„Pak tedy musím uposlechnout tvůj rozkaz,“ řekla a pomyslela si, že bude lepší přijmout, než mu vzdorovat.
Luciova tvář se rozzářila.
„Mohla bych si ale zaběhnout pro meč do kovářova stavení?“ zeptala se Ceres a vzpomněla si na otcův meč.
„Tak šup, krysko,“ rozkázal Lucious.
Jeho komentář ji naštval, nehodlala se ale nechat urazit slovy opilého zbabělce.
Ceres cítila vzrušení. Konečně bude moct vyzkoušet svůj meč v souboji jeden na jednoho. Doběhla do kovářova stavení a našla svůj meč přesně tam, kde ho nechala. Pak spěchala zpátky na cvičiště a zaujala místo proti Luciovi, který už ji očekával s připraveným mečem.
Sjel pohledem po jejím meči a údivem mu poklesla čelist.
„Kde se lůza jako ty dostala k takové zbrani?“ zeptal se a v očích mu hořela závist.
„Dal mi ho otec.“
„No, tak to musel být opravdu blázen,“ pronesl Lucious.
„A to proč?“ zeptala se Ceres.
„Dnes nad tebou zvítězím a pak ti tvoji zbraň seberu.“
Lucious provedl výpad a Ceres ho odrazila. I když nebyl Lucious nijak svalnatý, spíš hubený, byl poměrně silný. Po zablokování několika výpadů začala Ceres přemýšlet, jestli ho skutečně dokáže porazit nebo ne.
Znovu po ní sekl, ale ona dokázala útok odrazit. Tlačil meč na meč, čepel na čepel, kroužili kolem sebe a zírali si do očí. Z jeho oříškových duhovek dokázala vyčíst nenávist, kterou k ní cítil, a přemýšlela, čím si ji asi vysloužila.
Drsně do ní strčil, takže musela udělat několik kroků zpět, aby neupadla. Pak na ni zaútočil shora a ona jeho útok blokovala ze spodu.
Mezi přihlížejícími se ozvalo vzrušené zahučení.
Vrhla se kupředu a sekla po něm. On se ale stáhl a zakolísal. Na čele se mu perlil pot, ramena měl napjatá.
Pak mu ale potemněly oči a zbrkle zaútočil. Ceres přeskočila jeho čepel a ve chvíli, kdy dopadla na zem, kopla ho do břicha tak prudce, až spadl na záda.
Chvíli se nehýbal a Ceres už myslela, že je v bezvědomí. Náhle ale vyrazil bolestivý skřek a posadil se. Opíral se o meč a s jeho pomocí se pomalu postavil na nohy. Mumlal si pod vousy nějaké nadávky.
„Jsi lepší, než jsem myslel, to se ti musí nechat,“ pronesl Lucious. „Ale byl jsem na tebe ještě moc hodný. Teď už si ale nebudeme hrát a ty, krysko, musíš zemřít.“
Ceres štípal v očích pot. Pozvedla meč a několikrát se prudce nadechla. V zádech cítila Stephaniin pohled a to ji jen povzbudilo. Musela zvítězit za každou cenu.
Lucious na ni zaútočil vší silou. Předstírala, že se s ním chce přímo střetnout, v posledním okamžiku ale uhnula a kopla ho do rozkroku. Lucious se zhroutil na zem a zkroutil se do klubíčka.
Jeho meč zůstal ležet několik stop od něj. Nastalo naprosté ticho.
Lucious se převalil na záda. Ceres se postavila nad něj, přiložila mu špičku meče na krk a čekala, až imperiální voják vyhlásí vítěze.
Voják ale mlčel.
Vzhlédla, ale voják stále nic neříkal. Na obličeji měl nasazený neprostupný výraz.
Zamračený Lucious se vyškrábal na nohy a plivl směrem k Ceres.
„Odmítám uznat vítězství nějaké holky,“ řekl.
Ceres udělala krok kupředu.
„Poctivě jsem vyhrála,“ řekla.
Lucious se rozmáchl a prudce ji udeřil hřbetem dlaně přes tvář. Tak podlý útok překvapil několik přihlížejících natolik, že zalapali po dechu. Ceres bez přemýšlení, jen kvůli zuřivosti, která se v ní rozhořela, zareagovala a facku mu vrátila.
