KAPITOLA SEDMÁ
Již před mnoha mílemi odpoutal lord Blaku Ceres a hodil ji do zavřeného otrokářského vozu. Teď netečně seděla v měsíčním světle mezi tucty dalších dívek v uzavřeném voze drkotajícím se po hlavní cestě z Delosu.
Noc byla mrazivá – bylo tíživé ticho – a jen s malou ochranou před deštěm nedokázala Ceres usnout. Celou dobu se třásla. Studenýma rukama svírala mříže, choulila se na jednom konci pojízdného vězení na vlhké slámě, která smrděla močí a hnijícím masem. Zhruba před hodinou přestalo pršet a teď svítil měsíc a hvězdy.
Ceres naslouchala rozhovoru strážných sedících nahoře na voze. Několik z nich se zmínilo o Holheimu, hlavním městě Severozemí, které, jak věděla, bylo několik měsíců cesty daleko. Ceres si byla vědoma, že pokud ji odvezou až tam, nebude mít už nikdy možnost shledat se s rodinou nebo s Rexem. Podobné myšlenky ale zatlačila hluboko do mrtvé části svého srdce. Když se ohlédla, uvědomila si, že dívka, která celou cestu kašlala, najednou ztichla a byla teď skrčená v zadním rohu, bez života, rty modré a pleť bílou.
Vedle těla seděla matka se dvěma dcerami, dívčina úmrtí si nevšímaly. Jediné, co dcery zajímalo, bylo to, která bude sedět matce na klíně. Raději to, než aby věděly, jak blízko jsou ke smrti, pomyslela si Ceres.
Pár dívek usazených na opačné straně, než byla Ceres, mělo poraženecké pohledy plné strachu. Několik dalších plakalo tichými vzlyky a dlouze hledělo skrz mříže ven z vozu. Ceres necítila strach ani smutek. Nedovolila si bát se. Někdo by to mohl vycítit, považovat ji za slabou a využít její slabost proti ní. Místo toho se uvedla do stavu takové otupělosti, že jí bylo jedno téměř vše.
„Jdi pryč z mého místa,“ vykřikla blonďatá dívka na jinou.
„Sedím tady celou dobu,“ odpověděla druhá. V měsíčním světle byla její pleť bez kazů a měla olivovou barvu.
Blonďatá chytila dívku s olivovou pletí za uši a shodila ji na vlhkou podlahu pokrytou slámou. Několik dívek šokovaně zalapalo po dechu, ale většina raději odvrátila pohled a dělala, že si potyčky nevšimla.
„Tohle je můj vůz,“ křičela blonďatá. „Všechna místa jsou moje.“
„Ne, to nejsou,“ protestovala tmavá dívka a prudce se postavila. Zapřela si ruce v bok.
Jedna na druhou chvíli zírala a ve voze nastalo těžké ticho. Oči klouzaly z jedné rivalky na druhou. Všichni čekali, co se bude dít dál.
Blonďatá se se zasyčením vrhla na tmavou a během několika okamžiků spolu bojovaly na podlaze. Ze všech sil ječely a vypadaly jako jedno klubko rukou a nohou. Několik dychtivých otrokyň je povzbuzovalo.
Skončilo to nerozhodně. Dívka s tmavou kůží pomalu vstala a odešla do zadní části vozu, rukama se opírala o stěny a z nosu jí crčela krev. Vůz poskočil, když přejížděl výmol na cestě, a dívka se zachvěla. Nakonec se svezla na podlahu naproti Ceres. Stírala si krev svým špinavým hnědým otrhaným rukávem a podívala se Ceres do očí.
„Já jsem Anka,“ pronesla.
Měsíc svítil skrz klec dívce přímo do tváře a Ceres si pomyslela, že má ty nejzvláštnější oči, jaké kdy viděla: tmavě hnědé duhovky žíhané tyrkysem. Vlasy měla dlouhé, husté a černé. Ceres odhadovala, že je dívka zhruba v jejím věku.
„Já jsem Ceres.“
Ceres bylo dívky líto, ale neměla sílu se jakkoli zapojit. Pohlédla ven skrz železné mříže v zadní části vozu a přemýšlela, jestli by bylo možné uprchnout. Život otroka nestál za žití a ona byla rozhodnutá udělat vše, co bude nutné, aby se dostala pryč. Dokonce i riskovat svůj život, pokud by na to mělo dojít.
