XXIII. MLADÝ VĚK SE DOVÍ SMUTNÉ NOVINY
První dny, co se mladý Věk od mistra Praxa vystěhoval, neměl poklidné mysli. Nebyl si vědom žádné viny, nicméně jej poslední jeho příhoda hrubě mrzela. Nejvíc kvůli Jetty. Také tížila nejistota, co se dálo nebo snad děje v Sirkové ulici, u paní Lorencové, a odevzdal-li mistr Prax psaní, jak slíbil. Ptáti se nemohl a neměl koho. Zpočátku i na doktora Srnku dychtivě, ač nejisté, na Staré rychtě čekával, nezavolá-li jej, nepoví-li mu. Než doktor sedal jako jindy a nepovšiml si Václava nic více nežli za jiných večerů.
Václav zašel i do Sirkové ulice; nepotkal však nikoho, tj. ani Jetty, kvůli níž obcházel, ani mistra Praxa, kterého se chtěl zeptat. Druhé neděle, hned jak vyšel v poledne z kanceláře, pospíchal na Koňský trh k Charouzům, aby tu mistra vyhledal. Nejprve chodil před nákladnickým starým domem, pak vnikl i do průjezdu plného hostí a posléze i do hostinské zakouřené místnosti; nikde však ten, kteréhož hledal. Právě prý odešel.
Václav si umínil, že sem zase půjde příští neděle. Než toho dne bylo boží dopuštění; bouřilo po nebi a pršelo, jen se lilo. Nezbyloť, nežli čekati.
Zatím minulo již více nežli čtrnácte dní. Čas účinkoval. Václav už tak často nemyslil na svůj odchod z Praxova bytu, na událost, kteráž jej odtud vypudila a na Jetty. Co by psala – Snad jeho listu uvěřila, ale co by odpovídala – Nebo neuvěřila a on zůstal u ní v nepěkném domnění. Jak jí je vyvrátit? Ale jestliže mistr Prax jeho psaní neodevzdal? I tu co dělat? Jistě řekne, až se s ním sejde, že psaní odevzdal. Nač jej tedy shánět? Než přec, alespoň by se od něho něčeho dověděl.
Opakoval si, že za nic nemůže, utěšoval se, že to již asi přešlo, že bude pokoj. Klidnější sedal ke knihám, studoval a četl. Tím se zabýval horlivěji, stáleji než předtím. Divadlo ho teď nevyrušovalo. S českými hrami byl v ten letní čas konec. „Spojená hereční společnost“ slavně je zakončila a mohla se těšit na podzimek. Václav měl teď jen kancelář a knihy a počítání času, kdy bude všemu konec, kdy se vypraví na vagací. Těšil se, že za čtyři, za pět neděl se vypraví, po studentsku, per pedes. Měl to s Havelkou smluveno.
Mínili tu tam se zastavit, na ten na onen hrad se podívat, smlouvali se i o to, že by v některých rozvalinách třeba i přenocovali.
Připadli na to na Staré rychtě u vlastenského stolu; tam také o tom jednali i za příští schůzky. Bylo za dusného večera, začátkem srpna. Smlouvali se právě o směru své cesty, o jejích podrobnostech, když doktor Srnka, jenž chvíli seděl sám u svého stolu, pojednou k nim přistoupil, a zaklepav Václavovi na rameno, mu řekl:
„Pane soused, navštívějí mne zítra ráno —“
Václav se zalekl. Bylo to tak neobyčejné. Hned se mu mihlo, že to je. skrze ženské sousedstvo.
„Pane doktore, ráno mám kancelář. Nemohlo —“
„Tak přijdou odpoledne.“
„Kdy?“
„Třeba po páté.“
A dost. Obrátil se, víc nepromluviv, usedl a zas pil, vlastenského stolu si už nepovšiml. Václavovi zkazil ostatek večera. Byl znepokojen a i roztržit; cestovní plán ho již tak nepoutal. Vraceje se do svého bytu, uvažoval jen o tom, co mu doktor Srnka chce, že se snad v sousedstvu něco stalo, že snad proto – Zamítal si to i vymlouval a hledal novou příčinu.
Tak cestou, tak i doma nežli usnul, i nazejtří v kanceláři. Odpoledne, v čas, jak doktor Srnka ustanovil, chvátal do Sirkové ulice.
