XXIV. DOKTOR SRNKA NAVŠTÍVÍ „STARCE Z HOR"
Doktor Srnka nezapomněl na pozvání „starce z hor“, kterýž jej tenkráte v kavárně U modrého hroznu tak překvapil, že byl doktor až u vyjevení. Tenkráte se i zlobil, na sebe i na cenzora; než o jeho pozvání přece uvažoval, i o něm toho večera i pak, cože to je, proč jej ten mágus zval, opravdu-li a jak mluvil o jeho, Srnkově spisu. Z toho rozpaky i zmatek na první chvíli, když ze všeho vycházelo, že cenzor asi není takový, za jakého jej měl, že neničí plody autorů ze zlé rozkoše, že rukou zuří v rukopisech jen, že musí.
Než, co u něho, co tam. Ale snad by stálo za to uvidět starého lišáka v doupěti. Snad jen láká. Doktor se hned neodhodlal, odkládal, pak i pozapomněl. Na Starou rychtu v ten čas nechodil tak často jako předtím. U „vlastenského“ stolu bývalo teď obyčejně prázdno. Studenti všichni odjeli na prázdniny, i „Vládyboř“ Svoboda. Jen Hýbl přicházel skoro denně a za ním někdy Štěpánek, Švanda, Kaupovský, a ti byli samé divadlo.
Než proto by byl doktor Srnka Starou rychtu tak často nemíjel. Ale měl jiné divadlo, ohromné, děsivě velkolepé, o němž se dovídal v kavárně
U modrého hroznu. Ta jej vábila svými novinami. Pro ně bývalo i teď v čas vagací odpoledne a kvečeru plno; o časopisy bývala tu tuhá mela. Proto sem chodil doktor Srnka pozdě večer nebo i v noci, do svého koutku za bílým sloupem, když si mohl snést všechny listy, zvláště Bayreuther Zeitung, Hamburského Correspondenta, Der österreichische Beobachter.
Tu byl jako zahrabán a skoro pokaždé sám. Stůl opodál, u něhož sedávali za pozdních večerních i nočních chvil pruští emigranti, stál opuštěn od té chvíle, co jejich hlava, Justus Gruner, byl náhle zatčen a z Prahy na petrovaradínskou pevnost zavezen. Doktor Müller, jeho pravá ruka, zmizel, ujel, tak jako několik jiných, kteří byli důstojníky v rakouských službách. Jen asi tři čtyři mladí přicházeli občas, četli noviny, rozčilovali se jimi, zlobili se, jak doktor Srnka přes noviny úkosem pozoroval, zvláště poslední dobou, co přicházely tak vítězné zprávy o Napoleonovi a jeho armádě.
Že přešedši Němen, postupuje hloub do Ruska, psaly noviny, všude vítězně, a Rusové že pořád ustupují. Zprávy byly hodně opozdilé, ale pořád stejného tónu. V srpnu oznamovaly, co se dálo na bojišti v červenci, zářijová čísla zvěstovala události ze srpna. A pořád samá francouzská vítězství. Poslední zprávy byly o levém křídle ruské armády, vedeném Bagrationem, že je úplně odtrženo od hlavní armády, pak že 27. divize ruská byla od předních zástupů francouzských potřena, odtud že boje ustavičně trvaly až k samým zdem města Smolenska, kamž císař Napoleon přitrhl z Krásné večer dne 16. srpna, dne 17. že byla všecka vnější opevnění vzata a 18. odpoledne samo město dobyto, přičemž z obou stran s velikou zuřivostí bylo bojováno, mnoho ruských generálů že padlo, také tři francouzští, z nichž jeden byl polský velitel brigády Grabovský, ztráty ruské na dělostřelectvu, prachu, zásobách že jsou ohromné, v té bitvě že byla všecka ruská armáda na hlavu poražena a teď že Francouzové pronásledují její zbytky.
Z vedlejší místnosti se ozval prudký náraz koulí na kulečníku, jak tam hráč právě rozrazil pyramidu. Do oken pošlehoval déšť. Doktor Srnka, zadumán nad nejnovější novinou z bojiště, nedbal, neslyšel. Pomýšlel, že Rusové Napoleona již nezadrží, že se dostane, kam chce, do Moskvy. A co pak, co z toho bude, co Evropa a co tady, jaký oučinek bude mít francouzské panství tady na zdejší hůl, ostane-li, a náhubky. – Pojednou mu připadlo, co tomu asi říká „stařec z hor“. Vtom přistoupil kavárenský sluha s konvicí zeptat se, poroučí-li pán ještě nalít. Ale doktor, obrátiv se prudce od novin, jako by neslyšel, zeptal se, zná-li cenzora Berghofra. „Znám, jak bych neznal.“
„Kdypak tu bývá?“
„Bývá tu navečer. Ale teď tu dlouho nebyl; snad stůné.“
Doktor myslil na cenzora, i když šel domů, a také ráno se mu přimihlo, že by se měl k němu přece podívat, když jej pozval. Je-li však nemocen – a vždyť nic jistého neví. Co se pak omlouvat a vymlouvat, až by se s ním zase sešel; jednou tam půjde a dost. Tak se rozhodl dopoledne a hned odpoledne se vypravil.
