Doktor Srnka, jenž seděl sám u svého stolku, červený jako brabenec, pocuchaný, s bradou v širokém nákrčníku, pošupoval za té debaty čím dále tím prudčeji svou sklenici po stole, pak už k ní tlumeně, bručivým hlasem promlouval, ji nadzdvihoval, pak pojednou se obrátil k vlastenskému stolu a s netajeným pošklebkem přál šťastnou pořízenou:
„Jen zadají. Obležení Prahy od Švejdů – tuze krásné téma, patriotisch, wirklich. Aber Sie wissen nicht – nein – nein. Na, Herr Hýbl, byly tam ty umrlčí hlavy na věži anno achtundvierzig, nebo nebyly? Můj bože, nevědí a nevědí, co to opravdu bylo – no ja. Co dělat – tak jen prosejí, prosejí —
A kde je pan Svoboda? Herr Svoboda! Není tu! Škoda, pane Svoboda!“ Otočil se, deklamuje sám sobě bručivým hlasem: „Žižko! Žižko, první mezi Čechy reku, ty hrozný Husův mstiteli!“
U vlastenského stolu tentokráte jako by neslyšeli, i Václav, a Hýbl schválně obrátil řeč, boje se, aby doktor nerozvázal ještě víc a neřekl něco, co by, když se ve veřejných místnostech a všude řeči tak hlídaly, jemu i jim a jejich věci zle ublížilo. Zato se doktor Srnka obrátil k nim docela zády a promlouval dál své bručivé monology, přerývané osloveními jeho pinty tlustého skla s mohutným uchem, až pak vstal a momtaje odešel nepevným krokem, nezeptav se ani „pana souseda“, Václava, půjde-li také domů.
Společnost vlastenského stolu rozcházela se v náladě, jakou vzbuzovaly dychtivé očekávání a napětí, jak pochodí Štěpánek a tím i celá společnost „českých hereckých milovníků“, i pomyšlení, co by bylo, kdyby povolení dostali a kdyby snad i sám císař přišel na to jejich provození, jakou ohradu by v tom měli proti posměváčkům, nepříznivcům, to že by bylo jako před lety, když císař Josef s generály navštívil „Boudu“.
To bylo večer posledního května. Nazejtří o půl dvanácté s poledne přijela na královský Hrad rakouská císařovna. Zástupy ji vítaly hlučným provoláváním tak jako včerejšího dne jejího manžela. Ale hlučnější, slavnější vítání chystalo se jejich dceři, manželce nejnovějšího spojence, všemocného Napoleona. Za tři dny měla přijeti a ty tři dny Praha o ničem nemluvila nežli o příjezdu Marie Louisy, kteréž naproti až na hranice vyjeli nejvyšší purkrabí hrabě Kolovrat a kníže Clary.
Mistr Prax v den příjezdu francouzské císařovny, tj. pátého dne měsíce června, obědoval už o jedenácté a ještě pospíchal, takže, ačkoli mu Aninka na posilněnou uvařila dobře a co on rád, zapomněl říci: „Zaplaťpánbůh, dobrý to bylo, zejtra zas tak —“ a nemohl se dočkat paní sousedky a Jettyn-ky, s kterýmiž se chtěl vypravit na vítání francouzské císařovny. Aninku nemusil přemlouvat, aby zůstala doma; mělať dost výletu ke Glaubicům o sv. Janě. Jak by se mohla odvážiti dnes, kdy bude ještě hůř, a nadto nahoru na Hradčana a dál až za Strahovskou bránu někam.
Paní Lorencová v klobouku a světlých pracích šatech konečně přišla. Jetty čekala na pavlači a tam, jak zůstaly dvéře do Praxovy kuchyně pootevřeny, zaslechla, že se Praxová upřímně divila, a jej, že si panna Jetty přece dala říct, no to že je dobře.
