Po francouzských zajatcích se neohlížel. Věděl, že už minulého léta je vypravili do jejich vlasti. Zato dost vojáků přecházelo, nejvíce pěších a také dělostřelců. Nejvíce jich zahlédl, když se bral podél kasáren, jež řadou stály od Jaroměřské brány k Hradecké, budovy rozlehlé, ale jednotvárné, chmurné, s řadami hojných oken, s velkými průjezdy, jimiž bylo vidět do prostorných nádvoří. V kasárnách jako v oulech, hemžení a ruch, šum a směs hlasů, v nádvořích, u oken i před budovami. Vojáci před nimi v skupinách nebo na lavicích; kouřili, povídali, cídili. Václav zahlédl i velikého, osmáhlého pěšáka s černými kníry, s kroužkem v uchu, v gamaších, v bílém fraku vojenském, an pokuřuje z krátké dýmky, pletl vlněnou punčochu zručně jako ženská. Byl od jejich, hradeckého pluku Reusz-Greiz č. 18, jak podle výložků poznal.
Ten punčochu pletl a v přízemí u okna dva vojáci seděli, každý u kolovratu – Václav se maně zastavil, aby se přesvědčil, aby si zjistil, že ho zrak neklame. Neklamal; skutečně ta vojenská idyla. Pletou punčochy, předou, vytáhli zase kolovraty a dráty, jak je císař Josef nařídil, aby se v posádkách marně nezabíjel čas. Předli, pletli. Jak dávno tomu, co zabíjeli, lidskou krev prolévali. A dětí kolem plno, vojanských i měšťanských. Hemžily se kolem v nádvořích kolem vojaček prádlo rozvěšujících, kolem vojáků na lavičkách i hrbolatě dlážděnou ulicí před kasárny.
V tom ruchu a hemžení vojanském, ale neválečném bral se Václav ke kasárnám u Hradecké brány, kdež „ležel“ Patrčkův pluk. Už cestou podél těch fádních komisních staveb nebylo mu volno, a když stanul před Patrčkovými kasárny, jež vypadaly tak hole a zasmušile, bezděky povzdechl. Pak mu bylo ouzko, když prošed klenutým, vybíleným průjezdem, z něhož nalevo vedly schody do patra, stanul na pokraji rozlehlého dvora, tu tam travou zarostlého, obklopeného rudými cihlovými zdmi kasemat, vybledlým drnem porostlých.
Nic nebylo vidět nežli ty hrozné zdi, v nich tu a tam okno zamřežované a dvéře zavřené, černožlutě natřené a v pravém koutě stavení neomítnuté, červené s cihlovou střechou, všecko zdí obehnané, a zděnou strážní budku. Jen to, jenom to, ty červené zdi, pusté nádvoří a šedé říjnové nebe nad tím a stráž v plášti, s puškou na rameni u té budky – Smutek, smutek —
Průjezdem, ze schodů do schodů přecházeli vojáci v pláštích, bez nich, v bílých fracích nebo jen v umazaných blůzách i v zástěrách, vynášeli koše i bedny plné smetí; oblaky čpavého dýmu tabákového převanuly tu tam silným komisním zápachem. Věk se ptal po Patrčkovi. Ten onen ho neznal, ale pak hned dva tři, byli od jeho pluku, živě se hlásili, ach, pan kaprál Patrčka, tady že je, ano, v těchhle kasárnách, že je tu, aby šel za nimi, nebo že pana kaprála zavolají.
„A tuhle jde!“ vzkřikl jeden z vojáků, ukazuje na urostlého, štíhlého desátníka v černých vysokých gamaších, v bílém fraku se zelenými výložky, v „holcmici“ na hlavě, šavli na bílém řemeni a s ní lískovku. Vyrozuměl, že na něj ukazují, že o něm mluví; zrychlil krok a mhouřil oči, aby lépe viděl.
Václav ho hned nepoznal, ale když viděl, že ten desátník vlasů krátce ostříhaných, s lískovkou po boku je Patrčka, jenž toužil po Praze a žiti volně jako spisovatel, zamrazilo jej. Lítostí jat podal mu mlčky ruku.
