Se stále se třesoucíma rukama se Riley natáhla do skříňky v kuchyni pro lahev vodky, kterou si tam tajně ukryla, a o které přísahala, že už na ni nikdy nesáhne. Odmontovala víčko a snažila se si tiše odlít do skleničky, aby to April neslyšela. Protože vypadala jako voda, doufala, že ji může neskrývavě pít, aniž by o tom musela lhát. Nechtěla lhát. Ale lahev nediskrétně zakloktala.

“Co se děje, Mami?” zeptala se April za ní zpoza kuchyňského stolu.

“Nic,” odpověděla Riley.

Slyšela, jak April trochu zasténala. Viděla, že její dcera ví, co dělá. Ale nemohla vodku nalít zpět do lahve. Riley ji chtěla vylít, opravdu ano. To poslední, co chtěla, bylo pít před April. Ale nikdy se necítila tak skleslá, tak otřesená. Měla pocit, jako by se proti ní spiknul celý svět. A opravdu se potřebovala napít.

Riley schovala lahev zpět do skříňky, pak šla ke stolu a se svou sklenicí se usadila. Dlouze se napila a pálilo ji to uspokojivě v krku. April se na ni chvíli dívala.

“To je vodka, že ano, Mami?” řekla.

Riley nic neřekla, začala se cítit provinile. Zaslouží si toto April? Riley ji nechala celý den doma, občas jí zavolala, aby ji zkontrolovala, a ta dívka byla dokonale zodpovědná a nezpůsobila žádné potíže. Nyní byla Riley tou, která je potutelná a lehkovážná.

“Zlobila ses na mě za to, že jsem kouřila trávu,” řekla April.

Riley stále nic neříkala.

“Teď mi máš začít říkat, jak je to něco jiného,” řekla April.

“Je to jiné,” řekla Riley opatrně.

April na ni zírala.

“Čím?”

Riley si povzdychla, věděla, že má její dcera pravdu a cítila se ještě více provinile.

“Tráva je nelegální,” řekla. “Tohle není. A—”

“A ty jsi dospělá a já jsem dítě, že jo?”

Riley neodpověděla. Samozřejmě, že to je přesně to, co se chystala říci. A samozřejmě, že to bylo pokrytecké a nesprávné.

“Já se nechci hádat,” řekla Riley.

“Opravdu zase s tímhle znovu začneš?” řekla April. “Tolik jsi pila, když si zažívala všechny ty problémy – a nikdy jsi mi ani neřekla, o čem to všechno bylo.”

Riley cítila, jak jí ztuhla brada. Bylo to z rozčilení? Kvůli čemu by se probůh mohla na April zlobit, alespoň v tento okamžik?

“Jsou některé věci, o kterých ti prostě nemohu říci,” řekla Riley.

April protočila oči v sloup.

“Jéžiš, Mami, proč ne? teda, budu vůbec někdy dost dospělá na to, abych se dozvěděla příšernou pravdu o tom, co děláš? Nemůže to být o mnoho horší než to, co si představuji. Věř mi, já si toho umím hodně představit.”

April vstala ze židle a pochodovala ke skříňce. Vyndala lahev vodky a začala si nalévat do skleničky.

“Prosím, nedělej to, April,” řekla Riley slabě.

“Jak se mi chystáš v tom zabránit?”

Riley vstala a jemně April lahev vzala. Potom se znovu posadila a nalila si obsah Apriliny skleničky do té její.

“Jen si dojezd své jídlo, ano?” řekla Riley.

April nyní začala natahovat.

“Mami, kéž by ses mohla vidět,” řekla. “Možná bys pochopila, jak mě to bolí, vidět tě takhle. A jak to bolí, že mi nikdy nic neřekneš. Strašně mě to bolí.”

Riley se snažila promluvit, ale zjistila, že nemůže.

“Promluv si s někým, Mami,” řekla April a začínala vzlykat. “Jestli ne se mnou, tak s někým jiným. Musí být někdo, komu můžeš věřit.”

April utekla do svého pokoje a bouchla za sebou dveřmi.

Riley si dala hlavu do dlaní. Proč se jí s April tak nedaří? Proč nemůže oddělit ošklivou část svého života od své dcery?

Celé tělo se jí dmulo vzlyky. Její svět byl naprosto mimo kontrolu a ona nemohla vytvořit jedinou ucelenou myšlenku.

Seděla tam, dokud jí nepřestaly téct slzy.

Lahev a sklenici si vzala s sebou, přešla do obývacího pokoje a posadila se na pohovku. Zapnula televizi a dívala se, jak se zobrazil první kanál. Neměla ponětí, na který film nebo televizní show narazila a bylo jí to jedno. Jen tam seděla, hleděla prázdným pohledem na obrázky a nechala se zaplavit slovy bez významu.

