Pohřbená

KAPITOLA TŘETÍ

Po jejich tréninku na terč měla Riley stále obavy o Billa. Pravda, rychle se z toho dostal, jak byl poprvé jak zmrazený. A ve skutečnosti se zdálo, že ho to baví, když začali střílet zblízka.

Dokonce se zdálo, že je veselý, když odpustil Quantico a vrátil se zpět do svého bytu. Přesto to však nebyl stejný starý Bill, který byl jejím partnerem po mnoho let – a který se už dávno stal jejím nejlepším kamarádem.

Věděla, čeho se nejvíce obává.

Bill se bál, že se nikdy nebude schopen vrátit do práce.

Přála si, aby ho byla schopná přesvědčit laskavými a jednoduchými slovy – něco jako ...

"Procházíš si jen těžkým obdobím. Všichni jsme si to zažili. Budeš z toho venku dřív, než si myslíš."

Ale lehkovážné ujišťování nebylo to, co Bill právě teď potřeboval. A pravda byla, že Riley opravdu nevěděla, zda to je pravda.

Utrpěla vlastní krátké období post-traumatické stresové poruchy a věděla, jak těžké může zotavení být. Bude muset Billovi pomoci projít si tím hrozným procesem.

Ačkoli se Riley vrátila do své pracovny, měla dnes ve skutečnosti na ÚACH málo práce. V současné době neměla žádný případ a tyto pomalé dny byly vítanou změnou po posledním intenzivním případu v Iowě. Dokončila pár detailů, které si vyžadovaly její pozornost, a odešla.

Jak Riley jela domů, cítila se spokojená při pomyšlení na večeři se svou rodinou. Byla obzvláště potěšena, že dnes večer pozvala Blaina Hildretha a jeho dceru.

Riley byla potěšena, že Blaine byl součástí jejího života. Byl to krásný, okouzlující muž. A stejně jako ona, i on se docela nedávno rozvedl.

On byl také, jak se ukázalo, pozoruhodně odvážný.

Byl to Blaine, který postřelil a těžce zranil Shana Hatchera, když vyhrožoval Rileyně rodině.

Riley mu za to bude vždy vděčná.

Doposud strávila s Blainem jednu noc u něj doma. Udržovali to v tajnosti – jeho dcera, Crystal, byla v tu dobu pryč na návštěvě sestřenic během jarních prázdnin. Riley se usmála při vzpomínce na jejich vášnivé milování.

Skončí dnešní večer stejně?

*

Rileyna hospodyně, Gabriela, uvařila lahodné jídlo chiles rellenos podle rodinného receptu, který si přivezla z Guatemaly. Každý se těšil z kouřících, lahodných plněných paprik.

Riley měla pocit hlubokého uspokojení z velmi dobré večeře a dobré společnosti.

"Není to příliš picante?" Zeptala se Gabriela.

Nebylo to příliš pálivé a kořeněné ani pro americké chuťové buňky a Riley si byla jistá, že to Gabriela ví. Gabriela byla vždy zdrženlivá s jejími původními recepty ze střední Ameriky. Očividně toužila po komplimentech, které přišly rychle a snadno.

"Ne, je to dokonalé," řekla Rileyna patnáctiletá dcera April.

"Ze všech nejlepší," řekla Jilly, třináctiletá dívka, kterou se Riley snažila adoptovat.

"Prostě úžasné," řekla Crystal, nejlepší přítelkyně April.

Otec Crystal, Blaine Hildreth, neřekl nic okamžitě. Ale Riley z jeho výrazu viděla, že je pokrmem okouzlen. Také věděla, že Blainovo hodnocení je částečně profesionální. Blaine vlastnil luxusní, ale ležérní restauraci zde ve Fredericksburgu.

"Jak to děláš, Gabrielo?" zeptal se po několika soustech.

"Es un secreto," řekla Gabriela se šibalským úsměvem.

"Tajemství, co?" Tázal se Blaine. "Jaký druh sýra používáš? Nemohu jej poznat. Jsem si jistý, že to není Monterey Jack nebo Chihuahua. Manchego, možná?"

Gabriela zavrtěla hlavou.

"To niky neprozradím," řekla se smíchem.

