KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
Ceres se postavily vlasy vzadu na krku, s hrůzou čekala na dopad sekery. Dav ztichl a ona slyšela, jak popravčí zdvihá sekeru do vzduchu.
V tu chvíli jí před očima proběhl celý život.
K jejímu překvapení ale sekera nedopadla.
Místo toho ucítila cizí ruce kolem pasu.
A o moment později ji někdo zvedal do vzduchu.
Přistála na břiše, někdo ji přes něco přehodil. Uvědomila si, že visí na koňském hřbetu. Někdo naskočil na toho stejného koně hned vedle ní. Vzduchem zasvištěl bič, jak neznámý jezdec popohnal koně kupředu. Ten prudce vyrazil a Ceres cítila silnou ruku, která ji svírala kolem pasu a chránila ji před pádem. Slyšela kolem svištět šípy a několik se jich podle zvuku odrazilo od zbroje nebo štítu.
Imperiální vojáci křičeli, přihlížející hulákali, ale jejich hlasy se pomalu vzdalovaly, až nakonec utichly úplně.
Kůň po chvíli jízdy zastavil a Ceres cítila, jak její nový věznitel seskočil. Pak ji kolem pasu znovu uchopily silné ruce, zvedly ji z koně a postavily na zem.
Sundala si šátek z očí a při pohledu na zachránce se jí zastavil dech. Thanos.
„Pojď,“ řekl. Vzal ji za ruku a táhl ji směrem k paláci.
„Počkej,“ řekla. „Proč… jak…?“
Uvědomila si, že se jí stále ještě třesou ruce a nemohla uvěřit tomu, že je stále naživu.
Thanos ji dál táhl k hlavnímu vstupu. Ceres měla tak nejistý krok, že se nemohla bránit. Málem mu nestačila. Cloumal jí současně pocit úlevy, zmatek a zlost.
„Musíme si promluvit s králem a královnou. Dřív než nás chytí vojáci,“ odpověděl Thanos.
Ceres ztuhla a vytrhla se mu. Pomyšlení na krále a královnu ji omráčilo.
„Ne! Proč?“ zeptala se. „To oni nařídili moji popravu.“
Thanos ji zatáhl za jeden z pilířů v hale a něžně ji opřel o chladnou mramorovou stěnu. Zadíval se jí do očí.
„To, co jsem řekl v Aréně, jsem myslel vážně,“ řekl.
Přimhouřila oči.
„Můžeš mi svěřit svůj život.“
Když se k ní naklonil a opřel se čelem proti jejímu, vzalo jí to dech.
„A… já tě potřebuji,“ řekl.
Thanos zvedl ruku, zahleděl se Ceres na ústa a konečky prstů jí přejel po rtech. Dotek měl lehký jako peříčko.
Ceres se zachvěla rozkoší. Jeho vůně ji celou obklopovala, jeho obličej byl jen kousek od jejího, ale válka mezi její hlavou a srdcem způsobila, že celá ztuhla. Neměla by, ne, nesmí si užívat jeho doteky. Zakázala si to. Stále to byl nepřítel, a dokud bude žít, musí to tak zůstat.
Ruku jí položil zezadu na krk, přitiskl se tváří na její tvář a jeho něha přiměla Ceres slabě vzdychnout. Cítila jeho druhou ruku v pase, jejich těla se tiskla jedno na druhé, horká a měkká.
„Ale nikomu to nesmíš prozradit,“ řekl a odtáhl se. „Pojď. Musíme najít krále a královnu. Mám plán.“
Proti své vůli ho nechala, aby ji vedl do ohromné haly. Proběhli kolem masivních mramorových pilířů, které sahaly až k vysokému stropu. Ceres nikdy neviděla nic takového. Vypadalo to, jako by palác vybudovali sami bohové. Hedvábné závěsy, třpytivé lustry, mramorové sochy a zlaté vázy. To vše zdobilo jeho vnitřní prostory. Po neutěšeném žaláři a životě stráveném v naprosté chudobě si Ceres připadala, jako by se přenesla do úplně jiného světa.
Když dorazili do druhého patra, dovedl ji k rozměrným bronzovým dveřím a otevřel je. Vkročili do obrovské místnosti, na jejímž konci, za řadou pilířů z červeného mramoru a řadami sedadel plných důstojně oblečených mužů a žen, stály dva trůny. Na jednom seděl král a na druhém královna.
Thanos vykročil k trůnům a stále při tom svíral Ceresinu ruku ve své.
Král vstal, tvář rudou vztekem, na čele mu pulzovala žíla.
„Co jsi to udělal?“ zahřměl.
