S tím navržením šel staroměstský čtvrtník k městskému hejtmanu. V tu chvíli bylo jistě už rozhodnuto a Hýbl nešel oznámit, co hejtman a jak Haklík pochodil. Pacák už otvíral dvéře, vyhlížel na síň, i ke schodům vyšel. Ve shromáždění pod oblaky dýmu pokaždé na chvilku ztichlo v dychtivém, napjatém očekávání. Než ihned se zase rozšumělo, když se Pacák vrátil sám, hned zase byli všichni na divadle a fantazovali, malovali, jako by už všecko bylo jisto a povoleno, co by se hrálo, jaká hra, že by v ní nesmělo být ani mnoho osob a zvláště ne mnoho ženských rolí, o ty že by byla potíž.
Nygryn navrhoval, aby se vzal nějaký starší kus, který se už hrál v Boudě nebo u Hybernů. Klicpera se ihned vzepřel a s ním Havelka, že ne, že musí to být něco nového, starší hry že jsou všechny povědomé, že by se z nich těžko vybíralo.
Václav nemluvil, jen poslouchal a čím dále tím vzrušeněji. Oheň, s jakým všichni svá mínění vykládali, jej zažehl; cítil, že neběží jenom o toto představení, ale o nový kus půdy, na které se chtěli zachytit, o kus práva mateřského jazyka, jenž se měl zase veřejně ozvat a vážnosti sobě získat.
„Kamarádi,“ rozkřikl se starší Klicpera, mávnuv pravicí; velká jeho postava jako by se ještě do výše protáhla. „Kamarádi, uvažte, že my Čechové tím jediným národem v Evropě se musíme uznati, tím jediným, který nemá svého divadla. Nad povrhováním našeho mateřského jazyka těžce —“ Nedomluvil.
Na síni, přede dveřmi zaječela fanfára, známá intráda, jaká se troubila v kostelích o slavné mši nebo hodnostům o školních vizitacích. Zaječela, však ne na trouby troubená, nýbrž jenom ústy.
Kdekdo v studentském bytu vyskočil, vylítl; mladý Nygryn s Jodlem právníkem, jako by si řekli, zahoukli, jako by z hmoždíře vystřelilo. Klicpera byl skokem u dveří, prudce je otevřel, divže jich nevytrhl; do studentského tábora vstupoval jako herolt třebovský Kacafirek, Hýbl, v šedivém plášti, začínaje nanovo jásavou intrádu. Tváře nafoukl, bradu k prsům přitiskl, než vtom položil mu Pacák dlaň na ústa. „Co neseš, Hanzíčku? Co je?“
Hýbl všechen zardělý přestal troubit, mávl pravicí, v níž držel klobouk, a vzkřikl: „Vivat!“
V tom „vivat“, v hlase, jak je vykřikl, i v jeho modrých očích zajásala upřímná radost.
Všechno se kolem něho shluklo, otázky se sypaly, co čtvrtní, co Haklík a co městský hejtman; až starší Klicpera rozmítl rukama od sebe jako kapelník a vzkřikl:
„Silentium!“
Pak teprve ztichli a Hýbl mohl začíti své poselství. Nenapínal; vyrazil, ihned, že dobře, Haklík že u městského hejtmana pochodil, tuze dobře pořídil, s tou chudinou že opravdu nejvíce pomohlo, pan rytíř že hned dal své svolení a chválil to, že ano, tak že se sejdou peníze na chudé a také že poradil, jak se má podat žádost k zemskému řízení, tam že to půjde, nejvyšší purkrabí že tomu přeje a on, městský hejtman, že se přičiní, aby to u gubernia brzo vyřídili, co nejdříve.
„Co Liebich?“ ptal se Pacák vzrušeně.
„Taky nebude proti nám. Když je to tak, když nejvyšší purkrabí povolí a městský hejtman a když je to na chudé, půjčí nám Liebich divadlo na ten den. Štěpánek s ním už jednal, povídal mně to; a ještě víc udělá Liebich, přenechá nejen herčiště, ale zapůjčí také všechno potřebné šatstvo, o tom s ním také Štěpánek jednal —“
„Vivat!“
„A kus!“ vzpomněl Koupovský. „Jaký kus?“
„Štěpánek už něco chystá,“ oznamoval opět Hýbl, „něco jistě má.“
„A muziku,“ vzpomněl Havelka.
„Tu si opatříme sami,“ zvolal Václav. „Tu obstaráme, jen když bude kus.“
Hlučný souhlas v celém táboře a souhlas nanovo, když Havelka do šumu vykřikl, on že bude suflérem, že už napovídal.
„To napovídal, a pořád, ve škamnách,“ přisvědčil Hýbl vesele, hned však vážněji dodal, aby to kamarádi přijali, že tadyhle Pepík doma, v Městci, kolikrát už suílíroval, pokaždé, když tam teď hráli.