Blaine a Gabriela dál žertovali o receptu, zčásti v angličtině a částečně ve španělštině, Riley se přistihla, jak přemýšlí, jestli by ona a Blaine mohli ...

Při té myšlence se trochu zarděla.

Ne, dnes večer se to nestane.

Jen stěží by k tomu mohli elegantně, diskrétně přejít se všemi kolem.

Ne, že by bylo něco špatného na tom, jak to bylo nyní.

Být obklopen lidmi, na kterých jí hluboce záleželo, jí v tento večer působilo nesmírné potěšení. Ale jak sledovala, jak se její rodina a přátelé baví, začaly Riley trápit nové obavy.

Jedna osoba u stolu neřekla skoro ani slovo. Byl to Liam, nový přírůstek do Rileyny domácnosti. Liam byl ve věku April a tito dva teenageři spolu nedávno chodili. Riley zachránila vysokého, protáhlého kluka před urážlivým, opilým otcem. Potřeboval místo k životu a právě teď to znamenalo spát na rozkládací pohovce v Rileyně rodinném pokoji.

Liam byl většinou upovídaný a extrovert. Zdálo se ale, že ho dnes večer něco trápí.

Riley se zeptala, "Je něco v nepořádku, Liame?"

Zdálo se, že ji chlapec ani neslyšel.

Riley promluvila o něco hlasitěji.

"Liame."

Liam zvedl oči od jídla, kterého se zatím sotva dotkl.

"Co?" řekl.

"Děje se něco?"

"Ne. Proč?"

Riley se znepokojeně podívala. Něco bylo rozhodně v nepořádku. Liam málokdy odpovídal takhle jednoslabičně.

"Jen mě to zajímalo," řekla.

Řekla si, že si musí s Liamem promluvit později.

*

Gabriela zakončila večeři lahodný koláčem. Riley a Blaine si užívali po večeři drinky, zatímco čtyři děti se bavily v rodinném pokoji, a nakonec Blaine a jeho dcera odešli domů.

Riley počkala, až April a Jilly odejdou na noc do svého pokoje. Pak šla sama do obývacího pokoje. Liam seděl tiše na pohovce a zíral do prázdna.

"Liame, vidím, že se něco děje. Kéž bys mi o tom řekl."

"Nic se neděje," řekl Liam.

Riley překřížila ruce a nic neříkala. Věděla z jednání s děvčaty, že je někdy nejlepší na děti počkat.

Pak Liam řekl, "Já o tom nechci mluvit."

Riley byla překvapená. Byla zvyklá na náladovost dospívajících od April a od Jilly, alespoň čas od času. Ale pro Liama to nebylo vůbec typické. Byl vždy příjemný a ochotný. Byl to také odhodlaný student a Riley oceňovala jeho vliv na April.

Riley nadále čekala v tichosti.

Nakonec Liam řekl, "Dnes mi volal táta."

Riley cítila, jak ji bodlo v žaludku.

Nemohla si pomoci a vzpomněla si na ten hrozný den, kdy přispěchala do Liamova domu, aby ho zachránila před bitím od jeho otce.

Věděla, že by neměla být překvapena. Ale nevěděla, co říct.

Liam řekl, "Říká, že je mu všechno líto. Říká, že mu chybím."

Rileyny obavy rostly. Neměla k Liamovi žádnou právní vazbu. Právě nyní se chovala jako jakýsi improvizovaný pěstoun a neměla ani ponětí, jaká bude jeho budoucí role v jeho životě.

"Chce, abys šel domů?" Zeptala se Riley.

Liam přikývl.

Riley se nedokázala přinutit položit onu zřejmou otázku ...

"Co chceš udělat?"

Co má dělat ona - co by mohla udělat – kdyby Liam řekl, že se chce vrátit?

Riley věděl, že Liam je jemný, shovívavý chlapec. Stejně jako mnoho obětí zneužívání byl také on náchylný k zarytému popírání.

Riley se posadila vedle něho.

Zeptala se, "Byl jsi tady šťastný?"

Liam vydal nepatrný dusivý zvuk. Riley si poprvé uvědomila, že má na krajíčku.

"Oh, ano," řekl. "Bylo to ... Byl jsem prostě ... tak šťastný."

