Ještě jedno číslo a to bylo překvapením. Mezi studenty se před deklama-toriem tajemně šuškalo, že nakonec vystoupí Svoboda s něčím ostrým. Že bude něco z Loupežníků, hádali, nebo přece Die Furstengruft; jiní zas, že má baladu o nějakém loupežníku.
S napětím čekali, dychtivě na něj hleděli, když vstupoval na pódium. Vážně se uklonil a začal:
„Óda na Jana Žižku z Trocnova. Od pana Antonína Puchmajera.“
Šum překvapení provanul celou místností. Leckde to zarazilo, ten onen se zalekl; kníže Lobkovic pohlédl na svého souseda, jenž se usmál, Jeník z Bratříc, zavrtěv se vesele, zatahal přítele radu Krtičku za rukáv.
Václav věděl, co bude Svoboda nakonec přednášeti; než byl i rozčilen. Jak to bude účinkovat – Pozoroval hosti v prvních řadách, po studentstvu se rozhlédl. Ale nechal toho, stržen deklamací, když Svoboda s ohněm, zhluboka apostrofoval:
Ó Žižko! První mezi Čechy reku!
Ty hrozný Husův mstiteli!
V mladém Věkoví kříslo a jinde také. Bylo cítit ticho hlubokého napětí a účastenství. Mnozí hleděli na deklamátora užasle, jako zmatení, neboť o hrozném, krvavém loupežníku Žižkovi, jak jim ho ve škole i v knihách děsivě malovali, slyšeli poprvé jinak takto hovořit.
Cos k slávé vlasti, v lítém boje vzteku,
těch potřel všech, co hleděli,
by zhasnouc zašla v popeli.
Tys důkaz jasný všemu podal svétu,
co láskou k vlasti ztupeno,
co české mule rameno —
Tedy hrdina, obhájce národa. Mnohý to začal chápat, mnohému, jenž to tušil, se rozbřesklo, a kdo již jasněji viděl a cítil, toho povznesla ta odvaha a smělost, s jakou to nyní řečeno.
Jakž hoří chtiví na ty cizozemce.
Tys přišel, zhlíd, se postavil,
a šik svých Čechů opravil;
jak vichr plevy rozprášil jsi Němce,
a sebe s Čechy oslavil.
Ty žlatecké až podnes stojí pláně,
i brodské stojí rozbory,
kdes, jak chrt prudký plaché lene laně,
hnal s rekovnými tábory
ty baby Němce za hory —
To již chytalo, tu tam vzplanulo, to již přemnohé srdce zabuchalo vlasteneckým nadšením i hrdostí. Mnohá tvář zahořela, mnohé oči se zaleskly, a pak, když doznělo:
Jak strašné věry šumějíce hučí
skrz ty tvé zhouby paměti!
Tu často v noci slyšeti,
když hrozná v tmavé sova díře skučí,
hu, duchy smutné úpěti —
prudce, naráz zdvihly se všecky dlaně a v prudkém míhání plácaly – Sálem bouřilo; tleskali, dupali.
Svoboda, jehož tváře se rděly, musil se znovu děkovat. Pak se, nevěda ani jak, ocitl, uveden starším Klicperou, před nejvyšším purkrabím a knížetem Lobkovicem. Oba chválili jeho deklamaci, a jen aby páni akademikové pokračovali. Nejvyšší purkrabí dodal po německu, to že je vlastenecké podniknutí a že jejich, akademiků, nejkrásnější odměna bude, jestliže získají nové přátele a příznivce mateřskému jazyku tak zneuznávanému.
To chtěli, pro to dosud všecko podnikali tu i v divadle; nyní to uznáno z úst, ze kterých by se toho byli nenadáli. V tom měli posilu i štít.
Z Klementina hrnuli se v nadšené radosti. Svobodu vzali doprostřed; v přátelském studentském houfci kráčel jako vítěz, a jako vítěze jej uváděli a sami jako po vítězném boji vcházeli do Staré rychty. Tu, kde se vzal, tu se vzal, doktor Srnka. Šel rovnou k Svobodovi a tiskl mu obě ruce.
„Bravo. To bylo něco, bravo, Herr Jurist. Všecko jsem slyšel. Schön gesprochen und mutig. A leckomu, myslím, rozsvítili, leckoho píchli. Dobře tak. Bravo.“ Pak se obrátil k Václavovi:
„No, můžou mít radost, pane soused,“ doktor pokyvoval hlavou, spokojeně se usmívaje. „Ale vědí co, pane soused, tu báseň o Žižkovi mně opíšou.“
Václav s radostí slíbil.
