Kapitola 17
Riley si pro sebe za nadávala, jak zastavila na parkovišti vedle dlouhé budovy s rovnou střechou. Tři lidé, kteří na sobě měli bundy FBI, se mísili s několika místními policisty.
“Toto nemůže být dobré,” řekla Riley. “Kéž bychom se sem dostali předtím, než se tu sešly davy.”
“Bez legrace,” souhlasil Bill.
Bylo jim řečeno, že z této maloměstské lékařské kliniky byla brzy ráno unesena žena.
“Alespoň jsme se k tomu tentokrát dostali rychleji,” řekl Bill. “Možná máme šanci, dostat ji zpátky živou.”
Riley tiše souhlasila. U dřívějších případů nikdo přesně nevěděl kdy nebo kde byla oběť unesena. Ženy pouze zmizely a později se objevily mrtvé, spolu s kryptickými znaky vrahových představ.
Možná že tentokrát to bude jiné, pomyslela si.
Ulevilo se jí, že někdo si činu všiml dostatečně na to, aby zavolal 911. místní policie měla informace o stavu pohotovosti, kvůli sériovému únosci a vrahovi a přivolali FBI. Všichni si mysleli, že toto byla práce stejného devianta.
“Má před námi stále náskok,” řekla Riley. “Jestli to je skutečně on. Toto není zrovna místo, kde bych čekala, že se náš pachatel někoho zmocní.”
Myslela si, že vrah bude číhat v parkovací garáži nebo na izolované běžecké trase. Možná dokonce i ve špatně osvětleném sousedství.
“Proč na místní klinice?” zeptala se. “A za denního světla? Proč by riskoval vstup do budovy?”
“Je jasné, že se to nezdá být náhodná volba,” souhlasil Bill. “Pojďme.”
Riely zaparkovala u oblasti, obehnané páskou, co nejblíže to jen šlo. Jak s Billem vystoupili z auta, poznala Zvláštního Agenta Velitele Carla Waldera.
“Toto je vážně zlé,” zamumlala Riley Billovi, zatímco kráčeli směrem k budově.
Riley neměla o Walderovi dobré mínění – měl dětskou tvář, posetou pihami, kudrnaté a vlasy barvy mědi. Riley ani Bill pod ním osobně na případu nepracovali, ale měl špatnou reputaci. Ostatní agenti říkali, že je to ten nejhorší šéf – ten, který nemá ponětí, co dělá, a proto je o to více odhodlaný ukázat svou sílu a oficiální moc.
Aby to měli Riley a Bill ještě horší, Walder profesně přeskočil i jejich vlastního šéfa týmu, Brenta Mereditha. Riley nevěděla, jak je Walder starý, ale bylo jisté, že po profesním schodišti FBI vystoupal příliš rychle, až to pro něj samotného, ani pro ostatní, nebylo dobře.
Podle Riley to byl klasický příklad nekompetentního nejvyššího. Walder úspěšně vystoupal až na nejvyšší příčky své vlastní nekompetentnosti.
Walder vykročil směrem k Riley a Billovi, aby je pozdravil.
“Agenti Paige a Jeffreys, jsem rád, že jste se mohli dostavit,” řekl.
Bez přikrašlování se Riley vrhla přímo k věci a položila Walderovi otázku, která na ni dlouho doléhala.
“Jak víme, že je to ten samý pachatel, který se zmocnil těch dalších třech žen?”
“Kvůli tomuhle,” řekl Walder a ukázal sáček na důkazy, ve kterém byla malá, levná, látková růže. “Leželo to vevnitř na zemi.”
“A sakra,” řekla Riley.
Úřad byl opatrný v tom, aby mezi periodika neunikla informace o jeho způsobu práce –zanechávání růží u naaranžovaných těl na místě činu. Toto nebyla práce ubohého napodobovatele nebo úplně nového vraha.
“Kdo to byl tentokrát?” zeptal se Bill.
“Jmenuje se Cindy MacKinnon,” řekl Walder. “Je registrovaná zdravotní sestra. Byla unesena, když přišla brzy ráno, aby připravila kliniku.”
Potom Walder ukázal na dva další agenty, mladou ženu a ještě mladšího muže. “Možná už jste se setkali s Agenty Craigem Huangem a Emily Creighton. Přidají se k vám na tomto případu.”
Bill slyšitelně zamumlal, “Co to—”
Riley dloubla Billa do žeber, aby ho utišila.
“Huang a Creighton už dostali informace,” dodal Walder. “Ví o těchto vraždách tolik, co vy.”
