Riley věděla, že okamžik pravdy – nebo pravý opak – konečně nastal. Natáhla se do kabelky a vytáhla fotografie obětí vraždy z doby, kdy byly stále naživu.

“Můžete kteroukoli z těchto žen identifikovat?” zeptala se Riley.

Blackwellovy oči se rozšířily nervozitou.

“Ne,” řekl hlasem, který se třásl. “Nikdy v životě jsem je neviděl.”

“Jste si jistý?” ponoukala ho Riley. “Možná vám paměť osvěží jejich jména. Reba Frye. Eileen Rogers. Margaret Geraty.”

Blackwell se zdál být na pokraji naprosté paniky.

“Ne,” řekl. “Nikdy jsem je neviděl. Nikdy jsem neslyšel jejich jména.”

Riley si chvíli zblízka prohlížela jeho obličej. Nakonec celé situaci porozuměla. Věděla o Rossi Blackwellovi, co potřebovala.

“Děkuji vám za váš čas, Rossi,” řekla. “Pokud budeme potřebovat vědět něco dalšího, budeme v kontaktu.”

Bill vypadal zaskočeně, když ji následoval z části, kde byly restaurace.

“Co se to tam odehrávalo?” vyštěkl. “Na co myslíš? Je vinen a on ví, že po něm jdeme. Nemůžeme ho spustit z očí, dokud ho nedostaneme.”

Riley nedočkavě vydechla.

“Přemýšlej o tom, Bill,” řekla. “Podíval ses na jeho bledou kůži? Nemá ani jedinou pihu. Ten chlap venku strávil sotva jediný den v celém jeho životě.”

“Takže není skutečně Skaut?”

Riley se trochu zachichotala. “Ne,” řekla. “A mohu ti slíbit, že nikdy neviděl Yellowstone nebo Yosemity nebo pohoří Great Smoky. A o taxidermii neví nic.”

Bill nyní vypadal, jako by se styděl.

“Já mu skutečně uvěřil,” řekl Bill.

Riley souhlasně pokývala.

“Samozřejmě, že ano,” řekla. “Je výborný lhář. Může lidi přesvědčit o tom, že o všem mluví pravdu. A prostě miluje lži. Dělá to vždy, když dostane šanci – a čím větší lež, tím lépe.”

Na okamžik se odmlčela.

“Problém je,” dodala Riley, “mizerně mluví pravdu. Není na to zvyklý. Ztratí svou chladnou hlavu, když se o to snaží.”

Bill vedle ní chvíli kráčel v tichosti, snažil se to vstřebat.

“Takže ty říkáš—?” začal.

“Že o těch ženách mluvil pravdu, Bille. Proto zněl tak provinile. Pravda vždycky zní jako lež, když se jí snažíš říct. Skutečně a opravdu nikdy v životě žádnou z těch žen neviděl. Neříkám, že není schopen zabít. Pravděpodobně je. Ale tyto vraždy on nezpůsobil.”

Bill si zamumlal pod vousy.

“Zatraceně,” řekl.

Riley po zbytek cesty autem už nic neřekla. Toto byl vážný krok zpět. Čím více o tom přemýšlela, tím více kvůli tomu byla znepokojená. Skutečný vrah byl pořád na svobodě a oni stále neměli ponětí o tom, kdo to je nebo kde je. A ona věděla, prostě to věděla, že znovu brzy zabije.

Riley začínala být frustrovaná ze své neschopnosti rozluštit tento případ, ale jak si namáhala hlavu, náhle ji napadlo, s kým si musí promluvit. Hned teď.

Kapitola 14

Byli nedaleko Sanfieldu, když Riley náhle přejela naráz dva pruhy a zabočila na výjezdovou rampu.

Billa to překvapilo. “Kam jedeš?” zeptal se.

“Do Beldingu,” řekla Riley.

Bill na ni hleděl z místa spolujezdce a čekal na další vysvětlení.

“Stále tam žije manžel Margaret Geraty,” řekla. “Jmenuje se Roy, je to tak? Roy Geraty. A nevlastní benzínku nebo tak něco?”

“Má autoopravnu a prodejnu dílů,” řekl Bill.

Riley pokývala. “Navštívíme ho,” řekla.