Vůz nečekaně zpomalil, aby zastavili u okraje cesty. Lord Blaku nařídil strážným, aby ukončili bitku, která ve voze propukla. Vůz se rozkymácel, když z něj muži seskočili a dopadli do louží či trávy vedle cesty. Lordova tvář se objevila za mřížemi a Ceres zaslechla rachocení klíčů a těžký dech, který se měnil v obláčky páry.
Dveře se otevřely a Ance přes tvář přelétl stín zmatení. Když dva z pěti strážných vstoupili do vozu, otroci se přikrčili a třásli se. Muži se chopili dívek, které spolu předtím zápasily, a přes jejich kopání a jekot je vytáhli ven.
„Ty jsi ale slaďoučká,“ pronesl lord Blaku a chytil Anku za paži. „Pojď ke mně, holčičko.“
Anka horečnatě zavrtěla hlavou a snažila se vycouvat. V očích se jí zračila hrůza. Ceres ucítila nával nevolnosti, když si představila, co by ten tlustý starý otrokář mohl provést nevinné dívce.
Anka zaječela a lord Blaku si ji přitáhl.
V tu chvíli si Ceres všimla záblesku svého meče připnutého na otrokářově opasku. Během jediného úderu srdce jí došlo, že má možnost uprchnout.
Lord Blaku se chystal zavřít západku, ale než ji stihl zamknout, vykopla Ceres dveře a vyskočila z vozu. Několik dalších otroků ji následovalo a vyrazilo po cestě pryč. Strážní ale uprchlíky dostihli a spoutali je. Další strážný zavřel dveře vozu.
Otrokář srazil Anku na zem a sáhl po jílci Ceresina meče. Ceres ho kolenem udeřila do slabin tak prudce, až se předklonil. Než se stihl vzpamatovat, tasila Ceres meč a sekla ho přes stehno. Otrokář se s naříkáním zhroutil na cestu. Meč jí v ruce připadal neskutečně lehký. Také si všimla, že se meč zakousl do stehna stejně snadno, jako prochází horký nůž máslem.
Tři strážní naházeli zbývající otroky zpět do vozu a zamkli ho. Dívky nesouhlasně křičely.
Když už se chystala Ceres vytáhnout Anku na nohy, zalapala Anka po dechu a vykřikla: „Za tebou!“
Ceres se prudce obrátila a zjistila, že se na ni hrnou tři strážní. První z nich už pozvedal meč, a kdyby ji Anka nevarovala, vrazil by ho Ceres do zad.
Ke svému úžasu ucítila v žilách stejnou sílu, jakou cítila, když v aréně zachránila Sarta. Náhle přesně věděla, co musí udělat, aby porazila tři strážné.
S prvním strážným se několikrát střetla mečem, než ho probodla. Padl k zemi a zhroutil se do louže vody, která rychle zrudla jeho krví.
Menší strážný držel v rukách dýku. Přehazoval si ji z ruky do ruky a pomalu se přibližoval. Ceres jeho zbraň chvíli pozorovala a v pravou chvíli švihla mečem mezi strážného rukama. Dýka proletěla vzduchem a přistála na střeše vozu.
„Nech mě jít a já tě nechám žít,“ pronesla Ceres s takovou rozhodností v hlase, až ji to samotnou překvapilo.
„Ten, kdo ji zajme, dostane padesát pět zlatých!“ vykřikl lord Blaku a hodil svůj bič strážnému, který právě přišel o dýku.
Ha! Zlato mojí matky, pomyslela si Ceres a jen to povzbudilo její hněv.
Zbývající dva strážní se k ní pomalu přibližovali. Vyšší, s páskou přes oko, tasil meč. Menší práskal ve vzduchu bičem. V paláci Ceres bojovala vždy jen s jedním mužem. Zdálo se jí obtížné bojovat proti dvěma současně. Na druhou stranu, v paláci nešlo o život a necítila tam tu podivnou sílu kolující v žilách, kterou cítila teď.
Menší muž švihl bičem a omotal jí ho tak kolem zápěstí ruky, ve které svírala meč. Přitáhl a strhl ji tak na zem. Ceres svírala meč pevně, takže ho udržela v ruce. Jedním pohybem přeťala pruh kůže, čímž si zápěstí osvobodila.