Bylo krásně, slunce hřálo jako v červenci. Doktor se dal přes Kamenný most a dále Malou Stranou na Újezd. Tenkráte tam a v sousedství nebylo tak hlučno a živo jako dnešního dne, kdy tehdejší Smíchov měl všehovšudy šedesát stavení, kdy tam, kde se dnes zelená zahrada Kinských, byl pustý svah s holými skalisky a vřesovišti, do nichž tu onde vrhaly chudé stíny křoviny nebo nějaký strom. Tudy tou „Vrabcovnou“ vedlo nahoru několik srázných pěšin a velkými oklikami hrbolatá vozová cesta kolem několika chudých příbytků s hrnčířskými pecemi asi prostřed úbočí.
Sousedství, Nebozízek, tenkráte soukromý majetek, vypadalo onačeji, ač také ne tak jako dnešního dne. Ale byla tam zahrada, zelená trávníky, stromy a křovinami.
Sem z Oujezda zabočil doktor Srnka, vzhůru klikatou pěšinou k jedinému osamělému domu,* jenž se za stromy nahoře ve stráni probělával. Doktor, všechen zardělý horkem i stoupáním, stíral si přes tu chvíli pot s hlavy. Nezastavil se však, až když docházel k cenzorovu domu pod košatými stromy klenoucími se nad cestou. Stavení jako opuštěné, na lavičce před ním nikdo, okna sice otevřena, nikdo však v nich a nic na nich, ani kvítečku. Ale rány se ozývaly za stavením.
Doktor se dal po hlase; ale jen obešel stavení, stanul překvapen. „Stařec z hor“, c. k. cenzor, mágus, rétor, polonahý, jen v plátěných spodních nohavicích, bos, bez klobouku, kulaté brejle na nose, štípal dříví. Právě zase vznesl hubenými pažemi sekeru nad šedou hlavou, prudkou silou zaťal do polena položeného na starém nátoni, nahoře již otřepeném, nevšímaje si doktora, který jej pozdravil. Teprve když poleno rozštípl a kousky odhodil, obrátil se cenzor, opíraje se o sekeru.
„To je jako větu dopsat, musil jsem ji dopsat, id est poleno dorazit,“ mluvil rychle. „Vítám vás, pane, je dost, že jste přišel. Hned napoprvé vidíte, že vám fušuju do řemesla.“
„Sekerou?“
„Ano, touto štýrskou sekerou. Výborný nástroj, důležitější nežli péro, a lepší. Ani tolik nezabíjí jako péro. Teď je mým léčebným nástrojem.“ „Jste churav?“
„Byl jsem, a ještě mi není jak náleží. Chci se dostat do potu.“
„V ouřadě se nedostanete do potu?“
„Ne, tam mně jen potí žluč. Ale pojďte dál.“
„Ne, děkuju, venku je pěkně.“
„Tak si sedněme na lavičku.“
„Tam se nedostanete do potu.“
„S vámi snad. Už jste mi dal jednou pro pot,“ ušklíbl se cenzor a rychle pokračoval: „Rousseau chodil jeden čas po arménsku; myslil, že to je nejpřirozenější oblek. Ale ne. Být po mém, shodil bych i tyto,“ a vzav nohavici do špetky, zaškubal jí a zatřepal. Pojednou vzpřímiv se zeptal se obřadně: „Smím-li tak, clarissime, ostat, či mám se dát do parády? Tohle je kostým ‚starce z hor‘,“ dodal s úsměvem.
„K tomu jsem přišel; s cenzorem nechci nic mít. Ale když jste ‚stařec z hor‘, co hašiš?“
„Potřeboval bych sám, abych se trochu omámil, abych alespoň na chvilku se na svět růžově podíval, tj. růžově viděl, a ne pořád tu ničemnost, bídu i svinstvo lidského života.“
Usedl na lavičku.
„To pravíte vy, vrstevník tak velikých, velkolepých událostí?“ usmál se doktor, sedaje vedle cenzora.
