Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
TextTak se opět setkal Švejk s jednoročním dobrovolníkem v plukovním arestě a nadporučík Lukáš mohl se velice potěšit, když si ho dal plukovník Schröder k sobě zavolat, aby mu řekl: „Pane nadporučíku. Asi před týdnem, po svém příjezdu k pluku, podal jste mně raport o přidělení sluhy, poněvadž se vám váš sluha ztratil na nádraží v Táboře. Poněvadž se vrátil…“
„Pane plukovníku…,“ prosebně ozval se nadporučík Lukáš.
„… rozhodl jsem se,“ s důrazem pokračoval plukovník, „posadit ho na tři dny a pak ho zas pošlu k vám…“
Nadporučík Lukáš zdrceně se vypotácel z plukovníkovy kanceláře.
Během těch tří dnů, které strávil Švejk ve společnosti jednoročního dobrovolníka Marka, bavil se velice dobře. Každého večera oba pořádali na pryčnách vlastenecké projevy.
Večer z arestu ozývalo se vždy „Zachovej nám, Hospodine“ a „Prinz Eugen, der edle Ritter“. Přezpívali též celou řadu vojenských písniček, a když přicházíval profous, znělo mu na uvítanou:
Ten náš starej profous,
ten nesmí zemříti,
pro toho si musí
čert z pekla přijíti.
Přijde pro něj s vozem
a praští s ním vo zem,
čerti si s ním vpekle
pěkně zatopěj…
A nad pryčnu nakreslil jednoroční dobrovolník profouse a pod něho napsal text staré písničky:
Když jsem šel do Prahy pro jelita,
potkal jsem na cestě tajtrlíka.
Nebyl to tajtrlík, byl to profous,
kdybych byl neutek, byl by mne kous.
A zatímco oba tak dráždili profouse, jako v Seville andaluského býka dráždí červeným šátkem, nadporučík Lukáš s úzkostí očekával, kdy se objeví Švejk, aby hlásil, že nastupuje opět službu.
3´ ŠVEJKOVY PŘÍHODY V KIRÁLYHIDĚ
Jednadevadesátý pluk se stěhoval do Mostu nad Litavou – Királyhidy.
Právě když po třídenním věznění měl být za tři hodiny Švejk propuštěn na svobodu, byl s jednoročním dobrovolníkem odveden na hlavní strážnici a s eskortou vojáků doprovozen na nádraží.
„To už se dávno vědělo,“ řekl k němu po cestě jednoroční dobrovolník, „že nás přeloží do Uher. Tam budou formírovat maršbatalióny, vojáci se vycvičí v polní střelbě, seperou se s Maďary a vesele pojedeme do Karpat. Sem do Budějovic přijedou Maďaři posádkou a budou se mísit plemena. Je už taková teorie, že znásilňovat dívky jiné národnosti je nejlepší prostředek proti degeneraci. Dělali to Švédové a Španělé za třicetileté války, Francouzi za Napoleona a teď v budějovickém kraji budou to dělat zase Maďaři a nebude to spojeno s hrubým znásilňováním. Poddá se všechno během času. Bude to prostá výměna. Český voják vyspí se s maďarskou dívkou a ubohá česká děvečka přijme k sobě maďarského honvéda, a po staletích bude to zajímavé překvapení pro antropology, proč se objevily vysedlé lícní kosti u lidí na březích Malše.“
„S tím vzájemným pářením,“ poznamenal Švejk, „je to vůbec zajímavá věc. V Praze je číšník černoch Kristián, jehož otec byl habešským králem a dal se ukazovat v Praze na Štvanici v jednom cirku. Do toho se zamilovala jedna učitelka, která psala básničky do Lady vo pastejřích a potůčku v lese, šla s ním do hotelu a smilnila s ním, jak se říká v Písmu svatým, a náramně se divila, že se jí narodil chlapeček úplně bílej. Jó, ale za čtrnáct dní začal chlapeček hnědnout. Hněd a hněd a za měsíc začal černat. Do půlroku byl černej jako jeho tatínek, habešskej král. Šla s ním na kliniku pro kožní nemoce, aby jí ho nějak vodbarvili, ale tam jí řekli, že je to vopravdová černá kůže mouřenínská a že se nedá nic dělat. Tak se z toho pomátla, začala se ptát v časopisech o radu, co je proti mouřenínům, a vodvezli ji do Kateřinek a mouřenínka dali do sirotčince, kde z něho měli náramnou legraci. Pak se vyučil číšníkem a chodíval tancovat po nočních kavárnách. Rodí se dnes po něm čeští mulati s velikým úspěchem, který už nejsou tak zabarveni jako von. Jeden medik, který chodíval ke Kalichu, nám jednou vykládal, že to ale není tak jednoduchý. Takovej míšenec zas rodí míšence a ti jsou už k nerozeznání vod bílejch lidí. Ale najednou v nějakém kolenu že se vobjeví černoch. Představte si ten malér. Vy se voženíte s nějakou slečnou. Potvora je úplně bílá, a najednou vám porodí černocha. A jestli před devíti měsíci se šla podívat bez vás do varieté na atletické zápasy, kde vystupoval nějakej černoch, tu myslím, že by vám to přeci jen trochu vrtalo hlavou.“