Rychle jako kočka vyskočila na nohy a ve chvíli, kdy na ni zaútočil vysoký strážný, vyrazila mu vstříc a jejich meče se setkaly.
Menší strážný se vrhl směrem k Ceres a rukama jí objal nohy tak, aby se nemohla hnout z místa. Rozhodil ji a Ceres spadla na záda. Rychle ji jednou rukou chytil za zápěstí ruky, ve které svírala meč. Druhou rukou jí sevřel hrdlo a začal ji rdousit.
„Zabij ji, pokud to bude nutné!“ vykřikl lord Blaku, zatímco si stále svíral krvácející stehno.
Ceres vykopla a zasáhla menšího strážného do hlavy. Srazila ho tak ze sebe a pak se rychle převalila, aby mohla vstát. Viděla, že i strážný se pokouší postavit na nohy, a tak ho několikrát kopla do obličeje, dokud nezvláčněl a nezůstal bez hnutí ležet.
V tu chvíli na ni zaútočil vysoký strážný. Zavířila kolem něj, podrazila mu nohy, a když padl na záda, usekla mu ruku. Strážný zaječel a sledoval, jak se mu z pahýlu řine krev.
Ceres nechtěla být brutální. Chtěla ho jen zranit dostatečně na to, aby nemohl dál bojovat, a aby ji nepronásledoval, až uteče. Čepel byla ale opravdu ostrá a k tomu, aby prošla kostí, nebyla nutná téměř žádná síla. Nebo že by to byla ta podivná energie v jejích žilách, která ji poháněla?
Některé dívky ve voze šplhaly po stěnách, třásly klecí a ječely, aby je Ceres pustila ven. Další Ceres povzbuzovaly a volaly na ni, aby zabila jejich věznitele.
„Zahoď meč, nebo ta dívka zemře,“ zvolal za ní lord Blaku.
Ceres se obrátila a spatřila otrokáře svírajícího Anku. Spodní ret se jí třásl, oči měla široce otevřené a otrokář jí tiskl ke krku nůž. Objevila se první kapka krve.
Měla by se pokusit Anku zachránit? Ceres se mohla prostě otočit a utéct. Byla by volná. Ale Ančiny oči ji prosily tak zoufale, že Ceres neměla to srdce, aby ji opustila a nechala ji hrozivému osudu. Pohlédla na dívky ve voze, které teď ztichly, protože si uvědomily, že jde i o jejich záchranu.
Ceres se zaklonila a pak prudce mrštila mečem. Modlila se, aby zasáhla.
Sledovala, jak se meč ve vzduchu přetáčí a nakonec zasahuje lorda Blaku do obličeje. Čepel ho zasáhla přímo do oka. Zhroutil se na blátivou zem.
Mrtvý.
Vzlykající Anka se od něj odplazila pryč.
Ceres ztěžka oddechovala, mlčky došla k otrokáři a vytrhla z něj meč. Pak se obrátila a přeťala zámek na dveřích vozu. Ženy a dívky s úlevou vyskakovaly z vozu. S výkřiky úlevy i radosti proudily jedna za duhou ven. Několik z nich děkovalo Ceres, když kolem ní procházely. Žena se dvěma dcerami ji objala, než se obrátila zpět na cestu k Delosu.
Ceres se zdálo, jako by její ruce i nohy vážily stovky liber. Víčka měla těžká z nevyspání, ale přiměla se dojít k vozu, přetnout otěže a vypřáhnout koně. Z vozu sebrala přikrývku, vak s jídlem a koženou nádobu s vínem a všechno to naložila na jednoho z koní.
Jakmile sebrala pochvu od pasu lorda Blaku a připevnila si meč na opasek, nasedla na statnou hnědou klisnu a nasměrovala ji na jih k Delosu. Když projížděla kolem Anky, zastavila se.
„Zachránila jsi mi život,“ řekla Anka. „Jsem tvým dlužníkem.“
„Ty jsi mě zachránila jako první,“ odpověděla Ceres. „Nic mi nedlužíš.“
„Nech mě, ať se k tobě přidám. Prosím. Nemám kam jít.“
Ceres zvažovala Ančin návrh a pomyslela si, že by bylo příjemné mít na studené, tmavé cestě zpět společnost.