Když poblíže Kotců do ní zahýbal, uslyšel za sebou známý hlas, jenž jako v pospěchu, namáhavě vyrážel:
„Pane Věk! Pane Věk!“
Paní Praxová! Stála s košíčkem do trhu na ruce, v bílém, lehkém čepci s modravou pentlí. Byla bledší únavou, ale trnkové oči bystře hleděly.
„Kam tak pospíchají, pane Věk, člověk ani —“ nemohla dál; dech jí došel.
„K panu doktorovi Srnkovi.“
„Tak už vědí?“
„Copak?“ Zlé tušení jej obešlo. „Nevím, proč si mne pozval.“
„Jistě kvůli panně Jetty. Tak nevědí? Maria panno, kdo by se byl nadál. A Frau von Lorenc, ta to teo! má! Já bych nechtěla být, bože —“
„Co se tedy stalo?“ vpadl Václav dychtivě a naléhavě.
„Ó chudinka Jetty! Tak abych – Po tom, vědí, jak tak vykřikla, ó já se nemýlila, já to dobře slyšela, té noci, vědí, jak paní Lorencová k nim přišla —“
„Já dal panu Praxovi potom psaní pro pannu Jetty,“ vzpomněl si Václav. „Snad o tom vědí. Odevzdal pan Prax to psaní?“
Paní Praxová byla na okamžik překvapena, zaražena, živě pak přisvědčila, a bodejť, pravda, že něco říkal a že to odevzdal, jistě, ale, a začala zase dále vykládat, tedy po té noci, však že pan Věk ví, že byla Jetty taková divná – ona vždycky trochu byla, ale tedy, po té noci —
„Co bylo?“ ptal se Věk nedočkavě.
„No, jak si Frau von Lorenc stěžovala, Jetty o nic se nestarala, byla taková lhostejná, práci zanedbávala. A jak prý roztržitá! Když si mně Frau von Lorenc stýskala, těšila jsem ji, že se to usadí, že bude zase dobře. A ono – bože! Paní sousedka stýskala dál a hůř a žalovala, že s Jetty nic nemůže pořídit, ani po dobrém ani po zlém. Inu to si myslím, ona paní sousedka, však vědí – Pořád k nám chodila, jak je panna Jetty divná, že najednou si vzpomene a jde do kostela a třeba že se hned vrátí. Někdy se prý ustrojila a nešla, zapomněla. To jsem se už lekala a Johan hned povídal, že to není v pořádku.“
Paní Praxová, udýchaná vypravováním, odmlčela se, lapajíc dech.
„A co říkala, co mluvila —“
„Panna Jetty? Zpočátku nic, ale často plakala, chudáček, a vzdychala prý, plakala za dne i noci. V noci prý nejvíc. Neměla žádné spaní, nespala, a to tak vzdychala. Ale potěšit ji, – jako paní sousedka, toto. Jetty se prý pořád od ní odvracela. Člověk tomu rozumí, proč —“
Věk, naslouchaje v rozpacích, trapně dojat, zahleděl se stranou, ale hned obrátil ulekaně oči po paní Praxové, když zaslechl:
„A pak už začala zmateně mluvit. Paní Lorencová přiběhla tenkrát celá vyděšená. Myslili jsme, že, no – že to jen tak – ale bylo tak. Šli jsme tam. Nejdřív já, po mně Johan, to se ví, za nějakou záminkou. Na mne Jettynka mluvila, mnoho ne, ale přec a rozumně; ale když zhlídla Johana, začala tak divně, šeredně, tuze popleteně. Také jich jmenovala —“
Trnkové oči paní Praxové tkvěly na Václavovi, jenž byl zmaten netušenou, hroznou zprávou. Bývalá kvartýrská zakašlala a zase pokračovala chutě jako prve s jakousi tajenou rozkoší přikrývanou účastenstvím a soustrastí:
„Taky nějakého pana Werthera často jmenovala a divně a jinač. Paní Lorencová říkala, že to má z knížek, z toho čtení; no možná, ale – Johan taky myslí, že to nejsou jen knížky. Pročpak to propuklo právě po té noci – ona sousedka —“
„Jak je dnes —“
„Ó pane Věk, zle! A včera! To jim byla hrůza, třesu se, když si vzpomenu. Včera odpoledne byla paní Lorencová v kuchyni a vtom vedle v pokoji taková rána —“
„Co —“
„Sousedka tam běží – Kriste pane! Panna Jetty strhla tam z ničeho nic obraz, vědí, ten šnélandšaft, co u nás pro tetu vyšívala, strhla ho, uhodila jím o zem a házela po něm celá divoká vším, co jí do rukou přišlo, a pak strhla ještě jeden obraz —“
„Bože, bože!“ zašeptal Václav.