XVI. O PANÍ BUTTEAUOVÉ A JEJÍCH DCERÁCH
Když doktor Held ten pondělek po deklamatoriu vykonal svou lékařskou návštěvu v nemocnici Milosrdných bratří, zašel do nedaleké Kozí ulice; byla bídně dlážděna, prostřed měla kaluž, přes kterou leželo prkno pro lepší přechod. Toho dne tiše, ale hustě pršelo. V kalném světle, kdy dláždění blátivě se lesklo a průčelí nevzhledných, špinavých domů mokrem ztemněla, vypadala pustá ulice ještě ošklivěji a smutněji.
Doktor Held vstoupil do domu čísla 747, do jeho dvorku sevřeného různými přístavky, kdež bylo šero jako na dně nějaké rokle. Nic ho nezarazilo, ani nečistota, ani zápach, ani divné výstupky, pavláčky a kouty, ani nevelká, prázdná okna, proužky olova i papírem a loučkami spravovaná. Za své lékařské praxe seznal mnoho podobných místností, zvláště v této čtvrtí a v tomto okolí.
V domovníkově tmavé jizbici, plné malých dětí, dověděl se, že paní Butteauová bydlí v nejzadnějším koutě, jak tam ty schody je vidět. Byly dřevěný a nevedly vysoko. Zrovna proti nim nízké celkové dvéře se starou železnou klikou. Za nimi, v nízké světničce, o jediném okně, s bídnými kamny v koutě, setkal se s paní Butteauovou.
Seděla na posteli na slamníku bez prostěradla, ustrojená bez čepce, v salopu, majíc jedinou peřinku svého lože přes kolena. Vlasy, jež toho dne asi sotva učesala, silně prokvetly za dobu, co ji doktor naposled viděl, to jest před rokem, po zimě, nedlouho předtím, nežli byl prohlášen osudný finanční patent.
Ticho a šero bylo v chudičké jizbici skoro bez nábytku. Zašlé okno osleplo deštěm. Doktor Held často se mrzíval na máteř divadelní rodiny, že svou dobrotou a slabostí kazila své děti, že z opičí lásky vždycky při nich byla a všecko jim přehověla, i když chybovaly, a zvláště Paule, ženě Thámově. Ale když starou paní zhlédl tak opuštěnou a sešlou a v takovém doupěti, politoval ji.
Dala se do pláče, když jej poznala, dojata jeho laskavostí, ale také v záchvatu žalu. V ten okamžik ostřeji bída dolehla a pomyšlení, jak se s ním shledává, jak bývalo. Plačíc, děkovala mu za to, co jí poslal po Jeanovi.
„Tedy dobře donesl, nic neztratil.“
„Ten a ztratit! O bože, to je čipera, ten je opatrný a šikovný a hodný, jemnostpane,“ mluvila nadšeně, na žal už zapomenuvši, „hodný, do ohně by pro bábu skočil.“
„Teď jich ještě neopustí,“ přišlehl Held přísně. Porozuměla, zavzdychala, hned však začala bránit a hájit, ach, děti, chudáci, ty také, ty že by také všecko udělaly, kdyby mohly, jako Loty ve Vídni, ta že, ó bože, ale když bylo nejlíp, pánbůh si na ni vzpomněl a Loty musila odejít, že snad slyšel, oh —
„Slyšel, ano, a litoval jsem jich. Ale,“ měnil tón, jako by se rozpomínal i vyslýchal zároveň, „když jsem u nich teď rok, skoro touhle dobou byl, chystali se z Prahy za dcerou, ale ne do Vídně, nýbrž za druhou, za paní Thámovou.“
„Ano, do Ausiku, a taky jsem tam byla.“
„To byla paní Thámová s tím panem Amlingem.“
„Ten už tam nebyl, když jsem přijela.“
„Nebyl?! Ujel.“
„Ó ne, pane doktor, odjel hledat lepší místo.“
„A posud ho nenašel. Paní Butteauová, proč mně to povídají? Lepší místo! Ano, u jiné. Ujel, paní dceru opustil. To si mohla pomyslit, že ji nechá —“
„Ach, jemnostpane, já za nic nemůžu, já o tom outěku nic nevěděla, zapřísáhnout bych se mohla.“ „Pro takového ničemu opustit muže, všecko —“
„Ale prosím pěkně, když taky zeť —“
„Nechme toho, vím, že na dceru nedopustějí. Ale proč u ní, u paní Thámové, neostali?“
Paní Butteauová, hledíc do klínu, pozvedla oči a pohlédla zaleknutá, ustrašeně na doktora.