Bill pochybovačně pokrčil rameny.

“Dobře, ale nejsem si jistý, proč,” řekl. “Místní ho docela důkladně vyslechli, ohledně vraždy jeho ženy. Nezískali žádné stopy.”

Riley chvíli nic neříkala. To vše už věděl. I tak měl pocit, jako by se mohla ještě něco dozvědět. Něco v Beldingu zůstalo nedotaženo, cesta vedla virginskou farmářskou krajinou a nebylo to daleko. Jenom musí zjistit, co to je – jestli bude moci. Ale začínala sama o sobě pochybovat.

“Vyšla jsem ze cviku, Bille,” zamumlala za jízdy Riley. “Na okamžik jsem si tam byla skutečně jistá, že Ross Blackwell je náš vrah. Měla bych to na první pohled poznat. Můj instinkt je ten tam.”

“Nebuď na sebe tak tvrdá,” odpověděl Bill. “Zdálo se, že ti pasuje na profil.”

Riley si zabručela pod vousy. “Jo, ale můj profil byl mylný. Náš chlápek by takhle panenky nevystavoval – a taky ne na veřejnosti.”

“Proč ne?” zeptal se Bill.

Riley se na okamžik zamyslela.

“Protože bere panenky velmi vážně,” řekla. “Mají pro něj nějaký hluboký význam. Je to něco osobního. Myslím, že by ho urazily malé pokusy jako ty Blackwellovy, způsob, jakým je aranžoval. Považoval by to za vulgární. Panenky pro něj nejsou hračka. Jsou … já nevím. Nedokážu to úplně pochopit.”

“Já vím, jak tvoje mysl pracuje,” řekl Bill. “A ať je to cokoli, nakonec na to přijdeš.”

Riley se na chvíli odmlčela, zatímco si v hlavě promítala některé z událostí z posledních dnů. To její pocit nejistoty jen posílilo.

“Také jsem se mýlila v dalších věcech,” řekla Billovi. “Myslela jsem, že vrah má zacíleno na matky. Byla jsem si tím jistá. Ale Margaret Geraty nebyla matka. Jak jsem se mohla tak zmýlit?”

“Brzy se do toho dostaneš,” řekl Bill.

Dostali se na okraj Beldingu. Bylo to unaveně vypadající malé město, které tu muselo být již několik generací. Ale nedaleké farmy byly skoupeny bohatými rodinami, které se chtěly stát “gentlemanskými farmáři” a nadále dojíždět do vlivného zaměstnání v krajském městě. Město nyní chřadlo a dalo se jím projet téměř bez povšimnutí.

Autoopravna a obchod Roye Geraty našli přehlédnout.

Riley a Bill vystoupili z vozu a vstoupili do poměrně ošuntělé kanceláře. Nikdo tam nebyl. Riley zazvonila na malý zvoneček na pultě. Čekali, ale nikdo nepřišel. Po několika minutách se vydali do garáže. Zpod jednoho vozu vyčuhovaly nohy.

“Jste Roy Geraty?” zeptala se Riley.

“Jo,” zazněl hlas zpod auta.

Riley se rozhlédla. Kolem nebylo vidět žádného zaměstnance. Zhoršila se vlastníkova situace natolik, že musel dělat vše sám?

Geraty se vykulil zpod auta a podezíravě na ně zamžoural. Byl to podsaditý muž ke čtyřicítce a měl na sobě olejem poskvrněný overal. Otřel si ruce do špinavého hadru a postavil se.

“Vy nejste místní,” řekl. Pak dodal, “No, s čím vám mohu pomoci?”

“Patříme k FBI,” řekl Bill. “Chtěli bychom vám položit pár otázek.”

“Á, Jéžiš,” zamručel muž. “Tohle nemám zapotřebí.”

“Nebude to trvat dlouho,” řekla Riley.

“No tak pojďte,” zabručel muž. “Jestli si musíme promluvit, pak si musíme promluvit.”

Vedl Riley a Billa do malé odpočinkové místnosti pro zaměstnance, ve které bylo pár otlučených automatů. Všichni se posadili na plastové židle. Téměř jako by tam nikdo nebyl, Roy si vzal ovladač a zapnul starou televizi. Pohrával si s přepínáním kanálů, dokud nenašel starou komedii. Potom hleděl na obrazovku.