Riley tiše zuřila. Chtěla říci Walderovi, že ne, že Huang a Creighton toho neví tolik, co ona. A dokonce ani Bill ne. Nemohli toho tolik vědět, aniž by strávili tolik času na místech činu nebo aniž by strávili nespočetně hodin prozkoumáváním důkazů. Neinvestovali do tohoto případu profesionálně tolik, co ona a Bill. A byla si jistá, že ani jedno z těchto děcek nepovolalo mysl vraha, aby získalo náhled do jeho zkušenosti.
Riley se zhluboka nadechla, aby odbourala svůj vztek.
“Ve vší úctě, pane,” řekla, “Agent Jeffreys a já už jsme se toho poměrně dobře chopili a potřebujeme pracovat rychle. Další pomoc … nepomůže.” Téměř řekla, že další pomoc je zpomalí, ale včas se zabrzdila. Nebylo nutné ta děcka urážet.
Riley si všimla náznaku úšklebku ve Walderově dětské tváři.
“Ve vší úctě, Agentko Paige,” odpověděl, “Senátor Newbrough s tím nesouhlasí.”
Riley posmutněla. Vzpomněla si na nepříjemný rozhovor se Senátorem a něco, co jí řekl. “Možná, že to nevíte, ale v horních vrstvách agentury mám dobré přátele.”
Samozřejmě, že Walder musel být jedním z těch “dobrých přátel.”
Walder zvedl bradu a promluvil s propůjčenou autoritou. “Senátor řekl, že máte problém uchopit tento případ v celé jeho velikosti.”
“Obávám se, že Senátor se nechává ovládat svými emocemi,” řekla Riley. “Je to pochopitelné a já sympatizuji. Je zničený. Myslí si, že vražda jeho dcery byla politická nebo osobní nebo oboje. To ale samozřejmě nebyla.”
Walder skepticky zamžoural.
“Jak to, že je to tak zřejmé?” řekl. “Zdá se mi zřejmé, že on má pravdu.”
Riley nemohla uvěřit tomu, co slyší.
“Pane, Senátorova dcera je třetí unesenou ženou ze,” řekla. “Jeho načasování se táhne přes dva roky. Jistě je to čirá náhoda, že se jednou z obětí stala jeho dcera.”
“Já si dovolím nesouhlasit,” řekl Walder. “A stejně tak Agenti Huang a Creighton.”
Jako na zavolanou se do toho vložila Agentka Emily Creighton.
“Nestává se taková věc čas od času?” řekla. “Jako, že pachatel někdy provede další vraždu předtím, než zabije oběť, kterou plánoval? Jen aby to vypadalo jako sériová vražda a ne jako osobní?”
“Ten poslední únos by mohl posloužit stejně tak,” dodal Agent Craig Huang. “Poslední zamazání stopy.”
Riley se podařila neotočit oči v sloup, kvůli naivitě těch děcek.
“To je starý, starý příběh,” řekla. “Fikce. To se ve skutečném životě nestává.”
“No,” řekl Walder autoritativním tónem, “stalo se to tentokrát.”
“Na tohle nemáme čas,” vyštěkla Riley. Došla jí trpělivost. “Máme svědky?”
“Jednoho,” řekl Walder. “Greta Tedrow zavolala na 911, ale vlastně toho moc neviděla. Sedí uvnitř. Recepční je tam také, ale nic nespatřila. Když přišla v osm hodin, policajti už tu byli.”
Skrze skleněné dveře kliniky Riley spatřila dvě ženy, které seděly v čekárna. Jedna byla štíhlá žena v běžeckém oblečení, vedle které byl na vodítku její kokršpaněl. Ta druhá byla mohutná žena středního věku, která měla hispánské vzezření.
“Už jste vyslechli slečnu Tedrow?” zeptala se Riley Waldera.
“Byla příliš otřesená na to, aby promluvila,” řekl Walder. “Odvezeme ji s sebou na Oddělení behaviorální analýzy.”
Riley tentokrát už opravdu dala oči v sloup. Proč v nevinném svědkovi vyvolávat pocity, jako by to byl podezřelý. Proč ji šikanovat, jako už by nebyla dost otřesená?
Ignorovala Walderovo protestující gesto, otevřela dveře dokořán a vkráčela dovnitř.
Bill ji následoval, ale nechal rozhovor na Riley, zatímco si prohlédl pár přilehlých kanceláří a potom prozkoumával čekárnu.
Žena se psem se podívala nervózně na Riley.
“Co se děje?” zeptala se Greta Tedrow. “Jsem připravena odpovědět na otázky. Ale nikdo se mě na nic neptá. Proč nemohu jít domů?”
Riley se posadila na židli vedle ní a poklepala ji na ruku.
“Půjdete domů, slečno Tedrow, a brzy,” řekla. “Jsem Agentka Paige a právě nyní vám položím pár otázek.”