Královna uchopila krále za ruku, ten ale na její gesto reagoval výhružným pohledem.
„Pokud slíbíte, že ušetříte Ceresin život, budu souhlasit s tím, že si vezmu Stephanii,“ oznámil Thanos.
Ceres se po očku dívala po Thanovi a přemýšlela, co to provádí. Jeho předchozí výstup ji mátl.
„Ty si myslíš, že tu vládneš, chlapečku?“ tázal se král a pak se obrátil k imperiálním vojákům. „Chopte se jich!“
„Ani se mne nedotknete!“ vykřikl Thanos a statečně vykročil kupředu.
Vojáci ale jeho svolení nepotřebovali.
Král pokynul rukou a vojáci, kteří se Ceres chopili, ji začali táhnout do žaláře. Znovu. Tentokrát ale i s Thanem.
*
Ceres stála u mříží a vyhlížela do žalářové chodby. Její překvapení pomalu nahrazovala beznaděj. Nebyla to ani hodina a už tu byla zase. Znovu zavřená v hnijící díře čekala na svůj osud. Alespoň teď ale měli celu jen pro sebe. Nemusela se bát žádných násilníků. Mimo to ale byly vyhlídky bledé. Velmi bledé.
Vzpomněla si na ostatní, které s ní vedli na popraviště, a přemýšlela, jestli jejich popravu dokonali. Jestli se stali dalšími z tisíců obětí krutého Impéria.
A pak Apollo… Oči se jí zalily slzami, když na něj pomyslela.
Pohlédla na Thana sedícího na špinavé podlaze. Hanebný král ho zbavil veškeré důstojnosti jediným mávnutím ruky.
„Omlouvám se,“ řekl a opřel se hlavou o stěnu žaláře. „Nečekal jsem, že by nás můj strýc uvrhl do žaláře.“
„To jsi nemohl čekat,“ řekla Ceres.
„Měl jsem.“
Nastalo dlouhé ticho. Bylo snad co dodat? uvažovala Ceres. Rýpat se dál v událostech, které je sem přivedly, by na výsledku nic nezměnilo.
Thanos vstal a několikrát přešel sem a tam.
„Podcenil jsem královnino odhodlání oženit mě se Stephanií,“ řekl.
Několikrát kopl do zdi a pak zatřásl mříží tak silně, až si Ceres pomyslela, že by se mu mohlo podařit ji vytrhnout.
„Neobviňuj se za cizí krutost,“ řekla, když se trochu zklidnil. Jejich oči se i přes šero v cele setkaly.
„Neměl jsem toho koně zastavovat.“
Opětovala jeho dlouhý pohled. Vzpomínka na jeho konečky prstů dotýkající se jejích úst a jeho tělo tisknoucí se na její ji stále ještě rozechvívala.
Zaslechla kroky blížící se chodbou, a když se ohlédla, spatřila skupinu imperiálních vojáků, která do vedlejší cely uvrhla mladou ženu a několik mužů.
Zalapala po dechu.
„Anko?“ řekla, když ji poznala při pohledu přes železné mříže.
Anka sevřela mříže zkrvavenýma rukama, tělo měla pokryté spáleninami a její krásné vlasy byly pryč, nerovnoměrně ostříhané.
„Ceres?“ zašeptala a vykulila oči.
Imperiální vojáci otevřeli dveře do cely, ve které byla uvězněna Ceres s Thanem, a vytáhli je ven. Odvedli je chodbou pryč.
„Co se stalo? Jsou mí bratři v pořádku? A Rexus?“ volala Ceres na Anku. Zoufale potřebovala slyšet odpověď.
„Byla bitva…“ začala Anka.
Ale pak se Ceres i s vojáky dostala za roh a přes dusot těžkých bot Ančin hlas už neslyšela. Zdrtilo ji to.
„Žádám, abyste nám řekli, kam nás vedete,“ pronesl Thanos.
Vojáci ale mlčeli a vedli je stále dál. Ceres se rozbušilo srdce stejně, jako když ji vezli na popraviště.
Prošli chodbou, a když dorazili na úpatí schodiště, vojáci se zastavili.
„Jděte,“ přikázal jeden z nich.
Ceres se zmateně zadívala na Thana. Ten ji vzal za ruku a společně začali zdolávat schody.
Co je čeká na jejich konci? uvažovala Ceres. Zjistila, že se neodvažuje doufat nebo věřit tomu, že ji skutečně propustí. Čekal tam další vůz, který je odveze na popraviště? Čekal na ně tucet vojáků s napnutými luky, aby je zastřelili okamžitě, jakmile vstoupí na denní světlo?
