Nu a padal jsem do extasí nepřetržitých asi dvě hodiny. Fotografií bylo aspoň 500.
Tři sta extasí měl jsem už za sebou a připravoval se na smrt. Ale milosrdná příroda mně přispěla ku pomoci. Císař se náhle zakolíbal na své židli tak, že by se byl snad svalil na zem, kdybych nebyl jeho pád zachytil. – „Ha!“ zvolal, „teď objal Morfeus caesara. Nic naplat, můj všiváčku, musím tě o další požitky oloupit; ale lépe tak, ať i pro zítřek máš reservovány vzácné rozkoše… Tak – uložme se na lůžko!“
Svlékl jsem s něho uniformu bolivijského generála. Pokynul, abych ulehl vedle něho – –. Na štěstí za minutu začal chrápat. Hledím na jeho otevřenou, páchnoucí hubu, jeho tuhé, při vší grandezze tak pitvorné, komické rysy… Nic směšnějšího než jeho tvář – kdyby nenáležela císaři
Ubohá trojko! Ubohý národe! Starořecký vojevůdce Chabrias řekl: „Více zmůže stádo jelenů, vedené lvem, než stádo lvů, vedené jelenem.“ A já bych řekl: „Lépe by bylo, kdyby místo 80 milionů Němců bylo jich jen 8 milionů – a měli nad sebou –
Lva, než – –
V jakési temné, děsné předtuše plakal jsem, pro Tebe, této noci, Germanie…
25. dubna.
Čtrnáct dní jsem si nenapsal nic, nemaje k tomu ani vteřiny; naprosto mne absorbovaly zábavy, pití, dámy, mladíci, přátelé, císař. Jsem vyléčen, absolutně! Na každou baletku vzpomínám více než na – ni. Hossanah!
Myslím však, že větší podíl než všechny zábavy mělo na mém vyléčení trápení, které jsem musil skoro ob den vystát u monarchy. „Vystát“ – případné slovo; neboť třeba že jsem jeho nejintimnější, není mně u něho téměř nikdy dovoleno sednout si. Vůbec od té doby, co mně, zloděj, vyfoukl z chekové knížky 20 milionů, stal se drzým a nesnesitelným jako nikdy dřív. Už mě nepotřebuje; a mstí se za dobrodiní, hanbě se přede mnou; dobře praví staré přísloví: „Nečiň nikomu dobře, nechceš–li, aby ti činil špatně.“ Ale snadno se řekne, nečinit svému zeměpánovi dobře; nečiň – a dá ti utnout hlavu. – Každý den jiná tortura; záviděl jsem někdy Daemoně její šarlatový palác… Ale vše zlé má své dobré: zatím co jsem se u Willyho genoval a hrbil a lízal mu paty a šest jiných začátečních p, – na Daemonu nemohl jsem ani pomyslit; a vztek, který ve mně vždy dlouho vířil, i pak, když jsme si řekli adieu, zaplašoval báječně všechny strašidelné myšlenky. Něco takového znamená ovšem vyhánět Satana Belzebubem; ale z Belzebuba mně aspoň prozatím nehrozí zešílení. Jsem pyšný na své sebeovládání, jímž jsem si zachoval císařovu přízeň a úctu neztenčenou; a prozradím ti, papírku, že když se se mnou předevčírem, se slzami v očích, loučil, pravil mně slavnostně: „Přisahám, že nejblíže příštím kancléřem Říše budeš ty, Hellmutku, ty perlo Germanie!“
Odejel do Španělska navštívit Alfonse. Vrátí se teprve za tři týdny. – Jediného utrpení, které mně dosud zbylo, jsem prost! Teď budu jen hýřit s Moltkem a Eulenburgem. Ó ta krása, být po strašném utrpení zase šťasten! Jak nádherný je svět!
27. dubna.
V sedm hodin ráno. Okna mé ložnice jsou otevřena. Siré zahrady rozprostírají se pod nimi. Venkt vše zář a ples a smích. Třeba je časná doba jitřní i jarní, – skoro letní vzduch proudí sem zvenčí. A to smějící se slunce, ač dosud nízké, pálí. Vůně meruňkových a třešňových květů vanou sem jako mystické pozdravy luzných vzdušných duchů. Jezero stromů pode mnou křičí ohlušivě světlými zpěvy nesčetných ptáčků. Obláčky na nebi usmívají se dolů na mne, – jak rád bych k vám vzlétl, mé holubičky zlatostříbrné, a jezdil tou modrou věčnou pouští na vašich zádečkách!… Nevydržím doma sedět, – vzhůru s Eulenburgem a Moltkem do přírody! –
Téhož dne vil hodin v noci ve vinárně.
