Kapitola 8
Riley jela po dvouproudé dálnici, upíjela svůj energetický nápoj. Bylo slunné, teplé ráno, okna v autě měla stažená dolů, a ve vzduchu byla teplá vůně čerstvě nabalíkovaného sena. Okolní nevelké pastviny byly poseté dobytkem a údolí ohraničovalo po obou stranách pohoří. Líbilo se jí tu.
Ale připomněla si, že tu není kvůli dobrému pocitu. Má před sebou těžkou práci.
Riley odbočila na oježděnou štěrkovou cestu a za jednu nebo dvě minuty dojela na křižovatku. Zahnula do národního parku, ujela krátkou vzdálenost, a zastavila auto na svažujícím se okraji cesty.
Vystoupila a přešla přes otevřený prostor k vysokému, silnému dubu, který stál v severovýchodním rohu.
Toto bylo to místo. Tady bylo nalezeno tělo Eileen Rogers – nemotorně opřené o strom. S Billem tu byli společně před šesti měsíci. Riley si v mysli začala znovu vybavovat tu scénu.
Největší rozdíl byl v počasí. Tenkrát byla polovina prosince a bylo velmi chladno. Zem zakrývala slabá pokrývka sněhu.
Vrať se, řekla si. Vrať se a vciť se do toho.
Dýchala zhluboka, dovnitř a ven, až si představila, že cítí pronikavý chlad, který jí prochází hrdlem. Téměř viděla husté mrazivé obláčky, které se s každým jejím dechem formovaly.
Nahé tělo bylo zmrzlé na kost. Nebylo snadné říci, které z mnoha řezných ran byly od nože, které byly praskliny a pukliny, způsobené mrazivým chladem.
Riley vyvolala představy scény až do posledního detailu. Paruku, nakreslený úsměv. Přišité otevřené oči. Umělou růži, která ležela ve sněhu mezi roztaženýma nohama těla.
Ten výjev v její mysli byl dostatečně živý. Nyní musí udělat to, co udělala včera – získat náhled do vrahovy zkušenosti.
Znovu zavřela oči, uvolnila se a vstoupila do propasti. Uvítala, že se jí točí hlava, ten euforický pocit, když vstoupila do vrahovy mysli. Brzy byla s ním, uvnitř něj, viděla přesně to, co viděl on, cítila to, co on.
Jel jsem v noci, nevěřil si. Nervózně sledoval silnici, měl obavy z ledu pod koly. Kdyby ztratil kontrolu, sklouzl by do příkopu? Měl tělo na palubě. Jistě by ho chytili. Musí jet opatrně. Doufal, že jeho druhá vražda bude snazší, než ta první, ale i tak byl nervózní.
Zastavil svůj vůz právě tady. Vytáhl tělo ženy – už nahé, hádala Riley – ven. Ale už upadla do posmrtné ztuhlosti. S tím nepočítal. To ho frustrovalo, otřáslo to jeho sebedůvěrou. A co bylo horší, neviděl dobře, co dělá, dokonce ani ve světlech reflektorů auta, které nasměroval na strom. Noc byla příliš tmavá. Řekl si, že si zapamatuje, aby toto příště provedl za světla, pokud to půjde.
Táhl tělo ke stromu a snažil se ho upravit do pozice, kterou si plánoval. Ale nedařilo se mu. Hlava ženy byla nakloněná doleva, zmrzlá posmrtnou ztuhlostí. Trhl s ní a otočil. Dokonce i potom, co jí zlomil vaz, stále nemohl dosáhnout toho, aby se dívala vpřed.
A jak má pořádně roztáhnout nohy? Jedna noha byla beznadějně pokřivená. Neměl na výběr a musel vyndat z kufru železné páčidlo a zlomit jí koleno. Potom nohu vykroutil, jak to jen šlo, ale neuspokojilo ho to.
Nakonec pečlivě zanechal na jejím krku stuhu, na její hlavě paruku a ve sněhu růži. Potom nastoupil do auta a odjel. Byl zklamaný a smutný. Také se bál. Nenechal ve své neobratnosti nějaké fatální stopy? Posedle si přehrál v hlavě každou činnost, ale nemohl si být jistý.