Riley cítila, jak jí trochu drhne v krku. Chtěla mu říci, že tu může zůstat tak dlouho, jak si bude přát. Ale co by mohla dělat, kdyby jeho otec požadoval, aby se vrátil zpět? Byla by bezmocná a nemohla by tomu zabránit.

Liamovi po tváři stékaly slzy.

"Já jen že ... co máma odešla ... jsem vším, co táta má. Nebo jsem alespoň byl, než jsem odešel. Teď je úplně sám. Říká, že už přestal pít. Říká, že mi už neublíží."

Riley téměř vyhrkla ...

"Nevěř mu. Nikdy mu nevěř, když to říká."

Místo toho řekla, "Liame, musíš vědět, že tvůj táta je velmi nemocný."

"Já vím," řekl Liam.

"Je na něm, aby si obstaral pomoc, kterou potřebuje. Ale než se tak stane ... no, bude pro něj velmi těžké se změnit."

Riley na chvíli zmlkla.

Pak dodala, "Jen si vždy pamatuj, že to není tvoje chyba. Víš to, viď?"

Liam potlačil vzlyk a přikývl.

"Už jsi šel někdy zpátky, aby ses na něj podíval?" Zeptala se Riley.

Liam mlčky zavrtěl hlavou.

Riley ho poplácala po ruce.

"Chci jen, abys mi slíbil mi jednu věc. Pokud za ním půjdeš, nechoď sám. Chci tam jít s tebou. Slibuješ?"

"Slibuju," řekl Liam.

Riley sáhla po nedaleké krabici s papírovými kapesníky a nabídla je Liamovi, který si utřel oči a vysmrkal se. Pak oba mlčky dlouhou chvíli seděli.

Nakonec Riley řekla, "Potřebuješ mě k něčemu jinému?"

"Ne. Jsem OK. Děkuji ti za ... no, vždyť víš."

Chabě se na ni usmál.

"Prostě za všechno," dodal.

"Rádo se stalo," řekla Riley a oplatila mu úsměv.

Opustila rodinný pokoj, vešla do obývacího pokoje a sedla si sama na gauč.

Náhle se jí z krku vydral vzlyk a začala plakat. Udivilo ji, když si uvědomila, jak otřesená je z jejího rozhovoru s Liamem.

Ale když o tom přemýšlela, bylo snadné pochopit, proč.

Já jsem tak mimo, pomyslela si.

Konec konců se stále snažila o dokončení Jillyny adopce. Chudinku zachránila před dalšími hrůzami. Když ji Riley našla, Jilly se snažila prodat své tělo z čirého zoufalství.

Tak co si Riley myslela, že dělá, když do domu přivedla dalšího teenagera?

Náhle si přála, aby tu byl ještě Blaine a mluvil s ní.

Zdálo se, že Blaine vždycky ví, co říct.

Užívala si chvíli klidu mezi případy, ale kousek po kousku začínala mít obavy – starosti, zejména o její rodinu a dnes i o Billa.

Vůbec neměla pocit, jako by měla dovolenou.

Riley si nemohla pomoci a říkala si ...

Děje se se mnou něco?

Byla neschopná užívat si klidný život?

Věděla, že si může být jistá jednou věcí.

Tento klid nebude trvat dlouho. Někde se nějaké monstrum dopouští nějakého ohavného činu – a bude na ní, aby ho zastavila.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Riley brzy ráno probudilo bzučení telefonu.

Hlasitě zasténala, když se vzpamatovala a probudila se.

Klid je u konce, pomyslela si.

Podívala se na telefon a viděla, že má pravdu. Byla to zpráva od jejího velitele týmu z ÚACH, Brenta Mereditha. Byla to výzva k setkání s ním a byla napsaná v jeho typicky strohém stylu ...

ÚACH 8:00

Podívala se na hodiny a uvědomila si, že bude muset na narychlo domluvenou schůzku spěchat. Quantico bylo jen půl hodiny jízdy od domova, ale potřebovala se odsud dostat rychle.

Riley trvalo jen pár minut, než si vyčistila zuby, učesala se, oblékla se a spěchala dolů.

Gabriela už připravovala snídani v kuchyni.

