„Na shledanou v milé, osvobozené Francii, vrácené zase legitimnímu králi —“
Hlas jí zase měkl a zachvěl se pohnutím a rada Feninger se zase divil, jako se divíval:
„Ach, ach, takový Grandseigneur! Dá bůh, že se toho dočká, i vy, vzácná přítelkyně.“
Staří zašli v minulost; mladí vedle, kteří se báli jí se dotknouti, na ni zapomněli a na budoucnost nemyslili. Jen v přítomnosti živé štěstí. Seděli zase pospolu, hovořili, zabývali se Jeanettou, na okamžik si pohleděli do očí, na okamžik zapomněli na společnost, hned se však k ní zase vraceli, ale pokaždé první paní Hanoldová, vraceli se ne nemile vytrženi, v tiché radosti, k Jeanettě, k oběma starým —
Když se paní de Lozier v hovoru vrátila zase ku syému bratru a povzdechla, kdy asi dojde jeho list, že to z Ruska tak dlouho trvá, mihlo se paní Hanoldové, jak asi Heldův nešťastný bratr, kde asi ten – Než ztajila to, nezeptala se, aby nepadl stín smutnou připomínkou.
Náhle všichni umlkli, Jeanetta se prudko obrátila po dveřích vpravo, vedoucích do menšího pokoje.
„Co je! Jako by někdo zazvonil —“ divil se starý rada.
„A zas!“ zvolala paní de Lozier.
Jeanetta byla jako u vidění. Něco se dálo, něco tajemného; vzrušila se náhlým radostným tušením, že už tu, co maminka, co slečna slibovaly. Děvčátku se rozšířily oči, zjasnila se tvář. Held si teprve v ten okamžik všiml, že vychovatelka zmizela. Paní Hanoldová usmívajíc se rychle vstala a chytila Jeanettu.
„Už jde! Už je tu!“ hlásila jí radostně vzrušená, těšíc se na radost svého dítěte i na překvapení všech.
Stříbrný hlas zvonku ozval se potřetí. V ten okamžik se otevřely dokořán dveře do pokoje vpravo. Proud světla se odtud rozlil do jídelny. Vedlejší komnata zářila přečetnými světly voskových barevných svíček na štíhlém jedlovém stromku, postaveném na kulatém stole prostřed pokoje. Stromek zářil světly, leskl a třpytil se pozlátkem ořechů, všechen zpestřený živými barvami zlatých, rudých jablek, cukrovinek prostě zavěšených nebo v obalech strakatého i zlaceného papíru.
Jeanetta, vidouc poprvé, tak jako skoro všichni ze společnosti, báječný stromek v plápolu světýlek od spodních haluzí až do vrcholu, úžasem jako by ztuhla. Stála zmlknuvší, upírajíc rozšířené, zářící oči na netušené zjevení, až pak zajásala a hnala se ke stromku, když zpod něho pojednou vstávala roztomilá loutka, pozdvihovaná vychovatelkou, jíž Jeanetta v svém radostném úžasu a překvapení za stromkem ani nezpozorovala.
Jeanetta jásala; paní de Lozier i rada Feninger vyslovovali svůj obdiv zvláště paní Hanoldové, jak to připravila, že dovedla vše do posledního okamžiku utajit a je tak překvapit. Než překvapení nebyl ještě konec.
Nejen na Jeanettu, nýbrž i na ně, na všechny pamatoval Ježíšek. Vedle panny a pokojíčku Jeanettina ležely pod stromkem také dárky jim.
To všecko bylo tak nenadálé a nové, že všechny radostně překvapilo. Nad potěšení všech byla radost dítěte. Jeanetta s panenkou a krásným pokojíčkem světle zelených stěn, se záclonkami i nábytkem, nedbajíc ve své radosti už valně společnosti, stala se na dlouhou chvíli jejím středem.
Paní de Lozier se blaživě roztesknila vzpomínkami na Štědré večery svých mladých let, doma v Bretoňsku. Mluvili o nich, o štědrovečerních zvycích, jak tam, jak tu. Rada Feninger, jenž pocházel z rodiny vrchnostenského vrchního, připomenul si, třebaže ne bez úsměšku, jak bývalo u nich ve dvoře a na zámku, dole v jižních. Čechách, jak ovčák troubil, jak se zpívaly koledy.
Ty vzpomínky Helda rozehřály. Staré zpěvy vánoční se mu ozvaly, jak je za mládí slýchal, jak je zpívali, i on sám, doma i na kruchtě v Třebechovicích, v rodišti i tady v Praze, když byl vokalistou, když stával na kruchtě ozářeného kostela Panny Marie Na louži, kdy starý Praupner v dlouhém copu pošňupávaje je řídil a sám hrál na varhany pastorální preludia tak krásně, tak mile a dojemně, až srdce plesalo.