“Tak se zeptejte, na co chcete, ať to je za námi,” řekl. “Posledních pár dnů to bylo zatraceně hrozný.”

Riley přišlo snadné uhodnout, co má na mysli.

“Je mi líto, že vražda vaší ženy je znovu ve zprávách,” řekla.

“V novinách se píše, že se objevily další dvě podobné,” řekl Geraty. “Nemohu tomu uvěřit. Můj telefon zvoní jako šílený, volají reportéři a obyčejní pitomci. Můj email je taky zahlcený. Nikdo už nerespektuje soukromí. A chudák Evelyn – moje žena – je tím fakt otřesena.”

“Vy jste se znovu oženil?” zeptal se Bill.

Geraty pokýval, stále hleděl na televizní obrazovku. “Vzali jsme se sedm měsíců po Margaretině …”

Nemohl se přimět tu větu dokončit.

“Lidi tady kolem si myslí, že to bylo moc rychle,” řekl. “Mně to moc rychlé nepřišlo. Nikdy jsem se v životě necítil tak sám. Evelyn byla dar z nebe. Nevím, co by ze mě bez ní bylo. Hádám, že bych asi umřel.”

Jeho hlas se naplnil emocemi.

“Teď máme malou holčičku. Šest měsíců starou. Jmenuje se Lucy. Je to radost mého života.”

Nahraný smích z komedie v televizi se hlasitě rozezněl nevhodným chichotem. Geraty popotáhl a odkašlal si a opřel se o židli.

“No nic, je jasný, že nemohu uhodnout, na co se mě chcete zeptat,” řekl. “Se mi zdá, že jsem odpověděl na všechny otázky, na které jen pomyslíte, před dvěma roky. Nebylo to k ničemu. Toho chlápka jste nechytili už tenkrát a teď ho taky nechytíte.”

“Stále se o to snažíme,” řekla Riley. “Přivedeme ho před soud.”

Ale cítila, jak jsou její vlastní slova prázdná.

Na okamžik se odmlčela a pak se zeptala, “Bydlíte poblíž? Přemýšlela jsem, jestli bychom se mohli podívat do vašeho domu?.”

Geraty zamyšleně svraštil obočí.

“Musím? Nebo mám na výběr?” zeptal se.

Jeho otázka Riley trochu zaskočila.

“Je to jen žádost,” řekla. “Ale mohlo by to být užitečné.”

Geraty rozhodně zakroutil hlavou.

“Ne,” řekl. “Musím vymezit hranice. Tenkrát se policajti doslova nastěhovali ke mně domů. Někteří z nich si byli jistí, že jsem ji zabil. Možná si někdo z vás totéž myslí právě teď. Že jsem někoho zabil.”

“Ne,” ujistila ho Riley. “Proto tu nejsme.”

Viděla, že Bill mechanika velmi pozorně sleduje.

Geraty se nepodíval nahoru. Jen pokračoval. “A chudák Evelyn – je doma s Lucy a už je z ní klubíčko nervů z těch telefonátů. Už jí tím nenechám dál trápit. Je mi to líto, nechci vypadat jako že nespolupracuji. Ale jen, čeho je dost, toho je příliš.”

Riley viděla, že Bill se chystá na tom trvat. Promluvila předtím, než mohl promluvit on.

“Chápu,” řekla. “To je v pořádku.”

Riley si byla jistá, že se s Billem návštěvou Geratyho domu stejně pravděpodobně nedozví nic důležitého. Ale možná by mohl odpovědět na pár otázek.

“Měla vaše žena—Margaret, vaše první žena—ráda panenky?” Zeptala se Riley opatrně. “Nesbírala je například?”

Geraty se k ní otočil, poprvé odvrátil pohled od televize.

“Ne,” řekl a vypadal, jako by ho ta otázka překvapila.

Riley si uvědomila, že tuto otázku předtím nikdo nepoložil. Mezi všemi teoriemi, které měla policie před dvěma lety, se ta o panenkách neobjevila. A dokonce i při tom obtěžování, které nyní zažíval, by nikdo jiný nevytvořil propojení s panenkami.