„Když, pane doktor, ó když —“ Umlkla, bojíc se pověděti.
„Nechtěla jich, nemohla jich mít u sebe?“ ptal se doktor naléhavěji, snaže se nabýt jistoty.
„Ne, to ne, to ona by se mnou byla, a jak ráda, je dobrého srdce, ó bože, ale jela za Amlingem.“
„Ach! Ona sama za ním jela! Tak ho pořád miluje. Ne, to již je —“ nedořekl, zato prudčeji vyrazil: „A jich mohla opustit a nechat a ještě s tím chlapcem. Ja, das ist Wahnsinn! Das ist, das ist —“
Paní Butteauová, j – ž jako vinice opět sklopila hlavu, teskně zasténala a sepjala na klíně ruce.
„Já nevím, já nevím —“ tesknila, „opravdu, on jí snad učaroval.“
„Tedy sama za ním jela – Mon dieu, když to vyvede bláznivé šestnáctileté děvče, že se dá unést, ale tady – Paní Thámová není přec už žádná mladice.“
„Něco přes třicet,“ vydechla paní Butteauová, jako by vyznávala zločin. Held se v duchu usmál staré paní, jak ani tu dcery neopustí, jak jistě léta zapírá. Zeptal se, kde paní Thámová teď je, snad že zase s tím Amlingem.
„Teď nic nevím, jen to, že ho nestihla, že když dojela na štaci, das heisst, kde byla Gselschoft, jako aktéři, u kterých byl, že už tam zase nebyl.“
„A paní Thámová?“
„Ostala tam tenkrát, co mohla dělat, ale je-li tam nebo je-li zas jinde, nyníčko nevím. Nepíše. Thám, zeť, je, jak slyším, u Kronesa —“ zamlouvala.
„To vím,“ odvětil Held zkrátka, popuzen jednáním Thámové, a ostře dodal: „Že jich tak mohla opustit!“
„Ach, pane doktor, toho mínění nebyla, ona myslila, že se zase vrátí, napsala mně to, nežli odjela, tuze pěkné psaníčko, srdce se třáslo —“
Held prudce vstal a mávl rukou.
„Nechme toho, paní Butteauová. Tady nic nespravím. A proto jsem taky nepřišel. Že prý si na nohy naříkají, povídal hošík, vnouček, eh – jak se jmenuje.“
„Hanzi, ale dcery mu všechny říkaly Jean, Jean, jemnostpane, po pradědovi, to byl Franzouz, prosím, Francouz, komorník u francouzského maršála, Jean, tuze hodný, to on mně jim zatopí a třeba uvaří,“ oživla, vypravovala veseleji a rychleji, „polívku, brambory a třeba i kafíčko, když – ale kdypak teď – ani pomyšlení, jen tuhle v pátek, když od nich přines, když byli tak mnoho laskavý —“
„Tak si uvařili —“
Doktor se usmál.
„Inu, krapet, kapičku, když on, hoch, Jean, Hanzi, tolik škemral, a pořád, babičko, babičko, a bylo tak šeredně, sychravo, tak jářku: ‚Hochu, taková drahota, ale – ’ “
Doktor vpadl do proudu a zarazil jej otázkou týkající se noh. Ohledal je, vyslechl všechno, sedl zas a napsal recept, připomínaje, aby Jean s ním došel do lékárny U milosrdných, že nebude nic platit, že vzadu to připsal.
„Ale kde je, ve škole?“ zeptal se rychle, když paní Butteauová začala pohnutě děkovat.
„O ne, ve škole ne, je mu dvanáct, tak už nechodí.“
„Je někde u divadla.“
„Snad, snad,“ přisvědčovala překvapená, že doktor ví, a nejistá, co tomu říká.
„Má rád divadlo.“
„O bože, to je jeho živobytí. No vždyť je v něm bytóská krev, rozený herec. To jim deklamíruje a po lidech umí – no, talent! Talent! A v divadle je jako doma. Za kulisy vleze, pomáhá, přinese a všecky zná, kdekoho v divadle, pana Bayera, pana Polavského, madam Brunetti, všechny a všechno, co se v divadle mihne; jeho také všichni znají, i pan direktor, pan Liebich, tuhle mu dal dusér, když mu Jean někam sběhl.“ —
„A co Jeanova maminka —“ zaskočil doktor starou paní, když na okamžik ustala, aby si vydechla.