„Případ vašeho černocha Kristiána,“ řekl jednoroční dobrovolník, „třeba promyslit i ze stanoviska válečného. Dejme tomu, že toho černocha odvedli. Je Pražák, tak patří k 28. regimentu. Přece jste slyšel, že dvacátý osmý přešel k Rusům. Jak by se asi Rusové divili, kdyby zajali i černocha Kristiána. Ruské noviny by jistě psaly, že Rakousko žene do války svá koloniální vojska, kterých nemá, že Rakousko sáhlo už k černošským rezervám.“
„Vypravovalo se,“ prohodil Švejk, „že Rakousko má přece kolonie, někde na severu. Nějakou tu Zem císaře Františka Josefa…“
„Nechte si to, hoši,“ řekl jeden voják z eskorty, „to je moc nevopatrný, vypravovat dnes vo nějakej Zemi císaře Františka Josefa. Nejmenujte nikoho a uděláte lepší…“
„Tak se podívejte na mapu,“ vpadl do toho jednoroční dobrovolník, „že opravdu je země našeho nejmilostivějšího mocnáře císaře Františka Josefa. Podle statistiky je tam samý led a vyváží se odtud na ledoborcích patřících pražským ledárnám. Tento ledový průmysl je i cizinci neobyčejně ceněn a vážen, poněvadž je to podnik výnosný, ale nebezpečný. Největší nebezpečí panuje při dopravě ledu ze Země císaře Františka Josefa přes polární kruh. Dovedete si to představit?“
Voják z eskorty cosi nejasně zabručel a kaprál provázející eskortu přiblížil se a naslouchal dalšímu výkladu jednoročního dobrovolníka, který vážně pokračoval: „Tato jediná rakouská kolonie může ledem zásobit celou Evropu a jest znamenitým národohospodářským činitelem. Kolonizace pokračuje ovšem pomalu, poněvadž kolonisti dílem se nehlásí, dílem zmrznou. Nicméně úpravou klimatických poměrů, na které má velký zájem ministerstvo obchodu i zahraniční ministerstvo, je naděje, že budou náležitě využitkovány velké plochy ledovců. Zařízením několika hotelů přivábí se spousty turistů. Bude ovšem třeba vhodně upravit turistické stezky a cesty mezi ledovými kry a namalovat na ledovce turistické značky. Jedinou obtíží jsou Eskymáci, kteří znemožňují našim místním orgánům jich práci… – Chlapi se nechtějí učit německy,“ pokračoval jednoroční dobrovolník, zatímco desátník se zájmem naslouchal. Byl to aktivní muž, v civilu býval čeledínem, byl pitomec a surovec, hltal všechno, o čem neměl zdání, a jeho ideálem bylo sloužit za supu.
„Ministerstvo vyučování, pane kaprále, zbudovalo pro ně s velkým nákladem a oběťmi, kdy zmrzlo pět stavitelů…“
„Zedníci se zachránili,“ přerušil ho Švejk, „poněvadž se vohřáli vod zapálený fajfky.“
„Ne všichni,“ řekl jednoroční dobrovolník, „dvěma stala se nehoda, že zapomněli táhnout a dýmky jim uhasly, tak je museli v ledu zakopat. – Ale nakonec byla přece škola vystavena z ledových cihel a železobetonu, což drží velice dobře pohromadě, ale Eskymáci rozdělali oheň kolem dokola z rozebraného dříví obchodních lodí zamrzlých v ledu a docílili, co chtěli. Led, na kterém škola vystavěna, se roztál a celá škola i s řídícím učitelem a se zástupcem vlády, který měl být druhého dne přítomen slavnostnímu vysvěcení školy, propadla se do moře. Bylo jen slyšet, že zástupce vlády, když už byl po krk ve vodě, vykřikl: Gott strafe England! Teď tam asi pošlou vojsko, aby udělalo s Eskymáky pořádek. To se ví, že bude s nimi těžká vojna. Nejvíc budou našemu vojsku škodit ochočení ledoví medvědi.“
„Ještě to by scházelo,“ moudře poznamenal desátník, „beztoho už je různejch válečnejch vynálezů. Kupříkladu vezmeme si gázmasky na votravování plynem. Natáhneš si to na hlavu a jseš votrávenej, jak nám vykládali v unteroffiziersschule.“
„Voni vás jen tak strašejí,“ ozval se Švejk, „žádnej voják se nemá ničeho bát. I kdyby v boji padl do latríny, tak se jen voblíže a jde dál do gefechtu, a na votravný plyny je každej zvyklej z kasáren, když je čerstvej komisárek a hrách s kroupama. Ale teď prej vynašli Rusové něco proti šaržím…“
„To budou asi zvláštní elektrické proudy,“ doplnil to jednoroční dobrovolník, „ty se sloučí s hvězdičkami na límci a ty vybuchnou, poněvadž jsou z celuloidu. To zas bude nová pohroma.“
Ačkoliv byl desátník v civilu od volů, přece snad nakonec pochopil, že si z něho dělají legraci, a přešel od nich v čelo patroly.
