XVIII. POLITICA
Chtěla neteř pohladit, ale ta se uhnula a zamířila ke stolku u okna, k šití. Paní Lorencová hleděla za ní hněvivě i s úsměškem.
Komorná snášela Jeanettu po schodech dolů; těsně vedle ní sestupovala paní Hanoldová, přitahujíc ouzkostlivě pláštík na Jeanettě, zvláště když se braly přízemní chodbou, ačkoliv tu netáhlo a nebylo chladno. Slunce vyzářilo vše, i tuto chodbu i zahradu za ní a tu všecku až do mlhavě šerých koutků i staré domy kolem ní, i jejich začoudlé zadní zdi. Prejzové zahnědlé střechy červeně zjasněly pod vyzářeným, temně modrým nebem, ostřeji zbělaly rámy všech oken, většinou otevřených, plných pablesků slunečních i květin.
Proud slunce lil se do zmladlých korun starých kaštanů i do pukajících pupenů staré lípy, po kmenech, do písku pod nimi, na svěží zeleň mladého trávníku. Do té lázně jarního vzduchu a slunce nesli poprvé malou Jeanettu. Pohubla dlouhou nemocí a líčko dosud bledě prokvétalo. Na zahradě, v tom slunečním jase, v lahodném ovanutí svěžího vzduchu jako by ji zatáhlo, kdy ji komorná spustila na nožky do vyzářeného písku. Opojena stála okamžik jako u vidění; paní Hanoldová viděla jenom ji. Byla dojata jejím dojmem, dojata štěstím, že ji má, že Jeanetta zachráněna —
Vzhlédla vzhůru napravo k Heldovým oknům, k pokoji, odkud loni proudila jeho úchvatná hra. Všecka okna tam otevřena, ale nikdo v nich a ticho. Vtom Jeanetta zatleskala ručkama a chtěla se rozběhnout. Ale musila pod kaštan na lavičku, do hnízdečka, které jí paní Hanoldová vystlala.
Za Jeanettiny nemoci nejednou vyhlédla do tohoto zákoutí, tenkráte pustého v sněhu nebo plískanici, a zoufale pomýšlela, jak tu bývalo krásně, když pod stromy, stezičkou pobíhala Jeanetta a kmitala se jako motýlek. Živě ji viděla ve světlých šatečkách, s pentlí ve vláskách. Srdce jí vždy trnulo. Teď s ní seděla v tom zákoutí, omladlém, vyzářeném, šťastná, nedbajíc města, zapomenuvši na svět v tichém štěstí.
Jen na doktora vzpomněla, uvidí-li jej u okna, nebo že snad přijde, staví-li se nahoře a zví-li, že odešli sem. Čekala jej, aby se podíval na Jeanettu na zahradě, že by měl z ní radost, aby viděl, jak jí tuze blaze. Čekala jej proto, ale ne už jen proto, ne už jen jako lékaře. Toužila jej uvidět, a byť se jen na okamžik stavil, aby s ním mohla slovo promluvit.
Kroky; on, Held. Přišel, pozdravil, s Jeanettou promluvil, zažertoval, všecko o ní vyslechl a dovolil, že se může projít zahradou, že jí to neublíží. Nedořekl, a již sjela z lavičky a jako ptáček z klece puštěný pospíchala cestičkou pod stromy na chudobky, jimiž byl trávník, plný zlatých slunečných pruhů, pokropen. Paní Hanoldová hleděla za ní mlčky, blaženě se usmívajíc; i doktor umlkl, zabaven milým pohledem na děvčátko. Paní Hanoldovou blažilo jeho účastenství. Ale světlem v duši vyvstal stín.
„Ani se nepřijel podívat,“ promluvila pojednou přísně.
„Otec —“
„Věděl, že Jeanetta stůně?“
„Oznámila jsem mu nepřímo.“
„Paní hraběnkou Bubnovou.“
„Hrabě Bubna mu psal.“
„Odpověděl?“
„Ano, psal hraběti jen jednou; zeptal se, jak je, není-li hůř, zeptal se, jak se ptáme po cizích, ale ne jako otec po dítěti. Jak to mohl tam vydržet!“
„Na Votavanech —“
„Ne, ve Vídni. Ale byl masopust —“ Usmála se trpce. „Snad přijede teď —“
„Ať nejezdí! Teď už ne. Já vzpomněla, když bylo nejhůř, kvůli dítěti, jen kvůli Jeanettě – Otec! Otec! Ale nemělo mne to překvapit.“ Mávla lehce rukou. „Než nač o tom —“
Vážná její tvář náhle se zjasnila. Usmívajíc se, ukázala na Jeanettu, pospíchající k nim s chudobkami, jichž měla plné ruce. „Tady jí to prospěje.“
„Ale bylo by ještě líp —“ přidal doktor, zvážněv za té odpovědi. Vtom doběhla Jeanetta; dala mu hrst kvítí, druhou matce, a zas už od nich.