„Betyna? Ta nebyla ve Vídni, když se stal ten smutný pád s Lotynkou, chudáčkem. Měla právě angažmá v Linci, ale tuze se jim tam nelíbilo, a tak nám psala, abysme ve Vídni neostávali, a taky, co tam, abysme se vrátili do Prahy, že přijede za námi a že budeme zase pěkně pohromadě.“
„Kdy přijede?“ ptal se doktor.
„To najisto nepsala, že hned nemůže, ale to už asi ne dřív, až po sezóně. Taky by ji dřív nepustili.“
„To ovšem, to je pravda,“ ironicky přisvědčil Held, neřekl však, co se mu kmitlo, že se na Betynu načekají, ta že starou proto nutila z Vídně, aby ji měla s hochem dál, a do Prahy že se nevrátí, ledaže by musila.
Když odcházel z ubohé domácnosti, bylo mu neladno, ale nezlobil se jako před časy, když viděl to hospodářství a slabost staré paní.
„Není jí pomoci,“ řekl si v duchu, „jinačí už nebude. Dcery ji opustily, a přece jich nedá, ještě jich hájí, a jako zkazila je, kazila a zkazí toho kluka. Talent! Umí dělat po lidech, uličník, a za to talent.“ Doktor se bezděky usmál, ale hned chmuřil čelo, jak mu vtom připadlo, a kafíčko že musilo být, když zase měla groš v hrsti – Kafíčko, kloučkovi, hned strojit, hned něco dobrého.
Přišed domů, převlékl se narychlo a ještě před obědem navštívil svou malou pacientku. A večer zas. Denně dvakrát, někdy i třikrát u ní býval; potřetí přišel buď sám, o své vůli, nebo že jej paní z Hanoldů ve své úzkosti požádala. Bylať Jeanettina nemoc těžká, průběh nesnadný a žádal největší péče. Tu paní Hanoldová měla. Plna strachu a úzkosti, sebe nedbajíc, všecka se obětujíc, zůstávala u Jeanetty ve dne v noci. Za prvních nocí, za dlouhých, smutných nocí, ani nezdřímla. Bděla, hlídala, naslouchajíc dechu malé nemocné, sledujíc s trnoucí myslí každé její hnití.
Doktor marně domlouval, aby se šetřila. Paní de Lozier se až zalekla, když přišla zase návštěvou pozeptat se, jak je, a když zhlédla svou milou žákyni tak ubledlou. Nabídla se jí, že jí pomůže ošetřovat Jeanettu. Paní Hanoldová děkovala, nechtěla, musila však přijmouti, když doktor Held se k tomu nahodil a také domlouval, že alespoň jednou nebo dvakrát za týden v noci ji paní de Lozier zastane. Jen od ní to přijala, poněvadž byla přesvědčena, jak stará paní Jeanettu má ráda a že sama kdysi zažila takovou úzkost.
Paní de Lozier pokusila se za první své návštěvy zabavit svou bývalou žákyni, myšlenky jí zavést. Začala tou onou novinou, záhy však ustala. Svět paní Hanoldové byl jenom v pokoji nemocné dcerky. Co se dělo za jeho prahem, o to nedbala, aniž o někoho ze své společnosti. Jen o doktora Helda. Nemohla dočkat jeho návštěvy a pokaždé oživla, vytrhla se z těžké, teskné své zadumanosti, kdykoliv vstoupil; ne proto jako jindy, že on přišel, nýbrž aby se dověděla, jak je, co řekne, pozoruje-li, že nemoc polevuje.
Held cítil, že tu je teď lékař především; rozuměl tomu, než někdy přece se mu to zdálo lhostejností i k němu a přicházely okamžiky, kdy se v něm hnula i žárlivost na malou pacientku, o kterou pečoval s největší starostlivostí a s upřímným účastenstvím. Než i vůči paní Hanoldové musil vystoupiti jako lékař, když viděl, že se nijak nešetří, že svou obětivost platí svým zdravím, zvláště když si nepřála odpočinku, ani když paní de Lozier přišla ji vystřídat v nočním hlídání u lože Jeanettina. Stará šlechtična mu požalovala, že paní baronka přišla v noci ze svého pokoje, kdež měla si té noci odpočinout a posílit se, k ní, k loži nemocné.