„Tak dobře, Anko. Pojedeme spolu,“ pronesla Ceres s měkkým úsměvem.
Natáhla ruku a pomohla Ance nasednout. Anka sevřela Ceresina záda tak pevně, jako by na tom závisel její život. V dálce udeřil blesk a na obloze se znovu objevily mraky. Ceres pobídla klisnu do cvalu. Než bude potřeba jejích služeb v paláci, zbývalo ještě trochu času, a ona přesně věděla, kam musí jít: za Rexem a svými bratry.
KAPITOLA OSMÁ
Noc byla i nadále brutálně studená, bouřlivý vítr ječel kolem, ale ani to nezabránilo Ceres hnát koně kupředu zničujícím tempem. Byla odhodlaná dostat se k Rexovi, dokud byl čas. Celé hodiny jízdy ji bičoval déšť ledové tříště, šaty měla skrz naskrz nasáklé vodou a prsty jí chladem tuhly. Hněv na lorda Blaku a její matku ji ale hnal dál.
Konečně spatřila vnější hradby hlavního města, a když přestalo pršet, zpomalila koně do klusu. Slunce stoupalo nad Alvažské hory, pableskovalo mezi rozestupujícími se mraky a líbalo bílé budovy hlavního města svými zlatými paprsky. Ceres zbývala hodina, než bude muset plnit své povinnosti v paláci. Seskočila z koně a vedla klisnu mírně se svažující soutěskou k řece. Když ji dovedla k vodě, vybalila chléb a maso, které sebrala lordu Blakuovi a spravedlivě ho rozdělila mezi sebe a Anku.
Posadila se na kámen a vrhla po ní kradmým pohledem. Anka hltala jídlo jako vyhladovělé zvíře.
„Chtěla bys, abych tě odvezla domů?“ zeptala se jí Ceres.
Anka přestala jíst, vzhlédla k ní a její výraz se změnil v naprosto vyčerpaný. Nic ale neřekla.
„Možná, že teď, když je otrokář mrtvý, tě tvoje rodina –“
„Moji rodiče mě prodali, aby si zachránili farmu. Dvacet zlaťáků,“ pronesla Anka hořce. „Už to není moje rodina.“
Ceres jí rozuměla. Och, jak dobře jí rozuměla. Podívala se na Alvažské hory a na moment se zamyslela.
„Vím, kde bys mohla najít nový domov,“ řekla.
„Kde?“ zeptala se jí Anka a polkla hlt vína.
„Moji bratři a přátelé jsou součástí revoluce.“
Anka přimhouřila oči a poté přikývla.
„Jsi teď moje sestra a z nich budou mí bratři a přátelé. Budu bojovat po vašem boku a také se přidám k revoluci,“ řekla.
Když dojedly, vyvedla Ceres klisnu zpět na cestu a i s Ankou vyrazila po klesající cestě k hlavnímu vstupu do města – silně střeženému padacímu mostu vyrobenému z masivního dubového dřeva. Zařadily se do fronty za ostatní cestovatele a obchodníky. Projely kolem hlídkujících vojáků a pak dál přes most do města.
Projížděly po dlážděných ulicích, kolem domů a dřevěných chatrčí a skrz úzké uličky. Město se probouzelo, jeho obyvatelé s vědry a dalšími nádobami se řadili do front u studní. Děti si hrály v ulicích a jejich smích se nesl vzduchem. Ceres to připomnělo mnohem šťastnější a snadnější časy.
Přes akry a akry zvadlých hnědých rostlin dorazily k úpatí Alvažských hor. Skromné domky se tiskly k mírnému svahu a chránily je vysoko se tyčící vrcholy. Ze skalní stěny se do údolí řítil vodopád. Zvenčí vypadala malá osada jako každá jiná v okolí Delosu. Skládala se z domků, vozů, zvířat a rolníků pracujících na polích. Nebylo to ale nic než maškaráda, která měla udržet podezřívavé pohledy imperiálních vojáků co nejdál. Uvnitř každého obydlí se lidé připravovali na povstání.
Ceres tu už jednou byla. Bylo to před dvěma lety, když jí Rexus ukázal narůstající sbírku zbraní ukrytou v jeskyni za vodopádem.