„Myslíte?“ zeptala se paní Hanoldová plaše.
„Že této zahrady bude málo, že tu přece jen málo slunce, málo čerstvého, čistého vzduchu.“
„Na venkov – ano, chtěla jsem se už zeptat.“
„Teďještě ne, až koncem května.“
„O mnoho dřív nežli loni. Nebudu tu,“ usmála se, „tak dlouho naslouchat vaší hře jako loni.“
„Ale budu vám hrát jako loni.“
Vzpomněla, co jí řekl po jejím návratu z venkova, že jí, ač sám, hrál její zamilované skladby. Upřela zrak na špičku střevíce, usmála se, pokývala zamyšleně hlavou.
„A vy?“ zeptal se doktor.
„Zapomněl jste?“
„Ne. A směl-li bych se časem optat na Jeanettu, na vás —“
Vzhlédla k němu.
„Pište.“
„Pojedete k paní hraběnce Bubnové?“
„Zvala mne, dosud však najisto nevím. Ale nejspíš.“
„Ale ještě vás společnost uvidí – Teď můžete být o Jeanettu bez starosti.“
„Ano, teď mohu zas vyjít; rada Slívka mne již upomínal.“
Přišla nejprve do společnosti u rady Slívky. Leccos jí bylo novinou, co jiní už dávno přeslechli, a nové zprávy jen se hrnuly; většinou politické, válečné, o velkých událostech, jež nastávaly. Jedna řeč byla o tom, kterak se Napoleon chystá na Rusa doma ve Francii, v Itálii, kterak mu němečtí knížata a králové sbírají pomocnou armádu, že Napoleona očekávají v Drážďanech, tam že přibude co nevidět, že také císař František se tam za ním vydá.
Páni o tom debatovali. Většina těžce nesla, že i císař vypraví Napoleonovi na pomoc armádní sbor. Proti Rusům, bývalým spojencům! Baron Stentsch rozhorleně ujišťoval, že kdyby byl nyní v armádě, že by první udělal, co teď učinili mnozí důstojníci, že by opustil službu, že by bez rozmyšlení kvitoval. Jak by nevystupovali z armády ti, kteří krváceli u Aspru a Ogrunu proti Napoleonovi a teď by měli krvácet pro něj! S Napoleonem proti Rusku! Ne!
Rada Slívka, jako vždy optimista, chlácholil usměvavě, přihlazuje si bílé vlasy, že to přece jen něco jiného, když rakouský sbor bude samostatný, že nebude přímo poslušen nějakého francouzského maršálka, nýbrž jen svého velitele, generála Švarcenberka, ten že byl teď na maršálka povýšen, aby se vyrovnal francouzským velitelům, těm že je a bude roven.
Rytíř Jeník se jen smál, v tom že bude rovnost, v titulu, ale komando že přece budou mít Francouzové, a jaká to divná výprava, když rakouský sbor potáhne proti přátelskému nepříteli po boku nepřátelského přítele, to že bude válčení —
Nejprudčeji vzrušovaly tyto zprávy starého kanovníka Arnolda. Tatam byla jeho koketní, lahodná řeč, když rozčiluje se mluvil o hrozném ponížení, o tom otroctví, v jakém jsou němečtí knížata, že tak poslouchají toho Kor-sikána, že Němci musí krváceti za cizí věc a nadto ještě pro větší své ujařmení. Duchaplné oči starého pána se jen blýskaly; tváře jeho prokvetlé pletivem žilek zrudly.
„Ach, to by mne tak nermoutilo,“ prohodil rytíř Jeník. „Prušáci byli vždycky proti nám, i za starých časů i za nových, nedávno ještě, jen si připomeňte.“
„Tak, tak, pane barone, tak vy jste také toho mínění jako naši ministři, nechat Prusko a nedbat, čím se chvěje, čím trne srdce všech pravých Němců.“
Jeník hnul úsměšně koutkem rtů.
