Hřbitovní kvítí

VIII.

 
Nebe šíré obléklo šat šedý,
jak by před kostelem kajíc stálo,
své „memento moři“ v čele nesouc,
za staré se hříchy lidstva kálo.
Nebe pláče – nevěstu jak ženich
mrtvou – ztuhlou v slzách vřelých topí,
či jak kněz snad budoucnosti poupě –
mrtvou pannu svatou vodou kropí.
Nekropí to kněz snad mrtvou pannu,
aniž z hříchů by se nebe kálo, –
dešť to vlažný v kyprou zem se vpíjí,
bychom neměli snad chleba málo.
 

IX.

 
Za mřížemi rovy v stejné řadě,
perly na šňůře jak nehezké,
a snad skutečně to uložené
perly pro království nebeské.
Pak by mříže kolem hrobů byly
řešato dle mého mínění,
aby perel dle jich velikosti
lehčejší kdys bylo dělení.
 

X.

 
Tichý růvek leží pozapadlý,
vůkol země suchá juž se zbořila:
dávno rakev spadla na trup zvadlý,
dávno země trup ten v popel změnila.
Oj tu hádě na tré rozdělené –
zdrhlé věčnosti znak v zem se potácí;
tu zas dřevo kříže opuchřené
divže mrtvých juž se dechem neskáčí.
Splítej lýkem hebkým kvítí ladné, –
sotva pouvážeš, kvítka zpráchněla –
Věčnost! Víra! – Věnec zdaž nezvadne,
kterýž spletla nám zde ruka umělá?
Souhvězdí nás vede jedno luzné
po života různolící planině;
blahýs, poutce, bludičky co svůzné
konečně-li s tebou v jámě nezhyne.
 

XI.

 
Na hřbitově drobné hoše
za maminkou prozpěvuje,
bezstarostně po náhrobcích
lehkou nohou poskakuje.
„Ó zlé dítě, slezeš dolů?!
Nech ty v pánu dřímající,
ať nepřijdou v noci k  loži
dusiti tě nebožtíci!“
Hoše slouchá poděšené,
bázlivě se vůkol zhlíží,
po trávníku opatrně
za maminkou dál se plíží. –
Pověry ty lidu svaté,
jsou to myslí pouhé vidy?
Či snad uctivost to k zašlým? –
Nebo pocit vlastní bídy?
 

XII.

 
Stojí ostrov pustý pokraj moře,
na něm v hrobech otců dávné mravy,
bouřná vlna časů každodenně
hrob z nich jeden v bezdné lůno splaví,
Kolem hrobů pestrá moudrost otců,
pestří opeřenci polétají,
a ty runy po náhrobcích lidem
celý svět a celou dobu tají.
Ve kostnici věkem oplísnělé
myšlénky se zbledlé ubytují, – -
ba se schovávají, že jich ztráty –
a to právem – vnuci nelitují.
 

XIII.

 
Valí proud se světem bystry, ostrý,
nekonečnou jeho rovná cesta,
jeho pískem zbořená jsou města,
jeho kalem národů jsou kostry.
Vlnek třpyt jsou zhaslých sluncí světla,
zhaslých sluncí dávno zašlých časů; –
vlnek lesk – toť vlna spláchla krásu,
krásu, která po staletí kvetla.
Proud ten – čas! jenž nezná břehů okovy!
Jen zde onde uzříš jako páru
ostrov plynout nad propastí zmaru –
myšlének to dávných hřbitovy.
 

XIV.

 
Když jsem zpívával co malé dítě
s matkou zbožnou Umučení Páně,
všechny muky srdce procítilo,
a v mé oko vstoupla slza maně.
Matka chválila své hodné dítě,
sama plačíc syna konejšila,
srdce usedavé k srdci tiskla,
slzí tok svou láskou utišila.
A když vzrostl jsem a spatřil muže
v člověčenstva slávě, v plné kráse,
když jsem pochopil to vykoupení, –
byl bych radostí pak zplakal zase.
Radostí že byl bych plakal, – mnohý
neměl za hodné mne dítě více, –
děje lidstva mne pak konejšily,
žetě marně mnohým rozžeh svíce.