Thanos jí sevřel ruku, ve tváři se mu zračil klid, ale Ceres cítila, že uvnitř hoří hněvem. Přemýšlela, jak dokáže být v takovou chvíli tak klidný.
Když dorazili na vrchol schodiště, spatřila Ceres královnu čekající přede dveřmi. Ruce měla sepjaté před tělem.
Královna přejela pohledem z Thana na Ceres a když si všimla, že se drží za ruce, odfrkla si.
„Promluvila jsem si s králem a přesvědčila jsem ho, aby byl rozumný. Propustí vás, pokud odpřisáhneš, že se oženíš se Stephanií,“ podívala se na Thana.
„Přísahám,“ odpověděl Thanos bez váhání a sevřel Ceresinu dlaň ještě pevněji.
„Samozřejmě také předpokládám, že vy dva se spolu nebudete stýkat. Svoje kontakty omezíte pouze na cvičení před Jatkami,“ pronesla královna, přimhouřila oči a zadívala se na Ceres.
„Rozumím,“ odpověděl znovu Thanos a přikývl.
Královna vykročila kupředu. Chladné oči stále upírala na Ceres.
„A ty, holčičko,“ řekla, „s tebou mám své plány. Možná jsi teď ráda, že jsi zůstala naživu, ale můžu tě ujistit, že už brzy budeš litovat, že jsi dnes na popravišti nepřišla o hlavu.“
Pak se obrátila a sebevědomým krokem odešla pryč. Ceres si uvědomila, že je docela možné, že v paláci je to ještě nebezpečnější než v žaláři.
KAPITOLA DVACÁTÁ
Ceres to ráno dorazila na palácové cvičiště obzvlášť brzy. Stále se ještě vzpamatovávala z toho, co se stalo včera. Z toho, jak blízko smrti se ocitla. A nejvíc ze všeho z pomyšlení na Thana. Vděčila mu za svůj život. A současně si nebyla jistá, jestli ho miluje nebo nenávidí. A když věděla, že Rexus je někde tam venku a čeká na ni, nenáviděla se za to, že něco cítí i k někomu jinému.
Těšila se, že při výcviku přijde na jiné myšlenky. Soustředila se tedy na svoji práci. Pečlivě vyskládala na stůl zbraně, o kterých si myslela, že by se dnes mohly hodit. Pak naplnila vědro na pití čerstvou vodou.
Věnovala se své práci, když tu náhle koutkem oka zahlédla Lucia mířícího přímo k ní. Oči měl plné zloby, svaly se mu napínaly zuřivostí. Ceres ztuhla. Nikdo nebyl v dohledu. Přála si, aby tu dnes nebyla tak brzy.
A pak si všimla, že Lucious svírá v ruce její meč. Srdce se jí prudce rozbušilo.
Věděla, že s ním nemůže bojovat – mohl by ji znovu nechat zavřít do žaláře. Ale současně se mu musela nějak bránit. Věděla, že by neměl žádné výčitky, kdyby ji zabil.
Pak ji jako blesk udeřila čerstvá myšlenka. Stojí za tím královna?
Vyplašeně se rozhlédla, aby zjistila, jestli poblíž není někdo, kdo by jí mohl pomoct, ale nikoho neslyšela ani neviděla.
Lucious byl stále blíž a výhružně se na ni mračil. V ruce pevně svíral jílec meče a na čele mu prudce tepala žíla.
„Polož meč na stůl!“ ozvalo se hluboké zavrčení za Ceresinými zády.
Prudce se ohlédla a spatřila cizince. Byl oblečený na způsob lidí z jižních ostrovů, jeho neobvykle dlouhá tunika byla podobná těm, které viděla na jemu podobných lidech. Měl zlatou kůži, černé vlasy dlouhé po ramena měl stažené v koňském ohonu a stál vzpřímeně jako svíčka.
Tmavýma šikmýma očima hleděl na Lucia tak upřeně, že Ceres věřila, že by dokázal pohledem i zabít.
Lucious sevřel rty a položil meč na stůl k ostatním zbraním.
„Teď odejdi,“ přikázal muž.
Lucious se na něj nesouhlasně podíval, ale nakonec udělal, oč ho muž žádal. Rozzlobeně oddusal pryč.
„Předpokládám, že ty jsi Ceres?“ zeptal se cizinec.
Zaváhala s odpovědí, nebyla si jistá, jestli mu může věřit. Mohl to být vrah najatý královnou, aby ji zabil. Její včerejší slova Ceres ještě stále zněla v hlavě.
„Co jsi zač?“ zeptala se.
