Kapitola 25
Mobil Riley se rozezvonil brzy ráno. Seděla u konferenčního stolku a dívala se na mapu, podle které se řídila včera, plánovala pro dnešek novou cestu. Když viděla, že volá Bill, znervózněla. Budou to dobré nebo špatné zprávy?
“Co se děje, Bille?”
Slyšela, jak její bývalý partner zoufale vzdychl.
“Riley, sedíš?”
Riley posmutněla. Byla ráda že sedí. Už věděla, že tón Billova hlasu je předzvěstí jediné strašné věci a cítila, jak jí hrůzou ochably svaly.
“Našli Cindy MacKinnon,” řekl Bill.
“A je mrtvá, že ano?” řekla Riley a zalapala po dechu.
Bill chvíli nic neříkal. Ale jeho odmlčení se bylo odpovědí na Rileyinu otázku. Riley cítila, jak má v očích slzy – slzy z šoku a bezmoci. Bránila se jim, byla odhodlaná nebrečet.
“Kde ji našli?” zeptala se Riley.
“Dost daleko na západ od těch ostatních obětí, v národním lese, téměř na hranici se Západní Virginií.”
Podívala se na svou mapu. “Jaké je nejbližší město?” Pověděl jí to a ona našla přibližnou polohu. Nebylo to uprostřed trojúhelníku, který tvořily ostatní tři lokality, kde byla těla předtím nalezena. Ale i tak zde musí existovat nějaký vztah k ostatním lokalitám. Nedokázala ale říci, jaký.
Bill pokračoval v popisu zjištění.
“Dal ji na otevřené místo vedle útesu, kolem nejsou žádné stromy. Právě teď jsem na místě činu. Je to strašné. Začíná být odvážnější, Riley.”
A jedná rychleji, pomyslela si zoufale Riley. Tuto oběť nechal naživu jen několik dní.
“Takže Darrell Gumm skutečně není ten správný chlápek,” řekla Riley.
“Ty jsi jediná, kdo to říkal,” odpověděl Bill. “Měla jsi pravdu.”
Riley měla potíže situaci pochopit.
“Takže Gumm už byl propuštěn?” zeptala se.
Bill otráveně zabručel.
“Ani náhodou,” řekl. “Bude proti němu vzneseno obvinění za maření policejního výkonu. Musí se proti čemu obhajovat. Ne, že by mu na tom záleželo. Ale budeme se snažit utajit jeho jméno před zprávami, co to jen půjde. Ten nemorální pitomec si nezaslouží publicitu.”
Mezi nimi se rozhostilo ticho.
“Zatraceně, Riley,” řekl nakonec Bill, “kdyby tě jen Walder poslechl, možná bychom ji zachránili.”
Riley o tom měla pochybnosti. Neměla žádná konkrétní vodítka; ale možná se správně soustředěnou výpomocí se mohlo něco během těch pár vzácných hodin objevit.
“Máš nějaké fotky?” zeptala se. Srdce jí bušilo.
“Jo, Riley, ale—”
“Já vím, že mi je nemáš ukazovat. Ale já je musím vidět. Mohl bys mi je poslat?”
Po chvíli tichu řekl Bill, “Hotovo.”
Za pár okamžiků se Riley dívala na sérii strašných obrázků na svém mobilu. Ten první byl její obličej zblízka, který viděla jen před pár dny. Předtím ta žena zářila láskou nad šťastnou malou dívenkou a její zbrusu novou panenkou. Ale tento obličej byl sinalý, oči byly přišité otevřené, přes rty měla nakreslený ohavný úsměv.
Jak si prohlížela další obrázky, uviděla že vyobrazení je stejné, jako způsob naaranžování Reby Frye. Byly tam všechny detaily. Póza byla přesná. Tělo bylo nahé a roztažené, seděla toporně zpříma jako panenka. Umělou růži měla na zemi mezi nohama.
Toto byl vrahův podpis, jeho zpráva. Toto byl efekt, kterého chtěl celou dobu docílit. Dosáhl mistrovství u své oběti číslo tři a čtyři. Riley perfektně dobře věděla, že je připravený to udělat znovu.