Held nežádán, sám jako přiváben zasedl ke klavíru a začal preludovat na pastýřské motivy. Přicházely, pučely, prokvítaly květ za květem, hrnuly se mu a splývaly v nápěv staré vánoční písně a koledy. Hrál je a zpíval svým lahodným mužným barytonem, jak se mu té chvíle mile vybavovaly; posluchače kolem všechny zabavily i paní de Lozier, jež nadšeně chválila, že to není možná, aby ty půvabné melodie, plné citu i roztomilé naivnosti, byly písně sprostého lidu, ale když pan doktor tak krásně hraje a zpívá – Rada Feninger, jenž byl velkým ctitelem Heldovy hry a jeho zpěvu, a hlavně proto také před svátky požádal paní Hanoldovou, aby doktora pozvala, byl nadšen. Starý byrokrat se neubránil; kus mládí mu oživlo v těch „sprostých“ melodiích, o kterých by jindy snad nepromluvil bez pokrčení ramen a bez podceňujícího úsměvu.
Byl to krásný večer. Najedno však se Held darmo těšil a nadarmo čekal: aby mohl s paní Hanoldovou promluviti sám. Cítil, že se tomu sama vyhýbá. Ptal se v duchu proč? Je tak úzkostlivá, je tak přísná?
Jen jednou sepodobalo – Paní de Lozier pojednou vstala a šla za Jeanettou, rozběhší se za vychovatelkou ke stromečku. Za okamžik odebral se k nim také rada Feninger. Held si všiml, že paní Hanoldová nějak ulekaně za ním pohlédla. Okamžik váhala v patrných rozpacích, pak chtěla vstát.
„Neutíkejte!“ vyrazil Held prosebně, tlumeným hlasem, vřele. „Co jste si pomyslil,“ zeptala se chvatně.
„Ach to! Že vás to bude tížit, hned jsem si pomyslil, a to, že váš pan strýc je laskavý. Ale to jsem si nepomyslil, že jste tak přísná —“
„Musím být. Rozumějte mně. A je to Jeanettin večer. Ať je bez stínu, i ten sen – A je to dnes sen – Ale pojďte, prosím vás.“ Hlas se jí zachvěl. „Pojďte!“
Nemohl odepřít. V duchu se mrzel, než musil uznat její sílu a ušlechtilost čistého mateřského smýšlení. Byl zklamán ve svém očekávání, marně se těšil, ale byl by jí v ten okamžik chytil ruku a zulíbal ji. —
Zatím mladý Václav Vlastimil Věk bral se od Zlaté hvězdy, na jejíž ozářená okna se byl zadíval, dále k Příkopům sám, v ticho Štědrého večera, bělostným, měkkým kobercem padlého sněhu, ozářeného tu a tam proudem zarudlého světla linoucího se z oken. Nota duševní nálady Václavovy se neměnila. Tichý stesk rostl i jasnými vzpomínkami na domov, jak bývalo.
Mysle’na sestru, provádí-li zase vesele jako jindy pověry a orákula štědrovečerní, dostal se k Mostku. Nešel již dále, nýbrž uhnul nalevo k Staré rychtě, jejíž kotce a krámky bez světel jako zabedněny černaly se pod pruhy bělostného sněhu. Šel kolem nich, hospody si ani nevšimnuv: to se již rozhodl, že si půjde lehnout, že co takhle, že je líp to vše zaspat. U starého portálu Melantrichova domu v Sirkové ulici se zastavil, a nakloniv hlavu hodně do týla, díval se na protější dům do pater, pátraje po oknech doktora Srnky. Byla osvětlena! Kulich tedy doma a ne v hospodě. Co dělá – Jistě je v županu, v rudé jakobínské čapce ve své vznešené společnosti, u svého pokladu a těší se snad s některým ze svých revolučních miláčků. Kdyby tak směl nahoru k němu —
Na dvorečku temno, sníh netknutý. U sousedky v okně mdlé světlo a v jeho vlastním pokojíčku tma. Všecko asi spí. Snad i Romeo, když kapra jistě celého přemohl, celou rybu, rybičku – Když Václav vstoupil do kuchyně, zrovna zazvonilo z velkého pokoje veselým, pěkným smíchem. Paní Lorencová! Zarazil se. To tam je panna Jetty také. Naslouchal. Slyšel jen sousedku a hlubší hlas mistra Praxe. Co dělat – Jít zpátky? Co venku, a kam a nač? Vstoupil.
Uvítali jej velmi hlučně a radostně, protože se ho nenadáli. A také hráli v karty, k čemuž se jim dobře hodil. O ořechy hráli; na posilu měl mistr Prax vedle sebe na židli nálevku skleněnou a tmavý džbán piva, ucpaný bělostným ubrusem. Jetty však s nimi neseděla.