„O nás se také nestarali a ještě nás opustili, v bryndě nechali. Pěkní spojenci!“
„Ale račte uvážit,“ horlil starý iluminát, „proč ministři, vláda, atd. —“ maně se ohlédl, „proč jsou tak neteční, proč nedbají smýšlení a pohnutí v Německu. Ti dobře vědí, že kdyby tam všecko povstalo, a ono povstane,“ dodal s tajemnou jistotou, „kdyby vyhnali Bonaparta, že potom budou chtít také svobodu; a také se jí domohou, svobody a neodvislosti – Toho se u nás bojí, proto se nesmí u nás nic hnout a také proto, že ve Vídni čekají od Napoleona nějaké sousto, kus Haliče nebo ilyrské provincie – A národové, lid, ani se nehnou, líná hmota, jim je všecko jedno.“
„Ale proč, amplissime,“ vpadl Jeník živě, „proč? Kdo je do toho stavu zavedl? Můžeme-li se hnout! Když vlastně takřka svým jazykem nesmíme ani promluvit —“
Kanovník, jako by této výtky neslyšel, pokračoval rozhorleně: „Ale všeho do času. Myslíte, že je všecko zabedněno? Nezapomeňte na Tyrolsko – A tady pruská kolonie. Ó nepodceňujte jí,“ varoval živě kanovník, postřehnuv, jak se Jeník podíval na Stentsche a ten na Jeníka. „To jsou rázní mužové, nelení, mají veliká spojení.“
„Ministr Stein má spojení, ano, s Pruskem, amplissime,“ přisvědčil baron Stentsch, „a snad i s Anglickem. Alespoň teď projíždějí Prahou ruští, angličtí agenti. Tajně přijíždějí, tajně odjíždějí —“ Baron přitom hleděl upřeně na kanovníka, číhaje na jeho překvapení. „Což myslíte, amplissime, že je to hluboké tajemství, že ti agenti docházejí tajně k ministru Steinovi tak jako ten Justus Gruner, ten bývalý policejní správce berlínský? Nebo to, že tu je teď hnutí mezi pruskými emigranty? Sám jsem si všiml, že ti nejpřednější teď často spolu chodí, ti v našich uniformách i bez nich, Nostitz, major TrogoiT, major von Bose, plukovník Biihle, Pfuel – No, a od kurfirstova dvora vám povědí, veřejně o tom mluví, že v Praze už nejdéle pobyli, že se vrátí brzo do Němec.“
„Nu ano,“ kanovník iluminát nutil se do jistoty, „ale neračte myslit, že takový Stein, takový Gruner nejsou dost opatrní, že nevědí, že jsou pozorováni —“
„Ministr Stein jistě, ten je, ale ten Gruner —“ „Je lstivý, smělý —“
„Až z toho sebevědomý, který myslí, že má každého v kapse, který myslí, že když má tajné písmo, že nikdo nic neví, o čem píše za hranice, oč jedná —“
Kanovník se už nepřemohl. Slova o tajném písmu uhodila. Trhl sebou a vyhrkl: „Cože – vy, pane barone —“
„Mohl byste mne mít v podezření, amplissime,“ baron Stentsch se usmál, „že jsem v ty pletichy zasvěcen, že mám snad divné styky – Ne; račte dle toho jen usoudit, že tajnosti Grunerovy nejsou tak tajný, že jeho sebevědomí je větší nežli jeho opatrnost. Já jen nahodile, ač dost podivně, včera jsem pochytil, že policie má klíč k jeho písmu, že čte jeho věci a že ví – no – ale —“ mávl rukou. „Snad to jsou jen plané řeči.“
Kolem všichni začali se vyptávat, co, co ještě slyšel. Tajemnost lákala, dráždila. I dámy se horlivé dotazovaly; s největší však dychtivostí oba staří přátelé a škorpilové, baron Ehrenburg a rytíř Eisenstein. Do té chvíle bylo při všem tom jednání o nastávající obrovské válce jim nejdůležitější, budou-li jaké následky toho ve Spálené ulici, jak se k ní Napoleon zachová, zůstane-li tam madame Dupasquierová s tím chlapečkem, s Leonem, jistě synem Napoleonovým. Oběma na tom záleželo, neboť poslední dobou i rytíř Eisenstein upouštěl od svých pochybností a nabýval přesvědčení, že ten tajemný majordomus madame Dupasquierové je vlastně její hlídač a strážce císařského levobočka.
Ale v tuto chvíli ve společnosti u rady Slívky podráždilo je nové tajemství: co ten Justus Gruner, co tu chystá, také dost tajemný muž a tajemně vystupující, o němž se vypravovalo, že tajně topil a uklízel francouzské agenty a vyzvědače v Berlíně. Co asi tu v Praze shání a kuje?
Ale toho večera se toho nedověděli ani oni aniž ostatní společnost. Baron Stentsch bud více nevěděl, nebo nechtěl, nebo nemohl více prozradit. Také byl čas na karty; stolky ve vedlejším pokoji stály už připraveny. Páni sice až k nim politizovali; doktor Blumentritt připomenul si také pravou ruku Justa Grunera, doktora Mullera, znají-li ho, že chodí také do kavárny k Hroznu.
„Horlivý člen Tugendbundu, chtěl jsem ho tu uvést, ale není teď v Praze,“ podotkl kanovník Arnold.
