XXI. MLADÝ VĚK SE OD PRAXŮ VYSTĚHUJE
Praha všecka vzrušena příjezdem francouzské císařovny a vídeňského dvoru zůstala v tom pohnutí a vzrušení na dlouhý čas. Královský Hrad probral se ze smutného, dumného ticha. V komnatách donedávna stope-ných v ztlumené šero se rozjasnilo a živo tam bylo skvělou společností. Na opuštěných, mrtvých nádvořích ruch a hemžení, pestrota dvořanstva a třpytivých uniforem domácích i cizích. Královský Hrad byl zase středem města. K jeho branám putovaly houfce zvědavých, o něm, o jeho hostech mluvilo se všude, pořád. Na francouzského císaře, vedoucího obrovskou armádu v obrovský zápas, Pražané zapomněli, poněvadž měli francouzskou císařovnu. Mluvili o ní, dotazovali se po ní, vypravovali o ní: zpráva zprávu honila o tom, co bylo, co bude, že císařovna po svém příjezdu večeřela sama se svými rodiči, v neděli ráno že byl císař u Sv. Víta na německém kázání i císařovna matka, ale francouzská že ne, ta že přišla až v poledne na hrubou mši a večer že dávala velkou veřejnou hostinu v německém sále a že všichni dvořané musili při té tabuli posluhovat, o deváté že začala a již o desáté že se dvůr zdvihl.
Nazejtří v pondělí rozjasnila se Praha mořem světel. Zářila u velkolepém osvětlení, město i ostrovy i Vltava, ta nejefektněji pod Vyšehradem, kdež sta pochodní plápolalo na švarcenberské lodi. Jako báječné zámky vznášely se nad mořem světel Ustav šlechtičen a Strahovský klášter nádherně osvětlené. Z té světelné spousty stoupal nad město vysoko do temna k zataženým nebesům pozardělý opar, zářivá mha. Dole v ulicích, na plácích tlačenice i šumné proudění, zvláště když o půl jedenácté sjela z Hradu do města Marie Louisa i dvůr podívat se na pohádkové město.
Pozdě odpoledne před tímto slavným osvětlením nabídl mistr Prax mladému Věkovi, že by se večer mohli spolu jít podívat. Václav se v duchu lekl, to že by byla cesta, že by zapadli jistě někam ke Glaubicům a že by se pak mohl dívat na druhou, mistrovu iluminaci. Bez rozmýšlení odřekl, vymlouvaje se, že musí k doktoru Heldovi, že jej na večer pozval.
„Snad by šla taky paní sousedka,“ lákal mistr Prax; než to Václava ještě více utvrdilo v jeho rozhodnutí. „Šla by, povídala. Bylo by veselo.“ Než mistr Prax nepochodil. Václav litoval, zůstal však při svém. Zasedl opět ke knize, nečetl však, nestudoval. Na pozvání svého kvartýrského myslil. Bylo mu dost divno a v temném tušení hádal, že snad není ani z mistra Praxa, nýbrž že je učinil na jiné ponuknutí.
Paní sousedkou vábil, ale o její neteři nic. Paní sousedka by šla zase sama a Jetty aby zůstala doma. V ten okamžik bylo mu jí trochu líto, a když vtom šla kolem, dnes už podruhé, nesklonil hlavu nad knihou, nýbrž pozdravil, a když za drahnou chvíli odcházeje z bytu ji potkal vracející se u schodů u pavlače, zastavil se s ní. Uzřel úžas, zrovna leknutí na její tváři, když ji oslovil a zeptal se, půjde-li se navečer podívat.
„Snad —“ odvětila plaše.
„S paní tetou?“
Udiveně k němu vzhlédla.
„Ne, nic mně neřekla.“ Odmlčela se, náhle však sama se kvapně a dychtivě optala:
„Oni půjdou?“
„Já již jdu. Měl jsem jít s panem Praxem, ale není možná. Jdu k panu doktorovi Heldovi, pozval mne,“ lhal důsledně i Jettě, jež dychtivě naslouchala.
„Na iluminaci nepůjdou?“
„Později, od doktora Helda s kolegy.“
„S kolegy?“ opakoval‘ zvolna, hledíc na něj jako v snění. „Jistě?“ dodala a vtom se pozarděla.
„No ano, panno,“ Věk se usmál, ale již se zase divil, jak Jetty znenadání, bez jakéhokoliv přechodu a tlumeněji, jako by se svěřovala, mu řekla:
„Četla jsem zase Werthera, zas! A onehdy —“ odmlčela se, sklopila oči. Stín smutku byl pod jejich řasami i kolem rtů, ale všecka tvář v mírnivém přísvitu vřelého, tajeného odevzdání, jenž dojímal. Václav překvapen opakoval a bezděky tišeji a měkčeji:
„Onehdy —“
Vzhlédla k němu, ale vtom, jak stála proti pavlači, zahlédla, že teta vystoupila na práh, že je pozoruje. A jistě už za oknem pozorovala. Jettina tvář nabyla naráz výrazu až tvrdého. Tetin zjev ji pobouřil.