Bájný byl to den. Odjeli jsme, my tři, automobilem z Berlína, ale cestou přibrali jsme k sobě několik báječných dam a fešných číšníků… ó jak krásně jsme se všichni měli v lesích a restauracích, lučinách, neviditelných kotlinách a nevěstincích! Byl to nejnádhernější den mého života!… Vjížděje, opojen vším možným, opět do Berlína, měl jsem náhle trochu příšerný pocit: můj vrchol dosažen!…
Vešel jsem sám do svého bytu a zarazil se na prahu, strašně uleknut: pokoj byl mohutnými červánky tak pekelně osvětlen, že jsem viděl jen krev, krev … Přes pokušení, abych se vrátil nazpět, pokročil jsem dál; Óh, proč jsem tak učinil!… Zdálo se mně, jako bych cítil zápach mrtvoly. Mé zděšení rostlo kvapem, nevěda proč, beru do zaječích, tu teprve spatřím – Ji. Na vysoké skříni, pod samým stropem, seděla a klátila nohama, dolů visícíma. Pohled její byl potměšilý, výsměšný, jeduplný. V ruce držela provaz, opatřený kličkou, a točila jím nad hlavou… Tentokrát jsem měl ještě sílu, vyřítit se na chodbu; tam však jsem klesl. –
30. dubna.
Tak teď jsem šťastně zase tam, kde jsem byl před 1. aprílem, když jsem odjel do Berlína; zcela rázem. Ba byl jsem vržen ještě mnohem dál dozadu. Nejen, že v plné síle cítím opět onu strašnou bolest nad věčným zatracením své ženy, nejen, že mám nový, čerstvý strach – z její oprátky –: hrůza před strašidlem vyvstala ve mně mocněji než kdy dříve. Žádné její zjevení dosud nebylo pro mne tak děsné jako toto. Všechny mé, téměř už zacelené rány znovu se široce otevřely; ni minutu nemám klidnou; všechna chuť z požitků zmizela; marný každý pokus o sebepřemožení… Co jedině trochu pomáhá, je dobytčí zpití se; ale to musí vésti nepřímo jen k urychlení – –strašlivého konce…
Čeho však nejvíce se děsím, je příšerné faktum, že mnohé pojmy se mně neobyčejně hrozivě pletou. Žádné přirovnání k tomu, co bylo v lednu. A tenkrát bylo moje počínající třeštění následek dlouhotrvajících hrůzných rozrušení a dlouhé řady visionů; teď však stačilo vidění jediné, po době dlouhého klidu a očividného uzdravení, – a jsem v tom hloub než tenkrát. Vězí to už v mém roztříštěném organismu. Padám do propasti, pomalu, ale jistě. Bože můj, což mně není pomoci?…
Mám ovšem Podex romanus; ale ten nemá absolutní moc; musí být doplňován oněmi čarovnými slovy. Mohl jsem jich onoho večera včas použít? Zde nutná pronikavá reforma. Již po onom rencontru v parku jsem si předsevzal, že, co živ budu, nevezmu knihu do ruky; přál bych si, aby dodržení každého mého předsevzetí bylo tak málo obtížné, jako je mně dodržení předsevzetí tohoto. Ale kniha – to nestačí. Musím na př. vykřikovat své zařikavadlo vždy dříve, než otevru nějaké dveře; nebo na ulici vždy dříve, než se ohlédnu nazad; nebo, kdykoli bude proti mně kráčet dáma pod závojem, Daemoně postavou podobná. Vůbec musím slova ta mít stále v ústech, neméně často, než slovo „já“. Dnes učinil jsem již začátek: tři dámy pod závojem šly proti mně;
já zařval, otočiv se k nim ovšem zády a nahýbaje se ku předu: „Do pr – – e atd.“ Daly mne zjistit strážníkem. Ale i tak je to jistě lepší než Daemona.
Ale tyto nové disposice mne velice uklidnily; s plnou důvěrou hledím budoucnosti vstříc.
4. května.
Lidičky drazí, pro Pána Krista, já vám s ní mluvil zase! V lese, věříte? Vedle mne stál strom. A považte si, ona vám dneska dokonce přijela! V kočáře! A v mužských šatech byla! A v ruce držela bič! Ale mně nenařezala. A kdybyste byli slyšeli její řeči! Nu všecko vypovím, jen si musím dát pozor, abych – nepřeskočil tuhletu krabičku sirek, vlastně, lépe řečeno, abych si nepletl pojmy. Víte, mně se zdá, že tak trošku blázním. Ale to přejde, viďte? Všecko přejde; i koza musí chcípnout. Á abyste věděli, nebyla by přijela, kdybych byl vykřikl včas to, co už znáte. Ale když ona vám byla v mužských šatech! Krátký kabátek, těsně přiléhající tenké zelené kalhotky, herdek, měli jste vidět to její bříško a tu její zadnici pod nimi! – Nu tak tedy (zbavujeme následující vyprávění pomatenin, jimiž je protkáno):
Nuže, vyjeli jsme včera zase s Moltkem jun. a Eulenburgem za Berlín. O 11. dopoledne zašli jsme do restaurace v lese, jen tak 200 kroků vzdálené od jeho kraje. Chvilku s nimi sedím, pak cítím tak velký a tak trapný nepokoj, že vstanu, abych se trochu prošel.