Václav musil hned na židli a hned musil vzít karty za mistra, „jen na chvilku“, co by si mistr „cucl“, jen pár bafů, že už muší, teď po kapru, to že je zdravé a že si ješté ani nezakouřil. To řekl mrkaje, usmívaje se, a nic nedbal, že bylo ještě znát vonné oblaky jeho dlouhé sádrové dýmky. Ztratil se do kuchyně zabafčit si. Jen když si chtěl zavdat, přišoural se; a toho zavdání zachtělo se mu přes tu chvíli. Pokaždé postál za Václavem nebo za sousedkou, pro nějaký veselý nebo usměvavě ironický šproch, nebo aby se jim podíval do karet, jak jim jde.
Václavovi nešlo. Nebyl valný mistr v kartách a také se dával masti svým protějškem, paní Lorencovou v bělostném čepečku, svěží, zardělou, v šatech krátké taille, krátkých, vzdutých rukávů, dal se masti tím, jak se usmívaly její modré, veselé oči, její ústa plná krásných, bílých zubů, jak držela karty v ruce nad loket obnažené, jak je přihazovala, jak se bílé, plné její paže přitom míhalo mu s kartami pod očima. Také mistr Prax jej pletl svými radami, žerty a vtipy, výkladem o kapru, kapříku, co Aninka z něho všecko udělala, že to zvíře, že tu velrybu měli na černo a smaženou a že ještě bude na modro a pak v rosolu, a jaké kusy, no —
Kvartýrská se nad tím durdila i nad tím, že jí karta šla špatně, a jak se rozhorlovala, ztrácela dech a chytil ji kašel. Tak bezděky nastávaly v zápase přestávky a paní sousedka, držíc karty jako zbraň v příměří přikloněnou, mohla víc hovořit se svým protějškem. Václav se dověděl, že tu Jetty také byla, že i v karty hrála, záhy však že toho nechala, protože nerada hrá, a také že ji bolela trochu hlava.
„A snad ji asi kniha domů vábila.“
„To si myslím, zas si něco přinesla, celá žhavá po tom.“
Snad ty Biographien der Wahnsinnigen, pomyslil Václav; než ani slovem se nezmínil.
Když zase chvíli hráli, povzdechla pojednou paní Lorencová, co asi Jetty, cože nejde, že snad už ani nepřijde.
„Neměla s námi žádného vyražení,“ uznávala Praxová.
„Tak!“ bránil se mistr. „Copak jsem se nepřičinil? Dost jsem dělal verliebt oči,“ škádlil s ironickou vážností, zlehka poklepávaje dlaní svůj licousek, jako by byl sametový, „ale Jungfer Jetty ne – Ale tadyhle,“ hlas mu oživl a rychleji promluvil, „máme – Herr Věk, s nimi by jistě hrála. Vědí co? Jdou pro ni, jdou pro ni, pěkněji pozvat, pěkně galant.“
Věka obešlo nevolno, hned jak z prvních slov mistrových uhodl, kam bije. Byl v nesnázích, hlavně kvůli sousedce; než ta se dala do smíchu a hned a živě přisvědčovala, že ano, ať jde pan Věk, to že bude Überraschung, až přijde pro Jetty rytíř a tak znenadání.
Věk se obrátil po hodinách, kdež ručička docházela na dvanáctou.
„Ach, co dnes hodiny, nebojejí se, pane Věk,“ povzbuzovala sousedka. „Jetty ještě nespí, jistě. Tak je-li libo,“ nutivě pobízela, „udělat nám vizitu —“
„O půlnoci,“ bránil se Věk.
„Ale to je právě něco extra.“
Rozehrané oči paní Lorencové na okamžik strnuly, jako by něco viděly, na něco se dívaly; hned se však vytrhla a znovu vybízela tak jako Prax, jenž přitom připletl volný návrh, že by také šmekovala, třebaže se měl člověk dobře, pánbůh zaplať, zej tra zas tak, že by šmekovala sklenice punče —
To již vykročil Václav, bez klobouku, na pavlač a šel ke dveřím sousedčina bytu, nerad i mrzut, že jej tak přinutili, že se dal tak přemluvit, co si Jetty pomyslí, a co vlastně – ale také zvědav, v napětí pro neobyčejnost situace.
Neuklidnil se, když se bral šerou pavlačí nad ztemnělým dvorkem, nad nějž se černaly v poprašku sněhu přístavky domu i v sousedství, když nočním tichem zachvěl pojednou hlahol zvonů. U Sv. Havla vyzváněli na půlnoční; i odjinud, zdaleka přivanulo temné hlaholení.