„Jen jsem se jí zmínila, a tentokrát žádný justament, a hned s celou ochotou, že půjde. Snad má o mne strach,“ dodala štiplavě paní Lorencová, což znamenalo, že Jettě rozumí, ta že ji nechce nechat samotnu, že ji bude špehovat, když také Věk jde na to vítání. Mistr Prax, dávaje si na hlavu kastor, prohodil, jako by tušil, na koho sousedka myslí, že pana Věka snad tam také uvidí.
„A nevím, bude stát s pány studenty, s universitou,“ to povídala paní Lorencová, vycházejíc na pavlač, „řekl mně, že za Strahovskou branou.“ Řekla to s určitostí, pozorujíc po očku neteř. Dobře tušila, že ji to píchne.
„Snad se tam taky dostaneme; a co, musíme. Aigentlich-bysme měli jít až na Bílou horu. Tudy císařovna pojede, tam se taky převlíkne.“
„Ale jdou, na Bílé hoře – Snad v poli, ne?“
„No, třeba v poli, když tam postavili zvláštní stavení, takový celt, jen pro to převlíknutí, no veřejí, to je kvis. Mám to od komorníka od Aueršperků, no a odtamtud začne průvod, od toho celtu, das heisst špalír, aigentlich od Sv. Markyty, odtud až k Strahovské bráně a od brány zas až do Hradu, až k pokojům. Musíme si pospíšit, abysme se dostali na pěkné místo.“
„Já bych myslila za Strahovskou bránu, tam nebude taková tlačenice —“
„Tam někam, třeba k universitě,“ Prax se ironicky usmál, ale nevšiml si, jak se Jetty po tetě obrátila, a jakoby žertem dodal: „To by pan Věk koukal, kdybysme se tam zčistajasna za něj postavili.“
„Ano, ano,“ přisvědčovala živě paní Lorencová a jen se usmívala, „snad ho najdeme.“
Jetty se zase po ní obrátila a podívala se tak, že cizí, podivný ten pohled paní Lorencovou až zarazil. Přestala hovořit a pak i mistr Prax. Stoupali do vrchu, a ne sami, nýbrž v proudění lidstva. Vlny zástupů valily se nahoru na Hrad a kolem, ku Strahovské bráně, lidé seřadění i ve volných houfech a tlupách, školní mládež s věnečky, bělostné družičky s kytkami a s košíčky plnými kvítí, studenti z humanitních tříd s profesory, akademikové, cechy pod korouhvemi, s odznaky, mniši všech pražských klášterů, městské sbory ozbrojené, vojsko v parádě. Prapory vojenské i cechovní nejrůznějších barev vlály, hudba se nesla řinčivě nad zástupy.
O půl třetí vyjel císař František s císařovnou a s arcivévodou z Würzburka z královského Hradu na kočáře, v němž zapraženo osm krásných běloušů, za císařem na kočárech, na koních skvělé komonstvo, dvorní dámy, hodnostové, ministr konferenční a zahraničních záležitostí hrabě Metternich, nejvyšší komoří hrabě Vrbna, nejvyšší hofmistr hrabě Althann, pod-maršálek hrabě z Klenové, generální adjutant baron Kučera, komoří hrabata Kinský, Hoyos, Dominik Vrbna —
Mistr Prax se sousedkami všeho toho panstva skoro ani nezahlédl. Zapadliť do tlačenice, a když se vypracovali na volnost, kočáry, panstvo, tělesná stráž, všecko totam. Zástupy se za nimi zavřely. Mistr Prax už umdléval a potil se tak, že se mu dál už ani nechtělo; než paní sousedka, všecka zardělá, planoucích očí, pobízela dál, za Strahovskou bránu. Sama už je vedla, tlačíc se lokty, bokem, hlavu do týla, dál kupředu, až mistr Prax začal ji napomínat po německu, česky a pak už ji zdržoval, že panna Jetty už nemůže. Nemohla, dusila se, ale nenechala jich; jindy by ji byla úzkost zchvátila, teď se zuřivou vytrvalostí drala se za tetou puzena pomyšlením, že teta zase něco strojí, že má něco smluveno a že by se jí, Jetty, chtěla zbýt.