Vyjdu z lesa. Těsně podél něho táhne se silnice. Slunný, teplý, lahodný den. Vlídně hladila mou duši mírně pahorkatá krajina s chaloupkami rozběhlými po nízkých stráních jako ovečky; hladila ji, až zhypnotisovala… Lajdám po silnici.
Náhle sebou trhnu jako usínající člověk; slyším rachot kol, dupot kopyt. Dvoukolový kočár žene se ke mně. Dva jako saze černí koně před ním. Řítí se na mne tak rychle, jako, bez přehánění, rychlovlak. „Koně se splašili!“ Leknu se a skočím do lesa. Byl svrchovaný čas: již bylo pekelné spřežení tu. Téměř okamžitě se zastavilo, vyskočil z něho muž s bičíkem v ruce – a přímo ke mně. Popatřím lépe – Daemona. Opět jsem si sedl; tentokrát do skupiny ostružin, ale necítil jsem jejich bodliny.
Její tvář – pekelný oheň, proměněný v lidské maso. Nikdy dříve jsem ji neviděl tak divou, příšernou – a tak triumfální. Kdyby se obličeje všech Caesarů a Napoleonů slily harmonicky v jedno, nesálaly by půl té transcendentální velitelskosti, která z ní sršela tisíci blesky. A vypadala zas mladá jako děvčátko, růžová na bílém obličeji: oheň ve sněhu vítězně planoucí! Zaduněl altový, nadzemský hlas – hlahol římské buciny, archandělských pozaunů, volajících k poslednímu Soudu:
„Ode dne, kdy jsi seděl v blátě, mnoho se změnilo. Hledím teď jinak na svou situaci, haha! Nepovažuju tě už za fantom snu. Jsi skutečný ten starý pes, můj manžel. A žádám tě kategoricky o vysvětlení toho, co se 19. srpna událo!“
„Já – já – nevím nic. Obraťte se na lékaře – na vědu… Já nic, já muzikant, já jenom fantom snu –“
„To by se kdejaký darebák mohl lacino vymluvit, že je pouhým fantomem, aby se vyhnul trestu. Slyš, ničemo: pochopila jsem, že rozhodující pro mne není ani tak 19. srpen, jako 2. září, kdy jsem sklepení opustřla… Určitěji: že o sklepení jsem nesnila, že to byla „skutečnost“, že jsem v hladomorně zemřela…“
„Jej, jej!… Ale divím se, že vy, přece trochu vědecky vzdělaná dáma, takhle mluvíte. Jakpak jste mohla umřít, když tu jste a řečníte. Copak byste mohla existovat, myslit, kdyby Váš mozek nyní hnil?“
„Kuš s vědou, trottle! Ta je ještě trottlovštější než ty. Tvůj mozek hnije, a přece myslíš, třeba hnilobně. Všechny mozky všech lidí hnijí a všechny myšlenky lidské kultury jsou jen produkty nejsmrdutější hniloby: tuto velkou pravdu přináším já ze záhrobí! K věci! Byla jsem kýmsi omráčena a pak vržena do hladomorny. Kdo to byl?“
„Bože – snad nemyslíš, že – já?“ vyjelo ze mne hloupě.
„Ty?“ zachechtala se. „Babko, ty že bys byl něčeho takového schopen? Vyloučeno. Ale vyloučeno není, že jsi někoho zbaběle nastrojil, aby mně to provedl. Pravděpodobnější však je, že to učinil někdo z tvého kretinského příbuzenstva, nespokojeného s mým způsobem života. Snad se souhlasem tvým; patrně s tvým věděním; zcela jisto však je, že jsi proti tomu nezakročil. Nuže –?“
Zdvihla bičík. Její tvář – slitina tygra a Lucifera. „Avancovala v pekle,“ – kmitlo mně myslí, „ze zatracené mučené duše na jednoho z mučících ďáblů.“ Každé mé mozkové vlákno bzučelo jako struna, chalupy na stráních poskakovaly sem tam jako ožralé, a objímajíce se s ploty svých dvorků, tančily šíleně. Měl jsem určitý pocit, že stojím na hlavě.
