Vypadal jako slabý muž po šedesátce, vlasy měl řídké a šedé. Vypadal pateticky, jak tam seděl a po obličeji mu stékaly slzy. Ale Riley na něm neplýtvala lítostí. Pohled na všechny ty panenky stačil, aby jí bylo jasné, že je to chorý a pohnutý muž.

Předtím, než mu začala pokládat otázky, zaslechla Billův hlas.

“Ježíš, Riley. Tys ty dveře odstřelila?”

Riley se otočila a viděla, jak Bill vstoupil do karavanu.

“Nechtěl otevřít,” řekla Riley.

Bill si zabručel pod vousy. “Myslím, že jsem ti řekl, abys počkala venku,” řekl.

“A já myslela, že mě znáš líp, než aby sis myslel, že bych počkala,” řekla Riley. “No nic, jsem ráda, že jsi tu. Vypadá jako náš chlápek.”

Muž nyní kvílel.

“Já jsem to neudělal! To jsem nebyl já! Já jsem si své odseděl! Už to mám všechno za sebou!”

Riley se zeptala Billa, “Co jsi o něm zjistil?”

“Odseděl si nějaký čas za pokus o obtěžování dětí. Nic od té doby – až doteď.” Dal na větší kořist – a větší tyranství.

“To bylo před léty,” řekl muž. “Od té doby dělám dobrotu. Beru své léky. Už ty choutky nemám. Všechno je věci minulosti. Udělali jste chybu.”

Bill se zeptal cynickým tónem, “Tak vy jste nevinný, co?”

“To je pravda. Cokoli si myslíte, že jsem udělal, nebyl jsem to já.”

“Tak co znamenají všechny ty panenky?” zeptala se Riley.

Skrze slzy se Cosgrove zlomeně usmál.

“Nejsou krásné?” řekl. “Sbírám je jednu po druhé. Před pár dny jsem měl štěstí, našel jsem úžasný obchod v Shellysfordu. Tolik panenek v tolika různých šatech. Utratil jsem tam celý šek za sociální podporu a koupil jsem jich tolik, kolik mi peníze umožnily.”

Bill zatřásl hlavou. “K čertu, já nechci vědět, co s nimi budete dělat,” řekl.

“Tak to není,” řekl Cosgrove. “Jsou jako moje rodina. Moji jediní kamarádi. Jsou všechno, co mám. Jen jsem s nimi doma. Stejně si nemohu dovolit nikam jít. Chovají se ke mně hezky. Nesoudí mě.”

Riley měla obavy. Zadržoval Cosgrove právě nyní nějakou oběť?

“Chci si prohlédnout vaše kůlny tam vzadu,” řekla mu.

“Tak běžte,” řekl. “Nic tam není. Nemám co skrývat. Klíče jsou támhle.”

Kývl směrem k trsu klíčů, které visely u zničených dveří. Riley tam došla a vzala je.

“Jdu se tam podívat,” řekla.

“Beze mě nejdeš,” řekl Bill.

Bill a Riley použili Billova pouta, aby připoutali Cosgrova ke dveřím jeho lednice. Potom vyšli ven a prošli se kolem karavanu. Otevřeli první zámek u kůlny a podívali se dovnitř. Nebylo tam nic než hrábě.

Bill vešel do kůlny a rozhlédl se.

“Nic,” řekl. “Ani žádná známka po krvi.”

Přešli k další kůlně, odemkli ji a podívali se dovnitř. Kromě zrezivělé manuální sekačky byla kůlna naprosto prázdná.

“Musel je mít někde jinde,” řekl Bill.

Bill a Riley šli zpět do karavanu. Cosgrove tam stále seděl a žalostně zíral na jeho rodinu panenek. Riley uznala, že je to žalostný pohled – muž, který nemá vlastní skutečný život a jistě ani ne žádnou budoucnost.

I tak jí připadal záhadný. Rozhodla se ho zeptat na pár otázek.

“Geralde, kde jste byl minulý týden ve středu ráno?”

“Co?” odpověděl Cosgrove. “Co máte na mysli? Já nevím. Nevzpomínám si na středu. Hádám, že tady. Kde jinde bych byl?”

Riley na něj pohlížela se zvyšujícím se zájmem.

“Geralde,” řekla, “co je dnes za den?”

Cosgroveovy oči létaly kolem zoufale zmateně.

“Já – já nevím,” zakoktal.

Riley přemýšlela – mohla to být pravda? Skutečně nevěděl, co je za den? Zněl dokonale upřímně. Vůbec se nezdál být zahořklý nebo rozzlobený. Neviděla v něm žádnou známku boje. Jen strach a zoufalství.