„A co Bruder Lüderlich!“ vzpomněl starší Klicpera na přítele Svobodu z Navarova, právníka, toho času však vychovatele v šlechtickém domě.
„Předevčírem jsem ho potkal,“ povídal Hýbl, „ani jsem ho hned nepoznal. Učesaný, vymydlený, boty v pořádku, zánovní kabát —“
Dali se do smíchu, když slyšeli o „bratru Lůüderlichovi“ jako o švihákovi.
„Ale stejská si,“ pokračoval Hýbl, „že v tom šlechtickém domě je tuze velký a tuze přísný pořádek, on že je Svoboda, ale že nemá svobodu a bez svobody že nemůže živu být a nebude.“
„A tak jim uteče.“
„Flamendr!“ vyhrkl dobromyslně Klicpera medik, „to se teď nemůže po nocích toulat. To je ta svoboda, to věřím, že se mu stejská. Zdalipak něco dělá?“
„Čte teď Schillera a jen Schillera, zrovna po něm blázní; divže mně na ulici nezačal z něho deklamovat.“
„Já k němu dnes dojdu, aby zvěděl novinu,“ nabídl se Havelka. Nemusil však jít, za chvíli Svoboda stanul znenadání ve dveřích. Byl velký, urostlý, v úzkých nohavicích a botách s módními holínkami. Měl límcový hřebíč-kový kabát na sobě a v ruce hůl. Zpod kastoru dost vysokého splývaly mu kadeřavé vlasy. Byl bez vousů, hladce oholený, jako herec; mírně zahnutý nos, bystré, výrazné oči jevily rozhodnost a oheň.
Zavřel za sebou dvéře, ale nesmeknuv, nepostoupiv, rozkročil se jakoby na jevišti a s patosem spustil:
„Menschen – Menschen! Falsche, heuchlerische Krokodilbrut! Ihre Augen sind Wasser! Ihre Herzen sind Erz! Kússe auf den Lippen! Schverter im Busen! Löwen und Leoparden futtern ihre Jungen, Raben tischen ihren Kleinen auf dem Aas —“ Čím dále tím ohnivěji a prudčeji chrlil zvučným, krásným hlasem citát ze Schillerových Loupežníků, až jej Klicpera medik chytil za ruku a táhl jej doprostřed, zatímco ostatní tleskali; Klicpera křičel do jeho deklamace, ať přestane, ať slyší novinu, že si bude moci zahrát, že české divadlo bude povoleno, jistě.
„Vivat!“ vzkřikl Svoboda, „budeme hrát a skládat kusy, skládat a překládat. Ale nejdřív, kamarádi, povídám, nejdřív Schillerovy Räuber, Rozbojníky. Už jsem začal je překládat.“
„Ale nedoděláš to, bratře Liiderlichu, protože jsi přetrhdílo, nedoděláš!“ smál se Klicpera.
„Co? Já? Já že nedodělám? Snad ty u vašeho Peneu, u Cidliny,“ bodal ironicky, „v chlumeckém Tempe, tam —“ a zas už spustil, cituje ze Schillerových Loupežníků, ukazuje na Klicperu:
„Fort mit ihm, sag ich – Es sind noch mehr unter euch,“ blýskající oči jeho otáčely se po všech, „die meinem Grimm reif sind.“ A najednou se obořil na Hýbla: „Ich kenne dich, Spiegelberg!“ Nedbaje jeho smíchu a všech, hrozil ohnivě, ač ne bez humoru: „Aber ich will nächstens unter euch treten und fürchterlich Musterung halten —“
Tleskali mu, smáli se, i Svoboda se smál; než obličej se mu protáhl, když uslyšel od Hýbla, že Štěpánek od Stavovského divadla překládá nějakou hru pro to české představení, že ten překlad zítra nebo pozejtří ukáže Hýblovi, aby se podíval.
„Abys mu ho spravil,“ švihl Svoboda přímo, nic se neohlížeje, „a co asi vybral, to bude nějaká hansvurstiáda; Hans Klachla, ne? Takovou plácanici ať si nechá. My musíme vystoupit s něčím vznešeným.“
Hýbl chlácholil, že je to snad vážná yěc, něco z Holbeina.
„Uvidíme! A teď to pojďte oslavit a zapít!“ vybízel Svoboda a zacitoval po Moorovi: „Meine Zunge trocken wie Scherbe. Mám do sedmi večer čas.“
„A po sedmé nepůjdeš,“ pokoušel Klicpera medik.
„Po sedmé sklenici půjdu od Zelené žáby a pak se stavíme u Šturmů! Vzhůru! Zapít a oslavit! Naše Thalia se probouzí. Budeme hrát! Budeme hrát a skládat! Kameraden! Frisch auf, Kameraden! Was in der Welt wiegt diesen Rausch des Entzückens auf? Kommt, Kameraden!“ Švihnuv holí nad hlavu, hnal se ke dveřím, jako když herec vydeklamovav hlučnou tirádu, má efektní odchod kulis.