Pronikli až za Strahovskou bránu; dál už nemohli. Odtud viděli, že silnice k Břevnovu jest jeden špalír lemovaný vpravo vlevo řadami cechů pod prapory, a dál, kam už nedohlédli, studenty, školní mládeží. Za řadami špalíru husté davy zvědavých; i nad branou, na hradbách lidí plno. Ti nejlépe viděli k Břevnovu i za bránu, u níž čekal magistrát in corpore, dále k Hradčanům, kdež od brány k Černínskému paláci stálo kupectvo v červených fracích a městské gardy ve zbrani, granátníci, a dále k Hradu bělostné řady vojska, z nichž blýskalo se od zlata i od zbraně.
Mistr Prax už přešlapoval, už nevykládal jako cestou, copak tohle, to že ve Vídni je každou chvíli, kdepak. Umlkl únavou i nedočkavostí, obraceje hlavu nalevo k Břevnovu, kdež se měl císař s francouzskou císařovnou setkat a odkudž měla se všecka ta sláva a krása přihrnout.
Díval se na své cibule s lesklým žužú. Již bylo půl čtvrté, čtyři.
Už byl nějak kratší, jak mu kolena poklesávala, kastor měl už skoro v týle, ale naráz oživl, vyrostl, vztyčil se, klobouk přirazil, jak zahouklo dělo – Hromová rána, za ní druhá, třetí – A hlahol zvonů přivanul od Břevnova. Jedou, už jedou! Už také hradčanské zvony se rozezvučely. Zvonového hlaholení celé proudy v povětří, do toho dunivé hřímání děl, pak příval temného lidského křiku —
Jedou, už jedou. Křik se blíží, „vivat, vivat“ letí řadami jako oheň, ruce se zvedají, klobouky, šátky mávají, hudba kdes zahrála – hřímání děl neumlká, zvony jako rozbouřené. – A tam jezdci, lesklí, plní zlata, v bílých pláštích jedou rychlým klusem zpět ke Strahovské bráně.
„Tu je, to je laibgarda,“ hlásil mistr Prax rozčileně, „teď už pojedou, tamhle – tam – tu vidíte, šimli – osm šimlů.“
Vtom tu slávu blíže uviděl, císařský kočár, císaře, obě císařovny. Oči jeho a oči všech, obzvláště paní Lorencové, hledaly jen francouzskou císařovnu. Našly ji hned, poznaly po místě, sedící vedle císařovny, štíhlou, urostlou dámu, v kloboučku, na němž se pochvívala nádherná pštrosí péra. Hlava se jí nehnula, seděla tuho zrovna, upjatě děkujíc. Mihla se v nádheře, mihli se císařští manželé, dvůr, komonstvo, všecko jako lesklé a pestré vidění, zmizeli špalírem, v zástupech u brány. Zvony hlaholily, střelba bouchala, hudba hrála; jak pomlkla, zavířily bubny, a zas vivat za vivatem, dál, dál, už za Strahovskou branou. Slavný vjezd do královského Hradu, kdež u schodu ke komnatám čekali nejvyšší purkrabí, generalita, dvorní a zemští hodnostové.
Za slavným průvodem pak na silnici u Strahovské brány jako průtrž mračen. Špalír rozvrácen; proudy zástupů valily se v divé tlačenici a pak už mačkanici do brány, i za branou k Hradčanům a k Hradu. Tou záplavou stržen i mistr Prax, jenž nepozbyv rozvahy chytil pannu Jetty za ruku, volaje, aby se ho držela, aby nepouštěla. Přimkla se k němu, pojednou však, jako by ji uštklo, vykřikla, kde je teta, kde – Ohlížela se po ní, volala ji, než marně; tu jako by ta strž pohltila.