Vstoupil do kuchyně, v níž mrkala lampička na lavičce u kamen, pak do pokoje. Proud hlaholu rázem se ztlumil a skoro přestal; jen vážné, temné, dumné pozvuky dorážely v pauzách jako přihrnuvší se vlny. Ale ani těch Václav už neslyšel. Stanul hned za prahem pokoje, jenž všechen tonul v pološeru a v stínech, místnost, stůl v koutě u pohovky, skříně, všechen nábytek. Dlouhé, divně lomené stíny nehnuté ležící měly kořen u světla v koutě nalevo u tmavozelených kamen, ztlumeného napůl plentou, polepenou jakýmisi obrázky a rytinami.
Svíčka tam hořela na židli a u té židle na stoličce seděla Jetty, bělavý šátek či šerpu přes ramena, všecka schoulená u knihy, do níž byla jako zabořena. Nezpozorovala, že někdo vkročil, a nic nevěděla, že příchozí ji pozoruje.
Václav překvapen tím, jak ji spatřil, nepromluvil slova; kroků však ne-tlumil. Ale nedošel. Náhle stanul, když postřehl, že Jetty se nad čtením rozplakala. Jak se jí pro slze zatmělo v očích, pozvedla ubledlou tvář od knihy. Její pohled, jenž se minule zdál Václavovi záhadným, strnul náhlým úžasem.
Hleděla na Václava, jak stál před ní v tmavomodrém fraku, volných kadeří nad čelem i nad spánky, urostlý, s očima na ni upřenýma. Tak, jak znenadání před ní stanul jako zjevení, viděla jej už za čtení, poněvadž si hrdinu knihy představovala jemu podobného; hluboko dojatá, všecka ještě v ovzduší uchvacujícího díla vypověděla v ten okamžik své vzrušení a očarování jediným slovem, jež zhluboka, temně, s touhou i v zamlklém smutku vydechla:
„Werther!“
Václav se najisto nadál, že zastane Jetty u knihy a bezpochyby že u těch Spiessových životopisů lidí šílených. Na Goethova hrdinu ani nepomyslil. Znal jej, sám četl o jeho utrpení, loni ve filosofii, na jaře v odlehlém koutku zámeckého parku dojat a vzrušen, a chodil pak kolik dní jako zmámený.
Teď tu spatřil opět takový hluboký dojem. Co kdysi sám cítil, co mu srdce pohnulo, teď se ozvalo v tom jediném slově, v tom třesoucím se hlase, jak je panna vyrazila. Že byl jí zjevením, že si na něj samého myslila, ani netušil.
Viděl jen její hluboké pohnutí a v tom stejném dojmu bylo náhlé sblížení.
Rychle dokročil až k ní, podávaje jí pravici. Jetty prudce vstala, až se jí bělavý šátek smekl s levého ramene, a přijala jeho ruku. Ale v ten okamžik jako by se náhle probudila ze svého vidění, maně ustoupila na krok, zmatená a stála v rozpacích.
„Znám tu knihu,“ řekl Václav šetrně, měkce, „a také mne tak dojala, panno.“
Venku se ozvaly hovor a smích paní Lorencové. Jetty se lekla; teprve v ten okamžik si jasně uvědomila situaci, a že je pozdě v noci.
„Upokojejí se, panno,“ chlácholil chvatně Václav, postihnuv její zaleknutí, „paní teta mne sama sem poslala, abych jich vyzval.“
„Sama?! A k nim – tam – ,“ řekla nechutě a ukázala směrem k Praxovu bytu. „Nepůjdu. Teď!“
„Pravda, nechodějí nikam – Teď ne.“
Vešla paní Lorencová a za ní mistr Prax, zvědavý, co mladí, jak jejich pan jurista pochodil.
„Když jsi, Jetty, nešla, a tadyhle pan Věk —“ Jetty se na ni podívala zpod víček. „No, nedurdi se a pojď, rozuměj špásu. Přec —“
„Nepůjdu, tetičko.“
„Nenutějí pannu,“ přimlouval se Václav. „Četla krásnou knihu. Nikomu by nebylo do hraní.“
Paní Lorencová pohlédla na něj zpytavě, ale hned se rozhodla, takže tedy půjdou. Václav se poklonil Jettě a dal dobrou noc. Neřekla ani slova, jen pokynula hlavou. Ale postihl její pohled a ten byl pln vděčnosti a tiše zjasnělý.
Václav se vracel poslední, ale v šeré kuchyňce opodál dveří čekala paní Lorencová. Jak vycházel, stála u něho, napomínajíc tlumeně, aby dal pozor (a tu jej vzala za rameno), tady že je schůdek, tady, tak – Jak jej vedla, ucítil její kypré tělo, jak o něj zavadila; a náhle zmlkla, povzdechla – Než Václav, nerozuměje, nedbaje, vyrazil na pavlač, kterou pospíchal mistr Prax bez čepice, jen v podvlikáči a v soukenných střevících, s dlouhou dýmkou v ruce. Zima jej hnala.