Všichni se hrnuli za ním. Hlučně vyrazili z bytu chlumeckých studentů na Linhartský plácek, ztichlý v časném zimním soumraku. Václav se netrhl, zůstal s nimi, zapomenuv na svůj obyčejný denní rozpočet. Bylť jako všichni nadšen a také jej táhlo, aby byl se Svobodou, s nímž se tu poprvé setkal a jenž se mu naráz velmi zalíbil.
XIII. ŠTĚDROVEČERNÍ EPIZODA
Čím více se blížil Štědrý den, tím ohnivěji blouznil mistr Prax o kapru na černo i smaženém, o rybí polévce a celerovém salátu a nadhazoval, zůstane-li pan Věk na Štědrý večer doma, nebo je-li snad už někam pozván. Václav, jenž se lekal, že by mistr sám jej snad poctil pozváním a že by je asi musil dobře zaplatit jako tenkráte ty brambory na loupačku, zalhal, že má již smluveno s několika krajany, že budou společně večeřet; chtěl býti sám, když nemohl domů mezi své.
I na Štědrý den musil do Poštovské ulice, do kanceláře. Ten den ubíral se tam zvláště nerad a dosud nikdy tak netoužil po nějaké hodině, aby mu ji doktor Held znenadání oznámil, nebo aby sám nějakou našel. Shánělť se po kondici po celý čas, co chodil do kanceláře. Chtěl se z něho dostati, neboť na písařské židli bylo mu čím dále tím nevolněji.
Ještě žádného dopoledne neohlédl se tak často po hodinách na stěně jako toho Štědrého dne; nikdy se nemohl dočkati, až malá ručička dojde na XII. Tentokráte se mu skoro ani nehýbala. Vše mu bylo protivno. Starý Kubecius ještě nikdy tak často a tak zuřivě nešňupal a nesmrkal, zdálo se Václavovi, jako toho dopoledne; také nevyspalý pan Vogel ještě nikdy tak strašlivě nežíval a principál nikdy tak často nevystrčil z kabinetu hlavu, tu protivnou hlavu velkého nosu a vlasů šourem přes lysinu hnaných, kteráž vodovýma, modrýma očima vždycky tak zpytavě vyhlídla. Václava si nadto dvakrát zavolal, aby mu sladce vytkl, že včera málo opsal a ještě ne dost pěkně, will ich sagen, a podruhé, aby mu dal novou práci, s tou že musí být dopoledne hotov, aby si dal záležet, to že mladý člověk musí, will ich sagen, zvláště v tento zlý čas.
Doktor Lískovec nešel dnes nikam a starý Kubecius zmizel v registratuře jen na okamžik, takže Václav nemohl hlavu nad arch pochýlenou takřka ani pozvednouti. A tak chvilky milého zapomenutí, kteréž mu dával pohled z okna, na ruch Karlova mostu, na řeku, za ni, na Hrad a Petřín se Strahovem, byly jen kratičké. Dnes to vše bylo v bělosti padlého sněhu zvláště vábivé, překrásné, i ráno v studené záři zimního slunce i pak v příjemném ztlumení světla za tiché chumelice.
Naposledy vyhlédl, když bila dvanáctá, když vstával ze židle. Vtom vstoupil doktor Lískovec ze svého kabinetu.
„So, so, meine Herren,“ mnul si ruce a mluvil velmi sladce, „tak tedy zítra nic, frei, a na sv. Štěpána jen dopoledne, so, so, und Sie auch, Herr Věk, und will ich sagen: wünsche glückliche Weihnachten, šťastné a veselé svátky, so, so, will ich sagen —“
Rozmrzelý, až vzteklý, že i na sv. Štěpána musí do kanceláře, vyrazil Václav na ulici.
Domů přišel rozmrzen; vrazil zrovna do výkladu, kterýž měl mistr Prax v kuchyni nad malým škopkem s vodou a s rybou, rybičkou, s kaprem, kapříkem. Vykládal, to že tenhle kapr vlastně není kapr, nýbrž mřenka mrňavá, ale v Dunaji že plavou kapři, to že jsou, to že viděl ve Vídni, tenkrát ještě šil „na komisu“, to že byly porce z takového zvířete, ale tady porce z tohohle – bože, sám že to spořádá na posezení. Paní mistrová, popadajíc dech, se bránila, což o to, z Moldavy že jsou také chlapíci, ale když, copak, když je taková drahota.
Rybí ten dialog proměnil se v konferenci, když hned potom, jak Václav přišel, zjevila se také paní sousedka v bělostném čepečku, v bělostné zástěře, ve vkusných šatech po domácku, krátkých, vzdutých rukávů, takže se určitě jevila její urostlá, kyprá postava i bílá, okrouhlá paže. Měla záminku, že se musí optat, jak paní sousedka koupila.