„Krajane, vlastenče!“ zvolal Patrčka radostně, „vítám vás! Vy jste si na mne vzpomněl! Dika, dika vám! Pojdte, chcete nahoru do kasáren, ale tam ne, ne do toho pekla, půjdeme ven, mám teď pokdy, až do večera, pojďte, milý příteli!“
Šli a chodili dlouho sami dva pod stromy kolem prostranství před kostelem, pak zasedli v hospůdce, o kteréž Patrčka věděl, že tam nebude plno. Vypravoval, líčil, jak jej násilně odvedli, jak se mu u nich páni pomstili, první čas že myslil, že nevydrží, že zajde tady v smutné pevnosti, v hrozném živobytí kasárenském, v tom neklidu, mezi takovou často rotou, starou vojnou, surovou, bezohlednou, a když pomyslil, že čtrnáct let, čtrnáct let má v tom otročit – Co zkusil, ach, kdo v tom nebyl, že nepochopí, neporozumí, co zbytečného poroučení a malicherného, jaké hrubé práce musil konat, a nadto horší často ponížení chodilo a urážky, na něž se nemohl, nesměl ozvat —
Teď že je líp, liboval si, co se stal desátníkem, tím že jej udělali nadobyčej brzo, po čtyřech měsících, ale teď že ho nejspíše dají do plukovní školy učit děti ženatých vojáků – Vypravoval, postěžoval si a zas už se ptal na Prahu, na Prahu, ach, kdyby alespoň tam ho byli odvedli, ale tady, tady – A zase co dělá Expedice, Kramerius, co Hýbl a ostatní vlastenci a české divadlo.
Věk podotkl, že snad teď nemůže nic psát.
„I píšu, i v tom kasárenském hluku, verše a ledacos, to je má nejpěknější chvíle, a čtu pro sebe i vojákům, a někteří rádi poslouchají a mají mne dost rádi, čtu jim a vykládám.“
„A knihy —“
„O ty jsem se nejvíc bál, když mne sem hnali, ale chválabohu, je tu Pitka, vlastenec, slyšel jste o něm, kostelník Pitka, pantáta ho zná a dobřanský pan farář taky. Pitka má dost knih starých a nových taky, kupuje všecko, co vyjde. K tomu chodím, od něho si knížky odnáším, tam si postesknu a pohovořím o vlastenských důležitostech. Vy tam taky musíte, podíváme se k němu, rád vás uvidí, a nepustí vás, musíte tam ostat na noc —“
Václav byl od toho setkání až do té chvíle vzrušen. Tajil však své pohnutí před desátníkem spisovatelem, jehož mu bylo líto a jejž té chvíle měl radši. Byl by mu kolikrát ruku podal a stiskl. Naslouchal mu s účastenstvím a také ochotně jej poslechl, aby tedy se vydali k Pitkovi.
Celý večer pobyli u josefovského vlastence, v hovoru, u večeře za stolem i pak u stojanů plných knih starých, bachratých, v starých tmavých vazbách i nových tenkých, prostě svázaných nebo jen v tiskařských obálkách. Na Zieglera také vzpomněli; Pitka upřímně povzdechl, to že bude pro celou krajinu tady velká škoda, jestliže se jemnostpán dostane z Dobřan, jak se proslýchá, má se stát profesorem v semináři, prý v Praze nebo v Hradci. Patrčka vypravoval, jak u něho skládal ódu na cara Alexandra, kterou čtli v Prvotinách, jak kuchařka myslila, že se snad pomátl na rozumu —
Tak zůstali, dokud neozvalo se temným večerem melancholické večerní troubení. To desátníka Patrčku splašilo. Nerozloučil se však nadobro. Ještě ráno přiběhl a vyprovodil Václava až za bránu. Cestou vyžádal si opět pozdravení do Dobrušky pantátovi a všem, na Dobřany, pražským vlastencům, a prosil Václava, aby mu psal zprávy o Praze, jak tam je, co mezi vlastenci a v literatuře nového, co v divadle.
Václav rád slíbil a přál Patrčkovi, aby hodně brzo se odtud dostal. Patrčka se smutně usmál.