Punč nebyl. Sic paní Lorencová u sousedů sama vzpomněla, že jej mohla vzít a třeba ještě přinést, ale Václav ihned poděkoval, že by se dlouho zdržel a že ho bolí hlava. Řekl to s velkou rozhodností a chystal se do svého pokojíka. Paní sousedka přisvědčila, ač zklamána, že je opravdu pozdě, a tak že by ten punč odložila na zejtřek nebo na druhý svátek. Nic nezmohlo, co mistr Prax, dychtě po horkém nápoji, zdůvodňoval, nač zejtra, co zejtra, to že je lepší hned, a když se může říci: „Pánbůh zaplať, dobrý to bylo, zejtra zas tak.“ To že by zejtra mohlo být zas od repetice.
Marně. Václav odcházel a paní Lorencová také se loučila, majíc nakvap kvůli Jettynce, aby nebyla sama. Sladce se usmívajíc, připomenula Václavovi, to že byla dnes krátká vizita, krátká, a že podruhé snad nebude od nich tak pospíchat —
Václav ulehl a neusnul. Bylo mu horko, jako by vypil nejednu sklenici punče. To setkání u plenty nešlo z hlavy. Čtenářku Goethova Werthera v bílém polosplývajícím šátku v matném osvětlení měl na očích. Když usnul, zdálo se mu o ní a také o paní Lorencové.
XIV. O „SVÁTKU ČESKÉHO JAZYKA“
Mistr Prax se punče přece dočkal. Na sv. Štěpána odpoledne pozvala paní Lorencová mistra s jeho Aninkou i Václava, jenž nemohl odříci. Ten toho odpoledne uviděl pannu Jetty poprvé po štědrovečerním jejich divném setkání. Nebylť na Boží hod hrubě doma, neboť od oběda u doktora Helda odešel už skoro za soumraku, a odpoledne, pokud meškal ve svém pokojíčku, nemihla se Jetty ani jednou pavlačí kolem jeho okna.
Pozarděla se, když proti ní stanul, a skoro na temže místě u zelené zástěny polepené obrázky, kdež předevčírem ji zastihl tak dojatou Wertherem. Jetty byla poněkud v rozpacích, ale pak, když usedli, nezdála se mu tak plachá jako jindy; i její pohled se změnil: byl klidnější a veselejší. Mnoho nehovořila, ale zdálo se, že tu tentokráte ráda sedí. Nápadům mistra Praxa nesmála se nahlas jako její teta, ba skoro se jim ani neusmála, a když se s Václavem rozhovořila o Wertherovi, ani si nevšimla, čím soused tetu baví.
Václav, jenž měl na sobě nejslavnější část své garderoby, modrý frak skoro á la Werther, památku to na svatbu mladého truhlářského mistra Vytlačila v Litomyšli, nepovšiml si, jak Jettiny oči kradí, tajně se po něm obracejí, kdykoliv za hovoru musil se otočjt více k paní Lorencové. Zato musil pozorovat a pozoroval tak jako mistr Prax, že je paní sousedka k němu zvláště pozorná, jak jej nutí, aby pil, aby jedl. Toho však žádný z obou mužů nepostřehl, jak se stala Jetty neklidnou, když její teta, sedící, pokud nepodávala a nepřinášela hostům punč, vedle paní Praxové, pojednou pak za hovoru tak jakoby náhodou se postavila za Václava a pak i jakoby nevědouc židli si přitáhla a k němu přisedla.
Samý večer odešel Praxův celý tábor od paní Lorencové, která jej vyprovodila až na pavlač. S Jettynkou se Věk rozloučil v kuchyni, kam až hosty vyprovodila. Dala mu „dobrou noc“ tiše, pohnuta, jak se mu zdálo; on sám rozloučil se srdečně, ale klidně, a doma se jen usmál, když jej paní mistrová začala škádlit, no tak, jak se mu panna Jetty líbila.
„Líbila a hodná je.“
„A co paní teta,“ prohodil mistr Prax a zamrkal na Václava.
„To je veselá panička.“
„A dovedla by ještě být verliebt.“
Václav se dal do smíchu. —
Jako před svátky, tak i po nich vídal paní Lorencovou skoro denně a skoro denně s ní promluvil, když se u nich tak stavovala. Také Jetty vídal teď častěji chodit kolem okna a dvakrát ji potkal na dvorku. Neminula ho chvatně a neměla plaše naspěch, když se s ní zastavil. Vzpomněli na Werthera, Václav začal také zas o českém učení a slíbil, že jí přinese českou knížku; také o českém divadle se jí zmínil, jak se chystá české představení.
