Náčrtky z dětství

Obsah

TITULNÍ STRANA

OTISK

PROLOG

POČÁTKY

DOBA NEVINOSTI?

O JEPTIŠKÁCH, KRÁLÍCÍCH A VLACÍCH

SVĚT SE ZAČÍNÁ MĚNIT

PŘED BOUŘÍ

POSKVRNĚNÁ NEVINNOST

VE ŠKOLE

PŘÍPRAVA NA VYHOŠTĚNÍ

VYLOUČENÍ

NOVÝ DOMOV V JUGOSLÁVII

EPILOG A HISTORICKÉ POZNÁMKY

O AUTOROVI

NÁČRTKY Z DĚTSTVÍ

© 2021 Milan Svanderlik, Londýn, Spojené království

Vydavatel: epubli GmbH, Berlín, Německo www.epubli.de

Oprava a úprava původního anglického textu: Gerald Stuart Burnett.

Překlad z angličtiny do češtiny: Autor

Jazyková úprava českého textu: Libuše Stráníková a Željko Podsedník

Pomoc s realizací české verze eBooku: Željko Podsedník.

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána nebo vkládána do vyhledávacího systému nebo přenášena v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky (elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním nebo jinak) bez předchozího písemného souhlasu vlastníka autorských práv a výše uvedeného vydavatele této knihy.

Kouzlo dětinských dnů je za mnou,

moje mužství je svržené v záplavě vzpomínek,

pláču jako dítě pro minulost.

“Piano”, od D H Lawrence

The glamour of childish days is upon me,

My manhood is cast down in the flood of remembrance,

I weep like a child for the past.

from “Piano”, by D H Lawrence

PROLOG

NÁČRTKY Z DĚTSTVÍ jsou v podstatě vzpomínky na rané dětství, které autor shodou okolností prožíval v době velkého politického okamžiku. Milan Švanderlik se narodil v den, kdy komunistická strana v Československu, v zemi jeho narození, převzala moc; tato událost přeměnila bojující poválečnou liberální demokracii na rigidní, stalinistickou diktaturu, přijímající rozkazy z Kremlu. Ačkoli jsou tyto náčrtky následně prostupovány patosem, doufáme, že čtenáři je přijmou jako poutavou směs vzpomínek na dětství, mladistvých představ a poutavých rozmarů.

Narůstající rozepře v Milanově rodinném životě byly pouze odrazem stahující se bouře, která brzy pohltila celý národ. Z tohoto neklidného dětství vyplývá jednoduchá, nepopiratelná pravda: nikdo z nás si nevybírá, kdy a kde se narodí. Nevyhnutelně jsme všichni formováni tím, jak neúprosná řada dějin ovlivňuje náš rodinný život, naši výchovu a naše vzdělání. Je tedy tragické, že každý z nás je vězněm okolností.

ČÁST 1

POČÁTKY

Po celý svůj život (a to je mi 73 let) jsem si uvědomoval určité události v mé dávné minulosti, ale rozhodl jsem se, že se těmito prvními vzpomínkami nebudu příliš dlouho zabývat. I když věřím, že naše životy stojí na základech položených během našich nejranějších let, zastávám názor, že způsob, jak postupujeme životem asi nejvíce určují naše touhy a vize. Samozřejmě, svou roli hraje také štěstí – to se neusmívá na každého člověka stejně.

I v důchodu jsem stále aktivní, ale odkdy jsem překročil sedmdesátku, jako bych už prožíval „vypůjčený čas“. Částečně i kvůli tomu dojmu jsem se v poslední době začal více ohlížet, nořit se do minulosti a přemýšlet o ní, abych lépe porozuměl té dávné době mého dětství, která mě formovala. Zjistil jsem, že nyní mám nutkání přesněji prozkoumat, jak zkušenosti z těch let ovlivnily osobu, kterou jsem dnes, a jaký vliv měly na mé chápání současného světa.

Nejprve se pokusím načrtnout některé z nejvýznamnějších událostí, které si pamatuji z dětství. Po téměř sedmi desetiletích půjde spíše o „epizody z minulosti“, které nebudou vždy souvislé. Jasně si pamatujeme určité věci z dětství a na mnoho pozdějších událostí zcela zapomínáme; to nemá vždy logiku. Aby ale tyto náčrty měly smysl, musím je zasadit do historického kontextu, vysvětlit něco z okolností, se kterými souvisí, a zmínit alespoň klíčové postavy, které v nich figurují – dramatis personae mých příběhů.