Mistr Prax začal nanovo o rybách „mladé paní tetě“, jak někdy paní Lorencové žertem i galantně říkal. Také ona o svém kapru vyložila, jaký je, jak pochodila v trhu, co se povídalo, co slyšela. Za hovoru obracela se nejvíce na Václava, mile, pékně se usmívajíc, jak uměla a jak jí slušelo, zvláště když vypravovala, co se teď ujímá, co si začínají takový zvláštní prauch, ředitel divadla, pan Liebich, že toho je původa aigentlich jeho paní, ta že je někde až od Rejna a tam že mají ten zvyk, že dají na stůl na Štědrý večer stromeček plný svíček, zlacených ořechů a jablek, ty svíčky že se rozsvítí a pod stromečkem že jsou přichystané všelijaké prezenty – to že u Liebichů je vždycky moc hostí na štědrý večer, kolem toho stromečku že se všechno shlukne a paní Liebichová že rozdává, co Kristkindle přineslo. Teď že to už také leckdes jinde, hlavně u vrchnosti dělají, v panských domech.
Mistr Prax se stromečku ihned chytil, tak aby paní sousedka jej vystrojila, ale on že by se díval pod stromeček, co Kristkindle mu naložilo, více nežli na svíčky a zlacené ořechy, ty že by nechal tuhle Anince.
Vstoupil jakýsi starý muž v tří rohem klobouce, s mašlí v týle a s cvočkem v uchu. Přišel s košíkem na ruce, jako by něco nesl. Ptal se po panu Věkovi. Václav překvapen zavedl jej ihned do svého pokojíku. Staroch nevytáhl z koše nic, ale z náprsní kapsy psaní a vyřizoval, že jemnostpán doktor, pan doktor Held pozdravuje a tuhle posílá – Nežli se Věk vzpamatoval, byl staroch, jemuž od chladu oči slzely, tentam.
Doktor Held zval Václava zítra, na Boží hod, k sobě na oběd. Při tom připsáno, aby příležitou bankoceduli přijal na přilepšenou na Štědrý večer. Toho se Václav nenadál. Počátkem tohoto měsíce prosince už obdržel od Helda podporu, druhou. Že by si také dnes vzpomněl – Tato laskavost a pozornost těšila sama sebou; ale hned také na otce vzpomněl, jak bude rád čisti o tom, jak doktor Held přátelsky na něj pamatuje.
Mistr Prax nechtěl věřit, že v tom koši nic nebylo; nadálť se najisto, že ten staromódní staroch přinesl nějakou láhev vína. Václav ohradil se pozváním, o bankoceduli však se nezmínil. Když odešel, vzpomněla si paní Lorencová s náhlým leknutím, co má ještě práce, a hned zmizela.
Za chvíli nastal soumrak. V něm bylo stěží viděti sníh, jenž začal opět poletovat; jen v pruzích zardělé záře nárožních olejových, svítilen hemžily se a rojily sněhové pápěrky jasně bílé. Václav potloukal se ulicemi kolem krámků osvětlených lucernami, kolem Stavovského divadla, jež temné, bez světélka ztrácelo se v černé výši, chodil Ovocným trhem, jeho ruchem a šumem, kde vanula vůně z hromad zlatých i rudých jablek, kde chrastěly ořechy a oříšky, kde nasýpali z plechových i dřevěných měr křížaly a suché slívy. Obhlížel vše, zastavil se u skleněných dveří kupeckého krámu, za jejichž sklem pestřily se archy tištěného, rukou kolorovaného betlému.
V tom ruchu a proudění, v chvatu a šumu, ve směsi hlasů všude veselí. Václava však pojala tesklivá rozcitlivělost. Nebránil se jí, poddával se jí s bolestivou rozkoší sebelitování. Měl se za opuštěného, vzpomínal na domov, na tety v Litomyšli, Tonička Zemanova kmitla se mu myslí; i dob-řanskou faru v kopcích, zavátou, si připomenul, u ní staré, košaté lípy sněhem ošlehované, hučící do temné vánoční noci, faráře Zieglera sedícího za té hudby u Fénélona nebo u svého zamilovaného Horáce.