Přesně ve chvíli, kdy její ruka dopadla na jeho tvář, si uvědomila, že je to ohromná chyba. Nebylo ale nic, co by mohla udělat, aby to vzala zpět. Všichni to viděli, a i když si nebyla jistá, jaký trest následuje, když někdo udeří královského, věděla, že bude krutý.
Lucious se chytil rukou za tvář a překvapeně na ni vykulil oči. Několik okamžiků se zdálo, jako by se zastavil čas.
„Chopte se jí!“ zaječel a ukázal na Ceres.
Ceres váhavě o několik kroků ustoupila, jako by se propadala do noční můry. Než se stačila vzpamatovat, než si uvědomila, co by mohla říct nebo udělat, popadli ji za paže dva imperiální vojáci.
O moment později už ji táhli pryč, daleko od cvičiště, pryč od nového života, který se před ní málem rozvinul.
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
„Rexi!“
Rexus se obrátil a spatřil rozrušeného Nesa, jak běží přímo k němu. Zmocnila se ho hrůza. Nesos měl důležitý úkol, takže pokud byl tady, nemohlo to znamenat nic dobrého. To bylo naprosto jasné.
Nesos zastavil přímo před Rexem tak prudce, až při tom rozvířil prach. Zapřel se rukama o kolena a prudce lapal po dechu.
„Právě jsem dorazil… ze severního Delosu a… imperiální vojáci jsou všude… vyhlašují nové zákony a vlečou pryč… prvorozené muže… zabíjejí… každého, kdo se brání,“ informoval Nesos stále ještě bez dechu, zatímco mu pot stékal po obličeji.
Rexovi ztuhla krev v žilách. Okamžitě vyrazil k hlavnímu vstupu do hradu. Musel ihned varovat ostatní.
„Příště zaútočí na východ Delosu, pak západ… a nakonec jih,“ pokračoval Nesos a následoval Rexe.
Rexus dostal nápad.
„Vezmi si několik mužů a vyšli všechny holuby, které máme. Varuj naše podporovatele,“ řekl. „Požádej je, aby se shromáždili pod Severním náměstím tak brzy, jak jen to bude možné, a s tolika zbraněmi, kolik dokážou unést. Osvobodíme prvorozené, aby se mohli přidat k revoluci. Shromáždím ostatní a okamžitě vyjedeme.“
„Provedu,“ odpověděl Nesos.
Právě to začíná, pomyslel si Rexus, když běžel k ostatním. Dnes povstanou a budou zabíjet ve jménu svobody.
Během několika okamžiků shromáždil Rexus před vodopádem víc než stovku mužů a padesátku žen. Všichni byli připravení na koních, v rukách svírali zbraně. Vysvětloval jim plán a všiml si přitom strachu v jejich očích. Válečník plný strachu nezvítězí v žádné bitvě, to věděl. Takže se postavil do jejich čela, aby k nim promluvil.
„Vidím ve vašich očích hrůzu ze smrti,“ vykřikl Rexus.
„A ty se nebojíš smrti?“ zvolal někdo z davu.
„Ano, bojím se. Nechci zemřít. Ale víc než smrti se bojím toho, že prožiju zbytek života na kolenou,“ řekl Rexus. „Víc než smrti se bojím toho, že nikdy nepoznám svobodu. A prvorození zajatci nám mohou pomoci ji získat.“
„Ale my máme děti!“ zvolala žena. „Potrestají je za naše povstání!“
„Já sám děti nemám, ale znám strach ze ztráty milovaného člověka. Pokud zvítězíme, vaše děti a děti vašich dětí nikdy nepoznají útlak, jaký zažíváme my. A nechcete snad, aby si vaše děti vzaly příklad z vaší odvahy raději, než příklad z vaší zbabělosti?“ pronesl.
Bojovníci a bojovnice ztichli, vzduchem se neslo jen dunění vodopádu a občasné zaržání koně.
„Nemyslete si, že vám Impérium poskytne volnost,“ pokračoval Rexus.