Potom si přísně připomněla, aby ji nezmátl. Skutečný psychopat mohl někdy zmást dokonce i zkušeného veterána i absolutní lží.

Bill odpoutal Cosgrova od lednice. Cosgrove měl ruce stále spoutané za zády.

Bill vyštěkl, “Geralde Cosgrove, jste zatčen kvůli vraždě tří žen …”

Bill a Riley ho hrubě vyvedli z karavanu, zatímco Bill pokračoval ve vyjmenovávání jmen obětí a Cosgroveových práv. potom ho strčili do Billova auta, kterým sem přijel – dobře vybaveného vozu Úřadu se síťovou klecí mezi předními a zadními sedadly. Riley a Bill ho natlačili na zadní sedačku. Připoutali ho a bezpečně ho znovu spoutali. Poté tam oba jen okamžik stáli bez jediného slova.

“Zatraceně, Riley, podařilo se ti to,” zamumlal obdivně Bill. “Toho bastarda jsi chytila – dokonce i bez svého odznaku. Úřad tě přivítá zpět s otevřenou náručí.”

“Chceš, abych jela s tebou?” zeptala se Riley.

Bill pokrčil rameny. “Ne, mám ho pod kontrolou. Dám ho do vazby. Ty jeď zpět svým vlastním vozem.”

Riley se rozhodla se nedohadovat, přemýšlela, zda k ní Bill stále chová odstup kvůli té noci.

Jak pozorovala Billa, jak odjíždí, Riley si chtěla gratulovat k úspěchu a zadostiučinění. Vyhýbal se jí jakýkoli pocit satisfakce. Něco na ni doléhalo. Neustále slyšela otcova slova.

Jdi za svým instinktem.

Jak Riley jela, začala si kousek po kousku něco uvědomovat.

Její instinkt jí říkal, že dostali toho nesprávného muže.

Kapitola 33

Následující ráno vezla Riley April do školy a jak ji vyložila, ten pocit ji stále trápil. Otravoval ji celou noc a nenechal ji vyspat.

Je on tím chlápkem? stále se ptala sama sebe.

Předtím, než April vystoupila z auta, otočila se k ní s výrazem nefalšované obavy.

“Mami, co se děje?” zeptala se.

Riley byla tou otázkou trochu zaskočena. Zdálo se, že s dcerou vstoupily do zcela nové fáze svého vztahu – mnohem lepší, než ta, ve které byly předtím. I tak Riley nebyla zvyklá, že s April strachuje o její pocity. Byl to dobrý pocit, ale zvláštní.

“Je to vidět, co?” řekla Riley.

“To je,” řekla April. Jemně uchopila matku za ruku a řekla. “Pojď. Řekni mi to.”

Riley chvíli přemýšlela. Ten její pocit stále nebylo snadné vysvětlit slovy.

“Já…” začala a potom se její hlas vytratil, nebyla si jistá, co říci. “Nejsem si jistá, že jsem zajala toho správného muže.”

April se oči otevřely doširoka.

“Já si … nejsem jistá, co si počít,” dodala Riley.

April se zhluboka nadechla.

“Nepochybuj o sobě, Mami,” odpověděla April. “Děláš to často. A vždycky si pak přeješ, abys to nedělala. Není to totéž, co mi vždycky říkáš?”

April se usmála a Riley na ni také.

“Přijdu pozdě, pokud teď nepůjdu na hodinu,” řekla April. “Můžeme si o tom promluvit později.”

April políbila Riley na tvář, vystoupila z auta a vyrazila ke škole.

Riley tam seděla a přemýšlela. Neodjela hned. Místo toho zavolala Billovi.

“Máš něco?” zeptala se, když ho měla na lince.

Slyšela, jak Bill dlouze povzdychl.

“Cosgrove je zvláštní typ,” řekl. “Právě teď je v pěkné šlamastice – vyčerpaný a v depresích a hodně brečí. Myslím, že se brzy zlomí. Ale …”

Bill se odmlčel. Riley cítila, že on má také pochybnosti.

“Ale co?” zeptala se Riley.

“Já nevím, Riley. Zdá se tak dezorientovaný a já si nejsem jistý, že dokonce i on sám ví, co se děje. Vypadává z reality. Někdy se zdá, jako by nechápal, že jsem ho zajali. Možná všechny ty léky, co bere, ho úplně zmátly. Nebo je to jen obyčejná psychóza.”

V Riley se znovu vzbudily obavy.

“A co ti řekl?” zeptala se.