Věděl, že to musí příště udělat lépe. Přísahal si, že to udělá lépe.
Riley otevřela oči. Nechala vrahovu přítomnost vyprchat. Nyní se sebou byla spokojená. Nedovolila si, aby jí to otřáslo nebo přemohlo. A získala hodnotný pohled na věc. Získala náhled do toho, jak se vrah učil svou dovednost.
Pouze si přála, aby něco věděla – cokoli – o té první vraždě. Byla si více než jistá, že už jednou zabil. Toto byla práce učence, ale ne úplného začátečníka.
Když se Riley chystala otočit a vrátit se ke svému autu, něco ji na stromě zaujalo. Byl to kousíček žluté, která koukala z místa, kde se kmen rozděloval na polovinu, kousek nad její hlavou.
Došla na vzdálenou stranu stromu a pohlédla vzhůru.
“On se sem vrátil!” zalapala Riley hlasitě po dechu. V těle jí zamrazilo a nervózně se kolem rozhlížela. Zdálo se, že nyní nikdo poblíž není.
Vysoko na větvi stromu byla usazená nahá panenka s blond vlasy, která pohlížela dolů na Riley, byla posazená přesně tak, jak vrah plánoval naaranžovat svou oběť.
Nemohla zde být dlouho – nanejvýš tři nebo čtyři dny. Nepohnul s ní vítr a nebyla opršelá. Vrah se sem vrátil, když se připravoval na vraždu Reby Frye. Stejně jako to udělala Riley, vrátil se sem, aby se ohlédl za svou prací, aby kriticky zhodnotil své chyby.
Udělala si na mobilu pár snímků. Okamžitě je pošle Úřadu.
Riley věděla, proč zde panenku nechal.
Je to omluva za předchozí nedokonalost, uvědomila si.
Kapitola 9
Riley jela směrem k panskému domu Senátora Mitche Newbrough a srdce měla plné hrůzy, když dům zahlédla. Byl posazený na konci dlouhé, stromy lemované cesty, byl ohromný, formální, znepokojivý. Vždy jí připadalo, že s bohatými a mocnými se jednalo hůř, než s těmi na nižších příčkách sociálního žebříčku.
Zaparkovala na pečlivě upravovaném kruhu před kamenným sídlem. Ano, tato rodina byla vskutku velmi bohatá.
Vystoupila z auta a šla k enormním vstupním dveřím. Poté, co zazvonila na zvonek, ji uvítal pečlivě upravený muž kolem třicítky.
“Jsem Robert,” řekl. “ Senátorův syn. A vy musíte být Zvláštní Agentka Riley. Pojďte dál. Matka a Otec vás očekávají.”
Robert Newbrough vedl Riley do domu, což jí okamžitě připomnělo, jak moc neměla ráda snobské domy. Dům rodiny Newbrough byl obzvláště velký a prázdný, a cesta na ísto, kde ji senátor a jeho žena očekávali, byla příliš daleká. Riley si byla jistá, že nutit hosty jít takovou nepřiměřenou vzdálenost byla jistě zastrašující taktika, způsob, jak vyjádřit, že obyvatelé tohoto domu jsou příliš mocní na to, aby si s nimi někdo zahrával. Riley také přišel všudypřítomný koloniální nábytek a dekorace poměrně ošklivý.
A co víc, hrozila se toho, co přijde jako další. Pro ni bylo, hovořit’ s rodinami obětí prostě strašné – mnohem horší, než řešit místo vraždy nebo dokonce těla. Přišlo jí příliš snadné, zamotat se do smutku, zloby a zmatení druhých. Tak intenzivní emoce ničily její soustředění a odváděly její pozornost od práce.
Jak kráčeli, Robert Newbrough řekl, “Otec je od té doby z Richmondu zpět …”
Uprostřed věty se trochu zalkl. Riley cítila míru intenzity jeho ztráty.
“Od té doby, co jsme dostali informace o Rebě,” pokračoval. “To bylo strašné. Obzvláště matka je otřesená. Zkuste ji příliš nerozrušit.”