„Jsem nevinen – já fantom – já fantom –“
„Jsi-li fantom, bude ti to jedno, spráskám-li tě!“
„Ne, ne – Ježišmaria! Já nejsem fantom, prosím, prosím! To, co jsem v parku povídal, bylo pravda. Zmizela jste najednou z hradu, než jsem přišel s tím doktorem, a spíte v lese. O tom přece není pochyby, nahlédněte to. Ale já dám ihned rozkaz, aby byl ten zlořečený les prohlédnut, já sám budu hledat, Willy mně bude pomáhat a probudíme vás –“
Rozesmála se náhle: „Probudíte mne – k čemu? k tomu vašemu skabiosnímu snu? Ten můj je pořád ještě lepší!“
Smála se pojednou tak vesele. Nevíte, jak hřejivě to působilo po jejím dřívějším běsnění. Rozkurážen pravil jsem jí:
„Choti má, jak báječně dnes vypadáte! Jako poupě růže, jako Madonna! A tlustá jste jako mazanécek! A jaké máte bříško! Máte se tam dobře, že ano? Co vám tam vaří?“
Lekl jsem se své odvahy. Tu však ona – uvěříte? velmi něžně mně pohladila tvář, ale hned poté mně dala poliček – velmi malý; pak si utřela ruku o kalhoty a zhroutila se na zem, přímo přede mne. Škubala sebou v pláči, lomcovala sebou zimničně, a najednou objala i má kolena. Ale hned padla zase na tvář: – Co se v ní asi dělo?…
A právě v tu chvíli cinkalo tak dětsky něžně se stráně poledne. Znenadání vstala a – věříte? vytrhla mně můj kapesník, do kterého jsem právě také plakal a osušila jím své oči. Hned však jej daleko odhodila. Usedla poblíže mne a mluvila, zprvu násilně; z prokousaného rtu jí kapala krev.
„Jsem v povídávé náladě, – řeknu vám, kníže, co se se mnou od března přihodilo. Oh! Oh!… Jaká krása!“ Oči jí zajásaly… A teď si vesele zapálila viržinko – a přihnula si z láhve s bílou tekutinou. Zatřásla se a zaslzela. A já pocítil ostrý zápach 96% lihu… Ona vám ještě za svého živobytí pila nerozředěný špiritus – a ani po smrti té neřesti nezanechala! To je pořádek! To je pořádek!
„Nuže, právě onen den našeho rozhovoru byl velikým mezníkem v mém osudu. Když mne uragan uchvacoval, vštípila jsem si, že musím ve svých mukách vyvolat Vůli vše překonávající, Absolutní, vše pod Sebou vidící; vštípila si i některé, v bdění samozřejmé, ve snu se nevyskytující praktiky jejího vyvolávání. V prvních mučírnách se věc nedařila přes všechno temné, šílené úsilí. Deseti komorami jsem prošla. V jedenácté bylo mé utrpení hroznější než kdykoli dříve. Ale bolest stupňuje duševní činnost do nezměrná. Napjala, ve spojení s nejstrašnějším, nejnásilnějším úsilím celou mou duši tak nevyslovitelně, tak mysticky, že se stal zázrak: vzplanul oheň uprostřed vody! ve snu zazářila světlá, sebevědomá bdící Vůle! ta sebeobjímající, všedrtící, všetvořící, všemohoucí, vševědoucí, – to jádro samé Jsoucnosti. A ráz na ráz vykřesala jsem z jejího sebeobjetí myšlenky: vše, i to nejstrašnější, je pouze plas matem, absolutní hříčkou Mé Vůle, jen k tomu zde, aby se na tom v nejvyšší nezkalené slasti affirmovala, s tím jen suverénně, násilnicky si pohrávala, věčně jen vítězíc k vůli vítězení; jen dotud, dokud se to nepochopí, existuje pro duši něco hrozivého, existuje utrpení, existuje Zlo; v okamžiku pochopení změní se vše jen v Zář, – nadsluneční uniformní Zář; zmizí všechny jednotlivosti, části, rozdíly, vše se promění v Jedno, věčně neměnné a nehnuté a absolutní; všecky bolesti jsou jen falešnými soudy, záležejícími v omylu, že může něco vůbec škodit; poznej, že ve Věčnosti vše jen prospívá, a každé utrpení se ihned roztaví v bílou slast‘, ve věčnou Mou Gloriolu, kterou jen a jen je svět, kterou jen já jsem sama… Nesmírně jasně zazářila tato poznání kať exochen, doprovázena hromovým třeskotem Nadslasti, rázem změnily se i mé tělesné, nejvyšší bolesti v nejvyšší duševní i tělesnou rozkoš, jaké jsem dosud ani netušila. Vše, vše bylo teď Nadzáří, Nadhudbou. Sevěrní pól stal se náhle rovníkem. „Nepopsatelné – zde stalo se skutkem!“
Za nastávajícího odlivu tohoto Božího stavu uvědomila jsem si, že nesmírná budova se chvěje jako při zemětřesení, že hlučící stroje a řev odsouzenců zmlkl, – že mučící obludy zoufale křičí, – že jedna z nich mne uchopila a vyhodila oknem ven…
Mé vědomí zmizelo. Nabyvši ho, byla jsem jinou, než ve svých dřívějších snesitelných snech: měla jsem Vůli … a následkem toho byl můj sen vlastně už „bděním“, – nemaje omezeností bdění byl vyšší synthesou bdění a snu. Dovedla jsem teď distinktně myslit, – zdálo-li se ti tehdy v blátě, že jasně myslím, projektoval jsi jen distinktnost svého bdícího stavu do mého chaosu. Rozpomínala jsem se na přemnohé, co mi bylo dosud zazávojováno. Hlavně jsem pochopila, že jsem „mrtvá“. Nikdo ze zemřelých to nechce chápat; myšlenka „jsem umrlec“ usmrcuje toho, kdo stojí dosud na půdě tohoto vašeho „života“. I mne zprvu porazila na zem; ale za chvilku jsem se idiotskému omylu smála: neboť celé vaše bdění jest jen strašlivý omyl, vzniklý ze Všeidiotství. Člověku nutno být Bohem; vše ostatní na lidstvu je lejno. – Příští uragan nepřišel, ač jsem si ho přála žhavě. Ani později nepřicházel. Ďáblové v šarlatovém paláci si mne nepřáli; považovali mě za prašivou ovci, kterou třeba z institutu vyloučit. Ale Bůh – jímž jsem Já, určil jinak.