„Vlastenče, to tak hned nebude, z těch pout se nedostanu. Čtrnáct let! Čtrnáct let! Je to hrozné pomyšlení, člověk by si mohl zoufat, jak jsem už řek, ale mám starou matku a pak, myslím, je tu také vlastenská povinnost. Budu pracovat, v tom je trochu outěchy —“
„Snad by se našla přímluva, pomoc —“
Patrčka smutně zakroutil hlavou.
„To nebude, a kdyby bylo, alespoň teď by nic nepomohlo.“ Trhl sebou. „Slyšíte? Signál! Musím. To je hrozné slovo. Musím. Děkuju vám,“ hlas se mu zachvěl, „srdečně děkuju, že jste si na mne vzpomněl —“
Chytl Václava, objal a políbil. Oběma se zakalil zrak. Patrčka se odtrhl, potřásl Václavovi rukou a chvátal zpátky do brány. Václav hleděl dojat za ním, až Patrčka zmizel za rohem rudé hradby, na jejímž svahu chvěla se vybledlá tráva v sychravém větru podzimního zachmuřeného rána. —
Jean Butteau dorazil za studeného listopadového večera do Štokeravy v Dolních Rakousích. Vydal se z Prahy po přání své nemocné báby hledat strýce Tháma. Chodil jako bludný rytíř nejprve nanejisto, pak už po stopě, kterouž našel na Moravě. Zkusil mnoho za podzimních plískanic a pak za mrazů. Když jej vše přemáhalo, slota počasí i namáhavé putování a chtěl se již navrátit, doslechl se najisto, že Viova společnost hraje v Štokarevě. To jej vzpružilo.
Když toho večera tam došel, ptal se ihned po herecké společnosti a kde hraje. Řekli mu, že tu je, ale že dnes nehraje, že dává představení jen třikráte za týden. Pátral po strýci, kterého neznal. Zastal ho v bytě v komůrce malého domů v postranní ulici. Zhlédl staršího muže v kabátě po krk zapjatém (v sedničce nebylo zatopeno), v klobouce na hlavě, lepícího při světle lojové svíčky pruh papíru kovově lesklého na helmici z lepenky.
„Pan Thám z Prahy?“ hlásil se Jean po česku.
Thám překvapen prudce odložil helmu a vyjeveně hleděl na příchozího, jenž v ten okamžik plně uviděl zarudlou, uvadlou tvář strýcovu, hladce oholenou.
„Krajan?“ zeptal se Thám drsným, nečistým hlasem. „Odkud?“
„Z Prahy, Butteau, strýčku.“ Thám prudce vstal.
„Butteau, jaký Butteau?“ Jean pověděl.
„Ach, Betynin! Kde ses tu vzal?“
„Jdu za nima, strýčku, hledám jich. Babička stůně.“
„A proto —“ divil se Thám, protahuje slovo a chmuře obočí, a drsně dořekl: „Já jí nemohu pomoct.“
„Ona nic nechce, je u Milosrdných ve špitále, pan doktor Held si ji tam vzal.“
„Doktor Held —“ opakoval Thám tlumeně a zadíval se do prázdna, jako by se rozpomínal nebo si vzpomínal. A najednou se zkrátka optal: „Tak co – co za mnou jdeš? Máš matku, kde ta je?“
„V Linci – a —“
„Ty jdeš za mnou, chceš k divadlu.“
„Já už byl a půjdu zas, ale tady bych nechtěl.“
Thám se drsně zasmál.
„No, no, vybírat si, ale máš pravdu, jsi mladý – tady jen, kdo musí, stará chamradina u té žebroty tu, u toho darebného direktora.“
„Nesu jim psaní, strýčku, od tetičky.“ Thám vyvalil oči, okamžik mlčel, o krok postoupil – „Od koho – od tetičky – Od které?“ vyrazil ostře. „Od tety Pauly —“
Thám zrudnuv opakoval „od tety —“, ale nedořekl. „Že od ní?“ žasl a pojednou s úsměškem přidal: „To snad panu Amlingovi —“ Jean, jako by nerozuměl, pokračoval: „Je ve Slezsku a stůně.“
„Aha, je zle.“
„Jim nepíše, ale o nich.“ Jean, hrabaje se v kapse, vytáhl zaobalené psaní. „Tadyhle, strýčku.“ Thám mávl prudce rukou.