“Je mi moc líto vaší ztráty,” řekla Riley.
Robert ji ignoroval a vedl Riley do prostorného obývacího pokoje. Senátor Mitch Newbrough a jeho žena tam seděli společně na ohromné pohovce a drželi se za ruce.
“Agentka Paige,” řekl Robert a představil ji. “Agentko Paige, dovolte mi, abych vám představil své rodiče, Senátora a jeho ženu, Annabeth.”
Robert vyzval Riley, aby se posadila a pak si sám sedl.
“Nejprve,” řekla Riley tiše, “přijměte mé nejhlubší kondolence, kvůli vaší ztrátě.”
Annabeth Newbrough odpověděla tichým pokýváním. Senátor jen seděl a hleděl vpřed.
V krátkém tichu, které následovala, Riley rychle zhodnotila jejich tváře. Newbrougha viděla v televizi už mnohokrát, vždy měl vtíravý úsměv politika. Nyní se neumíval. Riley moc paní newbrough nevídala, zdálo se, že je typicky poslušná, jak to u politických manželek bývá.
Oběma bylo čerstvě po šedesátce. Riley si všimla, že oba se bolestně snažili, aby vypadali mladší – vlasové implantáty, obarvené vlasy, facelifty, makeup. Podle Riley jim jejich snaha získala poměrně umělé vzezření.
Jako u panenek, pomyslela si Riley.
“Musím vám položit pár otázek o vaší dceři,” řekla Riley a vytáhla svůj zápisník. “Byli jste poslední dobou s Rebou v úzkém kontaktu?”
“Ó ano,” řekla paní Newbrough. “Naše rodina má k sobě velmi blízko.”
Riley si všimla, že hlas ženy je trochu strojený. Znělo to jako něco, co říkávala příliš často, příliš rutinně. Riley měla silný pocit, že rodinný život v domě Newbroughových byl méně než ideální.
“Řekla Reba poslední dobou něco o tom, že se cítila zastrašovaná?” zeptala se Riley.
“Ne,” řekla paní Newbrough. “Ani slovo.”
Riley si všimla, že Senátor zatím neřekl ani slovo. Přemýšlela, proč je tak potichu. Potřebuje ho vtáhnout do děje, ale jak?
Nyní promluvil Robert.
“Poslední dobou si prošla ošklivým rozvodem. Mezi ní a Paulem to bylo ošklivé, kvůli svěření do péče jejich dvou dětí.”
“Ó, mně se nikdy nelíbil,” řekla paní Newbrough. “Měl takovou povahu. Myslíte si snad, že by mohl—?” Její slova se vytratila.
Riley zakroutila hlavou.
“Její bývalý muž není pravděpodobný podezřelý,” řekla.
“Proč probůh ne?” zeptala se paní Newbrough.
Riley zvažovala, co by jim měla a neměla říci.
“Možná jste zaslechli, že vrah zaútočil již předtím,” řekla. “U Daggettu byla podobná oběť.”
Paní Newbrough začínala být rozčilenější.
“A co to pro nás má znamenat?”
“Máme před sebou sériového vraha,” řekla Riley. “S ničím domácím to nemá spojitost. Vaše dcera možná vraha vůbec neznala. Je velmi pravděpodobné, že to nebylo osobní.”
Paní Newbrough nyní vzlykala. Riley okamžitě litovala zvolených slov.
“Nebylo osobní?” vykřikla téměř paní Newbrough. “Jak by to mohlo být cokoli jiného než něco osobního?”
Senátor Newbrough promluvil ke svému synovi.
“Roberte, odveď, prosím, někam svou matku a uklidni ji. Potřebuji s s Agentkou Paige pohovořit o samotě.”
Robert Newbrough poslušně vedl svou matku pryč. Senátor Newbrough nic chvíli neříkal. Díval se pevně Riley do očí. Byla si jistá, že je zvyklý tím svým pohledem lidi zastrašovat. Ale na ni to nijak zvlášť neplatilo. Prostě na něj hleděla stejně tak.
