“Jo, protože nemohla mít vlastní děti,” řekla Riley. “Ale řekl ještě něco jiného. Řekl, že různí přátelé a příbuzní měli své vlastní děti. Řekl, že chodívala na oslavy, před narozením dětí, a pomáhala s narozeninovými oslavami.”
Riley v Billově výrazu viděla, že to nyní začíná chápat.
“Takže někdy musela kupovat panenky,” řekl. “I když z nich byla smutná.”
Riley udeřila do volantu pěstí.
“Všechny kupovaly panenky,” řekla. “On viděl, jak panenky kupují. A on je viděl nakupovat na stejném místě, ve stejném obchodě.”
Bill pokýval. “Ten obchod musíme najít,” řekl.
“Přesně,” řekla Riley. “Někde v naší oblasti, o tisíci plus čtverečních mílích, je obchod s panenkami, kam chodily všechny unesené ženy. Jestli ho najdeme, pak možná – jenom možná – můžeme najít i jeho.”
V ten okamžik zazvonil Billův mobil.
“Haló?” řekl. “Jo, Agente Waldere, to je Jeffreys.”
Riley potlačila zabručení. Přemýšlela, jaký další problém jim Walder způsobí nyní.
Viděla, jak Billova čelist spadla překvapením.
“Jéžiš,” řekl. “Jéžiš. Dobře. Dobře. Hned tam budeme.”
Bill ukončil hovor a pár okamžiků hleděl na Riley jako opařený.
“Walder a ta děcka, co přivedl,” řekl. “Ho chytili.”
Kapitola 19
Riley a Bill přijeli na Oddělení behaviorální analýzy a našli Waldera, jak na ně čeká mezi dveřmi.
“Máme ho,” řekl Walder a vedl je do budovy. “Máme toho chlápka.”
Riley v jeho hlase slyšela nadšení a úlevu.
“Jak?” dotazovala se.
“Agentko Paige, vážně jste podcenila agenty Huanga and Creightonovou,” řekl Walder. “Poté, co jste odešla, jim recepční pověděla o podivném chlápkovi, který poslední dobou navštěvoval kliniku. Jeho jméno je Darrell Gumm. Ženské pacientky si na něj stěžovaly. Vždycky se k nim příliš přiblížil, jak řekly, nerespektoval jejich osobní prostor. Také jim řekl některé dost nevhodné věci. A jednou nebo dvakrát se dokonce vkradl na dámskou toaletu.”
Riley si to znovu přehrála v hlavě a porovnávala to s vlastními domněnkami o pachateli. Mohl by to být on, pomyslela si. Až v krku cítila záchvěv vzrušení.
Bill se zeptal Waldera, “Zavolal někdo z kliniky policii, kvůli Gummovi?”
“Nechali to na jejich vlastní ostraze. Ostraha řekla Gummovi, aby se držel zpátky. V takovém zařízení se čas od času podivíni objevují. Ale agenti Huang a Creightonová se chytli popisu. Uvědomili si, že to zní jako chlápek, kterého hledáme. Získali jeho adresu od recepční a všichni jsme zamířili do jeho bytu.”
“Jak víte, že to je on?” zeptala se Riley.
“Přiznal se,” řekl rozhodně Walder. “Máme od něj přiznání.”
Riley sama začínala pociťovat náznak úlevy. “A Cindy MacKinnon?” zeptala se. “Kde je?”
“Pracujeme na tom,” řekl Walder.
Rileyin pocit úlevy vyprchal. “Co máte na myslí tím, že ‘na tom pracujete?” zeptala se.
“Terénní agenti prohledávají okolí. Nemyslíme si, že ji mohl zavést příliš daleko. I tak nám to velmi brzy řekne. Už teď hodně mluví.”
Tohle musí být ten chlápek, pomyslela si Riley. Cindy MacKinnon prostě musí žít. Nemohou ztratit další nevinnou ženu, pod rukama tohoto vyšinutého surovce. Jeho časový plán se přiostřuje, ale jistě ještě nebude mrtvá tak krátkou dobu po únosu. Ještě neměl to potěšení ji týrat.
Bill se zeptal Waldera, “Kde je teď podezřelý?”
Walder tím směrem ukázal. “Máme ho v detenčním centru,” řekl. “Pojďte se mnou. Právě tam mám namířeno.”