„Nic nechci, nic —“ Obrátiv se, přešel světničkou sem tam. Jean, užaslý, hledě za ním, připomenul prosebně: „Přečtou si to psaní.“
„Nic, nic!“
„Jdu kolik neděl, kolik neděl je nosím, abych jim je odevzdal —“
„Lžeš, to není pravda!“ Thám se náhle zastavil.
„Svatou pravdu mluvím.“ Pověděl, jak se babička trápila nad tím psaním, jak proto jen se dala odnést do nemocnice, které se tak bála, aby on, Jean, mohl odejít z Prahy. Thám stál, naslouchal, a když Jean domluvil, chvilku mlčel, pak náhle přistoupil.
„Tak ukaž.“
Vzal list, a usednuv na chudou postel ke stolku, naklonil se ke světlu. Vzrušen vypravováním synovcovým, vzal do ruky list své ženy.
Četl o její bídě, o její nemoci, četl o její lítosti a touze po jeho odpuštění. Nic jiného nechtěla, jenom to, jen po tom tak prahla. Nedočetl naráz. V očích se mu zatmívalo, jak se mu zkalily rosou pohnutí; když dočetl, hrnuly se mu slze po tvářích od líčení zdrsnělých. Vzdychl, hleděl do plamene svíčky, naklonil se zase k listu, pojednou vstal a pobízel Jeana, aby si sedl, aby vypravoval. Pak sehnal mu večeři, kus chleba a sýra a sklenku vína a zase, co Jean jedl, chodil světničkou, mna si levicí čelo nebo přitiskuje k němu obě dlaně.
Jako z vidění se vytrhl, když Jean požádal, směl-li by si tu lehnout na lavici, že je tuze ušlý.
„Ne na lavici, do postele si vlez, je tu zima, lehni si, dnes budeme spát spolu; když jsem nevěděl, kdo by se nadál – bože —“
Jean za chvíli usnul; spal jako zabitý a nevěděl, že strýc dlouho přecházel komorou a že pozdě ulehl. Pořád na Paulu myslil, na ženu, kterou tak vášnivě miloval, kteréž všecko obětoval, postavení, svou práci literární, své sny a touhy vlastenecké a kteráž jej za to zradila. Teď sama také zrazena, krutě vytrestána, opuštěná, v cizině, v bídě, nemocná – Třeba žebrajíc by chtěla domů, kdyby byla zdráva, a jeho odpuštění. Jak lituje! Jaký život – zmařený jako jeho, dva ubohé životy. Takové konce po takové lásce! Jak se mívali rádi, jak bývali šťastni – a tedjen bída a hořkost zbyla a lítost. Ona nemocná, opuštěná – Soustrast jej pojala; a v tom litování bylo slitování —
Ráno, když se Jean probudil, vařil Thám už snídaní: sobě oukrop, synovci mléko.
„Tak hochu,“ oslovoval jej důvěrně, přátelsky, Jean to cítil, „pojď, posnídej a dopoledne odpočívej. Odpoledne vyrazíme. Teď seženu ještě nějaký groš – No, Moravou by to šlo. Tam po farách a leckde si pamatují, kdo byl Václav Thám. Byl, byl —“
„Oni by taky šli? To jsem rád. A něco peněz taky ještě mám.“
„Kdo ti dal?“
„Pan „ředitel Liebich a pan Bayer a jiní u divadla v Praze. A kam chtějí, strýčku?“
Thám se zasmušil, začervenalé čelo mu zrudlo do temna. „Za tetičkou,“ zahučel.
„Půjdeš?“
„Jak by ne! Půjdu!“
Na podzim r. 1816 přijel mladý Věk z Hradce do Prahy podniknout zkoušky apelační, na kteréž se po celý rok pilně připravoval. Ubytoval se u Zlatého bažanta. První cesta odtud do města byla k Prašné bráně na Staré aleji k paláci někdy příchovskému. Podíval se po něm, po oknech známých pokojů, do průjezdu, vešel i na kraj zahrady, zbarvené dechem jeseni. Minulost jej sem mocně pudila, vzpomínky. Nahoru do domu však nevešel.