„Co je velikého, co velkolepého? Že vedou národy na jatka? Nebo že národové na jatka jdou tak nadšeně? Co za to budou mít? Co získají, vtrhne-li Napoleon do Moskvy?“
„Teď už snad tam je. Ale co kdyby jej odtud Rusové vyhnali —“
„To se nestane, ale kdyby se stalo a nasolili mu, byla by alespoň káva lacinější a cukr také.“ Cenzor se ušklíbl. „A ještě to, že bychom musili uhasit lásku k Francouzům a zapálit novou, k Rusům.“
„Ano, a nejdřív by začaly noviny. Co si tak myslíte, když čtete, jak teď chválí Napoleona a jak jsou proti Rusům. Jak je tomu dávno, co byl opak.“
Cenzor se zkrátka uplivl, mávl dlaní a kysele řekl: „Co si myslím. Abych to nemusil číst a šel už do penze. Zatím se utěšuji, že je to jedno, ať si píšou, co píšou, že to nesplaší ani myš, aniž komár že po tom zcepení. Komedie! Komedie!“ dodal s výrazem ošklivosti. „A nebude jí konce,“ vpadl Srnka.
„Dokud se zdola neozve hlas, dokud národové sami nezahřmí —“
„No, ve Francii notně zahřmělo, zhluboka, a kdo z té bouřky vyšel: Napoleon.“
„To je pravda, ale —“ cenzor se ušklíbl a rychleji vyhrkl: „Je, ale triko-lóra ostala a červená čapka jakobínská. A snad i u nás! Slyšel jste o tom?“ náhle se zeptal a zostra se podíval na Srnku. Tomu zamžikaly oči a po spáncích přelétl brunátný stín.
„Ano, slyšel —“ přisvědčil a usmál se. „Ale na tom nezáleží, kdo ji tam narazil, víte – kdo – zdali člověk starého pokolení, kterého zplodil Voltaire a Rousseau, nebo někdo z mladých. Ale pane – co je vám?“ Srnka kvapně vstal, pozoruje bedlivě cenzora, jenž zbledl a jemuž se oči horečně leskly. „Slyšte, pane, vy jste nemocen.“
„Není mně dobře, ale dostanu-li se do potu, bude dobře.“
„Štípat dříví však nebudete. To vás nenechám. Do postele, a bez odkladu, hned. Teď poroučím já.“ Vzal jej pod paždí.
„Jsem špatný pacient, doktore,“ nutil se do žertu cenzor.
„A já dobrý doktor,“ notoval Srnka. „Tak to půjde.“
„A nevdéčný jsem, nadávám —“
„Já také. A také poroučím, a vy budete poslouchat. Pojďte.“ Cenzor zsinalý, třesa se, ještě hned nevykročil, ale musil. Doktor jej mocně vzal a vedl do stavení.
XXV. PANÍ HANOLDOVÁ SE DO PRAHY NEVRÁTÍ
Praha přestala mluvit o francouzské císařovně, o její návštěvě a mluvila zase jen o francouzském císaři. Pro Napoleona zapomněli na Marii Louisů. Napoleon, všude jen Napoleon, vojna a vojna, postup Francouzů Ruskem, bitvy a bitvy. Noviny plny válečných zpráv, ale jak ani jinak býti nemohlo, valně opozdilých.
Koncem září přinesly líčení borodinské bitvy před měsícem již vybojované, jakož i detaily o bitvě u Smolenska. V tu dobu, devětadvacátého září, přiharcoval kurýr do Berlína se zprávou, že Napoleon dne druhého září vtrhl do Moskvy. Tuto novinu, kterouž berlínským oznámil herec Bethmann z jeviště večer dotčeného dne, hlásily pražské časopisy pátého října, jakož i to, že „ředitel“ Moskvy „pan z Roztopšína“, ozbrojiv tři tisíce trestanců a šest tisíc různých osob, uvítal střelbou z Kremlu francouzský předvoj.
Když Pražané toto četli, byla Moskva již přes měsíc v moci Francouzů, kteří zrovna v ten čas, počátkem října, počali ji opouštět a vydávati se na nešťastný ústup. Dne 7. října oznamovaly noviny, že Francouzové jsou už dvacet verst za Moskvou a stíhají prchající Rusy, kdežto jiná část francouzské armády postupuje přímo na Petrohrad. Ale totéž číslo zvěstovalo zprávu v úžas uvádějící, že Moskva hoří, oheň že tam strašlivě řádí, že bylo více nežli na pěti stech místech založeno, že Francouzové schytali už na sto žhářů, kteří vyznali, že zapálení města bylo nařízeno od ředitele pana z Roztopšína a direktora policie.
Ještě 3. a 4. listopadu, kdy Francouze na strašlivém ústupu hubil nejen Rus, nýbrž i mráz, hlásily noviny, že Napoleon dosud mešká v Moskvě, kdež požár byl docela uhašen, a s Napoleonem všecky gardy a vůbec že francouzské vojsko je tam beze všeho nedostatku. —
V tu dobu, samý konec října, přijel mladý Václav Vlastimil Věk zase do Prahy. Loučení s domovem nebylo tentokráte tak těžké. Doma se poměry poněkud zlepšily; mělť Věk otec na polích lepší požehnání a drahota polevila. A také se Václav nevydával už tak do nejistá jako loni. Obědy u křížovníků mu zůstaly, jakož i podpora doktora Helda, měl zajištěnu kondici a druhou také jakoby jistou. Do kanceláře již nemusil.