Poté, co shlédla obrázky, Riley zavolala zpět Billovi.
“Je mi to tak líto,” řekla hlasem zastřeným hrůzou a smutkem.
“Jo, mně taky,” řekl. “Ale máš nějaké nápady?”
Riley si v hlavě znovu promítla obrázky, které právě viděla.
“Hádám, že paruka a růže jsou stejné jako ostatní,” řekla. “Stužka taky.”
“Přesně. Vypadají stejně.”
Znovu se odmlčela. Jaké stopy doufal Billův team, že najde?
“Obdržel jsi telefonát dost brzy, abys zkontroloval otisky, stopy?” zeptala se.
“Místo činu bylo tentokrát zajištěno brzy. Správce si ji všiml a zavolal přímo Úřadu. Kolem se nepotulovali žádní místní policajti. Ale nenašli jsme nic užitečného. Tenhle chlápek je opatrný.”
Riley chvíli pořádně přemýšlela. Fotky ukazovaly tělo ženy, které sedí v trávě a opírá se o skálu. Hlavou se jí honily otázky.
“Bylo tělo studené?” zeptala se.
“Když jsem přijel, tak už bylo.”
“Jak dlouho si myslíš, že tam bylo?”
Slyšela, jak Bill listuje zápisníkem.
“Nejsem si jistý, ale byla naaranžovaná do pozice brzy po smrti. Podle ztráty barvy do několika hodin. Budeme vědět víc, až se koroner dá do práce.”
Riley cítila, jak v ní roste známá nedočkavost. Chtěla získat jasnější představu o vrahově chronologii.
Zeptala se, “Mohl ji naaranžovat tam, kde ji zabil a pak ji přivést do místa po posmrtné ztuhlosti?”
“Pravděpodobně ne,” řekl Bill. “Nevidím na její pozici nic divného. Nemyslím si, že už byla ztuhlá, když ji sem přivezl. Proč? Ty si myslíš, že ji sem dovezl a pak ji zabil?”
Riley zavřela oči a pořádně se zamyslela.
Nakonec řekla, “Ne.”
“Ty seš jistý?”
“Zabil ji tam, kde ji schovával a pak ji přivezl na místo. Nepřivezl by ji sem živou. Nechtěl by zápasit s člověkem ve své dodávce na místě činu.”
Stále s pevně zavřenýma očima se Riley zaměřila do nitra, aby získala náhled do vrahovy mysli.
“On by si chtěl jen přinést základní pomůcky pro své prohlášení, který se snažil vyjádřit,” řekla. “Jak byla mrtvá, byla pro něj už jen prohlášení. Jako umělecké dílo, už nebyla ženou. Takže ji zabil, umyl ji, usušil, připravil tělo tak, jak chtěl, celé ho pokryl vazelínou.”
Místo činu se jí začínalo v představivosti zobrazovat v plném detailu.
“Dostal ji do lokality a pak nastala posmrtná ztuhlost,” řekla. “Načasoval to perfektně. Poté, co zabil ty tři ženy, už pochopil, jak má pracovat. Nástup posmrtné ztuhlosti pojal jako část svého kreativního procesu. Umístil ji, zatímco tuhla, kousek po kousku. Utvářel ji jako jíl.”
Pro Riley bylo těžké vyjádřit, co dalšího uviděla ve svých představách – nebo v představách vraha. Slova plynula pomalu a bolestivě.
“Když dotvaroval zbytek jejího těla, bradu měla stále na hrudi. Prohmatal svaly na jejích ramenou a krku, zjišťoval, jak jsou ještě ohybné, a zaklonil jí hlavu. Držel ji tam, dokud neztuhla. Možná to zabralo dvě nebo tři minuty. Byl trpělivý. Potom udělal krok zpět a vychutnával si svou práci.”
“Jéžiš,” zamumlal Bill tlumeným, šokovaným hlasem. “Jsi dobrá.”
Riley si hořce povzdychla a neodpověděla. Nemyslela si, že je dobrá – už ne. Byla jen dobrá v tom, vciťovat se do choré mysli. Co to říkalo o ní? Jak to komu pomáhalo? Určitě to nepomohlo Cindy MacKinnon.