Sám měl své zprávy z České expedice od mladého Krameria, hlavně však od českotřebovského kacafirka Hýbla; po svátcích jej dvakráte navštívil v chudém jeho bytu, kdež měl rezidenci s mladším přítelem, Havelkou, juristou, napřed už určeným nápovědou budoucího českého představení.
Hýbl měl teď plné ruce práce. Dávaly ji hlavně korektury z tiskáren, zvláště z Házovy, pak překlady, jež měl narychlo opatřit, jarmareční německé písně do češtiny a německé modlitebny knížky.
„To dá kůrku suchého chleba,“ řekl Václavovi s úsměškem, „ale tady-hleto,“ ukázal na balík rukopisu na stole, „tohle nic, to nedá nic, jen radost, a proto při tom, milý Venclíčku, pohvizduju. To je rukopis velmi, převelmi důležitý, ten se musí přehlédnout, uchystat do tisku,“ hlásil s komickou důležitostí, „a čas kvapí, letí.“
„Co je to?“
Vedl jej k rukopisu jako k nějakému tajemství, zvolna a tajemně rozdělával obal, zvolna obracel vrchní list, pak druhý, titulní zakryl v dolní polovici dlaní, a ukazuje na hořejší volnou polovici, velel: „Čtou!“ Věk četl, co bylo velkou švabachovou literou tam napsáno:
Frydoljn,
aneb:
Cesta do železných hutj.
Rytířská činohra w pěti jednáních, zčeštěná
od Jana Nep. Štěpánka.
Václav četl čím dále tím rychleji, a když dočetl, zvolal radostně: „To budeme hrát!“
Hýbl neřekl nic, jen odkryl druhou polovici titulního listu a Václav volně dočetl:
„Provozená na Královském pražském staroměstském stavovském divadle od sjednocené společnosti vlastenců k lepšímu chudých. V Praze 1812.“
Viděl, že mají povolení zajisté, když tohle tisknou již napřed, a vyrozuměl, jakou to má Hýbl práci, za kterouž nic nedostane a při kteréž si přece pohvizduje.
„Kdo to tiskne —“ ptal se Václav udiven.
„To jest, kdo zaplatí tisk, ptáte se, milý vlastenče. Já ne, Štěpánek taky ne. Nemáme, víme,“ zamnuv palec s ukazováčkem. „Ale pan Schönfeld to zadarmo vytiskne, když je to na chudé. To nám pomůže i jinde.“
„A jak ouřední povolení?“
„Dojde brzo po Novém roce. Haklík má jisté zprávy.“
„Tedy se můžeme chystat, s muzikou také.“
„Také. Ale na tu je času dost. Zatím byste mohl pomoci role rozepisovat.“
Václav byl by třeba všecko rozepsal. Psal pak doma jako divý, odpoledne, když přišel z kanceláře, i večer, nešel-li na Starou rychtu k vlastenskému stolu. Poslední dobou se tam častěji vypravoval, a toho bylo zase divadlo příčinou. Divadla měl plnou hlavu. Již to jej těšilo, když mohl o něm mluvit nebo poslouchat jednání o něm. Toho jednání, těch hovorů bylo nejvíc právě u vlastenského stolu, u něhož se někdy sotva sesedli, když přicházeli také noví hosté, mladí měšťané, nadšení pro české představení, z nichž nejnadšenější, nejžhavější byli Koupovský, Nygryn a syn pana starého z Liliové ulice, Švanda ze Semčic.
Také čtvrteční schůze na Linhartském plácku oživly, když se Klicperové a Pacák vrátili po svátcích z domova. V téchto schůzích v studentském, zakouřeném pokoji, v nichž se teď jednalo a debatovalo jen o divadle, v nichž se rozdělovaly role a různé úkoly v přípravách a ku představení, bývalo hlučno a vzrušení a napětí jako před bitvou. Bylo jako před bitvou. Neběželoť jen o toto jediné představení, nýbrž také o budoucnost, aby se dobylo stálého místa českým hrám, jako bývalo, aby se udržely alespoň zase v neděli, ve svátek odpoledne. Proto na tom představení tolik záleželo, proto takové napětí, zvláště když účinkující byli skoro samí ochotníci, kteří poprvé měli vystoupiti na jevišti Stavovského divadla.