Mistr Prax konejšil pannu Jetty, ať se nebojí, tady v tom tumlu že není divu, když se lidé ztratí, a žertoval ironicky, co na tom, tetička že se najde, že trefí domů. Začal v dobrotě, chlácholivě, ale pak, když panna Jetty nedala se utišit, když měla oči jako vyjevené, domlouval mrzutěji; přestal však rázem, leknuv se, když panna Jetty, pojednou vykřiknuvši: „Já vím! Já vím!“, se mu vyškubla a drala se pryč jako divá. Nežli se vzpamatoval, zapadla v zástupu jako v tůni.
„Copak blázní!“ pomyslil si, ale dál se o ni nestaral, vida, že by bylo mamo. Sám se měl co ohánět, aby se dostal ven. Teprve na Hradčanském náměstí se mu uvolnilo. Dále, do Hradu, nemohl. Francouzskou císařovnu, dvůr a všechnu tu slávu viděl; proto zamířil dolů z Hradu, chtěje přes most domů do Sirkové ulice. V tu chvíli zabýval se ještě tím, co paní sousedka a co to nerozumné děvče, kde jsou a kdo asi z nich tří bude nejdříve doma, to že budou povídat, splašené ženské, paní sousedka že by nejmíň pospíchala, kdyby tu měla pana Věka, to že by – mh —
Nežli se dal přes Kamenný most, vydechl si u Glaubiců u džbánku: namlouval si, že se „muší“ posilnit, kdože by to vydržel. —
Jetty vytrhla se mu prve vědomě, kdy jako blesk zažehla v ní zlá myšlenka žárlivosti, že se jim teta neztratila náhodou, že má jistě smluveno s Věkem, nebo alespoň že ví, kde jej hledat, že půjdou spolu domů nebo že se doma najdou, dříve nežli ona, Jetty, se navrátí. To pomyšlení ji zrovna vyškublo z Praxovy ochranné ruky.
Ohlížejíc se a pátrajíc na všechny strany, tlačila se jako vyjevená zástupy do města. Nedbala překážek a strkání, neslyšela perných poznámek a bezohledných slov, jimiž ji uctívali za to, že se tak usilovně prodírala. Dlouho trvalo, nežli se dostala na volnější místo. Byla udýchaná, zardělá, pocuchaných vlasů. Nedbala toho, ani únavy, a chvátala Ostruhovou ulicí dolů, přes Kamenný most do Sirkové ulice. Bušící srdce ozvalo se silněji, když vstoupila do dvorku jejich domu a zahlédla byt.
Pavlačí se překmitla, chtěla zprudka otevřít, ale zarazila se u dveří. Byly zavřeny. Okamžik stála, pak vrazila do bytu paní Praxové. Ptala se po tetě. Že ještě se nevrátila, uslyšela. A pak proud otázek. Paní Praxová jej spustila, o Johanovi, o muži, o paní sousedce, o slávě, o císařovnách, o císaři. A Jetty sama dychtila se zeptat a pak se i zeptala, ale na sousedku přitom nehleděla, nýbrž plaše před se a plaše otázku vyslovila, je-li pan Věk doma.
„Není, ale už by tu měl být, a všichni, Johan, divím se, že nejdou —“ Vyhlédla z kuchyně na pavlač a na dvorek, a vtom zvolala: „Tu je! Pan Věk se vrací.“
Jetty se lekla, až se jí kolena zachvěla, a vtom vyhrkla:
„Sám? Jde sám?“
„Sám, s kým by šel.“
„Bože – já tady.“
„Co je to divného, když nemůžou domů —“
V tom byla krůpěj zkonejšení. Rozčilení však zůstalo. Setkat se s ním – Co řekne —
Zarazil se, když zahlédl Jetty, kteréž se nenadál. Začal o tom, kde jsou mistr Prax a paní Lorencová.
„Neviděli jí?“ zeptala se Jetty, pozorujíc jej. „Ne, neviděl,“ odvětil, divě se té otázce.