Když se vracel, potkal na kraji průjezdu starého Tomáše v beraničce a v zástěře. Chtěl jej minout, staroch však jej poznal a nepustil. Vyptával se, hovorně vypravoval o toškánovské rodině, kteréž tolik let už sloužil,
Hanzim, o staré jemnostpaní, o Katince, ta že má holčičku, takové hezké děťátko, s tou že tu u nich často bývá, stará jemnostpaní, ta že má z nich takovou radost, bože, ta že by vnučku zanesla, ta že je pánem v domě, starý „pan Ambrož“ že se na ni usmívá a tuhle že jí začal i pískat na flautu, a stará Mariána, ta že by dítě pořád chovala, a mladá paní, paní Plešnerová, no jako růže, jen kvete.
„A co tak pospíchají, pane Věk – ale přijdou přec, Hanzi a všichni jich rádi uvidí —“
„Přijdu, přijdu,“ sliboval Věk, jen aby se odtud dostal, strachuje se, že někdo z rodiny jej zhlédne a že by pak musil nahoru do bytu. Tam nechtěl, ale schválně pak přešel Staré ale je na druhou stranu, aby mohl jiti vedle Plešnerova domu. Nespatřil však Katinky; náhoda, v niž tajně doufal, mu nepřála —
Na Starou rychtu toho večera nešel. Obával se, že by se tam dlouho zdržel; a na zítřek chtěl si zachovat hlavu jasnou.
Nazejtří hned odpoledne, už po zkoušce, zastavil se u doktora Helda. Ten právě se chystal psáti na Votavany paní de Lozier (a přitom psaníčko také paní Hanoldové a Jeanettě), že vše tady smluvil a připravil, jak žádala, na její cestu do Francie; chystalať se tam nadobro, když došlo vyzvání od bratra, jenž tou dobou sloužil jako plukovník už ve francouzské královské armádě. Held, uslyšev jméno svého bývalého chráněnce, nechal psaní. Věka přijal srdečně. Vyptával se ho na zkoušku, na jeho další plány.
„Zůstanu při ouřadě.“
„Oženíte se —“ zažertoval Held.
„To ne, pane doktore, nikdy.“ Znělo to velmi určitě.
„Aj, teď už jste se tak rozhodl? No, však —“
„Ne, jistě. Až budu mít slušné místo, vezmu rodiče k sobě. Otci se po tom státním bankrotu pořád nedaří. Loni prodal pole, obchod hrubě nejde.“
„Ale je zdráv —“
„Je, chválabohu.“
„Ach, vzpomínám si, že by se divil. No, však mu to můžete písemně oznámit. O Thámovi —“
„O Karlovi, že umřel? To jsme četli.“
„Ano, ten umřel, v březnu u mne ve špitále U milosrdných. Vedlo se mu nakonec zle. Oh, české péro neuživí, do nouze zavádí. Ale toho nemyslím, nýbrž jeho bratra —“
„Václava.“
„Toho; s vaším pantátou byli přátelé, ba myslím, že pantáta jeho chlapci kmotroval.“
„Ano, pantáta o tom vypravoval a mnoho z jeho života.“
„Tak tedy také víte o jeho ženě nevěrné.“ Held začal vypravovat, jak byl u staré Butteauové, jak její vnuk se vypravil hledat strýce Tháma, jak od toho mladíka došlo do špitálu psaní staré Butteauové, že strýce našel, že jsou spolu na cestě, že jdou za tetou, za Thámovou, strýc že se tak ustrnul a slitoval.
„Thám všecko zapomenul a všecko odpustil, když uslyšel o její bídě,“ pokračoval Held. „Stará Butteauová radostně vzdychala, když to psaní dostala, a těšila se, tak že bude Paulinka zachráněna, že se s Thámem udobří. Ale za týden stará Butteauová zemřela. To bylo před vánočními svátky. A pak nic. Po hochovi ani památky. Já už na to zapomněl, až tu někdy počátkem února přišel zčistajasna a rovnou do špitálu k babičce. To bylo překvapení. Plakal, povídal fráter, ale pak se rozběhl rovnou za mnou. ‚No, aspoň ušla babička zármutku,‘ povídal mně. A vypravoval, jak šli s Thámem Moravou do Slezska za tou hereční společností, u které byla Thámová. Ale když došli do toho městečka, byla už společnost pryč.