„Já, stejně jako mnoho ostatních, jsem s tebou, příteli,“ zvolal jeden z mužů. „Ale opravdu si myslíš, že máme nějakou šanci v téhle válce zvítězit?“
„Válku dnes nevyhrajeme,“ odpověděl Rexus. „Dokonce ani zítra. Ale jednou zvítězíme. Lidé, kteří touží po svobodě, ji nakonec získají.“
Několik hlav přikývlo, někteří zvedli do vzduchu zbraně.
„Nás je jen pár, jich je příliš mnoho,“ odporoval někdo z davu.
„My, utlačovaní, převyšujeme naše utlačovatele sto ku jedné. Jakmile budeme mít dostatek podporovatelů, zvítězíme!“ prohlásil Rexus.
„Nikdy nám nedovolí získat trůn,“ řekla nějaká žena.
„Dovolení?“ tázal se Rexus. „Nepotřebujete povolení od žádného krále, královny nebo královského, abyste se osvobodili z pout útlaku. Dnes a každý den ode dneška dál si vy sami dáváte svolení k tomu, abyste si vybojovali zpět svobodu!“
Jeden po druhém pozvedli rebelové zbraně do vzduchu a brzy jejich nadšené hlasy překřičely dokonce i dunící vodopád.
Rexus věděl, že nastal čas.
*
Zatímco uháněl směrem k Delosu, následován svými muži a doprovázen zvukem koňských kopyt dusajících po cestě, obrátily se Rexovy myšlenky k Ceres. Vypadala tak slabě a zranitelně, když ji viděl naposled, a srdce mu málem puklo, když odjížděla. Stejně jako kdykoli předtím se choval jako blázen – jen ji krátce políbil, když ji přitom chtěl vzít do rukou a navždy ji objímat.
Ze hřbetu koně spatřil královský palác, který se tyčil v dálce před ním, a musel přemýšlet nad tím, jak jí asi je uprostřed vší zkaženosti, uprostřed smečky vlků, proti které bojovali. Její život byl v nebezpečí na každém kroku. Přál si vyrazit s větrem o závod a dostat Ceres z toho hrozného místa.
Co si jen vzpomínal, vždycky se chtěl s Ceres oženit. Samozřejmě i kvůli tomu se přidal k revoluci – aby jejich děti mohly v budoucnu žít svobodně. Přesto mu ale připadalo, že když se s ní viděl, zauzloval se mu jazyk a nedokázal říct kloudné slovo. Byl takový blázen.
Zatímco mířil vstříc nejistému osudu, uvědomil si, že to, co tvrdil rebelům před několika minutami, nebyla pravda. Nejvíc se nebál toho, že by strávil zbytek života na kolenou. Jeho největší obavou bylo to, že by se Ceres musela obětovat a že by už nikdy neměli možnost být spolu.
*
Když Rexus dorazil i se svými bojovníky na Severní náměstí, kryla je těžká mlha, která kolem tvořila hustou oponu. Delos vypadal jako město duchů. Situace byla ještě horší, než si představoval – podél cest ležela těla obrácená tváří k zemi a zkroucená v nepřirozených pozicích, vzlykající matky svíraly v náručí své mrtvé děti, domy byly vyrabované a zplundrované, krev tekla po dlážděných ulicích.
Rexus věděl, že tohle je jen začátek.
Zvěd, kterého vyslal kupředu, hlásil, že je před nimi víc než tisíc imperiálních vojáků. I když to v takovém počasí bylo těžké přesně určit. Vojáci se zrovna chystali jíst, takže nastal skvělý čas pro útok.
Rexus přes rameno pohlédl na tváře svých drahých přátel. Nikdo z nich neměl pořádnou zbroj, jakou měli imperiální vojáci, i když většina z nich byla dostatečně vycvičená v boji. Nebyla žádná možnost, že by tahle malá armáda sestávající zhruba ze dvou set lidí dokázala porazit tisíc imperiálních vojáků. Přemýšlel, jestli tyhle statečné muže a ženy nevede na sebevražednou misi.
Věděl, že pokud se holubi dostali na místo určení, je na cestě několik dalších žen a mužů. Možná celkem další stovka, ale to pořád ani zdaleka nestačilo k tomu, aby porazili tisíc vojáků.