Do Hradce Králové jel, z Hradce šel pěšky do Chlumce, kdež, jak si už v Praze před prázdninami ústně a o prázdninách pak písemně sjednali, chytil se s panským povozem, propůjčeným vrchním Bendou chlumeckým studentům Pacákovi, bratřím Klicperům, Frantíku medikovi a mladšímu, Václavovi, skoro dvacítiletému gymnasistovi, nastupujícímu do poslední třídy humanitní.
Václava hlučně uvítali a hlučně a živo bylo po celou cestu pod plachtou na fasuňku.
Chlumečtí mnoho povídali o prázdninách. Václav, jenž byl o nich sám a sám, nemnoho; nejvíce vypravoval zas o faráři Zieglerovi, jenž vlasteneckým studentům byl váženou a milou osobností. Tentokráte také se dověděli obšírněji o Patrčkovi, jenž jako vlastenec jim byl znám už od loňska, jakož také věděli, že se píše vlastenským jménem Silorad. Václav vypravoval, že byl Patrčka u nich v Dobrušce den před jeho odjezdem a svěřil se, že je také na odchodu z domova, že se vydá do Vídně k profesoru Hromád-kovi hledat u něho místo, pomáhat mu při vydávání Vídeňských novin a literních příloh, které na příští rok chystá.
„Ptal jsem se ho, ví-li také o tom farář Ziegler. ‚Už ví,‘ povídá Patrčka. ‚Právě od něho jdu. Sice mně to rozmlouval, ale nakonec povídal, že vidí, že už jinak nedám,‘ jako Patrčka, tak tedy aby spánembohem šel a zkusil štěstí, snad že to bude k jeho dobru a že snad bude moci opravdu vlastenské věci posloužit. Ještě mu napsal rekomendaci profesoru Hromádkovi.“
Václav vypravoval šíře o mladém solnickém kupci, o jeho literním snažení, o jeho zálibe ve fyzice, jak je doma nespokojen a jak jen touží být spisovatelem. Klicpera, starší, medik, vzpomněl, že také Hanka si s Hromádkou píše, že mu poslal také nějaké básně, které budou snad v té literní příloze otištěny. Hovořili o vídeňském časopisu, o budoucí jeho příloze, jak by byla důležitá, že beztoho není kde co otisknout, hovořili o divadle, o tom nejvíc a nejdéle, zvláště o představení, které bude už teď v listopadu. Klicpera, medik, věděl z dopisu Štěpánková, že ten císařský dar má již oučinek, že se zas noví oudové přihlásili k hereční jejich společnosti, také několik ženských, to že je zvláště dobře, teď že nebude taková potíž s ženskými rolemi a že, jak Štěpánek psal, teď na podzim, až se bude zase hrát, počet oudů že se ještě rozmnoží.
„Jen aby se také nové kusy množily,“ podotkl Václav a vtom se obrátil na mladšího Klicperu: „Tak co dělá Blaník —“
Dlouhý gymnasista volně opřený o kupu otepí sena vzadu na voze volně sebou hnul. V modrých očích jasněji překmitlo, usmál se a klidně odvětil:
„Spí.“
„Jen ty mlč a nezapírej,“ hrozil žertem starší bratr, „však já vím, že v Blaníku strašíš. Jen ho nechat,“ obrátil se po Václavovi, „však co jen proklouzne na filosofii, uvidíte.“
„Ale dřív si s vámi zahraju na divadle.“
„A my pak sehrajeme váš kus,“ vpadl Václav.
Mladý autor se začervenal, mávl rukou, ale jinak se nebránil.
Mluvili o divadle, o „vlastenském“ stole na Staré rychtě, o Hýblovi, a zas o divadle, o kvartýrech. Chlumečtí studenti měli na ten rok nový byt, v Králodvorské ulici; a také vojnu neminuli. Václav musel vzpomenouti na jejich horlivého politika, na prudkého nepřítele i ctitele Napoleonova, starého Bílka v Dobrušce. Vypravoval o něm Chlumeckým, jak děda sebou škubal, když slyšel dle novin, co se v Rusku děje, jak Napoleon pořád vyhrává a Rusové že pořád utíkají, že tomu všemu nechtěl ani věřit, obzvláště že na kozáky nedopustil, že ty on viděl na své vlastní oči, že je zná a ví, jaké to vojsko, ti že se nedají, však že tohle všecko je na štrych, že Rusové naschvál ustupují, aby dostali Napoleona s armádou dovnitř země, a pak, až ho dostanou, že svět uvidí.