Jednou znenadání přikvačil na mne zas ten pes– uragan. Tři komory jsem prorvala, ale už ve čtvrté se opakovalo totéž, avšak ještě silněji, co tenkrát v jedenácté. Spěšně mne zas vyhodili; stěny paláce praskaly …
A ještě dvakrát jsem tam přišla. Jen pro forma. Obludy uštědřovaly mně úmyslně trýzně velmi snesitelné. Nebylo to horší, než když je člověk bit. A měla jsem při tom pocit, jaký míváme, když sníme, že jsme biti: daleko více příjemný než bolestný; každý sen je masochistní; masochismus je základním faktem. – Peklo se mi zalíbilo. Je mně ho teď skoro líto, když jsem se rozhodla, že je zničím.
Posledního nejvyššího Vítězství jsem dosud nedobyla. Jinak nebyla bych stále ještě do pekla posílána. Rozděláno je mé dílo. Věčná Prozřetelnost Má patrně chce, abych je definitivně rozmetala, v Elysium Infernum proměnila; rozhodná bitva mne dosud čeká, – nuže Velké Boží Rozhodnutí!
Ale jak svésti rozhodný boj, když ďábelské vojsko z dálky přede mnou utíká? Musí však k tomu dojít. Kdo vyhraje?… Jasně vidím posici nepřítele a stav svých sil:
Fluidum vstříknou do mne: fluidum božských bytostí v neprostorových končinách Veškerenstva, nade všechna slunce svítících, ale věčně nehybných, bez parallaxy. Fluida ta způsobují, že duše lidská je schopna po mnohé hodiny snášet bolesti, jejichž stý díl by jinak, jako blesk, usmrtil každého. Dále jiné fluidum z bohů, které budí utrpení čistě mentální, – nejhrůznější, nejobludnější metafysické myšlenky, proti nimž to nejděsnější, co Sen člověku podává, je krtci hromádkou proti horám na měsíci. A fluidum třetí, které působí, že všechny nervy stanou se stokrát sensibilnějšími než dříve a že všechny cítí rázem absolutní maximum somatické i psychické bolesti; proti této generální tortuře jsou všechna mučení, vám lidem známá, idiotským šprýmem.