“Neměla je ráda,” pokračoval Geraty. “Ne, že by je nenáviděla. Jen z nich byla smutná. Nemohla – nemohli jsme – mít děti a panenky ji vždycky přinutily na to myslet. Připomínaly jí to. Někdy dokonce kolem panenek plakala.”

S hlubokým povzdechnutím se znovu otočil k televizi.

“Posledních pár let z toho byla nešťastná,” řekl hlubokým, vzdáleným hlasem. “Z toho, že neměla děti, chci říct. Tolik přátel a příbuzných mělo své vlastní děti. Zdálo se, jako by všichni kromě ní měli pořád miminka nebo děti. Pořád byly pořádány oslavy před narozením dětí, na které se chodilo, matky ji vždy žádaly o pomoc s přípravou narozeninových oslav. Byla z toho opravdu smutná.”

Riley cítila, jak má ze soucitu knedlík v krku. Soucítila s tímto mužem, který se stále snažil dát svůj život zase dohromady po nepochopitelné tragédii.

“Myslím, že to bude vše, pane Geraty,” řekla. “Moc vám děkujeme za váš čas. A já vím, že už na to je hodně pozdě, ale vaší ztráty je mi líto.”

Za pár okamžiků Riley a Bill odjížděli pryč.

“Zbytečná cesta,” řekla Riley Billovi.

Riley se ohlédla do zpětného zrcátka a viděla malé městečko Belding, jak za nimi mizí. Vrah tam nebyl, to jí bylo jasné. Ale byl někde v oblasti, kterou jim Flores ukázal na mapě. Někde blízko. Třeba jeli po jeho trase právě nyní a ani to netušili. Ta myšlenka Riley trýznila. Téměř cítila jeho přítomnost, jeho dychtivost, jeho touhu týrat a zabíjet, která se stávala stále neodolatelnější.

A ona to musí zastavit.

Kapitola 15

Muže vzbudil budík na jeho mobilu. Nejprve nevěděl, kde je. Ale okamžitě si uvědomil, že dnešek bude důležitý. Byl to den, pro který žil.

Věděl, že se na tomto divném místě vzbudil z dobrého důvodu – protože to bude jeden z těch dní. Pro něj to bude den nádherného uspokojení, a pro někoho jiného den čisté hrůzy a nepopsatelné bolesti.

Ale kde to je? Stále napůl spal a nemohl si vzpomenout. Ležel na pohovce v malé místnosti s kobercem, díval se na lednici a mikrovlnnou troubu. Oknem pronikalo ranní světlo.

Vstal, otevřel dveře do místnosti a pohlédl do tmavé chodby. Zapnul vypínač světla, který byl vedle rámu dveří. do chodby zazářilo světlo a také do otevřených dveří na druhé straně chodby. Rozeznal černě potažený lékařský stůl, přes který byl přetažený sterilizovaný bílý papír.

Samozřejmě, pomyslel si. Bezplatná lékařská klinika.

Nyní si vzpomněl, kde je a jak se sem dostal. Gratuloval si ke své prozíravosti a vychytralosti. Včera přijel na kliniku pozdě odpoledne, když byla obzvláště rušná. Uprostřed hemžení pacientů si vyžádal jednoduchý test na krevní tlak a ona byla sestra, která ten test provedla.

Přesně ta žena, na kterou se sem přišel podívat. Žena, kterou sledoval několik dní, v jejím domě, když nakupovala, když přišla sem do práce.

Po krevním testu se vmáčkl do úzkého prostoru hluboko uvnitř komory se zásobami. Jak jsou všichni zaměstnanci nevinní. Klinika zavřela a všichni šli domů, aniž by prohlédli komory. Potom vylezl ven a udělal si pohodlí právě zde, v malé společenské místnosti pro zaměstnanci. Spalo se mu dobře.

A dnes bude ten nevšední den.

Okamžitě zhasl stropní světlo. Nikdo venku nesmí vědět, že je uvnitř budovy. Podíval se na čas na svém mobilu. Bylo jen pár minut před sedmou ráno.

Přijde každou minutu. Věděl to ze svých dnů, kdy ji sledoval. Její prací bylo připravit každé ráno kliniku pro lékaře a pacienty. Samotná klinika se neotevírala až do osmi. Mezi sedmou a osmou tu byla zcela sama.