Do těchto čtvrtečních schůzí přišel někdy „Bruder Lüderlich“, právník Svoboda, jehož Klicpera pokaždé se škádlivě zeptal, jak je daleko s překladem Rozbojníků, zdali už přetrh dílo, a jenž pokaždé jim něco ze Schillera zadeklamoval, pokaždé rezonoval, že si mohli také něco jiného vybrat nežli toho Frydolína, on že kdyby měl čas, ale což, když je tak uvázaný informátorskou službou, když má při dobrém bydle nesvobodu, on, Svoboda, že to nevydrží, že je ukován, aby nikam ani na krok nešel, ani teď o masopustě, aby celé večery proseděl doma s tím mladým pitomečkem a jen repetici, repetici, všecko že je od repetice a nejvíc dlouhá chvíle, a chodit jako ten panáček spat o deváté —
Ale nechodil. Sedal u knih, u klasiků, u Schillera, studoval, časem utekl na chvíli do hospůdky v sousedství, až jednou, když schvátila jej touha po kamarádech a nočním toulání, vykradl se a pustil se dále do města, rovnou na Starou rychtu. Trefil dobře. „Vlastenský“ stůl byl vzhůru, poněvadž českotřebovský Enšpígl vyváděl dílo. Všecko jako rozehráno, plno veselí už od samého večera, poněvadž Hýbl přinesl novinu, že povolení z gubernia dnes došlo, že budou hrát, jistě hrát, že to má čtvrtní Haklík černé na bílém.
Pinty se přes tu chvíli povznesly nad stůl, nad hlavy rozjařených, kteří si hlučně připíjeli, čím dál tím častěji a hlučněji. Ve chvíli takového nadšeného přípitku přistěhoval se k nim doktor Srnka ze svého osamělého koutku. Uvítali jej, jak ve své radosti byli by objali celý svět, hlaholně, vesele, zvláště Hýbl a Václav, kteří nejlépe znali, jak pichlavý, ježatý podivín hluboce cítí ponížení svého národa.
Za chvíli poté vyskočil Hýbl na židli, všechen už zardělý (vlasy měl do čela, do spánků přihlazeny), a jásavě vítal Svobodu právníka, jenž v plášti rytířsky přehozeném kráčel ode dveří k jejich stolu, jako na divadle, jakoby v klenuté rytířské síni ke stolu veselých druhů. Nový hlahol, nová bouřka.
Hlas Svobodův v něm nezanikl; za chvíli už panoval a ještě za chvíli zněl sám. Uvolněný jurista začal řečnit, pak, už rozjařen, vystoupil na lavici za stolem.
Doktor Srnka, zarudlý, rozcuchaný, pojížděl si dvěma prsty za širokým svým nákrčníkem a poplivoval, zaslechnuv, že ten dlouhý, urostlý študent bude deklamovat. Ale hned nechal nákrčníku a přestal plivat; čekalť nějakou nasládlou, sentimentální deklamaci, a uslyšel ohnivou řeč markýza Posy. Svoboda ji přednášel krásným hlasem, s hlubokým citem, nadšeně, ohnivě, takže všechny strhl, i Srnku.
Než když po bouřlivém tleskání nanovo začal, polekal všechny až na Srnku a Václava. Nedeklamoval už ze Schillera, nýbrž z veršů vězně hohenasperského, Christiana Schubarta. „Die Fürstengruft“ ohlásil a začal:
„Da liegen sie, die stolzen Furstentrümmer —“
Pokřikovali na něj, za šos jej tahali, kývali na něj, ať toho nechá, ať přestane, a hned se zas ohlíželi, není-li tu někdo od policie nebo nějaký tajný, jenž by Svobodu a je všechny mohl udat. Jen Václav pokřikoval, ať ho nechají, ať mlčí, a rovněž doktor Srnka, jenž se prodral před dekla-mátora, jako by jej chtěl chránit.
U stolu vedle vstávali, krky natahovali, většinou řemeslníci a kramáři ze sousedních Kotců, kteří nic nevěděli o Schubartovi a jeho básni, o jeho zášti k tyranům, pro kterou deset let byl vězněn. Strhl se hluk, znepokojení, pozdvižení v Staré rychtě, takže Svoboda nemohl dobře mluvit. Ale nechtěl přestat a dáti se umlčet. Až kacafírek Hýbl to zmohl, jak k němu vyskočil a do ucha mu ostře přišeptal, aby pamatoval na divadlo, že by jim mohl všecko pokazit – Svoboda se zarazil, ohlédl se po Hýblovi jakoby udeřen, po neklidném auditoriu, mávl pravicí, vjel jí do kadeřavých vlasů, ironicky se uklonil a seskočil z lavice za divokého tleskání, jako by bůhvíco byl řekl.
To již byl Srnkův. Doktor si jej s Václavem zasedl a Svoboda na ostatní rozmrzen, pohněván, popřál mu sluchu. Za chvilku si už rozuměli. Celý večer s ním seděl a ostal s ním, i když všichni odešli až na „pana souseda“, Václava, jenž na vybídnutí doktora Srnky také zůstal. Poslechl rád, hlavně kvůli Svobodovi. Na Staré rychtě seděli ještě chvíli; když vstali, pozval Srnka oba studenty, aby šli s ním do kafírny, že si přečtou noviny, aby zvěděli, co dělá svět, tady v té díře, v té díži, kteráž slově Praha, že se člověk nic nedoví, tady že se dějí světoborné věci, nemravné pletky, adul-teria, stupra, hloupé juxy, partyky, pletichy, to že slavná policie dovolí, všecko takové svinstvo, ale slovo promluvit ne, ani ne noviny nahlas přečíst a slavná cenzura— Začal prskat a plivat. To již vycházel ven z Rychty krokem ne nejpevnějším.