A co asi Patrčka, o němž už dlouho nedošla žádná zpráva —
V takové náladě zasedl v klenuté světnici nevelké hospůdky U bílého zajíce v Jezuitské ulici, kamž chodíval na oběd, neměl-li oběd u křížovníků. Bylo tam prázdno. Jen u jednoho stolu dva muži, už starší, z nichž jeden dle všeho byl hudebník nebo hudební nadšenec, poněvadž sousedovi neúnavně, důtklivě, s ohněm vykládal o hudbě, o Tomáškově Serafině, před týdnem provozované, jak Václav srozuměl. Sám tu operu znal jen dle jména, z cedulí nárožních, neboť do divadla nemohl; kasa nedala. Teď o Serafině slyšel, že měla pochvalu, zpěváci také, také Tomášek že byl nakonec vyvolán, ale on, jenž to vypravoval, že neví, že v tom jsou krásná místa, ale jeho že to celkem nezapálilo, to že pozejtří potom v Lázních o koncertě, když ten mladý komponista a virtuos Weber dával své skladby, to že bylo, bože, ouvertura „der Beherrscher der Geister“, a pak „der erste Ton“, to že bylo brilantní v efektu, plno harmonie, to že —
Přinesli jim polévku, pak Václavovi. Když dojídal, zjevil se znenadání „baron“ Stroh. Protáhl se dveřmi a hned od kouta ke stolu jako starý známý. Byl bez pláště, jen v perníkovém fraku, bílý šátek na krku, všechen zsinalý zimou. Mnul si ruce přikrčen, ale vzpřímil se, když u jeho stolu stanula hospodská, vítajíc jej s úsměvem jako starého známého, a poručil pansky, chladně, po německu polévku.
Václav nechal hudebníků a pozoroval „barona“, jejž na podzim viděl obědovat za boudou na Uhelném trhu. Jako tenkráte hltavě polykal jahel-ník z hrsti, tak teď polévku. Byl jistě velmi hladov a tak prokřehlý!
Vtom še pootevřely dvéře a jimi nahlédla velká, netvárná hlava bezvou-sá, hustých vlasů, nemladá, nehezká, nápadná hustým, štětinatým obočím.
Nežli si Václav uvědomil, kdo to, vstoupil ten hlaváč v krátkém usmole-ném kožíšku, nohavice do nízkých holinek, čepici pod paždí. V zarudlé od chladu pravici držel nějakou škatulku. Koktavý Tomášek!
Václav maně se ohlédl po baronu Strohovi; ten ve svém koutku skloněn nad talířem nepostřehl, že vstoupil nejprotivnější mu člověk, kterého měl za svého ouhlavního nepřítele, poněvadž se, jak „baron“ byl přesvědčen, posmíval jeho koktání.
Tomášek přistoupil k oběma hudebníkům a podstrčil jim mlčky škatulku, aby si vybrali, koupili. Znali jej; jeden z nich se na jeho zboží ani nepodíval a mluvil dále ke svému společníkovi; ten také nic nekoupil, vytáhl však z kapsy krejcar a dal jej Tomáškovi almužnou. Hned poté Václav uviděl škatulku a její obsah: svazečky párátek na zuby čistě nařezaných a uhlazených.
„C-cc-án-c —“ nabízel Tomášek své zboží, s nímž chodil v zimě po hospodách.
Václav, jenž měl almužnu již uchystanou, zarazil jí Tomáškův těžký zápas jazyka. Ale ten zápas začal znova, jak Tomášek, zhlédnuv „barona“, náhle se přikrčil. Václav postřehl, jak hlaváči v kožíšku zamžikaly oči, jak se ušklíbl; a hned také vyrazil:
„C-cc-cán-š-šš-što-ch-chcher —“
Hned první drmolivé, křečovitě vyražené hlásky uštkly. Baron, lžíci v ruce, pozvedl prudce hlavu. Zrudl, v očích mu zasršelo, vyskočil, a mávnuv lžicí ke dveřím, vyrážel také tak těžce, do koktání Tomáškova:
„H-hhi-naaus!“
Tomášek, nechav těch „cánštochrů“, uražen, dopálen, začal se sápati: „T-tty— bba-ro-ne v-v-vš —“
Přiběhla hospodská z kuchyně a chtěla rozježené ubožáky konejšit. Baron Stroh vyrazil pansky, po německu, že zaplatí. Hospodská jej znala i jeho finance; a byl Štědrý večer.
„Nechaj bejt, pane barone, až podruhé —“
Tomášek se začal smát, pan baron že zaplatí, ale čím.
„G-gge-mmei-ner —“ zasípal Stroh, ale nedořekl. Všechen od sebe, na smrt uražen, popadl španihelku, pravicí vrazil na své žluté vlasy opelichaný kastor a hnal se ven prudkým krokem, s hlavou hrdě vztyčenou.
Hospodská domlouvala Tomáškovi, co vyvedl, že zkazil baronovi večeři a celý Štědrý večer – Ubožák se koktavě bránil, proč dělá barona a proč se zlobí, však že opravdu koktá, co by se zlobil, on, Tomášek, že také koktá a nezlobí se a nedělá barona. Nedělal, vděčně přijal talíř polévky, který mu hospodská darem přinesla, zasednuv na místo baronovo. Když pojedl, ihned se vytratil nabízet a prodávat dále své „cánštochry“.