„Teta!“ vydechla prudce s výrazem hněvu i odporu, zapomenuvši na to, co řekla, i nač se Václav ptal. „To je můj —“ vyrazila hořce, nedořekla však.
Václav, stoje zády k pavlači, neviděl paní Lorencovou, ale také se neobrátil, neohlédl; v tom překvapení a lekajícím pomyšlení, že jej snad zastaví, že mu bude domlouvat, aby šel večer s nimi, opakoval po Jettě:
„Paní teta? To, panno, půjdu, prominou.“ Pozdravil a šel.
Jako by něco milého Jettě řekl. Přisvědčila vlídně, skoro radostně; ohlédla se za ním, pak rychle vběhla po schodech na pavlač, ne ve straších, nýbrž povznesena náhlou radostí, potěšená, že se Věk s ní zastavil, že zamítl Praxovo pozvání a v tom jistě také tetino, že kvůli tetě odešel, najednou, jako by utíkal. Paní Lorencová žasla, že je neť tak změněna. Jetty se ani nezastavila a vběhla rovnou do pokoje. Paní Lorencová vstoupila za ní.
„Co ti říkal?“ ptala se jakoby starostná teta.
„Nic, že měl jít s panem Praxem na iluminaci a že nepůjde.“ Znělo to vesele, s úsměškem, vítězně.
Paní Lorencová se odvrátila a v duchu pohrozila: „No, jen se těš! Uvidíš!“ —
Pražané uviděli císařovnu Louisů o tom slavném osvětlení, mluvili nejvíc o ní té noci, nazejtří a stále. Po iluminaci přišly jiné noviny, otázky a dohady, kdy přijede do divadla, kam se ještě podívá, že prý do Klamovky a do Veltrus na zámek a park nejvyššího purkrabí, ale nejdříve do Ovence* a snad také do údolí sv. Prokopa a na Karlštejn.
Do všech těch hovorů vznešenější společnosti, ať v salónech, ať na procházkách v Kanálské zahradě nebo v Ovenci proskočila jmenovitě první dny vždy zmínka o jakobínské rudé čapce, tu ještě jako překvapující tajená novina, uvádějící v úžas i v leknutí, jinde již jako známá událost, která však nepřestala zajímat i napínat. Většinou plaše se o ní zmiňovali, nebo jako nebezpečné tajemství sobě ji svěřovali; ale tím rychleji se šířila a pronikala dál a dál.
K „vlastenskému“ stolu na Staré rychtě dostala se nazejtří večer po slavném osvětlení. Přinesl ji tam starší Klicpera, medik. Tajně ji svěřil, tlumeným hlasem, když všichni se blíže sesedli a hlavy přichýlili. Ještě nedořekl, a již Václav i Hýbl i Havelka, právník, se na sebe podívali a všichni tři hned, jako by jim někdo hlavy otočil, obrátili se po osamělém stolu v koutě, kdež sám a sám seděl doktor Srnka.
Jakobínská čapka rudá – Tu měl, či má – Hýbl, jenž vzpomněl, co jim Václav o ní pověděl, vstal, jak mu přišel nápad, a mířil k doktorovi, nedbaje, že Václav za ním tlumeně, naléhavě volá, aby počkal, počkal. Leklť se, že Hýbl snad něco poví o doktorově jakobínské čepici.
„Slyšeli, pane doktor,“ začal Hýbl, přisednuv k Srnkovi, „slyšeli o tom —“
„O čem?“ utrhl se doktor a náhle se optal: „To o těch dudách?“
Hýbl vyvalil oči překvapen, a nejisté se usmívaje, řekl, že neví, co o těch dudách.
„O koncertě na dvojí dudy, budou ho hrát nahoře,“ doktor mávl rukou. „Adagio, wissen Sie, Adagio für zwei Dudelsácke, geschwellt von den Seufzern der Armén, gedruckt von den Armén der Reichen —“
„No, takhle se hraje pořád,“ zvolal Hýbl, vzpamatovav se, „to je prastará muzika, ale co se stalo na Koňském trhu —“
„Ale jdou, copak?“ ptal se doktor s ironickou dychtivostí.
„Svatý Václav – Neslyšeli?“
„Slezl s koně, nebo se rozjel a začal do toho mlátit?“
„To kdyby pánbůh dal! Ale to ne, ale měl jakobínskou čepici na hlavě —“ Hýbl mluvil volněji a nespustil z doktora očí.
Ten, chtěje se právě napít, nepodal sklenici ke rtům, nýbrž pohlédl pronikavě, s úsměškem Hýblovi do očí, mrkl po „vlastenském“ stole, odkud jej Václav s Havelkou upřeně pozorovali, mrkl tam a zeptal se Hýbla klidně, s úsměvem:
„A nezavřeli ho?“ Ale nechav žertu, ptal se, kdy to bylo a kdo asi tu čepici —
„Povídá se, že studenti.“
„Oh, naši studiosové,“ Srnka se ironicky poklonil, jednou, podruhé.