Blížili se ostatně k nádraží, kde se loučili Budějovičáci se svým regimentem. Nemělo to oficielního rázu, ale náměstí před nádražím bylo naplněno obecenstvem, které očekávalo vojsko.
Zájem Švejkův soustředil se na špalír obecenstva. A jak tomu vždy bývá, i teď se stalo, že hodní vojáci šli vzadu, a ti pod bajonetem první. Hodní vojáci budou později namačkáni do dobytčáků, a Švejk s jednoročákem do zvláštního arestantského vozu, který byl vždy připjat k vojenským vlakům hned za štábní vagóny. V takovém arestantském voze je místa habaděj.
Švejk nemohl se udržet, aby nevykřikl do špalíru „Nazdar!“ a nezamával čepicí. Působilo to tak sugestivně, že zástup to hlučně opakoval a „Nazdar“ šířilo se dál a zaburácelo před nádražím, kde daleko odtud se začalo říkat: „Už jdou.“
Desátník z eskorty byl celý nešťastný a zařval na Švejka, aby držel hubu. Ale volání šířilo se jako lavina. Četníci zatlačovali špalír a razili cestu eskortě, a davy dál řvaly „Nazdar!“ a mávaly čepicemi a klobouky.
Byla to pořádná manifestace. Z hotelu naproti nádraží z oken mávaly nějaké dámy kapesníky a křičely „Heil!“ Do „nazdar“ mísilo se „heil“ i ze špalíru a nějakému nadšenci, který použil té příležitosti, aby vykřikl „Nieder mit den Serben“, podrazili nohy a trochu po něm šlapali v umělé tlačenici.
A jako elektrická jiskra dál se neslo: „Už jdou!“
A šli, přičemž pod bajonety přívětivě kýval Švejk rukou zástupům a jednoroční dobrovolník vážně salutoval.
Tak vešli na nádraží a šli k určenému vojenskému vlaku, když málem by byla ostrostřelecká kapela, jejíž kapelník byl vážně popleten nečekanou manifestací, spustila „Zachovej nám, Hospodine“. Naštěstí v pravé chvíli objevil se v černém tvrdém klobouku vrchní polní kurát páter Lacina od 7. jízdecké divize a počal dělat pořádek.
Jeho historie byla prostinká. Přijel včera do Budějovic, on, postrach všech důstojnických mináží, nenažrané chlapisko, nedožera, a jakoby náhodou zúčastnil se malého banketu důstojníků odjíždějícího regimentu. Jed, pil za deset a ve víceméně nestřízlivém stavu chodil do důstojnické mináže loudit na kuchařích nějaké zbytky. Pohlcoval mísy s omáčkami a knedlíky, rval jako kočkovitá šelma maso od kostí a dostal se v kuchyni nakonec na rum, kterého když se nalokal, až krkal, vrátil se k večírku na rozloučenou, kde se proslavil novým chlastem. Měl v tom bohaté zkušenosti a u 7. jízdecké divize dopláceli vždy důstojníci na něho. Ráno dostal nápad, že musí dělat pořádek při odjezdu prvních ešalonů regimentu, a proto se potloukal po celé délce špalíru, účinkoval na nádraží tak, že důstojníci řídící dopravu pluku uzavřeli se před ním v kanceláři přednosty stanice.
Objevil se proto opět před nádražím v pravý čas, aby strhl taktovku kapelníka ostrostřelců, který už chtěl dirigovat „Zachovej nám, Hospodine“.
„Halt,“ řekl, „ještě ne, až dám znamení. Teď rút a já zas přijdu.“ Odešel do nádraží a pustil se za eskortou, kterou zastavil svým křikem: „Halt!“
„Kampak?“ otázal se přísně desátníka, který nevěděl si rady v nové situaci.