Oba hudebníci vydrželi ještě drahnou chvíli; když odešli, zůstal Václav úplně sám. Vzpomněl, kdyby tak doktor Srnka znenadání vstoupil. Hostem jistě není. Snad zase do Staré rychty zapadl. Dnes tam nebude mít koho štípat, „vlastenský“ stůl je opuštěn. Hýbl s Havelkou jsou u Krameriů na večeři, Klicperové s Pacákem odjeli domů na svátky. O ostatních nevěděl, Svoboda je na nesvobodě, u večeře v panské rodině, jako vychovatel, a jistě by raději vyrazil ven do volnosti.
Samota tížila i znavovala. Ačkoliv nebylo pozdě, Václav zaplatil a opustil Bílého zajíce. Domů však se mu nechtělo. Vzpomněl, že by se mohl podívat do Starých alejí, jak tam je v této chvíli. Ale hned na Betlémském plácku se zastavil. Kde tu asi byla Betlémská kaple, se mu přimihlo, kde tady asi bydlil mistr Hus. Zabývali se jím poslední dobou v Roykově knize. Pod tmavým nebem, v tiché chumelenici, do níž rudě zářila kol okna malého náměstí, stál a vyhledával si místo, kde asi stála Betlémská kaple, kde se tu vznášela klenba, pod kterouž se hrnuli a pod níž se tlačili zástupové Pražanů všech vrstev, aby uslyšeli neohroženého řečníka, aby vzhlíželi na kazatelnu, ze které sršelo jeho ohnivou, zažehující řečí.
Zamyšlen bral se dál, až minul nevěda Perštýn a stanul proti Spálené ulici. Vzpomněl na doktora Helda. U Zlaté hvězdy první patro přejasně osvětleno. To je u baronky. Slyšelť Václav, když v tom domě hledal doktora Helda, že ten velký byt má nějaká baronka. Tolik světla tam – A doktor Held, je-li doma, má-li dnes hosty nebo je-li sám někde pozván a jak on, Václav, zítra, až bude u něho na oběd.
To již opět šel. V kupeckých krámech ještě svítili; po ulici, zbělené padajícím čistým sněhem, placho. Jen tu a tam někoho potkal; a každý pospíchal. —
Held neměl toho večera žádných hostí, sám byl pozván. O tom pozvání dověděl se dříve, nežli došlo. Dopoledne před Štědrým dnem potkal v Nových alejích strýce paní Hanoldové, bratrance nebožky baronky Skronské, jenž věk svůj strávil v státní službě a nyní žil, starý mládenec, na odpočinku. Byl sedmdesátník, všechen bílý, drobné postavy, zardělý, svěží, čilých pohybů, usmívavě vlídný. Heldovi, s nímž se znal ze společnosti a jenž byl také jeho lékařem, přál velmi. Kdykoliv jej potkal, vždycky jej zastavil.
Tentokrát starý elegantní pán, jenž elegantně šňupal, v kastoru a tmavohnědém redingotu s dvěma límci, už zdaleka k němu spěchal, jakmile jej zhlédl. „Doktore, nehněváte se na mne?“
Held se divil, nerozuměl.
„Ach, vy ještě nic nevíte, pozvání ještě nedošlo, ale dojde, nebo už leží u vás na stole, jistě. Tak tedy přijdete zítra na Štědrý večer —“
Held se v duchu lekl, že má jít k němu, starému mládenci, ale hned bylo po leknutí a bezděky sebou trhl milým překvapením, když rada Feninger dodal:
„Hanoldová sice mínila, že nepřijdete, že jste jistě už pozván, vymlouvala mi to, ale já, to víte, být s vámi pod jednou střechou a nebýt s vámi —“
„Ach, pane rado, vy budete u paní baronky Hanoldové.“
„A vy také, doufám. Navrhl jsem to, žádal o to. Sic Hanoldová řekla, jak by vás mohla pozvat, že večer u ní bude prostý, bez velké společnosti, tak en famille, ale já: právě proto, tak se zrovna hodí, doktor nemiluje tuze velkých společností —“
„Zvláště o Štědrém večeru.“
„Ano, ano; tak tedy přijdete, jistě.“
„Dojde-li pozvání.“
„Jak by nedošlo! Jistě již čeká – Ach, to se těším,“ starý rada začal tisknout Heldovi ruce, „budeme pěkně sami; paní de Lozier tam bude a nikdo víc. Těším se, tak tedy na shledanou.“
To setkání Helda vzrušilo. Paní Hanoldová nechtěla ho pozvat, bránila se. Rozuměl proč, rozumí její obavě a cudné úzkostlivosti; tím více byl rád, že ten večer bude u ní, tím více se na ni těšil a vroucněji, s větší něžností na ni myslil.