„Pihovatý, má světlé vlasy a bílé řasy. To je takový zuřivý nepřítel Francouzů,“ vykládal doktor veselým tónem, usmívaje se, „že se z toho dal na slovnikářství.“
I od druhého stolu se po něm obrátili. Dámy to již neslyšely, poněvadž zůstaly v salónu se synovcem rady Slívky, s mladým důstojníkem dělostřeleckým, s doktorem Heldem a s rytířem Jeníkem. „Ano, píše slovník. Onehdy mně o něm vykládal. Verteutschwörterbuch der Kriegssprache se to bude jmenovat.“
„Co to je?“ ptal se baron Ehrenburg.
„Lieutenant nic, tambour nic, všecko se vyhází,.nebude infantérie ani kavalerie ani artilerie. Dělá nová slova jako naši vlastenci. Ale není mu rozumět jako jim, to jest jejich slovům.“
Vtom zaleknuv se obrátil se rychle po druhém stolku. Dali se mu do smíchu, poněvadž rozuměli, čeho se lekl, že si teprve v ten okamžik vzpomněl na rytíře Jeníka, je-li tu. Nebyl, ale právě vcházel ze salónu. Smějíce se, usedali; rada Slívka, rychle vzav karty do rukou, ihned zamlouval, dotazuje se, kdo bude mít bank.
Dámy zatím už nechaly politiky. Mluvily s pány o novém hudebním měsíčníku Euphonia, redigovaném Vitáskem; záhy vrátily se do Paříže, odkudž ty dni došly zprávy o nové opeře, jakou způsobila senzaci, jak se všechno hrne do divadla, aby uviděli Jean de Paris, nové dílo od Boieldieua. Held mluvil o jeho skladbách, mluvili o obsahu nové komické opery, jejž znali z novin, o princi Janovi z Valois, jak setkal se s princeznou navarr-skou.
Mimo nadání dostali se zase trochu do politiky. Z princů královských přišli ke dvoru císařskému v Paříži. Dámy zajímala nejvíce císařovna. Hraběnka Bubnová vypravovala dle zpráv svého bratrance, atašé u vyslanectva v Paříži, jenž jí pravidelně dopisoval a hojně novinek a zpráv posílal, že císařovna, co povila Napoleonovi římského krále, získala i u Francouzů velikou přízeň, že teď „Rakušanku“ mají radši, také v okolí císařovnině že je jinak, nežli když přijela, že její první dvorní dáma, vévodkyně z Monte-bella, je roztomilá, s vévodkyní de Montesquieu však že císařovna tak nevychází, vévodkyně že je pyšná a pak že vévodkyně z Montesquieu dopustila, aby zapuzená císařovna Josefina uviděla císařovnina synáčka, římského krále.
„A kde?“
„Na zámečku Bagatelle.“
„Ach, takové setkání!“ zvolala paní Hanoldová, zaujatá tou zprávou. „Zapuzená u dítěte své sokyně. Co Josefina —“
„Plakala, laskala dítě, k srdci vinula.“
„A císařovna?“
„Když se o tom dověděla, urazila se a nemůže to vévodkyni z Montesquieu zapomenout —“
„Urazila se?“ žasla paní Hanoldová.
„Teď císařovnu brzo uvidíme,“ připomenul důstojník. „Císaře vyprovodí do Drážďan a odtud přijede do Prahy s Jejich Veličenstvy, s rodiči.“
„Kdy —“
„Snad koncem tohoto měsíce.“
„V nejkrásnější čas,“ mínila stará paní radová, „až všecko bude v květu.“
„Ach, myslíte na vůni květin —“ Hraběnka Bubnová se usmála. „Císařovna není pro ni nadšena. A voňavky nemá ráda. V jejích pokojích se vykuřuje jen octem a cukrem.“
„Až přijede teď do Prahy,“ radová Slívková obrátila se k hraběnce Bubnové, „bude snad možná, abychom mladého krále římského zahlédli.“
„Nezahlédneme, jistě ne. Mladý princ ještě nedělá politiku.“ Hraběnka se usmála.
„Ach, což politika – ale že by matka, císařovna, měla být tak dlouho bez něho —“
„Ach, ta ho ani v Paříži neužije. Psal mně bratranec, že císařovně přinesou malého krále obyčejně o deváté ráno, císařovna že jej vezme do náručí, chvilečku že se pomazlí, pohraje s ním a zas jej odevzdá kojné a čte pak dál noviny. O čtvrté odpoledne svého maličkého navštíví, ale zpravidla po dvacíti minutách opustí komnaty svého dítěte a přijme Isabeye nebo Prudhona, kteří ji učí kreslit a malovat.“
„Ubohé dítě!“ povzdechla paní Hanoldová zhluboka, upřímně.
„Šťastná Jeanetta!“ tlumeněji, srdečně přidal Held vedle ní sedící.