„Po půlnoci přišla, jako by mně nevěřila, jako by na mne nebylo spolehnutí, a nechtěla ode mne, mínila zůstat, že budeme spolu vzhůru. Ale já, pane doktor, já – víte-li, co jsem učinila?“
„Tuším.“
„Doprovodila jsem paní baronku do jejího pokoje, ano, podala jsem jí rámě, docela rezolutně, takhle – Věru, nebylo jiné pomoci.“
Doktor znovu přikazoval paní Hanoldové a pak už ji prosil, aby se šetřila. Měl už o ni starost. Pobledlať ve tváři a pohubla za poslední nedlouhý čas úzkostí, rozčilením i tělesnou únavou, vysilujícím bděním.
Ale pak prožehl do ubledlé její tváře, jímavé výrazem utrpení, náhlý ruměnec a ve velkých, tmavých očích jí zablesklo radostným leknutím, když doktor Held za poslední své návštěvy, bylo za deštivého dubnového odpoledne, pojednou jí oznámil, že Jeanetta se najisto pozdraví, že nebezpečenství přešlo a že není třeba se strachovati jiných následků, jak pevně doufá.
Dříve také těšil a povzbuzoval, než nikdy tak jako dnes, tak jistě a určitě. Cítila to na tónu slov, že to jeho pevné přesvědčení a nikoliv jen útěcha, o níž možná pochybovat. A jinak hleděl; ve tváři, v pohledu nebyl ten jistý stín, který dříve, někdy ve chvílích úzkosti a pochybování tíživě tušila. Jak to řekl: „Jeanetta se pozdraví, už není žádné nebezpečenství,“ s jakým radostným pohnutím! To neřekl jen lékař. Srdce jí zatrnulo tónem jeho slov.
Když to pověděl, stiskl jí ruku.
Stáli okamžik proti sobě ruku v ruce, ona šťastná jeho oznámením, pohnutá hlubokou k němu vděčností, a Held jen zíraje, jenom ji vida spanilou v ozáření náhlé radosti a velkého blaha. Tiskla mu ruku a byla by jej celého k sobě přitiskla. „Jak vám děkovat,“ řekla pohnutě a oči se jí zalily slzami.
XVII. SCHYLUJE SE K BOUŘI
Osmého dne měsíce března po západu slunce vracel se Václav s Hýblem a Havelkou právníkem z pohřbu houslisty a chóristy u Sv. Víta a spolu spisovatele Jana Rulíka. Vyprovodili jej na poslední cestě z Hradčan, kdež v čísle 31 zemřel, na košířský hřbitov. U hrobu českého spisovatele a věrného vlastence byli všichni dojati; mladý Kramerius, jemuž nebožtík po smrti jeho otce načas vedl Vlastenské noviny a dobrým byl rádcem, plakal. Byli sn.iutni nad ztrátou věrného spolubojovníka, ale přece zase povzneseni, když viděli tak valný zástup provázející zesnulého, starší i mladé muže, kteří byli s nebožtíkem příbuzní ne rodem, nýbrž smýšlením a cítěním. Mnohé z nich ani neznali, o mnohých nevěděli do té chvíle, že jsou s nimi. Přišli a osvědčili tím své vlastenské smýšlení. Přibývalo vyznavačů. V tom bylo to povznesení.
Mluvili o tom a také o tom, jak se smýšlení někdy divně projevuje. Hýbl vzpomněl si na doktora Srnku, jak jej měli za posměvače a za necitu národního, a jak se pak jinak ukázalo.
„Ani teď ještě neznáme jeho smýšlení jaksepatří,“ prohodil Václav. „My jsme proti němu beránkové —“ naznačil nějak tajemně.
„I to já vím,“ Hýbl se významně usmál. „Až ke mně, Venclíčku, zas přijdete, ukážu vám jeho skládání, co mně loni podstrčil. Taková satira na Wallisa a na leccos, i na nás – A co tu báseň na Žižku, jak jste povídal, opsal jste mu ji?“
„Opsal; a pane, včera mne potká a hned zastaví. ‚Pane vlastenče,‘ povídá, já teď deklamíruju, per se,‘ že sám sobě doma. Jářku co, pane doktore. ‚No to by mohli uhodnout,‘ zrovna se obořil, ‚že tu báseň na Žižku.‘“
„A jemine, to Svoboda! Ten dělá divy!“ zvolal Hýbl vesele. „Divy! Všude jen o něm, o jeho deklamaci na Žižku, každý, kdo to slyšel, že Svoboda musí ještě jednou tu báseň přednést. Všude zapálil, mezi studenty, všude, kdo ho slyšel. Ale že by také Srnka chytl – ne – a doma že si sám báseň deklamíruje —“
„To bych ho chtěl slyšet!“ zvolal Havelka.