„Ale stovky a stovky mladých mužů – prvorozených – jsou ve vozech ve středu náměstí,“ hlásil zvěd Rexovi.
„Stovky říkáš?“ zeptal se Rexus a cítil novou naději.
Zvěd souhlasně přikývl.
Rexus vybral třicet mužů, včetně sebe, jejichž hlavním úkolem bude otevřít zámky na vozech a přimět prvorozené, aby bojovali po jejich boku. Navýší tím počty rebelů. Ostatní muži a ženy budou odrážet imperiální vojáky a odvádět jejich pozornost od toho, že jim kradou rekruty.
Ve chvíli, kdy si Rexus ujasnil plán, dorazilo už více než sto dalších revolucionářů. Byli připraveni se přidat k boji.
Rexus rozkázal Nesovi, zvědovi a polovině bojovníků, aby zaútočili ze severu, a pak nervózně vyčkával, dokud se zvěd nevrátil s informací, že rebelové se v bezpečí dostali na druhou stranu Severního náměstí.
Tohle je důležitá chvíle, pomyslel si. Po stovky let se nad jeho zemí vznášel útlak jako kletba, jako řetěz kolem krku tisíců lidí.
Roztřeseně ale rozhodně pozvedl Rexus meč.
„Za svobodu!“ zakřičel a vyrazil v čele povstalců do boje.
Když vyráželi směrem k náměstí, koňská kopyta duněla po dláždění. Rebelové zadržovali hrůzou dech. Stejně tak ale Rexus cítil, že někteří dýchají vzduch plný naděje.
Musím být silný kvůli nim, pomyslel si. I přes slabost, která se skrývá v mém srdci.
Proto pobídl koně kupředu i přes to, že se bál smrti, která na něj jistě čekala, pokud se nezastaví.
Rexus naváděl koně tak hluboko na bojiště, jak to jen šlo. Snažil se dostat co nejblíž k vozům plným prvorozených. Když už kolem bylo příliš mnoho bojujících lidí na to, aby mohl pokračovat, vyrazil ze sebe mocný válečný pokřikl a vrhl se do boje.
Pozvedl meč a bodl jednoho z vojáků do srdce, dalšího ťal přes hrdlo a třetího bodl do břicha. Křik raněných mužů se ozýval všude kolem.
Jeden z imperiálních vojáků strhl Rexe z koně a zaútočil na něj mečem. Rexus uhnul a pak kopl vojáka do kolena. Ozvalo se nechutné zapraskání kostí.
Další imperiální voják – muž obludných rozměrů – vyrazil Rexovi meč z ruky. Beze zbraně se Rexus vrhl kupředu a zaryl palce vojákovi do očí.
Obr zaječel a udeřil Rexe do žaludku tak prudce, až ho srazil na zem. Vzápětí se na Rexe vrhl další voják a po něm ještě jeden.
Obklíčili ho, útočili tři na jednoho.
Rexus si všiml meče, který ležel jen několik stop daleko, a rychle se k němu hrabal po kolenou, ale do cesty se mu postavil voják. Rexus vytáhl dýku z boty a vrhl ji proti vojákovi. Poté se chopil meče a vyskočil na nohy.
Obr teď svíral v ruce kopí a chystal se na Rexe zaútočit. Rexus uskočil, srazil mečem kopí k zemi a pak na něj dupnul, aby ho zlomil. Vší silou nakopl obra do břicha. Nic se nestalo. Bodl tedy obra do nohy, ale ten ho ihned potrestal ranou ze strany do hlavy. Rexus se zhroutil k zemi a v uchu mu začalo tepat.
Vydrápal se na nohy, okolí se kolem něj točilo. Náhle ucítil ostrou bolest v paži. Ze zranění se vyvalila čerstvá krev. Rexus vykřikl.
Během chvilky se mu vyjasnil zrak a vrazil meč do obrova břicha. Imperiální voják se zhroutil na kolena, a když Rexus ukročil, padl voják tváří k zemi.