Že se pustila dál do Haliče, jim povídali, a tu nemocnou herečku že vezli s sebou. Thám jako střelený, prý hned zase vzhůru a dál, za tou společností. Ani oddechu si nepopřál. Co zkusili, vypravoval ten výrostek, jaké byly mrazy a jaké vánice. Ale Thám pořád jen dál, dál, až stihli tu společnost v nějakém městečku. Jméno jsem už zapomněl. Společnost zastali, ale ne Thámovou.“
„Ach —“
„Byla již zakopána.“
„Ubohý člověk!“
„Jako když hrom udeří. Thám zesinal a div prý že nezuřil. A pak hned na hřbitov. Musili ho tam ihned zavést a tam prý klek do sněhu a tolik plakal nad zachumeleným hrobem své ženy. Večer tam šel zas, sám, a to už jím zima třásla. Už prý mu poslední den cesty nebylo dobře. Ráno měl velkou horečku a musil ostat ležet. No, zkrátka, zápal plic.“
„Umřel —“
„Za čtyři dni. To si pomyslete, co zkusil, na duši i na těle. Jaké ošetření v takovém hnízdě a u takové hereční společnosti, a on, vlastně cizí člověk. I tu smrt měl pro svou ženu. A za to hrob vedle jejího hrobu. Je to romantika, ale jistotná, smutná pravda. To se vaši podiví. Pantáta ho polituje upřímně jako málokdo. Ach, to měli Thámové smutný konec. Oba, a Václav nejsmutnější. – Co zkusil!“
Zasmušilý odcházel Václav od Helda. „Smutný konec!“ znělo mu, jak to Held řekl. A zač – že se obětovali vlastenské literatuře. Vtom se mu Patrčka přimihl v uniformě, nešťastný, zoufalý. A co také Hýbl – že tu bídu umí vesele snášet. Připadlo mu té chvíle, co otec mu, studentovi, o Thámovi vypravovával, obzvláště když se Thám z Prahy chystal, jak s ním otec chodil a také že byli na Hradčanech a jak si Thám povzdechl: „Vinea mea, ego te plantavi, et tu me potasti felle et aceto.“ Ano, on, Thám, Patrčka, Hýbl a všichni vzdělávali vinici a vzdělávají, a co jim dala, čím je napojila, nežli samou žlučí a octem —
V takové náladě zašel do Sirkové ulice navštívit doktora Srnku. Zastal ho doma. Seděl v ošumělém županu, v černé čapce, ne v jakobínské, v odřené černé lenošce u své velké bibliotéky, jež pokoj dost zacláněla. Doktor byl přepadlý, rozcuchaný, bez nákrčníku, v tváři přižloutlý, velmi apatický. Ani nevstal.
„To jsou oni, pane soused,“ ozval se, když se Václav přihlásil. „No tak, co přišli viděti? Starého ježka? Jsem jako starý ježek na podzim, když se krčí a choulí a očka přimhuřuje, když jde už čas zimního spánku. Nota bene, starý ježek a poslední zimní spánek. A jak se mám, se mne ptali? No, starý věk je přece jen veliké svinstvo. Už jde ta s kosou. Jen aby to dlouho netrvalo a nebyly velké bolesti – A kdyby byly – no – Smrti se nebojím. Je konec. A už jsem vlastně umřel. Ale to je hloupé, že ani nemůžu říct: ‚E vita plenus conviva recedam.‘ Eigentlich je to všecko jedno.
Ich bin fůr alles stumpf. Ale přece ne. Vztek mně ostal, jak nás ponížili, jak nás tisknou. A nejsmutnější je, že to málokdo u nás cítí. A oni páni vlastenci – chtějí zburcovat národ – chch – Budou-li mít jen lásku, ta jich a národ nespasí, sama ne, vztek musí být a paměť všeho, co nám udělali – Rozumějí mně?“
„Rozumím —“ Václav po těch dojmech, v kterých odcházel od Helda, živě přisvědčil a upřímně stiskl ruku starému jakobínovi.