Mimo osadu stál na okraji moře starý opuštěný hrad. Tam byl hlavní stan revolucionářů. Dvě ze tří věží se už zřítily a několik zdí bylo opraveno pomocí naplaveného dřeva a kamenů. Sem měla Ceres namířeno.
Obě dívky sesedly z koně, Ceres ho chytila za uzdu a společně s ním vyrazily pěšky dál po písčité cestě. Mořský vánek tahal Ceres za oblečení. Jakmile prošly klenutým vstupem do hradu, zastavilo je pět těžce ozbrojených mužů v obyčejných šatech.
„Jmenuji se Ceres. Přicházím sem za Rexem, mým přítelem, Nesem a Sartem, mými bratry,“ pronesla, zatímco uklidňovala koně. „Tohle je Anka, moje přítelkyně. Chceme se připojit k revoluci.“
Jednomu z mužů přeběhl přes tvář záblesk poznání, jako by její jméno bylo důležité. Pokývl a vyrazil směrem k nádvoří. Ostatní muži si dívky prohlíželi nedůvěřivými pohledy.
Na nádvoří mohla Ceres sledovat muže i ženy pracující v horečném tempu. Někteří cvičili ostatní v boji s mečem, další zase upravovali brnění či vyráběli luky a z rovných kusů dřeva šípy. Některé ženy jen šily nové oblečení.
Uběhlo několik minut, potom několik dalších. Že by tu Rexus a její bratři nebyli? Ceres přemýšlela, co se děje. Bude muset odejít, aniž by je viděla? Musela je vidět, než se vydá do paláce.
Rexus se náhle objevil zpoza rohu.
„Ciri!“ zvolal a vyrazil k ní.
Když Ceres znovu spatřila jeho tvář, opustila ji všechna zbývající síla, a když ji dychtivě objal, propukla v pláč. Tak dlouho musela být silná. Teď, když stála skrytá v bezpečí jeho objetí, mohla konečně nechat vyplynout na povrch i svoji slabou stránku.
„Myslel jsem, že jsi mrtvá,“ řekl a hladil ji po zádech, zatímco ji k sobě pevně tiskl.
Zaplavil její tvář svými polibky, vysušil jimi její slzy a nakonec přimkl svoje měkké horké rty k jejím. Jeho rty se ale vzdálily ještě dřív, než si Ceres stihla uvědomit radost z jejich prvního skutečného polibku.
„Strašně jsem se o tebe bál,“ pronesl a stále ji pevně svíral. „Sartes tvrdil, že tě zahlédl u přístřešku vašeho otce, ale že jsi pak zmizela.“
„Moji bratři jsou tady?“ zeptala se.
„Teď zrovna ne,“ odpověděl Rexus. „Plní úkol.“
Ceres cítila, jak jí pokleslo srdce. Přesto chápavě přikývla a o krok ustoupila.
„Tohle je moje přítelkyně Anka,“ řekla s rukou položenou na rameni svojí nové přítelkyně. „Byla se mnou v otrokářském voze. Potřebuje nějaké místo, kde by mohla zůstat.“
„V otrokářském voze? Tak proto vypadáš tak, jak vypadáš,“ prohlásil Rexus a rozpustilýma očima jí přejížděl po těle.
Ceres ho praštila do ramene.
„Ty rozhodně nevypadáš o nic líp než já,“ odpověděla s úšklebkem. Rexus se musel usmát.
„Prosím, přiveď sem Faustu,“ požádal Rexus strážného. Pak se s ustaraným výrazem ve tváři obrátil k Ceres. „Ty nezůstaneš?“
Ceres byla rozpolcená. Jedna její část chtěla zůstat s Rexem a jejími bratry, druhá její část ale silně toužila po práci zbrojíře.
„Princ Thanos si mě najal jako zbrojíře.“
Rexovi zaplály oči, ale pak přikývl.
Po boku strážného se k nim dobelhala starší žena, pleť měla bílou jako sníh a z očí jí vyzařovala moudrost jejího věku stejnou měrou jako prožité utrpení.
„Fausto,“ oslovil ji Rexus. „Prosím, dohlédni na to, aby Anka měla místo, kde může zůstat. A ujisti se, že dostane najíst a nějaké suché šaty.“
Stará žena rozpřáhla své křehké ruce a objala nově příchozí.