Ale dnes to bude jiné. Dnes tu sama nebude.

Zaslechl auto, které zaparkovalo venku na parkovišti. Upravil rolety tak, aby se mohl podívat ven. Byla to skutečně ona, vystupovala z auta.

Neměl problém s uklidněným svých nervů. Nebylo to jako v prvních dvou případech, kdy měl velký strach a byl nervózní. Když to bylo potřetí, všechno už plynulo hladce, věděl, že se dostal do svého tempa. Nyní byl zkušený a obratný.

Ale byla zde ještě jedna věc, kterou chtěl udělat trochu odlišně, jen aby měl trochu změny, tentokrát to bude trochu jiné, než jindy.

Překvapí ji malým symbolem – jeho vlastní vizitkou.

Jak Cindy MacKinnon kráčela prázdným parkovištěm, v hlavě si přehrávala denní plán činností. Poté, co dá zásoby na místo, její první činností bude podepsat zásobovací žádanky od lékáren a ujistit se, že schůzky v kalendáři jsou aktuální.

Pacienti už budou čekat přede dveřmi, až v osm hodin otevřou. Zbytek dne bude věnovat různým činnostem, včetně kontroly základních fyziologických funkcí, odběrů krve, administrování injekcí, rezervací návštěv a plnění často nesmyslných požadavků registrovaných sester a lékařů.

Její práce zde, na pozici licencované praktické sestry, nebyla vůbec oslnivá. I tak to, co dělá, milovala. Bylo velmi uspokojivé, pomáhat lidem, kteří si jinak nemohli dovolit lékařskou péči. Věděla, že tady zachraňují životy, i těmi základními službami, které nabízeli.

Cindy z kabelky vyndala klíče od kliniky a odemkla uzamčené skleněné vchodové dveře. Vstoupila rychle dovnitř a zamkla za sebou dveře. Někdo další je znovu odemkne v osm hodin. Potom okamžitě vyťukala kód, aby deaktivovala alarm.

Jak kráčela do čekárny, něčeho si všimla. Byl to malý objekt, který ležel na zemi. V tlumeném světle nemohla poznat, co to je.

Rozsvítila světla nad hlavou. Ten objekt na zemi byla růže.

Přešla k ní a zvedla ji. Růže nebyla skutečná. Byla umělá, vyrobená z levné látky. Ale co tu dělá?

Pravděpodobně ji včera upustil nějaký pacient. Ale proč ji někdo nezvedl poté, co klinika zavřela v pět odpoledne?

Proč ji ona včera neviděla? Čekala, až skončí uklízečka. Musela být poslední, kdo odešel, a ta růže tu určitě nebyla.

Potom přišla vlna adrenalinu a exploze čistého strachu. Věděla, co ta růže znamená. Není sama. Věděla, že se musí dostat ven. Neměla navíc ani vteřinu.

Ale když se otočila, aby utíkala ke dveřím, zezadu ji za paži uchopila silná ruka a zastavila ji. Nebyl čas přemýšlet. Musí nechat své tělo jednat.

Zvedla loket a zatočila se, celou vahou se opřela do strany a nazad. Cítila, jak její loket zasáhl tvrdý, ale poddajný povrch. Zaslechla kruté, hlasité zaúpění a cítila, jak se o ni opřela váha útočníkova těla.

Měla štěstí a zasáhla jeho břicho? Nemohla se otočit a podívat se. Neměla čas – jen pár vteřin, jestli vůbec.

Utíkala ke dveřím. Ale čas se zpomalil a vůbec neměla pocit, jako by běžela. Měla pocit, jako by se pohybovala hustou, čirou želatinou.

Konečně doběhla ke dveřím a snažila se je otevřít. Ale samozřejmě, že je zamknula poté, co vešla dovnitř.

Zběsile prohledávala svou kabelku, dokud nenašla klíče. Potom se jí ruce tolik třásly, že je nemohla udržet. S cinkotem dopadly na zem. Čas se ještě více natáhl, když se ohnula a zvedla je. Hledala mezi klíči, dokud nenašla ten správný. Pak jej vrazila do zámku.