„Ó naši studenti. Jisté! Ti jistě. Jakpak ne, patriae. Jak si páni přejou. Ano, ale Freiheitskämpfer! Ano, ano, jistě oni tu čepici —“ Pojednou pozdvihnuv sklenici, kterouž pořád držel v pravici, zamířil rovnou k „vlas-tenskému“ stolu.
„Páni vlastenci, tak na zdraví toho, kdo to udělal. No, nemají chuti? Já budu mlčet, já nic nepovím, že jeden z vás —“ Dal se do smíchu, vida jejich rozpaky, zvláště když Václav ne dost jistě sáhl po sklenici. Vtom vešel Štěpánek, vytáhlý, elegantní nápověda Stavovského divadla, a nepovšimnuv si doktora Srnky, volal nadšeně už ode dveří:
„Victoria! Tak už to je! Budeme hrát! Budeme hrát!“
Všichni se shlukli kolem něho, otázky jen pršely, co je, přišlo-li povolení.
„Ne, ale Liebich je dal, papá Liebich: Půjčí nám herčiště sám, ve všední den, slyšíte, ve všední den, večer budeme hrát, večer, devatenáctého, od tohohle pátku, co přijde, za týden.“
„A co císař?“ ptal se Havelka.
„Ten přijede na naše provození, on a celý dvůr. Lidičky! Vlastenci!“ volal u vytržení správce „českých hereckých milovníků“ a šťastný autor připravovaného kusu.
Doktor Srnka stál nehnuté stranou, shlížeje na nadšence, na jejich radostné pohnutí, na Štěpánka, jak rozjařeně vypravuje o blahé vůli ředitele Liebicha, o kusu, o představení, jak ostatní mu skákají do řeči, dotazují se. Na doktora zapomněli. Jen Václav si všiml, že se pojednou otočil k nim zády, že dopil a pak vraziv kastor na hlavu, hůl pod paždí a bradu do širokého, černého nákrčníku, vyšel ze šenkovny.
Václavovi se mihlo, že řekl: „Jeden z nás —“ Co myslil? Jakobínskou čapku měl on, kdo by z nich – Či se doktor počítá k nim? A kdyby, jak by tam byl vylezl? Či mu někdo pomáhal – někdo z nich – ach – Svoboda, Vládyboř – Rozumějí si —
Tak mu myslí mžikem přelétlo a vtom vedle, kolem zase zabouřilo: „Vivat!“ Štěpánkovi a zase „Vivat“ budoucímu jejich představení, večernímu představení, jež bude před vzácným publikem, na něž přijede císař s dvorem i francouzská císařovna. To pomůže českým hrám, to bude vyhráno!
Bylo pozdě na noc, když Václav došel do Sirkové ulice k domu, v němž bydlil. Hned si neotevřel. Nejprve se podíval nahoru k bytu doktora Srnky.
V jeho okně světlo. Je doma. Jak asi sedí – v županu jistě, ale má-li na hlavě jakobínskou čapku nebo je-li bez ní – Jistě jí nemá. Mohl by se přesvědčit, kdyby k němu ráno zašel za nějakou záminkou— Ale jak jen pomyslil, ihned zamítl. Nač vyzvídat. Čapka na hlavě sv. Václava byla jistě Srnkova. Kdo jiný by to udělal nežli on, a snad také Svoboda.
Jda pavlačí, vzpomněl na Jetty jako včera v noci, když se vracel z osvětlení, i na paní Lorencovou. S tou od včerejška nemluvil. Dnes k nim nepřišla, a dobře tak; je pokoj. Ale Jetty, chudáček – Pomyslil na ni měkčeji.
Nešel hned lehnout, nýbrž rozsvítil si a vyhledal ve stole mezi papíry svou úlohu do Štěpánková Obležení – Už ji předtím schoval, jsa přesvědčen, že jí nebude potřeba až na podzim, v listopadu. A hle, teď pojednou. Začal si ji chutě prohlížet, jako by ji právě dostal. Byla švabachem psaná s podtrhovanými narážkami, nic velkého, žádná Liebhaberrolle, o jaké paní Lorencová blouznila; jednoho ze studentů si vyžádal. Četl si ji celou, ale velmi roztržitě, neboť se mu míhaly a vtíraly vzrušující obrazy večerní scény, nabitého divadla, lóží, v nichž neseděli měšťané a měšťanky jako za odpoledních nedělních představení, nýbrž panstvo, dvořané i korunované hlavy.