„Teď máš nový domov. Často se tu budeme vídat,“ řekla Ceres Ance. „Dlužím ti za svůj život a nikdy ti to nezapomenu.“
Anka se měkce usmála a přikývla. Objala Ceres a pak následovala Faustu přes nádvoří.
Rexus sevřel Ceresinu dlaň ve své, v druhé ruce sevřel otěže její klisny a obě je doprovodil ke stájím. Když k nim dorazili, pustil Ceres a odvedl koně ke žlabu s vodou.
„Máš nový meč,“ pronesl, aniž by se ohlédl, a projížděl přitom prsty koňskou hřívu.
Klisna souhlasně zafrkala.
„Ano, je to dar od mého otce,“ odpověděla Ceres a podvědomě položila dlaň na jílec. Osten smutku ji bodnul do hrudi.
Mluvit o smutných věcech se jí ale nechtělo.
„Zdá se, že hnutí odporu se zvětšuje,“ řekla.
„Od doby, kdy jsi tu byla naposledy, máme třikrát tolik podporovatelů,“ odpověděl.
To Ceres potěšilo.
Společně vyšli ven ze stájí a posadili se na dřevěné lavici. Rexus se na ni zadíval, jemně jí pročesával vlasy a pak ji pohladil po tváři.
Když Ceres pomyslela na to, že se s ním bude muset rozloučit, ucítila v hrudi úplnou prázdnotu. Znovu si začala zahrávat s myšlenkou, že by zůstala.
„Možná bych měla zůstat s tebou,“ vyslovila nahlas to, nad čím přemýšlela.
Rexus ji políbil na ústa.
„To by bylo skvělé, ale myslím, že bude nejlepší, když se budeš věnovat službě v paláci,“ odpověděl.
Ceres věděla, že má pravdu, ale přesto ji zabolelo, když ho slyšela, jak říká, že musí jít pryč.
„Máme spoustu podporovatelů,“ pokračoval. „Ale není mezi nimi nikdo, kdo by pracoval mezi palácovými zdmi.“
„Nevím, jak moc budu mít přístup do paláce nebo k ostatním královským,“ odpověděla.
„Pokud si získáš důvěru prince Thana, jsem si jistý, že budeš mít přístup na všechna místa, která bude revoluce potřebovat. Až nastane ten správný čas, budeš nás moct zavést do paláce a zajistíš nám vítězství,“ řekl.
Ceres se sevřel žaludek, když si uvědomila, že si má získat princovu důvěru jen proto, aby ji pak mohla zradit. Ale proč ten svíravý pocit? Možná to bylo proto, že jí věřil a dal jí šanci tam, kde ostatní ne. Nebo to možná bylo proto, že pohrdal svojí rodinou a tím, čím byli, stejně silně jako kterýkoli obyčejný člověk.
V podstatě na tom nezáleželo, Rexus měl pravdu: tím, že udělá, co se po ní chce, pomůže povstání víc, než mohl pomoci kdokoli jiný. Ve skutečnosti byla její přítomnost za palácovými zdmi přesně to, co revoluce potřebovala, a mohlo to hrát zásadní roli ve svržení Impéria.
Přikývla a na krátký moment si hleděli zpříma do očí.
Ceres nechtěla nahlas vyslovit to, co muselo následovat, protože i bez toho se jí zmocňoval smutek. Prostě vstala a vešla do stáje. Když už se chystala nasednout na koně, zaslechla Rexe, který vstoupil za ní. Zatímco upevňovala sedlo, zběžně se po něm ohlédla.
„Musím vyrazit, abych nedorazila do paláce příliš pozdě. Postarej se prosím o moje bratry a o Anku,“ požádala ho.
Rexus jí položil ruku na rameno a Ceres ucítila brnění po celém těle. Vzpomněla si na polibek, který si teprve nedávno vyměnili. Líbal ji jako přítelkyni nebo to mělo znamenat něco víc? Chtěla, aby to znamenalo něco víc. A věděla, že kdyby se obrátila, zahleděla by se mu do očí a přitiskla by své rty na jeho. A pak by se už nedokázala odtrhnout.
Proto bez dalšího slova vyskočila do sedla a pobídla koně. Uháněla pryč, daleko od tohoto místa. Vzhůru k paláci – odhodlaná se neohlížet, ať se děje cokoli.