„Paní Lorencová utekla k nám, že doma nebude, že Jetty blázní, že by jí, Lorencové, mohla něco udělat. Měla hrozný strach, jak by ne, to vědí sám, že by se dalo leccos povídat. Oni, pane Věk, za nic nemůžou, to my víme, vždyť —“
„Tak co jste udělali —“
„Co, šla jsem k Jettynce a Johan hned pro doktora, pro pana Srnku. Jo, ale nežli přišel, a netrvalo to dlouho, co jsem měla ouzkostí! Jetty začala ze sebe trhat šaty, škubala jim je takovou silou, divže je na pentličky neroztrhala. Svatá panno, takové děvče, jako holubička, čistá, hodná!“
„Co doktor Srnka —“
„‚Tady nejsem nic platný,‘ povídá, když přišel a slyšel a viděl, co se děje. ‚Tady nemůže ostat,‘ povídá; paní Lorencová, to se ví, hned při tom. to že se ví, jak by ona, no a našinec to musil taky uznat, vždyť tu bylo o hrozné neštěstí —“
„Odvezli ji?“
„Odvezli, navečer, když se trochu upokojila. Pan doktor byl pořád u ní, teta k ní nesměla, tuze pěkně a rozumně s ní jednal, kupodivu, on, přec takový podivín —“ „Jdu k němu.“
„To jdou, ten jim to poví. A pak se stavěj u nás, přijdou. Johan jich rád uvidí, to on —“
Václav neměl stání. Nedav Praxové o Johanovi domluviti, chvátal dál, aby uslyšel od doktora spolehlivou zprávu, jak je, je-li naděje. Prošed průjezdem, jen pohlédl po dvorečku, po nešťastné pavlači, a hned se hnal vzhůru do dřevěných schodů. Udýchán, vzrušen vstoupil do Srnkova bytu. Doktor v starém županu, v černé čepičce jen na něj pohlédl, řekl:
„Vidím, že už vědí.“
Václav přisvědčil a hned se ptal, jak je, uzdraví-li se panna Jetty.
„Je zle, mein Lieber. Toho děvčete je mně líto. A ta teta – Hned jsem si vzpomněl, proč se stěhovali. Vidějí? Ženské. Tenkrát, když u mne byli, řekl jsem, že jich nebudu zpovídat, ale dnes bych rád.“ Temné oči doktorovy pozardělých víček tkvěly upřeně na tváři Václavově, střehouce každé její hnutí. Přisvitlo v nich, když Václav nezaleknuv se ochotně přisvědčil, že ano, že poví vše, rád, také pro své uspokojení.
I vypravoval, co věděl, od Praxových, co sám viděl a pozoroval, o poměru neteře k tetě, o tom, jak se s Jetty poprvé setkali, i o štědrovečerní bezděčné návštěvě, i jak později se s ní někdy potkal, několik slov promluvil, o její četbě, o Spiessovi, o Wertherovi, také o paní Lorencové, o jejích návštěvách, jak mu nadbíhala, jak za ním i v noci přišla. Pověděl vše, též o papíru se slovem Werther i o svém listu, který Jettě poslal, ale o kterém do této chvíle jistotně neví, došel-li.
Tady naslouchal doktor zvláště pozorně, ale pak už netečně. Zamyslil se, a Václav pověděv, že do dneška nevěděl o tom neštěstí, bezděky umlkl. Doktor Srnka ani se nehnul, jen před se, do země hleděl; pak nepromluviv ani slova, přešel jednou, podruhé pokojem vedle ohromného stojanu plného knih podél celé stěny, až se zastavil před Václavem.
„Je to pro nich mrzuté, tuze mrzuté, ale jak to povídají, jednali jaksepatří, ganz korrekt! Ta vdova sice má jinou verzi, že prý děvčeti popletli hlavu oni, das heisst svými řečmi – počkaj – neškubají sebou, ano i to, že jí dělali kúru, ano na ni se dobývali —“
Václav zrudnuv vyskočil ze židle.