„A já zase vidět, v té čepici,“ vyhrkl Václav.
„V jaké čepici?“
Když se Václav tak podřekl, nemohl ostatek zamlčet.
„No, jak jsem ho viděl v županu, doma u něho v kvartýru, v županu a v červené čepici.“
Hýbl s Havelkou musili slíbit, že budou mlčet; pak uslyšeli o tom, jak Václav zastal doktora Srnku v jakobínské čapce.
„To tak policie vidět,“ Hýbl se zasmál, „to by na hejtmanství koprněli!“
Vtom se dostali na Staroměstské náměstí a tu se rozešli. Hýbl s Havelkou šli do Dlouhé třídy, Václav zamířil do Železné ulice. Když docházel ke Karolinu, zahlédl, že z knihkupectví Barthova kvapně vyšla Jetty. Bezděky se zastavil. Jetty nesla si nějakou knížku. Vyšla kvapně a také kvapně, neohlédnuvši se, zamířila domů, k Sirkové ulici.
Václav se divil. Tady, v knihkupectví, by se jí byl nenadál. Že by kupovala knihy – Ale ta, kterou si nesla, byla vázaná. Hned hádal najisto. Vzpomněl si, že knihkupectví Barthovo zavedlo si od února tohoto roku také půjčovnu knih; půjčovalo knihy domů po Praze i na venkov. Jetty byla si tu vypůjčit. Dříve sháněla knihy od známých. Werthera také odtud neměla, to Barth ještě nepůjčoval, když tu knihu četla. Tenkráte v noci, po Štědrém večeru, když plakala – Co si teď asi nese – Zdalipak zase svého zamilovaného Spiessa; alespoň tenkrát byl jejím zamilovaným. Nebo něco z Goetha —
Než hlavy si tím dlouho nelámal. Zahořkloť v něm poslední dobou proti Jettynce. Mrzelo jej, jak jej za posledního hovoru zkrátka odbyla, zlobilo jej, že je taková umíněná, že nechce do českého divadla, protože ji teta napoprvé nepozvala. A snad, podezíral, také proto, že je to české, když se tenkráte tolik divila, že jsou také české romány, a o českou knihu ho nepři-pomenula, kterou jí slíbil, ona, taková čtenářka; však, kdyby to byla ně-mecká. Spiess takhle —
V tom domnění pak zůstal, poněvadž se s Jetty nedomluvil. Od oné chvíle, kdy se tak dost neladně rozešli, se s ní nesetkal. Netušil, jak se Jetty souží, jak večer vzhlíží tajně k jeho oknu, jak jej stopuje, hlídá, jej i tetu, jak žárlivě o všem přemítá, všecko obrací. Proč Věk o to nestojí, aby s ní zase promluvil; s tetou zase skoro každý den hovoří. To bodalo – S ní mluví, a ona, Jetty, sotva jej za den, za dva jednou uvidí z okna, náhodou, když se odpoledne vrací do svého bytu. Jindy se spíše potkali. Teď jako by se jí vyhýbal.
A když teta sama za ním chodí, sama, a nestydí se, a on to trpí! Kdyby chtěl, mohl by se vyhnout, odešel by, nebo by zůstal ve svém pokoji. Ale on je snad rád, že jej teta navštěvuje. Cítila odpor nad jejím jednáním a zase žárlivost začala bičovat a hnala ji z pokoje do kuchyně pootevřít dvéře, vyhlížet na pavlač, k Věkovu oknu, naslouchat —
Václav slyšel od kvartýrské, že paní sousedka je po té nevůli s Jettynkou hodně mrzutá. Sám toho nepozoroval. Jak paní Lorencová překročila práh Praxova bytu, hned byla, jako bývala, veselá, plná rozmaru, zvonivě se smála, ukazujíc své bílé, pěkné zuby.
Václav někdy nerad vstával od svého stolku a nevycházel s chutí do velkého pokoje, kamž jej mistr Prax vždycky za nějakou záminkou vytáhl, aby se zachoval paní sousedce, ale za okamžik se rozplašila jeho chmura a jako by vyšel z šera do záře. Musil se smát i rozhovořit se, zvláště když paní Lorencová zavedla řeč na divadlo. O tom jednali jednou i mimo Praxův byt, na prahu jejího obydlí.