Nejprve řeknu něco o mých rodičích: Pokud jste žili mezi českou menšinou v Chorvatsku, je dokonce možné, že mohli být vaši známí. Oba moji rodiče, Bohumil Švandrlík a Růžena Sládečková, patřili k první generaci Čechů narozených v Jugoslávii přistěhovalcům, kteří se v době Rakouska-Uherska usadili ve Velkých Zdencích v Chorvatsku. Můj otec byl důstojník královské jugoslávské armády a moji rodiče, jakmile se vzali, bydleli v Bjelovaru, kde se narodila moje sestra Veronika-Věra a bratr Miroslav-Mirko. Z Bjelovaru se mladá rodina přestěhovala do Záhřebu, kde žila několik let před vypuknutím druhé světové války, kdy se přestěhovala do Petrinje. Odtamtud můj otec „zmizel“ a přidal se k partyzánům. Nebyl jediným Čechem, který narukoval do Titovy armády, do boje se zapojilo velké množství jeho krajanů z Daruvaru a okolních měst a vesnic, a bohužel také mnoho z nich přišlo o život. Můj otec naštěstí válku přežil, byl svědkem osvobození Jugoslávie, a za svůj příspěvek k válečnému úsilí byl vyznamenán pamětní medailí Spomenicou. Jeho spolupráce s partyzány určila osud naší rodiny už o několik let později.

Stejně jako většina Evropy pocítilo i Československo katastrofální následky války: velká města utrpěla rozsáhlé škody, mnoho vesnic bylo vylidněno, hospodářství bylo zničeno a hrubým odhadem bylo zabito více než 350 000 obyvatel z celkového počtu 14,5 milionu. Mnozí z mrtvých byli civilisté (277.000 byli Židé), ještě mnohem více bylo zraněných nebo jinak postižených. K tomuto utrpení přispělo i etnické čištění Němců ze Sudet, většinou v průběhu roku 1945, které přidalo do české válečné historie velmi temnou závěrečnou kapitolu: přes 1,6 milionu Němců bylo vyhnáno do americké zóny (později západního Německa) a 800 000 do sovětské zóny (později východního Německa). A bohužel během tohoto bezohledného vyhnání zemřelo mnoho tisíc lidí německého původu, ať už za násilných okolností, nebo kvůli hladu nebo nemocem. Ze Slovenska bylo pod nátlakem do Maďarska přemístěno téměř 100 000 Maďarů, výměnou za návrat asi 70 000 Slováků. V důsledku této hrozné palety zabíjení a vyhánění se Československo stalo téměř národně homogenní, přičemž podíl Čechů a Slováků vzrostl ze 64 % na 94 % z celkové populace.

To vše se odehrávalo ve stejnou dobu, kdy se Československo pustilo do koordinované práce na přestavbě svých měst, reaktivaci průmyslu a opravě bytů a infrastruktury poničené ve válce. K dosažení tohoto cíle potřebovala země řadu profesionálů, dělníků a dalších energických mladých dělníků, které Československo prostě nemělo. Vláda tak apelovala i na příslušníky české menšiny v Jugoslávii a prosila, aby se vrátili do vlasti předků a pomohli s poválečnou rekonstrukcí. Vládní nabídka byla lákavá – nabízely se granty na přesídlení, bydlení a zemědělská půda. V zemi, která přišla o přibližně 2,5 milionu svých německých občanů, byla spousta pracovních příležitostí, a téměř všichni navrátilci byli na několik let osvobozeni od placení jakýchkoli státních daní.