Uvolnilo se jí jeho odpovědí, jež se jí zdála pravá, nelíčená. Než vtom se ulekla a pohaslo vyjasnění jejích zraků, jež se obrátily pootevřenými dveřmi k pavlači. Paní Lorencová se mihla kolem. Zlá myšlenka zase zaťala. Měli smluveno, a jen náhodou ona jim schůzku pokazila!
Paní Lorencová toto podezření neudusila, když vrátivši se hned od svého bytu mezi ně vstoupila a když se jí v očích zachmuřilo, jak spatřila Jettu, když se jí hned vyptávala, co je, jak, že je tu, kde nechala pana Praxa.
Jetty, jež cítila, že je to výslech, odvětila zasmušile tak, že si toho i paní Praxová povšimla, že se jí ztratil, jako ona, teta, jim. Paní Lorencová to musila uznat, ano, bože, taková tlačenice – ale nepřiznala, že jí chtěla užít, aby jim zmizela, aby zkusila, kdyby snad se dostala nablízko, kde stáli páni akademikové, kdyby tam zahlédla Věka a on ji, že by se nemohl vyhnout, že by ji musil vyprovodit domů.
Začala hned o císařském vjezdu, nadšeně líčila, jak byly císařovny vystrojeny, jaká sláva a co ještě bude po ten čas, co tu bude francouzská císařovna, divadla, velká iluminace, to že se pak půjdou taky podívat, ale to že se jeden druhému neztratí, že se budou držet.
Jetty, jež mlčela, stojíc nehnuté, lehce opřená o stěnu, pojednou se odtrhla a měla se k odchodu. Paní Lorencová nemohla zůstat, musila s ní. Věk si oddechl. Kvartýrská byla by se ještě ráda vyptávala, povzdechujíc, co Johan, nestala-li se mu nějaká nehoda, ale Věk ji chvatně ukonejšil a pomohl si výmluvou. Vstoupil do svého pokojíku, kdež dlouho nevydržel. Za chvíli zas odešel.
Bál se mistra Praxa, že by kvůli němu nemohl beztoho nic dělat, že bude mít mistr, až se vrátí, nekonečné výklady, a on že by „musil“ je poslouchat, že bude povídat o vjezdu a tím také o Vídni, o Plodru a půrku, že bude mluvit o francouzské císařovně a tím také o Napoleonovi, jakož i o páteru Držmiškovi. A ještě aby také paní sousedka přišla, a jistě by přišla a mistrovi pomáhala.
Věk, jejž ty besedy už netěšily, zas už se rozhodoval, že si najde jiný byt, kde by měl víc pokoje. A ta Jetty. Tak se dívá – Divné děvče. Co si myslí – U stolu na Rychtě že dnes bude plno, se mu do toho přimihlo. Snad se už dnes tam něčeho doví, jak je se Štěpánkovou žádostí. Podal ji, jakož i výtisk svého kusu. Budou-li teď hrát a půjčí-li Liebich divadlo na ten večer —
Když se mistr Prax vracel ze slávy, to jest od Glaubiců, drahně se připozdilo. Tam seděl bez starostí. Ale už na Kamenném mostě a ještě tíže pak, když docházel ku svému bytu, doléhalo na něj, jak se to vrací, jaký je kavalír, že měl pod ochranou dvě dámy a že se vrací sám a sám, že obě dámy ztratil, a bude-li on první doma —
Na tuto starostnou otázku měl hned odpověď, jakmile vstoupil do tmavého, soumrakem černého nádvoří a pohlédl k oknu paní sousedky. Svítily, jsou doma. Ale kdo? Obě? či jen – a v ten okamžik naurčito nevěděl (až k šenkovně U Glaubiců bylo mu to jasno), která se mu ztratila dřív.
„Že už jdeš!“ uvítalo jej v kuchyni a přísně. Aninka v čepci stála nehnutě, rty sevřela a trnkové oči káraly. Byla by řečnila dál, ale dech jí hned došel a začala kašlat. A Johan ji chlácholil. Aninko sem, Annerl tam, a maloval, jak hledali pannu Jetty a pak paní sousedku, tu že ztratil, když hledali Jettynku, a že musil, že musil – a když také – bože, ženské hlídat! To že se měli rozdělit, že pan Věk měl jít s nimi, hehe, a jsou-li doma, obě – Obě? Frau von Lorenc taky? A kde je pan Věk – hehe, a že si muší zapálit, ví-li Aninka, že celé odpůldne nekouřil a že půjde k sousedkám zeptat se.
