Jitřní písně

Naše zbraně

 
Nechať osud přilby k čelům,
v pěsti meče nedal nám,
přece nejsme nepřátelům
za míč dánik mrzkým hrám:
máme na ně
mnohé zbraně,
jež nám ukul Tvůrce sám.
 
 
Za přilby nám skráně dány,
tvrdé jako žuly hor,
které snesly věků rány,
věky stačí na odpor,
dokud k nebi
české lebi
bude týčit mužný vzdor.
 
 
Marně budou kopím vrazi
v pancíř našich prsou rýt,
neprolomí, nerozrazí
ocelový ňader štít,
dokud vřelá,
srdce, smělá,
za ním budou věrně bít.
 
 
Máme také na obranu
v ústech jazyk, živý meč;
on má břitkou, skvoucí hranu,
jasně zvoní v ducha seč,
on se práva
dovolává
pro mateřskou sladkou řeč.
 
 
Máme ruce, ať ty tvoří
divy v píli horečné,
proti hltavému moři
staví hráze bezpečné -
dělné dlaně
naše zbraně,
práce heslo válečné.
 
 
Jen ať každý v řad se staví,
kam ho volá bratří hlas,
žádná zbroj ať nerezaví,
z pochvy skočí v pravý čas -
potom z boje
české voje
odnesou si vavřín zas.
 

Satanský dar

 
Když Čecha tvořil světa Pán,
tu přišel škůdce starý,
duch tmy a hříchu, obtěžkán
jsa pekelnými dary
a na hromadu štědře klad
směs vášní neřestí a vad -
Leč tvůrce zvolal: „Vari!
 
 
Hle, tomu tvoru podá svět
jen bodláčí a hloží,
jen svízel pozná, bídy hnět,
všem bude za podnoží.
Los černý vzal si z osudí!
Než, za to dlaň má na hrudi
jen dobra skvost mu vloží.“
 
 
Však Satan zpurně čelem hnul:
„To proti smlouvě čelí:
Ty’s ponechal mi země půl,
bych kul tam svoje střely.
Vždy záře sousedem je stín,
vždy s jasem cnosti chmůra vin
o lidskou hruď se dělí.“
 
 
„Smluv nemám s tebou, Satane,“
Bůh řekl přísné líce;
„mou vůlí se ti dostane
přec dílku z polovice.
Mé lásce moudrosť klade mez -
Smíš dar mu nechat – ale věz:
dar jediný – nic více.“
 
 
Tu Satan přemítaje skryl
tvář děsnou v tlapy obě
a náhle zdvihl, rozjiskřil
zrak v ukojené zlobě,
pak mezi dary spěšně hráb’
a v jeden zaryl křivý dráp,
v dar záští k samu sobě.
 
 
Báj tupíte as dětinnou -
neb kdože pravdou nechá,
že vadu máme jedinou?!
Však hubená v tom těcha -
neb jisto jest, co ztropil ďas:
že z lidí nejvíc po ten čas
Čech nenávidí Čecha.
 
 
Tak lítě nikdy nežehá
žár jiný srdci českém,
jak proti Čechu vyšlehá
zášť ona zhoubným bleskem,
ta v dýku mění každý hled,
vše kalem třísní, chrlí jed
a buší kyje třeskem.
 
 
Jen hleďte vůkol: Záště zmij
co zdatných sil nám ničí,
jak z líchy každé hustou šij
a z každý chýše tyčí,
nám v žití sype tisíc běd,
i z růží uměn, knihy věd
a s práhu svatyň syčí.
 
 
Až hnus tě časem zachvátí
v té věčné kolem zlobě,
tvář s bolestí se odvrátí
a trpce vzdychneš sobě:
Kéž zloduch nám chyb kopu dal
a špetku jenom zpět si vzal
té naší zášti k sobě!
 

Bratrství

 
Odhoďme ten kalich žluči,
z něhož moru dech se chví,
nechať kolem jasně zvučí
svatý pohár bratrství.
 
 
Nechtěj nikdo po své hlavě
všechny v jeden útvar skout;
dokud národ bují zdravě,
různo kypí žití proud.
 
 
Jdeme-li jen k témuž cíli,
vznět-li stejný srdcem chví,
však se najdem’ v pravou chvíli
pod jedinou korouhví.
 
 
Cit a rozum dejte zbraně,
jimiž druhu čelí druh,
dravé zášti, vzteklé haně
hraďme cestu v český kruh.
 
 
Kdo chceš hasit bratrů sváry,
očisť láskou vlastní hruď,
utlum v sobě zlobné žáry,
sám vždy snášenlivým buď,
 
 
odhoď trpký kalich žluči,
z něhož moru dech se chví,
nechať jasně kolem zvučí
svatý pohár bratrství!
 

Pod starým praporem

 
Výše ten prapor červenobílý,
hrdě ať zase k nebesům vlá,
v pažích ať nové procitnou síly,
k činům se vypne pravice mdlá,
znovu se vzpruží kročej náš vratký,
naděje smělá rozjiskří hled -
za čest a právo, za drahé statky
veselo v před!
 
 
Slyšte, jak šumí prapor ten starý
o mrtvých recích, na nimiž vlál,
kolikrát nesl odpůrci zmary,
kolikrát v záři vítězně plál -
V krvavých cárech, do prachu kleslý
stlíval pak žalně po mnohý čas,
ale zas ruce věrného vznesly
v nebeský jas.
 
 
Splýval nám, bratři, na mladé spánky,
budil v nich roje vznešených dum,
zdouval se pyšně jarními vánky,
zněl nám jak orlích perutí šum -
Ale pak čela klesala, stydla,
mdloba nám ruce spoutala všem,
prapor náš svěsil mohutná křídla,
schýlil se v zem.
 
 
Pohleď, ó lide, záští jak šlape
drahé ty třásně v nepřátel smích,
lecjaká noha po žerdi tlape,
ruměné krví praotců tvých.
Prapor, jejž slzy nadšené světí,
má-li jim směšným strašákem slout,
má-li zde tlíti hříčka jak dětí,
hozená v kout?!
 
 
Druhdy jsme pod ním v lopotném boji
snášeli hojně strastí a běd,
mnohdy se chvěli v tísni a znoji,
ale přec chutě kráčeli v před.
Skloněn je teď, a škůdce si praví,
navždy že vypad’ ramenům mdlým,
korouhev klesá v posměch mu žhavý,
v potupný šprým.
 
 
Bratři, zda plápol hněvu a studu
mdloby vám chmůru neproudí s čel?
Raději nazpět do těžkých trudů,
v zápasy, strasti, do deště střel!
Svěží zas v pažích najdeme síly,
vytryskne znovu nadšení zdroj, -
vzhůru zas prapor červenobílý
vytyčme v boj!