Místo něho odpověděl dobrácky Švejk: „Do Brucku nás vezou, jestli chtějí, pane obrfeldkurát, můžou ject s námi.“
„A to taky pojedu,“ prohlásil páter Lacina, a otáčeje se po eskortě, dodal: „Kdo říká, že nemůžu ject? Vorwärts! Marsch!“
Když se vrchní polní kurát ocitl v arestantském vagóně, položil se na lavici a dobrosrdečný Švejk svlékl si plášť a položil ho páterovi Lacinovi pod hlavu, k čemuž k uděšenému desátníkovi poznamenal tiše jednoroční dobrovolník: „Obrfeldkuráty ošetřovati.“
Páter Lacina, pohodlně natažen na lavici, počal vykládat: „Ragú s hříbkami, pánové, je tím lepší, čím je víc hříbků, ale hříbky se musí napřed smažit na cibulce a pak se teprve přidá bobkový list a cibule…“
„Cibuli už jste ráčil dát předem,“ ozval se jednoroční dobrovolník, provázen zoufalým pohledem desátníka, který viděl v páterovi Lacinovi opilého sice, ale přece jen svého představeného.
Situace desátníka byla opravdu zoufalá.
„Ano,“ podotkl Švejk, „pan obrfeldkurát má ouplnou pravdu. Čím víc cibule, tím lepší. V Pakoměřicích bejval sládek a ten dával i do piva cibuli, poněvadž prej cibule táhne žízeň. Cibule je vůbec náramně prospěšná věc. Pečená cibule se dává i na nežidy…“
Páter Lacina zatím na lavici mluvil polohlasně, jako ve snění: „Všechno záleží na koření, jaké koření se do toho dá a v jakém množství. Nic se nesmí přepepřit, přepaprikovat…“
Mluvil čím dál pomaleji a tišeji: „Pře-hře-bíčkovat, přecitró-novat, pře-novo-oko-řenit, pře-mušká…“
Nedopověděl a usnul, hvízdaje chvílemi nosem, když občas přestal chrápat.
Desátník se strnule na něho díval, zatímco mužové z eskorty se tiše smáli na svých lavicích.
„Ten se tak brzo neprobudí,“ prohodil Švejk za chvíli, „je ouplně vožralej. – To je jedno,“ pokračoval Švejk, když mu dával desátník úzkostlivě znamení, aby mlčel, „na tom se nedá nic změnit, je vožralej, jak zákon káže. Von je v rangu hejtmana. Každej z těch feldkurátů, nižší nebo vyšší, už má takový nadání od boha, že se zežere při každý příležitosti pod vobraz boží. Já jsem sloužil u feldkuráta Katze a ten by byl propil nos mezi očima. Tohle, co vyvádí tenhle, to ještě nic není proti tomu, co vyváděl ten. Propili jsme spolu monstranci a byli bychom snad propili i samýho pánaboha, kdyby byl nám někdo něco na něho půjčil.“
Švejk přistoupil k páteru Lacinovi, obrátil ho ke stěně a znalecky řekl: „Ten bude chrnět až do Brucku,“ a vrátil se na své místo, provázen zoufalým pohledem nešťastného desátníka, který poznamenal: „Abych to šel snad oznámit.“
„To si dejte zajít,“ řekl jednoroční dobrovolník, „vy jste eskortenkomandant. Vy se nesmíte od nás vzdálit. A také podle předpisu nesmíte nikoho z provázející stráže pustit ven, aby to šel oznámit, dokud nebudete míti náhradníka. Jak vidíte, to je tvrdý oříšek. Abyste pak střelbou dal znamení, aby sem někdo přišel, to také nejde. Zde se nic neděje. Na druhé straně zas je předpis, že kromě arestantů a provázející jich eskorty nesmí v arestantském vagóně být cizí osoba. Nezaměstnaným vstup přísně zapovězen. Abyste pak chtěl smazat stopy svého přestupku a vrchního feldkuráta při jízdě vlakem chtěl shodit z vlaku nenápadným způsobem, to také nejde, poněvadž jsou zde svědci, kteří viděli, že jste ho pouštěl do vagónu, kam nepatří. Je to, pane kaprál, jistá degradace.“
Desátník rozpačitě se ozval, že do vagónu vrchního polního kněze nepouštěl, že se on sám k nim přidal a že je to přece jeho představený.
„Zde jste představeným jedině vy,“ důrazně tvrdil jednoroční dobrovolník, jehož slova doplnil Švejk: „I kdyby se k nám chtěl přidat císař pán, tak jste to nesměl dovolit. To je jako na vartě, když přijde k takovému rekrutovi inspekční oficír a požádá ho, aby mu došel pro cigarety, a ten se ho ještě zeptá, jakej druh mu má přinést. Na takový věci je festunk.“
Desátník nesměle namítl, že Švejk přece první řekl obrfeldkurátovi, že může ject s nimi.