Walder jim poskytl veškeré informace, zatímco kráčeli rozlehlým areálem Oddělení behaviorální analýzy až do budovy, kde byl zadržen podezřelý.
“Když jsme mu ukázali naše odznaky,” řekl Walder ponuře, “pozval nás dál a řekl, ať si u něj doma uděláme pohodlí. Sebevědomý bastard.”
Riley si pomyslela, že to zní pravděpodobně. Jestli je Darren Gumm skutečně tím pachatelem, příjezd agentů mohlo být vyvrcholením ve které doufal. Možná to dokonce celou dobu plánoval, během až příliš vychytralé dvouleté hry na kočku a myš s úřady. Možná, že tou odměnou, ve kterou celou dobu doufal, byla sláva – mnohem delší, než jen ta patnáctiminutová.
Riley věděla, že problém byl v tom, že by stále mohl využít posledního zajatce, aby si s nimi pohrával. Možná by zrovna on mohl být ten typ.
“Měli jste vidět, kde bydlí,” pokračoval Walder. “Ve špinavém, malém, jednopokojovém doupěti, s rozkládacím gaučem a malinkou koupelnou, který páchne až do nebes. A na zdech má absolutně všude výstřižky o napadeních a znásilněních a vraždách po celé zemi. Žádná známka po počítači, je naprosto mimo síť, ale musím říci, že má analogovou databázi o psychopatické kriminalitě, kterou by mu mohla závidět mnohá policejní oddělení.”
“A nechte mě hádat,” doplnil Bill. “Má vyvěšený soubor příběhů o našich vraždách – téměř veškeré informace, které o nich za dva roky veřejně vyšly.”
“Zatraceně, že má,” řekl Walder. “Agenti Creighton a Huang mu položili pár otázek a choval se sakra podezřele. Nakonec se Huang zeptal, co ví o Cindy MacKinnon a on sklapnul. Bylo jasné, že ví, koho máme na mysli. Museli jsme ho zajmout. A přiznal se téměř hned, jak jsme ho sem dovezli.”
V ten okamžik Walder zavedl Riley a Billa do malé místnosti s jednostranným oknem, které pohlíželo do výslechové místností.
Vyslýchání už bylo započato. Na jedné straně stolu seděla Agentka Emily Creighton. Agent Craig Huang přecházel sem tam po podlaze za ní. Riley si pomyslela, že ti dva mladí agenti vlastně vypadají schopněji, než vypadali předtím. Na druhé straně stolu seděl Darrell Gumm. Jeho zápěstí byla připoutaná ke stolu.
Riley jím byla okamžitě zhnusená. Byl to malý žabí muž, asi kolem třicítky, střední postavy a trochu obtloustlý. Ale vypadal dostatečně bytelně na to, aby mohl představovat možnou fyzickou hrozbu, obzvláště pro zaskočené bezbranné ženy. Jeho čelo se příkře svažovalo dozadu, až jeho hlava vypadala jako hlava dlouho vymřelého hominida. Jeho brada téměř neexistovala. Vcelku splňoval Rileyiny představy. A jeho přiznání celou záležitost zakončovalo.
“Kde je?” zakřičela agentka Creighton na Gumma.
Riley z nedočkavého zarachocení v hlase agentky Creighton hádala, že už tu otázku položila mnohokrát.
“Kde je kdo?” zeptal se Gumm nepříjemným vysokým hlasem. Jeho výraz dost zaváněl opovržením a drzostí.
“Přestaňte si s námi zahrávat,” řekl Huang ostře.
“Bez přítomnosti právníka nemusím nic říkat, je to pravda?” řekl Gumm.
Creighton pokývala. “Už jsme vám to říkali. Přivedeme vám právníka kdykoli o něj požádáte. Říkáte nám ale, že žádného nechcete. To je také vaše právo. Můžete se práva na právníka zřeknout. Změnil jste názor?”
Gumm zaklonil hlavu a podíval se na strop, dělal, jako že přemýšlí.
“Nechte mě o tom popřemýšlet. Ne, myslím, že ne. Teď ještě ne.”
Huang se k němu naklonil přes stůl a hodně se snažil, aby vypadal hrozivě.
“Naposledy se ptám,” řekl. “Kde jste schoval ten náklaďák?”