Nabídku přijalo mnoho většinou idealistických mladých mužů a žen, kteří si přáli lepší život. Šlo většinou o první generaci Čechů, kteří se v Chorvatsku narodili rodičům, kteří se v minulém století přistěhovali z Čech a Moravy, ale i nadále udržovali nostalgické spojení s jejich původní domovinou. Život Čechů v Chorvatsku nebyl vždy snadný a je také pravda, že se někteří čeští přistěhovalci, jako malá menšina v nové Jugoslávii, necítili úplně dobře. Někteří Češi z Daruvarska atraktivní nabídku české vlády využili a v několika vlacích reemigrovali do Československa. Tito noví reemigranti, plní optimismu, doufali v lepší budoucnost a očekávali, že nový život bude jednodušší jak pro ně, tak pro jejich děti. Je těžké si představit, že by někdo z nich předvídal dramatickou změnu režimu jen o několik let později, která měla hluboký a těžký dopad na celý jejich život.

Stejně jako mnoho dalších, i moje rodina se okamžitě po válce přestěhovala do Československa. Usadili se v malém městečku Jiříkov na samém severu Československa, poblíž hranic s tehdejším východním Německem (DDR). Státní hranice ve skutečnosti procházela samotným městem a dělila ho na dvě části. Jiříkov se nachází v oblasti Sudet, proto měl také německé jméno Georgswalde. Ale obyčejné městečko Jiříkov bylo neobyčejné tím, že mělo několik velmi známých továren na výrobu luxusního zboží – klavíry, lustry, koberce a porcelán – a tyto dobře zavedené podniky zajišťovaly práci pro většinu místního obyvatelstva. Bylo tam dokonce i železniční nádraží, i když tam dráha končila. Moji rodiče a jejich dvě dospívající děti se usadili ve vilce obklopené zahradami a zasazené mezi vysokými stromy. Za ní byly rozsáhlé pozemky a jehličnaté lesy. Na tomto místě jsem se já stal asi spíše nečekaným pozdním přírůstkem do rodiny Švandrlíků.

Snad nešťastnou náhodou jsem se narodil právě 27. února 1948, na den, v dějinách Československa připomínaný jako významný den, protože toho dne čeští komunisté se sovětskou pomocí svrhli legitimní demokratickou vládu a převzali moc. K získání absolutní moci bylo zapotřebí o něco delšího času, ale poté, co byl poslední ministr starého režimu Jan Masaryk v Praze vyhozen z okna, bylo převzetí moci dokončeno. Jak nyní víme, komunistická vláda v Československu trvala čtyři desetiletí.















ČÁST 2

DOBA NEVINOSTI?

Moje první vzpomínky z dětství jsou z doby, kdy jsem byl ještě v kočárku. Vzpomínám si, jak jsem se velice těšil, když mi matka na nožičku navlékla nově upletenou ponožku, aby vyzkoušela velikost. Teplá a měkká vlna vyvolala tak intenzivní pocit, že mi zůstal po všechny ty roky. Později mi řekli, že jsem prý hlasitě protestoval, když mi ponožku zase stáhla z nohy, aby ji mohla dokončit. Prostě jsem nechtěl, aby tento nádherný pocit skončil, a zřejmě jsem několik dní potom vystrkoval nohu z kočárku v naději, že by se takový příjemný a uklidňující zážitek mohl opakovat. Je ovšem divné, jak takové malé, bezvýznamné zážitky zůstávají v paměti po celý život, a na mnohem důležitější věci se zapomíná.

Také si docela jasně pamatuji své první Vánoce – oheň v krbu, nádherně ozdobený stromek osvětlený svíčkami, s lesklými ozdobami a čokoládami zabalenými do barevného staniolu. Po mnoho let jsem si kouzlo Vánoc spojoval s nadšením z dárků, teplým a pohodovým domovem a vůní skořice, vanilky a pomerančů. Tento úžasný, útulný interiér byl ve výrazném kontrastu s nehostinným vnějším světem, kde vzduch chladně štípal a zahrada byla pokryta sněhem.

V této části Československa byly zimy velmi chladné, obvykle s velkým množstvím sněhu, avšak jara a léta byla většinou teplá a krásná. Jasně si vzpomínám na cestu do nedalekého borového lesa, kde jsem měl sbírat borůvky, kterých tam rostlo hojně. Stromy mi připadaly obrovské a vůně pryskyřice a jehličí byla silná. Prostě jsem většinu borůvek, které se mi podařilo nasbírat, snědl. Dodnes pamatuji na to, jak chutné byly a jak obarvily mé rty a jazyk strašidelně fialovým odstínem. Chutnaly mi tak dobře, že se až dodnes, kdykoli jím borůvky, což je docela často, přenesu zpět do někdejších slunečných dnů v českých lesích. Je škoda, že dnešní borůvky nikdy nechutnají tak dobře jako tehdy; bezpochyby se zažité chutě a vůně z dětství registrují s nepřekonatelnou intenzitou.