Jistě to bude trvat jen okamžik, který však bude věčností. Jistě, i bez náporu Vůle, změní se Bolest automaticky ve slast. Neboť získala jsem si proti zákonům Snu Vůli, – utrpení padne tedy na neplodnou půdu: nic jiného není Bolest než náhražka nedostatečné Vůle. Všechna muka odrazí se od skály, místo níž chtěly jejich vlny nalézti sypkou prsť. Rozhodnutí znamená zde již zvítězení. Vítězství mé je již předem jisté; bude pouze lehkou sklizní po strašlivé orbě vítězství dřívějších. – A podotýkám jen: bohové používají tohoto, mne ještě čekajícího utrpení jen jako raffinementu Své Slasti, stimulantií k Blaženosti Věčné; jim jest utrpení pouze slastí na druhou mocnost. –
A ta sekunda rozmetá šarlatový palác i všechny podobné, co jich ve veškerenstvu je, lépe, než milion tun ekrasitu. Vykoupím utrpením svým nekonečné legiony duší. Co se Christovi nepodařilo: překonat peklo, podaří se mně…
Avšak – všespásný uragan nepřichází. Nemám příležitost… Běda, nedovedu-li si ji sama stvořit!…
Co nyní dělám? Žiju životem Bohyně! Prolétám vesmírem tisíckráte rychleji než světlo a zakouším nekonečné rozkoše, noříc se do kuriosních, prakomických jeho hlubin. Duše má září intensivněji než duše všech lidí, co jich kdy bylo; a kde zazáří, všechny padají zbožně k jejím nohám! Jsem královna vesmíru. Oh! teprve pak, až se Žena probudí ze spánku, v němž je pohřížena od dob pavouků…, až rozšlape to sprosté, idiotské, zhovadilé, parasitní, nejsměšnější plemeno samčí, vyjde lidstvu jeho slunce! – Více než prostorem létám neprostorovostí myšlenek. Absolutně rozluštila jsem světový problém; zničila skepsi; všechny noci se mi proměnily v nekonečná slunce. Na celou věčnost za mnou se rozpomínám. Jen na tu jednu hloupost, kdo byl ten ušlechtilec, ne a ne!“ Rozchechtala se. „Ale ponejvíce se zdržuju v Kordillerách, v paláci, vytesaném z ledu, s pohledem na Oceán a na – Jeho oči… Oh! třeba jsme zemřeli, našli jsme se! Ale On je na mne zlý… V celé své slávě Mu nic neimponuju. Pořád chce ode mne, pořád chce ode mne to staré…, jinak prý padnu opět… –“
Zakryla si tvář dlaněma; a za chvíli mluvila, šeptem, změněným hlasem:
„Něčeho se bojím… Takové černé díry, která je hrůznější nade všechno, co jsem překonala… A tou černou dírou – jsem já, já celá… A pak toho bílého měkkýšového strašidla. To je pro mne ještě černější. Ach, ach, jsem jen věčná, černá nenávist. Tak nezvítězím… Miluju; ale má láska jest jen ostrůvkem v moři mé nenávisti. Mám vůli; ale ta, vládkyně ve vyhnanství, otročí jen černým pudům. Jsem černá. Proto je mé strašidlo bílé; proto je mně světlo – strašidlem… Můj Muž má pravdu, tak nezvítězím…“
Zhroutila se opět; náhle vyskočila a, pane bože na nebesích, dala vám mně hubičku… A zase padla na tvář a kroutila se. Tu vyskočila jako míč a zařvala:
„Láska je měkká svině, nenávist je všechno! Není hodno nenávisti, jak řekl kterýsi proslulý pes, Já! jen vše, co není Já, vlastně, co blbým omylem nezdá se jím být! Omyl Všeidiotství nenávisti je hoden! Omyl, že mimo mne něco existuje! To jest celý tento psí vesmír. Třeba jej drtit. Muži můj, ty mrtvý jako já, jsi morální pes jako všichni mužští! Dobojuju svůj boj, bez tebe, plivám na tebe! Jen Žena je Mužem! – – Dosti nedůstojných řečí s tebou, kryso z Kloaky! Jsi zasvěcen smrti, ze všech nejstrašnější. Vřede, věř: jen tomu, že s mými kočkami v Sausteinu zacházíš obstojně, máš co děkovat, že smrdíš dosud ve světle tohoto vašeho hnojného slunce! Ale až se dovím, jakou účast jsi měl v hladomorně svých zhovadilých předků, věř mně, že tě uvrhnu do nejhrůznějšího z pekel, já Pekel Královna, já Nebes Královna, já Královna Věčností!“
Kopnuvši mne, napila se ještě jako kráva. „Helgo“, zablekotal jsem polomrtev, „nepijte ten špiritus! Vždyť vás to nutně zničí.“
Zachechtala se. „Víš, co je onen nektar, který pijí bohové? Čistý špiritus! Přihni si taky!“ A šťouchla mne lahví do úst.
Lízl jsem. „Víc, dobytku! – Ještě víc! Že tě přetáhnu! – No tak tedy, ať máš na mne upomínku!“…
Běžela ke kočáru, ale znatelně vrávorala. Nemotorně vylezla na kozlík, a černí hřebci, jistě ďáblové jí sloužící, dali se v šílený trysk. Za okamžik ztichl jejich dupot a hrčení kol – –
Náhle, polobezvědomý, sebou trhnu, – něco se mne padá, cítím údery na rameno. Zdvihnu oči – kníže Eulenburg a Moltke! „Jemináčku!“ zvolal onen. „co tu. bratříčku múj sladký, tak–zkroušeně sedíš? A v ostružinách, chval každý duch Hospodina!“ Zdvihali mne. „Oh,“ sténal Moltke, „tvůj sladký popo je jistě popíchán, – opravdu, na kalhotách je křev! O Willy, Willy, krvavé slzy bys ronil, kdybys to viděl.