„Můžeš mě oslovovat mistře Iseli,“ odpověděl muž. „Jsem tvůj nový učitel boje.“
Nejdřív si říkala, že se přeslechla. Zvlášť, když vzala v potaz královnina poslední slova. Ale ze způsobu, jakým se na ni Isel díval a z respektu a vznešenosti, která mu zářila v očích, se téměř odvážila doufat, že to, co říká, je pravda.
„Dneškem počínaje tě budu každý den tři hodiny učit. Staneš se bojepánem,“ řekl. „Budu tě učit jako muže, takže nad tebou už nikdy žádný muž nezvítězí, ani se tě nedotkne, když si to nebudeš přát. Přijímáš?“
Teď už věřila, že mluví pravdu, ale proč? Dokonce ji překvapilo, že se vůbec ptá. Byla snad možnost ho odmítnout? Věděla, že i kdyby odmítnout mohla, byla by blázen, kdyby to udělala.
„Jaký má mít můj výcvik smysl?“ zeptala se.
„Poslal mě za tebou Thanos. Je to dar. Mám ti pomoci, abys byla silná. Abys dostala to, po čem tolik toužíš: šanci naučit se bojovat. Skutečně bojovat.“
Ceres na chvíli nemohla dýchat, radost jí naprosto vyrazila dech.
„Přijímáš nebo mu mám říct, že jsi zdvořile odmítla?“ zeptal se a potměšile na ni mrkl.
„Přijímám. Přijímám,“ vyhrkla.
„Dobrá tedy. Pokud jsi připravená, můžeme začít.“
Přikývla a vyrazila ke stolu, aby si vzala meč.
„Ne!“ zamítl to Isel.
Zmatená Ceres se k němu obrátila.
„Nejdřív se musíš naučit, jak zemřít.“
Ceres přimhouřila oči.
„Postav se do středu cvičiště,“ rozkázal a mečem jí pokynul, kam se má postavit.
Ceres udělala, co jí řekl, a když dorazila na místo, Isel ji několikrát pomalu obešel.
„Od královských bojepánů se očekává, že se budou chovat jistým způsobem,“ řekl. „Reprezentuješ krále a Impérium. Očekává se, že budeš vynikající ve všem, co děláš.“
Přikývla.
„Jsou určité rituály spojené se smrtí a od tebe se očekává, že zemřeš statečně, bez známek strachu. Necháš se chladnokrevně zavraždit.“
„Rozumím,“ řekla.
Postavil se k ní čelem a složil si ruce za zády.
„V očích ti vidím strach,“ řekl. „Tvým prvním úkolem a lekcí bude vytěsnit všechnu slabost, všechnu něhu a – co je nejdůležitější – všechen strach z palety svých pocitů.“
Přistoupil blíž.
„Tvoje mysl se teď soustředí na jiné věci, na jiná místa. Když jsi se mnou, nikdo a nic dalšího neexistuje!“ vykřikl a v hlase mu zaznělo nadšení pro věc.
„Ano, mistře Iseli.“
„Abys mohla bojovat, musíš jako dívka pracovat dvakrát, třikrát tak tvrdě co muži. Pokud z tebe vycítí jakoukoli slabost, využijí ji proti tobě.“
Přikývla. Věděla, že má pravdu.
„Tvoje druhá lekce začíná právě teď. Je to lekce týkající se síly. Jsi vychrtlá. Potřebuješ svaly,“ řekl. „Pojď.“
Ceres následovala Isela směrem k moři. Zastavili se u rozeklaných útesů.
Další dvě hodiny ji nechal zvedat těžké balvany, vrhat kamení do dálky a šplhat na příkrá skaliska.
Když už její tělo škemralo o přestávku, nechal ji poslední hodinu střídavě běhat po písku a provádět kliky.
Na konci výcviku měla Ceres šaty úplně propocené a svaly se jí třásly únavou. Jen stěží dokázala jít přímo zpět k paláci, kde už cvičili ostatní válečníci.
Na konci cesty jí mistr Isel předal dřevěný pohár.
„Tohle budeš pít každý den,“ řekl. „Je to tonikum z popela – je dobré na silné kosti.“
Ruce měla tak zesláblé, že málem ani nedokázala zvednout pohár k ústům. Nakonec se jí to podařilo a spolkla nechutnou tekutinu.
„Zítra se tu znovu setkáme a budeme pokračovat v posilování. Zkusíme i něco dalšího,“ oznámil mistr.
Pak pokynul hlavou směrem ke statné blonďaté služce a ta s úsměvem přiběhla.
„Tak zatím, Ceres,“ rozloučil se Isel a odešel do zahrad.
„Prosím, následuj mne, má paní,“ požádala ji služebná a vyrazila směrem k paláci.