Gumm pokrčil rameny. “A já naposledy říkám – jaký náklaďák? Žádný náklaďák nevlastním. Já dokonce ani nemám auto. Do prdele, já nemám ani řidičák.”
Hlubokým vlasem Walder informoval Riley a Billa, “To poslední je pravda. Nemá řidičák, není registrovaný k volbám, nemá kreditní karty. Vůbec nic. Opravdu žije mimo síť. Není překvapující, že náklaďák neměl poznávací značku. Pravděpodobně ho ukradl. Ale v čase, který měl, nemohl dojet daleko. Musí být někdo poblíž jeho bytu.”
Agentka Creighton se na Gumma nyní mračila.
“Vy si myslíte, že je to legrační, že ano?” řekla. “Někde máte svázanou ženu. To už jste přiznal. Je na smrt vyděšená a já se vsadím, že má hlad a také žízeň. Jak dlouho ji ještě necháte trpět? Skutečně jste odhodlaný ji takto nechat zemřít?”
Gumm se zahihňal.
“Je tohle ta část, kdy mě zbijete?” zeptal se. “Nebo je to ta část, kdy mi řeknete, že mě můžete přinutit mluvit, aniž byste zanechali viditelné stopy?”
Riley zkusila zůstat zticha, ale už se nemohla déle udržet.
“Nepokládají ty správné otázky,” řekla.
Protlačila se kolem Waldera a zamířila do dveří, které vedly do výslechové místnosti.
“Zadržte, Agentko Paige,” přikázal Walder.
Riley ho ignorovala a vrazila do místnosti. Přispěchala ke stolu a položila na něj obě ruce, výhružně se naklonila ke Gummovi.
“Řekni mi, Darrelli,” zavrčela. “Máš rád panenky?”
Darrellův obličej poprvé vyzařoval nervozitu.
“Kdo k čertu jste?” zeptal se Riley.
“Jsem někdo, komu nechceš lhát,” řekla Riley. “Máš rád panenky?”
Darrellovy oči přebíhaly po místnosti.
“Já nevím,” řekl. “Panenky? Hádám, že jsou milé.”
“Aha, ty si myslíš, že jsou víc, než milé, že jo?” řekla Riley. “Byl jsi takový ten typ chlapce, když jsi byl malý – ten typ, který si rád hrál s panenkami, ten typ, ze kterého si ostatní děti utahovaly.”
Darrell se otočil k zrcadlu, které bylo na druhé straně jednosměrného okna.
“Já vím, že tam někdo je,” vykřikl a nyní zněl vyděšeně. “Může mě někdo zbavit téhle bláznivé ženské?”
Riley obešla stůl, odtlačila stranou Huanga a stále přímo proti Gummovi. Potom mu natlačila svůj obličej před ten jeho. On se zaklonil a snažil se uniknout jejímu pohledu. Ale ona mu nenechala prostor k nadechnutí. Jejich obličeje byla od sebe jen na tři nebo čtyři palce.
“A tobě se stále líbí panenky, že ano?” zasyčela Riley a udeřila pěstí do stolu. “Panenky pro malé holčičky. Stále jim rád sundáváš oblečení. Stále se rád díváš, jak jsou nahé. Co s nimi rád děláš, když jsou nahé?”
Darrellovy oči se rozšířily.
Riley dlouho jeho pohled pozorovala. Zaváhala, snažila se jasně přečíst jeho výraz. Bylo to uspokojení nebo odpor, který jeho ústa tak svěsil?
Otevřela ústa, aby položila další otázky, ale dveře do výslechové místnosti se za ní rozlétly. Zaslechla Walderův přísný hlas.
“Agentko Paige, chci, abyste odtud hned odešla.”
“Dejte mi ještě jednu minutu,” řekla.
“Teď!”
Riley stála v tichosti chvíli nad Gummem. Nyní jen vypadal zmateně. Rozhlédla se a viděla, jak na ni Huang a Creighton hledí v němé nevěřícnosti. Potom se otočila a následovala Waldera do přilehlé místnosti.
“Co to k čertu mělo být?” dožadoval se Walder. Natahujete to. Nechcete, aby byl tento případ uzavřen. On je uzavřen. Překonejte to. Vše, co nyní musíme udělat, je najít tu oběť.”
Riley nahlas zaskučela.