Rexovu pozornost upoutaly výkřiky opodál, a když vzhlédl, viděl vozy plné prvorozených mužů jen nějakých dvacet stop daleko. Vyrazil k nim a cestou sekal po dalších imperiálních vojácích. Urazil zámek z prvních dveří.
„Bojujte s námi!“ zakřičel na mladé muže, kteří se vyhrnuli ven. „Vybojujte si svobodu!“
Rexus přiběhl k dalšímu vozu a pak dalšímu, urážel na nich zámky a osvobozoval tak množství uvězněných prvorozených. Žádal je, aby se přidali k boji. Většina jich sebrala meče padlých vojáků a přidala se k povstalcům.
Mlha se začala zvedat a Rexus si smutně uvědomil, že na dlažbě leží mnoho jeho mužů. Jeho přátelé odešli na věčnost, už s nimi nikdy nepromluví. Ale potěšilo ho, když si všiml, že na zemi leží mnohem více imperiálních vojáků.
„Ústup!“ rozkázal Rexus. Viděl, že dokázali to, proč sem přišli.
Mlhou se rozezněl roh, odrážel se ozvěnou v ulicích a jeho lidé prchali z bitvy, rozptylovali se v postranních uličkách a vytráceli se všude kolem. Vesele zvedali ruce do vzduchu a jejich vítězné volání se neslo ulicemi.
Podíval se do tváří přeživších, kteří se od této chvíle stali jeho přáteli na život a na smrt, a viděl jiskření v jejich očích. Objevil se v nich duch revoluce. A brzy se tyhle jiskry promění v ohnivé inferno, které zničí celé Impérium.
Všechno se změní.
KAPITOLA PATNÁCTÁ
Ceres seděla na chladné kamenné podlaze žaláře a sledovala malého chlapce, který ležel vedle ní. Svíjel se bolestí a Ceres uvažovala, jestli přežije. Ležel na břiše a jeho kůže bledě zářila, oči měl napůl otevřené a stále se ještě vzpamatovával z bičování, které prožil na tržišti. Čekal na rozsudek stejně jako všichni ostatní v žaláři.
Stejně jako ona.
Rozhlédla se a viděla, že cela je plná mužů, žen i dětí. Někteří byli připoutáni řetězy ke zdi, jiní měli volnost pohybu po cele. Kolem panovalo příšeří a pach moči byl ještě výraznější než v otrokářově voze. Tady totiž nevál vítr, který by mohl zápach alespoň trochu rozehnat. Kamenné zdi byly pokryté špínou a krví. Strop nad nimi působil tísnivě, jako by nad nimi visela celá váha světa. Byl tak nízký, že se Ceres téměř nemohla napřímit. Podlaha byla pokrytá rozmazanými výkaly a krysím trusem.
Ceres se znovu ustaraně podívala na chlapce. Nezměnil polohu už od doby, kdy ji sem včera zavřeli. Hruď se mu ale pomalu zvedala a klesala mělkými nádechy.
Díky slunci prosvítajícímu skrz malé zamřížované okno viděla, že se mu rány hojí, ale že mu do nich zarůstají vlákna z jeho tuniky. Ceres chtěla něco udělat – cokoli – aby mu ulevila od bolesti, ale už několikrát ho zkoušela bezvýsledně oslovit. Jeho bledé oči se ani nezachvěly.
Ceres vstala a schoulila se do rohu. Oči měla oteklé od pláče, v ústech a krku sucho, měla žízeň. Věděla, že neměla udeřit královského, ale když to udělala, udělala to jen jako reakci na jeho facku.
Přijde pro ni Thanos? uvažovala. Nebo bylo jeho slovo stejně shnilé jako slovo ostatních královských?
Těhotná žena sedící naproti ní si mnula vyduté břicho a tiše při tom sténala. Ceres přemýšlela, jestli bude muset porodit v téhle špinavé díře. A jestli ji odsoudí k nuceným pracím. Znovu se podívala na malého chlapce a bodlo ji u srdce, když si uvědomila, že je to jen několik let, kdy byl Sartes ve stejném věku. Vzpomněla si, jak mu zpívávala ukolébavky, než usnul.
Napjala se, když si všimla siluet dvou vězňů, které se před ní objevily.