Bill se zeptal, “Jak daleko myslíš, že zadržuje své oběti, zatímco jsou ještě naživu?”
Riley si rychle provedla pár výpočtů z hlavy, vizualizovala si mapu oblasti.
“Ne příliš daleko od místa, kde ji vystavil,” řekla. “Pravděpodobně méně než dvě hodiny daleko.”
“To je pořád dost velká oblast.”
Rileyina nálada se každým okamžikem zhoršovala. Bill má pravdu. Neřekla ani jedinou věc, která by mohla pomoci.
“Riley, potřebujeme tě zpět na tomto případu,” řekl Bill.
Riley si pro sebe zabručela.
“Jsem si jistá, že si to Walder nemyslí,” řekla.
Já si to také nemyslím, pomyslela si.
“No, Walder se mýlí,” řekl Bill. “A já mu řeknu, že se mýlí. Dostanu tě zpět do práce.”
Riley chvíli přemýšlela nad Billovými slovy.
“Je to pro tebe příliš riskantní,” řekla nakonec. “Walder tě taky vyhodí, když budeš vířit vodu.”
Bill zakoktal, “Ale—ale Riley—”
“Žádné ‘ale,’ Bille. Jestli se necháš vyhodit, tento případ nikdy nebude vyřešen.”
Bill si povzdychl. Jeho hlas byl unavený a rezignovaný.
“Okay,” řekl. “Ale máš nějaký nápad?”
Riley chvíli přemýšlela. Propast, do které nahlížela posledních pár dnů, se stále více otevírala a prohlubovala. Cítila, že její zbývající odhodlání jí proklouzává mezi prsty. Zklamala a další žena je po smrti.
Ale stále tu možná byla ještě jedna věc, kterou mohla udělat.
“Rodí se mi v hlavě nějaké myšlenky,” řekla. “Dám ti vědět.”
Jak telefonát ukončili, z kuchyně se k Riley dostala vůně kávy a smažené slaniny. Byla tam April. Připravovala snídani od okamžiku, co Riley vstala z postele.
Aniž by ji o to někdo požádal! pomyslela si Riley.
Možná, že trávení svého času se svým otcem ji přinutilo vážit si Riley, alespoň tedy trochu. April nikdy nebyla s Ryanem ráda. Ať už k tomu měla jakýkoli důvod, byla Riley vděčná za i ten nejmenší komfort, jako třeba toto ráno.
Seděla tam a přemýšlela, co dělat dál. Plánovala, že dnes znovu pojede na západ, po nové cestě, kterou si zmapovala. Ale cítila se poražená a naprosto ubitá tou hroznou změnou událostí. Včera na tom nebyla nejlépe a dokonce se i poddala drinku v Glendive. Dnes nemůže udělat totéž, určitě ne v tomto stavu mysli.
Ale umístění podniku bylo stále důležité – možná ještě důležitější, než předtím. Vrah se tam zaměří na svou další oběť, jestli už to neudělal. Riley si sedla k počítači a napsala Billovi email, ke kterému přiložila svou mapu.
Vysvětlila Billovi, která města a které obchody musí být prohledány. Sám Bill by se měl pravděpodobně i nadále soustředit na hledání vrahova domu, napsala. Ale možná by mohl Waldera přesvědčit, aby na Rileyinu trasu vyslal někoho dalšího – pokud Walder nezjistí, že to byl její nápad.
Seděla tam a znovu a znovu se dívala na mapu a pomalu si začínala uvědomovat vzorec, kterého si předtím nevšimla. Nezdálo se, že mají lokality mezi sebou nějaké propojení, ale že jsou od sebe na mapě vzdálené ve tvaru pokřiveného vějíře – oblast byla označená adresami čtyř žen. Jak si ji prohlížela, byla přesvědčenější než předtím, že výběr obětí byl soustředěný k určitému místu, kam všechny chodily, určitý obchod s panenkami. A ať pak vzal vrah oběti kamkoli, pravděpodobně to nebylo daleko od místa, kde je poprvé spatřil.