Toho dopoledne přišel dříve nežli jindy do svého bytu. To vyzvání jej pudilo. Leželo na stole, jak rada Feninger řekl. Znělo prostě, ale srdečně, „aby přišel uvidět radost malé Jeanetty a její překvapení“. Nazejtří celý den pospíchal, aby včas byl hotov se svými návštěvami u nemocných. Ještě pozdě odpoledne došel do Dlouhé třídy k profesoru Majobrovi, jemuž se poslední dobou hrubě přitížilo. Navštívil jej toho dne podruhé, aby snad nemusil k němu navečer. Vraceje se, rozčiloval se pomyšlením, že u Zlaté hvězdy dole nějaký posel čeká, aby šel k nemocnému, že je nutno rychlé pomoci. Než nikdo tam nestál a nikdo již do večera nepřišel.
Od včerejška kolikrát uvažoval o tom pozvání, že se paní Hanoldová chtěla uvarovat a on že rychle zapomíná na to, co si předsevzal, tuše temné nebezpečenství. Ale jak den hasl, všecky úvahy tytam; jen tichá radost zůstala, těšil se.
Bylo tak, jak rada Feninger řekl. Společnost malá. Sám starý rada, elegantní, ale staromódní, v punčochách a ve střevících, pán staré galantní školy, dobře se hodící po bok paní de Lozier. Byla Francouzka, emigrantka více nežli šedesáti let, šedivá, v účesu a v šatech ne nejmódnějších, drobná, suchá jako její společník. Před osmnácti lety, když byl v její vlasti rok nej-větší hrůzy, zanesl ji a jejího muže proud vystehovalecký do Prahy, kdež ještě téhož roku ovdověla. Paní de Lozier zůstala sama; dětí neměla, ani příbuzných kromě jediného bratra, jenž sloužil ve vojsku prince z Condé.
Nevelká suma peněz, kterou si do Prahy přivezli, záhy se rozešla. Madame de Lozier živila se pak vyučováním franštině a kreslení. Paní z Hanoldů bývala také její žačkou. Hodiny, kdy madame u nich, v tetině domě v Ječné ulici, učila, zůstaly jí v milé paměti a ještě raději si vzpomněla na chvíle, kdy ji sama časem navštívila v jejím nevelkém bytu v Celetné ulici, kdy madame jí vypravovala o Francii, o svém mládí, o svém muži a bratru, o Paříži, o hrozných převratech ve vlasti.
Často se rozhorlovala nad ukrutností revoluce a zase tesknila, vzdychajíc, že to bůh tak nenechá, utěšovala se, že přijde den odplaty a trůn bude zase navrácen starému, zákonitému rodu královskému, že bude usmířena nevinně prolitá krev krále Ludvíka XVI. a jeho rodiny. Jeho poslední vůli přečetla, tenkráte zvláště dojata, slzíc, neteři baronky Skronské, tenkráte slečně Lory, z dodatku maličké knížky s otřelou zlatou ořízkou, zavázané do brunátného korduánu, vytištěné roku hrůzy 1793. Byly to modlitební knížky emigrantů, „des fidèles François émigrés“, z nichž se paní de Lozier denně modlívala, zvláště modlitbu na konci připojenou, „relativ à la mort de Marie-Antoinette d’Autriche, Reine de France et de Navarre“.
Když paní z Hanoldů, ujevši z Votavan, usadila se v Praze, záhy navštívila svou bývalou učitelku; pak se vzájemné návštěvy opakovaly. Na dnešní večer byla paní de Lozier pozvána do několika rodin; bez rozmýšlení rozhodla se pro paní Hanoldovou, kterouž si zvláště zamilovala. I to, že rada Feninger bude toho večera u své neteře, rozhodovalo o rozhodnutí paní de Lozier. On jediný, jak tvrdila, znal způsoby a zachovával bývalou dvornost i jemnou pozornost k dámám, kteréž ctnosti mladé pokolení, jak trpce tvrdila, nápadně zanedbávalo.
S ním mohla volně pohovořit o starých časech, o svém muži a bratru, on pokaždé ji pozorně vyslechl, jako by poprvé slyšel, kterak ji přijal princ z Condé tady v Praze, když se tady r. 1799 se svým plukem zastavil. Starému, bělovlasému radovi si mohla postesknout, jaké neštěstí stíhá Francii, s ním se mohla rozhorlovat na Bonaparta, jehož byl jako ona úhlavním nepřítelem, i teď poslední rok, co ten násilník, jak Napoleona jmenovali, dosáhl nejvyššího štěstí sňatkem s císařskou princeznou, kdy se tím spřátelil s Vídní, kdy proto noviny hned jinak o něm psaly a kdy nikdo si netroufal ve veřejnosti o něm tak ostře promluvit, jako donedávna činili bez ostychu a obavy.
Když doktor Held vstoupil do salónu, kmitl se paní Hanoldové, sedící s paní de Lozier a se strýcem, plachý ruměnec tváří. Held jej stihl, i její pohled, jenž zkoumavě na něm okamžik utkvěl. Oba staří, oba drobní, jako bílý a sivý holoubek čile hovořili. Ano, bílý se již čepejřil a zase hovorem o Napoleonovi. V tom svém rozhorlení vzal častěji nežli jindy, ale vždy elegantně, šňupeček, „une prise de contenance“, jak říkával paní de Lozier, jež dle módy za jejích mladých let snesla šňupání, ano potají občas osvěžila šňupečkem svůj pěkný zahnutý nos.