„Hereční společnost“ a tábor kvartýru Klicperova hrubě se neohlíželi po dalekém mračnu ohromné války. Nad nimi bylo ještě jasno a klid. A zář úspěchu. Všecka deklamatoria, bylo jich pět, a všecka představení, byla dosud čtyři, zdařila se výborně. Když Václav zase psal domů, bylo počátkem května, vyličoval to vše zeširoka hlavně kvůli otci a nepřímo také pro dobřanského faráře Zieglera. I o tom psal, co paní Lorencové tenkráte, když žehlila, pověděl, jak se pilně překládá, jak se i původní činohry spisují, a co se prozradilo, že nejen pan Štěpánek má kus, ten že se jmenuje Obležení Prahy od Švejdů aneb Věrnost a udatnost česká, ale že také jeden gymnasista, v první humanitní, bratr vlastence Klicpery medika, tajně spisuje kus, Blaník že se jmenuje, starší bratr že to Hýblovi svěřil a také mu dal tajně kus číst a Hýbl že s radostí a s velikou chválou o tom mluvil a že v tom mladíku roste něco neobyčejného.
Václav psal také o pohřbu, na kterém byl v polovici dubna profesoru Majobrovi, ten že zemřel skoro v nouzi, jeho vdově že vybrali na Akademickém gymnasiu čtyřicet zlatých, doktor Held že k němu chodil do poslední chvilky. O zesnulém a jeho pohřbu psal Václav, poněvadž otec Majobra znal z mladých let svých, kdy Majober hrával v Boudě a pak u Hybernů.
Václav ten list nedopsal. Nešlo mu to. Zamyšloval se, ustal psáti. Od toho odpoledne, co mluvil s paní Lorencovou, co Jetty je tak divně vyrušila, začal o svém sousedství uvažovat. Paní Lorencová tak sladká, ty časté její návštěvy, kteréž jej nejednou vyrušily, a co mistr Prax sem tam nadhodil obojetným slovem, úsměvem, mrknutím – Co si myslí —
A Jetty. Proč tak vyběhla, proč takový smích, proč – Milovníka že by chtél hrát – Tomu – Urazilo jej to. Paní Lorencová po tom výstupu nepřišla navečer jak obyčejné ani nazejtří, a když se pak zas ukázala, ani slovem nezavadila o to, co se zběhlo a co Jetty.
Tu Václav vídal teď častěji nežli předtím; chodívalať častěji nežli jindy pavlačí kolem jeho okna. Míval je teď za slunečních dní otevřeno, viděl ji dobře, i jak plaše se do okna ohlédla. Ale pokaždé sklopil hlavu, jako by byl hluboko zabrán do studia, jako by ji neviděl. Jednou ji také potkal na dvorku, pod schody u pavlače. Nezastavil se, jen chladně pozdravil; ale v ten okamžik, jak viděl, že zbledla, když postihl její úzkostný, smutný a jako prosebný pohled, bylo mu jí líto. Než nestanul, neobrátil se za ní. Šel, ani se neohlédl.
Ale doma si to vyčítal, byl mrzut a sám s sebou nespokojen. Tenkráte mu poprvé blesklo, a co, nač ty nepokoje, že by bylo lépe, kdyby se vystěhoval a našel si nový byt. Ten úmysl se mu nerozvanul, vracel se mu a pro něj se také tak zamyslil toho odpoledne, kdy psal domů list, a proto také nedopsal. Teprve až za nějaký den dokončil a tu také neopomenul připsati jako dodatek ke svým zprávám o divadle, že teď někdy sejde se prý císař s Napoleonem v Drážďanech, že tam snad už brzo odjede, to že je všechny naplňuje starostmi, bude-li jejich žádost, aby směli hrát o svatodušních svátcích, v pravý čas vyřízena, že kdyby o těch svátcích nehráli, že by nemohli pak už dříve až v listopadu, kdy bude zase noremní den —
Marně se nestrachovali. Všecko bylo sice připraveno, úlohy nastudovány, pro všecko se i zkoušky konaly, ale povolení z Vídně, z kabinetní kanceláře nešlo. A nepřišlo; zato přijel do Prahy, od něhož je očekávali – císař.
Přijel ve sváteční den, zrovna o svatojanské pouti, šestnáctého května, v sobotu před nedělí svatodušní, kdy pražské zahrady prokvétaly šeříkem a ulice davy poutníků ze všech zemí české koruny, pestrotou krojů z blízka i daleka, od Šumavy, z Hané, od Karpat.
Mistr Prax se toho dne svatojanského vystrojil, pečlivě si vlasy na temeno nahnal, licousky přičesal, přihladil a vypravil se v zeleném fraku, v úzkých šedých nohavicích, v lesklých holínkách s kopnami na obvyklou cestu do kostela, pak na procházku Koňským trhem a na zastávku tamtéž v hospodt U Charouzů. Laciné žužú se mu na pruhované vestě jen blýskalo; ve velkém klobouku na dvě facky s rohy napříč k uším vykračoval si jako generál, ale hodně hubených nohou.