"Je káva připravena?" Zeptala se jí Riley.

"Sí," odpověděla Gabriela a nalila jí šálek horké kávy.

Riley upíjela dychtivě kávu.

"Musíš odjet bez snídaně?" Zeptala se jí Gabriela.

"Obávám se, že ano."

Gabriela jí podala housku.

"Pak si to vezmi s sebou. Musíš mít něco v žaludku."

Riley poděkovala Gabriele, zhltla trochu kávy a vyrazila k autu.

Během krátké jízdy do Quantica ji přemohl zvláštní pocit.

Ve skutečnosti se začala cítit lépe, než jak se cítila v posledních několika dnech, dokonce i mírně euforicky.

Bylo to samozřejmě částečně díky přílivu adrenalinu, jak se její mysl a tělo připravovalo na nový případ.

Ale také to bylo něco dosti znepokojujícího – pocit, že se vrací zpět k normálu.

Riley si vzdychla, když si to uvědomila.

Říkala si – co to má znamenat, že lov nestvůr vytváří normálnější pocit, než trávit čas s lidmi, které miluje?

To nemůže být ... no, normální, pomyslela si.

Co bylo ještě horší, připomnělo jí to něco, co jí řekl její otec, brutální a zahořklý bývalý námořní důstojník, předtím, než zemřel.

"Ty jsi lovec. To, co lidi považují za normální – to by tě zabilo, kdyby ses tak snažila příliš dlouho žít."

Riley si přála celým svým srdcem, aby to nebyla pravda.

Ale v dobách jako byla tato, si nemohla pomoci a měla obavy – byla pro ni role manželky, matky a přítelkyně nerealistická?

Bylo beznadějné to jen zkusit?

Byl "lov" jediným, co v životě skutečně měla?

Ne, rozhodně to nebylo to jediné.

Jistě ani to nejdůležitější v jejím životě.

Rozhodně zahodila tuto nepříjemnou otázku za hlavu.

Když dorazila k budově ÚACH, zaparkovala a spěchala dovnitř a rovnou do kanceláře Brenta Mereditha.

Viděla, že Jenn už tam je, vypadala mnohem více přítomná, než jak se cítila Riley. Riley věděla, že Jenn, stejně jako Bill, měla byt v Quanticu, takže nemusela tolik nespěchat. Ale Riley přisuzovala Jenninu ranní svěžest také jejímu mládí.

Riley byla podobná Jenn, když byla mladší – připravená a dychtivá pustit se do akce co nejdřív, v kteroukoli denní či noční dobu, a schopná obejít se delší dobu bez spánku, pokud to práce vyžadovala.

Měla tyto dny už za sebou?

Nebylo to příjemné pomyšlení, a nerozjasnilo to Rileynu již tak neklidnou náladu.

U stolu sedící Brent Meredith měl jako vždy impozantní postavu, s jeho tmavými, hranatými rysy, širokou postavou a jeho vždy stroze pracovním chováním.

Riley se posadila a Meredith neztrácel čas a šel přímo k věci.

"Dnes ráno došlo k vraždě. Stalo se to na veřejné pláži v přírodní rezervaci Belle Terre. Zná někdo z vás to místo?"

Jenn řekla, "Už jsem tam byla několikrát. Skvělé místo pro pěší turistiku."

"Už jsem tam taky byla," řekla Riley.

Riley si na přírodní rezervaci pamatovala docela dobře. Byla v zátoce Chesapeake, něco přes dvě hodiny jízdy od Quantica. Bylo tam několik set akrů lesů a široká veřejná pláž v zálivu. Byla to populární oblast pro lidi, kteří se rádi vydávají ven.

Meredith zabubnoval prsty o stůl.

"Obětí byl Todd Brier, luteránský pastor z nedalekého Sattleru. Byl pohřben zaživa na pláži."

Riley se trochu zachvěla.

Pohřben zaživa!

Měla o tom noční můry, ale nikdy ve skutečnosti nepracovala na případu, ve kterém by se tak hrůzný zločin objevil.

Meredith pokračoval, "Brier byl nalezen kolem sedmé ráno a vypadalo to, že byl mrtvý asi hodinu."

Jenn se zeptala, "Proč je to případ pro FBI?"