Held byl překvapen hostitelkou samou. Dosud chodila ve smutku. Dnes poprvé jej uvítala ve světlých šatech krátké taille, mírně dekoltovaná, v půvabném účesu s několika lehkými kadeřemi, jenž její hlavě krásně slušel, tak jako módní šaty její urostlé postavě. A svěží byla, s libým ruměncem ve tváři. Uvítala jej jakoby rozjasněná tajenou radostí, v tichém veselí; v očích, ve zvuku řeči, v čilejším pohybu, na všem bylo znát, že se těší, těší – Tak ji ještě neviděl, byla půvabnější nežli kdy jindy.
Held se dostal ihned do politického hovoru; rada Feninger s paní de Lozier už zas uvažovali, jaké je to neštěstí, ten sňatek, na to že neměl císař pán dopustit, ne. Paní de Lozier starostně, ale s jistotou věštila, ať si vzpomenou: Marie Antoinette a teď Marie Louisa; nedej bože, aby se tragédie opakovala, ten násilník, jemuž císař francouzský říkají, ach – ten že se všeho odváží, když by —
Rada Feninger rozčileně přisvědčoval. V tom pohnutí nabídl Heldovi svou tabatěrku a i v tom pohnutí neopomenul ji doporučit, jak činíval vždycky po německu, i když byl ve francouzském hovoru jako teď.
„Sehr gesund! Eine Prise Tabak wirkt belebend wie ein Götterfunken.“
Doktor ptal se po malé Jeanette.
„Čeká na nás se slečnou vychovatelkou v jídelně.“ Paní Hanoldová zaprosila k tabuli.
Holoubkové se zdvihli; bělovlasý rada podal madame galantně rámě. Vedle v jídelně je uvítala roztomilou poklonou malá Jeanetta, rozkošně oděná v bílých šatečkách s růžovou šerpou. Dnes mimořádně zůstala u stolu. Nikdo nebyl cizím, paní de Lozier i doktor Held cítili v tu chvíli, jako by byli z rodiny. A tak hned na počátku vanula hřejivá nálada rodinné srdečnosti.
Všichni se zabývali malou Jeanettou, jež těšíc se dotazovala se v prostomilé dětské upřímnosti na Ježíška, kdy už přijde, že jí to maman i slečna řekly. Mluvili o štědrovečerních slavnostech jinde, u rady Slívky, u hraběnky Bubnové. Rada Feninger vzpomněl na to, co slyšel, o čem se tolik mluví, že u ředitele Liebicha je dnes velká společnost, větší než jindy, paní že strojí letos větší vánoční strom, vědí-li, slyšeli-li o tom stromečku – Paní Hanoldová pohlédla na vychovatelku; ta se usmála a sklopila oči.
Paní de Lozier záhy si připomenula svého bratra, ach, kde ten asi slaví Štědrý večer, že teď o něm neví, v Petrohradě že asi už není, poněvadž jí před čtvrt letem psal, že se něco chystá, že jeho pluk potáhne z Petrohradu k hranicím. Zůstalť bratr paní de Lozier v ruských službách, i když princ z Condé, rozpustiv svůj sbor, odjel do Anglie.
„Jak časy letí,“ povzdechla madame, „už tomu dvanáct roků, co jsem bratra neviděla. Dvanácte let! Naposledy v r. 1799, když Jeho královská Výsost princ z Condé dorazil do Prahy, když táhl se svým sborem z Mitavy za ruským vojskem proti mým tyranským krajanům.“
Rada Feninger zase pozorně naslouchal, pozorně, s účastenstvím, jako by poprvé slyšel historii o tom, kterak se paní de Lozier setkala v Praze s bratrem, jak za těch několik dní, co její krajané, les Condéens, v Praze odpočívali, dvakráte uviděla J. král. V. prince z Condé, poprvé v kostele sv. Josefa na Malé Straně, o slavnosti sv. Ludvíka, to že v ten čas připadl právě svátek sv. Ludvíka, pětadvacátého srpna, o té slavnosti že byl u Sv. Josefa skoro celý princův sbor, všichni důstojníci, většinou rytíři sv. Ludvíka, všichni v parádě, s odznaky, a podruhé že viděla prince, když ji přijal, když ji k němu uvedl její bratr, v Jezuitské ulici v Červeném domě, tam že měl princ logis i celý jeho štáb, a kterak ji milostivě přijal, jak pozorně, on, královský princ, slavný maréchal de France, vítěz u Friedberka, a jak znamenitě vypadal, že by nikdo neřekl, že mu přes šedesát; oh, a jak ji propustil, s jakým úsměvem, jak jí řekl: