeným hlasem dodala, "Říkají, že to byla sebevražda."