Ceres si nemyslela, že dokáže udělat ještě další krok, ale nějak se jí podařilo přesvědčit nohy, aby ji nesly dál, a tak šla za služkou.
Ta ji zavedla do paláce, vyšly společně čtyři schodiště a pak zamířily směrem k západní věži. Na samotném vrcholu spirálovitého schodiště vešly do místnosti. U severní stěny, která byla stejně široká jako dlouhá, stála postel pokrytá hedvábnými prostěradly. Závěsy v oknech byly vyrobené z jemného plátna.
Na posteli byly rozložené čtvery šaty. Dvoje z nejjemnějšího hedvábí a dvoje z měkkého lnu. Před krbem stála na bílém kožešinovém koberci vana plná vody, ze které stoupala pára. Na hladině se vznášely okvětní listy kosatce.
„Mistr Isel nařídil, abychom vám to takto připravili, má paní,“ pronesla služebná.
Když Ceres spatřila stůl, na kterém byl nespočet mas, ovoce, zeleniny, fazolí a chleba, zakručelo jí v žaludku. Rychle k němu přistoupila a okamžitě zhltla několik soust, která zapila vínem ze zlatého poháru.
„Mohu ti pomoci se svléknout ke koupeli, má paní?“ zeptala se služebná, když Ceres dojedla.
Ceres náhle pocítila vlnu studu. Že by ji měl někdo svlékat?
„Já…“ zakoktala.
Ale než stihla odmítnout, služebná už jí tahala košili z kalhot, a když ji úplně svlékla, pomohla Ceres vlézt do vany. Horká voda ji obklopila a laskala každý bolavý sval.
Mladá služebná omyla Ceres pomocí mořské houby a pak se začala věnovat jejím vlasům. Rozpletla je, rozčesala zacuchané prameny a pak jí je omyla sladce vonícím přípravkem ze zimolezu. Ceres teď měla vlasy hladké jako samet.
Vylezla z vany, služebná ji osušila a do kůže vetřela vonné oleje. Nakonec ještě Ceres upravila líčení na obličeji.
„Tvoje šaty, má paní,“ pronesla služebná a nabídla jí ty korálově zbarvené.
Nejprve pomohla Ceres do bílé tuniky, která jí zakrývala ramena a sahala až ke kotníkům, pak jí oblékla korálové šaty a zajistila je zlatou sponou na obou ramenou.
Ceres si pečlivě prohlížela látku, ze které byly šaty vyrobené. Všimla si, že jsou vyšívané zlatou nití. Vzor jí připomínal konvalinky.
Nakonec jí služebná částečně zapletla vlasy a na ně položila zlatou čelenku.
„Vypadáš nádherně, pokud to tak mohu říct, má paní,“ řekla služebná s úsměvem, když odstoupila, aby si mohla Ceres dobře prohlédnout.
Ozvalo se lehké zaklepání na dveře a služebná odběhla, aby zjistila, kdo klepe.
Ceres se prohlížela v zrcadle. Téměř se nepoznávala. Rty měla obarvené červení, tváře napudrované křídou a oči temnější díky černému líčení. I když byla vděčná za jídlo a teplou koupel, neměla radost z toho, že vypadá jako princezna. Přesně jako jedna z těch, které celý život nenáviděla.
Pak dostala nápad a obrátila se na posla u dveří.
„Mohl bys prosím vyřídit Thanovi, že si přeji Anku, dívku, která je v žaláři, jako svoji služebnou?“ zeptala se Ceres.
Posel se uklonil.
„Předám tvůj vzkaz,“ odpověděl.
Služebná zavřela dveře a vrátila se k Ceres.
„Pozvání pro tebe, má paní,“ řekla a poklonila se.
Ceres převzala vzkaz ze stříbrného podnosu a rozbalila svitek.
Ceres,
pokud tě to potěší, bylo by mi ctí, kdybys mi dnes večer dělala společnost. Bude mi neskutečným potěšením, když se semnou setkáš v knihovně.
S úctou,
Thanos
Ceres se posadila na postel a snažila se ignorovat vzrušení, které v ní vyvolalo pomyšlení na to, že znovu spatří Thana. Jen oni dva v knihovně. Ze všech možných míst zrovna knihovna. Moc ráda studovala, často se vyplížila z domu, aby mohla číst svitky v knihovně, která byla vzdálená jen dvacet minut od domu jejích rodičů.