“Já myslím, že se mýlíte,” řekla. “Nemyslím si, že tento chlápek reaguje na panenky stejně, jako by reagoval vrah. Potřebuji více času, abych si byla jistá.”
Walder na ni chvíli hleděl a pak zakroutil hlavou.
“Dnes opravdu nebyl váš den, že ne, Agentko Paige?” řekl. “Vlastně bych řekl, že nejste ve formě během celého tohoto případu. Ó ano, měla jste pravdu o jedné věci. Zdá se, že Gumm nemá žádné propojení se Senátorem – ani politické, ani osobní. No, na tom teď jen stěží záleží. Jsem si jistý, že Senátor bude rád, až přivedeme vraha jeho dcery před soud.”
Riley udělala vše pro to, aby udržela své rozpoložení na uzdě.
“Agente Waldere, ve vší úctě—” začala.
Walder ji přerušil. “A to je přesně vás problém, Agentko Paige. Váš respekt ke mně vážně pokulhává. Jsem unavený vaší neposlušností. Nebojte se, nenapíšu vám negativní hodnocení. Odvedla jste v minulosti dobrou práci a já to nezpochybním. Jsem si jistý, že jste stále traumatizovaná vším, čím jste si sama prošla. Ale nyní můžete jít domů. Teď už to zvládneme sami.”
Potom Walder poplácal Billa po rameni.
“Chtěl bych, abyste zůstal, Agente Jeffreys,” řekl.
Bill nyní zuřil. “Jestli půjde ona, půjdu také,” zabručel.
Bill vedl Riley do chodby. Walder vykročil z místnosti, aby se podíval, jak odchází. Ale hned na začátku chodby si začala být Riley jistá. V obličeji podezřelého se ukázal odpor, nyní si tím byla jistá. Její otázky ohledně nahých panenek ho nevzrušovaly. Jenom ho zmátly.
Riley se celá třásla. S Billem pokračovali ven z budovy.
“To není ten správný chlápek,” zašeptala jemně Billovi. “Jsem si tím jistá.”
Bill se na ni v šoku podíval a ona se zastavila a intenzivně na něj pohlédla.
“Ona tam pořád někde je,” dodala. “A oni nemají ponětí o tom, kde je.”
*
Dlouho po setmění Riley přecházela doma sem a tam, přehrávala si v hlavě každý detail případu. Dokonce i poslala pár emailů a sms ve snaze upozornit členky Úřadu, že Walder přivedl toho nesprávného muže.
Odvezla Billa domů a znovu s velkým zpožděním vyzvedla April. Riley byla vděčná, že tentokrát April neprotestuje. Stále byla zamlklá, kvůli tomu incidentu s kouřením trávy, April byla dokonce dost příjemná, zatímco společně připravily pozdní večeři a ležérně se bavily.
Přišla půlnoc a pak odešla a Riley měla pocit, jako by se jí to v hlavě pořád honilo dokola. Nikam se neposouvala. Potřebovala si s někým promluvit, s někým, s kým bude moct probrat své nápady. Pomyslela na to, že by zavolala Billovi. Jistě mu nebude vadit, kdy mu zavolá tak pozdě.
Ale ne, potřebovala mluvit s někým jiným – s někým, kdo má nezvyklý pohled na věci, s někým, kdo měl úsudek, kterému začala věřit až po přechozích zkušenostech.
Nakonec si uvědomila, kdo tím někým je.
Zavolala na číslo na mobilu a byla zděšená, když zaslechla další nahranou zprávu.
“Dovolali jste se na číslo Michaela Nevinse. Po tónu zanechte, prosím, zprávu.”
Riley se zhluboka nadechla a pak řekla, “Miku, mohli bychom si promluvit? Jestli tam jsi, prosím, zvedni to. Je to opravdu naléhavé.”
Nikdo neodpověděl. Nebyla překvapená, že není k dispozici. Často pracoval až do noci. Jen si přála, aby toto nebyl jeden z takových dnů.
Nakonec řekla, “Pracuji na zatraceném případu a myslím, že jsi jediný, kdo mi může pomoci. Přijedu k tobě do kanceláře hned zítra ráno. Doufám, že to je v pořádku. Jak jsem řekla, je to naléhavé.”
Telefonát ukončila. Nyní už nemohla nic dalšího udělat. Jen doufala, že se alespoň pár hodin vyspí.
Kapitola 20
Židle byla pohodlná a okolí elegantní, ale mírné osvětlení v kanceláře Mika Nevinse nepomáhalo zlepšit Rileyinu náladu. Cindy byla stále nezvěstná. Jen Bůh věděl, co se s ní právě nyní děje. Byla týrána? Stejně jako bývala Riley?
Agenti, kteří prohledávali okolí, ji stále nenašli, dokonce ani po dvaceti čtyřech hodinách. To Riley nepřekvapilo. Věděla, že hledají na špatném místě. Problém byl v tom, že ani ona ani nikdo jiným neměl ponětí o té správné oblasti. Nechtěla přemýšlet o tom, jak daleko ji vrah odvezl – nebo zda je stále naživu.
“Ztrácíme ji, Miku,” řekla Riley. “S každou minutou, která uplyne, je ve větších bolestech. Je blíže smrti.”
“Proč jsi si tak jistá, že mají nesprávného muže?” zeptal se jí forenzní psychiatr Michael Nevins.
Vždy dokonale upravený, měl na sobě drahou košili a vestu, Nevins měl puntičkářskou a malichernou osobnost. Riley ho kvůli tomu měla ještě raději. Přišlo jí to osvěžující. Poprvé se setkali před více než deseti lety, když pracoval jako konzultant na ostře sledovaném případu FBI, na kterém ona také pracovala. Jeho kancelář byla v krajském městě, takže se nesetkávali tak často. Ale za ta léta se jim často povedlo propojit její instinkt a jeho hlubokou znalost v jedinečný náhled do prohnané mysli. Jela se s ním setkat hned po ránu.
“Kde mám začít?” odpověděla Riley a pokrčila rameny.
“Dej si na čas,” řekl.
Upila z hrnku výborného horkého čaje, který jí udělal.
“Viděla jsem ho,” řekla. “Zeptala jsem se ho na pár otázek, ale Walder mi nedovolil strávit s ním žádný čas.”
“A on ti nezapadá do profilu?”
“Miku, tenhle Darrell Gumm je ubohý napodobovatel,” pokračovala. “Prožívá nějakou fanouškovskou fantazii o psychopatech. Chce se jedním stát. Chce se tím proslavit. Ale nemá, co k tomu potřebuje. Je to podivín, ale není to vrah. Jenomže teď má příležitost tuhle svou fantazii prožívat. Je to jeho splněný sen.”
Mike si zamyšleně promnul bradu. “A ty si nemyslíš, že pravý vrah chce slávu?”
Řekla, “Možná ho zajímá sláva a možná ji dokonce chce, ale to ho nemotivuje. Žene ho něco jiného, něco osobnějšího. Oběti pro něj něco znamenají a on si vychutnává jejich bolest kvůli tomu, co nebo koho představují. Nejsou vybírány náhodně.”
“Tak jak?
Riley zakroutila hlavou. Přála si, aby to byla schopná vyjádřit slovy lépe, než se jí to dařilo.
“Má to něco do činění s panenkami, Miku. Ten chlápek je jimi posedlý. A panenky mají co do činění s tím, jak si vybírá ženy.”
Potom si povzdychla. V tento okamžik toto neznělo moc přesvědčivě ani jí. A přesto si byla jistá, že je na správné stopě.
Mike byl chvíli potichu. Potom řekl, “Já vím, že máš talent na rozeznávání ďábelské nátury. Vždycky jsem důvěřoval tvému instinktu. Ale jestli máš pravdu, tak tento podezřelý, kterého zadržují, všechny zmátl. A ne všichni agenti FBI se nechají zmátnout.”
“Ale někteří ano,” řekla Riley. “Nemohu tu ženu, kterou unesl včera, dostat z mysli. Stále myslím na to, čím si právě prochází.” Potom se sebe vyhrkla důvod své návštěvy u psychiatra. “Miku, mohl bys vyslechnout Darrella Gumma? Prohlédl bys ho ve vteřině.”
Mike vypadal zmateně. “K tomuto případu nezavolali mě,” řekl. “Zkontroloval jsem se na ten případ dnes ráno a bylo mi řečeno, že Dr. Ralston s ním měl včera pohovor. Zdá se, že souhlasí, že Gumm je vrah. Dokonce má od Gumma i podepsané písemné přiznání. Případ je podle Úřadu uzavřený. Myslí si, že teď už musí jen najít tu ženu. Jsou si jistí, že přinutí Gumma promluvit.”