Jakmile jsem absolvoval plazení a dokázal jsem se postavit na vlastní nohy, zkoumal jsem náš velikánský dům, tak mi tehdy připadal – se širokým, chladným mramorovým schodištěm, které představovalo velkou překážku pro mé nožičky a kolena. Jasně si vybavuji honosnou knihovnu mého otce, s tmavým, těžkým koženým nábytkem a knihami, které lemovaly stěny. Vzpomínám si také na slunečné dny v naší zahradě plné stromů a keřů; bylo to takřka naše vlastní miniaturní arboretum. Dobře si pamatuji na hry v altánu v zahradě, ve stínu velkých stromů. Ten život byl bezpečný a dobrý – všude byly vysoké zdi s působivou bránou z kovaného železa, která nás chránila před světem. Netušil jsem, že tyto zdi, brány a ploty brzy dostanou úplně jinou funkci – aby nás všechny uzamkly.

Ve svých šťastných zahradních vzpomínkách stále vidím velký, oplocený pozemek, kde moje matka pěstovala většinu našeho ovoce a zeleniny a také květiny pro náš dům. Léta byla poměrně krátká, takže jahody, angrešt a červený rybíz dozrávaly rychle – nemusím ani říkat, že mě kvůli mé chuti na borůvky museli omezovat, abych je všechny nesnědl! Zvlášť dobře si pamatuji záhony máku, jejichž světlé, křehké květy jemně vlály ve větru. Jejich vůně byla ohromující a vypadaly velmi krásně, ačkoli je moje matka pěstovala především pro semena, důležitou ingredienci v tradiční české kuchyni.

Méně romantičtí čtenáři by mohli mé popisy brát jako triviální obrázky z privilegovaného, rozmazleného, téměř pohádkového dětství a alespoň zčásti by měli pravdu. Ale, jak všichni dospělí víme, kde je světlo, tam jsou bohužel také stíny, a čím intenzivnější toto světlo je, tím hlubší a tmavší jsou stíny. A během těch pár let tmavé stíny rostly všude kolem nás.

V té době jsem byl příliš mladý na to, abych pochopil, s čím se moji rodiče potýkali, ale cítil jsem, že něco není v pořádku, že oddalují nějakou bouři a každý den bojují s něčím, co je oba znepokojuje a dělá je nešťastnými. Samozřejmě, dobří rodiče se vždy snaží chránit své děti před čímkoli nebezpečným, nepříjemným nebo bolestivým. Moji rodiče si dávali velký pozor, aby mě ochránili a poskytli mi tak normální dětství, jak jen to bylo možné.

Nikdy nezapomenu na lidi v uniformách, kteří pravidelně chodili k nám domů. Hlasité rozhovory mezi nimi a mým otcem byly slyšet z knihovny po celém domě. Po takových návštěvách můj otec téměř vždy zuřil a matčin výraz prozrazoval její hluboké obavy. Samozřejmě, já jsem neměl tušení o tom, co se děje, ale začal jsem chápat, že tito návštěvníci nikdy nepřinášeli dobré zprávy. Nepamatuji si, že by se některý z nich usmál na kohokoli, dokonce ani na malého Milanka, takže jsem si ve svých dětinských představách lidi v uniformě vždy spojoval se špatnými věcmi.

Kromě o víkendových návštěvách mého dospělého bratra a sestry – oba byli mnohem starší než já a už nebydleli s námi doma – jsem byl nejčastěji sám; náš dům sotva někdo navštívil, kromě těch ošklivých lidí v uniformách. O několik let později jsem ke svému překvapení zjistil, že si většina dětí normálně hrála s jinými dětmi, ale se mnou si žádné děti nikdy nepřišly hrát. Tehdy jsem si neuvědomoval, že nemohli; žádné z dětí přijít nesmělo. Ale uznávám, že mi nikdy nechybělo něco, co jsem nezakusil a z dětství jsem si odnesl jen samé krásné vzpomínky.