Ale nemohla zastavit výjevy, které začaly ovládat její mysl. Viděla tváře žen, které byly zabity. Viděla oslňující plamen Petersonovy pochodně, který se k ní blížil. A uviděla mrtvou tvář Marie – jak tu, kterou Riley spatřila, když ji našla oběšenou, tak tu, když ji viděla tak umělecky vystavenou ve své rakvi.

Na nervy jí začala dotírat nová emoce – emoce, které se děsila víc než všech ostatních. Byl to strach.

Bála se Petersona a cítila jeho pomstychtivou přítomnost všude kolem sebe. Nezáleželo příliš na tom, zda je živý nebo mrtvý. Vzal si život Marie a Riley nemohla setřást přesvědčení, že ona je jeho dalším cílem.

Také se obávala, snad ještě víc, té propasti, do které padala. Byly ty dvě skutečně odlišné? Nevytvořil tuto propast Peterson? Toto nebyla ta Riley, jakou znala. Zmizí vůbec někdy PTSD?

Riley ztratila pojem o čase. Celé tělo jí vřelo a bolelo mnohostranným strachem. Pořádně pila, ale vodka ji vůbec neutlumila.

Nakonec šla do koupelny a shrábla ze skříňky léky a našla to, co hledala. Konečně to, s třesoucíma se rukama, našla: její prášky na uklidnění. Měla si brát jeden před spaním a nikdy je nemíchat s alkoholem.

Třesoucíma se rukama si vzala dva.

Riley se vrátila zpět na pohovku v obývacím pokoji a znovu hleděla na televizi, čekala, až léky začnou působit. Ale nezafungovaly.

Panika se jí zmocnila svou ledovou rukou.

Zdálo se, že pokoj se začal točit, až se jí z toho udělalo na zvracení. Zavřela oči a natáhla se na pohovce. Motání hlavy částečně zmizelo, ale temnota za očními víčky byla neproniknutelná.

Jak moc horší to ještě může být? zeptala se sama sebe.

Okamžitě věděla, že to je hloupá otázka. Pro ni se situace stane ještě horší a horší a horší. Nikdy se to nezlepší. Propast nemá dno. Jediné, co mohla udělat, je poddat se pádu a chladnému zoufalství.

Neproniknutelná temnota intoxikace ji oblehla ze všech stran. Ztratila vědomí a brzy začala snít.

Bílý plamen propanové pochodně znovu narušil temnotu. Zaslechla něčí hlas.

“Pojď. Následuj mě.”

Nebyl to Petersonův hlas. Byl ale známý – velmi známý. Přišel ji někdo zachránit? Postavila se na nohy a začala následovat toho, kdo pochodeň nesl.

Ale k její hrůze pochodeň posvítila na jedno tělo za druhým – nejprve na Margaret Geraty, pak Eileen Rogers, pak Rebu Frye, pak Cindy MacKinnon – všechny byly nahé a s nohama příšerně od sebe. Nakonec světlo dopadlo na tělo Marie, viselo ve vzduchu, tvář měla příšerně pokřivenou.

Riley znovu zaslechla hlas.

“Dívenko, ty jsi vše zatraceně zpackala.”

Riley se otočila a podívala se. Ve spalující záři uviděla, kdo pochodeň třímá v ruce.

Nebyl to Peterson. Byl to její vlastní otec. Byl plně oděný do uniformy plukovníka námořní pěchoty. To jí přišlo divné. Byl v penzi už mnoho let. A ona ho neviděla a ani s ním nepromluvila už déle jak dva roky.

“Ve Vietnamu jsem viděl pár hrozných věcí,” řekl a zatřásl přitom hlavou. “Ale z tohohle je mi vážně na nic. Jo, ty jsi to hodně zpackala, Riley. Samozřejmě, že jsem se za tu dobu naučil od tebe nic nečekat.”

Zamával pochodní, takže osvítila poslední tělo. Byla to její matka, mrtvá a krvácející ze střelné rány.

“Stejně tak jsi ji mohla zastřelit ty sama, za všechno dobré, co pro tebe udělala,” řekl její otec.

“Já byla jen malá holka, Tati,” bědovala Riley.

“Nechci poslouchat žádné tvé zatracené výmluvy,” vyštěkl její otec. “Nikdy jsi jediné živé bytosti nepřinesla jediný okamžik radosti nebo štěstí, víš o tom? Nikdy jsi pro nikoho neudělala nic dobrého. Dokonce ani pro sebe.”

Otočil kolečkem na pochodni. Plamen uhasl. Riley byla znovu v černočerné tmě.

Riley otevřela oči. Byla noc a jediné světlo v obývacím pokoji bylo to z televize. Jasně si vybavila svůj sen. Slova jejího otce jí stále zněla v uších.

Nikdy jsi jediné živé bytosti nepřinesla jediný okamžik radosti nebo štěstí.

Byla to pravda? Skutečně každého tak mizerně zklamala – dokonce i lidi, které nejvíce milovala?

Nikdy jsi pro nikoho neudělala nic dobrého. Dokonce ani pro sebe.

Mysl měla zastřenou a nemohla jasně myslet. Možná skutečně nemohla nikomu způsobit žádnou radost a štěstí. Možná v ní prostě nebyla žádná skutečná láska. Možná nebyla schopná milovat.

Na pokraji zoufalství hledala berličku a Riley si vzpomněla na Aprilina slova.

Promluv si s někým. S někým, komu věříš.

V opilém bludišti, neschopná jasně přemýšlet, Riley téměř automaticky vyťukala číslo na svém mobilu. Za pár okamžiků zaslechla Billův hlas.

“Riley?” zeptal se a zněl napůl spící. “Víš, kolik je hodin?”

“Nemám ponětí,” řekla Riley a slova dost mumlala.

Riley slyšela, jak se žena znaveně zeptala, “Kdo je to, Bille?”

Bill řekl své ženě, “Promiň, musím si to vzít.”

Slyšela zvuk Billových kroků a zavření dveří. Hádala, že šel někam, kde bude sám.

“Co se děje?” zeptal se.

“Nevím, Bille, ale—”

Riley se na okamžik odmlčela. Cítila, jak je na pokraji toho, říci věci, kterých by litovala – možná navždy. Ale nějak se nemohla držet zpátky.

“Bille, myslíš, že bys mohla na chvíli pryč?”

Bill zmateně zabručel.

“O čem to mluvíš?”

Riley se zhluboka nadechla. O čem to mluvila? Přišlo jí těžké, dát svoje myšlenky dohromady. Ale věděla, že chce Billa vidět. To byl její základní instinkt, nutkání, které nemohla ovládat.

Se zbývajícím svědomím si uvědomila, že by měla říci promiň a zavěsit. Ale strach, samota a zoufalství ji přemohli a vrhla se vpřed.

“Mám na mysli…” pokračovala a mumlala svá slova, snažila se uceleně přemýšlet, “jen ty a já. Strávit nějaký čas spolu.”

Na lince bylo jen ticho.

“Riley, je noc,” řekl. “Co máš na mysli tím, strávit spolu čas?” dožadoval se a jeho podráždění sílilo.

“¨Mám na mysli…” začala, hledala slova, chtěla přestat, ale nemohla. “Mám na mysli…že na tebe myslím, Bille. A nejen v práci. Cožpak ty na mě také nemyslíš?”

Riley pocítila hroznou tíhu, která na ni tlačila hned, jak to dořekla. Byla to chyba a už to nešlo vzít zpět.

Bill si hořce povzdychl.

“Jsi opilá, Riley,” řekl. “Nehodlám se s tebou nikde setkat. Ty nikam nepojedeš. Mám manželství, které se snažím zachránit, a ty … no, ty máš své vlastní problémy. Dej se dohromady. Zkus se vyspat.”

Bill náhle telefonát ukončil. Na okamžik se zdálo, že realita visí někde ve vzduchu. Potom se Riley zmocnilo hrůzné prozření.

“Co jsem to udělala?” skuhrala nahlas.

Za pár okamžiků zahodila deset let profesionálního partnerství. Jejího nejlepšího přítele. Jejího jediného partner. A pravděpodobně ten nejúspěšnější vztah v jejím životě.

Byla si jistá, že propast, do které spadla, nemá žádné dno. Ale nyní věděla, že se mýlila. Na dno dopadne a roztříští se o něj. Stále ale padá. Nevěděla, jestli bude kdy schopná znovu vstát.

Natáhla se pro lahev vodky na konferenčním stolu – nevěděla, jestli ten zbytek vypít nebo ho vylít. Ale její koordinace byla ta tam. Nedokázala ji udržet.

Místnost se s ní zatočila, přišel náraz a vše zčernalo.

Kapitola 28

Riley otevřela oči, potom zamžourala, zakryla si tvář rukou. V hlavě jí třeštilo, v ústech měla sucho. Ranní světlo, které pronikalo oknem, bylo oslepující a způsobovalo bolest, připomínalo jí bílé světlo Petersonovy pochodně.

Slyšela hlas April říci, “Já se o to postarám, Mami.”

Zaznělo rachocení a záře zmizela. Otevřela oči.

Viděla, jak April právě zatáhla rolety a tím zastínila přímé sluneční světlo. Přešla k pohovce a posadila se vedle stále ležící Riley. Zvedla šálek kávy a nabídla ho Riley.

“Pozor, je to horké,” řekla April.

Místnost jako by se motala, Riley se pomalu posadila a natáhla se po šálku. Opatrně šálek vzala a trochu se napila. Bylo horké, ale dobré. Pálilo ji jak na konečcích prstů, tak na jazyku. Ale i tak byla schopná ho držet a znovu se napila. Alespoň měla díky bolesti znovu pocit, že ožila.

April hleděla do prázdna.

“Budeš chtít nějakou snídani?” zeptala se April vzdáleným a prázdným hlasem.

“Možná později,” řekla Riley. “Postarám se o to.”

April se trochu smutně ušklíbla. Nebylo pochyb o tom, že viděla, že Riley není s to postarat se o cokoli.

“Ne, já to udělám,” řekla April. “Jen mi řekni, až budeš chtít jíst.”

Obě ztichly. April se pořád dívala někam jinam. Riley začala sžírat potupa. Mlhavě si vzpomněla na svůj skandální telefonát Billovi ze včerejší noci a poté na poslední myšlenky předtím, než omdlela – to ohavné vědomí, že skutečně narazila na dno. A nyní, aby to bylo ještě horší, zde byla dcera, aby byla svědkem toho, jaká je z ní troska.

April, která stále zněla vzdáleně, se zeptala, “Co máš pro dnešek naplánováno?”

Ta otázka se zdála být zároveň divná i dobrá. Byl čas, aby Riley nějaké plány vytvořila. Jestli bylo toto dno, potřebovala se z něj začít škrábat ven.

Rozpomněla se na svůj sen, na otcova slova, a v ten okamžik si uvědomila, že je čas čelit svým obavám.

Její otec. Nejtemnější bytost v jejím životě. Ten, který se vždy vznášel v jejím nejhlubším podvědomí. Ten tahoun, jak to tak někdy cítila, za vší tou temnotou, kterou v životě dala najevo. Ze všech lidí potřebovala vidět právě jeho. Nevěděla, jestli to byla hluboká potřeba otcovské lásky, vlastní potřeba, aby se tváří v tvář střetla s temnotou ve svém životě nebo touha setřást strašidla ze svých snů. Ale ta potřeba ji sžírala.

“Myslím, že pojedu za Dědou,” řekla.

“Dědou?” zeptala se šokovaně. “Neviděla jsi ho léta. Proč bys za ním měla jet? Já myslím, že mě nenávidí.”

“To si nemyslím,” řekla Riley. “Vždycky měl příliš práce s tím, nenávidět mě.”

Znovu se rozhostilo ticho a Riley cítila, že její dcera sbírá odvahu.

“Chci, abys něco věděla,” řekla April. “Vylila jsem zbytek té vodky. Už jí tam moc nebylo. Také jsou vylila whisky, kterou jsi stále měla ve skříni. Je mi to líto. Hádám, že se mě to netýkalo. Neměla jsem to udělat.”

Rileyiny oči se zalily slzami. Toto bylo jistě to nejdospělejší a nezodpovědnější gesto, jaké kdy April udělala.

“Ne, měla,” řekla Riley. “Bylo to správné rozhodnutí. Děkuji. Je mi líto, že jsem to nedokázala udělat sama.”

Riley si utřela slzu a sama sebrala odvahu.

“Myslím, že je čas si pořádně promluvit,” řekla Riley. “Myslím, že je čas, abych ti řekla o některých věcech, na které ses mě ptala.” Povzdychla si. “Ale nebude to příjemné.”

April se konečně otočila a podívala se na ni s očekáváním v očích.

“Opravdu si přeji, abys to udělala, Mami,” řekla.

Riley se dlouze a zhluboka nadechla.

“Před pár měsíci jsem pracovala na případu,” řekla. Cítila, jak se v ní rozhostila úleva, jak začala April vyprávět o Petersonově případě. Uvědomila si, že už to měla udělat dávno.

“Byla jsem příliš dychtivá,” pokračovala. “Byla jsem sama a dostala jsem se do situace a nebyla jsem ochotná počkat. Nezavolala jsem si o zálohu. Myslela jsem si, že se o to mohu postarat sama.”

April řekla, “To děláš vždycky. Snažíš se o všechno postarat sama. Dokonce i beze mne. Bez toho, abys se mnou promluvila.”

“Máš pravdu.”

Riley se obrněla.

“Dostala jsem Marie ze zajetí.”

Riley zaváhala a potom se do toho dala. Slyšela, jak se jí třese hlas.

“Byla jsem chycena,” pokračovala. “Držel mě v kleci. Byla tam pochodeň.”

Zhroutila se a začala plakat, všechna potlačovaná hrůza vyplouvala na povrch. Tolik se styděla, ale nemohla přestat.

K jejímu překvapení na rameni pocítila Aprilinu konejšivou ruku a slyšela, jak April také pláče.

“To je dobrý, Mami,” řekla.

“Nemohli mě najít,” pokračovala mezi vzlyky Riley. “Nevěděli, kde mají hledat. Byla to moje chyba.”

“Mami, nic není tvoje chyba,” řekla April.

Riley si otřela slzy a snažila se dát dohromady.

“Nakonec jsem se konečně dostala ven. Vyhodila jsem to místo do povětří. Říkají, že en muž je mrtvý. Že už mě nemůže zranit.”

Pak nastalo ticho.

“A je?” zeptala se April.

Riley si zoufale přála říci ano, aby svou dceru utěšila. Ale místo toho se přistihla, jak říká:

“Já nevím.”

Ticho zesílilo

“Mami,” řekla April s novým tónem v hlase, dobrotivým, soucitným, silným, jaký Riley nikdy předtím neslyšela, “zachránila jsi někomu život. Měla bys na sebe být velmi pyšná.”

Jak pomalu zatřásla hlavou, pocítila v sobě Riley novou vlnu zděšení.

“Co?” zeptala se April.

“Tam jsem byla včera,” řekla Riley. “U Marie. Na jejím pohřbu.”

“Ona je mrtvá!?” zeptala se zděšeně.

Riley mohla jen kývnout.

“Jak?”

Riley zaváhala. Nechtěla to říci, ale neměla na výběr. Dlužila April celou pravdu. Už skoncovala s utajováním.

“Zabila se.”

Slyšela, jak April zalapala po dechu.

“Ó, Mami,” řekla a vzlykala. “Je mi to tolik líto.”

Obě dlouho, dlouho plakaly, až se konečně ustálili do uvolněného ticha, obě byly vyčerpané.

Riley se zhluboka nadechla, ohnula se a usmála se na April, odhrnula jí láskyplně vlasy z mokrých tváří.

“Budeš muset pochopit, že se objeví věci, které ti nemohu říci,” řekla Riley. “Buďto protože je nikomu říci nemohu nebo protože by pro tebe nebylo bezpečné o nich vědět nebo třeba proto, že nechci, abys na ně musela myslet. Musím se naučit být matkou.”

“Ale něco tak velkého jako je tohle,” řekla April. “Měla jsi mi to říci. Nakonec jsi má matka. Jak mám vědět, čím si procházíš? Už jsem dost stará. Pochopím to. “

Riley si povzdychla.

“Hádám, že jsem si myslela, že už máš dost starostí. Obzvláště, když jsme se s Otcem rozcházeli.”

“Rozvod nebyl tak těžký, jako když se mnou nemluvíš,” oponovala April. “Otec mě vždycky ignoroval, kromě okamžiků, když dával rozkazy. Ale ty – je to najednou jako bys tu ani nebyla.”

Riley vzala Aprilinu ruku a pevně ji zmáčkla.

“Omlouvám se,” řekla Riley. “Za všechno.”

April kývla.

“Já se taky omlouvám,” řekla.

Obejmuly se a Riley cítila, jak jí Apriliny slzy stékají po krku, přísahala, že bude jiná. Přísahala, že se změní. Až bude mít tento případ za sebou, stane se matkou, jakou vždycky chtěla být.

Kapitola 29

Riley zdráhavě mířila do srdce svého raného dětství. Nevěděla, co čeká, že tam najde. Ale věděla, že to je rozhodující záležitost – pro ni každopádně. Připravila se na to, že spatří svého otce. Věděla, že se s ním musí střetnout.

Všude kolem ní se tyčilo Appalačské pohoří, až daleko na jih, kde nedávno prováděla vyšetřování. Určitým způsobem byla cesta sem dolů posilující a se staženými okýnky se začínala cítit lépe. Už zapomněla, jak nádherné bylo údolí Shenandoah. Ocitla se, jak míří vzhůru skrze skalnaté průsmyky a podél plynoucích potoků.

Projela typickým horským městečkem – byl zde shluk budov, benzínová pumpa, obchod s potravinami, kostel, pár domů, restaurace. Vzpomněla si, jak své nejrannější dětství strávila v právě takovém městečku.

Také si vzpomněla, jak smutné bylo, když se přestěhovali do Lantonu. Matka jí řekla, že to bylo proto, že univerzitní město mělo víc co nabídnout. To přenastavilo Rileyina životní očekávání ještě v době, kdy byla velmi mladá. Mohly by věci být lepší, kdyby mohla strávit celý svůj život v jednoduchém a nevinnějším světě? Ve světě, kde by její matka nebyla zastřelena na veřejnosti?

Městečko se za ní ztratilo mezi četnými zatáčkami horských cest. Za několik mil Riley odbočila na točitou prašnou cestu.

Zanedlouho přijela k chatce svého otce, kterou si koupil předtím, než od námořní pěchoty odešel do penze. Poblíž byl zaparkován starý potlučený užitkový vůz. Nebyla zde v horách víc než dva roky, ale velmi dobře si to tu pamatovala.

Zaparkovala a vystoupila z auta. Jak kráčela k chatce, vdechovala čistý lesní vzduch. Byl nádherný slunečný den a v této nadmořské výšce bylo chladno a příjemně. Vychutnávala si výborné ticho, které nebylo narušováno ničím jiným, než ptačími písněmi a šustěním listí ve vánku. Byl dobrý pocit, být ze všech stran obklopena hlubokým lesem.

Šla ke dveřím, kolem špalku, kde její otec štípal dříví. Poblíž byla kupa dřeva – jeho jediný zdroj tepla za chladného počasí. Také tu žil bez elektriky, ale do chaty byla trubkou zavedena pramenitá voda.

Riley věděla, že tento jednoduchý život byl záležitostí výběru, ne nouze. Se svými výbornými příspěvky si mohl dovolit se uchýlit kdekoli si přál. Vybral si toto místo a Riley mu to nemohla vyčítat. Možná, že jednou udělá totéž. Samozřejmě, že větší penze byla nyní méně pravděpodobná, když už nemá svůj odznak.

Zatlačila na dveře a ony se otevřely. V těchto končinách nepanoval strach z vetřelců. Vstoupila dovnitř a rozhlédla se. Volný pokoj byl potemnělý, sem tam byly umístěné nezažehnuté plynové svítilny. Borovicové panely vydávaly teplou a příjemnou vůni dřeva.

Od doby, kdy tu byla naposledy, se nic nezměnilo. Stále tu nebyly žádné jelení trofeje nebo jakékoli jiné známky po honu na zvěř. Její otec zabil mnohem víc zvěře, než potřeboval, ale bylo to spíš kvůli jídlu a oblečení.

Ticho bylo narušeno výstřelem zvenčí. Věděla, že není doba lovu jelenů. Pravděpodobně byl na lovu menší zvěře – veverek, vran nebo svišťů. Vyšla z chatky a šla do kopce, kolem udírny, kde měl uložené maso, potom následovala cestičku do lesa.

Prošla kolem zakrytého pramene, odkud pocházela čerstvá voda. Přišla na okraj zbytku starého jablečného sadu. Ze stromů viselo malé hrbolaté ovoce.

“Tati!” vykřikla.

Nepřišla žádná o odpověď. Pokračovala do zarostlého sadu. Brzy spatřila otce, jak stojí poblíž – vysoký, čahounský muž, který měl na sobě loveckou čapku, červenou vestu a držel brokovnici. U nohou mu ležely tři mrtvé veverky.

Otočil k ní vrásčitý, tvrdý a ošlehaný obličej, nevypadal vůbec překvapeně, že ji vidí – a už vůbec ne potěšeně.

“Neměla bys tu být bez červené vesty, holčičko,” zabručel. “Je štěstí, že jsem tě nezastřelil.”

Riley neodpověděla.

“No, teď už tady není na co střílet,” řekl rozhořčeně a vyndal ze zbraně náboje. “Všechny jsi je vyplašila svým křikem a draním se skrze křoví. Alespoň mám k večeři veverky.”

Začal kráčet z kopce dolů, směrem k chatě. Riley ho následovala, sotva stačila jeho dlouhým a svižným krokům. I když byl léta v penzi, stále vykračoval starým vojenským způsobem, jeho celé tělo bylo napnuté jako ohromná ocelová pružina.

Když došli do chaty, nepozval ji dovnitř a ani nečekala, že to udělá. Místo toho hodil veverky do koše u dveří a pak přešel ke špalku u kupy dřeva a posadil se na něj. Sundal si čepici a odhalil šedé vlasy, které měl stále ostříhané nakrátko, ve stylu námořnické pěchoty. Na Riley se nepodíval.

Riley si neměla kam sednout, tak sebou plácla na schody u vstupu.

“Máš to v chatce hezké,” řekla a snažila se najít něco, o čem by se dalo hovořit. “Vidím, že stále nemáš žádné trofeje.”

“No což,” řekl s úšklebkem, “Když jsem zabíjel ve Vietnamu, také jsem neměl žádné trofeje. Tak teď už s tím začít nehodlám.”

Riley kývla. Tuto poznámku slýchávala často, vždy doprovázenou jemu typickým ponurým humorem.

“Tak co tady děláš?” zeptal se její otec.

Riley se zamyslela. Co jen proboha očekávala od tohoto tvrdého muže, tak neschopného projevit základní cit?

“Mám potíže, Tati,” řekla.

“S čím?”

Riley zakroutila hlavou a smutně se usmála. “Nevím, kde začít,” řekla.

Plivl na zem.

“Bylo zatraceně hloupé, že ses nechala chytit tím psychopatem,” řekl.

Riley byla překvapená. Jak to ví? Nebyla s ním v kontaktu celý rok.

“Myslela jsem, že žiješ úplně mimo dění,” řekla.

“Čas od času se dostanu do města,” řekl její otec. “Něco zaslechnu.”

Málem řekla, že ta “zatraceně hloupá” věc zachránila život jiné ženě. Ale rychle se rozpomněla – že to vlastně vůbec nebyla pravda, ne z dlouhodobého hlediska.

I tak Riley přišlo zajímavé, že o tom ví. Vlastně se obtěžoval zjistit si něco o tom, co se jí přihodilo. Co dalšího mohl vědět o jejím životě?

Asi ne moc, pomyslela si. Nebo alespoň nic, co jsem podle jeho standardu udělala dobře.

“Tak co, složila ses po té události s tím vrahem?” zeptal se jí.

Riley se kvůli tomu rozzlobila.

“Jestli máš na mysli, že jsem utrpěla PTSD, pak ano.”

“PTSD,” opakoval a cynicky se zachichotal. “Už si ani nevzpomínám, co ta zatracená slova znamenají. Podle mě jen hezčí formu toho, že jsi slabá. Nikdy jsem netrpěl tím PTSD, ani poté, co jsem se vrátil domů z války, ne po všem tom, co jsem viděl a udělal a co udělali oni mně. Nechápu, jak někomu může projít, že to používá jako výmluvu.”

Odmlčel se, hleděl do daleka, jako by tam ani nebyla. Riley došlo, že toto setkání neskončí dobře. Možná by měla trochu pohovořit o tom, co se děje v jejím životě. K tomu nebude moci říci nic povzbudivého, ale alespoň o tom mohou hovořit.

“Mám potíže s případem, Tati,” řekla. “Je to další sériový vrah. Týrá ženy, škrtí je a pak je vystaví někde venku.”

“Jo. O tom jsem taky slyšel. Vystaví je nahé. Nechutná záležitost.” Znovu si odplivl. “A nech mě hádat. Kvůli tomu máš spor s Úřadem. Ti, kteří třímají moc neví, co dělají. A nechtějí tě poslechnout.”

Riley byla zmatená. Jak to mohl uhodnout?

“Měl jsem to ve Vietnamu stejné,” řekl. “Pohlaváři nedokázali ani pochopit to, že bojujeme v zatracené válce. Kriste, kdyby to nechali v rukou lidí jako jsem já, vyhráli bychom to. Dělá se mi zle jen na to pomyslet.”

Riley v jeho hlase zaslechla něco, co neslyšela moc často – nebo si toho zřídkakdy všimla. Byla to lítost. On vlastně pociťoval lítost nad tím, že nevyhrál válku. Nevadilo vůbec, že se za to nemůže vinit. Cítil se zodpovědný.

Jak si Riley prohlížela jeho obličej, něco si uvědomila. Vypadala jako on, podobala se mu víc, než své matce. Ale bylo v tom něco víc. Ona byla jako on – nejen v tom, že měla neúspěšné vztahy, ale v tom, že byla paličatě odhodlaná, měla přehnaný pocit zodpovědnosti.

A to nebyla zase tak špatná věc. V tento vzácný okamžik spříznění přemýšlela, jestli by jí skutečně nemohl říci něco, co potřebuje vědět.

“Tati, to co on provádí – je tak odporné, zanechává těla hrozivě naaranžovaná, ale—”

Odmlčela se, snažila se najít ta správná slova.

“Místa, na kterých je zanechává, jsou vždy tak nádherná – v lesích a zátokách a v takových podobných přírodních koutech. Proč si myslíš, že si vybírá taková místa pro něco tak ohavného a ďábelského?”

Otcův pohled se zaměřil do vnitra. Zdálo se, že prohledává své vlastní myšlenky, vlastní vzpomínky, když promlouvá o jiných, vlastně hovoří os sobě.

“Chce začít znovu,” řekl. “Chce se vrátit na samotný začátek. Není to s tebou také tak? Nechceš se prostě vrátit tam, kde jsi začala a začít úplně znovu? Vrátit se do doby, kdy jsi byla dítě? Najít místo, kde se vše zvrhlo a život se změnil?”

Na okamžik se odmlčel. Riley si vzpomněla na své myšlenky, když sem jela – jak smutná byla jako malá holčička, když musela tyto hory opustit. Ve slovech jejího otce byla skutečně určitá pravda.

“Proto tu já žiju,” řekl a ponořil se hlouběji do svého snění.

Riley tam tiše seděla a tyto myšlenky vstřebávala. Slově jejího otce jí pomáhala něco si vyjasnit. Dlouho si myslela, že vrah schovával a týral ženy ve svém domě, kde vyrostl. Nenapadlo ji, že si to místo vybral z nějakého důvodu – že se chtěl nějak dostat zpět do své minulosti a vše změnit.

Otec se na ni stále nedíval a zeptal se, “Co ti říká tvůj instinkt?”

“Má to co do činění s panenkami,” řekla Riley. “To je něco, co Úřadu nedochází. Honí se za tím, co není správně. On je posedlý panenkami. A to je nějakým způsobem klíčové.”

Zabručel a zašoupal nohama.

“No, tak dál naslouchej svému instinktu,” řekl. “Nedovol těm parchantům, aby ti říkali, co máš dělat.”

Riley byla oněmělá úžasem. Nebylo to jako by jí lichotil. Nesnažil se být milý. Byl tím stejným vznětlivým pitomcem, jakým býval vždycky. Ale tak nějak se snažil říct přesně to, co potřebovala slyšet.

“Nevzdám to,” řekla.

“Zatraceně, že to nesmíš vzdát,” zabručel šeptem.

Už nebylo co říci. Riley vstala.

“Ráda jsem tě viděla, Tati,” řekla. A vlastně to i napůl myslela vážně. On neodpověděl, jen tam seděl a hleděl na zem. Nastoupila do auta a odjela.

Jak jela, uvědomila si, že se cítí jinak, než když přijela – a nějakým prapodivným způsobem se cítí lépe. Cítila, že se mezi nimi něco vyřešilo.

Také se dozvěděla něco, co předtím nevěděla. Ať už vrah bydlí kdekoli, nebydlí v nějakém činžáku, stoce nebo dokonce v ubohé zchátralé boudě někde v lesích.

Bude to krásné místo – místo, kde krása a děs existovaly vedle sebe, bok po boku.

Zanedlouho, seděla Riley u stolu v kavárně v blízkém městě. Její otec jí nenabídl nic k jídlu, což nebylo překvapující, ale teď měla hlad a potřebovala se před cestou domů najíst.

Když před ni obsluha položila sendvič se slaninou, salátem a rajčaty, zazvonil Riley mobil. Podívala se, kdo volá, ale číslo se neukázalo. S obavami telefon zvedla.

“Je to Riley Paige?” zeptala se žena výkonným hlasem.

“Ano,” řekla Riley.

“Mám na telefonu Senátora Mitche Newbrough. Chce s vámi hovořit. Můžete zůstat na telefonu, prosím?”

Riley zpozorněla. Ze všech lidí, se kterými nechtěla hovořit, byl Newbrough na začátku jejího seznamu. Měla choutky ten telefonát bez dalšího slova ukončit, ale pak si to rozmyslela. Newbrough byl mocný nepřítel. Nebyl dobrý nápad ho proti sobě ještě více popudit.

“Počkám,” řekla Riley.

Za pár vteřin zaslechla hlas Senátora.

“Senátor Newbrough. Hádám, že hovořím s Riley Paige.”

Riley nevěděla, zda má být rozčilená nebo zhrozena. Hovořil, jako by volala ona jemu.

“Jak jste získal toto číslo?” zeptala se.

“Dostanu se k věcem, když je chci,” řekl Newbrough typicky chladným hlasem. “Chci s vámi hovořit. Osobně.”

Rileyino zděšení se stupňovalo. Jaký mohl mít jen důvod pro to, aby se s ní sešel? Toto nemohlo být dobré. Ale jak mohla říci ne, aniž by tím situaci zhoršila?

“Mohl bych se zastavit u vás doma,” řekl. “Vím, kde bydlíte.”

Riley se téměř zeptala, jak to, že zná její adresu. Ale připomněla si, že už jí tu otázku zodpověděl.

“Raději bych vše vyřešila hned teď po telefonu,” řekla Riley.