Nakonec se Senátor natáhl do kapsy u saka a vyndal dopisní obálku. Přešel k její židli a podal jí ji.
“Tady,” řekl. Poté přešel zpět k pohovce a znovu se posadil.
“Co je to?” zeptala se Riley.
Senátor se na znovu upřel svůj pohled.
“Vše, co potřebujete vědět,” řekl.
Riley byla nyní naprosto zmatená.
“Mohu to otevřít?” zeptala se.
“Poslužte si.”
Riley obálku otevřela. Byl na ní jediný list papíru, se dvěma sloupci jmen. Některé z nich poznávala. Tři nebo čtyři byli dobře známí reportéři místních televizních zpráv. Někteří další byli prominentní virginští politici. Riley byla ještě zmatenější, než předtím.
“Kdo jsou tito lidé?” zeptala se.
“Moji nepřátelé,” řekl pevným hlasem Senátor Newbrough. “Pravděpodobně to není úplný výčet. Ale jsou to ti, na kterých záleží. Někdo z nich je vinen.”
Riley byla nyní oněmělá úžasem. Seděla tam a nic neřekla.
“Neříká, že někdo na tom seznamu zabil mou dceru přímo, z očí do očí,” řekl. “Ale jistě někomu zaplatili, aby to za ně udělal.”
Riley promluvila pomalu a opatrně.
“Senátore, ve vší úctě, nyní jsem právě řekla, že vražda vaší dcery nebyla pravděpodobně osobní. Jedna taková téměř identická vražda už se stala.”
“Říkáte, že má dcera byla vybrána čistou náhodou?” zeptal se Senátor.
Ano, pravděpodobně, pomyslela si Riley.
Ale věděla, že to nahlas říci nemůže.
Předtím, než mohla odpovědět, ještě dodal, “Agentko Paige, ze zkušenosti jsem poučen, abych nevěřil v náhody. Nevím proč nebo jak, ale smrt mé dcery je politická. A v politice je všechno osobní. Takže se mi nesnažte namluvit, že to nebylo nic osobního. Je to vaše práce, a práce Úřadu, abyste našli toho, kdo je za to zodpovědný, a přivedli ho před soud.”
Riley se dlouze, zhluboka nadechla. Prohlížela si chvíli detailně mužovu tvář. Nyní to spatřila. Senátor Newbrough byl naprostý narcista.
Ne, že by mě to mělo překvapit, pomyslela si.
Riley chápala i něco dalšího. Senátor si vůbec nepřipouštěl, že cokoli v jeho životě není o něm a pouze o něm samotném. Dokonce i vražda jeho dcery byla o něm. Reba prostě uvízla mezi ním a někým, kdo ho nenáviděl. On to mu pravděpodobně skutečně věřil.
“Pane,” začala Riley, “ve vší úctě, nemyslím si—”
“Já nechci, abyste přemýšlela,” řekl Newbrough. “Všechny informace, které potřebujete, máte přímo před sebou.”
Jeden druhému se chvíli dívali do očí.
“Agentko Paige,” řekl nakonec Senátor, “Získávám pocit, že nejsme stejně naladěni. To je škoda. Možná to nevíte, ale mám v horních vrstvách agentury dobré přátele. Někteří z nich mi dluží laskavost. Okamžitě se s nimi spojím. Potřebuji na tomto případu někoho, kdo tu práci udělá.”
Riley tam v šoku seděla, nevěděla, co říci. Měl tento muž skutečně až tak mylné představy?
Senátor se postavil.
“Pošlu někoho, aby vás doprovodil ven, Agentko Paige,” řekl. “Je mi líto, že jsme si neporozuměli.”
Senátor Newbrough vyšel z místnosti a nechal tam Riley sedět o samotě. Její ústa byla z šoku otevřená. Ten muž byla ale narcista. Ale věděla také, že v tom je něco dalšího.
Senátor něco skrýval.
A ať to stojí, co to stojí, ona přijde na to, co to je.