Ale proč se jim nedařilo ten obchod najít? Zvolila špatný přístup? Byla tak zaměřená na jednou myšlenku, že přehlédla ostatní stopy? Nebo si jen představovala, že existoval nějaký vzor postupu, který ji ale naprosto sváděl z cesty?
Riley naskenovala svou mapu a poslala ji Billovi spolu se svými poznámkami.
“Snídaně je hotová, Mami.”
Když se se svou dcerou posadila, ocitla se Riley, jak znovu bojuje se svými slzami.
“Děkuji,” řekla. Začala potichu jíst.
“Mami, co se děje?” zeptala se April.
Riley byla tou otázkou zaskočená. Zaslechla v hlase své dcery starost? Ta dívka byla většinou kolem Riley dost zamlklá, ale alespoň nebyla už pár dnů neurvalá.
“Nic se neděje,” řekla Riley.
“To není pravda,” řekla April.
Riley nic neodpověděla. Nechtěla April tahat do hrozné reality jejího případu. Její dcera už měla dost starostí.
“To jsi volala s Billem?” zeptala se April.
Riley tiše kývla.
“Kvůli čemu volal?” zeptala se April.
“Nemohu o tom mluvit.”
Mezi nimi se rozhostilo dlouho ticho. Obě dál jedly.
Nakonec se April zeptala, “Ty se pořád snažíš o to, abych s tebou začala mluvit. To ale platí na obě strany, víš. Ty se mnou nikdy nemluvíš. Mluvíš vůbec ještě s někým?”
Riley přestala jíst a z krku se jí dral tlumený vzlyk. Byla to dobrá otázka. A odpověď byla ne. Už s nikým nemluvila. Ale nemohla se přinutit, to přiznat.
Připomněla si, že je sobota a že neveze April do školy. A naplánovala, že April zůstane u svého otce. A i když Riley neplánovala jet západně a hledat stopy, ještě si potřebovala něco vyřídit.
“April, musím si někam zajít,” řekla. “Můžeš tu zůstat sama?”
“Jistě,” řekla April. Poté se opravdu smutným hlasem zeptala, “Mami, mohla bys mi alespoň říci, kam jdeš?”
“Jdu na pohřeb.”
Kapitola 26
Riley dorazila do sálu v Georgetown krátce před začátkem obřadu Marie. Měla hrůzu z pohřbů. Pro ni byly horší, než přijet na místo činu s čerstvě zavražděným tělem. Vždycky do ni nějak hrůzně pronikly. A přesto Riley cítila, že stále něco dluží – nebyla si jistá, co – něco Marii.
Pohřební sál měl fasádu z montovaných cihlových panelů a bílé sloupy u vstupu. Vstoupila do předsálí s kobercem a klimatizací, které vedlo do haly, vytapetovaných tlumenými pastelovými barvami, které neměly působit ani depresivně ani povzbudivě. Ten efekt Riley zasáhl a byla z toho ještě zoufalejší. Přemýšlela, proč nemohou pohřební domy být jen ponurá a ne zrovna lákavá místa, kterými by ale měly být, jako mausolea nebo márnice bez žádného falešného přikrášlování.
Prošla kolem několika místnosti, v některých z nich byly rakve a návštěvníci, jiné byly prázdné, dokud nedošla tam, kde měl být Mariin obřad. Na vzdáleném konci místnosti uviděla otevřenou rakev z naleštěného dřeva s dlouhými měděnými držadly po stranách. Přišly snad dva tucty lidí, mnozí z nich seděli, někteří z nich si povídali z ostatními a šeptali. Do místnosti pronikala mdlá varhanní hudba. Malá řada přihlížejících procházela kolem rakve.
Stoupla si do řady a brzy se ocitla, jak stojí před rakví a dívá se na Marie. I přes veškerou mentální přípravu z toho v Riley hrklo. Mariin obličej byl nepřirozeně pasivní a klidný, ani pokroucený a útrpný, jako byl, když visela na lustru. Tento obličej nebyl ani vystresovaný a vyděšený, jako býval, když spolu hovořily osobně. Zdálo se to nesprávné. Vlastně se to zdálo být horší, než jen nesprávné.