Nesmím mít takovou radost z toho, že bych zase mohla spatřit Thana, přikazovala si. Vzkaz jí vypadl z ruky. Kdyby dovolila, aby její city k němu dál rostly, bylo by těžké ho oklamat a nakonec zradit. A navíc milovala Rexe. Jak vůbec mohla pomyslet na to, co by za Thanovým pozváním mohlo být dalšího? Byl to nepřítel, kterým ještě před několika dny společně s Rexem pohrdali.
Přijmout Thanovo pozvání bylo nebezpečné, to Ceres věděla. Bylo to teprve včera, kdy jim královna zakázala vídat se jindy než při výcviku, a teď Thanos otevřeně pohrdá jejím příkazem. To se vůbec nebál?
Zdálo se, že ne.
Skutečně souhlasil s tím, že si vezme Stephanii, aby Ceres zachránil život. Ceres žasla. Byla to ta největší laskavost, kterou pro ni kdy kdo udělal. Popravdě to bylo až moc laskavé.
Měla by mu říct, že je to až příliš velká oběť.
Ano, přesně to taky udělá: přijme jeho pozvání a řekne mu to. A pak mu také připomene, že souhlasil s tím, že se s ní nebude vídat.
KAPITOLA DVACTÁ PRVNÍ
Tohle nedopadne dobře, pomyslela si Ceres cestou dolů po točitém schodišti z jejího pokoje. Její služebná šla před ní, ale Ceres už začínala uvažovat i o tom, že se vrátí zpět do své komnaty. Potily se jí dlaně a srdce odmítalo bít normálním tempem. Ve svém pokoji bude v bezpečí. Thanos ji tam nebude moct navštívit a ona se nebude muset nenávidět za to, že přijala jeho pozvání a že bude lhát Rexovi.
Zastavila se na úpatí schodiště a zadívala se do haly lemované tucty mramorových sloupů. Stropy jí připadaly vysoko jako vrcholky hor. Podlaha hladká jako led na jezeře a malby na zdech znázorňující šelmy, přírodu a bývalé krále i královny byly jednoduše impozantní.
Služebná, která měla před Ceres několik kroků náskok, se ohlédla a zamávala na ni.
„Tak pojďme,“ řekla. „Nebo jsi příliš unavená?“
Ano, byla unavená, ale to nebyl důvod, proč se zastavila. Na druhou stranu věděla, že to musí udělat, takže narovnala záda, zhluboka se nadechla a vyrazila kupředu.
Služebná vyvedla Ceres ven a prošla s ní přes nádvoří k jedné straně paláce.
Dorazily k samostatné budově. Fasádu knihovny zdobilo šest mramorových sloupů. Před ní stála fontána se sochou královny na vrcholku. Její chladný pohled se upíral na Ceres.
Dokonce i tady mne sleduje, pomyslela si.
„Mohu pro tebe udělat ještě něco, než odejdu?“ zeptala se služebná s úsměvem.
Ceres zavrtěla hlavou a pak chvíli sledovala odcházející dívku.
„Ceres?“ zaslechla za sebou.
Obrátila se a zjistila, že za ní stojí Thanos oděný v bílé tóze, vlasy sčesané dozadu. I když vypadal vážněji než obvykle, byl na něj hezký pohled, uvědomila si Ceres. Snažila se, aby se jí to nelíbilo až moc.
„Málem jsem tě nepoznal,“ řekl.
„Vypadám… ne jako já,“ uznala a nervózně si zamnula ruce.
„Vypadáš přesně jako ty, jen jsi o něco čistší,“ řekl a ve tváři se mu objevil lehce pobavený výraz.
Naklonil se k ní a zhluboka se nadechl.
„A hezky voníš,“ dodal.
Zrovna toho si musel všimnout, pomyslela si podrážděně. Vadilo jí, že nedokáže přimět své srdce, aby bušilo o něco pomaleji.
„Dřív jsem nevoněla?“ zeptala se a pozvedla obočí.
„Ne tak moc jako dívka,“ odpověděl.
„No, moc si na to nezvykej. V aréně zase nebudu vonět jako dívka.“
Srdečně se rozesmál a to Ceres ještě víc rozzlobilo.
„Můžeme?“ zeptal se a nabídl jí rámě.
Aniž by jeho nabídku přijala, prošla kolem něj a vyšla schody vedoucí do knihovny. Slyšela za sebou, jak prudce vydechl.
Když Ceres vstoupila do knihovny, zalapala po dechu. Uviděla u všech stěn stojící dřevěné police zarovnané tisíci svitků. Nikdy dřív neviděla tolik spisů na jednom místě – knihovna, do které chodila, byla mnohem menší. Ach, jak by se jí líbilo sedět tu další dlouhé dny, týdny nebo dokonce měsíce a nasávat všechny vědomosti, které se tu skrývaly.