“Většinou se jenom ptá na panenky,” řekl Bill. “Bojí se o ně, jako by to byly děti nebo domácí mazlíčci a on je nemohl doma nechat o samotě. Stále říká, že nemohou být bez něj. Je naprosto poddajný, ani trochu nebojuje. Ale neposkytuje nám žádné informace. Neříká nic o těch ženách nebo tu jednu právě teď má.”

Riley si chvíli přebírala Billova slova.

“A co si myslíš?” zeptala se konečně. “Je to on?”

Riley si všimla, jak se v Billově hlase projevuje frustrace.

“Jak by to nemohl být on? Teda, co mám na mysli je, že vše poukazuje na něj a nikoho jiného. Ty panenky, kriminální záznam, všechno. Byl v obchodě ve stejnou dobu jako on. Co dalšího bychom měli chtít? Jak jsme se mohli tak zmýlit?”

Riley nic neříkala. Nemohla oponovat. Ale viděla, že Bill zápasí se svým vlastní instinktem.

Pak se zeptala: “Podíval se někdo na předchozí zaměstnance od Madeline?”

“Jo,” řekl Bill. “Ale to nikam nevedlo. Madeline vždy zaměstnává na kase dívky ze střední školy. Dělala to tak skoro od té doby, co začala podnikat.”

Riley zrazeně zabručela. Kdy už tenhle případ prolomí?

“No nic,” řekl Bill, “psycholog z úřadu dnes promluví s Cosgrovem. Možná může získat další náhled a říci nám, na čem jsme.”

“Okay,” řekla Riley. “Informuj mě.”

Telefonát ukončila. Motor auta běžel, ale stále neodjela od školy. Kam pojede? Jestli se Newbrough skutečně pokoušel o to, aby se vrátila do funkce, ještě to nezajistil. Stále neměla svůj odznak – nebo práci.

Možná bych měla jet domů, pomyslela si.

Ale jak se rozjela, znovu slyšela slova svého otce.

Prostě jdi za svým instinktem.

Právě nyní jí její instinkt jasně a zřetelně říkal, že má jet zpět do Shellysfordu. Nevěděla přesně proč, ale prostě musela.

Zvonek nade dveřmi obchodu s módou se rozezněl, jak Riley vešla dovnitř. Neviděla žádné zákazníky. Madeline zvedla oči od své práce u pultu a zamračila se. Riley viděla, že vlastník obchodu nebyl nadšený, že ji tu znovu vidí.

“Madeline, chci se omluvit za včerejšek,” řekla Riley a kráčela k pultu. “Byla jsem tak nemotorná a omlouvám se. Doufám, že jsem nic nerozbila.”

Madeline překřížila paže a hleděla na Riley.

“Co chcete tentokrát?” zeptala se.

“Stále mám potíže s tím případem,” řekla Riley. “Potřebuji vaši pomoc.”

Madeline pár minut neodpovídala.

“Stále nevím, kdo jste nebo jestli jste vůbec u FBI,” řekla.

“Já vím a já vás neviním za to, že mi nevěříte,” žadonila Riley. “Ale mám účtenku Reby Frye, vzpomínáte si? Mohla jsem ji získat jen od jejího otce. To on mě sem poslal. Vy víte, že to je pravda.”

Madeline opatrně zakroutila hlavou.

“No, hádám, že to musí něco znamenat. Co chcete?”

“Nechte mě podívat se znovu na tu sbírku panenek,” řekla Riley. “Přísahám, že tentokrát nenadělám nepořádek.”

“Dobře,” řekla Madeline. “Ale nenechám vás o samotě.”

“To je fér,” řekla Riley.

Madeline zašla dozadu do obchodu a otevřela skládací dveře. Jak se Riley pohybovala mezi panenkami a doplňky, Madeline stála ve dveřích a sledovala ji jako ostříž. Riley chápala její obavy, ale tento dohled nebyl dobrý pro její soustředění – obzvlášť když sama skutečně nevěděla, co tu má hledat.

V ten okamžik zazvonil nad vchodem zvonek. Tři poměrně hluční zákazníci vtrhli do obchodu.

“Ó, páni,” řekl Madeline. Spěchala zpět do obchodu s oblečením, aby se postarala o své zákazníky. Riley měla všechny panenky jen pro sebe, alespoň pro teď.

Zblízka si je prohlížela. Některé stály, ale jiné seděly. Všechny panenky byly vyšňořené v šatech a pláštích. Ale i když byly oblečené, panenky, které seděly, byly ve stejné póze jako nahé oběti vraždy, jejich nohy byly ztuhle roztaženy. Vrah se jistě inspiroval od tohoto typu panenky.

Ale to Riley nestačilo k tomu, aby se dostala dál. Musí zde číhat nějaké další vodítko.