Greta Tedrow otřeseně pokývala. Kokršpaněl tam jenom ležel na zemi a podíval se přátelsky na Riley.
“Hezký pes,” řekla Riley. “Velmi vychovaný. Jak je starý – nebo je to ona?”
“Je to on. Jmenuje se Toby. Je mu pět let.”
Riley pomalu natáhla ruku ke psovi. S tichým souhlasem psa ho jemně poklepala na hlavě.
“Nyní si dejte na čas, nespěchejte,” řekla Riley. “Řekněte mi svými vlastními slovy, jak se to stalo. Snažte si vzpomenout na všechno.”
Žena začala hovořil pomalu a nejistě.
“Šla jsem ven s Tobym.” Ukázala ven. “Právě jsme přicházeli zpoza rohu, támhle za keři. Právě jsme spatřili kliniku. Zdálo se mi, že něco slyším. Podívala jsem se. Ve dveřích kliniky byla žena. Bušila na sklo. Myslím, že měla zacpaná ústa. Potom ji někdo vtáhl dozadu a mimo dohled.”
Riley znovu poplácala ruku té ženy.
“Vedete si dobře, slečno Tedrow,” řekla. “Viděla jste toho útočníka?”
Žena zápasila se svou pamětí.
“Neviděla jsem jeho obličej,” řekla. “Nemohla jsem ho vidět. Světlo v klinice bylo rozsvícené, ale…”
Riley v ženině tváři zahlédla záblesk rozpomenutí si.
“Ó,” řekla žena. “Měl tmavou lyžařskou masku.”
“Dobře. Co se stalo poté?”
Žena se trochu rozrušila.
“Nezaváhala jsem. Vyndala jsem mobil a zavolala na 911. Zdálo se mi, že trvalo hodně dlouho, než jsem se spojila s operátorem. Byla jsem na telefonu a hovořila s operátorem, když se zpoza budovy vyřítil náklaďák. Skřípaly mu gumy, zatímco projížděl parkoviště, a pak zatočil doleva.”
Riley si rychle psala poznámky. Byla si vědomá toho, že Walder a jeho dva mladí oblíbenci vstoupili do místnosti a jen tak tam stáli, ale ignorovala je.
“Jaký to byl náklaďák?” zeptala se.
Žena svraštila čelo. “Dodge Ram, myslím. Ano, je to tak. Byl dost starý – možná z konce devadesátých let. Byl velmi špinavý, ale myslím, že měl tmavě modrou námořnickou barvu. A měl něco na korbě. Něco jako přístřešek, jenom to nebyl přístřešek. Takový ten hliníkový přístřešek s okny.”
“Obytnou korbu?” navrhla Riley.
Žena pokývala. “Myslím, že tak se tomu říká.”
Riley byla potěšená a příjemně překvapená pamětí té ženy.
“A co poznávací značka?” zeptala se Riley.
Žena vypadala trochu zaskočeně.
“Já—Já jsem si žádné nevšimla,” řekla a zněla, jako by sama sebe zklamala.
“Ani jednoho písmena nebo čísla?” zeptala se Riley.
“Je mi líto, ale neviděla jsem ho. Nevím, jak je možné, že jsem si ho nevšimla.”
Walder se naklonil a intenzivně něco zašeptal Riley do ucha.
“Musíme ji odvézt na Oddělení behaviorální analýzy,” řekl.
Trochu ustoupil, když Riley vstala.
“Děkuji, slečno Tedrow,” řekla Riley. “To je nyní vše. Vzala si policie vaše kontaktní údaje?”
Žena pokývala.
“Tak jděte domů a odpočiňte si,” řekla Riley. “Budeme znovu brzy v kontaktu.”
Žena vyšla se psem z kliniky a zamířila domů. Walder vypadal, že každou chvíli exploduje naštváním a vztekem.
“Co to k čertu mělo být?” dožadoval se. “Řekl jsem, že ji musíme odvézt na Oddělení behaviorální analýzy.”
Riley pokrčila rameny. “Nedokážu si představit, proč bychom to měli dělat,” řekla. “Musíme dál pracovat na tomto případu a ona nám řekla vše, co mohla.”
“Já chci, aby s ní pracovat jeden z našich hypnotizérů. Aby jí pomohl vzpomenout si na registrační značku. Je někde uložená v její hlavě.”
“Agente Walder,” řekla Riley a snažila se neznít tak nedočkavě, jak se cítila, “Greta Tedrow je jedna z nejvšímavějších svědků, se kterými jsem za poslední dobu vedla pohovor. Řekla, že neviděla registrační značku, ‘nevšimla’ si jí. Ani jediného čísla. Trápila se tím. Nevěděla, jak si ho jen mohla nevšimnout. Když toto vysloví někdo, kdo má tak bystrou paměť, jako je ta její, může to znamenat pouze jedinou věc.”