„Still, still —“ přikazoval doktor přísně. „Já hned pochyboval, znám paničky, a taky u Praxů mluvili trochu jinač. Ale s tím psaním – Myslím, že ho pan mistr neodvedl, jak měl. Stará o něm věděla, že —“ Václav přisvědčil. „To psaní by nepomohlo, hátte kaum anders entschieden – die Dispositionen waren da, ale přec. Ale vědí, já to vyzkoumám.“ Podal Václavovi ruku. „Jdou sbohem. Ještě jednou, ganz korrekt, nic si nevyčítají. A přijdou si večer na Rychtu, tam jim povím o tom psaní.“
Toto uznání Václavovi sice uvolnilo, ale zasmušilý se vracel do svého bytu. U Praxů se nestavil, ač by jinak se tam byl rozběhl a uhodil na mistra stran toho listu. Než to vzal doktor na se. Šel zasmušilý, sklíčen osudem nebohé Jetty. Myslil na ni, uvažoval, jak by o ní zas uslyšel, kterak se jí daří. Vzpomněl na přítele Kamberského, medika, ten že by nejspíše vyzvěděl.
Když Praxová odešla odpoledne z bytu, nechal mistr Prax jak obyčejně ihned díla a také hned sáhl do kouta po své sádrovce. Zapáliv si, chodil polooblečen, v soukenných střevících nahoru dolů pokojem, rozkoší se pokolébávaje i dýmku, jak ji držel za dlouhý troubel. Bylo však brzo po rozkoši. Žena se vrátila nad očekávání brzo, takže žasl a v duchu se popudil. A přišla udýchaná, vzrušená s novinou, že potkala pana Věka, že šel právě teď k doktorovi Srnkovi.
„No tak co, ať jde, proto musíš —“
„Poví-li mu, že ti dal psaní —“
„Tak poví.“
„A kdyby se doktor ptal —“
„Co by se ptal, ať se ptá!“ Mistr se stavěl, dělaje hrdinu.
„Já panu Věkovi řekla, žes psaní odevzdal Jettynce, tak abys věděl, abysme mluvili stejně, kdyby se taky doktor ptal.“
„Snad mu nepovím pravdu,“ řekl s úsměškem, „žes mně naradila, abych nic neodevzdal. Jen abys ty to nevyšplechtla!“
„Snad se pan Věk ani nestaví,“ konejšila se mistrová, „a doktor se taky nebude ptát.“ Pro jistotu však vyšla do kuchyně a číhala u pootevřených dveří vedoucích na pavlač. Oddechla si, když za chvíli zahlédla Věka na dvorečku; kmitl se tam a už zmizel v temnotě průjezdu.
Poklízela, šukala, vzala pak košík a vyšla dokoupit, co prve nenakoupila, a také večeři sehnat. To se již u nich v pokoji počalo od stropu protmívat. Mistr Prax mohl teď jistěji sáhnout po dýmce a pokuřovat procházkou pokojem. Byl „fajrumt“. Také jej hned slavil, ale také ne dlouho. Žena nepřišla, ale doktor Srnka. Vstoupil, nezaklepav; najednou, jako zjevení stál proti mistrovi, maje bradu v širokém, černém nákrčníku. Pronikavé černé oči upřel na mistra přísně, zpytavě i káravě, jako by něco věděl, a zostra spustil:
„Pane mistr, jdu si pro to psaní, co jim dal ten student, pan Věk, a co měli odevzdat.“ Mistr se lekl.
„Já – já to psaní odevzdal.“ Neznělo to však jistě.
„Nic neodevzdali,“ odkrojil jej doktor určitě a v očích mu zablýsklo. „Já to vím!“
„Jak to —“ zeptal se mistr Prax mdlejším hlasem.
„Od jejich paní. Teď, před chvilkou mně to řekla.“
Mistr Prax ztuhl, dýmka, kterou držel v levici, div mu nevypadla.
„I du mein – ďas ist —“ začal po německu, „tohle je, a sama —“
„Že to byl jejich nápad, aby se to psaní neodevzdávalo.“
„Tak! A že do mě hučela, co bych se do toho plet, co mně je do pana Věka, když už u nás není, když se odstěhoval, a kvůli němu si něco začínat s paní sousedkou, a ostatek kdoví, že pan Věk je taky divný pták, tak najednou dát výpověď —“
„A tak poslechli a chybili, tuze chybili,“ káral doktor opravdu vážně a přísně. „Kdopak ví, co by bylo —“
Teď teprve začal mistr Prax zplna cítit svou vinu. Mlčel, ale škubl sebou, když doktor přísně poručil.