Meredith řekl, "Brier není první obětí. Včera bylo nalezeno nedaleko další tělo – mladá žena jménem Courtney Wallaceová."

Riley potlačila povzdech.

"Neříkejte," řekla, "že byla také pohřbena zaživa."

"Uhodla jste," řekl Meredith. "Byla zabita na jedné z turistických stezek ve stejné přírodní rezervaci, zřejmě také brzy ráno. Byla objevena později ten den, když turista narazil na rozhrabanou zem a zavolal služby v parku."

Meredith se opřel v křesle a mírně se otáčel doprava a doleva.

Řekl, "Místní policie nemá ještě žádné podezřelé nebo svědky. Kromě lokalit a stylu práce nemají nic moc. Obě oběti byli mladí, zdraví lidé. Nebyl čas zjistit, zda byli nějak projení, než jen to, že byli oba brzy ráno venku."

Rileyn mozek pracoval, jak se snažila najít smysl v tom, co právě slyšela. Zatím měla příliš málo informací.

Zeptala se, "Uzavřeli místní policisté oblast?"

Meredith přikývl.

"Uzavřeli zalesněnou oblast nedaleko stezky a polovinu pláže pro veřejnost. Řekl jsem jim, aby tělo z pláže nepřesouvali, dokud se tam nedostanou mí lidé."

"A co to tělo ženy?" Zeptala se Jenn.

"To je v márnici v Sattleru, nejbližším městě. Patolog z okresu Tidewater je právě teď na pláži. Chci, abyste se tam vy dva dostali tak rychle, jak je to jen možné. Vezměte si vozidlo FBI, něco nápadného. Doufám, že když bude FBI na místě činu vidět, mohlo by to alespoň zpomalit pachatele. Odhaduji, že se zabíjením ještě neskončil."

Meredith se díval střídavě na Riley a Jenn.

"Nějaké otázky?" zeptal se.

Riley měla otázku, ale nevěděla, zda se na ni může zeptat.

Nakonec řekla, "Pane, chtěla bych předložit žádost."

"Nuže?" Řekl Meredith a znovu se opřel v křesle.

"Chtěla bych, aby na tomto případu pracoval i zvláštní agent Jeffreys."

Meredith přimhouřil oči.

"Jeffreys je na dovolené," řekl. "Jsem si jistý, že vy a agentka Rostonová zde to společně zvládnete."

"Jsem si jistá, že ano," řekla Riley. "Ale ..."

Zaváhala.

"Ale co?" Zeptal se Meredith.

Riley těžce polkla. Věděla, že Meredithovi se moc nelíbilo, když agenti žádali o osobní laskavosti.

Řekla, "Myslím, že se potřebuje vrátit do práce, pane. Myslím, že by mu to udělalo dobře."

Meredith se zamračil a chvíli nic neříkal.

Pak řekl, "Oficiálně ho k tomuto případu nepřiřadím. Ale jestli chcete, aby s vámi spolupracoval na neformální bázi, nebudu mít žádné námitky."

Riley mu poděkovala a snažila se to příliš nepřehánět, aby svůj názor nezměnil. Pak si ona a Jenn vyzvedly oficiální FBI SUV.

Jenn se rozjela na jih, Riley vyndala svůj mobil a napsala Billovi.

Pracuji na novém případu s Rostonovou. Velitel říká, že se k nám můžeš připojit. Chci, abys to udělal.

Riley čekala pár okamžiků. Její srdce bilo trochu rychleji, když viděla, že zpráva se označila jako "přečtená."

Pak napsala ...

Můžeme s tebou počítat?

Zpráva byla opět označena jako "přečtená", ale nepřišla žádná odpověď.

Riley posmutněla.

Možná to není dobrý nápad, pomyslela si. Možná je stále příliš brzy.

Přála si, aby Bill odpověděl, i kdyby jí měl pouze sdělit, že ne.

KAPITOLA PÁTÁ

Jak Jenn jela SUV na jih k jejich cíli, Riley neustále sledovala textové zprávy, které poslala ze svého mobilu.

Minuty ubíhaly a Bill stále neodpověděl.

Nakonec se rozhodla zavolat mu.