„Vymlouvali jsme mu to, pantáta i já, že bysme byli rádi, kdyby se nemýlil, ale že se mýlí. Někdy nám na chvíli uvěřil a uznal, a to byl zrovna smutný a vzdychal. Za Rusy se vám modlí každou noc.“
„No ale teď se to snad obrací, alespoň poslední noviny —“
„To vám chci ještě říci. To jste ho měli vidět, když jsem k němu přiběh s novinou, že^.Moskva hoří, že ji Rusové sami zapálili. To vám zrovna omlád, oči mu jen zasvítily, vstal radostně a oddychl si: ‚Chvála pámbou!‘ A hned na nás: ‚Vidíte? Co jsem povídal? Bože, to je lid, tihle Rusové. Počkejte, no dlouho už čekat nebudete, a uslyšíte víc‘ V té radosti si také zapálil. A když jsem mu povídal, co noviny píšou, že Francouzům je v Moskvě dobře, že mají všeho dost, opřel ruce do boků a na mne: ‚Co, a ty tomu věříš? Při takovém ohníčku že je dobře? Copak myslíš, že to je, jako když se na poli pečou brambory? Pane, když takové město hoří – Při tom ohníčku bych nechtěl být, ten Napolionoj sakulensky zatopí.‘“
Cesta studentům uběhla pěkně. V Praze se rozloučili na brzké shledání. Václav se tentokráte u Zlatého bažanta stavil jen na chvilku, co si zařídil, aby mu truhlici, kterou mu forman Svoboda sem už dovezl, donesli do bytu u Slepé brány.
Chlumeckým studentům cestou vypravoval o lecčem, o sobě však nejméně, jen to, že hodně četl po celé prázdniny. Zpráva o Jettině smrti ranivě se ho dotkla, první dojem byl tísnivý. Nevytrval však ve své síle; nebylť příliš zhluboka a žádný vroucnější cit nepoutal Václava k zesnulé. Pak i sám si zase vymlouval a sebe obhajoval, že nemá žádné viny. A čas smýval. Na Jetty dlouho nevzpomínal.
Než také na svou první lásku ne často. Po tom, co mu Kamberský řekl, v duchu se s ní rozloučil. Tam v Praze bez palčivé bolesti. Ale doma, v samotě, když si někdy vzal Schillerovy básně nebo když v tichém jasu podzimního slunečného dne seděl pod stromy v zahradě, zachvěla se mu mysl elegickou vzpomínkou.
Ale stín ze všech těch dojmů mu v mysli zůstal. Byl vážnější, jak Věkovi pozorovali; po celé prázdniny těšil se knihami a samotou. Nerad vycházel mezi lidi, zato často zatoulal se krajinou sám a sám, někdy s knížkou. Několik si jich přivezl z Prahy, ostatní půjčovala dobřanská bibliotéka. Historické spisy, Meissnerova kniha o starých hradech českých, Mathissonovy básně oživovaly zase romantické sny o starých rytířských sídlech, o pustých, osamělých rozvalinách za bouře i v tichém svitu měsíčním; z nich zacházel i dál, do české pohanské dávnověkosti.
Wielandův Oberon unesl jej v daleké kraje romantiky a s Attalou, kterouž poznovu přečetl a kteráž jej poznovu hluboce dojala, bloudil v kouzelném šeru hlubokých pralesů u tajemných vod – Ale pak prožíval nový svět, daleko na drsném severu, u moře bijícího do skal v pobřeží Skotska i na jeho vřesnatých ladách a pahorcích.
Dosud znal Ossiana skoro jen dle jména. V polovici prázdnin přinesl si z dobřanské fary překlad jeho zpěvů. Sedal pak u nich v tiché, bílé světničce nebo na zahradě za stavením pod košatými stromy, nejčastěji však v osamělých dolcích, ve vřesu pod šustícími břízami nebo pod rozložitými buky. Bardovy zpěvy mu učarovaly hlubokým citem, řečí svou, jejím spádem, obrazy, rekovnými. postavami i něžnými zjevy ženskými, zvláště však líčením krajin a ovzduším plným, jak se mu zdálo, vzácné, zvláštní starobylosti a tajemné mlhavosti.
Ossian byl s ním, i když jeho zpěvy s sebou nenesl. Na osamělých svých procházkách žil v jejich náladě, hledal ji v přírodě, vkládal ji do ní. Miloval krajinu více než kdykoli jindy; byla tedjeho láskou. Mohl jí blouditi sám a sám a nebyl v samotě. Krajina jej vábila, dojímala, rozuměl jejímu výrazu, oživoval si ji. Tyto prázdniny jinak než loni.
Tytam idylické scény pastýřů a pastýřek i dobrých stařečků, tytam ideální zjevy antických kněžek v hájích na osamělých ostrovech. Bouřněji zavanulo. Na pahorcích, za nimiž vycházel plný měsíc, vídal Fingala i kvílící Kolmu, marně očekávající Salgara, na pustých vřesovištích slýchal řinčení mečů a třeskot štítů a z rozlehlých síní sídla morvenských králů, Šelmy, jinak mu dost mlhavých, zaznívaly harfy bardů i zpěv Minonin, libě zardělé dcery Tormanovy.