„Já si to můžu, pane kaprál, dovolit,“ odpověděl Švejk, „poněvadž jsem blbej, ale od vás by to žádnej nečekal.“
„Sloužíte už dlouho aktivně?“ otázal se desátníka jako mimochodem jednoroční dobrovolník.
„Třetí rok. Nyní mám být povýšenej na cuksfíru.“
„Tak nad tím udělejte křížek,“ cynicky řekl jednoroční dobrovolník, „jak vám říkám, z toho kouká degradace.“
„Vono je to úplně jedno,“ ozval se Švejk, „padnout jako šarže nebo jako sprostej voják – ale pravda, degradovaný prej strkají do první řady.“
Vrchní polní kurát sebou pohnul.
„Chrní,“ prohlásil Švejk, když zjistil, že je s ním všechno v náležitém pořádku, „teď se mu asi zdá o nějaké žranici. Jenom se bojím, aby se nám zde nevydělal. Můj feldkurát Katz, ten když se vožral, tak se ve spaní necítil. Jednou vám…“
A Švejk počal vypravovat své zkušenosti s polním kurátem Otto Katzem tak podrobně a zajímavě, že ani nepozorovali, že se vlak hnul.
Teprve řev z vagónů vzadu přerušil vypravování Švejkovo. Dvanáctá kumpanie, kde byli samí Němci od Krumlovska a Kašperských Hor, hulákala:
Wann ich kumm, wann ich kumm,
wann ich wieda, wieda kumm.
A z jiného vagónu nějaký zoufalec řval ke vzdalujícím se Budějovicům:
Und du, mein Schatz,
bleibst hier.
Holarjó, holarjó, holo!
Bylo to takové hrozné jódlování a ječení, že ho museli kamarádi odtáhnout od otevřených dveří dobytčího vozu.
„To se divím,“ řekl jednoroční dobrovolník k desátníkovi, „že u nás se ještě neobjevila inspekce. Podle předpisu měl jste nás hlásit u komandanta vlaku hned na nádraží a nezabývat se nějakým opilým vrchním polním kurátem.“
Nešťastný desátník mlčel tvrdošíjně a zarputile se díval na dozadu ubíhající telegrafní sloupy.
„Když si pomyslím, že nejsme hlášeni u nikoho,“ pokračoval jizlivý jednoroční dobrovolník, „a že na nejbližší stanici k nám jistě vleze komandant vlaku, tu se ve mně vzepře vojenská krev. Vždyť my jsme jako…“
„…cikáni,“ vpadl do toho Švejk, „nebo vandráci. Mně to připadá, jako bychom se báli božího světla a nesměli se nikde hlásit, aby nás nezavřeli.“
„Kromě toho,“ řekl jednoroční dobrovolník, „na základě nařízení ze dne 21. listopadu 1879 při dopravě vojenských arestantů vlaky je třeba zachovávati tyto předpisy: Za prvé: Arestantský vagón musí být opatřen mřížemi. To je jasné nad slunce a zde též provedeno dle předpisu. Nalézáme se za dokonalými mřížemi. To by bylo tedy v pořádku. Za druhé: V doplnění c. k. nařízení ze dne 21. listopadu 1879 má se nacházeti v každém arestantském vagóně záchod. Není-li takového, má být opatřen vagón krytou nádobou na vykonávání velké i malé tělesné potřeby arestantů i provázející stráže. Zde vlastně u nás se nemůže mluvit o arestantském vagóně, kde by mohl být záchod. Nalézáme se prostě v jednom přepaženém kupé, izolováni od celého světa. A také zde není oné nádoby…“
„Můžete to udělat z okna,“ prohodil pln zoufalství desátník.
„Zapomínáte,“ řekl Švejk, „že žádnej arestant nesmí k voknu.“
„Potom za třetí,“ pokračoval jednoroční dobrovolník, „má být opatřena nádoba s pitnou vodou. O to jste se také nepostaral. Á propos! Víte, v které stanici bude se rozdávat menáž? Nevíte? To
jsem věděl, že jste se neinformoval…“
„Tak vidíte, pane kaprál,“ poznamenal Švejk, „že to není žádná
legrace, vozit arestanty. Vo nás se musí pečovat. My nejsme žádný vobyčejný vojáci, který se musejí sami vo sebe starat. Nám se musí všechno přinést až pod nos, poněvadž jsou na to nařízení a paragrafy, kterejch se musí každej držet, poněvadž by to nebyl žádnej pořádek. ‚Zavřenej člověk je jako dítě vpeřince,´ říkával jeden známej syčák, ‚ten se musí vopatrovat, aby se nenastudil, aby se nerozčílil, aby byl spokojenej se svým osudem, že se mu chudáčkovi neubližuje.‘ – Vostatně,“ řekl po chvíli Švejk, dívaje se přátelsky na desátníka, „až bude jedenáct, tak mně laskavě řekněte.“
Desátník se tázavě podíval na Švejka.