Vytočila jeho číslo. Byla frustrovaná, když zaslechla nahranou hlasovou zprávu.

Po zaznění zvukového signálu jednoduše řekla, "Bille, zavolej mi. Hned."

Jak si Riley položila telefon do klína, Jenn se po ní ohlédla za volantem.

"Děje se něco?" Zeptala se Jenn.

"Nevím," řekla Riley. "Doufám, že ne."

Její obavy se během jízdy umocňovaly. Vzpomněla si na zprávu, kterou dostala od Billa, když pracovala na její posledním případu v Iowě ...

Jen abys věděla. Sedím tady s pistolí v puse.

Riley se otřásla při vzpomínce na zoufalý telefonní hovor, který následoval, když se jí podařilo rozmluvit mu sebevraždu.

Děje se to znovu?

Pokud ano, co by mohla Riley udělat, aby mu pomohla?

Náhlý pronikavý hluk vyhnal Riley tyto myšlenky z hlavy. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že Jenn zapnula sirénu, když provoz zpomalil.

Riley pojala sirénu jako tvrdou připomínku ...

Musím se vrátit zpátky do hry.

*

Bylo asi půl jedenácté, když Riley a Jenn dorazily do přírodní rezervace Belle Terre. Šly po cestě na pláž, dokud nenarazily na několik zaparkovaných policejních aut a dodávku patologa. Za vozidly na travnatém pahorku byla bariéra s policejní páskou, která měla udržet veřejnost dál od pláže.

Když Riley a Jenn vystoupily z auta, nebylo pláž hned vidět. Ale Riley viděla nad hlavou létat racky a cítila svěží vánek ve tváři a sůl ve vzduchu a slyšela hukot příboje.

Riley vyděsila, ale nepřekvapila, malá skupina reportérů, kteří se již sešli na parkovišti za místem činu. Nahrnuli se kolem Riley a Jenn a začali klást své otázky.

"Máme tu dvě vraždy během dvou dnů. Je to práce sériového vraha?"

"Zveřejnili jste jméno včerejší oběti. Identifikovali jste novou oběť?"

"Už jste kontaktovali rodinu oběti?"

"Je to pravda, že byly obě oběti pohřbeny zaživa?"

Riley sebou při poslední otázce cukla. Samozřejmě, že se nedivila, že už se rozneslo, jak oběti zemřely. Reportéři to mohli zjistit tolik z odposlechu radiokomunikace místní policie. Ale neměla pochyb o tom, že média udělají z těchto vražd velkou senzaci.

Riley a Jenn se protlačily kolem reportérů bez komentáře. Pak byly uvítány párem místních policistů, kteří je doprovodili za policejní pásku a přes travnatý kopec až na pláž. Riley cítila, jak jí při chůzi proniká do bot písek.

Za okamžik bylo místo činu na dohled.

Několik mužů obklopovalo díru vykopanou v písku, ve které bylo stále tělo oběti. Dva z nich vykročili směrem k blížící se Riley a Jenn. Jeden byl podsaditý, zrzavý muž v uniformě. Druhý byl štíhlý muž s kudrnatými černými vlasy a měl na sobě bílou košili.

"Jsem rád, že jste se sem mohly dostat tak brzy," řekl zrzavý muž, když se Riley a Jenn představily. "Já jsem Parker Belt, velitel policie ze Sattleru. Toto je Zane Terzis, patolog okresu Tidewater."

Velitel Belt odvedl Riley a Jenn nad jámu a všichni se podívali na napůl odkryté tělo.

Riley byla navyklá na pohled na mrtvoly v různých stádiích zmrzačení a rozkladu. I tak ji tato svým způsobem zděsila.

Byl to blonďák, asi třicetiletý, a měl na sobě běžecké oblečení pro chladné letní ráno na pláži. Jeho ruce zůstaly rozpažené jako by byl socha, a ustrnuly v této pozici posmrtnou ztuhlostí a po zoufalém pokusu vyhrabat se ven. Oči měl pevně zavřené a otevřená ústa byla plná písku.

Velitel Belt stál vedle Riley a Jenn.