Bylo to k ničemu. Její ruka se nepoužitelně třásla. Cítila, jak ji celé tělo zklamalo.

Konečně uviděla venku letmý pohyb. Na chodníku za parkovištěm venčila žena psa. Stále třímajíc klíče, pozvedla pěsti a bušila do neskutečně tvrdého skla. Otevřela ústa, aby křičela.

Ale její hlas byl ztlumený něčím pevným, co bolestně tahalo za koutky jejích úst. Byla to látka – hadr nebo kapesník nebo šátek. Její útočník ji zacpal ústa nelítostnou a nesmiřitelnou silou. Oči jí lezly z důlků, ale místo křiku mohla vydat jen hrozné zasténání.

Házela rukama a klíče jí znovu vypadly z ruky. Bezmocně byla zatažena dozadu, pryč od ranního světla a do tmavého, ponurého světa náhlého a nepředstavitelného hororu.

Kapitola 16

“Máš pocit, že sem nepatříme?” zeptal se Bill.

“Jo,” řekla Riley. “A jsem si jistá, že tak oba také vypadáme.”

Zdánlivě náhodná směs panenek a lidí byla usazena na kůží potaženém nábytku v honosném hotelovém lobby. Ti lidé – většinou ženy, ale i pár mužů – pili čaj a kávu a jeden s druhým se bavili. Panenky nejrůznějších typů, mužské i ženské verze, mezi nimi seděly jako perfektně vychované děti. Riley si pomyslela, že to vypadá jako nějaké bizarní rodinné shromáždění, na kterém nebyly žádné opravdové děti.

Riley si nemohla pomoci a zírala na ten podivný výjev. Bez dalších stop, které by mohli následovat, se Riley s Billem rozhodli přijít sem, na tuto konferenci o panenkách, doufajíc, že narazí na nějaké vodítko, ať už je jakkoli nepřímé.

“Jste vy dva registrovaní?” zeptal se.

Riley se otočila a viděla, jak si ostraha prohlíží Billovu bundu, nebylo pochyb o tom, že si všimli jeho ukryté zbraně. Ostraha měla ruku poblíž jeho vlastní zbraně v pouzdru.

Pomyslela si, že s tolika lidmi okolo měla ostraha dobrý důvod, proč se obávat. Poblázněný střelec by na takovém místě skutečně způsobil paniku.

Bill ukázal svůj odznak. “FBI,” řekl.

Ostraha se zahihňala.

“Nemůžu říct, že mě to překvapilo,” řekl.

“Proč?” zeptala se Riley.

Ostraha zakroutila hlavou.

“Protože tohle je ta nejpodivnější skupina lidí, jakou jsem kdy spatřil na jednom místě.”

“Jo,” souhlasil Bill. “A všichni dokonce ani lidi nejsou.”

Ostraha pokrčila rameny a chlápek odpověděl, “Můžete se vsadit, že někdo z nich tady udělal něco, co neměl dělat.”

Muž ukázal hlavou z jedné strany místnosti na druhý.

“Budu rád, až bude po všem.” Potom odkráčel pryč, vyhlížel obezřetně a měl se na pozoru.

Jak s Billem vešla do sousedící chodby, Riley si nebyla jistá, čeho se ostraha tak obávala. Všeobecně řečeno, účastníci vypadali spíše excentricky, nežli nebezpečně. Ženy, které byly na dohled, byly jak mladé, tak starší. Některé vypadaly přísně a nepřístupně, zatímco jiné se zdály být otevřené a přátelské.

“Řekni mi ještě jednou, co doufáš, že tu najdeme,” zamumlal Bill.

“Nejsem si jistá,” přiznala Riley.

“Možná z té záležitosti s panenkami děláš něco příliš důležitého,” řekl, bylo vidět, že je nešťastný z toho, že tu je. “Blackwell měl podivný zálusk na panenky, ale on není ten pachatel. A včera jsme zjistili, že první oběť dokonce neměla panenky ráda.”

Riley neodpověděla. Možná má Bill pravdu. Ale když jí ukázal brožuru, oznamující tuto konferenci a show, nějak si nemohla pomoci a musela se přijít podívat. Chtěla to ještě jednou zkusit.