„Teď mně to psaní vydají.“
„Já už, pane doktor – já už – já to psaní spálil —“
„Nic nespálili —“ doktor, rozhlédnuv se pokojem, ukázal, hádaje nazdařbůh, na mistrův stolek na pódiu.
„Támhle to mají. Vím to jistě, slyšel jsem to.“
Mistr Prax ohromen tím, že jej žena i v tom zradila, vyvalil oči, sáhl si po licousku, váhal, ale když doktor znovu ostře poručil, šel, postavil nevěda dýmku do kouta a vytáhl ze zásuvky psaní. Bylo otevřené, rozdělané. Doktora to nepřekvapilo. Jen pokýval hlavou a hned strčil list do náprsní kapsy.
„To psaní dám panu studentovi. Oni, pane mistr, jednali ošklivě, mohli by mít z toho oplétání.“
Pojednou byl mistr Prax sám. Nežli se probral z ustrnutí, odešel doktor Srnka, jako by zmizel. Mistr stál prostřed pokoje, v němž se šeřilo, sám, ke dveřím. Po licousku se pohladil, uplivl se a vtom jako by se probral, vyrazil:
„Baba, šeredná baba. Počkej!“
Tím se vzpamatoval a šel hned pro dýmku. Ale nežli si zapálil, ozval se v kuchyni prudký kašel.
„Aha, už jde,“ pomyslil a hned se hnal Anince naproti. —
Za chvíli, už byl večer, vracela se paní Lorencová, jež záhy zrána odešla a po celý den meškala u své sestry na Malé Straně, do svého bytu. Šla rychle; pavlačí chtěla se jen mihnout, ale musila se tam zastavit. TJ dveří Praxova bytu. Zaslechla tam, co nikdy odtud se neozvalo: hrozný hřmot, vádu, na okamžik sousedčin křik, sípavý, udýchaný, přerývaný, pak do toho pobouřený hlas mistrův. A nějaké rány pak – To mistr mlátil troubelí do stolu, až z ní třísky lítaly, když už hlavičku sádrovou byl rozbil na padrť, mlátil a hrozil, po vídeňsku a hned zase česky, to že on si nedá líbit od toho opilce doktora, a Frau von Lorenc, to že je čuba, čuba, ta že běhá za mužskými, však že on ví, s tou že se taky vypořádá, ta že má to děvče na svědomí, čuba! A zase prásk troubelí do stolu.
To paní Lorencová slyšela, to vše, i to, co soused o ní vykřikl a co ji zrovna udeřilo. Odskočila ode dveří, ale jak se obrátila a pohlédla ku svému bytu, obešly ji strach, hrůza. V temném okně jako by se cosi zabělalo, viděla to, a vtom ve dveřích Jetty se mihla, vyděšená, bledá jako tenkrát v noci, kdy tak vykřikla, kdy ji stihla.
Paní Lorencová nemohla dál, nemohla přes práh. Otočila se, mihla se jako černý stín pavlačí, dvorečkem do tmavého průjezdu a vyrazila prchajíc do pusté ulice, zpátky na Malou Stranu k sestře. —
Tou dobou Václav se již ubíral ze Staré rychty. Ještě nikdy tak zaražen a smuten se odtud nevracel. Vypravil se tam na pozvání doktora Srnky a uslyšel od něho, že je pravda, čeho se lekal, že Prax psaní Václavovo neodevzdal. Na důkaz toho mu to psaní na mistrovi vynucené vrátil, podotýkaje, že už to bylo rozpečetěné a on sám že šije také přečetl jako ctihodní manželé Praxovic, jenže on, doktor, to neučinil z hloupé zvědavosti, to že Václav snad uvěří.
To psaní Václava tížilo, to, že Jetty ho nečetla, že ve zlém domnění o něm se jí zatemnilo v mysli. Hned nazejtří šel za Kamberským, aby ho požádal o zprávu o ní. Než nezastal ho, teprve pozejtří mohl s ním mluvit. Litomyšl-ský přítel, jemuž se svěřil, slíbil ochotně, že se po Jettě poptá a že mu opatří o ní zprávy i pro pozdější dobu. První část svého slibu splnil záhy.
Za tři dny dozvěděl se Václav, že nešťastné dívce není lépe, ba že je hůř a že není valné naděje na její uzdravení.
Teď tím více zatoužil Václav, aby už byl z Prahy, tím více počítal dny měsíce srpna, do jehož konce musil psáti v kanceláři doktora Lískovce. Nechtěl tam už více chodit, dal výpověď bez dlouhého rozvažování, když za hovoru s Hýblem zvěděl, že by Hýbl věděl o kondici po vagacích. Nebyla sice skvělá, nevynesla by tolik, kolik měl Václav platu u doktora Lískovce, ale byl by volnější, získal by všechna dopoledne. A pak kojil se nadějí, že po vagacích sežene si ještě jednu hodinu, teď že to půjde spíše, když i sám má známosti a když také doktor Held bude na něj pamatovat. Udržel-li se za takové drahoty, za takové obecné nouze celý rok v Praze, udrží se po prázdninách tím spíše; v tom bylo povznesení a v tom vědomí byl by se mohl radostně vydati na cestu k domovu. Ale těch stínů z Jettina neštěstí —
V prvním dojmu z něho nechtělo se mu ani na pouť, jak se o ní smluvil s kolegou Havelkou, jejich „hereční“ společnosti nápovědou. Přemýšlel už, jak by se vymluvil; vtom přiběhl Havelka sám, oznamuje vzrušeně, že z jejich společné cesty nic není, že se musí ihned vypravit domů, odkud mu vzkázali, že se mu matka náhle a tuze nebezpečně roznemohla.
Václav zůstal sám. Posledního dne měsíce srpna rozloučil se s „vlastenským“ stolem na Staré rychtě a poručil se doktoru Srnkovi, jenž tam také přišel. S Kamberským se rozžehnal odpoledne předtím, vyžádav si znovu zprávu o Jettě a pozdravení do Litomyšle tetám.
„A Toničce nic?“ zeptal se Kamberský s úsměvem, škádlivě. „Teď, když má ženicha —“
„A myslím, kdyby i neměla.“
Václav odevzdal svou truhlu formanu Svobodovi, jenž ty dni přijel z Dobrušky do Prahy, sám pak pustil se pěšky. V Chlumci zastavil se u matky bratří Klicperů, vdovy po krejčím, oznámit, kdy hoši přijedou, a vyřídit jí, aby poprosila zase pana vrchního, neposlal-li by pro ně a pro ostatní studenty povoz. Z Chlumce, kdež si dobře odpočinul, došel do Hradce, a tu se mu podařilo nalézt příležitost jedoucí na Opočen. S tou se chytil a třetího dne po svém odchodu z Prahy, pozdě odpoledne dorazil domů. Již jak docházel, účinkoval domov; uvolnilo se mu, jasnělo mu v mysli radostí, že se shledá se svými, kterých celý rok neviděl. Netrudil se jako loni, když jel z Litomyšle, jak bude doma. Věděl, že není skvěle, ale nemusil se alespoň lekat obavou, že rodný krov je nadobro ztracen. A vracel se tak trochu jako vítěz; otcovy obavy se nesplnily a nadto nesl jistotu, že bude moci po vagacích opět do Prahy.
A pak uvítání doma – Lidka, jež jej první zahlédla, vylítla ze stavení jemu naproti s tváří vyjasněnou radostí. Věkové se zakalily oči a také Věk byl dojat, jak Václav dobře postřehl. Byl blažen tou jejich láskou, zapomněl na Prahu, na všecko. Vyptával se, prošel stavením, na zahradu si vyběhl jako před lety, když jako studentek přijížděl z Litomyšle na vagací. Ještě před večeří zašel také k starému Bílkovi, když zaslechl, že už není jako loni, že vůčihledě chřadne a že přes tu chvíli polehuje.
Staroch zrovna okřál, když vstoupil Václav; hned sáhl po své dýmce s červenou hlavičkou, které si poslední čas tak nehleděl jako jindy. První bylo, co zvolal, když Václava uvítal:
„Tak vidíš, Františku? Kometa, loni, víš? A pamatuješ-li, co jsem povídal? Vidíš, vojna tu. Napolion! Bodejť, Napolion, metla od boha seslaná. A co slyšíš, hochu, co, já ti říkám, hochu, pane králi, juristovi, juristovi!“
„Jinač ani nechci, strejčku.“
„Tak co Napolion, a co Rusové, co Rusové – Milý zlatý, trnu ti o ně; když nespím, a mne spaní teď tuze opouští, na nic jiného nemyslím nežli na Rusy, jak to s nima dopadne, co ten ancikrist, Napolion – Jestli přec Rusko – snad že pánbůh ustanovil, aby ho Rusové zkrotili. Kozáci, víš, kozáci, když jsme je viděli u Jezbin —“
Tak se rozhovořil a pořád o Rusech a Napolionovi, otázka za otázkou, a co naši, proč jdou s tím Francouzem, co je v Praze slyšet, a zas obdiv nad od vážností Napoleonovou a nějaký titul jemu ne zrovna čestný nebo projev obavy, úžasu i strachu. Václav nechtěl starého souseda náhlým odchodem vytrhnout. Až Liduška pomohla, přiběhší se vzkazem, že už je večeře, panímáma že čeká.
U Věků seděli dlouho. Bylo dost otázek, Václav měl co vypravovat. Otci musil nejprve povědět o doktoru Heldovi a známých vlastencích, o Expedici Krameriově, o kteréž uslyšel, že jest už jenom stín té, jaká bývala za nebožtíka Krameria, že se tam už tak nescházejí vlastenci a obchod že mladému Krameriovi tuze vázne.
„Věřím, věřím,“ přisvědčoval Věk, „teď všecko vázne, zlé časy mnoho poškodily, ale také v Expedici není asi toho ducha, jenž tam kdysi vládl, sám podnikal a síly sháněl.“
Zato jej více zajímalo, jak Václav žil, jak se musil „portovat“, nežli všecky nesnáze přemohl a mohl se v Praze udržet. Václav do noci vypravoval sám nebo odpovídaje na dotazy. Všecko pověděl, o všem se zmínil, jen o své poslední příhodě pomlčel. Sám se také ptal. Nejprve na Patrčku, jak se mu daří, vzpamatoval-li se po tom pádu, do kterého se dostal po tom zvláštním požáru.
„Ne, nemá dosud nic, žádný obchod. Je u matky,“ vykládal Věk s účastenstvím. „Příbytek jí ostal. Patrčka sic mluví, že si zas něco začne, ale já nevím – Obchod pro něj není, nechuť k němu arci nepřemůže. Takhle knihy, fyzika, to ano, to jest jeho život.“
Ještě více o něm Václav uslyšel na Dobřanech. Vypravil se tam koncem prvního týdne, co meškal doma. Za jasného zářijového dne stoupal do vrchu navštívit faráře Zieglera; vítal se s krajinou, s milými místy. Zastavoval, rozhlížel se dopředu k modrým horám a zase zpět z výšin dolů na širý kraj. Nejdéle se zadíval stranou na rozvaliny frymburské u tmavého lesa. Vzpomněl si i na své verše, které se tam zrodily. První a poslední. Od těch dob nenapsal nic kromě několika pokusů v kanceláři doktora Lískovce, unesen nádherou královských Hradčan a jejích minulostí. To veršování se mu jen mihlo. Bez trpkosti vzpomněl na to své chudé kvítečko.
Zato pak s upřímným účastenstvím se na Dobřanech optal na nádhernější květy, na zpěvy Miloty Zdirada Poláka i na něj samého, přijede-li sem na Dobřany. „Asi ne; z Litomyšle je to sem daleko,“ vykládal dobřanský farář, svěží, čilý, veselý jako loni, jenž Václava uvítal s upřímnou radostí. „A pak, píše mi Polák, že je nestálý čas, že se to snad všecko směle, a kdož ví, neocitne-li se brzo na poli válečném. Ale Vznešenost přirozenosti skládá dál.“
„Co Patrčka, jemnostpane. Slyšel jsem doma —“
„Že pořád hoří, viďte, pro literaturu, uměny. Pořád píše, skládá a dělá všelijaké experimenty, fyzika jest jeho láska, všelijaké mašinky, čte – A to na malém místě, v takovém hnízdě, nejde mnohým na rozum. Pomlouvají ho, že lenoší, že se jen u knih válí nebo toulá, a to nejhorší u nich, že dělá veršíčky. Veršíčky, rozumíte-li, to je u nich zbytečná věc. On to ví a tak je na všecky rozmrzelý.“
„Rád by pryč.“
„Ano, a myslím, že ho tentokrát neudržím. Měl jsem už jednou co dělat. Do Vídně chtěl, když pan Hromádko začal vydávat Vídeňské noviny. Teď ještě chce k těm novinám literní přílohy. Psal mně o tom, píšeme si a já také do jeho Novin sem tám něco – Ty literní přílohy Patrčku zas pobláznily. Myslí si, že pan Hromádko bude jistě někoho potřebovat. Tuhle už mně Patrčka psal o adresu, ostává-li profesor Hromádko dosud v Kramelgasse. Rozumíte? V tom něco je. Bud chce Hromádkovi psát, nebo se k němu rozběhne. Nic za to nedám. Ach, kdyby bylo u nás jinak. Proč ne? Proč ne se oddat péru? Ale živobytí z českého péra! A pro Patrčku zas není kornouty dělat, pepř vážit. On hoří, hoří posvátným, abych řekl, ohněm, chce sloužit vlastí, ale to je oběť a veliká oběť. A vy, Vašíčku – Tak jste hráli, hráli, českou Thálii z tvrdého spánku probudili. Vypravujte, a co Praha, co našinci. Jemnostpána Dobrovského jste viděl?“
„Dvakrát.“
„Je zdráv, viďte, to jest, je mu líp. Slyšel jsem, ale do Častolovic letos nepřijel a již letos nepřijede. Tak sedněte, papali, bumbali, a povídejte, tak —“
Václav si pobyl na Dobřanech tři dny. Uplynuly mu jako voda v milé společnosti farářově. Domů se vracel osvěžen. U buku, u něhož opodál loni zahlédl na koni korouhevníka Poláka obhlížejícího dole kraj i nebesa, se zastavil. Doma měl psaní z Prahy. Podle písma adresy poznal, že je od Kamberského. Zarazil se a na okamžik bylo mu i nějak nevhod, že přítel tak rychle dostál slovu a že už teď podává slíbenou zprávu, jak je Jettě.
Ale když rozbalil psaní – Umřela, Jetty mrtva! Strašlivá nemoc duševní ztrhala její síly. Zemřela ve smutném svém zajetí. Přítel Kamberský to jen stručně oznamoval. Že píše nakvap, přidal nakonec, poněvadž se chystá domů, příležitost že už čeká, ta zpráva že mu přišla v tu chvíli odjezdu.
Václav stál ve své světničce, kamž s listem odešel, nehnuté, hledě před se do prázdna. Že s Jetty dobře nebude, slyšel už v Praze, ale že by tak záhy – Lítost jej pojala, ale zároveň tíživě dolehla ta zpráva jako temná výčitka. Viny si vědom nebyl, a přece – A co zkusila poslední dobou i jistě také předtím, nežli nemoc propukla. Nikdo to ani netušil, nevěděl – Leda její teta, ano. Hříšnice, ta mohla vědět, pozorovat, a kdož ví, jak ještě s ní nakládala. Připadlo mu, jak bylo, když se s Jetty naposled setkal, jak ráda slyšela, že nepůjde s Praxovými na iluminaci, jak opakovala, půjde-li opravdu s kolegy. Začervenala se, vzpomínal si, a sama, znenadání, mu řekla, že četla zase Werthera a onehdy že – Co chtěla říci, co nedořekla – Byla tenkráte tak milá, ale pojednou se jí změnila tvář a zlostně vyhrkla „teta“, když se Lorencová zjevila na pavlači. A hořce tenkrát vyrazila Jetty: „To je můj —“ Tenkráte si toho hrubě nevšiml; teď uvažoval, co můj – co ta slova. Snad osud, to je můj osud. Ano, teta byla její osud.
Zaslechl kroky. Rychle schoval list, čekal, až přešly, pak vyběhl plaše ven, aby se nemusil s nikým setkat, s nikým mluvit. Vyběhl na zahradu a dále do sadu, chodil pod stromy, nedbaje, že se valem stmívá. Zaslechl, že jej volají. Neozval se však. Až Liduška jej našla, divíc se, co tu dělá, že se neozval, že čekají s večeří. Vymluvil se, šel, u stolu nutil se do klidu, záhy však odešel, že jej bolí hlava, že si lehne. Neulehl však, nýbrž ještě dlouho přecházel světničkou, mysle na Jetty, na její hrob na Olšanském poli.