Na Koňském trhu jako v háji. U dveří domových všude břízy, nejhustěji před hospodami. U Charouzů, kdež měli průčelí v přízemku všecko z hlazeného sliveneckého mramoru, zakryly máje skoro celou desku v průjezdu nehrubě vysokém, skoro celý její zlacený nápis, takže jen byla vidět slova: „Swati Salwator Bil vihlaschen Miestie Hrudimme Roku Pane 1798 12. Augusti – —“, jichž si nikdo nevšímal ani toho, jaký to hanebný pravopis, jaké to hrozné znamení doby a svědectví úpadku —
V hospodských místnostech i v průjezde, kde páchlo pivem i párky, všude plno, a všude nejvíce cizích, venkovanů v bílých šerkách, v širácích, ve tmavomodrých nebo zelených kazajkách bohatě vyšívaných, venkovanky v „holubičkách“, ve sněžných rukávcích, v květovaných zástěrkách, v červených punčochách. Mistr Prax věděl, že tu tentokráte nenajde pohodlí a své místečko u svého stolu mezi kolegy mistry, ale zůstal tu přece i ze zvyku, i aby mohl všecku tu strakatinu pozorovat, aby blaze pocítil svou svrchovanost nad těmi „hřbety“, na něž jako z kruchty shlížel.
Ale pak, bylo už poledne, jako když někdo znenadání za hlavou vystřelí: novina sem uhodila, bijící po všem Koňském trhu, že císař přijel s císařovnou a s celým komonstvem, před chvílí že přijeli nahoru na Hrad o půl dvanácté, že nebylo žádného slavného vítání, nic, a císař hned, jak slezl z kočáru, že se odebral s císařovnou do královského oratoria u Sv. Víta, tam že je právě slavná mše.
Z toho pak řečí, úvah jako vody. Mistr Prax se v nich snadno dostal do Vídně, cokrát tam císaře viděl, ájej, v „Plodru“, v půrku i na ulici. Samými výklady zapomněl, že už čas, aby šel domů, že musí odpoledne „vyvíst draka“, jak tady u Charouzů u svého stolu hlásil, kterémuž draku však doma říkal něžně, ač ne bez tiché ironie, Aninko sem, Aninko tam, a někdy také Annerl – Poněvadž se tak omeškal a poněvadž po lepším obědě a po charouzovském déle doma dřímal, vypravil se s Aninkou dost pozdě; měla přes ramena květovaný salop a na hlavě divný klobouk s krajkami, od jehož dýnka visely do zad dvě široké pentle zelenavé. Mistr ve svém klobouku na dvě facky s rohy k uším zase si vykračoval, takže Aninka záhy se udýchala a začala kašlat, zvláště když je leckde sevřela tlačenice. Zastavovala se, ale mistr Prax jakoby puzen tlakem zástupu pobízel, už mrzutě, že musejí dál, tady že neostanou, že musejí – a v duchu si doříkal zlostně, to že má baba kašlavá špacír, že by nemohla doma sedět, že muší na špacír, bodejť – Mrkal kolem, po mladých, a tu tam na některé bujné kráse očima dlouho uvázl, ohlížel se za ní, jako by cestu hledal, kudy kam, jak by z té mačkanice vytrhli a jak by vyvedl svou Aninku —
Doma u Praxů hluboké ticho i po všech bytech vzadu kolem nádvoří, jež bylo již ve stínu. Ale nad ním po zdích, v oknech, na pavlači zátopa světla. U oken všude máje, mladé haluzky lipové povadlé v zářivém žáru. Hluboký klid všude, dům jako vymřelý, jako by opodál nešumělo proudění zástupů; jen temný ohlas rachotícího kočáru sem po chvílích temně zalehl.
Pavlačí se mihl Václav, to již Praxovi odešli. Přiběhl se převléknout, vzíti na sebe sváteční svůj tmavomodrý frak. Dopoledne psal v kanceláři, po obědě se zdržel s kolegy, mezi nimiž byl také Havelka právník. Ten vypravoval, jak se Štěpánek a všichni mrzí, že žádost o představení nevyřízena, že jim nedali nic vědět, co z toho nesnází a marné práce.
Uvažovali o škodě, i jaké mohlo být provození. Svátky, letnice, co by se hrnulo lidí do divadla, Pražanů i svatojanských poutníků z daleka široka, co by pro ně bylo vidět vlastenskou hru, jak by odcházeli, jak by doma povídali.
Všecko marno. Havelka v tom viděl nešťastnou náhodu, že ve Vídni to nevyřídili, protože byl císař před cestou do Prahy a do Dráždan. Svoboda však rozumoval, že v tom je úmysl, no, že zkrátka nechtěli. Ať tak či onak, Václav a všichni byli trpce zklamáni. Zarmoucen opakoval při obědě kolikrát, kdy, kdy se taková příležitá chvíle zase naskytne!