Muži, které Riley viděla, vypadali spíše jako intelektuálové a profesoři, většina z nich měla brýle a víc, než jen pár z nich, mělo malé bradky. Žádný z nich se nezdál být schopen zavraždit. Prošla kolem sedící ženy, která s láskou houpala v náruči panenku a zpívala jí ukolébavku. Kousek dál si starší žena živě povídala s panenkou – opicí, v životní velikosti.

Dobře, pomyslela si Riley, trocha podivnosti tu je zřejmá.

Bill vytáhl z kapsy u bundy brožuru a jak kráčeli, prohlížel si ji.

“Bude se dít něco zajímavého?” zeptala se ho Riley.

“Jen diskuze, přednášky, pracovní setkání – a takové ty věci. Nějací velcí výrobci přijeli, aby informovali vlastníky obchodů o nových módních trendech. A tady jsou nějací lidé, kteří se proslavili v celém tom byznysu s panenkami. Budou o něčem přednášet.”

Pak se Bill zasmál.

“Hele, tady je přednáška s vážně vražedným titulem.”

“Jakým?”

“‘Společenské postavení viktoriánského pohlaví u dobových porcelánových panenek.’ Začíná za pár minut. Chceš si to poslechnout?”

Riley se také zasmála. “Jsem si jistá, že bychom nerozuměli ani jednomu slovu. Je tam něco dalšího?”

Bill zakroutil hlavou. “Ani ne. Nic, co by pomohlo pochopit motivy sadistického vraha.”

Riley a Bill šli do další otevřené místnosti. Bylo to gigantické bludiště stánků a stolků, kde byly vystaveny všechny možné typy panenek nebo loutek. Od malých, velikosti prstu, přes starožitné, až po ty čerstvě vyrobené. Některé z nich chodily a některé mluvily, ale většina z nich tam jenom visela nebo seděla, dívaly se na návštěvníky, kteří se před každou z nich shromažďovali.

Riley poprvé spatřila děti – žádné chlapce, jen malé dívky.

Většina z nich byla pod přímým dohledem jejich rodičů, ale pár z nich se volně procházelo v neukázněných malých skupinkách, až z nich byli vystavující nervózní.

Riley zvedla ze stolu miniaturní kamery. Připevněná cedulka oznamovala, že funguje. Na stejném pultu byly malé noviny, plyšová zvířátka, kabelky, peněženky a batohy. Na dalším stole byly vany pro panenky a další doplňky do koupelny.

Tiskárna na trička potiskovala trička pro panenky a normální lidi, ale kadeřnický salon byl pouze pro panenky. Z pohledu na pečlivě upravené malé paruky běhal Riley mráz po zádech. FBI už našla výrobce paruk z místa činu a vědělo, že jsou prodávány v nespočetně mnoha obchodech. Když je Riley viděla takto vyřazené, připomnělo jí to obrázky, o kterých věděla, že lidé zde neznají. Obrázky mrtvých žen, nahých, které seděly rozkročené jako panenky, měly na sobě nepadnoucí paruky, vytvořené z vlasů panenek.

Riley si byla jistá, že tyto výjevy nikdy z její paměti nevymizí. S těmi ženami bylo zacházeno tak bezcitně, a přesto byly tak pečlivě naaranžovány, aby představovaly … něco, na co nemohla úplně přijít. Ale samozřejmě, že proto tu s Billem byli.

Vykročila vpřed a promluvila s energickou mladou ženou, která se zdála být vedoucí kadeřnického salónu pro panenky.

“Prodáváte tyto paruky?” zeptala se Riley.

“Samozřejmě,” odpověděla žena. “Tyto jsou pouze na ukázku, ale v krabicích mám úplně nové. Kterou byste chtěla?”

Riley si nebyla jistá, co dál říci. “Upravujete tyto malé paruky?” zeptala se nakonec.

“Můžeme pro vás styl upravit. Za velmi malý příplatek.”

“Jací lidé si je kupují?” zeptala se Riley. Chtěla se zeptat, jestli tu nebyli nějací divní chlapi, kteří si kupovali paruky na panenky.

Žena se na ni podívala s doširoka otevřenýma očima. “Nejsem si jistá, co tím myslíte,” řekla. “Kupují je všelijací lidé. Někdy přinesou vlastní panenku a chtějí změnit její vlasy.”