Rileyiny oči přistály na řadě knih s obrázky na dolním regálu. Ohnula se a začala je sundávat z regálu jednu po druhé. V knihách byly nádherně ilustrované dobrodružné příběhy o malých holčičkách, které vypadaly přesně jako panenky. Panenky a dívky na přebalu měly na sobě dokonce i stejné šaty. Riley si uvědomila, že knihy a panenky měly být původně prodávány společně, jako set.

Riley ztuhla při pohledu na přebal jedné knihy. Dívka měla dlouhé blond vlasy a doširoka otevřené jasné modré oči. Její růžovo bílé plesové šaty měly přes sebe přehozené růže. Ve vlasech měla růžovou stuhu. Nebylo o tom pochyb. Riley s jistotou věděla, že vrah byl fixovaný přesně na tento obrázek.

V ten okamžik zvonek znovu zazvonil a tři zákazníci opustili obchod. Madeline přiběhla dozadu do obchodu, zjevně se jí ulevilo, že Riley nezpůsobila žádnou škodu. Riley jí knihu ukázala.

“Madeline, máte tu panenku, která patří k této knize?” zeptala se.

Madeline se podívala na přebal a pak na regály.

“No, musela jsem jich mít jednou mnoho,” řekla. “Ale právě teď žádnou nevidím.” Na chvíli se zamyslela a pak dodala, “Nyní, když o tom přemýšlím, jsem si uvědomila, že poslední jsem prodala už před dlouhou dobou.”

Riley nemohla vyrovnat svůj třesoucí se hlas.

“Madeline, já vím, že toto nechcete dělat. Ale musíte mi pomoci vyhledat jména lidí, kteří si tuto panenku mohli koupit. Nemohu vám vysvětlit, jak velmi důležité to je.”

Madeline nyní vypadala, že sympatizuje s Rileyiným rozrušením.

“Je mi líto, ale nemohu,” řekla. “Ne proto, že bych nechtěla, ale nemohu. Už to je deset nebo patnáct let. Dokonce ani moje knihy nesahají tak daleko.”

Riley posmutněla. Další slepá ulice. Dostala se tak daleko, jak jí to jen šlo. Přijít sem byla jen ztráta času.

Riley se otočila k odchodu. Přešla obchod a otevřela dveře a nadechla se čerstvého vzduchu, něco ji napadlo. Ta vůně. Čerstvý vzduch venku ji přinutil si uvědomit, jak zatuchlý byl vzduch uvnitř. Ne zatuchlý, ale…palčivý. Zdálo se, jako by se do tak načančaného a ženského obchodu ani nehodil. Co to je?

Potom si to Riley uvědomila. Amoniak. Ale co to znamená?

Následuj svůj instinkt, Riley.

“Vytřela jste včera podlahu?” zeptala se.

Madeline zmateně zakroutila hlavou.

“Používám agenturu,” řekla. “Posílají údržbáře.”

Srdce Riley se rozbušilo.

“Údržbáře?” zeptala se sotva šeptem.

Madeline pokývala.

“Přichází ráno. Ne každý den. Jmenuje se Dirk.”

Dirk. Riley se rozbušilo srdce a kůže jí zchladla.

“Dirk kdo?” zeptala se.

Madeline pokrčila rameny.

“Obávám se, že neznám jeho příjmení,” odpověděla. “Nevypisuji mu šeky. Možná to dělá agentura, ale není to dobrá služba. Dirk není velmi spolehlivý, jestli chcete znát pravdu. ”

Riley se několikrát dlouze nadechla, aby si uklidnila nervy.

“Byl tu dnes ráno?” zeptala se.

Madeline tiše pokývala.

Riley se k ní přiblížila a shromáždila veškeré své síly.

“Madeline,” vybízela ji, “ať se stane cokoli, toho muže nevpusťte do obchodu. Už nikdy.”

Madeline v šoku zavrávorala.

“Máte na mysli, že je—?”

“Je nebezpečný. Extrémně nebezpečný. A my ho musíme okamžitě najít. Máte jeho telefonní číslo? Máte ponětí, kde žije?”

“Ne, museli byste se zeptat agentury,” řekla vystrašeně Madeline. “Oni budou všechny jeho informace mít. Dám vám jejich vizitku.”

Madeline prohledávala svůj stůl a našla vizitku Millerovy zaměstnanecké agentury. Podala ji Riley.

“Děkuji,” řekla Riley a nadechla se. “Moc vám děkuji.”

Bez dalšího slova se Riley hnala z obchodu, nastoupila do auta a snažila se agentuře dovolat. Telefon zvonil a zvonil. Nebyl tam žádný záznamník.