To bylo v říjnu, kdy často již padaly mlhy a bývaly kalné, zasmušilé dny. Věk otec a ještě více Věková se divili, cože Václav chodívá za takové nepohody na toulku do polí, k lesům, do samot. Sedával pod hučícími stromy nebo vystupoval v tmavošedém límcovém plášti do vřesovišť na chlumy a hledíval do pustnoucího kraje pod zachmuřenými nebesy za větru, jenž mu do pláště dul a v němž chvěly se křoví a vřes i zbrunátnělé brusinčí, v němž hučely stromy a nesly se roztřepené kotouče bílé mlhy nad temnými, chmurnými lesy.
Tak vžíval se do severních končin nebo zacházel do dávnověkosti vlastního národa, kdy, jak si představoval, obětovali zápalné oběti na omšených balvanech pod věkovitými duby a pěli písně bohům. Bývaly to pěkné chvíle poetických nálad, čistého vzrušení, kdy byl více básníkem, nežli když tajně skládal verše doma a pak v kanceláři doktora Lískovce v sousedství rozezívaného pana Vogla.
Pojednou se zas ocitl v šumu a hluku velkého města, v studentském, nehrubé světlém pokojíku. První dny se mu často zastesklo po stromech, po lese, po širé krajině. Jinak mu bylo volněji nežli loni. Nemusil běhat a shánět, nemusil do kanceláře. I druhou kondici, jak ji měl slíbenu, obdržel. Hned po svém příjezdu pomyslil na Olšany, na Jettin hrob; byl by rád k němu došel. Než jak jej nalézti? Koho se zeptati? Na paní Lorencovou mohl jen černě pomyslit. U Praxů by se najisto doptal, ale jak tam jiti teď, když věděl, co mu mistr vyvedl.
Hned o první návštěvě u „vlastenského“ stolu uslyšel novinu: že „baron Stroh“ bude mít už pokoj, že koktavý Tomášek odešel koncem prázdnin na věčnost. S doktorem Srnkou setkal se na Staré rychtě.
„No tak, mladý vlastenče, slyšeli snad —“
„Ano, pane doktore; je to tuze smutné —“
„Ne, je tak dobře. Trápení se ukrátilo. Jaké to živobytí, když nebylo pomoci. No a já jsem přitom ztratil klienta,“ ušklíbl se, „paní Lorencovou. Ta čistá madame se od nás vystěhovala. To vědí —“
„Ne, nevím.“
„Já se s ní trochu za ně vyrovnal.“ Vida Václavův tázavý pohled, pokračoval: „Přišla platit, ale já jí přidal etliche Bemerkungen stran její neteře, kdo má vinu, jak s ní jednala, a když se bránila, když začala taky o nich, připepřil jsem. Vyrazila ode mne jako pec rozpálená, jako saň. Ta se neutrápí, tu svědomí nezmůže a bude hledat dál, vědí, chytřejší, chápavější, nežli oni byli. Ta se vystěhovala, ale Praxovic ostali, Romeo a Julie; ti se na mě také rozzlobili,“ zachechtal se, „tuze, opravdu, obzvláště ona, Julie, ta černí; tuhle si troufala mne zastavit, co jsem to – že Johan povídal – ‚Ano, Johan povídal,‘ povídám já, ‚že oni sama to spískali, oni že ho navedli, aby to psaní neodevzdával.‘ A měla to. Kurz und gut, zkrátka a dobře. Nechal jsem jí stát a šel jsem. Ať se shádají. Tak teď vědí všechno, tak si jdou mezi vlastence, ať jich užijí —“
Václav odešel spokojen zprávou o Lorencové i Praxových i tím, že se ho doktor tak zastal. U „vlastenského stolu“ hned o prvním posezení jednáno zas o divadle, o budoucím provození, jež mělo být už za čtrnácte dní. Také Svoboda přišel. Byl nyní na plné svobodě, neboť vychovatelského místa se vzdal. Hned v první této schůzce zabouřil stran repertoáru, co je, že zase chystají Štěpánkův kus a ještě ne nový, nýbrž jen opakování Obležení Prahy od Švédů, proč nevyberou něco klasického, něco od Schillera.