Kapitola 10
První věc, která Riley zaujala, byla ta panenka – stejná nahá panenka, kterou dříve ten den našla na stromě u Daggettu, v úplně stejné pozici. Na okamžik byla překvapená, že ji tam vidí sedět v FBI forensní laboratoři, obklopenou různým moderním technickým vybavením. Riley připadalo, že tam prapodivně nezapadá – jako nějaký maličký, chorý token nedigitálního věku.
Panenka byla nyní jen dalším důkazem, chráněná plastovým pytlíkem. Věděla, že tým byl vyslán, aby si ji vyzvedl hned, jak z místa činu zavolala. I tak to byl otřesný pohled.
Zvláštní Agent Meredith vykročil vpřed, aby ji pozdravil.
“To byla ale dlouhá doba, Agentko Paige,” řekl vřele. “Vítejte zpátky.”
“Je dobré být zpět, pane,” řekla Riley.
Přešla ke stolu, aby se posadila k Billovi a laboratornímu technikovi, Floresovi. Ať už pociťuje jakékoli nejistoty, byl to skutečně dobrý pocit, vidět znovu Mereditha. Líbil se jí jeho drsný styl, který neakceptoval žádné nesmysly, a vždy se k ní choval s respektem a ohleduplně.
“Jak se vám dařilo u Senátora?” zeptal se Meredith.
“Ne moc dobře, pane,” odpověděla.
Riley si všimla náznaku mrzutosti v tváři svého šéfa.
“Myslíte, že nám bude dělat nějaké problémy?”
“Jsem si tím téměř jistá. Je mi to líto, pane.”
Meredith soucitně pokýval.
“Jsem si jistý, že to není vaše chyba,” řekl.
Riley hádala, že má dost dobrou představu o tom, co se stalo. Chování Senátora Newbrougha bylo bezpochyby typické pro narcistické politiky. Meredith byl na to pravděpodobně už hodně zvyklý.
Flores rychle zapisoval a při tom se na velkých monitorech v místnosti objevily ohavné fotografie, oficiální zprávy a příběhy z novin.
“Trochu jsme hledali a zdá se, že jste měla pravdu, Agentko Paige,” řekl Flores. “Stejný vrah už předtím vraždil, dávno před vraždou v Daggettu.”
Riley slyšela, jak Bill spokojeně zabručel a na okamžik Riley pocítila zadostiučinění, cítila, jak se jí víra v sebe sama navrací.
A pak posmutněla. Další žena zemřela strašlivou smrtí. Nebyl to žádný důvod k oslavám. Vlastně si přála, aby neměla pravdu.
Proč si nemohu pro jednou užívat to, že mám pravdu? přemýšlela.
Na hlavní obrazovce se rozevřela gigantická mapa Virginie, potom se zvětšila jen severní polovina státu. Flores označil místo vysoko na mapě, poblíž hranice s Marylandem.
“První obětí byla Margaret Geraty, třicet šest let,” řekl Flores. “Její tělo bylo pohozené na farmě, asi třináct mil od Beldingu. Byla zabita dvacátého pátého června, téměř před dvěma roky. FBI tam nebylo přítomno. Místní nechali ten případ vychladnout.”
Riley pohlédla na fotky z místa činu, které Flores zobrazil na jiném monitoru. Bylo zřejmé, že se vrah nepokusil uložit tělo do nějaké pozice. Jen ho ve spěchu zahodil a ujel.
“Před dvěma roky,” řekla, přemýšlela a vše vstřebávala. Částečně ji překvapilo, že už se tomu věnoval takovou dobu. Ale na druhou stranu věděla, že tito choří vrahové mohli operovat i několik let. Dokázali mít až nepřirozenou trpělivost.
Prohlédla si ty fotky.
“Vidím, že svůj styl ještě nerozvinul,” všimla si.
“Přesně,” řekl Flores. “Je tam paruka a vlasy jsou na krátko, ale nezanechal růži. Nicméně, uškrtil ji růžovou stuhou.”
“Přípravu uspěchal,” řekla Riley. “Jeho nervy ho zradily. U Eileen Rogers si vedl trochu lépe, ale do tempa se dostal až u Reby Frye.”
Vzpomněla si na něco, na co se chtěla zeptat.