Odmlčela se, nechávala Waldera hádat, co ta “jedna věc” může být. Z jeho prázdného výrazu poznala, že nemá ponětí.
“Nebyla tam žádná značka, které by si mohla všimnout,” řekla nakonec. “Buďto ji útočník odstranil nebo zašpinil, aby nebyla čitelná. Jediné, co viděla, bylo prázdné místo, kde měla být registrační značka. Kdyby tam byla platná značka, ta žena by si jí alespoň z části všimla.”
Bill tiše obdivně zabručel. Riley ho chtěla utišit, ale došlo jí, že by to ještě zhoršila. Rozhodla se změnit téma.
“Už byli kontaktováni nejbližší oběti?” zeptala se Waldera.
Walder pokýval. “Její manžel. Byl tu na pár minut. Ale nezvládal to. Poslali jsme ho domů. Žije jen pár bloků odtud. Pošlu Agenty Huanga a Creighton, aby si s ním promluvili.”
Ti dva mladí agenti stáli stranou a vzrušeně o něčem diskutovali. V ten okamžik se otočili k Riley, Billovi a Walderovi. Vypadali, že jsou sami sebou potěšení.
“Emily—ehm, Agentka Creighton a já jsme na to přišli,” řekl Huang. “Není známky o násilném vloupání, nic co by jej připomínalo. To znamená, že pachatel měl místní spojence. Vlastně zná někoho, kdo pracuje na této klinice. Dokonce tu možná pracuje i on sám.”
“Nějak se dostal ke klíčům,” vložila Creighton. “Možná ho ukradl nebo si ho možná půjčil a duplikoval, něco takového. A znal kód k alarmu. Dostal se dovnitř, aniž by ho spustil. Provedeme ohledně toho pohovor se zaměstnanci.”
“A víme, koho hledáme,” řekl Huang. “Někoho, kdo má něco proti Senátorovi Newbrough.”
Riley potlačovala zlost. Tito dva se vrhali k nepodloženým závěrům. Samozřejmě, že mohli mít pravdu. Ale co přehlédli? Rozhlédla se kolem sebe po čekárně na klinice a přilehlé chodbě a v mysli se jí zrodila jiná možnost. Otočila se k hispánské recepční.
“Perdóneme, señora,” promluvila na ženu. “Dónde está el cuarto de provisiones?”
“Allá,” řekla žena a ukázala na dveře v chodbě.
Riley šla ke dveřím a otevřela je. Podívala se dovnitř a pak se otočila k Walderovi a řekla, “Mohu vám říci přesně, jak se dostal do budovy. Přišel tudy.”
Walder vypadal otráveně. Bill, na rozdíl od něj, vůbec ne – vlastně byl pozitivně nadšený. Riley věděla, že Bill Waldera nemá rád stejně jako ona. Bezpochyby se těšil, až uvidí, jak Walder dostane dobrou lekci v detektivní práci.
Oba mladí agenti hleděli na otevřené dveře, pak se otočili na Riley.
“Já to nechápu,” stěžovala si Emily Creighton.
“Je to jenom komora,” přidal se Craig Huang.
“Podívejte se na ty krabice vzadu,” řekla Riley. “Na nic nesahejte.”
Bill a Walder se přidali ke skupině lidí, která se dívala do velké komory se zásobami. Zásoby papíru a obvazů byly na širokých policích. Oblečení lékařů bylo složeno na jednom místě. Ale několik krabic na zemi vypadalo, jako by tam nepatří. I když vše ostatní v komoře bylo pečlivě urovnáno, tyto krabice byly posazeny v divném úhlu a za nimi bylo vidět místo.
“Krabice jsou odtlačeny od zadní stěny,” komentoval Bill. “Někdo se tam mohl poměrně snadno schovat.”
“Pošlete sem důkazní tým,” vyštěkl Walder na mladé agenty. Potom se zeptal Riley, “Jaká je vaše teorie?”
Její mozek pracoval a brzy vytvořila scénář. Začala ho vysvětlovat.
“Na kliniku přišel včera,” řekla. “Pravděpodobně později odpoledne, kdy bylo obzvláště rušno. Uprostřed shonu pacientů recepční požádal o něco jednoduchého. Možná o změření krevního tlaku. A ona byla zrovna možná ta sestra, která mu ho změřila – Cindy MacKinnon, žena, kterou sledoval, žena, kterou sem přišel unést. To by ho bavilo.”
“To nemůžete vědět tak jistě,” řekl Walder.