„Tak nám dejte své Rozbojníky, ten překlad!“ zvolal na něj vesele Hýbl, věda, že rezonér je „přetrhdílo“, že leccos začne a nic nedodělá a také že překlad Rozbojníků nedokončil. To pomohlo. Svoboda ustupoval z útoku a přestal nadobro, když přišel Štěpánek. Ten, sotvaže usedl, vytáhl z kapsy papír a četl:
„Václav Machek, Jan Mareš, František Pleskot, Václav Růžek mladší, František Nebeský. Paní Antongová, paní Schópfová, panna Frant. Gybová, panna Anna Švamberková, pana Kateřina Ledererová, panna Barbora Suková, panna Anna Musilová —“
„A pan Václav Klicpera,“ vpadl vesele Klicpera medik. „Váša, můj bratr, hlásím ho —“
„Vivant!“ vzkřikl Kaupovský a všichni tak po ném až na Hýbla, jenž nastrojiv přísnou tvář, vstal, opřel se rukama o stůl a promluvil s líčeným patosem obřadné hlubokým hlasem:
„Tito všichni přihlašují se k našemu bratrstvu. Přijímáte-li je?“
„Přijímáme!“ vzkřikli jedním hlasem a poctili nové „oudy“ novými „Vivant!“ Vtom se Havelka k Václavovi přiklonil. „Zvláště panna Švamberková vivat!“ a ťukl mu.
„Proč?“
„Protože to je panenka roztomilá, mladičká, líbezná; to bude figurka na herčiště, viď, Klicpero!“ obrátil se pojednou k medikovi, jenž nechav všech pozorně naslouchal Havelkově chvalořeči. Na škádlivé vyzvání bez rozpaků zvolal:
„Máš pravdu!“ A přiťuknuv Havelkovi, zvolal srdečně, s rozjasněnýma očima: „Vivat!“
Václav brzo poté psal domů, aby podal zprávu, jak dojel, jak pochodil. S potěšením mohl oznámiti, že líp, nežli se nadál, že obě hodiny s ostatním, co tu má, vydají mu tolik, že nebude potřeba, aby mu pantáta tolik posílal jako loni, že polovička toho dostačí. O doktoru Heldovi psal obšírněji kvůli otci, oznamuje, že jej, Václava, pan doktor dobře přijal jako loni, že je zdráv i že se mu dobře vede. Než tu něco zamlčel. Zdáloť se Václavovi hned poprvé, když byl u doktora Helda a pak v neděli při obědě, že je vážnější, méně hovorný; také nezavtipkoval, nezažertoval jako jindy. O tom se Václav ve svém psaní nezmínil, poněvadž si nebyl sám jist a domníval se, že to bylo jen ty dni.
V tom se nemýlil, že doktor Held byl teď vážnější, zasmušilý. Psaní paní Hanoldové, ve kterémž naznačila, že bude nutno se rozloučiti, bylo jako náhlý mrak, od něhož se pojednou prudce zatmí. Nechtěl ani svým očím věřit – První dojem byl úžas, zarážející překvapení, v němž na dně hnula se rmutné i nevole. Že by bylo možná – Co se stalo! Snad proto, jen pro jeho vzrušení, kdy se dal strhnout u klavíru před jejím odjezdem? Stáhl obočí a četl znovu.
Když poprvé pročítal Lořino psaní, dychtivě, chvatně, působilo nejvíce její neočekávané odhodlání. Teď, když znovu, volněji probíhal zrakem její řádky, dojímaly hluboká oddanost i trýzeň těžkého duševního zápasu v nich utajené. Jaká vroucnost, jaké boje a z nich jaké snad už pevné rozhodnutí! Znovu si kladl otázky, přijde-li a odstěhuje-li se jinam, nebo že by ji snad už neměl ani uvidět. Začal psát odpověď, ale nedopsal. Uvažoval, namlouval si, že to snad jen chvilkový dojem, že se Lory ještě rozmyslí —
Nazejtří odpoledne hledal jejího strýce radu Feningra. Věděl, kudy bělovlasý, ale svěží‘, zardělý starý pán v tmavohnědém redingotu s dvěma límci chodívá procházkou. Potkal jej, zastavil se s ním a nemusil na něj nijak oklikou. Starý pán čilých pohybů, usměvavě vlídný, začal hned o neteři, že mu včera psala, že si venku velmi libuje, ani ne tak kvůli sobě, jí že se po Praze začíná již stýskat, ale kvůli Jeanettě, ta že se pomalu zotavuje, sbírá, zvláště poslední dobou, že to zřejmo, jak jí pobyt na venkově svědčí, a proto kvůli ní že pobude venku déle, nežli hodlala. Kvůli Jeanettě že se bojí Prahy, ta že jí nesvědčila, snad i ten byt.