V tom vzrušení i příjemném napětí zůstal Václav i všechen „vlastenský“ stůl a všecka „hereční společnost divadelních milovníků“. Ty červnové dni slunečné, krásné zdály se Václavovi zvláště zářivé. Všecko kvetlo, všude růží, kvítí, ze zahrad vůně. I k nim, do šedého nádvoří, zavívala zvláště za vlažných, teplých večerů ze sousedství, z malé zahrady, kdež měli planou olivu.
Na její zčernalou, větrem zmítanou korunu se dívala Jetty tenkráte večer, kdy za deště si vzpomněla na Werthera, na Václava, kdy ji bolestně zchvátila palčivá touha. Teď z té koruny, kvetoucí, tiché, dýchala jí za večerů do pokoje silná vůně, těžká, opojivá, divže se jí hlava nerozbolela. Jetty sedávala za těch večerů v pokoji sama. Teta meškala tou dobou obyčejně na pavlači s Praxovými, na číhané kvůli Věkovi, jak byla Jetty přesvědčena. Václav teď přicházíval pozdě domů. Vídala jej zase málokdy a nesetkala se s ním; ale myslila na něj, zvláště často vzpomínala na to, jak s ním naposledy mluvila. Tenkráte jako by se vlažička snesla a do chmur jí prosvitlo. Ale chmury shlukovaly se zas a temný stín stále za ní, podezření, jistota, že teta chce mladého souseda, že jistě po něm pase —
Paní Lorencová starala se nadmíru horlivě o francouzskou císařovnu;
pořád o ní mluvila se sousedkou a mistrem Praxem, už kolikrát odběhla si na ni počkat na Příkopy, k divadlu i nahoru na Hrad, ale ani jednou nevyzvala Jetty, aby šla s ní. Pojednou začala za dne se sousedkou na pavlači, aby Jetty v kuchyni slyšela, o českém divadle, to že bude, pan Věk že bude také hrát, a zalhala, že jí to řekl, to že bude slavný forštelung.
Doma se o divadle ani nezmínila, neřkuli aby Jetty se optala, šla-li by, chtěla-li by se podívat. Tentokráte Jetty tam toužila uvidět Václava, uvidět jej i tetu hlídat. Byla přesvědčena, že tentokráte teta jistě půjde. Rozčilovalo ji to, popuzovalo, jakož i to ji soužilo, že teta mluvila s Věkem o divadle, od něho že všecko ví. Kde, kde jen s ním mluvila, kde ho vyčíhala, kde snad spolu zase chodili – Neměla stání, poslední dny spaní, a to klidu nepřidalo, když od paní Praxové zvěděla, co má Věk s tím divadlem starostí, ale jak se nemůže už ani dočkat. A jí se ani slovem nezmínil, nezeptal se, půjde-li, nevyzval ji, aby šla. A s tetou mluvil. Co – Co? Nemohla na ni pohlédnout, vše se v ní třáslo a mívala chvíle, kdy se chtěla na ni rozběhnout, do očí se jí rozkřiknout, co je, co dělá —
Věk jen divadlo měl v hlavě, velké, večerní, české představení. Co se teď jiného dělo a mluvilo, o to nedbal, ani ne o to, co všechny zajímalo, že francouzská císařovna byla v Klamovce, že koňmo pojede do Šárky, na Karlštejn že se chystá —
Tři dny před provozením se rozstonal, tj. ohlásil se v kanceláři nemocným, aby mohl řádně chodit na poslední zkoušky. Těchto tří dnů začal se také starat o dvůr a francouzskou císařovnu, aby se někam nevydali, aby pozejtří, tj. v pátek, devatenáctého, byli v Praze a mohli do divadla. V outerý zajela Maria Louisa do Veltrus, ve čtvrtek vyjela si podívat se na vojenský manévr u Invalidovny, večer byl ples u nejvyššího purkrabí hraběte Chotka a v pátek, v jejich pátek vyjela a s ní všechen dvůr do Štěrbohol.
Toho se lekl a lekl se autor hry a ředitel jejího provedení, Štěpánek, a všichni z „hereční“ společnosti. Kdy se panstvo vrátí, a přijede-li později, bude-li se mu chtít do divadla, kdež je tak najisto čekali. Když Václav přišel navečer do garderoby, měli už v divadle jistotnou zprávu, že císař pro zaneprázdnění do divadla nepřijede. Velké zklamání.
Hýbl mávl rukou a mrzutě zvolal:
„Vždyťjsem si to myslil!“
Václav ihned vzpomněl na doktora Srnku, co ten, jak by se jim ušklíbl. To zklamání zle účinkovalo, nejvíce na Štěpánka, než jen na první okamžik. Když uslyšeli a když tajným otvorem v hlavní oponé sami viděli, že ozářené hlediště je vše plničko odzdola až po strop, že i lóže všecky obsazeny vybraným obecenstvem, že i uniformy se tam třpytí, odlehlo jim, utěšili se, ale srdce zabušilo všem. Štěpánek v kostýmu hraběte Colloreda dával poslední rozkazy a pokyny, zkrátka, úsečně, vzrušeně.