“Našli jste mezi oběťmi nějaké propojení? Nebo mezi dětmi těch dvou matek?”
“Vůbec nic,” řekl Flores. “Kontrola rodičovské skupiny byla bez výsledku. Zdá se, že se navzájem neznali.”
To Riley odradilo, ale úplně ji to nepřekvapilo.
“A co ta první žena?” zeptala se Riley. “Myslím, že byla matka.”
“Ne,” řekl Flores rychle, jako by tu otázku čekal. “Byla vdaná, ale bezdětná.”
Riley byla zmatená. Byla si jistá, že si vrah vybíral matky. Jak se mohla tolik mýlit?
Cítila, jak její sebedůvěra náhle povadla.
Zatímco Riley váhala, Bill se zeptal, “Tak jak blízko jsme tomu, abychom identifikovali podezřelého? Podařilo se vám dostat něco z těch ostnatých kuliček z parku Mosby?”
“Neměli jsme to štěstí,” řekl Flores. “Místo krve jsme našli stopy po kůži. Vrah měl rukavice. Zdá se, že byl velmi pečlivý. Dokonce i na prvním místě činu nezanechal žádné otisky nebo DNA.”
Riley si povzdychla. Tolik doufala, že našla něco, co ostatní přehlédli. Ale nyní se cítila z kola venku. Byli znovu na samém začátku.
“Posedlý detaily,” komentovala.
“I tak si myslím, že se k němu blížíme,” dodal Flores.
Použil elektronické ukazovátko, aby ukázal na místa a propojil je čarou.
“Nyní, když víme o jeho předchozí vraždě, máme pořadí a lepší pojem o jeho teritoriu,” řekl Flores. “Máme číslo jedna, Margaret Geraty, u Beldingu, tady na severu, číslo dvě, Eileen Rogers, na západ od parku Mosby a číslo tři, Rebu Frye, u Daggettu, dál na jih.”
Jak se Riley podívala, viděla, že ty tři lokality vytvářely na mapě trojúhelník.
“Hledíme na oblast o asi tisíci čtverečních mílích,” řekl Flores. “Ale to není tak zlé, jak to zní. Hovoříme především o vesnických oblastech s několika malými městy. Na severu se dostáváme na velké pozemky, jako je ten Senátorův. Hodně otevřené krajiny.”
Riley spatřila na tváři Florese profesionální uspokojení. Bylo zjevné, že svou práci miluje.
“Vyjedu všechny registrované sexuální delikventy, kteří v této oblasti žijí,” řekl Flores. Napsal příkaz a trojúhelník byl posetý asi dvěma tucty malých červených vlaječek.
“Nyní eliminujeme pedofily,” řekl. “Můžeme si být jisti, že náš vrah není jedním z nich.”
Flores napsal další příkaz a asi polovina bodů zmizela.
“Nyní to ještě zúžíme na ty nejtěžší případy – chlápky, kteří byli ve vězení za znásilnění, vraždu, nebo za oboje.”
“Ne,” řekla Riley náhle. “To je špatně.”
Všichni tři muži se na ni překvapeně podívali.
“Nehledáme agresivního násilníka,” řekla.
Flores zabručel.
“K čertu, že hledáme!” protestoval.
Nastalo ticho. Riley cítila, jak se jí formují představy, ale ještě nedostaly úplně ten správný tvar. Dívala se na panenku, která groteskně seděla na stole, vypadala, jako že sem naprosto nepatří.
Kdybys jen mohla promluvit, pomyslela si.
Potom pomalu začala promlouvat o svých myšlenkách.
“Myslím tím, že není jednoznačně agresivní. Margaret Geraty nebyla znásilněná. Už víme, že Rogers a Frye také ne.”
“Všechny byly týrány a zabity,” reptal Flores.
V místnosti se rozhostilo napjaté ticho, zatímco Brent Meredith vyhlížel ustaraně, Bill se upřeně díval na jeden z monitorů.
Riley ukázala na detailní fotky hrůzně zohaveného těla Margaret Geraty.