Rychle prošla kolem rakve, všimla si postarší dvojice, která seděla v přední řadě. Domnívala se, že to jsou rodiče Marie. Byli doprovázeni mužem a ženou, kteří byli asi ve věku Riley. Hádala, že to jsou bratr a sestra od Marie. Riley zapátrala ve vzpomínkách na konverzace s Marie a vzpomněla si, že jejich jména jsou Trevor a Shannon. Neměla ponětí, jak se jmenují Mariiny rodiče.
Riley si pomyslela, že by se zastavila a rodině sdělila své kondolence. Ale jak by se představila? Jako ta žena, která zachránila Marie z uvěznění, jen aby našla později její tělo? Ne, jistě byla tou poslední osobou, kterou nyní chtěli vidět. Bylo lepší je nechat v tichosti truchlit.
Jak zamířila zpět dozadu do místnosti, Riley si uvědomila, že zde nepoznává jedinou osobu. To se zdálo být divné a příšerně smutné. Po nespočetných hodinách video telefonátů a jediného setkání tváří v tvář, neměli společného ani jediného přítele.
Ale měli společného jednoho hrozného nepřítele – psychopata, který je obě držel v zajetí. Je dnes tady? Riley věděla, že vrahové často navštěvovali pohřby a hroby svých obětí. Někdo hluboko si musela také přiznat, a dlužila to i Marie, že to byl ten pravý důvod, proč sem dnes přišla. Aby našla Petersona. Proto měla také u sebe schovanou zbraň – její osobní Glock, který měla jinak uložený v krabici v kufru auta.
Jak kráčela do zadní části místnosti, prohlédla si tváře těch, kteří již seděli. V záři jeho pochodně zahlédla tvář Petersona a viděla jeho fotky. Ale nikdy se na něj nepodívala dostatečně důkladně tváří v tvář. Poznala by ho?
Srdce jí bušilo, když si všechny tváře podezřele prohlížela, hledala v každém z nich vraha. Brzy se z nich stala šmouha smutkem zasažených obličejů, které se na ni zmateně dívaly.
Riley neviděla žádného podezřelého a tak se posadila na židli v uličce v zadní řadě, oddělená od všech ostatních, odkud mohla sledovat všechny, kteří přicházeli nebo odcházeli.
Na pódium vystoupil mladý ministrant. Riley věděla, že Marie nebyla věřící, takže ministrant musel být nápad její rodiny. Opozdilci se posadili a všichni ztichli.
Tlumeným a profesionálně znějícím hlasem začal ministrant odříkávat známá slova.
“‘I když procházím údolím smrtelných stínů, nezaleknu se žádného zla, protože jsi se mnou; tvá hůl a tvá berle mě uklidňují.’”
Ministrant se na chvíli odmlčel. V krátkém tichu myslí Riley zazněla jediná věta …
“Nezaleknu se žádného zla.”
Riley to připadalo groteskně nevhodné rčení. Co to vůbec znamenalo “nezaleknout se zla”? Jak to vůbec mohl být dobrý nápad? Kdyby se Marie před pár měsíci více obávala, byla obezřetnější, možná by vůbec neupadla do Petersonových spárů.
Určitě byl vhodný čas, zaleknout se zla. Bylo ho venku dost.
Ministrant znovu začal hovořit.
“Drazí přátelé, sešli jsme se zde, abychom truchlili nad ztrátou a oslavili život Marie Sayles – dcery, sestry, přítelkyně a kolegyně …”
Ministrant poté započal proslov o ztrátě, přátelství a rodině. I když popsal Mariin “odchod” jako “předčasný,” nezmínil se o násilí nebo hrůze, která ji během posledních týdnů života pronásledovala.
Riley rychle přestala vnímat jeho kázání. Přitom si vzpomněla na slova na Mariině sebevražedné zprávě.
“Toto je jediný způsob.”
Riley pocítila, jak ji uvnitř svírá vina, zvětšovala se tak, že už nemohla ani dýchat. Chtěla utíkat dopředu do místnosti, odstrčit ministranta stranou a přiznat před shromážděním, že to je všechno, všechno její vina. Že Marie zklamala. Zklamala všechny, kdo Marie milovali. Zklamala sama sebe.