Opona zmizela, hra se počala. Vstupovali na „herčiště“ před známé i nové obecenstvo. Šli jako do bitvy: zkušení zmužile, nováčkové ne bez bázně a rozčilení. Než jako zvášnění boje zapálí všechny, tak hra sama i čest mateřského jazyka podnítily je, daly odvahu i nadšení. Hráli dobře, nic nevázlo, hra se líbila. Jednání po jednání šťastně odbyto, potlesk za potleskem. Nejhlučnější na konci. Zabouřil znovu, podruhé, potřetí.
Václav stál v přední kulise zardělý, nadšeně naslouchal pochvalám. Nepočítal, že z nich i jemu patří částečka; jej jenom radost povznášela, že se jim tak vydařilo. Na otce si vzpomněl, který tu také před lety vystoupil, tenkráte, když poprvé dávali Dona Juana; kdyby jej otec teď viděl a matka a Liduška – Jak by se z dnešního večera těšil, a dobřanský farář! Bože, takové obecenstvo, tolik panstva a tleskají české hře – a zas – Hle, autor, Štěpánek, musí před oponu, vychází. V hledišti ztichli a on děkuje, česky děkuje, tady, kde hrávají Schillera, Lessinga!
Jako opojení vycházeli členové „hereční“ společnosti z divadla. Zvítězili. Jen kdyby ještě jedno bývalo, opakoval kdekdo z nich, to že by teprve, kdyby byl císař a dvůr přijeli – Škoda.
Václav odebral se s přáteli na Starou rychtu. Šli hlučně, radostí rozja-ření a vstoupili hlučně jako vítězové. Doktora Srnku tam nezastali. Václav se tomu nedivil: nadál se, že ho tu nespatří, jakož také byl přesvědčen, že nepůjde do divadla. A hned si to zjistil. Uslyšel, že pan doktor tu byl, že přišel asi o sedmé a před desátou že odešel. Jen tomu se Václav divil, že Svoboda „Vládyboř“, který se dnes na jevišti zvláště vyznamenal, s nimi nešel sem na Rychtu. Vymluvil se, že musí hned domů, to že má z té otročiny vychovatelské, ta že mu nedá, aby s nimi zůstal, ale že to již dlouho trvat nebude. Snad to byla pravda, uvažoval Václav, snad také jen výmluva, snad se chce vyhnout řečem o jakobínské čapce na hlavě svatého Václava.
Mladý Věk se vracel domů až po půlnoci. Bylo temno, ale vlažno, lahodně, a jemu volně, radostně. Když vstoupil do nádvoří domu, v němž bydlil, přivanula proti němu těžká vůně olivy. Zastavila jej; zadýchal. Omamující, dráždivě příjemná vůně, mdlo vlažné, teplé noci zjařilo krev toužebným vzrušením. Pohlédl k pavlači, k oknům paní Lorencové. Tma – ale teď jako by se tam dvéře hnuly, tiše pootevřely, jako by stín se v nich začervenal, vychýlil, zmizel, dvéře tichy —
Václav postoupil na schody, na pavlač, stál, čekal v náhlém napětí, neobjeví-li se nanovo ten stín tam. Myslil na paní Lorencovou, v kabátku, v čepečku – Ticho, mýlil se. Bylo mu horko. V pokojíčku bude teprve dusno. Ach, okno otevřeno; jistě už od večera, kvartýrskáje tak nechala. Najednou mu připadlo, že by nemusil harašit klíčem a jít kuchyní a velkým pokojem, že okno může býti dveřmi.
Bylo nízko nad pavlačí; jak na ně tiše vylezl a sestupoval z něho do pokoje, nahmátl na truhle pod oknem nějaký papír. Nevšiml si ho. Svléknuv kabát i vestu, posadil se zase na otevřené okno. Bylo dusno, nechtělo se mu spát. Chvilenku tak seděl a bezděky zas obrátil zraky k oknu paní Lorencové. Co to prve bylo? Či se mýlil, zdálo se mu jen, že se dvéře jejího bytu pootevřely? Ale ne, slyšel dobře. Kdyby byla vzhůru, kdyby – Nedomyslil, trhl sebou, maně se vychýlil. Zas! Jako by se tam dvéře opět otvíraly. Cosi zašustělo – kroky, tiché, plíživé kroky nohy bosé nebo v punčochách —
Tmavý stín! Blíží se, postava od ramen dolů zahalená. Stanula, stojí, a vtom z temna zavanulo tiše, rozechvěně, lahodně: „Pane Věk —“ Vychýlil se.
„Já to jsem —“ zase tak přišeptalo. Paní Lorencová!
Lekl se, srdce mu zabušilo; nežli se mohl ozvati, stála u okna, u něho v tmavém, velkém šátku přes ramena, zpod něhož se zabělalo. „Nemůžou spát,“ šeptala, „zahlédla jsem jich —“
Zavadila o něj, zlehka se o něj opřela. Šátek se jí vpředu uvolnil, šíře se pod ním zabělalo, kabátek nad plným poprsím.