Riley vztekem dala oči v sloup.
“Ale Ralston je šarlatán,” řekla. “Je Walderův patolízal. Udělá jakýkoli závěr, jaký si Walder bude přát.”
Mike nic neřekl. Jen se na Riley usmál. Riley si byla jistá, že si Mike myslí o Ralstonovi totéž, co ona. Ale byl příliš profesionální na to, aby to řekl.
“Nebyla jsem schopná tohle rozluštit,” řekla Riley. “Můžeš si alespoň pročíst složky a říci mi, co si o tom myslíš?”
Mike se zdál být hluboce zamyšlen. Potom řekl, “Promluvme si trochu o tobě. Jak dlouho jsi zpět v práci?”
Riley se nad tím musela zamyslet. Tento případ ji zcela pohltil, ale byl stále poměrně nový.
“Asi týden,” řekla.
Se znepokojením naklonil hlavu. “Hodně na to tlačíš. To děláš vždycky.”
“Ten muž za tu dobu zabil jednu ženu a zmocnil se další. Měla jsem pracovat dál na případu od doby, kdy jsem jeho práci poprvé spatřila před šesti měsíci. Nikdy jsem neměla přestat.”
“Byla jsi vyrušená.”
Věděla, že tím měl na mysli její vlastní zajetí a týrání. Strávila mnoho hodin, popisováním této události Mikovi, a on jí pomohl se z toho dostat.
“Teď jsem zpátky. A další žena je v nesnázích.”
“S kým teď pracuješ?”
“Znovu s Billem Jeffreys. Je úžasný, ale jeho představivost není tak aktivní jako ta moje. Zatím také na nic nepřišel,”
“Jaké to pro tebe je? Být s Jeffreys každý den?”
“Dobré. Proč by nemělo?”
Mike se na ni chvíli v tichosti díval, potom se k ní naklonil s ustaraným výrazem.
“Mám na mysli, jsi si jistá, že máš čistou hlavu? Jsi si jistá, že už jsi ze hry venku? Hádám, že na co se ptám, je – za kterým kriminálníkem se vlastně honíš?”
Riley zamžourala, byla trochu překvapená citelnou změnou tématu.
“Co máš na mysli, za kterým?” zeptala se.
“Za tím novým nebo za tím starým?”
Mezi nimi nastalo ticho.
“Já myslím, že tu vlastně jsi proto, abychom hovořili o tobě,” řekl Mike jemně. “Já vím, že jsi vždycky měla potíže s tím, uvěřit, zda Peterson v té explozi zemřel.”
Riley nevěděla, co říci. Toto nečekala; nečekala, že se pozornost otočí na ni.
“To s tím nesouvisí,” řekla Riley.
“Co tvé léky, Riley?” zeptal se Mike.
Riley znovu neodpověděla. Nevzala si předepsané léky na uklidnění už několik dní. Nechtěla si rozostřit své soustředění.
“Nejsem si jistá, kam tím míříš,” řekla Riley.
Mike se dlouze napil ze svého hrnku.
“Neseš si velkou emoční zátěž,” řekl. “Minulý rok jsi se rozvedla a já jsem si vědom, že ohledně toho máš rozporuplné pocity. A samozřejmě, že svou matku jsi ztratila před mnoha lety tak tragickým způsobem.”
Rileyin obličej zrudl rozčilením. Nechtěla se do tohoto pouštět.
“Hovořili jsme o okolnostech tvého únosu,” pokračoval Mike. “Tlačila jsi na hranice. Podstoupila jsi ohromné riziko. Tvé činy byly dost neuvážené.”
“Dostala jsem Marie ven,” řekla.
“Ale tebe samotnou to hodně stálo.”
Riley se dlouze a zhluboka nadechla.
“Ty říkáš, že jsem si to možná sama přivolala,” řekla. “Protože se mi rozpadlo mé manželství, kvůli tomu, jak byla zabitá moje matka. Říkáš, že si možná myslím, že jsem si to zasloužila. Takže jsem si to na sebe přivolala. Já jsem se do té situace dostala sama.”
Mike se na ni soucitně usmál.