“Ne,” souhlasila Riley. “A samozřejmě, že neuvedl své skutečné jméno, ale nechte někoho prohlédnout záznamy kliniky za služby někomu, koho zaměstnanci nepoznávají. Vlastně bychom měli prozkoumat každého včerejšího pacienta.”
Věděla, že to bude trvat. Ale musí prozkoumat každou možnost jak rychle to jen půjde. Tento muž musí být zastaven.
“Byl tady,” řekla Riley, “mezi ostatními pacienty. Možná si někdo vzpomene na něco divného. A když se někdo nedíval, podařilo se mu dostat se do komory se zásobami.”
“Není to skladiště léků a nevidím nic, co by mělo takovou hodnotu, aby to bylo odcizeno,” dodal Bill. “Takže to tu nikdo zase tak bedlivě nesleduje.”
“Vmáčknul se do úzkého prostoru pod spodní polici a za tyto krabice,” řekla Riley. “Zaměstnanci neměli ponětí o tom, že tu je. Klinika zavřela v obvyklou hodinu a všichni šli bez povšimnutí domů. Když si byl jistý, že všichni odešli, pachatel odtlačil krabice stranou, vplížil se ven a udělal si pohodlí. Čekal celou noc. Hádám, že se dobře vyspal.”
Důkazní tým dorazil a agenti ustoupili stranou aby je nechali hledat vlasy, otisky prstů nebo cokoli, na čem by mohlo být DNA nebo co by mohlo být dalším vodítkem.
“Možná máte pravdu,” zamumlal Walder. “Také budeme muset projít všechno, kde byl přes noc. To znamená úplně všechno.”
“Je to to nejjednodušší řešení,” řekla Riley. “To je většinou to nejlepší.”
Nasadila si plastové rukavice a odešla do chodby, prohlédla každou místnost. Jedna byla odpočinková místnost pro zaměstnance, s pohodlně vyhlížející pohovkou.
“Tady strávil noc,” řekla s jistotou.
Walder se podíval dovnitř. “Všichni se držte pryč od tohoto pokoje, dokud tudy neprojde tým,” řekl a snažil se znít výkonně.
Riley se otočila k čekárně. “A byl tady, když dnes ráno přišla Cindy MacKinnon, přesně na čas. Uchopil ji.”
Riley ukázala na konec chodby.
“Potom s ní odešel zadním vchodem. Jeho náklaďák tam na něj čekal.”
Riley na chvíli zavřela oči. Téměř ho ve své představivosti viděla, nejasný obrázek, na který nemohla úplně zaostřit. Kdyby byl výrazný, někdo by si ho všiml. Takže jeho vzezření ničím nevynikalo. Nebyl obézní, ani obvykle vysoký nebo malý, neměl divný účes, neměl žádné tetování nebo zabarvení. Měl na sobě obnošené oblečení, ale nic, co by poukazovalo na určitou práci. Obyčejné ležérní oblečení. To by mu bylo přirozené, pomyslela si. Tak se obvykle oblékal.
“Jaké je propojení mezi ním a těmito ženami?” zamumlala. “Odkud se bere jeho zloba?”
“Zjistíme to,” řekl Bill rozhodně.
Walder byl nyní naprosto zticha. Riley věděla, proč. Pokroucená teorie jeho chráněnců o tom, že únosce měl vnitřní konexe, se nyní zdála naprosto směšná. Když Riley znovu promluvila, mluvila tónem, který byl na hranici s poučováním.
“Agent Waldere, cením si mladistvého ducha vašich dvou agentů,” řekla. “Učí se. Jednou v tom budou dobří. Skutečně v to věřím. Ale myslím si, že byste měl nechat pohovor s manželem na Agentu Jeffreys a na mě.”
Walder si povzdychl a mírně, sotva viditelně pokýval.
Bez dalšího slova opustili Riley a Bill místo únosu. Měla pár důležitých otázek, které chtěla položit manželovi oběti.
Kapitola 18
Jak jela na adresu, kterou jí dala recepční na klinice, Riley pocítila své obvyklé zděšení z toho, že musí promluvit s rodinou nebo manželem obětí. Nějak měla pocit, že tentokrát to půjde ještě hůře, než obvykle. Únos byl poměrně čerstvý.
“Možná, že tentokrát ji najdeme ještě předtím, než ji vrah zabije,” řekla.
“Jestli důkazní tým na tohohle chlápka něco najde,” odpověděl Bill.
“Nějak mám obavy, že se neobjeví v žádné databázi.” Výjev, který se Riley utvořil v představách nebyl obyčejný delikvent. Tato věc byla vrahovi určitým způsobem, který nějak nemohla identifikovat, hluboce osobní. Byla si jistá, že na to přijde. A potřebovala na to přijít dost rychle, aby zamezila hrůze a bolesti, kterou si nyní Cindy požívala. Nikdo jiný by neměl prožít bolest od toho noře … nebo v té temnotě … od toho spalujícího plamene …
“Riley,” řekl Bill ostře, “tady to je.”