„Vy jste se mě, pane kaprál, patrně chtěl zeptat, proč mně máte říct, až bude jedenáct. Vod jedenácti hodin patřím do dobytčího vagónu, pane kaprál,“ důrazně řekl Švejk a pokračoval slavnostním hlasem: „Byl jsem odsouzen na tři dny u regimentsraportu. V jedenáct hodin jsem nastoupil svůj trest a dneska v jedenáct hodin musím bejt propuštěnej. Vod jedenácti hodin nemám tady co dělat. Žádnej voják nesmí bejt dýl zavřenej, než mu patří, poněvadž na vojně se musí zachovávat disciplína a pořádek, pane kaprál.“
Zoufalý desátník po této ráně se dlouho nemohl vzpamatovat, až konečně namítl, že nedostal žádných papírů.
„Milý pane kaprále,“ ozval se jednoroční dobrovolník, „papíry nejdou samy k veliteli eskorty. Když hora nejde k Mahomedovi, musí jít velitel eskorty sám pro papíry. Vy jste se nyní ocitl před novou situací. Rozhodně nesmíte zadržovat nikoho, který má vyjít na svobodu. Na druhé straně nesmí nikdo opustit podle platných předpisů arestantský vagón. Opravdu nevím, jak se dostanete z této prožluklé situace. Čím dál je to horší. Teď je půl jedenácté.“
Jednoroční dobrovolník zastrčil kapesní hodinky: „Jsem velice zvědav, pane kaprále, co budete dělat za půl hodiny.“
„Za půl hodiny patřím do dobytčího vagónu,“ opakoval snivě Švejk, načež desátník úplně popletený a zničený obrátil se k němu:
„Jestli vám to nebude nevhod, já myslím, že je to zde mnohem pohodlnější než v dobytčáku. Já myslím…“
Byl přerušen výkřikem ze spaní vrchního polního kuráta: „Více omáčky!“
„Spi, spi,“ řekl dobrácky Švejk, podkládaje mu pod hlavu cíp pláště, který padal z lavice, „ať se ti zdá zas pěkně dál o žrádle.“
A jednoroční dobrovolník počal zpívat:
Spi, děťátko, spi, zavři očka svý,
pánbůh bude s tebou spáti,
andělíček kolíbati, spi, děťátko, spi.
Zoufalý desátník nereagoval již na nic. Díval se tupě do kraje a dal plný průběh naprosté dezorganizaci v arestantském kupé.
U pažení hráli vojáci z eskorty maso a na zadní tváře dopadaly svižné a poctivé rány. Když se tím směrem ohlédl, dívala se právě na něho vyzývavě zadnice jednoho pěšáka. Desátník si vzdychl a odvrátil se opět k oknu.
Jednoroční dobrovolník chvíli o něčem přemýšlel a pak se obrátil na zdrceného desátníka: „Jestlipak znáte časopis Svět zvířat?“
„Ten časopis,“ odpověděl desátník se zřejmým výrazem radosti, že hovor převádí se na jiné pole, „odbíral hospodský u nás ve vsi, poněvadž měl děsně rád sánské kozy a všechny mu chcíply. Proto žádal v tom časopise o radu.“
„Milý kamaráde,“ řekl jednoroční dobrovolník, „můj rozhovor, který bude nyní následovat, dokáže vám neobyčejně jasně, že chyb není nikdo ušetřen! Jsem přesvědčen, pánové, že vy tam vzadu přestanete hrát maso, neboť to, co vám nyní povím, bude velice zajímavé už tím, že mnohým odborným výrazům neporozumíte. Budu vám vypravovat povídku o Světě zvířat, abychom zapomněli na naše dnešní válečné trampoty:
Jak jsem se vlastně stal kdysi redaktorem Světa zvířat, onoho velice zajímavého časopisu, bylo pro mne nějaký čas hádankou dosti složitou do té doby, kdy jsem sám přišel k tomu názoru, že jsem to mohl provést jen ve stavu naprosto nepříčetném, ve kterém jsem byl sveden přátelskou láskou ku starému kamarádovi Hájkovi, který redigoval do té doby poctivě časopis, ale zamiloval se přitom do dcerušky majitele časopisu pana Fuchse, který ho vyhnal na hodinu pod tou podmínkou, že mu zaopatří redaktora pořádného.
Jak vidíte, byly tenkrát podivuhodné námezdní poměry.