V místnosti bylo horko, pach dřeva a pergamenu pronikal zatuchlým vzduchem a po stranách mezi mramorovými sloupy seděli u stolů učenci odění v tógách a něco zapisovali. Vládlo tu posvátné ticho a Ceres se z možnosti tu být zatočila hlava.
Uprostřed knihovny stál u mramorové desky postarší muž. Skláněl se nad svitkem, který právě četl. Měl holou hlavu, která ještě zdůrazňovala jeho velké uši. Nad dlouhým zobanovitým nosem zářily pronikavé modré oči.
Vzhlédl a usmál se. Ceres bylo hned jasné, že ho bude mít ráda.
Thanos šel hned za ní, položil jí ruku na bedra a Ceres cítila, jak hřeje. Jemně ji postrkoval směrem ke starému muži.
„Ceres, seznam se s Cosmem,“ řekl Thanos. „Je královským badatelem, mimo jiné.“
„Je mi ctí tě poznat,“ řekla Ceres a lehce se přitom uklonila.
„Potěšení je na mé straně, drahá,“ odpověděl starý muž a úsměv na jeho tváři se ještě rozšířil, když jí podal ruku.
„Mimo jaké jiné věci?“ zeptala se Ceres.
Thanos položil ruku Cosmovi na rameno a oči mu zjihly.
„Rádce, učitel, přítel, otec,“ řekl.
Starý muž se pousmál a přikývl.
„Otec, ano.“
Cosmas sroloval svitek, který před ním ležel, a i když Ceres toužila vědět, co se na něm píše, neodvážila se zeptat nebo ho požádat, aby si ho mohla přečíst. Předpokládala, že je to nepřijatelné.
„Nikdo by ti to nikdy neřekl, ale měla bys vidět Thana, když poprvé dorazil na hrad,“ řekl hlasem, při kterém se zdálo, že se muž každým okamžikem rozsype. „Bylo to takové malé vychrtlé nic. Kdo by čekal, že z něj vyroste tohle, že bude vypadat jako bůh.“
Ceres se zasmála. Thanos se postavil za starce a významně si poklepal na ucho. Ceres přikývla. Z Thanova gesta pochopila, že muž špatně slyší.
„Možná ti to Thanos řekl, ale ztratil rodiče, když byl ještě maličký. Takoví dobří lidé to byli,“ pokračoval Cosmas a zavrtěl přitom smutně hlavou.
„To mě mrzí,“ řekla Ceres a podívala se na Thana. Ten ale nic neříkal.
Starý muž sebral svitek a než ho stihl sklidit, přemohla Ceres zvědavost. Přestala váhat.
„Můžu si ho přečíst?“ zeptala se hlasitěji než obvykle, aby ji Cosmas dobře slyšel.
Thanos vykulil oči a na tváři se mu objevil nevěřící výraz.
„Co?“ zeptala se Ceres a pod jeho upřeným pohledem se cítila poněkud trapně.
„Já myslel… předpokládal jsem, že neumíš číst,“ řekl.
„No, to jsi předpokládal chybně,“ odpověděla. „Ráda se učím, ráda si přečtu vše, co se mi dostane pod ruku.“
Cosmas se zasmál a mrkl na ni.
„I když tohle není největší knihovna v Delosu, je to ta nejstarší a skrývá svitky největších filozofů a některých nejlepších učenců světa,“ řekl Cosmas. „Budeš tu vždy vřele vítána. Můžeš zde studovat.“
„Děkuji,“ řekla Ceres a nedokázala přitom odtrhnout oči ze svitků. „Nejraději bych tu bydlela, kdyby to šlo.“
„Tak počkat,“ přimhouřil oči Thanos a v obličeji měl stále stejný nevěřící výraz. „Co přesně jsi už četla?“
„Svitky o matematice, astronomii, fyzice, geometrii, geografii, fyziologii a lékařství, mimo jiné,“ odpověděla Ceres.
Thanos přikývl a Ceres si všimla, že se jeho výraz změnil. Tvářil se teď trochu užasle a možná i hrdě.
„Thane, proč ji neprovedeš po zbytku knihovny? Až se vrátíte, můžeme se věnovat svitkům,“ pronesl Cosmas.
„Chceš se podívat?“ zeptal se Thanos.
„Samozřejmě,“ odpověděla Ceres a už jen samotné pomyšlení na to v ní vyvolalo vlnu vzrušení.
Thanos jí znovu nabídl rámě, ale ona stejně jako předtím jen prošla kolem a nepřijala ho. Obrátil oči v sloup.