Riley bojoval s naléhavým pocitem se přiznat, ale její znepokojení se začala měnit v brutální prozření. Nejprve ty montované cihlové panely, hloupé bílé sloupy a pastelová tapeta. Pak Mariin obličej, tak nepřirozený a voskový v její rakvi. A nyní ten kazatel, který gestikuloval a hovořil jako panák, jako miniaturní automat, a shromáždění malých hlav, které poskakovaly, zatímco k nim promlouval.
Byl to jako domeček panenek, uvědomila si nyní Riley.
A Marie byla vystavená v truhle – ne jako skutečné tělo, ale jako rádoby tělo v rádoby pohřbu.
Riley zachvátila hrůza. Ti dva vrazi – Peterson a ten, kdo zabil Cindy MacKinnon a ostatní – se jí v mysli spojily v jedno. Nezáleželo na tom, že to propojení nebylo vůbec na ničem založené a bylo iracionální. Nemohla je od sebe oddělit. Došlo jí to.
Zdálo se, jako by dobře připravený pohřeb byl poslední zásah toho monstra. Prohlašoval tak, že budou mnohé další oběti a bude následovat mnoho dalších pohřbů.
Jak tam Riley seděla, koutkem oka si všimla někoho, kdo v tichosti vklouzl dovnitř a posadil se na druhý konec poslední řady. Otočila trochu hlavu, aby viděla, kdo se dostavil uprostřed obřadu a uviděla ležérně oblečeného muže, který měl kšiltovku do čela, kterou si schovával oči. Srdce se jí rozbušilo. Vypadal velký a dostatečně silný na to, aby ji přepral, když ji chytil. Jeho obličej byl tvrdý, čelist pevně stisknutá a ona si pomyslela, že vypadá trochu provinile. Mohl by to být ten vrah, kterého hledá?
Riley si uvědomila, že se téměř až zadýchala. Zpomalila svůj dech, dokud si nevyčistila hlavu. Musela se držet, aby nevyskočila a pozdně příchozího nezatkla. Obřad se zjevně chýlil ke konci a ona ho nemohla přerušit a ukázat nedostatek respektu ke vzpomínce na Marie. Musí počkat. Co když to ale není on?
A pak se k jejímu překvapení náhle postavil a tiše odešel z místnosti. Všiml si jí?
Riley vyskočila a následovala ho. Cítila, jak se hlavy otočily, kvůli jejímu náhlému vyrušení, ale to už teď bylo jedno.
Rychle kráčel halou obřadního sálu k hlavnímu vchodu a jak rozrazila hlavní dveře, spatřila, že muž rychle kráčel pryč po městském chodníků. Tasila svou zbraň a vyrazila za ním.
“FBI!” vykřikla. “Zastavte se!”
Muž se otočil dokola, aby k ní byl čelem.
“FBI!” zopakovala, znovu se bez svého odznaku cítila nahá. “Nechte ruce tam, kde na ně budu vidět.”
Muž, který se na ni díval, vypadal naprosto překvapeně.
“Identifikaci!” dožadovala se.
Jeho ruce se třásly – ať už ze strachu nebo rozhořčení, Riley nevěděla z čeho. Vytáhl peněženku s řidičským průkazem a jak si ho prohlédla, viděla, že je obyvatelem Washingtonu.
“Tady je moje identifikace,” řekl. “Kde je ta vaše?”
Rileyino odhodlání začalo mizet. Už někdy tvář tohoto muže spatřil? Nebyla si jistá.
“Jsem právník,” řekl stále otřesený muž. “A znám svá práva. Měla byste mít dobrý důvod pro to, že jste na mě bezdůvodně vytáhla zbraň. Tady, v ulicích města.”
“Jsem Agentka Riley Paige,” řekla. “Potřebuji vědět, proč jste se zúčastnil pohřbu.”
Muž si ji začal prohlížet zblízka.
“Riley Paige?” zeptal se. “Ta agentka, co ji zachránila?”