Domů si přiběhl pro frak, poněvadž chtěl za Kamberským podívat se, nejsou-li tu z Litomyšle. Když zavíral byt, zahlédl v sousedství u okna paní Lorencovou, vystrojenou; zachytil její smavý pohled, jak pokývla, usmála se na jeho pozdrav. Ale hned také odstoupila od okna; a on, jak mu blesklo, že sousedka snad jde ven promluvit s ním, rychle vytáhl klíč a chvátal pavlačí na dvůr do tmavého průjezda, za nímž světle prokmitala ulice.
Jen odešel, vyšustěla paní Lorencová na pavlač ve světlých šatech, v krajkovém bělostném šátku neširokém přes ňadra lehko uvázaném, v dlouhých nad loket rukavicích, v klobouku, jehož nevysoký vrch vybíhal nad čelem daleko dopředu; v ruce měla zelený váček. Nesla se v plném světle, překmitla se pavlačí, sešla ze schodů a zmizela, jako by zhasla v hlubokém stínu.
V jejím bytě, u okna, za růžemi stála Jetty, vyzírajíc upřeně za ní, a stála tak, i když teta zašla. Stála nehnuté, strnulá náhlým pomyšlením, jež v tu chvíli bylo jí poznáním a pravdou, to že není náhoda, že tak oba odešli, že se teta s Věkem jistě smluvili; sem, k nim si netroufal, nebo mu teta z opatrnosti sama přišeptala, aby přímo nechodil, protože ona, Jetty, bude doma. Přišel do svého bytu a teta již ustrojená čekala, jistě čekala, vždyť předtím byla několikrát u okna a pak, když odešel, jak popadla klobouk, jak si jej chvatně dávala na hlavu a jak pavlačí pospíchala! Před domem se sejdou, odtud půjdou spolu. Kam, kam —
Jetty jakoby bodnuta chvátala ke dveřím, ven podívat, přesvědčit se; doběhla však jenom do kuchyně. Marně běží, pomyslila, přijde pozdě, jsou už pryč, a jakž by jich dohlédla.
Volně se vrátila do pokoje; paprsek slunce tam vysvítil na zeď a v něm zajiskřila zasněžená krajina v rámu, kterouž vyšila a dala tetě k vánocům. Když se u toho obrazu setkala s Věkem – Odvrátila se, ale vtom se jí namítla, v tom sloupu světla vyjasněná, světle zelená zástěna, polepená obrázky malovanými i černými. Tady se jí zjevil v noci po Štědrém večeru, tady jí podal ruku, dojat a tak něžný – Ale hned tenkráte vstoupila mezi ně teta. Ta ve všem pořád, vždycky ona ve všem.
A on, Werther – Werther – Jak toužila jej uvidět, promluvit s ním, třeba jen uvidět jej – a on teď – Ani se neohlédne, nezastaví, cize mine a přejde-a hlavu schválně sklopí, kdykoliv Šla teď kolem jeho okna. A jak posledně pozdravil – Mrzí se, že jej tak odbyla, ale ne – je mu vše jedno, nedbá.
Mamo, všecko marno – Teta jej uvábila, ta jej má; teď jdou spolu, teta se jen směje, on na ni hledí, živě hovoří – Ale snad to není pravda – Začala pochybovat, vymlouvat si, že to všecko snad náhodou. Než jen na okamžik to odtrnutí. Žárlivost bodla nanovo, bodala, a nejistota mučila. Kdyby alespoň Praxovi byli doma, mohla by spíše něco zvědět – Co dělat, co dělat – Neměla stání, přecházela pokojem, a jak oči po něm těkavě hleděly, utkvěly také na obrazu zimní krajiny – a vtom ji cos nutkalo, aby jej popadla, strhla —
Přecházela rychleji, náhle usedla, vzala knihu se stolu, kdež ji prve položila, a začala zase čisti ze Spiessových Biographien der Wahnsinnigen, úvod ke Katharine P rin o Šibenném vrchu u Lokte, vzpomínky autorovy na děsivou minulost smutného místa, na hroby nešťastníků – Krev jí vstoupila do hlavy, bylo jí dusno, nemohla dále číst. A náhle, jako by se stěny k ní posouvaly – V úzkosti vyběhla na pavlač a bez rozmýšlení zaklepala na dvéře Praxova bytu. Ticho. Nejsou doma, ještě se nevrátili; přece však zůstala u dveří.