Riley sebou cukla a vrátila se do přítomnosti. Zastavila auto na chodníku a rozhlédla se po okolí. Bylo trochu sešlé, ale o to vřelejší a přívětivější. Byla to taková ta oblast s nízkým pronájmem, kde mohli mladí lidé bez velkých peněz realizovat své sny.
Samozřejmě, že Riley věděla, že čtvrť taková nezůstane. Gentrifikace byla jistě již brzy naplánována. Ale možná že to bude dobré pro uměleckou galerii. Jestli se oběť dostane domů živá.
Riley a Bill vystoupili z auta a přiblížili se k malé výloze galerie. Krásné kovové plastiky byly vystaveny ve výloze za cedulí, na které bylo napsáno “ZAVŘENO.”
Byt dvojice byl nahoře. Riley zazvonila na zvonek a s Billem chvíli čekali. Přemýšlela, kdo přijde ke dveřím.
Když se dveře otevřely, ulevilo se jí, když se tam objevila soucitná tvář FBI specialistky na oběti, Beverly Chaddickové. Riley už předtím s Beverly pracovala. Specialistka tuto práci dělala už alespoň dvacet let a uměla úžasně pracovat s rozrušenými oběťmi a členy rodiny.
“Potřebujeme se pana MacKinnona zeptat na pár otázek,” řekla Riley. “Doufám, že toho je schopen.”
“Ano,” řekla Beverly. “Ale buďte opatrní.”
Beverly vedla Billa a Riley nahoru do malého bytu. Riley si okamžitě všimla, jak je srdcervoucně veselý, dekorovaný nádherným shlukem obrazů a plastik. Lidé, kteří zde žili, oslavovali život a všechny možnosti, které nabízel. Bylo nyní po všem? Srdce ji bolelo, když na mladou dvojici pomyslela.
Nathaniel MacKinnon, muž před třicítkou, seděl v obývacím pokoji, spojeném s jídelnou. Kvůli své štíhlosti vypadal ještě zlomenější.
Beverly jemným hlasem oznámila, “Nathanieli, Agenis Paige a Jeffreys jsou tu.”
Mladý muž se podíval s očekáváním na Billa a Riley. Jeho hlas skřehotal zoufalstvím.
“Našli jste Cindy? Je v pořádku? Je na živu?”
Riley si uvědomila, že nemůže říct nic, co by pomohlo. Byla o to vděčnější, že tu byla Beverly a že už si k zoufalému manželovi vytvořila vztah.
Beverly se posadila vedle Nathaniela MacKinnona.
“Nikdo ještě nic neví, Nathanieli,” řekla. “Jsou tu, aby pomohli.”
Bill a Riley se posadili poblíž.
Riley se zeptala, “pane MacKinnone, řekla vaše žena poslední dobou něco o tom, že by měla strach nebo se cítila ohrožená?”
Tiše zakroutil hlavou.
Bill vložil, “Toto je těžká otázka, ale musíme se na ni zeptat. Máte vy, nebo vaše žena, nějaké nepřítele, někoho, kdo by vám chtěl ublížit?”
Zdálo se, že manžel má problém otázce porozumět.
“Ne, ne,” zakoktal. “Podívejte, v mé práci bývá občas pár nešvarů. Ale jsou to jen malé hloupé záležitosti mezi umělci, nejsou to lidé, kteří by udělali něco …”
Uprostřed věty se zastavil.
“A všichni … milují Cindy,” řekl.
Riley si všimla, že je nervózní a nejistý, protože používá přítomný čas. Cítila, že vyslýchat tohoto muže je pravděpodobně marné a možná necitlivé. S Billem by měli výslech pravděpodobně zkrátit a nechat situaci ve schopných rukou Beverly.
Ale mezitím se Riley rozhlédla po bytě, snažila se najít alespoň to nejmenší vodítko.
Nikdo jí nemusel říkat, že Cindy a Nathaniel MacKinnonovi neměli děti. Byt nebyl dost velký a kromě toho nebyly okolní umělecká díla pro děti bezpečná.
Ale měla podezření, že u Margaret a Roye Geratyho to bylo jinak. Riley měla pocit, že Cindy a Nathaniel neměli děti ze své vlastní vůle a bylo to jen dočasné. Čekali na příhodnější dobu, víc peněz, větší domov, usedlejší život.
Mysleli si, že mají spoustu času, pomyslela si Riley.
Vzpomněla si na předchozí domněnku, že vrah byl zaměřen na matky. Znovu přemýšlela, jak se tak mohla splést.