Riley pokývala. Mužova tvář byla náhle povislá zoufalstvím.
“Marie byla přítelkyně,” řekl. “Před pár měsíci jsme byli blízcí. A pak se jí stala tahle hrozná věc a …”
Muž zadržel vzlyknutí.
“Ztratil jsem s ní kontakt. Byla to moje chyba. Byla má dobrá přítelkyně a já jsem s ní nebyl nadále v kontaktu. A nyní už nikdy nebudu mít šanci …”
Muž zakroutil hlavou.
“Kéž bych mohl vrátit čas a udělat vše jinak. Cítím se kvůli tomu tak hrozně. Nedokázal jsem ani zůstat do konce pohřbu. Musel jsem odejít.”
Tento muž se cítil provinile, uvědomila si Riley, a bolelo ho to. Z velmi podobných důvodů, jako ona.
“Je mi to líto,” řekla Riley jemně, zklamaně a dala dolů zbraň. “Opravdu. Najdu toho bastarda, který jí to udělal.”
Jak se otočila k odchodu, slyšela, jak na ni zmateným tónem zavolal.
“Já myslel, že už je mrtvý?”
Riley neodpověděla. Nechala toho truchlícího muže dál stát na chodníku.
A jak kráčela pryč, věděla přesně, kam musí jít. Na místo, kterému by nikdo jiný na světě, kromě Marie, nerozuměl.
*
Riley projížděla ulicemi města, které proměňovaly elegantní domy v Georgetown na zchátralé sousedství dříve prosperující průmyslové oblasti. Mnoho budov a obchodů bylo opuštěných a místní obyvatelé byli chutí. Čím hlouběji jela, tím to bylo horší.
Nakonec zaparkovala podél bloku domů, který se skládal z řady domů, určených k demolici. Vystoupila z auta a rychle našla, co hledala.
Dva prázdné domy, obklopené širokým a opuštěným prostranstvím. Před nedávnou dobou tu stály tři opuštěné domy. Peterson bydlel jako squatter v prostředním domě a používal ho jako své tajné doupě. Bylo to pro něj perfektní místo, příliš separované od obyvatel na to, aby někdo slyšel výkřiky, které přicházely ze spodu domu.
Nyní bylo místo srovnané se zemí, veškeré pozůstatky domů byly odstraněny a začínala zde růst tráva. Riley se pokusila si představit, jak to tu vypadala, když zde domy ještě stály. Nebylo to snadné. Byla tu jen jedinkrát, když domy ještě stály. A to byla noc.
Jak kráčela na volné prostranství, začínaly se jí vracet vzpomínky …
Riley ho pronásledovala celý den až do noci. Bill byl odvolán k jinému urgentnímu případu a Riley se, ne zrovna chytře, rozhodla pronásledovat sem muže o samotě.
Sledovala ho, jak vstoupil do bídných malých domů se zabedněnými okny. Potom, za pár okamžiků, znovu odešel. Byl tu pěšky a ona nevěděla, kam jde.
Krátce zvážila, zda zavolat posilu. A pak se rozhodla to neudělat. Muž odešel pryč a jestli byla uvnitř toho domu skutečně oběť, nemohla ji tu nechat a dál trpět už ani minutu. Vystoupila na verandu a protáhla se mezi prkny, které částečně blokovaly vstup.
Rozsvítila svou baterku. Kužel světla se odrazil od alespoň tuctu nádob s propanem. To nebylo překvapující. S Billem věděli, že je podezřelý posedlý ohněm.
Potom z pod prken na podlaze zaslechla škrábání a potom slabý pláč …
Riley zastavila tok vzpomínek. Rozhlédla se kolem. Cítila se jistá – záhadně jistá – že nyní stojí na stejném místě, kterého se děsila a které zároveň vyhledávala. Tady byly s Marie zavřené do klece v tmavém a špinavém stěsnaném prostoru.
Zbytek příběhu byl stále živý v jejích vzpomínkách. Riley padla do Petersonova zajetí, když osvobodila Marie. Marie klopýtala pár mil v absolutním šoku. Když ji našli, neměla ponětí o tom, kde ji předtím držel. Riley byla zanechána o samotě ve tmě a musela si najít svou vlastní cestu ven.