Bylo krásného odpoledne počátkem dubna. Slunce svítilo a hřálo jako v máji. I šeré nádvoří se zjasnilo pod modrým nebem. Pavlač byla v záplavě zlaté záře. Paní Lorencová měla okno otevřeno; měsíčné růže na něm kvetly, muškát se zelenal. Odkudsi ze sousedství zadrčel v otevřeném okně kanár. Paní Lorencová v kuchyni žehlila. Jak měla dvéře na pavlač otevřeny, hrnula se na ni všecka zlatá sluneční zář, a v té ji uviděl Václav za žehlícím prknem ve světlých kvítkovaných šatech krátkého života s povyhrnutými rukávy, v bělostném, lehounkém čepečku, kyprou, svěže zar-délou.
Václav ji nemohl minout ze zdvořilosti, i že byl uváben jejím hlasem.
Vesele jej oslovila, to že se vrací brzo z procházky, dnes, v takový den. Že byl v koleji, uslyšela. Stanul ve dveřích. Zeptal se na pannu Jetty, je-li doma. „Před hodnou chvílí odešla do mésta.“
Václav si vzpomněl, jak si onehdy nesla knihu z půjčovné bibliotéky Barthovy; zeptal se schválně, čte-li panna ještě tak pilně.
„I už ji to přestávalo, ale tedje zase v tom. Přinesla si nějakou knihu a v té by ležela pořád. Jak má chvilenku kdy —“
„Co to je —“
„Ani nevím, ale to se ví, něco hodně romantisch —“ Vtom zamluvila, tázajíc se, jak nyní v divadle, co deklamace, že o nich také slyšela.
Chutě začal o deklamatoriích, jak se jim vydařila, o juristovi Svobodovi, jak se líbila jeho deklamace o Žižkovi, tu že musil při druhém deklamato-riu opakovat, že se strhla zase taková bouřka, že tleskal kdekdo a že se o té deklamaci o Žižkovi i o celém deklamatoriu mluví po Praze, jistě.
Paní Lorencová sice tomu všemu dobře nerozuměla, těch básní, jež slyšela jmenovat, neznala a v duchu se divila, co s tím Žižkou tolik – ale mladý soused o tom hovořil. Zeptala se na divadlo, na české hry, jak to teď mají. Jako by jej pohladila, pávím pérem polechtala: chutě začal, s živou pochlubou, jak jim to dobře chodilo, že všecka čtyři provození mnoho vynesla, páté že chystají na svatodušní svátky, ale to že není jisté, to že na Boží hod svatodušní, aby se mohlo hrát, musí být císařské povolení, to že ani městský hejtman, ani u gubernia nemohou, tak že zadají o povolení až ke dvoru, do císařovy kanceláře.
Hovořil, vykládal, díval se na její tvář od díla živěji zardělou, na její víčka dlouhých řas sklopená k bělostnému šátku na prkně, sledoval mechanicky, pak už ne lhostejně její pohyb, její bílou, plnou pravici, jak se komíhá vpravo vlevo s cihličkou, v lokti vypjatá, jak odcloňuje a hned zase přitiskuje konturu poprsí. A vtom se lekl, když svěží paní náhle pozvedla víčka, když uviděl do jejích veselých, smavých očí, jež se na něj upřely s koketním, tiše vybízivým úsměvem.
Slova mu přeskočila, takže jaksepatří nedořekl. Zachytila jej otázkou. Naslouchala, jak se zdálo, bedlivě, čím dále však tím méně měla co z jeho hovoru. Slyšela jména, známá, neznámá; nedbala jich, vnímajíc jen zvuk jeho hlasu. Žár se v ní rozléval. Ruka jí umdlévala, ustávala v žehlení, jako by chtěla lépe slyšet, jako by to ono zvláště zajímalo. Ustávala, cihličku postavila, koketně se opřela a tak stála, jmenovitě když Václav začal horlivě vykládati na její otázku jen maně prohozenou, kde se naberou kusů, o to že nebude zle, teď že skoro každý z jejich hereční společnosti něco překládá, Havelka, jurista, veselohru dle Kotzebua, Klicpera medik že má v péře překlad Vyceněné město, korektor Hýbl že se již také chystá a pan Štěpánek, toho že snad zná, že je suflerem u Stavovského divadla, a taky u pana Liebicha v kanceláři, pan Štěpánek že skládá nový původní kus, z vlastenských dějin, něco velkého, ten že by rád ještě letos dostal na prkna, o letnicích, jestliže dojde z Vídně povolení, žádost že už brzo pošlou.