„Čekala jsem,“ zašeptala. „Nemohla jsem —“ Nedořekla, nemohla dále. Slyšel její vzdech, hluboký, třesoucí se, cítil teplo jejího kyprého těla. Sám také nebyl s to, aby vyrazil slovo, v hrdle mu náhle vyschlo; chtěl se uhnout a temně, ale prudce vyrazil. „Paní Lorencová, proboha, co si myslejí!“
Chtěl seskočit z okna do světnice, ale vtom jej sousedka chytila, objala, začala jej náruživě líbat. Držela jej ve vášnivém náručí, tiskla k ňadrům. Byl jako v ohni, zmámen v tom sevření, v tom líbání divokém, nemohl promluvit. Ale vyvíjel se, až se vytrhl: vtom venku pronikavé vykřiknutí, jež v hlubokém tichu tmavé noci tím ostřeji, břitčeji se rozlehlo.
Naráz jej plné paže pustily, naráz byl z rozohněného objetí. Vášnivá milovnice odskočila, zmizela. Jako by se rozplynula ve tmě. Slyšel tiché, kvapné, prchající kroky, hněvivý hlas, prudká, temná slova, dvéře bouchly. Ticho. Byl zpocen, zmámený, tváře pálily, cítil ještě vášnivé polibky, nohy se mu třásly. Chvilku stál jako sloup, pak se vychýlil z okna na pavlač. Prázdno: u sousedčiných dveří také nikdo. Ale vedle, v jejich dveřích zaskřípal klíč. Uskočil: slyšel, že kvartýrská kašlajíc stanula venku na prahu. Usedl rychle na postel, pak i na ni ulehl, když se otevíraly také dvéře jeho pokojíku. Na prahu, ze tmy ozval se lopotný dech kvartýrské:
„Jsou tu, pane Věk?“
Ticho.
„Jsou tu, pane Věk?“
„Jsem,“ zamumlal. „Neslyšeli nic?“
„Ne, nic.“
„Tak jako by venku na pavlači někdo vykřikl.“
„Já nevím —“
Z velkého pokoje zabroukal mrzutý hlas rozespalého mistra Praxa, co Anna dělá, co blázní, ať dá pokoj, že se jí něco zdálo, že muší člověku kazit spaní, muší a muší, že se dost nakašle a ještě —
Odšourala se. Václav se opět vzpřímil. Ani mu nepřipadlo, aby se odstrojil. Byl pobouřen, popuzen na paní Lorencovou a sobě vyčetl, že ji hned neodbyl, že se tak dal. A Jetty! To byla ona, to byl její hlas. Zase přišla. Co si pomyslí! Co, že je s její tetou srozuměn. Hanba, hanba. Styděl se. Jak je v sousedství, co Jetty —
Šel tiše k oknu, vychýlil se, naslouchal. Zdálo se mu, že ze sousedčina bytu zaléhá prudký, ostrý hlas. Jen okamžik jej slyšel; a zase ticho. Bezděky zavřel okno. Odstrojil se, ulehl, ale neusnul. Sousedku měl na očích v tmavém, velkém šátku, s bílým pruhem kabátku, cítil její tělo, její objetí, výkřik se mu zas ozval, pronikavý, bolestný výkřik —
Usnul až k ránu a spal málo, nepokojně, neladně. Vzbudil se časně, a když se strojil, zahlédl papír na zemi u truhly, kterého si v noci všiml, nevelkou bílou čtvrtku. Bylo na ní napsáno drobným, něžným písmem:
„Werther!!“
A nic víc. Obrátil chvatně list. Na druhé straně čisto, ani písmenka. Na celém papíře nic nežli „Werther!!“
„Jetty! Jistě ona!“ Pomyslel hned a najisto. Srdce se mu hnulo, byl dojat, lítost jej zmohla. Jetty! Jistě večer ten lístek otevřeným oknem sem kradí vložila, připomenutí, snad tiché vyznání. A co pak uzřela! S jakou odešla! A ta nestydatá její teta – Co teď —
Jedno bylo jisto, o to nebylo žádného rozhodování: že půjde odtud, že musí, a hned. Ale Jetty —
Nechtěl, aby zle o něm myslila; nechtěl tomu zvláště teď, co ten papír jediným slovem tolik mu vyzradil. Necítil jako ona, ale dojímala jej. Než kde s ní promluvit? Sama teď nevyjde, jistě, a vyjde-li, vyhne se. Psáti jí? Jak psaní poslat – Snad po kvartýrské. Ale uvěří-li Jetty?
Tak se mu myšlenky honily, zatímco se chvatně strojil. Pospíchal, aby už byl z domu pryč, aby kvartýrská snad nepřišla a znovu nezačala, slyšel–li v noci to vykřiknutí. Než neunikl tomu. Zastavila jej, když odcházel, v kuchyni, kdež právě vykládala Johanovi, že se nemýlila, že opravdu v noci – Václav opět zapřel, že nic neslyšel, že nic neví, a mistr Prax, jemuž jeho rozpaky byly patrnější nežli „Anince“, začal ženě vymlouvat s humorem, s veselou ironií, usměvavě, co si myslí, Frau von Lorenc že tak nevýská, ta že by nekřičela, bože, v noci, na pavlači, ta že by byla jako myška, že by se přikrčila. Zamrkal významně na Václava s významným úsměvem a licousek si pohladil. Václav vzal hned za kliku, pozdravil chvatně a už byl ze dveří. —
V kanceláři psal, psal, ale jak – Nikdy neměl tolik přestávek, kdy s brkem v ruce do prázdna se zadíval; už i pan Vogel se po něm obracel a plašil jej strašlivým zíváním. Pak i starý Kubecius zatrnul, když Václav hned ze židle nevyskočil a hned nešel do principálského kabinetu, odkudž doktor Lískovec, vystrčiv hlavu s načesanými prameny přes lysinu, zavolal:
„Herr Wěk – jdou sem, will ich sagen —“
Václav se vracel po obědě do svého bytu nerad, s tichým strachem, co uslyší, co Jetty, vědí-li už Praxovi. Kdyby věděli, bylo by jasno, nemusil by nic vykládat. To vůbec nechtěl. Běželo mu o Jetty.
Jen vkročil, už jej kvartýrská zastavila, ustrnulá, bože, kdyby byl ráno tak nepospíchal, co by byl uslyšel, vtom že přišla Frau von Lorenc, celá bez sebe, zeptat se, slyšeli-li u Praxů v noci —
„Vidějí, já se nemýlila, bylo to tak, vykřiknutí, jak jsem se přišla ptát. A jo, taky se ptala Frau von Lorenc, co oni, že to jistě taky slyšeli; jářku, že ne a Johan že taky ne. Stejskala si Frau von Lorenc, jaké má trápení. Jetty – pomýšlejí si, tó Jetty tak vykřikla, to je hrůza! Paní sousedka povídala věci, co zkusí, co má s tím děvčetem, že nespí, a tuhle noc, jako minulou, to že chodila po pokoji a že i ven chtěla v noci, a když ji Frau von Lorenc nechtěla pustit —“
„To není pravda!“ prudce vyhrkl Věk popuzen. „To je výmysl, paní Lorencová Jettynce ubližuje, jistě.“
„Vědí něco? Slyšeli něco? Vědí tedy —“ Kvartýrská překvapením i zvědavostí začala rychleji oddychovat. I mistr Prax, jenž zatím přišel, nesa si svou dlouhou sádrovku, a chystal se ji zapálit, zapomněl zabafat a držel hořící loučku jen tak v ruce. Václav, nedbaje otázky, sám se otázal, je-li panna Jetty doma, co dělá.
„I sedí prý jako pitomá, teď; ale v noci že vyváděla. No, já nevím, pane Věk, nevím, křivdí-li paní sousedka Jettynce; já bych to nemohla říct, má s ní trápení, to vím. Stejskala dnes tuze, co s Jetty je, to děvče jako by snad ani dobrý rozum nemělo, že má takové řeči, v noci že nespí, das heisst, panna Jetty, obzvláště dnes – No, oni tedy myslejí, že ji Frau von Lorenc šidí. Slyšeli něco, vědí něco?“
„Nebudu o tom teď mluvit, leč kdyby bylo potřeba, abych se té panny zastal. Ale to musím říct, že mám z toho nepokoj, že tady být nemohu, že si – musím hledat – jiný kvartýr —“
Mistr Prax, jenž zatím přiložil hořící loučku na tabák a začal bafat, maje oči upřeny na pošlehující plamínek a modré kotouče dýmu, naráz přestal a otočil se po Václavovi. Žasl nad tím, co uslyšel, i nad světlem, jež mu z tohoto Václavova náhlého rozhodnutí ostřeji svitlo. Vždycky si v duchu chlubně liboval, že vidí daleko, že paní sousedce rozumí. Ale teď – Něco se stalo; to byli dále, nežli si myslil, a to děvče, Jetty – Že ony obě dvě – Proto!
Václav dav výpověď odešel zrovna hledat si nový byt. Vykročuje na pavlač, hodil plaše okem po sousedčině bytě. Nikdo nestál u okna a dvéře byly zavřeny. Byt jako opuštěný.