Zapamatovala si adresu a rozjela se.

Agentura Miller Staffing byla asi míli daleko, na druhé straně Shellysfordu. Sídlila v budově s cihlovým průčelím, vypadala jako by fungovala už mnoho let.

Jak Riley vešla dovnitř, uviděla, že šlo o hodně zastaralou technologii, která nešla s dobou. Na dohled byl jeden zastaralý počítač. Místo bylo poměrně přeplněné, několik zájemců o práci vyplňovalo u dlouhého stolu přihlášku.

Další tři lidé – pravděpodobně klienti – byli namačkáni kolem hlavního pultu. Hlasitě si všichni najednou stěžovali o problémech, které měli se zaměstnanci agentury.

Za pultem pracovali dva muži s dlouhými vlasy, odráželi stížnosti a snažili se zvedat telefony. Vypadali jako lajdáci kolem dvaceti let a nezdálo se, že se jim daří práci zvládat.

Riley se podařilo vtlačit se dopředu, kde odchytila jednoho mladíka mezi telefonáty. Na jmenovce měl “Melvin.”

“Jsem Agentka Riley Paige, FBI,” prohlásila a doufala, že v tom zmatku nebude Melvin chtít vidět její odznak. “Jsem zde kvůli vyšetřování vraždy. Jste manažer?”

Melvin pokrčil rameny. “Hádám, že jo.”

Z jeho prázdného pohledu Riley odhadovala, že byl buďto zkouřený nebo ne příliš chytrý nebo možná obojí. Alespoň nechtěl vidět žádnou identifikaci.

“Hledám muže, který pracuje u Madeline,” řekla. “Údržbář. Jmenuje se Dirk. Madeline si nevzpomíná na jeho příjmení.”

Melvin si pro sebe zamumlal, “Dirk, Dirk, Dirk … Á jo. Vzpomínám si na něj. ‘Debil Dirk,’ jsme mu říkávali.” Zavolal na ostatní mladíky a zeptal se, “Hej, Randy, co se stalo Debilovi Dirkovi?”

“Vyhodili jsme ho,” odpověděl Randy. “Chodíval pozdě do práce, když už se obtěžoval a přišel. Opravdová vosina v zadku.”

“To nesedí,” řekla Riley. “Madeline řekla, že pro ni stále pracuje. Byl tam dnes ráno.”

Melvin nyní vypadal zmateně.

“Jsem si jistý, že jsme ho vyhodili,” řekl. Posadil se ke starému počítači a začal rádoby hledat. “Jo, vyhodili jsme ho asi před třemi týdny.”

Melvin zamžoural na obrazovku, byl ještě zmatenější, než předtím.

“Hele, to je divný,” řekl. “Madeline nám posílá šeky i když už tam nepracuje. Někdo by jí měl říct, aby to nedělala. Vyhazuje fůru peněz.”

Situace se Riley začínala vyjasňovat. I přesto, že byl vyhozený a už nedostával zaplaceno, Dirk k Madeline stále chodil dál. Měl vlastní důvody proto, aby tam pracoval dál – hrozivé důvody.

“Jaké je jeho příjmení?” zeptala se Riley.

Melvinovy oči běhaly po obrazovce. Zdálo se, jako by se díval na Dirkovy uzavřené záznamy.

“Monroe,” řekl Melvin. “Co dalšího chcete vědět?”

Riley se ulevilo, že Melvin nebyl příliš svědomitý, ohledně sdílení důvěrných dat.

“Potřebuji jeho adresu a telefonní číslo,” řekla Riley.

“Telefonní číslo nám nedal,” řekl Melvin a stále hleděl na obrazovku. “Mám ale adresu. Padesát dvacet, ulice Lynnova.”

Teď už se zajímal o konverzaci i Randy. Díval se Melvinovi přes rameno na obrazovku.

“Zadrž,” řekl Randy. “Ta adresa je falešná. Čísla na Lynnovce nejdou tak vysoko.”

Riley nebyla překvapená. Dirk Monroe zjevně nechtěl, aby někdo věděl, kde bydlí.

“Co třeba číslo pojištěnce?” zeptala se.

“Mám ho,” řekl Melvin. Napsal ho na kus papíru a podal ho Riley.

“Díky,” řekla Riley. Vzala si papír a odešla. Hned jak vykročila ven, zavolala Billovi.

“Ahoj, Riley,” řekl Bill, když zvedl telefon. “Kéž bych ti mohl říci nějaké dobré zprávy, ale psycholog, který měl pohovor s Cosgrovem, je přesvědčený, že ten chlap není schopen nikoho zabít a už vůbec ne čtyři ženy. Řekl—”

“Bille,” přerušila ho. “Mám jméno—Dirk Monroe. Je to náš chlápek, jsem si tím jistá. Nevím, kde bydlí. Můžeš se na něj podívat na Sociálním? Hned?”