„Nikam nepůjdeš! Co bys tam dělal; a přebrals, máš v hlavě.“
„Ale na pavlač přec – zakouřit si.“
To mu nemohla zabránit. Vynesl si stolici, usedl na ni, jak byl polosvle-čen, seděl sám, pokuřoval a měl tajemný monolog s častými pomlkami, kterýž monolog byl na slova Aninčina, že přebral a že má v hlavě, a zněl jako filipika proti nim. Přisvědčoval ironicky, ano, že má v hlavě, ale ne otruby, tam že je kaist, že on ví, co ví a co vidí. „Bába, bába —“ to vyrazil rychle a tlumeně, „cože bude povídat, ona —“
Jo, tadyhle Frau von Lorenc – díval se po osvětleném okně jejího bytu, to že je – Není vdova jako vdova, ale tahle, a že hoří – hoří —
Vítr zadul, kapka pleskla, druhá, třetí. Chystalo se na déšť. Praxová zjevila se u otevřeného okna Věková pokojíčka a pobízela muže, aby šel domů, že bude pršet. V ten okamžik zabělalo se ve dveřích v sousedství. Paní Lorencová v bílém nočním kabátku, v bílém čepečku se zjevila. Začala o dešti, že něco dnes přijde – ach – a že je všecka polámaná od cesty, nohy že necítí.
„Co panna Jettynka?“ zeptala se Praxová.
„A co je s ní, nic nepoví. Co jsme od nich prve odešli, skoro ani nepromluvila. Jen to, co musí, odpoví. Stojí teď v pokoji u okna jako sloup.“
„Jen ji nechají,“ radila Praxová, „to přejde, to u děvčat tak bývá. To vědí, snad má někoho v hlavě. Nic nepozorují?“
„Já taky pozoruju,“ zablebtl mistr Prax a vybafl dým, „vědí, Frau von Lorenc, wenn man verliebt ist —“
„Jdou, starý amante,“ rychle mu vpadla do řeči, „ale, paní sousedko, Jetty, no, já nevím, snad —“
„Snad náš pan Věk —“
„A ne, Aninko, ne, toho by chtěla jiná.“
„Větřice se zdvihá, a už prší!“ zvolala chvatně a jakoby ustrašeně paní Lorencová. „Dobrou noc, musím ještě zavřít okno v pokoji. Dobrou noc!“
Rychle vešla do kuchyně, povděčná větru a dešti, že mohla přerušit sousedovu řeč.
Začalo zprudka pršet a již také na pavlač stříkalo, takže mistr Prax musil se dát na ústup. Praxová zavřela okno. Na pavlači ztichlo a pusto v nádvoří. Déšť harašil do hustého temna.
V zadním pokoji u otevřeného okna, jež nehledělo do nádvoří, nýbrž přes nízký přístavek do nevelké zahrady v sousedství, stála Jetty. Svíčka na stole neklidně plápolala, jak oknem táhlo. Jetty si toho nevšimla; zamyšleně dívala se do temna, kterýmž déšť šuměl a kterým ve větru neklidně se kývala a kolébala zčernalá koruna stromu v sousední zahrádce. Jak se venku rozšumělo, připadla Jettě scéna z Werthera, jak Werther s Lottou naslouchali dešti.