Majitel listu, když jsem mu byl představen svým kamarádem Hájkem, přijal mne velice vlídně a otázal se mne, zdali mám vůbec nějaké ponětí o zvířatech, a byl velice spokojen mou odpovědí, že jsem si vždy velice zvířat vážil a viděl v nich přechod ke člověku a že zejména ze stanoviska ochrany zvířat respektoval jsem vždy jejich tužby a přání. Každé zvíře si nic jiného nepřeje, než aby bylo před tím, než je snědeno, usmrceno pokud možno bezbolestně.
Kapr od samého svého narození chová utkvělou představu, že není hezké od kuchařky, když mu párá břicho zaživa, a zvyk stínání kohouta že je náběhem spolku pro ochranu zvířat nepodřezávat drůbež rukou neumělou.
Zkroucené postavy smažených mřínků svědčí o tom, že umírajíce protestují proti tomu, aby byli v Podole smaženi zaživa na margarínu. Hnát krocana…
Vtom mne přerušil a optal se, zdali znám drůbežnictví: psy, králíky, včelařství, rozmanitosti ze světa zvířat, vystřihovat z cizích žurnálů obrázky k reprodukci, překládat z cizozemských žurnálů odborné články o zvířatech, umím-li listovat v Brehmovi a mohl-li bych s ním psát úvodníky ze života zvířat se zabarvením katolických svátků, změny ročních počasí, dostih, honů, výchovy policejních psů, národních i církevních svátků, zkrátka mít situační novinářský přehled a využitkovat ho v krátkém obsažném úvodníčku.
Prohlásil jsem, že jsem již velice mnoho přemýšlel o správném vedení takovéhoto časopisu, jako je Svět zvířat, a že všechny ty rubriky a body dovedu plně reprezentovat, ovládaje zmíněné náměty. Mou snahou však že bude vyšinout časopis na nezvyklou výši. Reorganizovat obsahově i věcně.
Zavésti nové rubriky, například ‚Veselý koutek zvířat,´ ‚Zvířata o zvířatech‘, všímaje si přitom bedlivě politické situace.
Poskytnout čtenářům překvapení za překvapením, aby se od zvířete ku zvířeti nemohli vzpamatovat. Rubrika ‚Ze dne zvířat´ že se musí střídat s ‚Novým programem řešení otázky domácího skotu‘ a ‚Hnutím mezi dobytkem‘.
Opět mne přerušil a řekl, že mu to úplně stačí, a jestli jen polovičku toho podaří se mně splnit, že mně daruje párek trpasličích wyandotek z poslední berlínské výstavy drůbeže, které obdržely první cenu a majitel zlatou medalii za výborné spáření.
Mohu říci, že jsem se vynasnažil a svůj vládní program v časopise dodržoval, pokud mé schopnosti stačily, ba dokonce přišel jsem k objevu, že mé články převyšují mé schopnosti.
Chtěje obecenstvu poskytnouti něco úplně nového, vymýšlel jsem si zvířata.
Vycházel jsem z toho principu, že například slon, tygr, lev, opice, krtek, kůň, čuně atd. jsou dávno již každému čtenáři Světa zvířat úplně známými tvory. Že třeba čtenáře rozrušit něčím novým. Novými objevy, a proto jsem to zkusil s velrybou sírobřichou. Tento nový druh mé velryby byl velikosti tresky a opatřen měchýřem naplněným mravenčí kyselinou, a zvláštní kloakou, kterou má velryba sírobřichá s výbuchy vypouštěla na malé rybky, které chtěla pozřít, omamnou jedovatou kyselinu, které později dal anglický učenec… teď se již nepamatuji, jak jsem ho nazval, pojmenování kyseliny velrybí. Velrybí tuk byl již všem známý, ale nová kyselina vzbudila pozornost několika čtenářů, kteří se ptali na firmu vyrábějící tuto kyselinu.
Mohu vás ubezpečit, že jsou vůbec čtenáři Světa zvířat velice zvědaví.
Krátce za sebou objevil jsem po velrybě sírobřiché celou řadu jiných zvířat. Jmenuji mezi nimi blahníka prohnaného, savce z rodu klokanů, vola jedlého, pratypa to krávy, nálevníka sépiového, kterého jsem označil za druh potkana.
Přibývala mně nová zvířata každým dnem. Sám byl j sem velice překvapen mými úspěchy v těchto oborech. Nikdy jsem si nepomyslil, že je třeba zvířenu tak silně doplnit a že Brehm tolik zvířat mohl vynechat ve svém spise Život zvířat. Věděl Brehm a všichni ti, kteří šli po něm, o mém netopýrovi z ostrova Islandu, ‚netopýru vzdáleném‘, o mé kočce domácí z vrcholku hory Kilimandžáro pod názvem ‚pačucha jelení dráždivá‘?