Byl chmurný soumrak, když od něho odcházel. Na dvorečku se ještě zastavil, pohleděl k oknům někdy paní Lorencové. Svítili tam. V tu chvíli-bylo kol jako před lety, když se sem přistěhoval. A tam na dveřích na pavlač vedoucích cedulka; jistě s jménem mistra Praxa… Tam to okno, tam Lorencová jej přepadla, tam našel ten list se slovem „Werther!“ Ubohá Jetty… Viděl ji, jako by pavlačí se nesla plachým krokem a jak se plaše ohlédla po jeho oknu. Rozplynula se mu, zmizela. Dvéře na pavlač se hnuly. Rychle se obrátil a pospíchal odtud.
Večer zastavil se na Staré rychtě. Hýbl tam už seděl. Václav mu mohl o samotě stisknout ruku za knížky, které Hýbl toho roku vydal a které Václav ve své venkovské samotě s radostí uvítal. Mysle na předmluvu k Abelinu, prohodil s úsměvem:
„Tak jsme už v historii.“
„Napsal jsem to, aby po nás věděli, jaké jsme měli těžké, hrozné začátky. Ale my jsme českou Thálii zase probudili, my jsme jí místečko vybojovali a udrželi, no milý zlatý, to je grunt —“
„A bude to lepší?“ skepticky se zeptal Václav, jenž se nemohl zbaviti tísně. „Ty konce. Víte o Thámovi?“
„Vojáci padají, ale vítězství po jejich smrti. Vidíte, Thám. Ten to začal, pak Štěpánek a teď – no, nebude to něco jiného, jářku, tady bez Štěpánka si to řekneme: Klicpera! Slyšíte, Klicpera! V tom nám roste spisovatel, náš, náš, samorostlý, opravdivý. No a podívejte se, co naše provození udělala, co deklamatoria, jak se duch vlastenský šíří, obzvláště v studentstvu. A teď mu vůdce přibyl. Slyšel jste o profesoru Jungmannovi, že se loni na podzim dostal do Prahy. To je naše štěstí a naděje. Toho se studenti už teď důvěrně přidržují; toho budou jako vůdce následovati, uvidíte, či uslyšíte. A pak —“ ohlédl se kolem a tlumeněji, důvěrně mu svěřoval, že teď brzo bude vyhlášeno nařízení z Vídně, naši že o to dlouho pracovali, strahovský opat Grün, to že je Némec, ale spravedlivý, a Dlabač že mu asi našeptával, tak tedy prelát Grün a referent o školách při guberniu Tvrdý, našinec, a rada Krtička, rytíře Jeníka přítel, a jiní, ti že návrh prelátův podporovali a purkrabí hrabě Kolovrat také, ten je taky náš —“
„Jaký návrh?“ ptal se Václav dychtivě.
„Aby český jazyk byl vedle německého na gymnasia připuštěn, aby lékaři a právníci a vůbec ouředníci uměli česky —“
„Není možná!“
„Je, je,“ přisvědčoval Hýbl radostně.
Vtom se u dveří mihla nevelká postava Havelkova. Hýbl začal na něj kývat.
„Honem, honem, tady je nevěřící Tomáš.“
Havelka, jenž dopoledne odbýval zkoušku zároveň s Václavem, věše plášť na rohatinku, volal hlasitě, nadšeně: „Aha, já už vím. O tom nařízení!“
„Pst, ticho,“ napomínal Hýbl.
„A co, jaké ticho. Už je to z Vídně tu. Zejtra, pozejtří, no zkrátka, co nevidět to bude prohlášeno. Ale považte si, co to bylo! Už v srpnu je to prý podepsáno, a teprve teď – To proti tomu pracovali —“
„Ve Vídni,“ vyhrkl Václav.
„Ještě víc tady. Bretfeld, ten pes, a slavný ordinariát pražský a litoměřický byli proti tomu, když se jich o mínění ptali. Ale budějovický zas pro a králohradecký, ten obzvlášť znamenitě pro. No a purkrabí Kolovrat také pomohl tlačit —“
„Vivant, všichni vivant, kdo pomáhali!“ zvolal Hýbl nadšeně a Václav radostně povzdechl: „Bože, to je novina!“
„Vidíte,“ Hýbl v radostném rozčilení hladil vlasy do spánků, „vidíte, co jsem řek i napsal: ,Česká svíce ještě nedohořela.‘ Ne, a už jí nesfouknou!“