Nejprve ji Thanos odvedl do studovny, pak do přednáškového sálu, zasedací místnosti a nakonec ji vyvedl do knihovních zahrad.
Mlčky šli po kamenné cestičce, procházeli kolem soch bohů a bohyň, kolem upravených keřů a sloupů obrostlých vinnou révou, kolem nekonečných záhonů plných jasně barevných květin. Jemný vánek laskal Ceres po tváři a vířil ve vzduchu vůni růží.
Ceres si uvědomila, že se chystala Thanovi něco důležitého říct. Když se s ní ale procházel, nedokázala si vzpomenout, co přesně to mělo být.
„Musím uznat, že mě docela překvapilo, když jsi začala vyjmenovávat, co všechno jsi studovala,“ řekl Thanos. „Mrzí mě, že jsem ti nejdřív nevěřil.“
„No, na tvoji obranu musím říct, že většina prostých lidí nic nestuduje a většina královských si myslí, že ví všechno o všech. Takže jak bys to mohl vědět?“ řekla.
Její posměšná poznámka ho pobavila.
„Pak asi budu první, kdo přizná, že je ignorant ve spoustě věcí,“ řekl.
Po očku na něj pohlédla. Snažil se předstírat skromnost? Nebyla si jistá.
„Jak ses začala učit?“ zeptal se a složil si ruce za zády, zatímco pokračovali v cestě.
„Nejlepší přítel mého otce byl učenec a nechával mě vplížit se do knihovny a číst si. A také se mi často věnoval, seděl tam se mnou a učil mě,“ odpověděla.
„Jsem rád, že tam venku jsou i rozumní muži. Takoví, kteří povzbuzují ženy, aby se učily,“ řekl.
Ceres na něj znovu pohlédla a přemýšlela, jestli to myslel upřímně, nebo ne. Zajímalo by ji, jestli jí lže.
„Cosmas je jeden z nich. Pokud budeš chtít, může tě také učit.“
Ceres nedokázala potlačit široký úsměv, který se jí objevil na tváři.
„To bych chtěla. Byla bych moc ráda,“ řekla.
Pokračovali ještě chvíli, než došli k několika mramorovým pilířům uspořádaným do půlkruhu. Thanos jí pokynul, aby se posadila na kamennou lavici, a když usedla, posadil se vedle ní. Když si prohlédla město a moře za ním, povzdechla si. Bylo to vše tak krásné.
„Netušila jsem, že tvoji rodiče zemřeli, když jsi byl mladý,“ řekla Ceres.
Zadíval se přes město a lehce přitom nakrčil nos.
„Nepamatuji si na ně, i když jsem o nich od Cosma slyšel spoustu příběhů.“
Odmlčel se a položil dlaň vedle její ruky volně položené na lavici. Lehce se dotkli prsty.
Sice se tomu bránila, ale ucítila zachvění kolem žaludku.
„Často přemýšlím, jací asi byli, a hlavně, jaké by to bylo, kdybych měl milující matku,“ řekl.
„Jak zemřeli?“ zeptala se měkkým hlasem.
„Nevím přesně, ale Cosmas předpokládá, že je někdo zavraždil.“
„To je hrozné!“ vykřikla Ceres a bez přemýšlení položila svoji dlaň na jeho.
Když si uvědomila, co zrovna udělala, chtěla ruku stáhnout, ale Thanos ji zachytil a pevně ji sevřel.
Chvíli, která vypadala jako věčnost, tak seděli, srdce jim bušila, dech jim málem nestačil.
Přikázala si, že se mu nesmí podívat do očí. Věděla, že kdyby do nich pohlédla, něco by se stalo. Něco hrozného. Něco úžasného.
Dal jí ruku pod bradu a zvedl ji, takže se nemohla dívat nikam jinam než do jeho očí.
Náhle se jí zdálo, jako by všechen vzduch kolem zmizel a cítila teplo, větší teplo než kdy jindy.
Jeho tmavé oči se opřely na její rty a nějaká neviditelná síla ji k němu začala přitahovat. Odhodlání držet si odstup zmizelo. Zmizelo pomyšlení na Rexe i na všechno, co jí bylo drahé.
S měkkým úsměvem zvedl dlaň a pohladil ji po tváři. Ceres od něj nedokázala odtrhnout pohled. Naklonil se k ní, rty vyhledal její hrdlo. Tak měkký dotek.
Mělce se nadechla, zatímco rukama prohrábla jeho husté tmavé vlasy. Našla jeho rty, teplé a měkké, přitiskla se k nim svými rty. Proběhlo jí elektrizující zachvění a vše, co je a co kdy bylo, jako kdyby náhle přestalo existovat.