V bytě si všimla také něčeho jiného. Nikde neviděla fotky Nathaniela nebo Cindy. Toto nebylo obzvlášť překvapivé. Dvojici více zajímala kreativita jiných než jejich vlastní fotky. Nebyli vůbec narcističtí.
I tak Riley cítila, že potřebovala získat lepší představu o podobě Cindy.
“Pane MacKinnone,” zeptala se opatrně, “máte nějaké aktuální fotografie vaší ženy?”
Chvíli se na ni díval prázdným pohledem. Potom se jeho výraz rozjasnil.
“Ó ano,” řekl. “Mám zde jednu novou na mobilu.”
Našel fotografii na mobilu a podal ho Riley.
Riley srdce vyskočila až do krku, když ji uviděla. Cindy MacKinnon seděla s tříletou dívenkou na klíně. Ona i dítě zářily nadšením, protože mezi sebou držely nádherně oblečenou panenku.
Riley chvíli trvalo, než začala znovu dýchat. Unesená žena, dítě a panenka. Nemýlila se. Alespoň ne zcela. Musí zde být propojení mezi tímto vrahem a panenkami.
“Pane MacKinnone, kdo je to dítě na obrázku?” zeptala se Riley jak nejklidněji to dokázala.
“To je neteř Cindy, Gale,” odpověděl Nathaniel MacKinnon. “Její matka je sestra Cindy, Becky.”
“Kdy byla tato fotografie vyfocena?” zeptala se Riley.
Muž se zamyslel. “Myslím, že mi ji Cindy poslala v pátek,” řekl. “Ano, jsem si jistá, že to bylo tehdy. Bylo to na oslavě narozenin Gale. Cindy své sestře pomáhala s přípravou té párty. Odešla z práce dřív, aby vypomohla.”
Riley zápasila se svými myšlenkami, chvíli si nebyla jistá, na co dalšího se zeptat.
“Ta panenka byl dárek pro neteř Cindy?” zeptala se.
Nathaniel kývl. “Gale jí byla nadšená. Cindy z ní byla tak šťastná. Miluje vidět Gale tak šťastnou. Ta dívka je téměř jako její dcera. Okamžitě mi zavolala, aby mi vše pověděla. Tehdy mi poslala tu fotografii.”
Riley měla potíže s tím, ukočírovat svůj hlas. “Je to krásná panenka. Vidím, že jí Gale byla nadšená.”
Znovu zaváhala, dívala se na obrázek panenky, jako by jí mohl říci to, co potřebovala vědět. Ten nakreslený úsměv, ty prázdné modré oči, jistě třímaly odpovědi na její otázky. Ale nevěděla, na co se zeptat.
Koutkem oka viděla, jak ji Bill intenzivně sleduje.
Proč by brutální vrah vystavoval své oběti, aby vypadaly jako panenky?
Nakonec se Riley zeptala, “Víte, kde Cindy tu panenku koupila?”
Nathaniel vypadal upřímně zmateně. Dokonce i Bill vypadal překvapeně. Nebylo pochyb o tom, že přemýšlel, kam tím Riley míří. Pravdou bylo, že Riley si sama nebyla jistá.
“Nemám ponětí,” řekl Nathaniel. “Neřekla mi to. Je to důležité?”
“Nejsem si jistá,” přiznala Riley. “Ale myslím, že by mohlo být.”
Nathaniel začínal být nyní rozčilený. “Já tomu nerozumím. Co to má být? Říkáte, že moje žena byla unesená kvůli panence pro malou holčičku?”
“Ne, to neříkám.” snažila se Riley znít klidně a přesvědčivě. Uvědomila si, že to samozřejmě bylo to, co říkala. Myslela si, že jeho žena byla pravděpodobně unesená kvůli panence pro malou holčičku, i když to vůbec nedávalo smysl.
Nathaniel byl viditelně vystresovaný. Riley viděla, jak se na ni Beverly Chaddick, specialistka na oběti, nejistě dívá. Jemným zakroucením hlavy se Beverly Riley snažila říci, aby byl na vystresovaného manžela jemnější. Riley si připomněla, že pohovory s oběťmi a jejich rodinami nejsou její silnou stránkou.
Musím být opatrná, řekla si. Ale také cítila nutkání, pospíšit si. Ta žena byla v zajetí. Byla v kleci nebo svázaná, to bylo jedno. Neměla už moc času. Byl toto ten správný čas na skrývání jakýchkoli informací?
“Je možné zjistit, kde ji Cindy koupila?” zeptala se Riley, snažila se mluvit jemnějším tónem. “Jen pro případ, že ty informace budeme potřebovat.”