Belt řekl, "Měl u sebe peněženku s doklady pro identifikaci – ne, že bychom je opravdu potřebovali. Poznal jsem ho hned, jak Terzis a jeho muži odkryli jeho tvář. Jeho jméno je Todd Brier, a je to evangelický pastor ze Sattleru. Nechodil jsem do jeho kostela – já jsem metodista. Ale znal jsem ho. Byli jsme dobří přátelé. Chodili jsme spolu čas od času na ryby."

Beltův hlas byl plný smutku a zděšení.

"Jak bylo tělo nalezeno?" Zeptala se Riley.

"Chlap sem přišel venčit psa," řekl Belt. "Pes se zastavil, začal čmuchat a fňukat, pak začal hrabat a hned objevila se ruka."

"Je tady ještě ten chlápek, který to tělo našel?" Zeptala se Riley.

Belt zavrtěl hlavou.

"Poslali jsme ho domů. Byl dost otřesený. Ale řekli jsme mu, že musí být k dispozici pro dotazy. Můžu vás s ním zkontaktovat."

Riley vzhlédla od těla a pohlédla na vodu, která byla asi padesát metrů daleko. Voda ze zálivu Chesapeake měla temně sytou modrou barvu a na mokrý písek šplouchaly malé vlnky s bílými špičkami. Riley viděla, že je příliv.

Riley se zeptala, "Toto byla druhá vražda?"

"Ano, byla," odpověděl zachmuřeně Belt.

"Už se tu před těmi dvěma stalo něco takového?"

"Myslíte přímo tady v Belle Terre?" Zeptal se Belt. "Ne, vůbec ne. Je to klidná rezervace pro ptáky a volně žijící zvířata. Místní lidé využívají tuto pláž, většinou rodiny. Čas od času musíme zatknout nějakého rádoby pytláka nebo urovnat hádku mezi návštěvníky. Musíme také čas od času odhánět pryč nevítané hosty. To je asi tak všechno, co se tu děje."

Riley obešla jámu, aby se podívala na tělo z jiného úhlu. Na zadní straně hlavy uviděla stopu krve.

"Co říkáte tomuto zranění?" zeptala se Terzise.

"Vypadá to, jako byl zasažen nějakým tvrdým předmětem," řekl patolog. Lépe si ji prohlédnu, až bude tělo v márnici. Ale řekl bych, že to vypadá, jako by to pravděpodobně stačilo na jeho omráčení, aby nebojoval s vrahem, který se jej snažil pohřbít. Pochybuji, že byl zcela v bezvědomí. Je docela zřejmé, že tvrdě bojoval."

Riley se zachvěla.

Ano, to bylo jasné.

Promluvila k Jenn, "Udělej nějaké fotky a pošli mi je taky."

Jenn okamžitě vytáhla svůj mobil a začal fotit jámu a tělo. Mezitím Riley pomalu obcházela jámu a prohlížela si pláž ze všech úhlů. Vrah nezanechal mnoho stop. Písek kolem jámy byl očividně narušen vrahem, když kopal, a byly vidět vágní stopy, kudy se běžec přiblížil.

Stopy zanechané vrahem byly také vágní. Suchý písek neudržel tvar boty. Ale Riley viděla, kde byla bahenní tráva, po které přišla, pošlapaná někým jiným, než vyšetřovacím týmem.

Ukázala a řekla Beltovi, "Pročesali vaši chlapci tu trávu pečlivě, aby zjistili, zda se tam nezachytila žádná vlákna."

Velitel přikývl.

Riley se začal zmocňovat pocit – známý pocit, který se někdy dostavil na místě činu.

To během posledních případů necítila. Ale byl to vítaný pocit, o kterém věděla, že by ho mohla použít jako nástroj.

Byl to neskutečný pocit samotného vraha.

Pokud by si dovolila, aby ji ten pocit přemohl, pravděpodobně by získala vhled do toho, co se zde stalo.

Riley ušla pár kroků od skupiny, která se shromáždila na místě činu. Pohlédla na Jenn a viděla, že ji její partner sleduje. Riley věděla, že Jenn ví o její schopnosti dostat se do mysli vrahů. Riley přikývla a viděla, jak se Jenn vrhla do akce, kladla vlastní otázky, zaměstnala ostatní na místě činu a poskytla Riley několik ok