Tesknota na ni padla a touha, palčivá, beznadějná touha – Kdyby tak stanul vedle ní, jak by se o něj opřela, hlavu mu na prsa sklonila, a on kdyby ji přivinul, přitiskl – Oh, jak je milý, jak je milý! A jak jej miluje! Kdyby věděl – Slzejí řinuly po tvářích a šeptala: „Werther! Werther —“
„Copak nezavřeš! Svíčka teče, copak nevidíš?“ kárala paní Lorencová, vstupujíc do pokoje. „Zavři!“ Jetty ze snění vyburcovaná odstoupila, ale nezavřela. Okno bouchlo, jak je paní Lorencová prudce přimkla. Šum deště se náhle ztlumil, ale Jettě zněl zplna dál. Dlouho jej slyšela, ležíc na loži, a také slyšela, i když přestal. To bylo po půlnoci. A ještě pak neusnula. —
Déšť se utišil, noc však se nevyjasnila. Mračna se nerozletěla; jako ztuhlá visela černě nad městem až do úsvitu, až je jitřní vítr rozplašil. Slunce vzešlo krásně na oblohu již čistou, modrou. Toho rána okolo osmé hodiny bral se doktor Held do nemocnice milosrdných bratří. U Perštýna potkal barona Ehrenburga, kterýž jej zastavil a hned začal o včerejším vjezdu francouzské císařovny, a byl-li doktor také se podívat.
„Ne, nemohl jsem.“
„A to jste měl, to byla podívaná. Marie Louisa, císařovna, nádherně vypadala a její suita – Víte-li, že v ní je také slavný Isabey, dvorní malíř a pořadatel císařských slavností, a kapelník Paer, ano, ten tu je také.“ Pojednou ztlumil hlas. „Ale císařovna, jako francouzská, toho jsem si povšiml, a jiní také,“ ohlédl se opatrně, „na kolika místech jsem to slyšel, že náramně upjatě děkovala, no, řekněme velmi vážně, až jí to měli za zlé. Ale povídám, že v tom není nic, to že je francouzská etiketa, tak že ve Francii císař a císařovna děkují. Zato naše —“jako by oživl a mluvil čileji, potěšen, „to zas naše císařovna, každý ten rozdíl viděl, ta zas tak vlídně děkovala, tak se ukláněla, s takovou volubní ohebností, ano, velmi volubní a pružně jak anglické péro. Ach, tamhle,“ ukázal náhle do Spálené ulice, „to je rytíř Jeník, spěchá a kývá na nás – co nese.“
Přicházel po vojansku vzpřímený, v hřebíčkovém kabátě.
„Abyste mně neutekli,“ hlasi.tě volal, docházeje. „Slyšeli jste,“ ptal se po česku, „co se dnes v noci stalo?“
„Tady ve Spálené ulici?“ ptal se chvatně baron Ehrenburg. „Snad u madame Dupasquierové?“
„Myslejí, že unesli mladého Leo – či Napoleona?“ zažertoval Jeník. „Nebo že ten tajemný němý hlídač zardousil tu madame. Ne – ve Spálené ulici nic.“
„Kde tedy.“
„Kousek dál. Na Koňském trhu.“
„Co se tam stalo?“ ptal se baron naléhavě.
„Svatý Václav dělá revoluci.“
„Ale jděte. Zas nějaký vtip. Svatý Václav —“
„Ten na koni, na Koňském trhu, ta statue.“
Baron Ehrenburg v rozpacích se ohlédl po Heldovi, jenž se usmíval, tuše nějaké čtveráctví.
„Ne, pánové, ne, jistě,“ dokládal Jeník, „dnes na úsvitě na to přišli.“ Ohlédl se, přistoupil k pánům a ztemniv hlas svěřoval jim:
„Má to zůstat tajemstvím. Dnes ráno, jistě už od noci, seděl sv. Václav na koni s jakobínskou čapkou na hlavě.“
Baron Ehrenburg div neodskočil. Doktor Held nevěděl, má-ii se smát či vytknout rytíři Jeníkovi, proč s takovou na ně přišel. Ale hned také žasl, když Jeník svým slovem se doložil, že tomu tak, že mu guberniální rada Krtička (byl jeho zvláště dobrý přítel) před chvílí poslal ceduličku, že ho zve na oběd; přitom připsal, čeho se právě dověděl z jistého nepochybného pramene.