“Jeho první vražda byla nejagresivnější,” řekla. “Tato zranění jsou hluboká a ošklivá – dokonce horší, než u jeho dalších dvou obětí. Vsadím se, že laboratorní technici už zjistili, že tato zranění způsobil rychle, jedno hned po druhém.”
Flores obdivně pokýval.
“Máš pravdu.”
Meredith se zvědavě podíval na Riley.
“A co vám to říká?” zeptal se Meredith.
Riley se zhluboka nadechla. Cítila, jak se znovu noří do vrahovy mysli.
“Něčím jsem si velmi jistá,” řekla. “Nikdy neměl sex s žádným jiným člověkem. Nikdy pravděpodobně ani neměl rande. Je domácký a neatraktivní. Ženy ho vždy odmítaly.”
Riley se na chvíli odmlčela a rovnala si myšlenky.
“Jednou už toho měl dost,” řekla. “Unesl Margaret Geraty, svázal ji, svlékl ji a pokusil se ji znásilnit.”
Flores s náhlým porozuměním zalapal po dechu.
“Ale nemohl!” řekl Flores.
“Přesně, je naprosto impotentní,” řekla Riley. “A když ji nemohl znásilnit, rozzuřil se. Začal ji bodat – to bylo to nejbližší sexuální penetraci. Byl to první akt agrese, který v životě spáchal. Hádám, že se neobtěžoval ji nechat dlouho žít.”
Flores ukázal na fotografii na oficiální zprávě.
“Tvůj odhad je správný,” řekl. “Tělo Geratyové bylo nalezeno jen pár dnů poté, co zmizela.”
Riley z vlastních slov pociťovala prohlubující se hrůzu.
“A jemu se to líbilo,” řekla. “Líbili se mu děs a bolest Geratyové. Líbilo se mu řezání a bodání. Takže se mu z toho stal od té doby rituál. A naučil se to dělat pomalu a vychutnávat si každý okamžik. U Reby Frye strach a týrání trvalo více než týden.”
V místnosti se rozhostilo mrazivé ticho.
“A co ta sbírka panenek?” zeptal se Meredith. “Proč jste si tak jistá, že se snaží vytvořit panenku?”
“Ano, těla jako panenky vypadají,” řekl Bill. “Alespoň ta poslední dvě. V tom má Riley pravdu.”
“Je to o panenkách,” řekla Riley potichu. “Ale úplně nevím, proč. Je v tom pravděpodobně nějaký element odplaty.”
Nakonec se Flores zeptal, “Takže, myslíte si, že hledáme nějakého registrovaného devianta?”
“Možná,” řekla Riley. “Ale ne toho, který znásilňuje a ne agresivního predátora. Bude to někdo více neškodný, kdo je menší hrozbou – ten, co se rád dívá, nebo ukazuje, nebo někdo, kdo masturbuje na veřejnosti.”
Flores zběsile psal.
“Dobře,” řekl. “Zbavím se těch agresivních deviantů.”
Počet rudých vlaječek na mapě se zmenšil jen na pár.
“Tak kdo nám zbývá?” zeptala se Riley Florese.
Flores se podíval na pár zápisků a pak zalapal po dechu.
“Myslím, že ho máme,” řekl Flores. “Myslím, že mám vašeho chlápka. Jmenuje se Ross Blackwell. A poslechněte si tohle. Pracoval v obchodě s hračkami, když ho načapali, jak aranžuje panenky do lechtivých pozic. Jako by měli sex na různé způsoby. Vlastník zavolal policii. Blackwell dostal podmínku, ale úřady na něj od té doby dohlíží.”
Meredith si zamyšleně promnul bradu. “To by mohl být náš chlápek,” řekl.
“Máme ho jí s Agentkou Paige hned zkontrolovat?” zeptal se Bill.
“Nemáme toho na něj dost, abychom ho sem přivedli,” řekl Meredith. “Nebo získali povolení k prohlídce. Bude lepší, abychom ho nevyděsili. Ještě je to náš chlápek a je tak chytrý, jak si myslíme, mohl by nám proklouznout mezi prsty. Zajděte k němu zítra. Zjistěte, co o sobě řekne. Jednejte s ním opatrně.”