Bill si vzal číslo a nechal Riley čekat. Riley přecházela nervózně po chodníku, zatímco čekala. Pak se Bill konečně vrátil k telefonu.

“Mám jeho adresu. Je to farma asi třicet mil západně od Shellysfordu. Venkovská cesta.”

Bill přečetl adresu.

“Jedu tam,” řekla Riley.

Bill se zakoktal.

“Riley, o čem to mluvíš? Nech mě, ať tam pošlu nějakou zálohu. Ten chlápek je nebezpečný.”

Riley cítila, jak jí v celém těle brní z návalu adrenalinu.

“Nehádej se se mnou, Bille,” řekla. “To už bys měl vědět.”

Riley zakončila telefonát, aniž by se rozloučila. Už dávno byla na cestě.

Kapitola 34

Když spatřila farmu, Riley se cítila naštvaná způsobem, jaký nečekala. Bylo to jako by vjela do olejomalby idylické rurální Ameriky. Dům, ohraničený bílým dřevem, byl pohodlně zasazený do malého údolí. Dům byl starý, ale bylo zřejmé, že je udržovaný v dobrém stavu.

V blízkém okolí bylo rozeseto pár budov. Nebyly tak dobře opravené jako ten dům. A stejně ani velká stodola, která vypadala, že se každým okamžikem zhroutí. Ale ty budovy vypadaly kvůli své zchátralosti o to kouzelněji.

Riley zaparkovala nedaleko domu. Zkontrolovala si zbraň v pouzdře a vystoupila z auta. Nadechla se čistého venkovského vzduchu.

Nemělo by tu být tak nádherně, pomyslela si Riley. A přesto věděla, že to dává smysl. Od té doby, co mluvila se svým otcem, si pochmurně uvědomila, že vrahovo doupě by mohlo být na nádherném místě.

I tak zde měla pocit nebezpečí, na který se nepřipravila. Bylo to nebezpečí dovolit si nechat se zlákat čirou krásou svého okolí a přestat dávat pozor. Musela si připomenout, že vedle této krásy existoval ohavný ďábel. Věděla, že se chystá setkat se tváří v tvář se skutečnou hrůzou tohoto místa. Ale neměla ani ponětí, kde se s ní potká.

Otočila se a rozhlédla se kolem dokola. Neviděla kolem žádný náklaďák. Buďto Dirk někam jel nebo byl náklaďák v jedné z užitkových budov nebo ve stodole. Samozřejmě, že on může být kdekoli – možná v jedné z užitkových budov. Ale rozhodla se nejprve si prohlédnout dům.

Vyrušil ji zvuk a v periferní vizi zahlédla rychlý pohyb. Ale to bylo jen pár volně pobíhajících slepic. Několik slepic nedaleko ní něco zobalo. Nic jiného se nepohnulo, kromě vysokých stébel trávy a listí na stromech, v jemném vánku, který se mezi nimi proháněl. Cítila se naprosto osamoceně.

Riley se přiblížila k domu na farmě. Když došla na schody, vytáhla svou zbraň, potom vyšla na verandu. Zaklepala na vstupní dveře. Žádná odpověď. Zaklepala znovu.

“Mám tu něco pro Dirka Monroe,” zvolala. “Potřebuji to podepsat.”

Stále žádná odpověď.

Riley sešla z verandy a začala obcházet dům. Okna byla příliš vysoko, aby do nich bylo vidět, a ona zjistila, že zadní dveře jsou také zamčené.

Znovu se vrátila ke vstupním dveřím a znovu zaklepala. Ale bylo jen ticho. Zámek ve dveřích byl jednoduchý, starý typ skeleton klíče. Pro tyto případy měla v kabelce malý set na otevírání zámků. Věděla, že háček na malém plochém francouzském klíči to hravě zvládne.

Zbraň vložila zpět do pouzdra a našla francouzský klíč. Vložila ho do zámku, potom šmátrala a otáčela ho, dokud se zámek neotočil. Když otočila koulí u dveří, otevřely se dokořán. Znovu vyndala svou zbraň a vstoupila dovnitř.

Interiér byl stejně malebný jako krajina venku. Byl to perfektní malý domov, obdivuhodně uspořádaný a čistý. V obývacím pokoji byla dvě velká měkká křesla, která měla na područkách a opěrce háčkované přehozy.