Rada Feninger se tomu divil a horlivě začal vykládat, že neteři hodlá psát, aby nebyla tak úzkostlivá a povážila, sychravý podzim na venkově že také není samé zdraví, a ostatek, míní-li, že Jeanettě nesvědčí dosavadní byt, že si může najít jiný. A dodal:
„Není-li pravda, pane doktore? Co tomu říkáte?“
„Paní z Hanoldů je až příliš starostlivá a úzkostlivá. Dosavadní její byt není nezdravý —“
„Ano, ano, také myslím, zajisté. Ale vymlouvejte to matce, jež žije jen ve svém dítěti. To víte, jedináček —“
Held odcházel ještě více znepokojen. Psaní nedokončil: druhého dne zašel k madame de Lozier. Věděl, že paní Hanoldová jí psává a že madame jest její důvěrnice. Neklidný stoupal do jejího bytu v Celetné ulici. Klepal marně; zavřeno. Když se v domě po staré Francouzce přeptal, uslyšel, že už před několika dny odjela z Prahy, nevěděli však kam.
Tato zpráva jej také znepokojila, ač nevěděl jasně proč. Tušil jen a hádal, že madame odjela k paní Hanoldové, ta že si ji pozvala. Proč ji zvala teprve teď na podzim, v říjnu, proč madame nejela k ní dříve? Je v tom snad rozhodnutí paní Hanoldové? Ale co madame v tom?
Marně obcházel, nedověděl se nic určitého; byl jen utvrzen ve svém tušení zlém. V té nejistotě, kteráž tížila, nechtěl zůstati. Sedl a dopsal list paní Hanoldové. Vylíčil své dojmy, jak účinkovalo její psaní, jak byl dojat, jak by byl šťasten tím, co vyznala o svých citech, ale jak je zmaten jejím odhodláním, jež mu vzalo klid, jemuž nechce a nemůže věřiti, dokonce snad že by ani v Praze nechtěla zůstat – Toho že se hrozí, to že je nemožná. Aby mu odepsala, žádal, aby mu upřímně pověděla, co hodlá a má-li nějaké přání, nějakou obavu, ať je vysloví, ať jen naznačí, pokyne, on že učiní všecko, i to nejtěžší, že se jí třeba vyhne, bude-li ona si toho přáti, jen aby neodcházela.
Dopisuje, nevšiml si ani, že se již soumrak plíží z koutů. Odloživ brk, nechal dopsaný list před sebou na stole a zadíval se do příšeří, vzpomínaje na paní Hanoldovou na osamělém zámečku, hledí-li sama na tmící se park nebo sedí-li ve společnosti staré Francouzky – Hospodyně přinesla hořící dvě svíce a připomenula, že ráno přinesli pozvání od pana rady Slívky na dnešní večer.
Held rychle vstal a hned se tam strojil. Už prve, když se vracel od paní de Lozier, mu připadlo, že by se měl ještě podívat k Slívkům, snad že by se tam něčeho dověděl, buď že paní Hanoldová jim psala, nebo že vědí snad něco od hraběnky Bubnové. Začalo poprchávat, když se vydal na ulici. Byl nevlídný říjnový večer. Tím příjemněji ve vyhřátém, jasně svíčkami osvětleném salóně bělovlasého rady Slívky. Held zastal tam již většinu společnosti. Živě rokovala o výstavě krajináře Schönbergra, jehož obrazy měsíčných nocí uváděly v nadšení zvláště paní radovou Slívkovou. Zato rytíř Eisenstein nadevšecko velebil obraz vodopádu, to že je, to že je – že chtěl mlhu na tom obraze odfouknout, ta mlha že je jako opravdivá, jako živá – Ach což mlha, opřel se mu baron Ehrenburg, mlha, to že není nic, ale slunce, ten východ slunce, to že bodalo do očí, to že je živé, to světlo, vycházející slunce, to že si musil zaclonit oči, opravdu – takhle že se díval – a maně tiskl dlaň k čelu nad oči, tak.
Mladší páni ve společnosti jednali s větším nadšením o malířově ženě, o paní Schónbergrové, rodem Marconiové, zpěvačce, to že je umění, když jako kontraaltistka zpívá tenorové úlohy, tenorové! A jak je hraje, jako tuhle, jmenovitě Tita v Mozartově opeře, opravdu, to že byla klasická, kostýmem i hrou. Hraběnka Bubnová namítala, co se hry týče, že ta Clemenza byla přece jen ženská, příliš měkká, bez energie, a hlas – pravda, něco zvláštního, ale chvílemi přece jen jako by zpívala velkým kornoutem.
Oba staří šlechtici, Eisenstein a Ehrenburg, začali zase o mlze, o slunci, ale baron Stentsch je svedl, že nechali sporu, tím, že začal, co je teď s madame Dupasquierovou, co její synáček Napoleon a co starý Napoleon, píše-li z Ruska do Spálené ulice, má-li snad madame Dupasquierová nějaké novější zprávy o tom,že Moskva hoří, ví-li to, to jest, že Moskva tou dobou je už asi spálená a Napoleon s celou armádou v ohromném spáleništi – Staří páni začali se hájit, oba společně, jen aby se nesmál, že madame Dupasquierová je něco, opravdu něco, no – a —