Kolem ticho; z nádvoří ani hlásku, v oknech nikdo, byty kolem jako vymřelé. Nahlédla do Věková okna, nahlížela déle, zatouživši podívat se jeho pokojem. Jak se nahnula, maně přitlačila do rámu a okno, nejsouc zavřeno na háček, povolilo, pootevřelo se. Lekla se, chtěla pryč, ale hned se zase nahnula. Nikdo tam, ani v bytě. Nikdo. Viděla jasně, plně vše, co jindy jen plachým pohledem mohla jen zčásti zachytit, všechen pokoj, stůl, knihy na něm, a co si právala vidět. Tady sedává, čte; tady na stůl by mu mohla položit psaní, ceduličku, přimihlo se jí, a vtom také, že by tam mohla napsati: „Werther! Werther!“
Zapomněla na okamžik, ale znenadání, jako by vedle se ozval, zdálo se jí, tetin zvonkový, teď jí tak protivný smích – Takhle jej volá, láká od stolu, takhle za ním jde, a jdou, jdou spolu – chodí, smějí se – Odtrhla se od okna, přehlédla pavlač, kmitla se po schodech, šerým nádvořím do temna klenutého průjezdu, a pryč, ven, jako štvaná —
Václav přišel až večer domů. Odpoledne chodil s Kamberským a s dvěma poutníky, sousedy litomyšlskými, od nichž se dověděl o tetách, že jsou zdrávy, že teta Máli vyšívá jako dřív, teta Baruška že hospodaří a zlobí se na drahotu. Jinak mnoho nového nepřinesli. Václav se jich na Toničku Zemanovou přímo nezeptal, nýbrž prostřednictvím kamarádovým, a uslyšel, že má nápadníka, že Kubiasův začíná za ní chodit, tuze že se o ni uchází a staří z obojí strany že tomu hrubě přejí —
„Jak ona?“ zeptal se Václav nejisté Kamberského.
„No, co by dělala, vezme si ho. Co taky? Na tebe čekat – To by se nedočkala.“
„No, když by ho chtěla —“ Václav mávl uraženě rukou. Kamberský se tomu zasmál a tónu těchto slov, z něhož se ozvala uražená, okamžitá ješitnost; okamžitá, poněvadž jen ten okamžik trvala a s ní zatrnutí srdce, smutek pro pěkné chvíle uplynulé. Ale hned se mu také uvolnilo, neboť do té chvíle cítil jakoby závazek i výčitky, že hrubě nedbá a zapomíná.
V takové náladě ne nejjasnější vracel se domů. Jak vstoupil do nádvoří, vzpomněl na sousedství, na paní Lorencovou a neteř, i na to, co si umiňoval a co uznával za prospěšné: aby dal výpověď. U sousedky v okně tma – kde jsou – A jak to Praxovým říci, jakou příčinu udat.
Cítil, zvláště když vstoupil, jak mu bude zatěžko, a když jej kvartýrská i její muž tak přátelsky jako svého vítali. Mistr Prax už svlečený, jen v nohavicích a ve střevících, před chvilečkou povečeřev, pokuřoval si chutě a směle, poněvadž okno mohlo být otevřeno. Začal hned, kde pan Věk chodil, a hned o sobě, kde oni, že byli na Malé Straně u Glaubiců, tam že mají pivo, to že je, ale nežli se tam prodrali, protlačili, jaká cesta, co v té mačkanici zkusili, obzvláště tuhle Aninka, chudák, ta že, no že se ukázalo, jaký je chlapík, dech nic, to že jen tak pro rozkoš vzdychá, že šla jako jelen – A pak že šli na most, na požehnání k sv. Janu, a to že měli teprve štěstí, na první místo že se dostali, hned k prkennému zábradlí, a tak že všecko krásně viděli, světla, koule, ale to že všecko nic nebylo, že všecko se dívalo jen na císaře, oni také, císař pán že byl na požehnání, že ho viděli, kvis, docela dobře, klečel, v bílém fraku, v červených spodkách do bot, no, feldmaršál uniforma, to že on zná, na klekadle klečel a za ním hned jeho adytant baron Kučera, adytant, ale generál.
„Takový pán, a to by neřekli, pane Věk,“ vpadla kvartýrská, oddechujíc, „z Čeho je, ten pan Kučera, jak to daleko přived. Můj nebožtík to všecko znal, měl domek na Pohořelci, no a ten baron Kučera je z Pohořelce; jak se jde nahoru, tak napravo ke konci je ten dům, co z něho pochází, skoro na konci, má takový železný balikónek, tam Kučerovi ostávali, jeho pantáta ouředník, pan štátspuchaltr mu všecko říkali, měl kolik synů a všichni se mu tak vydařili, všichni jsou pány, jeden je u kubernia, a velkým pánem, čtyři šli, pět jich bylo, vždycky vypravoval můj nebožtík, a z těch pěti čtyři šli, jak povídám, k vojsku, a tenhle, ten to přivedl nejdál – bože, na barona a jenerála, a je furt s císařem. Ten prý na něj moc dá.“