Poté již ani Held nepochyboval a baron Ehrenburg, žíznivý po novinách a vždy náchylný jim věřit, byly-li senzační, byl už přesvědčen. Jen ještě detaily. Ptal se Held a baron ještě víc. Rytíř Jeník věděl jenom to, co bylo v psaníčku: že dnes ráno na úsvitě přišli lidé od Císařských a ze sousedství ke kašně pro vodu a že uviděli na statui sv. Václava, na hlavě červenou čepici.
„To bylo asi leknutí!“ Held se usmál.
„A kdyby byli rozuměli, co to je, co ta červená čepička je, co znamená. Jak se tak dívali, hned jich přibylo, celý houfek lidí se tam shlukl, divili se a zlobili se pro to rouhání, ukazovali si, že svatý má přes vévodskou čepici a přes uši nataženou červenou čepici. Pak přišel policajt a hned musila čepice dolů.“
„Kdo ji má?“ ptal se Ehrenburg.
„Je na městském hejtmanství. To mi rada psal. Víc nevím.“
Baron Ehrenburg trnul, jaká je to smělost, a teď— teď, když tu francouzská císařovna hostem – ach – blýsklo mu, to že snad kvůli ní, jako na uvítanou, jí, císařovně, jakobínská čapka!
Held s Jeníkem podívali se na sebe, že baron teprve teď na to uhodil.
„Ne, ne,“ trnul, nemoha se upokojiti, „tohle! A dovědí-li se – ale ne, to se potlačí, rozumí se, že ano, nahoře na Hradě nesmějí zvědět, a obzvláště ne císařovna – mon dieu, to by bylo, to by byla skvrna na Prahu.“
„Buďte bez starostí, pane barone,“ konejšil rytíř Jeník ironicky, „to se jistě potlačí.“
„Jistě, jistě,“ přidal Held, „tam,“ ukázal na Hradčany, „se nedovědí —“
„Taková drzost, taková trestuhodná drzost!“ rozhorloval se baron, „sv. Václavu jakobínskou čepici! Ne, sv. Václav vjakobínské čapce!“
Jeník i Held stěží se ubránili smíchu.
„A kdo, kdo se opovážil, kdo byl ten drzoun?“ dorážel baron na Jeníka, jako by o tom věděl.
„O tom v cedulce nic není, jen to, že se neví.“
„Neví? Nic? Ani tušení? Jistě studenti, v těch je dost takových. Lehkovážní! Nepomyslí, co by bylo, kdyby ho byli stihli, když lezl na statui a dával jí tu čepici. Ach, jakobínská čapka v Praze! U nás, a v tenhle čas!“
„Ví to pan rytíř Eisenstein?“ zeptal se Held zúmyslu, aby se barona zbavil.
„Jak by věděl! Ten by žasl, ten by, pane barone,“ obracel se k Jeníkovi, „tomu alespoň bych to mohl říci —“
„Ale jen jemu,“ svoloval Jeník, usmívaje se.
Pomohlo to. Za okamžik byli bez barona. Dívali se za ním, jak pospíchá, chvátá. Smáli se, ten že to nikomu nepoví, jen Eisensteinovi, a že pro dnes alespoň zapomene na madame Dupasquierovu a jejího Napoleona.
„Ale je to nápad s tou čapkou!“ zvolal Held, když vykročili. Nerozčiloval se, aniž se horšil. Jen se divil a dodal se škodolibou radostí:
„To byl asi poplach na městském hejtmanství, když tam to jakobínské znamení přinesli. Jistě jako by se tam duch zjevil, strašidlo.“
„Ano, červené strašidlo, z toho mají největší strach. Pořád je zažehná-vají.“
„Je vidět, co se v hlubinách tají.“
„A co jednou snad přece vyrazí, třebaže páni ve Vídni to dusili a šlapali.“
„Ano, vře to, vře —“ Held podal Jeníkovi ruku a zabočil na Perštýn.