„Co pro tebe ten kluk znamená?“ zeptal se hrubý hlas.
Ceres vzhlédla. Jeden z mužů měl špinavý, zarostlý obličej se zlýma modrýma očima. Druhý byl plešatý a svalnatý jako bojepán. Kůži pod očima měl pokrytou zakrouceným černým tetováním. Silnější si zamnul ruce, až mu klouby zapraskaly, a když se pohnul, řetěz na jeho kotníku zachřestil.
„Nic,“ odpověděla Ceres a odvrátila pohled.
Zarostlý muž se rukama opřel o zeď po obou jejích stranách a naklonil se k ní. Zkažený dech udeřil Ceres do tváře.
„Lžeš,“ řekl. „Viděl jsem, jak na něj koukáš.“
„Nelžu,“ odpověděla Ceres. „Ale pokud bych lhala, stejně by to neměnilo nic na vaší situaci nebo na situaci kohokoli tady. Zůstaneme tady zavření a budeme čekat na trest.“
„Když ti položíme otázku, očekáváme pravdivou odpověď,“ pronesl tetovaný muž. Udělal krok kupředu a jeho řetěz znovu zachřestil. „Nebo si myslíš, že jsi pro nás moc dobrá?“
Ceres věděla, že i kdyby na ně byla milá nebo se je snažila přesvědčit o pravdě, nepomohlo by to, aby ji nechali na pokoji.
Rychle se sklonila a vyrazila mezi oběma násilníky. Chtěla se dostat na opačný konec místnosti, kam by jejich řetězy nedosáhly. Daleko se ale nedostala.
Tetovaný muž zvedl nohu společně s řetězem, který na ní visel, a podrazil jím Ceres nohy. Ceres tvrdě dopadla na zem. Zarostlý muž položil nohu chlapci na záda a ten zakřičel bolestí.
Ceres se snažila postavit na nohy, ale tetovaný jí otočil řetěz kolem krku a zatáhl.
„Nechte toho kluka… být,“ chraptěla, téměř nemohla mluvit.
Chlapcův nářek se jí zařezával přímo do srdce. Ceres sevřela řetěz a snažila se osvobodit.
Tetovaný ještě víc přitáhl, takže nemohla dýchat už vůbec.
„Teď se staráš, co? Protože jsi lhala, necháme toho kluka vykrvácet,“ zasyčel zarostlý.
Prudce nakopl chlapce do zad a dětský nářek znovu naplnil přecpanou celu. Ostatní vězňové raději odvrátili pohled. Někteří z nich tiše vzlykali.
Ceres cítila, jak ožívá, jak se jí zmocňuje podivná síla, jako bouře. Ani nevěděla, co přesně dělá, jen si uvědomila, že svírá řetěz stále pevněji a nakonec ho trhá ve dví.
Vousatý muž na ni hleděl, jako by viděl vstát někoho z mrtvých.
Když se osvobodila, vstala Ceres a chytila řetěz jednou rukou. Začala zarostlého muže bičovat, znovu a znovu, dokud se nekrčil v rohu a neškemral o milost.
Uvnitř cítila naprosté prázdno. Obrátila se a postavila se tetovanému. Podivná moc uvnitř stále zásobovala její tělo novou silou, kterou potřebovala k zastavení útočníků.
„Pokud se jeho, mě nebo kohokoli jiného v místnosti ještě jen dotknete, zabiju vás holýma rukama, rozumíš?“ pronesla a ukázala na něj prstem.
Tetovaný muž ale jen zavrčel a vrhl se na ni. Ceres pozvedla ruce. Ucítila uvnitř spalující horko, a aniž by se útočníka dotkla, poslala ho vzduchem přes místnost, kde s tupým zaduněním narazil do zdi. Pak se v bezvědomí zhroutil na zem.
Nastalo těžké ticho a Ceres cítila, že se na ni upírají všechny zraky v místnosti.
„Co je to za moc?“ zeptala se těhotná žena.
Ceres se na ni podíval a pak přejela pohledem po ostatních. Všichni v místnosti se tvářili zmateně.
Chlapec se trhaně posadil. Ceres poklekla po jeho boku.
„Musíš odpočívat,“ řekla.