Po zdánlivě nekonečné noční můře, opakovaně trýzněná Petersonovou pochodní, se Riley osvobodila. Když se jí to podařilo, bila Petersona, dokud neztratil vědomí. Každá rána jí dávala silný pocit zadostiučinění. Uvědomovala si, že možná ty rány byly malým zadosti učením, které jí umožňovalo zhojit se lépe, než se to podařilo Marie.
Potom, šílená a rozzuřená strachem a vyčerpáním, Riley otevřela všechny nádrže s propanem. A jak utekla z domu, hodila zpět dovnitř zapálenou sirku. Exploze ji odhodila přes ulici. Všichni byli překvapení, že přežila.
Nyní, dva měsíce po explozi, tu Riley stála a rozhlížela se na svůj pochmurný výtvor – prázdné místo, kde nikdo nebydlel nebo kde ještě dlouho nikdo bydlet nebude. Zdál se to být perfektní obrázek toho, v co se změnil její život. Určitým způsobem se to zdál být konec cesty – alespoň pro ni.
Zmocnil se ji závrať nevolnosti. Zatímco stále stála na travnatém místě, cítila, jako by padala, padala, padala. Padala přímo do propasti, která byla doširoka otevřená jen pro ni. I v jasném denním světle se svět zdál být příšerně temný – dokonce temnější, než byl v kleci ve stísněném prostoru. Zdálo se, že propast nemá žádné dno a její pád nebere konce.
Riley si znovu vybavila zhodnocení pravděpodobnosti Betty Richter, že Peterson byl zabitý.
Řekla bych na devadesát devět procent.
Ale to jedno procento, které na ni doléhalo, jaksi udělalo z těch devadesáti devíti bezcenné a absurdní číslo.
A kromě toho, i kdyby byl Peterson skutečně mrtev, jaký v tom byl rozdíl? Riley si vzpomněla na Mariina hrozná slova v telefonu v den její sebevraždy.
Možná, že je jako duch, Riley. Možná, že právě to se stalo, když jsi ho vyhodila do povětří. Zabila jsi tělo, ale nezabila jsi ďábla v něm.
Ano, to bylo ono. Celý život bojovala a ztrácela v bitvě. Ďábel byl nakonec tím, který pronásledoval svět, stejně jako jistě pronásledoval toto místo, kde s Marie příšerně trpěly. Byla to lekce, ze které se měla ponaučit jako malá holka, když nemohla zabránit v tom, aby byla její matka zavražděna. Lekce, která se jí vryla do paměti díky Mariině sebevraždě. Zachránit ji bylo zbytečné. Nebyl důvod nikoho zachraňovat, ani sebe sama. Ďábel nakonec vyhraje. Bylo to přesně tak, jak jí to Marie pověděla po telefonu.
Nemůžeš bojovat s přízrakem. Vzdej to, Riley.
A Marie, která byla mnohem statečnější, než Riley, to věděla a nakonec vzala věci do svých rukou. Vysvětlila svou volbu za pomoci pěti jednoduchých slov.
Toto je jediný způsob.
Ale nebylo odvážné, vzít si svůj vlastní život. Bylo to zbabělé.
Rileyinou temnotou zazněl hlas.
“Jste v pořádku, paní?”
Riley vzhlédla.
“Cože?”
Potom si pomalu uvědomila, že byla na kolenou na prázdné městské parcele. Po tváři jí stékaly slzy.
“Mám vám někoho zavolat?” zeptal se hlas. Riley viděla, že na blízkém chodníku zastavila žena, starší žena v ošuntělém oblečení, ale s ustaraným výrazem ve tváři.
Riley ovládla své vzlykání a vstala a žena se šoupala dál. Riley tam otupěle stála. Pokud nedokáže ukončit své vlastní trápení, ví o způsobu, jak se vůči němu obrnit. Nebylo to statečné, ani ctihodné, ale Riley už to bylo jedno. Nehodlala už tomu dál vzdorovat. Nasedla do auta a rozjela se domů.