Měli do té doby přírodozpytci zdání o nějaké bleše inženýra Khúna, kterou jsem našel v jantaru a která byla úplně slepá, poněvadž žila na podzemním prahistorickém krtkovi, který také byl slepý, poněvadž jeho prababička se spářila, jak jsem psal, s podzemním slepým macarátem jeskynním z Postojenské jeskyně, která v té době zasahovala až na nynější Baltický oceán?
Z této nepatrné události vyvinula se veliká polemika mezi Časem a Čechem, poněvadž Čech v rozmanitostech ve svém fejetonu, cituje článek o bleše mnou objevené, prohlásil: ‚Co Bůh činí, dobře činí.‘ Čas přirozeně čistě realisticky rozbil celou mou blechu i s velebným Čechem, a od té doby zdálo se, že mne opouští šťastná hvězda vynálezcova a objevitele nových stvoření. Abonenti Světa zvířat začali se znepokojovat.
Původ k tomu daly mé různé drobné zprávy o včelařství, drůbežnictví, kde jsem rozvinul své nové teorie, které způsobily pravé zděšení, poněvadž po mých jednoduchých radách ranila známého včelaře pana Pazourka mrtvice a vyhynulo včelaření na Šumavě i v Podkrkonoší. Na drůbež přišel mor a zkrátka chcípalo to všechno. Abonenti psali výhružné dopisy a odmítali časopis.
Vrhl jsem se na ptáky žijící na svobodě a ještě dnes se pamatuji na svou aféru s redaktorem Selského obzoru, klerikálním poslancem ředitelem Jos. M. Kadlčákem!
Vystřihl jsem z anglického časopisu Country Life obrázek nějakého ptáčka, který seděl na ořechu. Dal jsem mu název ořešník, stejně jako bych se nijak logicky nerozpakoval napsat, že pták sedící na jalovci je jalovník, případně jalovice.
I co se nestalo. Na obyčejném korespondenčním lístku napadl mne pan Kadlčák, že prý je to sojka a žádný ořešník, a že prý je to překlad Eichelhäher.
Poslal jsem dopis, ve kterém jsem celou svou teorii vyložil o ořešníku, proplétaje dopis četnými nadávkami a vymyšlenými citáty z Brehma.
Poslanec Kadlčák odpověděl v Selském obzoru úvodním článkem.
Můj šéf, pan Fuchs, seděl jako vždy v kavárně a četl krajinské noviny, poněvadž poslední dobou náramně často hledal zmínky o mých poutavých článcích ve Světě zvířat, a když jsem přišel, ukázal na ležící na stole Selský obzor a řekl tiše, dívaje se na mne svýma smutnýma očima, který výraz měly jeho oči stále poslední dobou.
Četl jsem hlasitě před celou kavárenskou publikou:
‚Ctěná redakce! Upozornil jsem, že váš časopis zavádí názvosloví nezvyklé a neodůvodněné, že příliš málo dbá čistoty jazyka českého, vymýšlí si různá zvířata. Uvedl jsem doklad, že místo všeobecně užívaného starodávného názvu sojka zavádí váš redaktor žaludník, což má podklad v překladě německého názvu Eichelhäher – sojka.‘
‚Sojka,‘ opakoval po mně zoufale majitel časopisu.
Četl jsem klidně dál: ‚Nato jsem od vašeho redaktora Světa zvířat obdržel dopis nesmírně hrubého, osobního a neumaleného rázu, kde jsem byl nazván trestuhodně ignorantským hovadem, což zasluhuje pokárání důrazného. Tak se neodpovídá na věcné vědecké výtky mezi slušnými lidmi. Rád bych věděl, kdo je z nás obou větší hovado. Snad, pravda, neměl jsem činiti výtky dopisnicí a dopsati listem, ale pro nával práce nevšiml jsem si té malichernosti, ale nyní po sprostém výpadu vašeho redaktora Svět zvířat vedu na veřejný pranýř.
Váš pan redaktor se náramně mýlí, domnívaje se, že jsem nedoučené hovado, které nemá ani ponětí, jak se ten který pták jmenuje. Zabývám se ornitologií po léta, a nikoliv z knih, nýbrž studiemi v přírodě, maje v klecích víc ptáků, než viděl váš redaktor ve svém životě, zejména člověk uzavřený v pražských kořalnách a hospodách.
Než to jsou věci vedlejší, ač by zajisté nebylo na škodu, kdyby se váš redaktor Světa zvířat dříve přesvědčil, komu vytýká hovadinu, nežli nájezd vyjde z pera, třeba je určen na Moravu do Frýdlandu u Místku, kde byl do tohoto článku též odbírán váš časopis.