Když mu teď strhli látku ze zad, všimla si v jeho krvi hnisu. Pokud mu někdo nevyčistí jeho zranění, zemře chlapec na infekci, to bylo jasné.
„Jak jsi to udělala?“ zeptal se chlapec.
Všichni stále upírali zraky na Ceres. I oni by rádi znali odpověď.
Byla to odpověď, kterou by ráda znala i ona sama.
„Já… nevím,“ řekla. „Prostě… něco se ve mně objevilo, když jsem viděla, co ti dělají.“
Chlapec se odmlčel, znovu ulehl a s klížícíma se očima pronesl, „Děkuji.“
„Ceres,“ ozvalo se náhle zašeptání z temnoty. „Ceres!“
Ceres se ohlédla a skrz mříže spatřila postavu v kápi, pochodně v chodbě osvětlovaly černou látku. Že by nějaký služebník, kterého poslal Thanos? uvažovala.
Opatrně, aby na někoho nešlápla, došla Ceres k cizinci. Ten sňal kápi a k jejímu překvapení a radosti spatřila Ceres, že je to Sartes.
„Jak jsi mě našel? Co tady děláš?“ zeptala se a sevřela přitom rukama mříže. Srdce se jí sevřelo radostí a současně obavami.
„Kovář mi řekl, že jsi tady, a já tě musel vidět,“ zašeptal se slzami v očích. „Tolik jsem se o tebe bál.“
Protáhla ruku skrz mříže a přitiskla mu dlaň na tvář.
„Můj milý Sarte, budu v pořádku.“
„Tohle není v pořádku,“ pronesl s vážnou tváří.
„Je to v pořádku. Alespoň zatím nic neříkali o…“
Raději se odmlčela, než aby musela říct něco, co ani vyslovit nemohla. Nechtěla Sarta vyděsit.
„Pokud tě zabijí, Ceres, já… já…“
„No tak, ticho. Nic takového neudělají.“ Ztišila hlas, takže ji téměř neslyšel ani Sartes. „Jak vychází povstání?“
„Včera byla bitva v severním Delosu. Velká. Zvítězili jsme.“
Usmála se.
„Takže to začalo,“ řekla.
„Zatímco mluvíme, Nesos bojuje. Včera ho zranili, ale ne dost na to, aby zůstal ležet v posteli.“
Ceres se musela pousmát.
„Tvrdý jako vždy. A co Rexus?“ zeptala se.
„Taky je v pořádku. Chybíš mu.“
Když to Sartes vyslovil, Ceres se téměř rozplakala. Ach, jak moc jí Rexus chyběl.
Sartes se naklonil blíž, skrýval jednu ruku pod kápí a významně se na ni podíval. Ceres natáhla ruku a ucítila na ní něco chladného, tvrdého a ostrého – dýku. Beze slova si dýku vzala, pokývla a skryla ji za pasem pod košili.
„Musím jít, než mě tu někdo uvidí,“ řekl Sartes.
Souhlasně přikývla a opatrně ho přes mříže objala.
„Mám tě ráda, Sarte. Pamatuj si to.“
„Také tě mám rád. Zvládni to.“
Když zmizel v chodbě, všimla si Ceres, že se blíží dozorce. Schoulila se zpět do rohu vedle chlapce a rukou ho začala hladit ve vlasech. Dozorce odemkl dveře a vstoupil do cely.
„Poslouchejte, zločinci. Tohle jsou jména těch, kteří budou popraveni pozítří za svítání: Apollo.“
Chlapec zalapal po dechu a Ceres cítila, jak se jí pod rukou začal třást.
„…Trinity…“ pokračoval dozorce.
Těhotná žena se přikrčila a rukama si objala naběhlé břicho.
„…Ceres…“
Ceres cítila, jak se jí zmocňuje panika.
„…a Ichabod.“
Muž připoutaný řetězem na opačné straně cely zabořil obličej do dlaní a tiše se rozvzlykal.
Dozorce se otočil na podpatku a odešel z cely. Zamkl za sebou dveře, a jak se vzdaloval, do ticha se rozléhaly jeho těžké kroky.
Těmito několika slovy jí určil, kdy zemře.