“Myslím tím, kupují je často muži?” zeptala se Riley.

Mladá žena byla nyní velmi nesvá. “Ne, pokud si vzpomínám,” řekla. Potom se náhle otočila, aby pomohla jinému zákazníkovi.

Riley tam chvíli stála. Cítila se jako idiot proto, že na někoho doráží s takovými otázkami. Bylo to jako by svůj temný svět vrhala do jiného, který měl být sladký a jednoduchý.

Pocítila na paži dotek. Bill řekl, “Myslím, že tu žádného pachatele nenajdeš.”

Riley cítila, jak zrudla v obličeji. Ale když se odvrátila od kadeřnického salonu pro panenky, uvědomila si, že není jedinou divnou ženou, se kterou musí vystavující jednat. Téměř se srazila s ženou, která k sobě zoufale mačkala nově zakoupenou panenku, vášnivě plakala, zřejmě radostí. U dalšího stolu a sebe křičel muž a žena, kvůli tomu, kdo z nich si koupí obzvláště vzácnou sběratelskou věc. Byli zabráni do fyzického přetahování, při kterém hrozilo, že zboží roztrhnou vejpůl.

“Nyní začínám chápat, čeho se ostraha obávala,” řekla Billovi.

Všimla si, že Bill pozoruje někoho, kdo je poblíž.

“Co?” zeptala se ho.

“Podívej na toho chlápka,” řekl Bill a pokýval směrem k muži, který stál u poblíž vystavených velkých panenek v nadýchaných šatech. Bylo mu přes třicet a byl poměrně hezký. Na rozdíl od ostatních přítomných mužů nevypadl jako intelektuál ani jako vědec. Místo toho měl vzezření úspěšného a sebevědomého obchodníka, dobře oblečeného do drahého obleku a kravaty.

“Vypadá, jako že sem nepatří, stejně jako my,” zamumlal Bill. “Proč si takový chlap hraje s panenkami?”

“Nevím,” odpověděla Riley. “Ale také vypadá, že by si mohl zaplatit opravdovou holku, kdyby chtěl.” Chvíli toho obchodníka sledovala. Zastavil se, aby se podíval na vystavené panenky pro malé holčičky, v nadýchaných šatech. Rozhlédl se kolem, jako by se chtěl ujistit, že se nikdo nedívá.

Bill se k muži otočil zády a naklonil se vpřed, jako by živě hovořil s Riley. “Co dělá právě nyní?”

“Prohlíží si zboží,” řekla. “Způsobem, jaký se mi vůbec nelíbí.”

Ten muž se shýbl k jedné panence a zblízka se na ni podíval – možná příliš zblízka – a jeho rty se změnily v úsměv. Potom se znovu podíval po místnosti.

“Nebo hledá budoucí oběti,” dodala.

Riley si byla jistá, že v chování toho muže identifikovala jistou potutelnost, jak se dotýkal šat panenky, prohlížel si procítěně látku.

Bill se znovu na toho muže podíval. “Jéžiš,” zamumlal. “Není ten chlápek divný?”

Riley zamrazilo. Racionálně si velmi dobře uvědomovala, že toto nemůže být vrah. Nakonec, jakou šanci měli, že by na něj narazili zrovna na takovém veřejném místě? I tak byla Riley v ten okamžik přesvědčená, že je v přítomnosti ďábla.

“Nespouštěj ho z očí,” řekla Riley. “Jestli bude hodně divný, zeptáme se ho na pár otázek.”

Ale pak reality všechny temné myšlenky rozmetala. Dívenka kolem pěti let přiběhla k tomu muži.

“Tati,” zavolala na něj.

Mužův úsměv se rozšířil a jeho tvář nevinně zářila láskou. Ukázal své dceři panenku, kterou našel a ona tleskala a nadšeně se smála. Podal jí panenku a ta ji pevně obejmula. Otec vyndal svou peněženku a připravil se zaplatit prodejci.

Riley potlačila zabručení.

Můj instinkt znovu minul, pomyslela si.

Viděla, jak Bill někoho poslouchá na mobilu. Jeho obličej vypadal zasažený nepříjemnou zprávou, když se k ní otočil.

“Má další ženu.”