Z místnosti měla pocit, jako by měly každou chvíli přijít rodinní příslušníci, přivítat ji a vyzvat ji, aby se cítila jako doma. Ale když si to Riley začala kolem prohlížet, ten pocit se vytratil. Tento dům vlastně nevypadal, jako by v něm vůbec někdo žil. Vše bylo příliš uspořádané.

Vzpomněla si na otcova slova.

Chce začít od znovu. Chce se vrátit zpět, až na samotný začátek.

A přesně toho se zde Dirk snažil docílit. Ale nedařilo se mu to, protože byl jeho život od začátku vadný. On to jistě věděl a byl tím trýzněný.

Místo toho, aby našel cestu zpět do šťastnějšího dětství, uvěznil se v neskutečném světě – který vypadal, jako by patřil do historického muzea. Na zdi v obývacím pokoji dokonce visela zarámovaná křížová výšivka. Riley přistoupila blíže, aby si ji prohlédla.

Malé vyšité x bylo tvořeno ženou v dlouhém plášti, která třímala slunečník. Pod ní byla vyšitá slova …

Jižanská kráska je vždy

vlídná

zdvořilá

jemná …

Seznam pokračoval dál, ale Riley se neobtěžovala ho dočíst. Pochopila význam, který byl pro ni důležitý. Výšivka nebyla nic než bláhové přání. Bylo jasné, že tato farma nikdy nebyla plantáží. Žádná Jižanská kráska tu nikdy nebydlela, nepila slazený čaj a nedávala rozkazy sluhům.

I tak musela ta fantazie něco znamenat pro někoho, kdo zde žije – nebo v minulosti žil. Možná si ten někdo jednou koupil panenku – panenku, která představovala Jižanskou krásku z příběhu.

Riley naslouchala, zda neuslyší nějaké zvuky, a potichu se přemístila do chodby. Na jedné straně byl klenutý průchod do jídelny. Pocit, že se vrátila do minulosti, ještě zesílil. Slunce vnikalo skrze krajkové záclony, které visely před okny. Stůl a židle byly perfektně urovnány, jako by čekaly na rodinnou večeři. Ale jako vše ostatní, i jídelní stůl vypadal, jako by už nebyl hodně dlouhou dobu používán.

Na druhé straně chodby byla nemoderní kuchyň. Tam bylo vše také perfektně zarovnáno, bez známky používání.

Před sebou spatřila, na druhé straně chodby, zavřené dveře. Jak se Riley tím směrem vydala, zaujala ji skupina zarámovaných fotografií na stěně. Jak procházela kolem, prohlédla si je. Zdálo se, že to jsou obyčejné rodinné fotografie, některé černobílé, jiné barevné. Byly staré – snad celé století.

Byly to přesně ty obrázky, jaké člověk najde v každém domě – rodiče, postarší prarodiče, děti, a jídelní stůl, naložený pochoutkami na oslavu. Mnohé obrázky byly zašlé.

Obrázek, který nevypadal starší než pár desetiletí, vypadal jako fotka z chlapecké školy – upravený student, čerstvě ostříhaný, s upjatým, neprocítěným úsměvem. Obrázek napravo od něj ukazoval ženu, která objímá dívku v nařasených šatech.

Pak si Riley, s mírným překvapením, všimla, že ta dívka a ten chlapec mají úplně stejnou tvář. Byli jedno a totéž dítě. Ta dívka s ženou nebyla vůbec dívka, ale chlapec, který měl na sobě dívčí šaty a paruku. Riley se zachvěla. Výraz na obličeji vystrojeného chlapce prozrazoval, že se nejedná o neškodné šňoření nebo nevinné převlékání. Na této fotografii byl úsměv dítěte ztrápený, zoufalý – dokonce rozzuřený a nenávistný.

Na posledním obrázku byl asi desetiletý chlapec. Ta žena stála za chlapcem, usmívala se, až zářila nemístnou, nepochopitelnou radostí. Riley se naklonila blíž a spatřila panenku, zalapala po dechu.

Tak tady je – panenka, která byla stejná, jako obrázek na knize v obchodě. Byla naprosto totožná, měla stejné blond vlasy, jasné modré oči, růže a růžové stužky. Ta žena tuto panenku dala chlapci před mnoha lety. Musela mu ji vnutit, čekala, že o ni bude pečovat a milovat ji.

Trýznivý výraz v chlapcově tváři vypověděl skutečný příběh. Tentokrát nemohl úsměv hrát. Jeho obličej byl pokroucený hnusem a sebelítostí. Tento obrázek zachytil okamžik, kdy se v něm zlomilo něco, co už se nikdy nespraví. Právě tehdy a tam se mu obrázek panenky vryl do nešťastné mladistvé představivosti. Nemohl se toho zbavit, nikdy. Byl to obraz, který znovu vytvářel z mrtvých žen.