Do slunce západu si našel nové obydlí. Navrátiv se, napsal Jettynce psaní, kteréž si už na zpáteční cestě skládal. Nebylo dlouhé. Psal, že jej má jistě ve zlém domnění, ale aby mu uvěřila, že není tak, jak si snad o něm myslí, zvláště po noční příhodě, kterou viděla a do které se dostal ne o své vůli, nýbrž, aby přímo řekl, přepadením, že seděl na okně, nic netuše, právě se domů navrátiv, že jí o tom píše, že jí musí psát, poněvadž mu na tom záleží, aby si o něm zlé nemyslila, aby mu uvěřila, a že kdyby bylo třeba, že by podal vysvětlení.
Více neřekl. Nad tím se zamyslil, má-li se zmínit o tom nalezeném listu papíru. Chtěl přidat, že si odnese z nynějšího bytu milou památku, a to list papíru s jediným slovem „Werther“. Ale zamítl to, nenapsal. Jak jí to může připomenout, zvláště nyní, a pak když nemůže dát podobnou odpověď. Ale škartku s tím slovem si uschoval.
Psaní napsal, ale kam s ním, komu je svěřit? Poště? To by je dostala jistě paní Lorencová do rukou a z těch by se sotva dostalo dál. Požádat kvartýrskou? Je se sousedkou tuze zadobře, ujímala se jí; posel nespolehlivý. Tak snad mistr Prax. Václav se chvíli rozmýšlel, ale pak přece došel k jeho krejčovskému trůnu, zatímco kvartýrská meškala v kuchyni, a řekl mu.
Mistr Prax, jenž od té chvíle, co dal Václav výpověď, zvážněl a ochladl, podíval se překvapen na odcházejícího podnájemníka. Ochota mu nezářila z tváře. Ale přece se rozhodl, tak že ano, když to musí být, ač aigentlich, co se do toho plete, že by se měl vyhnout, kvis, no ale —
Václav si přál a snažil se, aby loučení s Praxovými bylo krátké. Soumračilo se, když dával sbohem, omlouvaje se, že nerad odchází, že však musí. Z té poznámky znova se rojily otázky paní kvartýrské; Václav na ně odpověděl sumou:
„Paní Praxová, já žalovat nebudu; jen tolik ještě jednou povídám, že panna Jetty za nic nemůže, že je nevinná, že paní Lorencová bude jistě leccos povídat, ale jistě to nebude pravda. Ona je všeho příčinou. Tak sbohem —“
Kvartýrská se křižovala, bože, bože, co se jen stalo, a byla by znovu naléhala, kdyby ji Johan nebyl okřikl, co pořád, to že všechno nemůže říct, že on si to dávno myslil, to že on ví, když se ženská na mužského lepí, to že je zlá věc (začal se usmívat), to že je, bože, že zná takový pád —
Zatím Václav už vykročil. Na pavlači šero, u Lorencových v oknech tma, dvéře zamčeny. Když vycházel tmavým průjezdem, vzpomněl si na to, co mu již prve cestou připadlo, že nemůže odtud jako z holubníka odletět, že doktoru Srnkovi musí dát sbohem. Umínil si, že se tam podívá zítra odpoledne.
Paní Lorencová zvěděla již odpoledne, že Václav dal výpověď. Paní Praxová přichvátala s tou novinou hned zateplá. V té sdílnosti byl však také úmysl. Nadálať se, že oznamujíc novinu, vyzví něco o minulé noci. Paní Lorencová se zarazila; hned se však sebrala.
„No tak ať se stěhuje. Když mu to u nich není vhod —“ popichovala.
„I to nic neříkal, ale stran té noci —“
„Co!“ vyjela paní Lorencová, a zchmuřivši tvář, zahrozila: „Jen ať mlčí, sic budu povídat já. Však víme, proč se tak najednou stěhuje. Stěhuje! Když přijde v noci domů a chce se dobývat —“
„Ach bože, ach bože, jen si vemte! A co panna Jettynka —“
„Ta —“ řekla sousedka zlostně. „To je taky. Ale té nic neříkají o tom stěhování, míním jako teď. Ta má beztoho skrze toho studenta hlavu popletenou, proto tak vyvádí. Ať o něm raději ani neslyší.“
„Co dělá?“
„Celou noc nespala, to jsem s ní měla, a pak celý den bez hlavy, zmatená. Už ji to zmohlo. Teď sedí v pokoji v koutku a myslím, že usnula.“
„Tak to je dobře, to je dobře, to se posilní, spánek jako medicína.“
„Kam se stěhuje?“ zeptala se paní Lorencová jakoby mimochodem, nejmenujíc ani kdo.
„Ani nevím, nic neříkal. Jen to ještě, Frau von Lorenc, to pan Věk kolikrát opakoval, že panna Jettynka je nevinna. Člověk neví, co a jak; jak bych uhodla, když snad nic mezi nimi nebylo.“
Za této řeči se v očích paní Lorencové zlobně začernalo a ve rtech jí úšklebně škublo.
„Jetty nevinna! Proč to povídá? A co mezi nimi bylo? Kdopak ví. Něco bylo. Jetty nevinna. Tak kdo je vinen, snad já; klevetil hodně —“