Ale dost! Čtenář už viděl, že jsem blázen; co se ze mne mohlo stát po této strašlivé příhodě? Dokonce i v kočáru vám dnes přijela, nastůjte! viržinko kouřila a špiritus pila, slota jedna! Křesťané dobří, copak to tak beze všeho jde, aby někdo v hladomorně přes půl roku hnil a při tom špiritus chlastal jako kráva? O tempores, o mora! A mužské šaty měla, trajda! To její bříško, ty její půlky vzadu jste měli vidět! Tenkrát v parku vypadala jako kočka po okocení. Ó ty bříško, které jsem jen jednou ve svatební noci hladil, kdybych byl tenkrát věděl, za jakých okolností tě opět uzřím – – –
Je už půlnoc. Zázrak, že jsem to všecko dnes, dnes napsal. Ale to udělal její líh a nic jiného. Opil jsem se jím pod obraz; a to mne zachránilo před úplným zblázněním. Pálil vám mne v krku ještě za pár hodin. Moltke a Eulenburg jej ze mne cítili, pátrali v mých kapsách i v okolí po láhvi, ale nenašli nic. Kroutili hlavou; já jim ovšem neřekl, jak se to stalo… I kdybych já byl chtěl, nebyl by mohl můj zdřevěnělý, spálený jazyk.
6. května.
Jsem stále na mol. Opilost je šílenství; postupuju homeopathicky; vyháním ďábla Belzebubem. A koukejte, daří se to výtečně. Jsem teď vlastně blázen, ale protože jsem pořád jako houba…, nikdo to na mně nevidí; nebýt poslední dny v jednom kuse s věrnými, pečujícími o mne přáteli ožralý, seděl bych v blázinci. Ale co víc: byl bych opravdu šílený. Do blázince dostane se přemnoho Udí nejrozumnějších, a skoro každý, kdo chodí volně po ulicích, patří do blázince.
Teď jsem zase opilý. Kde to jsem? … Ano – pořád v Berlíně. Willy je na Balearech, s Alfonsem… Ale ty, Daemono, ty čuně prasečí, nehraj si se mnou! Varuju tě! Objevíš-li se ještě jednou přede mnou, dám tě sebrat policajtem, já, tvůj muž… Paroháč. Krví svou splatíš, že jsi mne – – zabila… Musím plakat. A já tě mám – pořád – čím dál, tím více rád…
To, co jsi čvaňhala o zničení pekla, je vyložený nesmysl. Peklo je dílo boží, je Dům, Chrám Boží, kapíruješ to? Pán Bůh by se pěkně na to podíval –. Potvoro cizoložná – zpychla jsi v domýšlivosti, když jsi avancovala na ďábla, jako nádeník, který se stal dozorcem nad bývalými kamarády nebo dokonce poslancem. Ale já ti dám pro vítr! Jsi dnes ovšem čert, máš moc odnésti mne kdykoli do pekla, pane bože – Ale hlavní jenom je: nebyla ta potvora – přece jen živá? Kde sebrala ty koně? a ty zelené kalhoty? Vrávoralo by strašidlo tak jako ona, když lezla do kočáru? A ten její špiritus, hernajs, byl přece reální, když jsem musil po něm až do večera odkašlávat …
Ve věži ležela, růžová a bílá, jako prase v řeznickém krámě. Zbláznil bych se z těch problémů, kdybych nebyl už blázen.
Jedinou vinu na celém neštěstí nese to, že měla mužské šaty a že mne nenapadlo zařvat včas – vy víte co. Zde je nutná reforma. Ode dneška budu řvát svou paroli proti každému, ať žena či muž, koho potkám. Sláva! V tom je má spása. Jsem uklidněn. Vše půjde dobře.
9. května.
Jsem v Sausteinu. Z tohoto důvodu: v Berlíně si přece jen nemohu tak beze všeho dovolit, řvát ustavičně své zaříkadlo. Zařval jsem je před důstojníkem, který měl staturu jako ona… Dal mně facku, že ještě dnes se mně jiskří v očích. Bude suspendován, už jsem to zařídil; ale facka sedí. Ale v Sausteinu mě všichni daleko široko znají, tam přijmou mou paroli se vší příslušnou reverencí.
Když jsem ji dnes po mezích vykřikoval, všichni vesničané a vesničanky ohýbali se až k zemi.
All right! Jen hodně pít a jsem zachráněn. Ale – chraň Bůh, aby se mně ještě jednou zjevila. Cítím určitě: stane-li se to, je se mnou konec.
11. května.
Hihihihi! Velectěné publikum! Kníže Sternenhoch klade si za čest oznámit Láskám Vaším, že včera a dnes přihodily se následující veledůležité události: Předně mne Daemona zpohlavkovala jako koně. Za druhé přespal jsem noc ve stáji na telátku, které mělo černý čumec a vzadu ocas. Za třetí vešel do mne duch zvěčnělého mého bernardýna Slona. Za čtvrté otevřel jsem podex romanus. Za páté byl jsem u Esmeraldy Carmen Kuhmistové a přijal její požehnání. Za šesté popral jsem se s policajty, začež mně na strážnici nařezali, až jsem smrděl. Za sedmé, kdo mne chce teď najít, musí jít do blázince.