Ustal, poněvadž postřehl, že paní Lorencová neposlouchá, že na něj upřela oči a usmívá se, jako by jí něco připadlo. Hned se však vytrhla, jak jeho hlas utichl, a zapomenuvši, o čem Václav vykládal, zeptala se v náhlém přechodu, bude-li on také hrát.
„Hrál bych, líbí se mně to, už jsem na to také myslil.“
„Co by hráli – Liebhaberrole, že?“
„To ne,“ zasmál se, „milovníka bych nedovedl —“
„Už to zkusili?“
„Nezkusil.“
„No,“ pohodila hlavou, usmála se, jako by nevěřila, a pojednou vybídla: „Ale měli by. Je to tak krásné, když tak přijde v triku, péra na birytu,“ okrouhlým pohybem pravice nad hlavou ukázala, jak by se těžké pštrosí péro tam houpalo, „a pak když klekne a vyznává lásku, heisse Liebe, feurig, ach —“ Přimkla oči, hnula dlaněmi, vydechla toužebně, a jak vtom otevřela oči a obrátila je zamilovaně po Václavovi, zarazila se.
Nehleděl na ni, ale k pootevřeným dveřím vedoucím do pokoje, a pln úžasu hleděl. Jetty! Jako duch se tam zjevila, bledá, s rozšířenýma očima. Paní Lorencová tlumeně vykřikla leknutím i zlostí.
„Ty jsi tu!“ vyhrkla a pak dorážela hlasem od hněvu ztemnělým i v rozpacích: „A co, jak – co žes —“
„Nebyli doma, když jsem přišla.“
„Zaskočila jsem k paní sousedce. Proč jsi mne nezavolala?“
„Odtamtud!“ Byly v tom úsměšek i trpkost. „Proč jsi se nehlásila, když jsem přišla?“ Jetty chmurně mlčela.
„Cože jsi se tak brzo vrátila?“ začala paní Lorencová mírněji, přemá-jíc se kvůli Václavovi.
„Nebylo mně dobře,“ zalhala Jetty, zatajujíc, že popadl ji divný nepokoj a strach, že cos ji pudilo, aby se vrátila, vší mocí ji hnalo tak, že musila zpátky.
„Chceš něco?“
„Ne, nic, děkuju, já se jen šla podívat, kdo to – kdo tu —“ Usmála se, ale hlas se jí chvěl a oči divně se lesknoucí utkvěly s trpkou výčitkou na Věkovi. Ocitl se v rozpacích a řekl nejisté: „Mluvili jsme o divadle, panno —“
„Ano,“ usmála se, vtom však zbledla a oči se jí zamíhaly, „že budou, pane Věk, hrát milovníka.“ Vybuchla v smích, náhle se otočila a zmizela.
Václav se začervenal, paní Lorencová hleděla popuzeně ke dveřím. Pojednou se obrátila.
„Prominou, pane Věk – já nevím – já té holce nerozumím —“
Věk se poroučel, také nevěda co říci, a rozladěn tím výjevem.
Jetty letěla ode dveří pokojem, až sklesla na pohovku u protější stěny. Zrovna na ni padla, udýchaná, pobouřená; oči jako vyjevené hleděly ku dveřím, jako by tam něco spáchala, až se jí zalily slzami. Lítost na ni přišla, hořká lítost —
Když Věk odešel, vstoupila paní Lorencová prudce do pokoje, mračná, popuzená, chystajíc se na svou neteř. Ale když ji zhlédla tak vzrušenou, plačící, lekla se možného záchvatu a začala mírně, cože pláče, cojí proboha je, co se stalo – Ptala se, ač už věděla, neboť hned tam u dveří před chvilkou jí náhle prosvitlo. Jetty jí neodpověděla, ani nevzhlédla.
„Snad kvůli němu,“ ptala se paní Lorencová šetrně, jako by se bolesti dotýkala, „snad —“ odmlčela se však. Jetty se prudce po ní obrátila.
„Snad ti něco udělal, něco řekl —“ zkoumala paní Lorencová měkkým hlasem, jakoby z čiré starostlivosti.
„Ne, nic!“ zamítla Jetty hned a rozhodně, ostře a prudce vstala. „Neřekl, nic.“
„Tak jdi, tak co děláš, jaké komedie, jseš überspannt. Co si pan Věk pomyslí!“
Jetty se zarazila, bylo to patrné, zalekla se. Paní Lorencová již přesvědčená, že se nemýlí, vědouc už dost, začala zase chlácholit:
„Vždyť to byl špás, bloudku, vždyť on to tak nebral, rozuměl tomu a smál se – no —“