Riley se odklonila od fotek. Rozešla se k zavřeným dveřím na konci chodby. Ztěžka polkla.

Tady to je, pomyslela si.

Byla si tím jistá. Ty dveře byly bariérou mezi mrtvou, umělou, neskutečnou krásou této krajiny a ohyzdně ošklivou skutečností, která se za nimi krčila. Tato místnost byla falešnou maskou blažené normálnosti, která jednou provždy padla.

Se zbraní v pravé ruce otevřela levou rukou dveře. Místnost byla temná, ale i v tlumeném světle z chodby viděla, že je naprosto odlišný, od zbytku domu. Zem byla pokrytá odpadky.

Po straně dveří našla vypínač a zmáčkla ho. Jediná žárovka nad hlavou odhalila noční můru, která se před ní rozprostřela. První věc, které si její mysl všimla, byla kovová trubka, která stála uprostřed v prostoru, připevněná k podlaze a stropu. Krvavé skvrny na podlaze prozrazovaly, co se zde přihodilo. Nevyslyšené výkřiky žen se jí ozývaly v mysli a téměř ji ovládly.

V místnosti nikdo nebyl. Riley se připravila a vkročila dovnitř. Okna byla zabedněná a nevstupovalo sem žádné sluneční světlo. Zdi byly růžové a na nich byly nakreslené výjevy z pohádek. Ale byly počmárány ošklivými šmouhami.

Kusy dětského nábytku – načančané židle a stoličky, které byly míněny pro malou holčičku – byly překlopené a rozbité. Všude byly poházené části panenek – amputované končetiny a hlavy a chomáče vlasů. Malé paruky na panenky byly přibité na zdech.

S bušícím ustrašeným srdcem, rozhořčením, s příliš dobrými vzpomínkami na vlastní zajetí, vstoupila Riley dovnitř místnosti, byla tím výjevem fascinovaná, tou zuřivostí, mukami, které zde pociťovala.

Náhle se za ní ozvalo zašustění a v ten moment zhasla světla.

Riley zachvátila panika, otočila se, aby vystřelila, ale svou šanci promarnila. Do paže jí udeřilo něco těžkého a tvrdého, trýznivou ranou. Její zbraň se sklouzla do tmy.

Riley se pokusila před další ránou uhnout, ale do hlavy jí narazil tuhý, těžký objekt a hlasitě jí křupl o hlavu. Vrávorajíc padla nazad, do temného kouta místnosti.

Rána se jí znovu ozývala v hlavě. Jiskry se blýskaly v její potemnělé mysli. Věděla, že je zraněná. Bojovala proti tomu, aby upadla do bezvědomí, ale bylo to, jako by jí písek propadával mezi prsty.

A je to tu znovu – ten syčící bílý plamen, který proniká temnotou. Kousek po kousku hemžící světlo odhaluje, kdo jej třímá v ruce.

Tentokrát to byla Rileyina matka. Stála přímo před Riley, veprostřed hrudi měla smrtelnou střelnou ránu, obličej měla bledý a vypadala jako mrtvá. Ale když hlas její matky promluvil, byl to vlastně hlas otce Riley.

“Děvče, ty to všechno děláš špatně.”

Riley zachvátilo točení hlavy, ze kterého se jí zvedal žaludek. Všechno se motalo. Její svět vůbec nedával smysl. Co to její matka dělá, že třímá ten strašný mučící nástroj? Proč mluví hlasem svého otce?

Riley vykřikla, “Proč nejsi Peterson?”

Plamen byl náhle uhašen, za sebou zanechal pouze stopy vytrácejícího se světla.

Znovu v černočerné tmě zaslechla hřmící hlas svého otce.

“To je tvůj problém. Chceš se postavit všemu zlému na světě – všemu najednou. Musíš si vybrat. Jednu zrůdu po druhé.”

Hlava se jí stále točila. Riley se snažila tu zprávu pochopit.

“Jednu zrůdu po druhé,” zamumlala.

Její vědomí upadalo a plynulo, naráželo na ni návaly prozřetelnosti. Viděla, že dveře byly mírně pootevřeny a obrys muže je zřetelný proti potemnělému světlu z chodby. Neviděla mu jasně do tváře.

Držel něco v ruce – páčidlo, uvědomila si. Zdálo se, že má přezuvky. Musel být celou dobu v domě, čekat, až přijde správný okamžik a překvapí ji.

Paže i hlava ji příšerně bolely. Na hlavě ze strany cítila lepkavé, tekuté teplo. Krvácela, dost zle. Bojovala s bezvědomím.