“Jen říkám, že se na sebe teď musíš pečlivě podívat. Zeptat se sama sebe, co se skutečně děje uvnitř.”
Riley měla potíže se nadechnout a bránila se slzám. Mike měl pravdu. Nad všemi těmito věcmi se zamýšlela. Proto na mi měla jeho slova takový dopad. Ale ona ty napůl schované myšlenky doposud ignorovala. A byl nejvyšší čas přijít na to, jestli z toho byla něco pravda.
“Já jsem dělala svou práci, Miku,” řekla zalykavým hlasem.
“Já vím,” řekl. “Nic z toho nebyla tvoje chyba. Víš? Spíš se obávám o vinění sebe sama. Přitahuješ to, co cítíš, že si zasloužíš. Vytváříš své vlastní životní okolnosti.”
Riley se postavila, už to nemohla dál poslouchat.
“Nikdo se mě nezmocnil, Doktore, protože jsem to přivolala,” řekla. “Zmocnil se mě, protože tam venku jsou psychopati.”
*
Riley spěchala k nejbližšímu východu a na otevřené prostranství. Byl nádherný letní den. Několikrát se dlouze a pomalu nadechla, trochu se uklidnila. Potom se posadila na lavička a dala si hlavu do dlaní.
Za pár okamžiků zazvonil její mobil.
Marie.
Její instinkt jí okamžitě řekl, že ten telefonát je urgentní.
Riley to zvedla a slyšela jen zalykavé lapání po dechu.
“Marie,” zeptala se Riley s obavami, “co se děje?”
Chvíli Riley slyšela jen vzlyky. Marie byla zjevně v ještě horším stavu než ona sama.
“Riley,” zalapala konečně po dechu Marie, “našla jsi ho? Už jsi ho hledala? Hledá ho vůbec někdo?”
Riley posmutněla. Samozřejmě, že Marie hovořila o Petersonovi. Chtěla ji ujistit, že je skutečně mrtev, že byl zabit při explozi. Ale jak to mohla říci s jistotou, když o tom měla sama pochybnosti? Vzpomněla si na to, co jí řekla forenzní laborantka, agentka Betty Richter, před pár dny o míře pravděpodobnosti, že je Peterson skutečně mrtev.
Řekla bych, na devadesát devět procent.
Toto číslo ale Riley žádnou útěchu nepřineslo. A byla to poslední věc, kterou právě nyní Marie chtěla nebo potřebovala slyšet.
“Marie,” řekla zoufale Riley, “já nemohu nic udělat.”
Marie zoufale zaúpěla, až Riley zamrazilo do morku kostí.
“Ó, Bože, pak to je on!” plakala. “Nemůže to být nikdo jiný.”
Riley to znervóznilo. “O čem to mluvíš, Marie? Co se stalo?”
Mariina slova se uspěchaně valila ven.
“Říkala jsem ti přece, že mi volá. Odpojila jsem si pevnou linku, ale nějak získal číslo mého mobilu. Stále mi volá. Neříká nic, jen zavolá a dýchá, ale já vím, že to je on. Kdo jiný by to mohl být? A byl tu, Riely. Byl v mém domě.”
Rileyina nervozita se stále stupňovala
“Co tím myslíš?” zeptala se.
“V noci slyším zvuky. Hází věci na mé okno a na mé dveře v ložnic. Myslím, že hází kamínky.”
Rileyino srdce poskočilo, když si vzpomněla na kamínky u svých vstupních dveří. Bylo možné, že je Peterson skutečně naživu? Jsou s Marie obě znovu v nebezpečí?
Věděla, že svá slova musí zvolit pečlivě. Bylo jasné, že Marie balancuje na pokraji katastrofy.
“Hned k tobě jedu, Marie,” řekla. “A požádám Úřad, aby se na to podíval.”
Marie vydala hrubý, zoufalý a hořký smích.
“Podíval se na to?” zopakovala. “Na to zapomeň, Riley. Už jsi to řekla. Nemůžeš nic udělat. Nebudeš nic dělat. Nikdo nic neudělá. Nikdo nic nemůže udělat.”
Riley nastoupila do auta a zapnula na mobilu reproduktor, aby mohla hovořit a řídit.
“Zůstaň na telefonu,” řekla a nastartovala auto a zamířila do Georgetownu. “Jedu k tobě.”