Byla tmavá noc a vítr pohvizdoval, až se plameny v nárožních svítilnách třásly. Žádný z těch tří toho nedbal a chladu necítil. Byli rozehřátí pitím i vzrušením. Srnka vykládal, česky, německy, jaký to život psovský, člověk aby jen skládal hloupé idyly, sladké jako mandlmilch (zlostně se při tom zachechtal) a ostatek nic, nic, leda všecko chválit, vládu, nadšeně chválit, modlit se za ni, žít v pokryteďví jako všichni, že je všecko ohavné pokryteďví, obzvláště domácí noviny.
Houf maškar šel proti nim; hlučely, chechtaly se, popévovaly si a hned se zas rozchechtaly, až se jim rolničky na strakatém rouše hlasněji rozcinkaly. Srnka a jeho mladí průvodci postavili se ke zdi. Srnka ukazoval na maškary holí a volal:
„To jsou ti nejmoudřejší lidé, to jsou mudrcové a my jsme blázni, my chceme mít své mínění, my chceme nahlas mluvit a my —“
„Memoriam quoque ipsam cum voce perdidissemus,“ vpadl Svoboda pateticky citátem z Tacita, „si tam in nostra po těsta te esset oblivisci quam tacere.“
„Bravo! Bravo!“ křičel Srnka a chytl se ho pod paždí. „Jdou, jdou, oni jsou také blázen – jdou a voni, vlastenče,“ obracel se k Václavovi, „taky – taky.“
Za chvíli došli k Stavovskému divadlu. Doktor Srnka namířil rovnou za ně k Modrému hroznu na rohu Havířské ulice. Václav tam vstupuje byl v napětí a velice zvědav. Slýchalť o této kavárně již doma od otce, když o Praze vypravoval. Sám se tam dosud neodvážil z finančních ohledů, poněvadž věděl, že se tam všecko platí dráž nežli kdekoliv jinde. Očekával elegantní místnosti, nadál se nóbl společnosti; a hluk, křik, pusté láni a výbuchy bouřlivého chechtotu hned v prvním pokoji. Byl osvětlen svíčkami ve svícnech s fidibusy a pěkně zařízen. Ale všecky stolky s koflíky a sklenicemi opuštěny; všecko se sběhlo, kupilo a tlačilo u dveří vedoucích do druhé místnosti, většinou mladí, elegantní páni, bohatí synkové, ale také herci, ve fracích, v kabátech, ve světlých, kvítkovaných nebo pruhovaných vestách. Nejeden z nich držel dlouhou dýmku v ruce, nejeden tágo. Z té tmavé skupiny, z modrých, černých a hnědých fraků odrážely se dvě tři bělostné vojanské uniformy lesklých knoflíků, červených výložků. V tomto houfci, nad nímž se nesly oblaky tabákového dýmu, bouřilo to divoké veselí a nad ním to pusté láni, výkřiky, trhaná, křečovitě vyrážená slova, chvíli zrovna štěkání —
Srnka se svým průvodem stanul hned u dveří. Úžas jim zarazil krok. Nad tím chechtajícím se houfcem viseli dva muži u dveří, na jejich dřevěném ostění. Jako dva lotři viseli, jeden vpravo, druhý vlevo, každý na mohutné skobě; viseli za ubrusy, jež měli přes prsa pod paždě, na těch skobách, majíce ruce i nohy volny.
Ten napravo, v perníkovém fraku, kastorový klobouk na žlutých vlasech do týla, „baron Stroh“; proti němu hlavatý, štětinatých vlasů, štětinatého obočí, široké, dlouhé opičí huby, se strniskem po tvářích a bradě, To-to-Tomášek. Házel dlouhýma rukama, potrhoval, škubal sebou, obraceje hlavu po baronu Strohovi, jenž také se po něm otáčel, zsinalý, s vyvalenýma očima, mrskaje hubenýma nožkama, až šosy perníkového fraku mu poletovaly. A lál a hrozil jako jeho protějšek a protivník v strašlivém rozčilení, jež trhalo jeho slova, svíralo mu hrdlo, vztekem všechen bez sebe, začal prskat a plít po zbrunátnělém, ježatém Tomáškovi.
Panstvo pod nimi se v ten okamžik smíchy prohýbalo; dupali, mnohý se rozchechtal kokrhavým už smíchem, slze si utíral, ten onen chytal se za bok, že už nemůže, nemůže —