“Cindy a já nějaké účty schováváme,” řekl Nathaniel. “Jen pro snížení daně. Nemyslím si, že bychom schovali účtenku za rodinný dárek. Ale podívám se.”
Nathaniel šel ke skříni a vyndal krabici na boty. Znovu se posadil a krabici otevřel, byla plná papírových účtenek. Začal se jimi probírat, ale ruce se mu nekontrolovatelně třásly.
“Myslím, že to nedokážu,” řekl.
Beverly si od něj jemně krabici vzala.
“To je v pořádku, pane MacKinnone,” řekla. “Já se po ní podívám.”
Beverly začala prohledávat krabici. Nathaniel měl blízko k slzám.
“Nerozumím,” řekl zlomeným hlasem. “Jenom koupila dárek. Mohlo to být cokoli. Odkudkoli. Myslím, že zvažovala několik možností, ale nakonec se rozhodla pro panenku.”
Riley se udělalo zle od žaludku. Z rozhodnutí se pro panenku se pro Cindy MacKinnon stala noční můra. Kdyby se místo toho rozhodla pro plyšáka, byla by dnes doma, naživu a šťastná?
“Můžete mi, prosím, vysvětlit, do má ta věc s panenkami znamenat?” trval na svém Nathaniel.
Riley věděla, že ten muž si vysvětlení zaslouží. Nedokázala přijít na jemnější způsob, jak to říci.
“Myslím—” začala zdrženlivě. “Myslím, že únosce vaší ženy – mohl být panenkami posedlý.”
Byla si vědoma okamžité reakce od ostatních v místnosti. Bill zakroutil hlavou a sklopil pohled. Beverly cukla šokovaně hlavou. Nathaniel na ni zíral s výrazem bezmocného zoufalství.
“Proč si to myslíte?” zeptal se zalykavým hlasem. “Co o něm víte? Proč mi to neřeknete?”
Riley hledala vhodnou odpověď, ale v jeho očích spatřila to strašné uvědomění.
“On už to předtím udělal, že ano?” řekl. “Jsou zde další oběti. Má to co do činění s—?”
Nathaniel měl potíže si na něco vzpomenout.
“Ó můj Bože,” řekl. “Četl jsem o tom v novinách. Sériový vrah. Zabil další ženy. Jejich těla byla nalezena v parku Mosby a v národním parku u Daggettu a někde kolem Beldingu.”
Zlomil se v pase a začal nekontrolovatelně vzlykat.
“Vy si myslíte, že Cindy je jeho další oběť,” plakal. “Myslíte, že už je mrtvá.”
Riley rozhodně zatřásla hlavou.
“Ne,” řekla Riley. “Ne, to si nemyslíte.”
“Tak co si myslíte?”
Riley se honily hlavou myšlenky. Co mu mohla říci? Že jeho žena je pravděpodobně na živu, ale naprosto vyděšená a bude zanedlouho ohavně týraná a zohavená? A že to řezání a bodání bude pokračovat znovu a znovu – dokud Cindy nebude zachráněna nebo mrtvá, podle toho, co přijde jako první?
Riley otevřela ústa, aby promluvila, ale nevyšla z nich žádná slova. Beverly se naklonila vpřed a položila ruku na Rileyininu paži. Obličej specialistky byl stále vřelý a přátelský, ale její prsty byly poměrně pevné.
Beverly promluvila velmi pomalu, jako by vysvětlovala něco dítěti.
“Nemohu tu účtenku najít,” řekla. “Není tu.”
Riley pochopila Beverlyn nevyřčený význam. Beverly jí očima říkala, že pohovor je mimo kontrolu a že je čas, aby odešla.
“Postarám se o zbytek,” řekla Beverly sotva slyšitelným šeptem.
Riley jí zašeptala, “Děkuji. Promiň.”
Beverly se usmála a soucitně pokývala.
Nathaniel seděl s hlavou v dlaních. Nepodíval se vzhůru, když Riley a Bill vstali a odcházeli.
Opustili byt a šli zpět dolů po schodech na ulici. Oba nasedli do auta Riley, ale motor zůstal nenastartovaný. Cítila, jak se jí samotné chce brečet.
Nevím, kam jít, pomyslela si. Nevím, co dělat.
Zdálo se, že to je poslední dobou pro její život typické.
“Jsou to ty panenky, Bille,” řekla. Snažila se vysvětlit svou novou teorii sobě i jemu. “Určitě to má co do činění s těmi panenkami. Vzpomínáš si na to, co nám řekl Roy Geraty v Beldingu?”
Bill pokrčil rameny. “Řekl, že jeho první žena—Margaret—neměla ráda panenky. Byla z nich smutná, řekl. Řekl, že ji někdy donutily k pláči.”