Ale nikdo ať se nedomnívá, že jsem blázen. Včera jsem trochu byl, teď však, v tu chvíli, jsem úplně při rozumu; to udělal patrně ten přežalostný pardus na strážnici. A pak vědomí, že dostanu od Kuhmistky paprsky planety Aldebaranu. Vypravuju nyní, bez frází a ornamentů, nevěše na pásmo hovoru lichých cetek a tretek, hoj, hoj! hip, hip!
Tak tedy sedím včera večer ve své ložnici v Sausteinu. Trochu jsa opilý, klímám. Tu slyším ve vedlejším pokoji šustot, – a pak takové měkké kroky, jako by tam chodil tygr, ťap, ťap, ťap… Dveře byly ovšem zamčeny, a i klíčová dírka zalepena dobře voskem. Poté začaly nějaké ruce tří ti dveře shora až dolů a zdola až nahoru… Ale co, já se v tom už vyznám!
Do pr – – e mně vskoč! zařvu a řvu dále jako lev, že se zámek otřásal. Při tom byl jsem ovšem otočen ke dveřím zády v nahnuté posici… A tu spatřím náhle mezi nohama, za sebou – dámské botky! A ty šly! Vzpřímím se a spatřím Ji…
Nepadl jsem, ale vyběhl na chodbu. Avšak ona za mnou – hup! hup! hup! „Naučím já tě moresům, pacholku nevzdělaný!“ křičela a pohlavkovala mne jako koně. Po celé chodbě i po schodech do přízemí.
Spasil jsem se do čeledníku; sluhové se ozbrojili smetáky a pohrabáči a hr! za ní. Ale nenašli nic. Měl jsem chuť v čeledníku přespat; ale cítil jsem, že bych blekotal děsné nesmysly. Odešel jsem tedy do stáje, lehl si do mokra vedle zmíněného telátka, které mělo černý čumec a vzadu ocas. Nechovalo ke mně nepřátelských úmyslů; a jistě se též nebálo Daemony; a já také ne. Ve stáji se jí nikdy nebojím; kdyby tam přišla, kopl bych ji jako kůň…
Nespal jsem. Myslil na své bernardýny, kteří jsou v Pánu. Herdek, ti být u mne, když mě začala pohlavkovat, co by z ní bylo zbylo!… A já je dal popravit… Pro nic a za nic vlastně. Jaký jsem to přece jen dobytek!… Plakal jsem nad nimi, než v tu chvíli cítím: oni nezemřeli, oni se vtělili do mne, a to Slon. Jeho síla se rozproudila mými údy a já počal běhat po čtyřech a štěkat a kousat krávy do stehen – –
Ale přede vším vřela ve mně zlost proti Kuhmistové. „Čarodějnice neřádná“, řval jsem, „už ani ta průpověď nepomáhá, leda k pohlavkům. A podex romanus už dávno ne! Podívám se do něho, když ztratil svou moc, ať aspoň vidím, jak vypadá paprsek Aldebaranu, lejno zmije, žabí brko, gorillí slzy!“
Přetrhl jsem nit, – a víte, pánové a dámy, co v ořechu bylo? Nic, nejpoctivější nic! „Zrádná svině!“ řičel jsem, „to smrtí zaplatíš! Hned zítra jdu k císaři a on tě dá upálit, rozčtvrtit, oběsit!“
Když se začalo rozednívat, vyběhl jsem ze stáje, pádil do svých pokojů, vzal si svou navštívenku a dva balíčky 1000markových bankovek, každý se 100 kusy; a horempádem letím na nádraží. Ponechal jsem si tentýž oblek, v němž jsem ležel vedle telátka. A to bylo moudré ode mne. Neboť lidé na nádraží a ve vlaku mne považovali za ožralého pacholka, jinak by jistě byli řekli, že jsem šílenec. Pokud pamatuju, štěkal jsem při jízdě na pasažéry a chňapal jim po lýtkách; ale všichni se tomu jen smáli.
Dospěv do Berlína, jako anděl pomsty vřítil jsem se do bytu Kuhmistové.
„Zmije! zmije!“ zvolal jsem, šťouchaje ji ořechem do nosu. „Prázdný byl, ďáblice, prázdný, haf, haf, haf!“ – Polekala se, ale hned nabyla vlády nad sebou. „Pane, počínejte si rozumně, jinak jsem nucena volat o pomoc!“
„Podex romanus – prázdný! haf! haf!“ A postaviv se na čtyři, chňapal jsem jí po lýtkách; ona utíkala a já ji delší dobu proháněl sem tam pokojem. „Popravit tě dám, císařem! Vlastnoručně tě musí rozčtvrtit! Víš, koho jsi podvedla? Knížete Hellmutha Sternenhocha, prvního oblíbence a rádce císařova a říše Německé největší pilíř, haf! haf! haf!“